20 C 321/2025 - 46

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného]Předměstí o 26 000 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 14 925 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 243,75 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do 11 075 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky 20 000 Kč od 17. 2. 2025, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný není povinen platit žalobkyni poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 15. 9. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 17. 1. 2025 č. [hodnota], dle které měl žalovaný po načerpání 20 000 Kč uhradit do 30 dnů 26 000 Kč. Eventuelně žádala o vydání bezdůvodného obohacení, což je průvodním znakem těchto návrhů, rezignujících na řádná tvrzení ve smyslu § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Řádná tvrzení k povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele takový úvěr splácet ve smyslu § 86 ZoSÚ tedy návrh opět neobsahoval (což se u této žalobkyně opakuje, jde o formulářový návrh), s ohledem na soudem opatřený výpis NRKI bylo zcela bezúčelné žalobkyni vyzývat k doplnění, neboť se zjevně jedná o predátorský úvěr (tak jako ve všech předchozích případech tohoto věřitele), poskytovaný masivně předlužené oběti průmyslově pojaté lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.).

2. Soud v rozkazním řízení správně platební rozkaz pro chybějící tvrzení k povinnosti zkoumat úvěruschopnost (§ 86 ZoSÚ) nevydal a věc převedl soudci.

3. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

4. Soud v prvé řadě konstatuje, že nevydává rozsudek pro uznání, ani pro zmeškání, ani neschvaluje případný návrh smíru. Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18). Případné zjištění, že podnikatelských charakter závazku je pouhou cestou, jak se vyhnout omezením spotřebitelského úvěru, je zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Za chybné senát 20C považuje i vydání platebního rozkazu v obdobných řízeních. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. Senát 20C by tedy v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení (§ 121 o. s. ř.) ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti. [právnická osoba] absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Z formulace platebních povinností v žalobním petitu přirozeně sám o sobě rozpor s hmotným právem vždy nutně nevyplývá. V tomto případě však ano, neboť požaduje navýšení jistiny 20 000 Kč o 6 000 Kč za pouhých 30 dnů a jde tedy zjevně o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 o. z. Absurdní navýšení úvěru není průvodním znakem ani spotřebitelského úvěru, ani podnikatelského úvěru. Takové úvěry se od sebe liší v jiných parametrech, oproti takto absurdnímu úrokovému navýšení (byť nazývanému poplatkem) však jde o nuance. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. Zde se již žalovaný zřejmě začíná zorientovávat, ostatně čelí několika desítkám obdobných závazků a jeho příklad je názornou demonstrací současné epidemie nebankovních lichevních úvěrů.

6. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Zde z obsahu spisu zcela zjevně vyplývala obava, že předmětem závazkového vztahu byl nárok lichevní (hrubě rozporný s dobrými mravy), neboť jde o nárok vzešlý z jednání [právnická osoba]., která soud zahlcuje nároky s lichevními parametry, a může tedy i v tomto případě být porušena i povinnost dle § 86 ZoSÚ. A to se také provedenými listinnými důkazy potvrdilo. Takto formulovaných žalobních tvrzení od shodného původního věřitele již soud několik projednal a nepochybně jich bude přibývat, neboť jde o velmi propracované lichevní schéma, způsobilé paralyzovat adekvátní soudní přezkum v nalézacím řízení, zejména v případě sériového úvěrová, kde jistina posledního absolutně neplatného „úvěru“ (ve skutečnosti jde o pouhou iteraci příslušného lichevního schématu) vůbec neodpovídá skutečné výši bezdůvodného obohacení. Tak tomu bylo i v tomto případě, jak odhalila lustrace NRKI.

7. Soud již na tomto místě považuje za nutné uvést na pravou míru případná tvrzení advokátů okolo těchto věřitelů tak, že plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ je povinností věřitele a ten odpovídá za správnost výsledku. V této věci se soud opět obával situace, kdy advokát či věřitel (část těchto věřitelů pohledávky postupuje faktoringové společnosti advokáta [tituly před jménem] [jméno FO]) zamlčuje přijaté platby od spotřebitelů, případně je zakrývá je pod záminkou odlišného právního posouzení (a v důsledku toho tvrdí, že bylo uhrazeno na jistinu mnohem méně). Proto soud v této věci prověřoval, zda spotřebitel něčeho uhradil. Právní zástupce však soudu k výzvě dle č. l. 40 ničeho nesdělil. A to nejen na tento úvěr, ale i na případné úvěry předchozí, neboť tímto věřitelem používané lichevní schéma „sériových úvěrů“ není možno posuzovat jako jednotlivá právní jednání (absolutně neplatná), ale jako pokračující protiprávní lichevní schéma. Sériové poskytování úvěrů (tj. jedno z mnoha v současnosti používaných lichevních schémat) je pro tohoto věřitele typické a zjevně napodobuje další četné nebankovní poskytovatele úvěrů se stejným lichevním schématem, které se nejvíce rozvinuté jeví u [právnická osoba] Ostatně tito věřitelé se u stejných spotřebitelů doslova kupí. Právě [právnická osoba], v NRKI některých spotřebitelů vytváří doslova záplavu záznamů - někdy přesahující i sto záznamů. Lustrace NRKI odhalila, že žalobkyně poskytla žalovanému nejméně 5 úvěrů v úzké časové souvislosti.

8. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem, pokud již soud nařídí jednání, za věřitele se k nim nikdo nedostavuje, a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, má datovou schránku (nepodnikatelskou) a bylo mu do ní doručeno fikcí (zda zprávu otevřel dodatečně po uplynutí 10 dnů již soud neví).

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Smlouvou č. l. 10 a informačním letákem č. l. 12 je prokázáno, že věřitel se pokusil prostřednictvím prostředků elektronické komunikace na dálku sjednat úvěrový závazek se zjevně lichevními parametry (RPSN 2 334 %) jak výše. Na svých webových stránkách dokonce při vyhlašování rozsudku v předchozí obdobné věci jako reprezentativní příklad uváděl 4 114 %! Smlouva se současně snaží lákat po neúvěruschopných excesivní poplatky za odklad splatnosti, jejichž výši se klient dozví v „Klientské zóně“ (nebude tak disponovat důkazem takového požadavku, stejně tak se k výši poplatku již nedostane ani soud či finanční arbitr), které se výší obvykle shodují s excesivním úrokem (tak jako u mnoha dalších společností, využívajících shodný model exploatace, zejm. [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba], [právnická osoba], aj.), nevedou však k úhradě jistiny. V této věci nic nenasvědčovalo tomu, že by žalovaný takový poplatek uhradil (jinak by jej soud posoudil dle svého obsahu jako úrok a plnění by započetl oproti jistině), když žaloba požaduje úrok z prodlení již od termínu původní splatnosti. Poskytnutí jistiny prokazuje výpis č. l. 14.

10. Předchozí úvěry stejného věřitele (resp. dle právního posouzení soudu ve skutečnosti iterace lichevního schématu) soud zjistil z úřední činnosti, a dle toho adekvátně upravil výši zjištěného obohacení spotřebitele. Lustrace NRKI je v tomto ohledu mnohem spolehlivějším způsobem, jak odhalit lichevní schéma, neboť ani spotřebitelé, kteří se dostaví k jednání, obvykle tyto předchozí úvěry neuvádějí a nic v tomto ohledu neuplatňují, neboť si nejsou vědomi, že jsou oběťmi dlouhodobé lichevní exploatace a předchozí úvěry považují za samostatné, doplacené, nesouvisejí, ba jsou na jejich doplacení hrdi a v řízení smířeně nesou „povinnost“ uhradit již pouze plnění dle úvěru posledního. V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobně jednajícího původního věřitele byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Dále se na vymáhání podílela „[Anonymizováno]“/“[Anonymizováno]“, která zaslala dvě výzvy. Dále se na vymáhání podílela „[Anonymizováno]“ (IČO [IČO]) se šesti výzvami, vrcholící informací „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], dvěma výzvami. Dále se na vymáhání podílela [právnická osoba], třemi výzvami. Na vymáhání lichevní pohledávky se dokonce podílel i advokát [jméno FO] dvěma výzvami, který se v jeden okamžik domáhal pro klienta částky obdobně lichevně navýšené, jako všechny předchozí výzvy. Ve všech obdobně koncipovaných řízeních žalobkyně a tohoto právního zástupce je třeba přezkoumávat, zda se nesnaží spotřebitele a soud zmást některým z používaných lichevních schémat (zde navázaným na nezkoumání úvěruschopnosti, uvalením lichevní úrokové sazby, výběrem excesivních poplatků za odklad splatnosti, které nesnižují jistinu, resp. sériovým úvěrováním, které vzhledem k předchozímu tvoří jakou komplementární alternativu).

11. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI a BRKI a i v tomto případě bylo zjevné, že žádné vážně míněné posouzení úvěruschopnosti neproběhlo, když žalovaný již byl obětí predátorského lichevního schématu (sériové úvěry) od [právnická osoba], [právnická osoba] (sériové úvěry), [právnická osoba]. (sériové úvěry), [právnická osoba] (sériové úvěry), [právnická osoba]., [Anonymizováno] [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba]) (sériové úvěry), [Anonymizováno], a. s., a dokonce [právnická osoba]. (jejíž advokát si stěžoval na senát 20C, že jej nedůvodně naříká z poskytování nezodpovědných úvěrů) s celkem nejméně 8 sériovými úvěry. Z jakého důvodu je žalovaný ochoten saturovat lichevní navýšení úvěrů od žalobkyně a těchto dalších společností, jen aby si posléze sjednal úvěry s totožnými podmínkami, žalovaný soudu neobjasnil. Pravděpodobně jedná z nevědomosti. Soud však nemá důvod se na motivaci dlužníků dotazovat. Stejně jako se na důvody jednání nedotazuje osob, které odeslaly veškeré úspory a dodatečně napůjčované prostředky na základě podvodných schémat neznámým osobám do zahraničí skrze zahraniční účty třetích osob. Motivace spotřebitele (nebo i drobného živnostníka) zde pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní.

12. Stejně tak byl žalovaný předlužen i dle stavu BRKI (CBCB), neboť měl úvěr od [právnická osoba]., ze dne 3. 5. 2021 s jistinou 518 524 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 721 352 Kč a splácel 5 397 Kč měsíčně. Dále měl úvěry od [právnická osoba].: Ze dne 17. 10. 2007 úvěr z kreditní karty s rámcem 25 000 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 24 997 Kč a nepochybně tedy splácel poměrně vysokou splátku. Dále ze dne 7. 5. 2023 revolvingový s rámcem 50 000 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 50 000 Kč a nepochybně tedy splácel poměrně vysokou splátku. Dále ze dne 31. 7. 2023 kontokorentní s rámcem 52 000 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 49 475 Kč a nepochybně tedy splácel poměrně vysokou splátku. Dále ze dne 16. 8. 2023 s jistinou 117 000 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 158 793 Kč a měsíčně splácel 2 200 Kč. Dále ze dne 18. 8. 2023 s jistinou 50 000 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 25 321 Kč a měsíčně splácel 1 200 Kč. Dále ze dne 16. 8. 2024 s jistinou 38 000 Kč, kde v lednu 2025 dlužil 66 560 Kč a měsíčně splácel 732 Kč.

13. Především ale soud zjistil, že mezi účastníky bylo poskytnuto pět úvěrů. První z 30. 9. 2024 s jistinou 3 000 Kč a s krátkou splatností byl navýšen o 450 Kč.

14. Další po uplynutí měsíce navazoval 13. 11. 2024 s jistinou 5 000 Kč a s krátkou splatností byl navýšen o 1 500 Kč. Zde se projevuje prvek, který senát 20C pojmenovává jako operační přestávka (lichevního schématu). Shodně soud postupuje i v případě lichevních schémat, kde věřitelé za délku operační přestávky volí období delší jednoho dne, čímž obvykle zamezí soudům, aby čerpanou jistinu krátili o plnění, poskytnuté dlužníkem věřitele bezprostředně předtím. Často se tak ale děje v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak dlužníka (nejčastěji spotřebitele) mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že dlužník od nich vždy přijme iniciativní nabídku čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr dlužníkovi sám nabídne (jakkoliv to osobě, neobeznámené s těmito lichevními schématy může napoprvé připadat nelogické a předsudečně viní z nehorázného čerpání dalších úvěrů právě jen spotřebitele). Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Z tisíců českých spotřebitelů bez kriminální minulosti se nestávají odsouzení pachatelé úvěrových podvodů spontánně. Nadto tyto společnosti již namísto čistě písemné formy používají „chráněné webové prostředí“ či jak tento věřitel „klientská zóna“ či telefonické dohodnutí dalších úkonů, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. To naznačuje i obsah smlouvy č. l. 10 p. v. Pokud tedy žalobkyně po prvním úvěru vyčkala jeden měsíc, neznamená to, že by žalovaného pustila ze zřetele. Pravděpodobně pouze vyhodnocovala jeho chování (např. zjišťovala, zda je ochoten platit předchozí lichevní úvěry čerpáním lichevních úvěrů od jiných věřitelů, aby mohl být v budoucnu exploatovatelný navzdory předlužení) a v lichevním schématu pokračovala s přestávkou jednoho měsíce. Co mohl i senát 20C před několika lety považovat za spikleneckou teorii, potvrzují stovky mezitím projednaných řízení a výpisy NRKI/BRKI s vyššími desítkami záznamů u spotřebitelů, jejichž společným jmenovatelem bylo toliko nízké právní povědomí a naučená bezmoc.

15. Třetí úvěr ze dne 12. 12. 2024 již na druhý navazoval s přestávkou pouhého jednoho dne (což nemusí nutně znamenat, že se tak nestalo shodného dne, věřitel nemusí zadávat údaje o splnění zcela přesně), bylo čerpáno 7 500 Kč a s krátkou splatností byl navýšen o 1 125 Kč. Zjevně je tedy následná jistina natolik vysoká, aby absorbovala i lichevní navýšení předchozího úvěru, což věřiteli umožňuje uměle navyšovat jistinu následujícího úvěru a je hlavním rysem „sériových úvěrů“.

16. Čtvrtý úvěr ze dne 4. 1. 2025 je poskytnut shodného dne, v jakém měl být doplacen úvěr třetí. Bylo čerpáno 10 000 Kč a s krátkou splatností byl navýšen o 2 000 Kč. Opět je tedy patrné financování předchozího lichevního navýšení třetího úvěru.

17. Pátý (předmětný) úvěr ze dne 17. 1. 2025 je poskytnut pouhých 7 dní po údajném doplacení úvěru čtvrtého. Zde soud opět odkazuje na metodu „operační přestávky“. Bylo čerpáno 20 000 Kč a s krátkou splatností byl navýšen o 6 000 Kč. Opět je tedy patrné financování předchozího lichevního navýšení čtvrtého úvěru. Žalobkyně pak soudu prokazuje poskytnutí jistiny 20 000 Kč, avšak ničeho neuvádí o čistém zisku 5 075 Kč z předchozích iterací sériového lichevního schématu. Z vlastních zdrojů tak žalovanému poskytla jen 14 925 Kč, ačkoliv může vykázat zaslání částky 20 000 Kč a má jistotu, že průměrná oběť tohoto lichevního schématu se nároků z předchozích (absolutně neplatných) úvěrů domáhat nebude, neboť nemá povědomí o tom, že věřitel činí něco protiprávního. Nadto se dlužník cítí provinile a často se i obává, že by mohl být trestně postižen (ostatně žalovaní se při jednáních senátu 20C často spontánně dotazují, jaký jim hrozí trest, pokud nezaplatí).

18. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 15) vypracování i zaslání (č. l. 16) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř., do dispoziční sféry žalovaného. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 28 481,91 Kč a 6 195 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku. Požadavek na mimosmluvní odměnu v ekvivalentu dvou úkonů právní služby je rovněž nepřijatelným požadavkem advokáta, který dobře ví, že nárok na takovou odměnu může vzniknout až rozhodnutím soudu, navíc se zjevně domáhá i náhrady z lichevního navýšení pohledávky. Věřiteli tak nejen pomáhá (tj. lichevní pohledávku uplatňuje za jiného), současně usiluje i o přímý podíl na lichvě sám pro sebe. Od požadování odměny za tři úkony právní služby již i tento advokát zjevně upustil, muselo se tak ovšem stát k podnětu soudu k České advokátní komoře.

19. Případné tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI není u těchto věřitelů ničím prokazováno. V tomto řízení ovšem ani nebylo tvrzeno. Přitom informační leták s lustrací v NRKI výslovně počítá (č. l. 12 p. v.) a je tedy zjevné, že věřitel lustrace činí, pouze z jiného důvodu, než mu umožňuje § 88 ZoSÚ. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství u takto vysoké jistiny nelze poskytnout bez extrémně vysoké míry opatrnosti (srovnatelné s poskytováním bankovního úvěru s jistinou v řádu stovek tisíc Kč). Nadto žalobkyně do této databáze své úvěry zadává, je tedy zcela neobhajitelné, pokud ji sama nepoužívá pro posouzení bonity spotřebitele. Ostatně na veřejně dostupných stránkách žalobkyně lze v dokumentu „[adresa], z.s.p.o. Jakákoliv hypotetická diskuze o nezbytnosti lustrace spotřebitele v NRKI tímto věřitelem je tedy bezpředmětná až nedůstojná. Ze stovek předchozích projednaných nároků tohoto typu nebankovních úvěrů je však soudu zjevné, že lustrace je využívána toliko k posouzení lichevního potenciálu dlužníka a k nastavení individuálního plánu lichevní exploatace (příslušná kombinace lichevních schémat).

20. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Tím spíše to musí platit pro zohlednění plateb, které dlužník uhradil bezprostředně před čerpáním úvěru jako podmínku čerpání úvěru dalšího.

21. Soud zohlednil na základě informací z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) a stavu NRKI údaje o celkovém průběhu lichevního schématu, když procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. Pokud soud v občanskoprávním řízení zjistí lichvu, je povinen jednat z úřední povinnosti a nikoliv dle zásady projednací a dispozitivní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022). Přihlížení jen k poslední iteraci lichvy, ale nikoliv již k iteracím předchozím, by pak rovněž zakládalo zjevnou nespravedlnost. Z údajů v NRKI (které navíc žalobkyně odmítne navzdory výslovně výzvě soudu sdělit) nelze bez dalšího dospět k závěru, kolik spotřebitel reálně obdržel do své dispozice a jaký byl reálný průběh placení a následného čerpání a tedy ani dovozovat, zda došlo k pokusu o započtení (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] Krajského soud v Ústí nad Labem) - či zda byl použit jiný model. Např. u distančně sjednávaných úvěrů okolo modelu [právnická osoba], který zjevně převzala i žalobkyně, je předchozí úvěr doplacen s incentivou, že krátce poté (den, či měsíc, pokud si spotřebitele „přehazuje“ více věřitelů) spotřebitel obdrží nový úvěr s mírně vyšší jistinou, než krátce předtím doplatil. U takového modelu konstrukci „neplatného započtení“ zjevně dovozovat nelze. Pokud by soud u jedné z těchto minuciózních variant lichvy pravidelně dovozoval, že na výsledek řízení nemá vliv, ostatní lichevně jednající společnosti tento model obratem převezmou do svého repertoáru lichevních praktik a opět se hromadně začnou vyhýbat detekci a krácení svých amorálních a protiprávních nároků. Lze to přirovnat k jednání orgánu činného v trestním řízení, který by se poškozeného v průběhu řízení ani jednou sám nezeptal, zda od něj pachatel v minulosti nevylákal více částek, než jen tu poslední (kterou již poškozený odmítl zaplatit a věřitel za to na něj poslal vymahače).

22. Pokud by spravedlivé řešení vztahů věřitele a dlužníka bylo podmíněno tím, že spotřebitel po skončení tohoto řízení bude zbytek lichevního schématu muset řešit formou trestního oznámení, samostatnou občanskoprávní žalobou vůči pachateli lichvy, vzájemným návrhem již v průběhu prvního řízení či alespoň kvalifikovanou procesní obranou (započtením), je zřejmé, že ochrana spotřebitele není ze strany soudu úplná a soud nerozhodl ve smyslu § 87 ZoSÚ o skutečné jistině, ale jen o její části, kterou protiprávně vykonstruoval věřitel. Soud nemůže být vázán takovým vymezením předmětu řízení žalobcem (dle zásady dispoziční), které je záměrně a systematicky opíráno nikoliv o platný závazek, ale o absolutně neplatné jednání, které je součástí ucelené řady opakovaných absolutně neplatných jednání (iterací) a které je pachatelem lichvy zkonstruováno právě k dokonání protiprávního jednání - s využitím veřejné moci v samotném závěru celého lichevního schématu. Někteří další pachatelé lichvy dokonce již před několika lety dospěli k modelu, který v závěru lichevního schématu vyžaduje k jeho dokonání od soudu již jen přiznání jistiny úvěru, a bez velkého úsilí si lze domyslet, jak úspěšně takový model prochází v rozkazním řízení či většinou soudních senátů. Ostatně i v této věci žalobkyně počítá s tím, že jí může být přiznána jen jistina.

23. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozích úvěrů (i kdyby jen pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis spotřebitele na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Za zbavení spotřebitele možnosti domáhat se soudní ochrany je třeba považovat rovněž vystavování nových smluv a obnovování poskytnutí jistiny, čímž jsou zneužívány ryze procesní zásady dispozitivní a projednací. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí v právním omylu (že je smlouva platná) toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování (iteraci) kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ pouze předstírá. Tak jako prokazatelně předstíral i v této věci.

24. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022).

25. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

26. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry!). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent a nehorázné praktiky upomínání a vymáhání jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá, tak jako prakticky všichni nebankovní poskytovatelé úvěrů, jejichž nároků senát 20C projednává více než sto ročně.

27. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

28. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je výše uvedená „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u [právnická osoba], používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]). V předchozí věci sp. zn. [spisová značka] obdobného věřitele (který však sjednává obdobně nepřijatelné úroky a jedná skrze webové rozhraní) byla předložena nabídka uznání dluhu a dohody na splátkovém kalendáři od [právnická osoba], dle které měl žalovaný zaplatit násobně více, než činila původní jistina. K tomu doložil další upomínky od téže agentury (6 kusů) se stupňujícími se požadavky. Toliko k situacím, kdy je žalobkyní požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“ a mnohdy tak ani není přikládána úvěrová smlouva, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích lichevního schématu. Zde se však především domáhá plnění dle smlouvy, na bezdůvodné obohacení žalobní tvrzení odkazují jen eventuálně. Nárok dle § 87 ZoSÚ však není bezdůvodným obohacením, ale nárokem sui generis.

29. V projednávané věci je finanční tíseň žalované již z registru NRKI (kam sama žalobkyně své úvěry zadává a má tak do ní zřejmě bezplatný přístup) tak očividná, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Navíc jde o pátý úvěr v řadě, každý další zjevně financuje předchozí, prověření úvěruschopnosti by tak mělo předcházet každé další iteraci lichevního schématu (absolutně neplatné úvěrové smlouvě). Uvažovat však bylo lze o toliko konsolidačním úvěru s přiměřeným navýšením, což je typ úvěrů, které žalobkyně neposkytuje. Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Navíc pokud byla nebankovnímu věřiteli schválena metodika ze strany České národní banky, nestalo se tak pro poskytování úvěrů, které sama klasifikuje jako lichvu (https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky). Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

30. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž žalobkyně v potřebné míře nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. V projednávaném případě žalobkyně ani netvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nepředložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Nepředložila ani žádnou lustraci veřejně dostupné databáze, dle které by údaje od spotřebitele objektivizovala. I aktuální výpisy ovšem stačily k usvědčení žalobkyně, že je její nárok v souladu se zákonem, neboť stav těchto databází znemožňoval zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“).

31. Žalovaný byl již dle NRKI masivně předlužen, o jeho úvěruschopnosti nemůže být vedena žádná seriózní polemika. Žalobkyně opět prokázala, že právě takové klienty umí svými lichevními úvěry obsluhovat. Žalobkyně rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila dle databáze [Anonymizováno] okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). V tomto rozsahu žalobkyně neunesla důkazní povinnost, že by úvěruschopnost žalovaného zkoumala řádně, nadto bylo zřejmé, že i pokud tak činila, došla zcela zjevně k nesprávnému závěru. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. To ostatně předpokládají již skutková tvrzení samotné žalobkyně. Potud realitu reflektovat umí.

32. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

33. Nadto žalovaný ani reálně neobdržel částku 20 000 Kč z páté lichevní iterace („úvěru“), neboť touto částkou byla částečně refinancována předchozí lichevní iterace („úvěr“) a 12 000 Kč tedy bylo použito na předchozí „úvěr“ (viz č. l. 29 p. v.). Tyto iterace sjednání úvěru pouze simulují, málokdy vyjadřují skutečné poskytnutí jistiny alespoň z poloviny tak vysoké, než jak jsou soudu prezentovány. Ale ani to nevyjadřuje obohacení žalovaného, neboť v úplně první lichevní iteraci od něj věřitel odčerpal jednorázově 450 Kč, ve druhé 1 500 Kč, ve třetí 1 125 Kč a ve čtvrté 2 000 Kč (dle stavu NRKI, žalobkyně soudu k výzvě ničeho nesdělila). Celkem se tedy věřitel na žalovaném obohatil o 5 075 Kč. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. Zde lze za takové nepřiměřené ujednání považovat zejména poskytování dalších „úvěrů“, které maskují předchozí realizovanou lichvu, představují toliko iteraci téhož lichevního schématu a umožňují reálně neposkytnout jistinu, kterou se spotřebitele zavazuje splácet, resp. uměle vytvářet pohledávku, neustále transformovanou na „novou jistinu“. Úvěr byl poskytnut neplatně již v případě prvního z 30. 9. 2024 (kdy měl věřitel poprvé posuzovat úvěruschopnost), důvody neplatnosti byly shodné i v lednu 2025 při poslední iteraci schématu. Žalovaný tak již nad rámec toho, co obdržel, uhradil 5 075 Kč. Žalovaný se tak obohatil jen v rozsahu 14 925 Kč a přiznat žalobkyni jakékoliv další plnění by znamenalo, že by soud dovodil procesně nepříznivý následek jen proto, že žalovaný si není vědom toho, že je obětí specifického lichevního schématu, které nezná ani většina odborné právnické veřejnosti. Soud při ochraně spotřebitele a nakládání s lichvou nemůže postupovat shodně, jako v případě běžných občanskoprávních vztahů (kam nyní pojmové spadají i vztahy „obchodní“), kdy je důsledněji vázán zásadou dispozitivní a projednací.

34. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet ani jiný procesní postup) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu – kterým je zde i historicky první až čtvrtý „úvěr“, které z podstaty tohoto lichevního schématu samozřejmě nebyly (a dle věřitele neměly být) předmětem řízení. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací a dispozitivní, kterým by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. Pokud by takto soudy při ochraně spotřebitele před lichvou nepostupovaly, zřekly by se svých oprávnění i povinností a toto lichevní schéma (již nyní používané většinou nebankovních věřitelů, kteří figurují u zdejšího soudu) převládne nad ostatními.

35. Podle § 555 o. z. platí, že (1) právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. V této věci nejde (perverzní) právní tvořivost věřitele či (advokáta) postupníka tak daleko, že by zcela předstírala (faktickou i právní) neexistenci právního jednání tím, že by se domáhal pouze vydání bezdůvodného obohacení, jak je tomu v některých řízeních jiných věřitelů (např. sp. zn. [spisová značka]). Nicméně i zde má být fakticky utajena předchozí úvěrová historie mezi původním věřitelem a žalovaným již tím, že se věřitel ani neobtěžuje uvádět řádná a dostatečná tvrzení ve smyslu § 86 ZoSÚ a jediná indicie ve většině obdobných řízení tohoto typu věřitelů (jednajících skrze prostředky elektronické komunikace na dálku) tak spočívá v iniciativě soudu, který si vyžádá vyjádření věřitele či aktuální výpis registru typu NRKI/BRKI. Pokud se původním věřitelům podaří aplikovat na spotřebitele lichevní schéma „sériového úvěrování“ a vyhnou se tak nutnosti uplatňovat u soudu nároky z více úvěrů či být závislí na přiznání lichevně navýšeného příslušenství (což již české soudy převážně nepřipouštějí), mohou předchozí lichevní iterace před soudním přezkumem (či přezkumem i finančního arbitra) zcela skrýt. Jde přitom o praktiku, která porušuje hned několik kogentních ustanovení k ochraně spotřebitele (zejm. § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, § 1811, § 1812, § 1813 o. z.) a hrubě porušuje dobré mravy. Akceptování této praktiky v soudním řízení na základě ryze procesních omezení by tak bylo z materiálního hlediska hrubě nespravedlivým výsledkem řízení tam, kde na příslušné procesní aktivitě spotřebitele nemá soud zákonné právo trvat.

36. U „paralelních úvěrů“ je advokát nucen uplatňovat více úvěrů (v současnosti již dále dochází k postupování těchto pohledávek i jiným postupníkům) či „rozžalovávání“ úvěrů, což se v praxi děje. Spravedlivé rozhodnutí v jednotlivých věcech pak vyžaduje obezřetnost každého soudce k ostatním věcem účastníků. Lichevní metoda „sériových úvěrů“ tyto procesní komplikace odstraňují a ze strany soudců již vyžadují rozpoznání příslušného lichevního schématu u daného věřitele a opatřování důkazů z moci úřední. Ani v této věci nebylo zájmem žalobkyně, aby předchozí platby od spotřebitele byly předmětem nalézacího řízení (za současné minimální pravděpodobnosti, že by je uplatnil sám spotřebitel, který jednotlivá lichevní schémata nezná a k doplaceným úvěrům se zcela přirozeně v úvahách již nevrací). I samotné vydání předmětu bezdůvodného obohacení, resp. nároku dle § 87 ZoSÚ by tak zde bylo jen dalším způsobem, jak se ve spojení s předchozími platbami od spotřebitele domoci nepřiměřeného zisku z lichevního úvěrového schématu „sériových úvěrů“. Co je vydáváno za bezdůvodné obohacení či nárok na jistinu dle § 87 ZoSÚ, je pouze výsledkem předchozích absolutně neplatných právních jednání, podle kterého obě strany jednaly, když žalovaný hradil na navýšení předchozích iteracích („úvěrech“) celkem 5 075 Kč a věřitel je na závazek přijal a krátce po zaplacení 12 000 Kč poskytl úvěr s jistinou 20 000 Kč, čímž finanční deficit žalovaného ihned zase vykompenzoval, resp. navýšením jej motivoval ve schématu pokračovat. Jen díky splátkám a přeplatkům původních jistin si spotřebitel „odemkl“ možnost své další exploatace navýšením další iterací („úvěrem“), tedy opětovným čerpáním za obdobně lichevního navýšení. Čerpání je tedy fakticky spíše (opět jen krátkodobým) zacelením deficitu, způsobeného zaplacením lichevního navýšení o několik dnů či týdnů dříve. Věřitel tak pouze předstírá, že se domáhá toliko plnění, které spotřebiteli poskytl, a domnívá se, že jím vymyšlená právní konstrukce mu umožňuje neuvádět plnění, přijatá od spotřebitele v předchozích fázích (iteracích) lichevního schématu. Jistina úvěru v takovém případě není jistinou výše bezdůvodného obohacení či nároku dle § 87 ZoSÚ, ale toliko důsledkem toho samého právního jednání, které věřitel maskuje faktem pěti postupných (absolutně neplatných) úvěrů, které ani soudu nemíní uvádět – neboť by pak již musel otevřeně lhát o plnění povinnosti dle § 87 ZoSÚ. Věřitel se domnívá, že soud bude procesně vázán zásadou projednací a dispoziční, ačkoliv soudu jako důvod závazku předkládá absolutně neplatné právní jednání a maskuje jeho důvody a okolnosti sjednání. Podřízením se takové amorální konstrukci by soud svou ústavní úlohu doslova deklasoval na spoluúčast na lichevním schématu věřitele. Senát 20C, který již toto konkrétní lichevní schéma v předchozí úřední činnosti opakovaně zjistil (§ 121 o. s. ř.), tak činit nemůže. Nejde přitom jen o jednání tohoto konkrétního věřitele, ale i ostatních věřitelů, s nimiž sdílí stejné úvěrové metody, dokonce i právní zástupce a s nimiž pravidelně operuje na osobách stejných věřitelů - jak vyplývá ze stovek výpisů NRKI, která již senát 20C v předchozích letech viděl.

37. V této věci ve dvou případech došlo ke skutečnosti, kterou soud pracovně nazývá „operační přestávka“, kterou vykonavatelé tohoto typu lichevních schémat (tj. úvěrů s postupně navyšovanou jistinou, odčerpáváním lichevních úroků či výběrem lichevních poplatků za odklad splatnosti) používají v situaci, kdy je spotřebitel obětí i dalších úvěrů či dokonce jiných věřitelů s obdobným schématem. Mezi prvním a druhým „úvěrem“ došlo k přestávce jednoho měsíce, mezi čtvrtým a pátým úvěrem pak nejvýše 7 dnů. Jelikož způsob komunikace řídí věřitel prostřednictvím klientského rozhraní, právě on rozhoduje o tom, kdy a kolik spotřebiteli opět nabídne. Iniciativa spotřebitele, který je v akutní finanční tísni, způsobené předchozími lichevními úvěry (což věřitel velmi dobře ví z výpisu NRKI/BRKI), který nepochybně touží po dalším úvěru od kteréhokoliv věřitele (ať už od některého ze současných, či libovolného, který na něj na základě zakoupených údajů zacílí svou nabídku – emailem, telefonicky, či sofistikovaněji skrze personalizovanou reklamu), je zde nerozhodná a nelze ji vnímat jako kvalifikovanou iniciativu k uzavření spotřebitelského závazku. Žalovaný zřejmě lichevní požadavky věřitele financoval z obvyklého příjmu, ale bez čerpání dalších úvěrů by toho nebyl schopen, proto poskytnutí dalšího úvěru nelze od předchozích úvěrů libovolně oddělovat. Shodně soud postupuje i v případě lichevních schémat, kde věřitelé za délku operační přestávky volí období delší jednoho dne. Často se tak děje i v případech, kdy jediným zdrojem příjmu spotřebitele je toliko čerpání postupné úvěrů od několika věřitelů, kteří si tak spotřebitele mezi sebou postupně „přehazují“ a tím se snaží fakticky přerušovat svá vlastní lichevní schémata, zatímco se mohou spoléhat na to, že spotřebitel od nich vždy přijme čerpání dalšího úvěru, pokud se věřitel rozhodne na základě četných údajů o závazcích dlužníka (zejm. z databází SOLUS, NRKI, BRKI) k další iteraci lichevního schématu a úvěr spotřebiteli nabídne. Po ukončení této fáze se pak věřitel spoléhá na důslednou aplikaci zásady dispozitivní a projednací ze strany soudu, který se k předchozím fázím nebude vracet a i kdyby tak dlužník navrhnul (čímž by odpadla bariéra zásady projednací), stále je zde zásada dispozitivní.

38. Ignorování zákonitostí chování obětí tohoto typu úvěrové lichvy přináší četná nepochopení a ke kriminalizaci pouhých obětí, což pachatelům lichvy jejich práci jen dále usnadňuje. Věřitel si totiž s pravděpodobností blížící se jistotě může být jist, že i když přiměje spotřebitele k jednorázovému doplacení požadovaného plnění, může mu ihned nebo i za cca měsíc poskytnout úvěr další. Důvodem je zjevnost zdroje financování takového splacení na straně spotřebitele – z obdobného úvěru, či poskytovaného mnohými konkurenty [právnická osoba] A současně neřešitelnosti situace dlužníka bez vnější pomoci. Největším rizikem je tak pouze prozření spotřebitele (nebo zahájení jeho trestního stíhání z podnětu jiného věřitele), že čerpání dalších podobných úvěrů jeho situaci nejen, že nevyřeší, ale ani nestabilizuje, ale spěje k hořkému konci. Nejčastěji spotřebitel na doplacení jistiny použije buď všechny své zdroje (a tím ohrozí svůj rozpočet na zbytek měsíce) nebo načerpá obdobný úvěr u konkurenční společnosti, která rovněž nepovažuje předlužení za překážku úvěruschopnosti, ale příležitost udat takovému spotřebiteli své lichevní úvěrové produkty.

39. Délka takové operační přestávky se může lišit a být i podstatně kratší (někteří věřitelé poskytují tyto úvěry např. na 7 či 14 dnů a intervaly sjednávání dalších úvěrů se tak výrazně zkracují). Zde však věřitel o žalovaném zřejmě intimně ví, jaký má měsíčně vyplácený příjem a měsíc a méně je logickou délkou pro „restart“ lichevní iterace. Stejně tak ví, že žalovaný je současně obětí analogického lichevního schématu od společností [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba]. (dříve [právnická osoba]), [Anonymizováno], a. s., a [právnická osoba]. Úvahy těchto věřitelů ohledně pokračování v lichevním schématu zřejmě ovlivňuje pouze odhad, jak dlouho spotřebitel ještě každodenní agendu splácení a čerpání dalších úvěrů vydrží. Žalovaný již nepochybně věděl o nepřiměřeném navýšení takových úvěrů, není však jisté, zda si byl vědom, že hradí absolutně neplatný závazek či zda nebyl v takové tísni, že to musel akceptovat. Svou úlohu zde sehrávají i pohrůžky trestní odpovědností, která je pro dlužníka reálná, pro pachatele lichvy však v současnosti prakticky nereálná (dovození trestní odpovědnosti kteréhokoliv z identicky jednajících nebankovních poskytovatelů těchto úvěrů by implicitně znamenalo kriminalizaci celého nebankovního segmentu). Žalobkyně, její právní zástupce i soud však vědí, že žalovaný takové plnění (zde nad rámec 14 925 Kč) vůbec hradit nemusel. Doplacením čtvrtého „úvěru“ částkou 12 000 Kč tak věřitel vyvolal u očividně neúvěruschopného žalovaného opět stav finanční tísně, který opětovně v krátké době zneužil. Jak již soud výše vyložil, datacím těchto událostí (tj. délkám „operační přestávky“ mezi jednotlivými iteracemi lichevních schémat) nelze důvěřovat, a ani v případě, že odpovídají reálnému dění, podpis dalšího dokumentu není výrazem kvalifikovaného právního jednání dlužníka, ale spíše pokračujícím jednáním protiprávně jednajícího věřitele, který různými předem připravenými metodami (lichevními schématy) zneužívá tísně dlužníka. Tyto situace lze nejlépe vyjadřovat teorií trestního práva, tedy jako dílčí útoky pokračujícího protiprávního skutku, neboť důraz na okamžik a obsah jednotlivého právního jednání, které přitom trpí toliko důvody absolutní neplatnosti a je nesamostatnou součástí delšího děje, je inherentně nesmyslné.

40. Soud tak považuje poslední, pátý „úvěr“ za pokračující závazkový vztah, nikoliv za zcela samostatný „úvěrový“ závazek. Vystavení další smlouvy a výzva k podpisu prostředky elektronické komunikace není důvodem k oddělení těchto závazků na samostatné nároky tak, že by k nim soud (bez procesní iniciativy spotřebitele) nemohl sám přihlédnout. Ostatně jednání původního věřitele, který „operační přestávku“ resp. novou kontraktaci vytvořil právě proto, aby jeho nárok obstál v případném soudním přezkumu (či před finančním arbitrem), je i v tomto ohledu rozporné s dobrými mravy a nemělo by tedy požívat jakékoliv právní ochrany. Tedy včetně ochoty soudu k těmto okolnostem vůbec nepřihlížet, ačkoliv přiznání žalobkyní požadovaného nároku fakticky dokonává lichevní schéma (či spíše vždy kombinaci několika lichevních schémat). Aktivní nabídky úvěrů spotřebitelům těmito společnostmi jsou běžné a kumulace některých skupin věřitelů u jednoho spotřebitele (dle stovek výpisů NRKI, které prošly senátem 20C) jsou více než nápadné a jako výsledek pouhé náhody statisticky krajně nepravděpodobné. Nadto tyto společnosti již dnes namísto čistě písemné formy nejčastěji používají „chráněné webové prostředí“, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. To naznačuje i novější forma smlouva [právnická osoba] („webové stránky“ a „[Anonymizováno]“) v některém z předchozích řízeních. Bez iniciativy soudu by se tak spotřebitelé proti novějším lichevním schématům stali naprosto bezbrannými.

41. Soud proto žalobkyni I. výrokem přiznal nárok jen na 14 925 Kč a ve zbytku II. výrokem požadavky žalobkyně zamítnul.

42. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaný je předlužen, i v současnosti je obětí lichevních schémat, která postupně dospívají do fáze soudního a exekučního vymáhání, a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky oběti lichevních úvěrů, a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Nadto se sám o lichvu pokoušel. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

43. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění a žalovaný již čelí splatným pohledávkám dle soudních rozhodnutí (zatím z titulu výživného) a zřejmě právě nyní čelí nevybíravému nátlaku ostatních věřitelů s predátorským jednáním. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl roční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně) a konstatovat, že za dlužníky iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaný by měl nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěl trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

44. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná, ale úspěch (při zohlednění příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku) nedosahoval v rozdílu ani 10 %, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. této nepřiznal právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení. I pokud by žalobkyni nějaká náhrada příslušela, pak by soud shledal, že předžalobní výzvu nelze považovat za účelnou, neboť pohledávku vyčíslila neadekvátně a výzva tak nebyla způsobilá předejít soudnímu řízení (leda by dokonala lichevní úmysl věřitele i jeho právního zástupce). Pomine-li soud lichevní navýšení jistiny, pak nedůvodným byl i požadavek na odměnu advokáta. Přinejmenším potud, že návrh je zjevně formulářový a advokát tak mohl požadovat nejvýše odměnu dle § 14b advokátního tarifu, pokud soud připustí, že advokát má vůbec nárok na mimosmluvní odměnu, když o nároku ještě nerozhodl soud a dlužník by svou povinnost splnil i pouhou úhradou dluhu klienta advokáta. Proto by soud s odkazem na § 142a o. s. ř. nepřiznal žádnou náhradu nákladů řízení, když žalovaný zjevně nejprve potřeboval ochranu od soudu před lichevně jednajícím věřitelem a jeho právním zástupcem. Soud toliko kvituje, že i tento právní zástupce již upustil od požadování trojnásobku mimosmluvní odměny, jako činil v minulosti, což již musel soud oznámit České advokátní komoře k přijetí adekvátního opatření proti takto nepřijatelně klamavému jednání advokáta vůči spotřebiteli - který si tak mohl myslet, že advokát má snad právo požadovat mimosmluvní odměnu za žalobu - kterou se teprve chystá napsat v případě, že spotřebitel plnění dobrovolně neuhradí. Kolik spotřebitelů, kteří nárok takto dobrovolně uhradili, takto mohlo být podvedeno, se soud neodvažuje odhadovat, neboť má informace jen o těch nárocích, které nebyly splněny před podáním žaloby.

Poučení