20 C 32/2025 - 85

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] pro 72 664,85 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 72 664,85 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 252,57 Kč a dále v sazbě 14,75 % ročně z částky 72 664,85 Kč od 18. 5. 2024 do zaplacení a na obchodním úroku v kapitalizované výši 2 733,80 Kč a dále v sazbě 9,9 % ročně z částky 71 040,85 Kč od 18. 5. 2024 do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 4 000 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení 9 769 Kč, a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 6. 12. 2024, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 26. 1. 2021, sjednané s původním věřitelem [Anonymizováno] v souvislosti s jejím zánikem fúzí sloučením převzatou ze strany [právnická osoba]., s původní jistinou 150 000 Kč, kterou měl žalovaný splácet v 60 měsíčních splátkách po 3 405 Kč (včetně pojištění schopnosti splácet) a která byla pro nehrazení splátek zesplatněna dnem 17. 5. 2024. Žalobkyně se domáhala jistiny 71 040,85 Kč, poplatků 1 624 Kč a příslušenství jak v I. výroku shora.

2. Tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek zcela absentovala, proto soud vyzval k doplnění. V doplňujícím podání č. l. 57 uvedla, že právní předchůdce prověřil interní i externí databáze, zejména BRKI, NRKI a SOLUS (ty nedoložila), popsala některé aspekty procesu posouzení a konstatovala, že věřitel došel ke kladnému výsledku. Předložila úvěrovou bilanci a výpisy z účtu[Anonymizováno]

3. K projednání věci soud nařídil jednání, žalovaný byl soudem kontaktován, byl obeslán i na emailovou adresu. Ač je to i nadále nelogické až nepochopitelné, ani tento žalovaný se k jednání nedostavil a v zásadě se tak konalo zbytečně a žalobě mohlo být (po doplnění) vyhověno i bez jeho konání. Soud tedy jednal v nepřítomnosti žalovaného. Žalovaný zjevně na své záležitosti rezignoval, neuhradil ani 627 Kč, které měl zaplatit dle výsledku řízení [spisová značka], a tím svou pohledávku fakticky zmnohonásobil. Telefonicky pouze vyjádřil, že o úvěru věděl, přišel o příjem, neuspěl s uplatněním nároku z pojištění a poté skončil u [právnická osoba] Svou příležitost skutečnosti řádně vylíčit a prokázat však z neznámých důvodů promeškal, k jednání se bez omluvy nedostavil.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Zjednodušeným výpisem z obchodního rejstříku č. l. 14 žalobkyně prokázala, že je obchodní společností. Soudu je z desítek předchozích řízení známo (§ 121 o. s. ř.), že právní zástupce je skrze svěřenský fond skutečným vlastníkem žalobkyně, k tomu viz dále. Postoupení pohledávky na žalobkyni je dostatečně prokázáno dopisem č. l. 44, žalobkyně předložila i další důkazy (č. l. 15 potvrzení o úhradě kupní ceny, č. l. 16 smlouva o postoupení pohledávek, č. l. 17 seznam postoupených pohledávek.

5. Smlouvou o bankovních službách č. l. 20 bylo prokázáno, že původní věřitel poskytovatel žalovanému běžné bankovní služby od 25. 7. 2019. Návrhem č. l. 22 a akceptačním dopisem č. l. 25 bylo prokázáno, že žalovaný se zavázal po bezúčelovém načerpání 150 000 Kč splácet měsíčně 60x 3 405 Kč (z toho 225 Kč je pojistné pojištění schopnosti splácet) při úroku 9,9 % ročně. Přiložen je sazebník poplatků, produktové podmínky a všeobecné obchodní podmínky, které nenesou podpis spotřebitele. Poplatek 499 Kč za upomínku je však obsažen i v návrhu úvěrové smlouvy. Dopisem č. l. 41 je prokázáno, že právní nástupce původního věřitele vyzval žalovaného dne 17. 5. 2024 k doplacení celého úvěru pro prodlení s placením. Byla doložena úvěrová historie č. l.

59. První prodlení bylo zaznamenáno v listopadu 2022. Soud si vyžádal podklady k pojistné smlouvě. Dle bilance placení pojistného č. l. 75 bylo pojistné hrazeno do května 2024.

6. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 45) vypracování i zaslání (č. l. 47) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

7. Dle přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 79) je žalovaný předlužen, od roku 2023 čelil nebo čelí již 8 exekucím.

8. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala SOLUS, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru BRKI a NRKI (skrze [právnická osoba].). Z této úvěrové historie je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. V případě žalovaného jde o tři úvěry od [právnická osoba], se zjevně lichevními parametry, nicméně všechny jsou z pozdější doby (21. 6. 2021, 19. 1. 2022, 5. 7. 2022, 14. 2. 2024). Jiné úvěr zde uvedeny nejsou.

9. Soud z opatrnosti ověřil, zda žalovaný neměl předchozí úvěry, které by již nebyly v BRKI po uplynutí skartační doby 4 let zachyceny. Dle vyjádření [právnická osoba]., ze dne 16. 6. 2025 (č. l. 72) žádný předchozí závazek neeviduje.

10. Důkaz výpisy z účtu nebyl soudem proveden toliko omylem, tato příloha zůstala nevytištěna (v rozporu s opakovaným pokynem soudce, aby byly vyžádané důkazy vždy vytištěny).

11. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud shledal, že úvěr byl poskytnut po přiměřeném splnění povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. Neměl lichevní parametry, aby bylo nutno trvat na nejvyšší míře opatrnosti. Původní věřitelka vedla žalovanému účet, měla tak k dispozici úvěrovou historii, soud jím nevedl důkaz toliko omylem, byl však soudu zaslán, spolu s bilancí úvěru jak výše. Žalovaný první měsíce úvěr řádně splácel, od června 2021 však bohužel propadl lichevním úvěrům a další splácení tak již o jeho případné prvotní úvěruschopnosti nesvědčí. Aby však mohl soud dovodit neplatnost i tohoto úvěru, bylo by třeba procesní aktivity žalovaného, který by své tehdejší poměry lépe objasnil. Takto soud shledal, že předmětný úvěr byl s odkazem na § 2395 a násl. občanského zákoníku sjednán platně a žalobě plně vyhověl, a to včetně nároku z pojistné smlouvy, když z listinných důkazů soud nezjistil nic, z čeho by bez procesní aktivity žalovaného mohl dovodit neplatnost či nesplnění závazkových povinností věřitelem.

12. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 907 Kč a 727 Kč, a jelikož předžalobní výzvu a žalobu vypracoval a podal sám žalobce, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, přísluší mu tak částka 2x 63 Kč, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za tyto úkony soud mimosmluvní odměnu za právní zastupování advokátem nepřiznal, jak dále. Za doplnění tvrzení ohledně povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. odměna nepřísluší, neboť tato tvrzení jsou obligátní součástí návrhu, kterým se podnikatel domáhá plnění ze spotřebitelského úvěru a šlo tak o pouhé odstranění nedostatku původního návrhu a nejedná se účelně vzniklý vícenáklad.

13. Za účast advokáta při jednání však již mimosmluvní odměnu za právní zastoupení advokátem soud přiznat musel, neboť se dostavil advokát se substituční plnou mocí, z jiné advokátní kanceláře. Výše tohoto nákladu sestává z mimosmluvní odměny dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 4 020 Kč a paušální částky náhrady hotových výdajů 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s účastí na jednání dne 22. 7. 2025, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 400 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.

14. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [Jméno žalobkyně]., na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. 21 Cdo 756/2014 Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

15. Pokud se soud v jednom z předchozích řízení (např. sp. zn. [spisová značka]) dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v Kyperské republice, u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala společnost [právnická osoba]., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od 1. 3. 2017 do 29. 5. 2018 pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na 2 199 600 Kč a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté (10. 7. 2018) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc. Skutečný majitel žalobkyně ([tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne 28. 1. 2022 (č. l. 80 odkazovaného věci), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na [Anonymizováno], kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu je osoba [jméno FO] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

16. V řízení sp. zn. [spisová značka] pak soud zjistil od České advokátní komory, že právní zástupce deklaroval, že je vlastníkem pouze 23 % akcií žalobkyně. Dále soud zjistil, že údaj o vlastnickém právu [jméno FO] a [jméno FO] je snad nedokonalostí právní úpravy, neboť se jedná o pouhé správkyně svěřenského fondu. Důvod, proč jsou v evidenci skutečných majitelů i v tento okamžik jako nepřímí skuteční majitelé zapsány (pouze) [jméno FO] a [jméno FO], ačkoliv společnost je ve vlastnictví svěřenského fondu Soukromý svěřenský fond CE Trust, IČO [IČO], jehož zakladatelem i obmyšleným je advokát [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], zdejšímu soudu není znám a podal podnět k odstranění této nesrovnalosti. Takové řízení dle záznamu v Evidenci skutečných majitelů dosud nebylo u Městského soudu v Praze pravomocně skončeno. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne 19. 1. 2022 (veřejně dostupná listina v Evidenci svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond [Anonymizováno], IČO [IČO], je zřízen k uspokojování potřeb rodiny zakladatele, kterým je právě advokát. Z čl. 7.1 statutu svěřenského fondu (dále jen „statut“) vyplývá, že za života zakladatele nelze vyplatit obmyšleným jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku [Anonymizováno]. Dle článku 15.3 statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15.7 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů k žalobkyni, kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem žalobkyně (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani [jméno FO]), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku [tituly před jménem] [jméno FO] s advokátem působí dále v orgánech společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], a [právnická osoba]., IČO [IČO], které advokát vlastní ([Anonymizováno] komora vyžaduje doložení těchto tvrzení, dovoluji si odkázat na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6.4 statutu), proti vůli [jméno FO], u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (pozn.: advokát je výlučným vlastníkem společnosti s IČO [IČO], která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že žalobkyni vlastní toliko v rozsahu 23 %.

17. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky 50 000 Kč (čl. 3.1 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod žalobkyně. Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku, neboť uplatňuje pohledávky hned několika ekonomicky silných institucionálních věřitelů a přinejmenším z pohledu zdejšího soudu prakticky nemá konkurenci. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem žalobkyně v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné. S takovým vyjádřením advokáta se zjevně nelze spokojit a je zjevné, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 100 %, přičemž tuto skutečnost advokát se zjevně zištným motivem před soudy systematicky zastírá a je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů. I pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání.

18. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3672/2014). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší [Anonymizováno]) a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti (např. [Anonymizováno]. V projednávané věci je tomu stejně [Anonymizováno]. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozujícího zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod. u úvěrů [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba]., a dalších). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než 10 tis. řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) statisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

19. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Uvedené platí dokonce do té míry, že advokát neváhal do letošního roku plošně žalovat nároky, o kterých je přinejmenším srozuměn s tím, že mohou být v rozporu se zákonem (tedy s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a je-li na takovou skutečnost soudem upozorněn, bez dalšího bere žalobu částečně zpět. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Ostatně výpis NRKI (CRIF) v této věci situaci dokresluje více než výmluvně. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

20. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 756/2014 se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen. Situace v ČR došla tak daleko, že si advokát [tituly před jménem] [jméno FO] založil vlastní nebankovní úvěrovou společnost, poskytuje predátorské lichevní úvěry spotřebitelům a rovněž v následných řízeních zastupuje sám sebe (a to dokonce způsobem, za který byl již ze strany ČAK uznán vinným a potrestán sankcí 150 000 Kč, když po spotřebitelích vymáhal v předžalobní výzvě náhradu za právní zastoupení v rozsahu mimosmluvní odměny za tři úkony právní služby). Oznámení o podnikání v rozporu s dobrými mravy v průmyslovém měřítku bude soud oznamovat v nejbližší době.

21. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

22. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta za předžalobní výzvu a sepis žaloby, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno. Příprava a převzetí věci jako náklad vůbec nevznikla, neboť se jedná o pohledávku advokáta a takový úkon splývá již s jejím nabytím za účelem jejího budoucího uplatňování faktoringovou společností.

23. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, rozsudek bude zřejmě třeba pro doručení vyvěsit na úřední desce soudu, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil několik exekucí pro drobné částky. Pravděpodobně to dále bude žalobkyně, kdo nabyde pohledávky z úvěrů od [právnická osoba], když jiného věřitele, který by tyto pohledávky u soudu uplatňoval, senát 20C dosud nezaznamenal. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalovaného upřednostněn ještě více. Zjevně však své závazky hradit zkoušel, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyl schopen. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry (další závazky žalovaného – již 4. úvěr od [právnická osoba]), nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Poslední úvěr ze dne 14. 2. 2024 již zřejmě žalovaný nebude schopen hradit, v lednu 2025 byl 171 dní v prodlení a závazek činil okolo 40 tis. Kč (přestože jistina měla činit 35 000 Kč a přes 42 tis. již zřejmě uhradil, nemluvě o tom, že jistina nemusí být nutně částkou, kterou žalovaný obdržel, ale pravidelně se jedná jen o fiktivní částku, vzniklou lichevním schématem postupného navyšování úvěrových jistin). Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

Poučení