20 C 325/2025 - 67

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno žalovaného A], narozený [Datum narození žalovaného A] [Anonymizováno] doručovací adresou [Jméno žalovaného B] [Anonymizováno] pro 77 568 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 23 200 Kč, a to ve splátkách po nejméně 1 450 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci.

II. Co do částky 54 368 Kč, 3 958,19 Kč, 2 086,15 Kč, úroku z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 33 022,62 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a úroku 8 % ročně z částky 31 739 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení částku 218 Kč, a to do 56 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 26. 8. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy č. [hodnota] ze dne 24. 7. 2023, sjednané žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů s lichevními parametry, formou podomního zprostředkování/inkasování). Žalovaný měl načerpat 40 000 Kč a uhradit celkem 74 368 Kč ve 14 měsíčních splátkách (již zde je třeba konstatovat hrubý rozpor s dobrými mravy takto sjednaného navýšení). Domáhala se 31 739 Kč na jistině, 1 283,62 Kč na obchodním úroku, 14 536 Kč na úhradě za sjednání úvěru, 4 352,24 Kč na poplatku za administrativní činnost, 5 657,14 Kč na umožnění splátek v hotovosti v místě bydliště 20 000 Kč na smluvní pokutě, 2 086,15 Kč a dále v sazbě 8 % ročně z jistiny od 21. 2. 2025 do zaplacení a 3 958,12 Kč na úroku z prodlení a dále v sazbě 12,75 % ročně z 33 022,62 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

3. Dosud obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), který tato žalobkyně (a právní zástupce, jehož soud považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond) dlouhodobě ignoroval a advokát zřejmě považoval vymáhání protiprávního plnění v doslova průmyslovém měřítku za přijatelné (soud nikoliv), zde výjimečně není přítomen, případně je skryt v kapitalizovaném úroku (pro důvod nevyhovění je však nadbytečné jej přepočítávat). Soud kvituje, že advokát po několika letech od této praxe (přinejmenším v rozsahu běžícího úroku) zřejmě konečně upustil. I tak však bylo třeba nevydat platební rozkaz, nárok převést soudci a dovybrat soudní poplatek, neboť neoprávněně vysoký úrok ve smyslu § 122 odst. 4 ZoSÚ je zpravidla i nadále součástí kapitalizovaného poplatku a především soud opět postrádal tvrzení ke splnění povinnosti zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet dle § 86 ZoSÚ. Soud však u těchto nároků žalobkyně (ať již úvěrů [právnická osoba], [právnická osoba], v insolvenci, či [právnická osoba].) pravidelně shledává, že pokud je přítomno hotovostní inkaso, incidence osob v exekučním inhibitoriu je drtivě převažující. V tomto případě zřejmě žalovaný exekuci neměl, soud však opět zaznamenal úvěr s lichevními parametry pro předluženého spotřebitele. [právnická osoba] povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně nevyjádřila dokonce ani při jednání po poučení (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti). I soudem zjištěné údaje však výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel u příslušenství dovozovat jeho zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy (RPSN nejméně 272,44 % !). Úvěr byl totiž vědomě poskytnut osobě, která již byla obětí úvěrů s lichevními parametry a tíseň žalovaného a současně jeho nevědomost protiprávnosti takových parametrů úvěru, je zjevná. Pokud soud takovou skutečnost v předchozích řízení pouze dovozoval z faktického stavu, četnosti a předpokladu, že věřitel ve skutečnosti o spotřebitelích přinejmenším díky přístupu do NRKI ví více, než je ochoten přiznat, pak v tomto řízení se tak opět potvrdilo. Jelikož si soud musel součinnost v předchozích třech řízeních vynutit u původního věřitele pořádkovými pokutami, které teprve vedly původní věřitelku ke splnění součinnosti a to dokonce ve větším rozsahu, než soud požadoval (zaslala totiž i výplatní pásky) k předchozím iteracím lichevního schématu. I v tomto řízení pak původní věřitel zaslal více, čímž prakticky vyčerpal i důkazní návrhy žalobkyně (která tak doložila již jen chybějící žádost o předmětný úvěr).

5. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 ZoSÚ či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen rozhodnutím s právní mocí dne 16. 2. 2024 a byla mu vyměřena poměrně vysoká, leč relativně stále jen symbolická sankce 2 500 000 Kč, za porušování povinností dle ZoSÚ u úvěrů z let 2021 a 2022. Obdobně byla postižena i [právnická osoba] (sankcí 8 000 000 Kč) a [právnická osoba], v insolvenci (3 000 000 Kč a podruhé již odnětím licence). Tyto tři společnosti používají nápadně podobné typy úvěrů, smluv i podomních obchodních zástupců/výběrčích a lichevní schémata. Tato skupina úvěrů je pravidelně poskytována osobám v exekučním inhibitoriu, splácení má často probíhat týdně a hotovostně. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak právní zástupce povětšinou soudu sděluje v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem pro procesně aktivní spotřebitele. Pokud žalobkyně/advokát občas uvádí, že zanedbání této povinnosti vede pouze k neplatnosti relativní, velmi dobře ví, že takový právní názor je již několik let vyvrácen a proti bezpočtu částečných či úplných zamítnutí jejích žalob se pro zjevnou nadbytečnost sama neodvolává. Zjevně tedy pouze zkouší zmást spotřebitele, kteří se nespolehnou na soudní ochranu a podlehnou záměrně nepravdivým informacím od původní věřitelky/(advokáta) žalobkyně.

6. Soud v tomto řízení ani nemusel zohledňovat skutečnost, že považuje právního zástupce za 100 % vlastníka žalobkyně, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá nezvykle restriktivní ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku (zejména v otázce osob svěřenských správkyň, v nečerpání fondu za života advokáta a v omezeném trvání fondu, jehož majetek se může advokátovi v relativně krátkém čase opět vrátit). Dochází tak k systematickému zneužívání práva na zastoupení advokátem, neboť je to právě nárok na odměnu, který motivuje advokáta k průmyslovému skupování splatných pohledávek a uplatňování desítek tisíc obdobných nároků před soudy ročně, o čemž svědčí již sama systemizace spisových značek advokáta [Anonymizováno] a od nich odvozených spisových značek žalobkyně ([Anonymizováno] vedených samostatně pro různé původce pohledávek a jejich různé tranše. Takovému jednání advokátů pak prakticky nemohou neadvokáti konkurovat a je tedy otázkou, zda nejde o nekalou soutěž. Ke shodnému výsledku (nepřiznání náhrady nákladů řízení) nezřídka vede okolnost souběžného uplatňování nároků, přičemž poskytnutí pouze jednoho úvěru tímto původním věřitelem je v praxi senát 20C skutečně vzácné (zde jde o úvěr druhý) a tato žalobkyně skupuje obdobné nároky od několika analogicky jednajících věřitelů a následně je uplatňuje u soudu samostatnými návrhy. V neposlední řadě i zde je klientem osoba v dělnické profesi, která nedosahuje příjmu, aby mohla saturovat lichevní příslušenstvím, a opět se tak jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele (a žalobkyně/advokáta), kteří za hranicí dobrých mravů pokračují ve vymáhání takového plnění s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Zde spotřebitel již podléhal lichevnímu schématu sériových úvěrů [právnická osoba] (již nejméně třetí úvěr) a úvěru s lichevním úrokem (umocněným smluvní pokutou) od [právnická osoba], které se dokonce podařilo dosáhnout vydání platebního rozkazu s úrokem 83,55 % ročně z jistiny 99 406,99 Kč a žalovaný v současnosti podléhá exekuci takového titulu. S ohledem na výsledek řízení ostatně ani zde nebylo možno žádnou náhradu nákladů řízení žalobkyni/právnímu zástupci přiznávat.

7. Soud věc rozhodl při jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Žalovaný jinou adresu pro doručování vedle své evidenční adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Bylo mu doručeno pouze fikcí, písemnost se poté vrátila soudu. Soud obeslal i emailovou adresu (dle výpisu CRIF), žalovaný se k jednání překvapivě dostavil. Což je u těchto nároků skutečně neobvyklé. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali“ hodné obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat. Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť se nedůvodně obávají, že jim v občanskoprávním řízení hrozí „trest“, či podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Jeho vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C důsledně činí – zjevně však nejde o převažující praxi, neboť nezaznamenal úbytek tohoto typu žalob se zjevně protiprávními prvky či jakoukoliv zdrženlivost advokátů při páchání tohoto typu lichvy (opět – přinejmenším ve smyslu občanskoprávním). V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení. Dokonce i u těch, kteří se nárokům vzpěčují a obrátí se na Finančního arbitra, je bráněno v úspěchu např. promptním zahájením soudního řízení či nabídkou smíru, který však opět pouze kodifikuje lichevní parametry podkladového závazku.

8. Žalovaný při jednání pouze požádal o splátky ve výši 1 500 Kč měsíčně. Uvedl, že pracuje v [právnická osoba], v dělnické profesi, jsou mu činěny exekuční srážky ze mzdy ve prospěch [právnická osoba]., proti kterémuž platebnímu rozkazu odpor nepodával, a zbývá mu tak průměrně 29 500 Kč měsíčně, z čehož měsíčně hradí 16 400 Kč na mandatorních výdajích s bydlením, energiemi, telekomunikací a pojištěním.

9. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

10. Tvrzení žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 ZoSÚ absentovala. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), tedy ani neuvedla, natož aby tak prokázala (což senát 20C rovněž považuje za imperativ). Tento původní věřitel informace o používání registru NRKI, BRKI či SOLUS v dokumentech na své webové prezentaci nemá (www.expresscash.cz), nicméně jeho úvěry jsou v NRKI zaneseny! Má tedy zjevně do registru NRKI přístup a využívá jej, nikoliv však k účelu, kterému jedině slouží (§ 88 ZoSÚ). Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. Ostatně shodné odůvodnění (zde mlčení) používá právní zástupce pro nároky i dalších původních věřitelů, jejichž pohledávky hromadně nakupuje a uplatňuje. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, takovému tvrzení nelze důvěřovat ani pokud je výjimečně lustrace NRKI a BRKI dotvrzena. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální. Vyplynulo z nich, že žalovaný měl od téže věřitelky nejméně jeden další úvěr ze dne 16. 1. 2023. Byl předčasně doplacen 12. 6. 2023 a žalovaný potvrdil, že obdržel slevu (srov. č. l. 49). Došlo tak opět k „operační přestávce“ lichevního schématu v trvání jednoho měsíce. Předcházely dále nejméně tři úvěry od [právnická osoba], který používá lichevní schéma „sériových úvěrů“, nezkoumání úvěruschopnosti, excesivního příslušenství a poplatků za odklad splatnosti (které nesnižují jistinu a jsou alternativou sjednávání nové smlouvy, nemá-li dojít k navyšování jistiny). Dále měl žalovaný načerpán úvěr od [právnická osoba]. (lichevní schémata: sériové úvěry, paralelní úvěry, nezkoumání úvěruschopnosti, excesivní úrok, excesivní smluvní pokuta), ze dne 5. 6. 2023, s jistinou 100 000 Kč. Tento úvěr zjevně posloužil žalovanému k předčasnému doplacení prvního úvěru od [právnická osoba]. (žalovaný uvedl, že mu ve splacení pomohla i „výhra“).

11. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry (v tomto rozsudku vždy přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.) od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba].[Anonymizováno] r. o., [právnická osoba]., [právnická osoba]., koncernu [Anonymizováno] a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. [Anonymizováno]. Nejde o spekulaci, neboť dle přehledu řízení č. l. 42 žalovaný pod sp. zn. [spisová značka] skutečně podléhá i exekuci od [právnická osoba], která pravidelně používá lichevní schémata obdobně, jako [právnická osoba] (jen s menším důrazem na sériové úvěry).

12. Ze strany [právnická osoba]. (a rovněž [právnická osoba], [právnická osoba], v insolvenci) se v uplynulých letech jednalo o typické lichevní schéma, stejně jako u [právnická osoba], v insolvenci (které již v souvislosti s tím byla dokonce sankčně odňata Českou národní bankou licence k poskytování spotřebitelských úvěrů a své amorální podnikání tak musela převést pod jinou obchodní společnost, [právnická osoba]., - které byla uložena pokuta 1 mil. Kč s právní mocí 19. 2. 2025), kdy jsou podomním zprostředkovatelem postupně poskytovány další a další úvěry, které novou jistinou kompenzují doplacení předchozího lichevního úvěru a případně poskytují další volné prostředky (což je motivačním prvkem pro spotřebitele, aby na další kontraktaci přistoupil). Soudu není známo, zda používají shodný postup, jako nebankovní věřitelé okolo modelu [právnická osoba] (a jejích následovníků), kdy je věřiteli při doplacení stávajícího úvěru slíbeno poskytnutí úvěru s vyšší jistinou, která mu tak doplacení finančně vykompenzuje, případně je na krátkou dobu zcela ponechán jiným věřitelům s vědomím, že dlužníka lze kdykoliv opět nasmlouvat nabídkou prostředků, které zoufale potřebuje k oddalování následků prodlení, kterých se (mnohdy iracionálně) obává. U úvěrů [právnická osoba]., [právnická osoba] (sankcí 8 000 000 Kč) a [právnická osoba], v insolvenci, ze zákaznických karet a časové posloupnosti úvěrů častěji vyplývá, že by se mohlo jednat o navýšení jistiny bez faktické transakce. Na rozdíl od Krajského soudu v [adresa] (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]) se však senát 20C nedomnívá, že by tento ryze technický rozdíl měl představovat rozdíl v právním hodnocení takového jednání a především ve výsledku řízení (při faktickém doplacení a nového čerpání krátce poté zjevně nebude možno dovodit „doktrínu neplatného započtení“). Z hlediska hmotného práva na ochranu spotřebitele je však zcela nepřijatelné, aby se soudy procesně restriktivním postupem jakkoliv podílely na lichevních schématech těchto věřitelů, které si zcela jistě nezaslouží právní ochranu jen proto, že jsou koncipovány k exploataci zásady projednací a dispoziční. Takový výklad procesního práva by byl zcela zjevně nepřiměřeně formalistický a hrubě nespravedlivý.

13. V tomto řízení bylo zjištěno, že žalovanému byla skutečně poskytnuta sleva 9 776 Kč (č. l. 49) a žalovaný uvedl, že to mohl být on, kdo věřitelku opět sám kontaktoval. Soud tak výjimečně nedovodil pokračující lichevní schéma a přeplatek předchozího úvěru (přes „operační přestávku“ jednoho měsíce) nedovozoval.

14. Tento věřitel si však zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou [IČO] v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k [podezřelý výraz] činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno [podezřelý výraz] řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (ale u [právnická osoba], používající nápadně podobný úvěrový model, jako tento věřitel) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]).

15. Nápadně často jde u těchto věřitelů o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene mnohdy s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru). Tento žalovaný výjimečně exekučním řízením nečelil. I přesto, že deklaroval bankovní účet (č. l. 59), údajně projevil zájem o hotovostní inkaso v místě bydliště za 7 200 Kč (sic!). V dokumentu „Informační memorandum o zpracování osobních údajů pro klienty“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na www.expresscash.cz se lze v kapitole „Podmínky poskytnutí půjčky“ dočíst: „Pro posouzení úvěruschopnosti žadatele je podstatný dostatečný (disponibilní) příjem, tedy příjem po závazků a pravidelných výdajů žadatele jako jsou např. platby nájemného, splátky úvěrové smlouvy nebo hypotéky; platby SIPO; výdaje související s platbami sociálního a zdravotního pojištění (v případě OSVČ), splácení exekuce apod.“. Z toho není zřejmé ani to, zda si tato společnost vůbec uvědomuje, co činí a zda vůbec považuje splácení exekuce za absolutní překážku poskytnutí úvěru s lichevními parametry. V dokumentu „Informace o zpracování osobních údajů pro účely kontaktování klienta a provedení prescoringu“, dostupnému k dnešnímu dni na webové prezentaci je v bodě 2.1 uvedeno: ECFS upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy ECFS zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází ECFS nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů ECFS, rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči ECFS včas, průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem ECFS posouzen jako neúvěruschopný a ECFS s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Je tedy zřejmé, že ze strany věřitele nejde o žádný omyl, pokud senát 20C pravidelně zjišťuje, že úvěr je poskytován právě osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. Tato společnost tedy explicitně počítá s poskytováním úvěru s lichevními parametry osobě s menším, než větším počtem exekucí (sic!).

16. Soud u žalovaného v tomto případě stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) neověřoval, neboť dle přehledu řízení byla exekuce z roku 2017 uhrazena dle sdělení soudního exekutora v květnu 2021 a další měl žalovaný až v roce 2024. Věřitelka se tak vzácně s úvěrem strefila do doby mezi exekucemi tohoto spotřebitele. Obecně platí, že probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Zde se věřiteli podařilo přimět k měsíčnímu splácení v hotovosti i spotřebitele, který měl bankovní účet a poplatek 7 200 Kč tak v žádném případě trpět nemusel. Z formulářové smlouvy je však zřejmé, že počítá s výběrem všech poplatků, ostatně jedině pak platí předtištěný údaj o RPSN 272,44 %, který s eventualitou neujednání některého z poplatků ani nepočítá. Jde tak samozřejmě o skrytý (lichevní) úrok úvěru. Charakterem ani cenou nejsou tyto částky poplatkem, ostatně odvozují svou výši úměrou od jistiny. Údaj z CEE je oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Soudu je z desítek předchozích řízení s nároky tohoto původního věřitele zřejmé, že by jej ani exekuce neodradily, pokud by byly přítomny. Prakticky je tak ani nemusí ověřovat. Je také otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjčky, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když žalovaný měl z předchozího života exekuce až do roku 2021. Žalovaný zjevně dlouhodobě pracuje a nechává se poskytovateli lichevních úvěrů exploatovat i formou exekučních srážek. Přesto až do dnešního dne nebyl nikdy nikým (tedy ani zdejším soudem, který vydal platební rozkaz č. l. 41) informován, že plní na absolutně neplatné závazky.

17. Soud přitom projednává nárok z absolutně neplatného právního jednání, které zcela zjevně ve smyslu § 555 o. z. zastírá jiné (rovněž absolutně neplatné právní jednání) a tvoří součást lichevního schématu, které je soud povinen z úřední povinnosti rozkrýt (např. dle rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Soudu jsou tyto souvislosti známy z nižších stovek předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), kde měl k dispozici výpisy NRKI spotřebitelů (i ve věcech, kde jako žalobce figuroval jiný věřitel, ale úvěry tohoto původního věřitele byly rovněž přítomny), a z nichž vyplynulo, že tyto společnosti poskytují lichevní úvěry systematicky, dlouhodobě a v masovém měřítku. Totéž potenciálně platí v i předmětném řízení. Soud proto vyzval původní věřitelku k vyjádření, zda projednávaným úvěrům předcházely i další závazky a další plnění mezi ní a spotřebitelem. Nepříliš překvapen ze zprávy č. l. 47 zjistil, že ano. Předmětnému úvěru předcházel úvěr ze dne 16. 1. 2023, což ostatně zjistil i z registru NRKI jak výše. Soudu tak byl opět předložen jen úvěr poslední, resp. poslední iterace lichevního schématu. Přitom pro jakékoliv smysluplné tvrzení o splnění povinnosti věřitele dle § 87 ZoSÚ by taková informace měla být zásadní – ať již v negativním smyslu (z perspektivy soudu), tak ve smyslu pozitivním (z perspektivy lichevně jednajícího věřitele, který by se měl zaštiťovat řádně doplaceným předchozím úvěrem jako dokladem úvěruschopnosti). Dle úvěrové historie č. l. 49 žalovaný na první úvěr čerpal 20 000 Kč a zaplatil 27 408 Kč (přeplatil tedy 7 408 Kč), 9 776 Kč mu bylo „odpuštěno“.

18. Soudu je však již známo, že model sériového úvěrování této původní věřitelky má za cíl právě generování těchto smluv, dokládajících vyplacení jistiny, maskující původ takové jistiny, resp. její použití na úhradu předchozího úvěru a předchozí transakce mezi týmiž osobami vůbec. Pokud se původní věřitel a poté i žalobkyně/právní nástupce (kteří obdobné úvěry v průmyslovém měřítku skupují od mnoha dalších obdobných věřitelů) snaží takový následek zamaskovat opakovaným sjednáváním nových smluv, je zřejmé, že ignorování zjištěných souvislostí by bylo formalistickým rozhodnutím, zakládajícím materiální nespravedlnost. Co věřitel nazývá úvěrovou smlouvou, je dle svého obsahu (přinejlepším) zjevně pouze privativní novací původního závazku. Původní i nový závazek je však absolutně neplatný a nemá tedy smysl dovozovat ze dvou absolutně neplatných právních jednání jakýkoliv jiný typ závazkového vztahu. Pokud soud žalobkyni v analogických věcech vyzval k doplnění, ta zpravidla uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. V této věci sice původně nepředložila ani zákaznickou kartu, původní věřitel však dobrovolně poskytl zřejmě všechny listiny, při jednání pak i žalobkyně. Z těch vyplývá, že zkoumal zaměstnání (č. l. 58, 63), bydlení (podnájemní), údajně byla předložena pracovní smlouva a výplatní pásky, což však není prokazováno objektivní listinou. Žalovaný deklaroval zaměstnání u současného zaměstnavatele, příjem okolo 32 tis. Kč a symbolické výdaje na bydlení a osobní potřeby - v lednu 2023 6 000 Kč a 8 580 Kč, v červenci 2023 již jen 2 250 Kč a 4 255 Kč, což je nelogické, nevěrohodné a věřitel to měl ověřovat. Zřejmě šlo jen o kompenzaci splácení jiného úvěru, který žalovaný připustil částkou 3 000 Kč měsíčně, proto mohlo dojít k umělému snížení údajů, což může mít na svědomí i zprostředkovatel úvěru, který tyto lichevní úvěry poskytuje lidem v jejich domácnostech (a navzdory shodě příjmení jej předseda senátu 20C nezná a není si vědoma ani jakékoliv příbuznosti). Žalovaný potvrdil, že se v mezidobí rozvedl, je bezdětný, bydlel jen se svou matkou, která již zemřela. Kolonka k ověření „řádného splácení exekučně vymáhaných splátek“ zůstala v obou případech bez vyplnění.

19. Dále soud takto získal i další listiny (informační letáky, poučení), které nejsou pro výsledek řízení podstatné.

20. Z praxe senátu 20C vyplývá stav ještě tristnější. Z předchozích desítek řízení o nárocích této původní věřitelky vyplývá, že tato systematicky zneužívá povinnost ve smyslu § 86 ZoSÚ toliko k nastavení parametrů smlouvy (nebonitní klient typicky splácí týdenní a hotovostní splátky), nikoliv k neposkytnutí úvěru osobě, která zjevně není schopna takový úvěr splácet. Hotovostní inkaso pak dokonce tomuto věřiteli pravidelně slouží k poskytování úvěrů osobám v exekučním inhibitoriu. Soud netvrdí, že osobě v exekuci nelze poskytnout úvěr, v žádném případě tak ovšem nemůže činit věřitel, který poskytuje úrok výrazně odlišný od běžné bankovní sazby, která u těchto úvěrů činí zhruba 10 % ročně. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení (jak tento advokát pravidelně v doplňujících podáních uvádí), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Byl to ostatně obchodní zástupce původní věřitelky, kdo se žalovaným 2x sepisoval žádost o úvěr zjevně nebonitního klienta (přinejmenším ve druhém případě, první úvěr soud neprojednával a úvěruschopnost tak nemohl přezkoumat) a úvěry přesto zprostředkoval a prostředky poté inkasoval. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 7 zákona č. 145/2010 Sb., resp. § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá rozhodnutí soudů, konstatujících v rozporu se smyslem ochrany spotřebitele dle komunitárního práva opak. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 1 o. z., § 9 z. č. 145/2010 Sb., resp. § 86 či § 122 ZoSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva.

21. Původní věřitel však žalovaného s podprůměrnou mzdou, již tak značně vysokými výdaji a s předchozími lichevními závazky exploatuje lichevní sazbou RPSN 272,44 %. Následně žalobkyně takový úvěr nabývá (v průmyslovém měřítku) a advokát, zapsaný Českou advokátní komorou, takový úvěr uplatňuje u soudu. Rozčarování soudu a obava o integritu právního státu, který umožňuje, že senát 20C se s těmito nároky setkává již několik let bez jakéhokoliv náznaku změny k lepšímu, nemůže být větší.

22. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 26, předložila však i další důkazy postoupení (smlouvou, seznamem postoupených pohledávek a potvrzením o zaplacení kupní ceny). Dle zjednodušeného výpisu obchodního rejstříku k žalobkyni (č. l. 15) z roku 2022 nevyplývá skutečný, vlastník, stejně jako ani z evidence skutečných majitelů, kde jsou uvedeny jen správkyně svěřenského fondu, nikoliv zřizovatel a beneficient, kterým je právní zástupce žalobkyně. Záznam je však postižen probíhajícím řízením o nesrovnalosti záznamů. Vzhledem k výsledku řízení to však nemělo na nákladový výrok vliv.

23. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné další listiny.

24. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 27) vypracování i zaslání (č. l. 29) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného. Je v ní požadováno 86 368,32 Kč. Lze kvitovat, že tento advokát v ní alespoň nepožaduje mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby dle advokátního tarifu, jak se vůči spotřebitelům odvažují někteří z jeho konkurentů, uplatňujících obdobné predátorské úvěrové závazky. Nicméně ani taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být (a pravidelně také je, kdykoliv soud důsledně dbá na práva spotřebitele) přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Jelikož soud žádnou náhradu nákladů nepřiznává, nemusel z toho v tomto řízení dovozovat nepříznivý následek.

25. Dle úvěrové smlouvy č. l. 23 žalovaný v hotovosti údajně převzal 40 000 Kč a původní věřitelka si nechala navíc přislíbit 34 368 Kč, složených z úroku 2 029 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru 19 600 Kč, nákladech za vyhodnocení úvěru 5 539 Kč a poplatku za hotovostní inkaso v místě bydliště 7 200 Kč. RPSN činila 272,44 %, tedy přesto, že judikatura v trestních věcech zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní. A jelikož jde o předtištěný údaj, je zřejmé, že sjednání těchto poplatků není ve skutečnosti volitelné, zprostředkovatel pouze dopíše správnou výši, odvozenou od poskytované jistiny. Splácet měl 14 měsíců po 5 312 Kč, přičemž první splátka je výslovně splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Jednání věřitele tedy již od počátku zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Pokud se soud v minulosti u [právnická osoba], dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]). Jak postupuje [právnická osoba]., soud zatím nezjistil, neboť v době soudních řízení jsou spotřebitelé obvykle naprosto demoralizováni a svou situaci nepovažují za řešitelnou ani formou soudního řízení.

26. Jak již soud výše konstatoval, žalovaný ve skutečnosti obdržel nejvýše 34 600 Kč, neboť 5 400 Kč tentýž den dle žalovaného (a o den později dle přehledu splácení č. l. 25 a 48) tento uhradil již s převzetím jistiny. Údajům od tohoto původního věřitele tedy soud nemá žádný důvod důvěřovat, neboť tyto nepravidelnosti oproti splátkovému kalendáři se objevují pravidelně. Dle „tabulky umoření“ č. l. 25 žalovaný již uhradil na úvěr celkem 16 800 Kč. I tomuto spotřebiteli tedy bylo pravděpodobně zprostředkovatelem sděleno to, s čím se soud již u těchto věřitelů setkal dle vyjádření spotřebitelů při nařízeném jednání dříve opakovaně: „pokud uhradíte první splátku již dnes, nemusíte tak už činit za měsíc“. Případně, že tuto splátku může dostat spotřebitel zpět, pokud bude řádně hradit všechny splátky. Úhrada první splátky v den sjednání úvěru ostatně nastala již u předchozího úvěru, kde zprostředkovatel dle č. l. 49 vyznačil, že první splátku 2 700 Kč vybral den po poskytnutí jistiny (a je zjevné, že se tak stalo shodný den). Jelikož soud neví, zda daná osoba nezprostředkovávala i další úvěry, včetně takových, jehož věřitelé vůbec s NRKI nespolupracují, nelze bez dalšího předpokládat ani to, že z této částky nebyly umořeny další úvěrové závazky spotřebitele a spotřebitel tak reálně nemusel obdržet ani 34 600 Kč. Schopnost spotřebitelů čelit těmto nehorázným požadavkům je samozřejmě výrazně snížená, neboť již jednají v tísni, způsobené předchozí lichvou a další úvěr tak nutně potřebují. V každém případě pro první splátku hned při poskytnutí úvěru nebyl žádný rozpoznatelný důvod a 16. 8. 2023 (tedy necelý měsíc od sjednání předmětného lichevního úvěru) byla inkasována první řádná splátka 5 400 Kč (z nějakého důvodu zaokrouhlená nahoru v neprospěch spotřebitele). Je zjevné, že tyto inkasní záznamy vůbec neodpovídají obsahu práv a povinností spotřebitelů dle úvěrových smluv a slepá důvěra soudů v tyto ryze subjektivní záznamy krajně nespolehlivých osob (s jasnou finanční motivací k protiprávnímu jednání) by byla jen další formou přehlížení lichvy a pošlapávání práv jejích obětí.

27. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

28. Soud prvního stupně (zejména směrem k odvolacímu soudu) zdůrazňuje, že tyto nesrovnalosti jsou pravidelným průvodním jevem úvěrů od [právnická osoba]., [právnická osoba], a [právnická osoba], v insolvenci, které používaly stejné modely lichevního úvěrování (lichevní schémata: nezkoumání úvěruschopnosti, excesivní navýšení, sériové úvěry, paralelní úvěry, podomní zprostředkovatelé/výběrčí, hotovostní inkaso osobám v exekučním inhibitoriu, vymáhání inkasními agenturami). Z tam uvedených datací tak nelze vycházet a slepě důvěřovat záznamům od osob, realizujících lichvu v terénu, v přímém kontaktu se spotřebiteli. Nelze tak obvykle bez dalšího dospět k závěru, kolik spotřebitel reálně obdržel do své dispozice a tedy ani dovozovat, zda došlo k pokusu o započtení (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] Krajského soud v [adresa]) - či zda byl použit jiný model, např. u distančně sjednávaných úvěrů okolo modelu [právnická osoba], je předchozí úvěr doplacen s incentivou, že krátce poté (den, či měsíc, pokud si spotřebitele přehazuje více věřitelů) spotřebitel obdrží nový úvěr s mírně vyšší jistinou, než krátce předtím doplatil. U takového modelu konstrukci „neplatného započtení“ zjevně dovozovat nelze. Pokud by soud u jedné z těchto minuciózních variant lichvy pravidelně dovozoval, že na výsledek řízení nemá vliv, ostatní lichevně jednající společnosti tento model obratem převezmou do svého repertoáru lichevních praktik a opět se hromadně začnou vyhýbat detekci a krácení svých amorálních a protiprávních nároků. Lze to přirovnat k jednání orgánu činného v trestním řízení, který by se poškozeného v průběhu řízení ani jednou sám nezeptal, zda od něj pachatel v minulosti nevylákal více částek, než jen tu poslední (kterou již poškozený odmítl zaplatit a věřitel za to na něj poslal vymahače). V této věci se žalovaný dostavil a pochybnosti soudu o dalších úvěrech a nestandardních okolnostech rozptýlil (tvrzením, že předchozí úvěr doplatil jak z úvěru od [právnická osoba]., tak z nespecifikované výhry), proto soud k redukci jistiny nad rámec uhrazených 16 800 Kč nepřistupoval.

29. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně spolu usilovali o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud zohlednil na základě informací z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) údaje o celkovém průběhu lichevního schématu, získané od původní věřitelky, když procesní omezení zásadou projednací nelze akceptovat jako omluvu pro nezohlednění souboru systematických protiprávních jednání podnikatelského profesionála proti spotřebiteli a výsledek řízení by bez toho byl formalistický a hrubě nespravedlivý. Právě na spoléhání těchto nepoctivě jednajících poskytovatelů, že soudy budou v případě lichvy postupovat důsledně dle zásady dispoziční a projednací a dospějí jen k aplikaci § 87 ZoSÚ, jsou některá lichevní schémata (zejm. sériové a paralelní úvěrování, poplatky za odklad splatnosti) přímo založena. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 Cdo 2885/2022).

30. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

31. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá. Žalobkyni, resp. advokátovi uplatňování takových pohledávek v doslova průmyslovém měřítku po dlouhou dobu nevadilo a nereagoval ani na upozornění, že vymáhá nárok odporující zákonu (dokud jej realita nevydávání platebních rozkazů, zneužívaných věřiteli k dalšímu souběžnému pokusu o mimosoudní vylákání lichevního příslušenství, a dodatečně vybíraných soudních poplatků nepřinutila ke změně).

32. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro [právnická osoba], či 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

33. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného [podezřelý výraz] činu lichvy dle § 218 [podezřelý výraz] zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku.

34. Soud je ve stále se zvyšující intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a vlastními silami nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Případně lze údaje o dlužníkovi (a jeho ekonomicky zoufalé situaci) přeprodat jiným predátorsky jednajícím věřitelům. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel [podezřelý výraz] oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v [podezřelý výraz] stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Zda byl jednáním spotřebitele věřitel opravdu uveden v omyl, není v těchto řízeních pravidelně vůbec zkoumáno (ostatně svědčí o tom i skutkové věty, kde tentýž věřitel často figuruje opakovaně). Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ.

35. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven. V této věci žalovaný potvrdil, že jiné úvěry neměl (jakkoliv pokud soud položí spotřebiteli otázku vícekrát, často zjistí, že první odpověď neodpovídala realitě a v nejlepším případě byla zjednodušením). Průměrný spotřebitel současně netuší, že by takové údaje měl soudu ku svému prospěchu sdělovat, předchozí úvěry považuje za definitivně uzavřené. V této věci by však k dovození neúvěruschopnosti spotřebitele stačila lustrace NRKI (či případně SOLUS), pokud lze vůbec pojmově připustit, že zkoumání úvěruschopnosti dává smysl u úvěru s lichevním navýšením s RPSN 273 % (senát 20C se domnívá, že nedává).

36. V projednávaném případě žalobkyně ani netvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nepředložila důkazy k zákaznické kartě s vyznačením listin, které jí měly být předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. opět nebyly předloženy). S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. Zde je aranžování patrné již z původní žádosti, kde o půl roku dříve spotřebitel deklaroval násobně vyšší náklady bydlení a spotřeby, než následně, kdy již uváděl i splácení jiných úvěrů. Taková redukce výdajů je krajně nevěrohodná. Především ale zcela postrádá smysl zapisování těchto arbitrárních údajů, které nikdo neověřuje, případně je ignoruje, neboť cílem je poskytnout úvěr za každou cenu. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Nutno však dodat, že tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky. Stejně tak má soud vážné pochybnosti, že by metodika počítala s „ověřením řádného splácení exekucí“. Jelikož soud obdržel tak zásadní informace o předchozích lichevních iterací od původního věřitele, bylo vyjádření žalobkyně zcela zjevně procesně nadbytečné – prokazatelné povědomí původní věřitelky o předlužení žalovaného předchozími lichevními úvěry nemohla ovlivnit (zhojit) žádná následná aktivita při druhé lichevní iteraci (druhém „úvěru).

37. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech žalobkyně podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý. Zapadá však do kontextu právního zástupce, který sám předstírá, že není skutečných vlastníkem žalobkyně, resp. právního zástupce, který se v průmyslovém měřítku domáhá nároků, které jsou v přímém rozporu s kogentními ustanoveními práva a v hrubém rozporu s dobrými mravy, bez ohledu na to, kolikrát je o tom soudem poučen.

38. V případě žalovaného byla na místě extrémní opatrnost z několika samostatných důvodů. V této věci bylo u prvního „úvěru“ výjimečně poměrně realisticky uvedeno, kolik tvoří celkové výdaje. O půl roku později však již byla čísla zjevně naaranžována. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud dospěla k závěru, že za takových poměrů může žalovaný hradit úvěrové navýšení a vygenerovat věřiteli zisk ve stovkách procent RPSN. Zde pravděpodobně žalovaný jednal v tísni ekonomické, současně z neznalosti. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani takto tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru (a soud již zjistil i mnohem nuznější poměry, než u tohoto žalovaného, který měl alespoň zaměstnání, nebyl invalidní a nemá vyživovací povinnost).

39. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 ZoSÚ) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci a jejich důvody se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá, resp. je výslovně připouští, a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách (jako v této věci) a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaný je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Realita bohužel ukazuje, že pro trestní stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může a tito jsou trestně stíháni a odsuzováni za desítky skutků, současně konstatujících, že jednotlivé úvěry zkoušeli splácet.

40. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem či bankovní účet či obojí. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele. Tento věřitel nedokázal domyslet dokonce ani to, že pokud RPSN do smlouvy předtiskne, nemůže tvrdit, že si služby sjednává spotřebitel svobodnou vůlí. Je zjevné, že jsou mu excesivně drahé služby vnuceny jako podmínka úvěru.

41. Soud je ale především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání původního věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s průměrným příjmem a ve finanční tísni, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Nezdá se však, že by advokáta znepokojovalo, že takové nároky uplatňuje vlastním jménem v průmyslovém měřítku. Zatímco u žalovaného soud nezná jeho motivaci k přibírání lichevních závazků, u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, dlouhodobá, informovaná a ryze zištná.

42. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze ARAD okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Zde byl úvěr poskytnut s RPSN 272,44 %.

43. Poměry žalovaného byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 ZoSÚ (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Žalovanému přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně a protiprávně, natož proč si za to nechává od spotřebitelů platit (v tomto případě) 19 600 Kč a 5 539 Kč ! Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případných adhezních závazků ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud. K předchozím „úvěrům“ (iteracím lichevního schématu) soud v tomto případě nemusel přihlížet, jak odůvodněno výše.

44. Pokud ne v předchozích případech, tak zde opět šlo zjevně o osobu ve finanční tísni, s ohledem na to, že se již nechala od žalobkyně v minulosti exploatovat, tato věděla, že s vysokou pravděpodobností žalovaný jedná z nezkušenosti s platnou právní úpravou, zejména na ochranu spotřebitele (ale i existence klauzule dobrých mravů v § 1 o. z.). Zde pravděpodobně žalovaný jednal i v tísni ekonomické, vyvolané i samotným původním věřitelem a dalšími obdobně jednajícími nebankovními subjekty. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru.

45. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu ZoSÚ. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentních nákladů další lichevní iterace (i jednotlivé poplatky jsou dle svého obsahu skrytým úrokem a jsou odvozovány od jistiny), díky které dosahuje nemorální výše navýšení - a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

46. Nadto žalovaný ani reálně neobdržel částku 40 000 Kč druhé lichevní iterace („úvěru“), neboť si zprostředkovatel ponechal ekvivalent první splátky – a přesto za (opět – necelý) měsíc přišel pro splátku řádnou. Žalovaný přitom platí příslušenství z celé jistiny 40 000 Kč. Skutečná RPSN je tak ještě mnohem vyšší, než 272,44 % (sic!). Tyto iterace sjednání úvěru pouze simulují, málokdy vyjadřují skutečné poskytnutí jistiny alespoň z poloviny tak vysoké, než jak jsou soudu prezentovány. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že soud má z úřední moci posuzovat aspekty úvěru tak, aby zachoval ochranu spotřebitele bez ohledu na způsoby, jaké věřitel vymyslí ve snaze odčerpat nepřiměřené navýšení spotřebitelského úvěru. V této věci soud plnění z předchozích „úvěrů“ nezohledňoval, ač obecně je třeba za nepřiměřené ujednání považovat zejména poskytování dalších „úvěrů“, které maskují předchozí realizovanou lichvu, představují toliko iteraci téhož lichevního schématu a umožňují reálně neposkytnout jistinu, kterou se spotřebitele zavazuje splácet a vnáší chaos do výběru splátek, kdy zprostředkovatel prakticky může přijít kdykoliv a chtít (nebo nabídnout?) cokoliv.

47. Žalobkyni tak mohl soud přiznat nárok jen na 23 200 Kč.

48. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), resp. měsíčně. I v této věci si ostatně věřitel vzal ihned z jistiny částku, která mu dle ujednání smlouvy vůbec nepříslušela. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce (jak se ale ukázalo v této věci, může tak činit i když jsou sjednány splátky měsíční), a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina. Pravidelně jsou takto exploatování všichni členové domácnosti, a jakmile dítě nabude zletilosti, samo také vstupuje do dluhové spirály rodičů.

49. U smluv této konkrétní původní věřitelky je pak dokonce nesvoboda jednání spotřebitele i prokazatelná předtištěním RPSN 272,44 %, což by nebylo možné, pokud by všechny poplatky nebyly předem dané (ve výši proporcionální k jistině). Zcela zjevně jde ve smyslu § 555 o. z. o zastírání obchodního úroku a tím i o obcházení omezení § 122 odst. 4 ZoSÚ.

50. Soud pak nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, která žalovaný již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací a dispozitivní, kterým by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. Žalovaný je v prodlení jen se zaplacením částky 23 200 Kč.

51. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaný je předlužen a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky předlužené oběti (dílem svých vlastních) lichevních úvěrů a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

52. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil již jinou exekuci. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného poskytl šestnáctiměsíční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný o takovou splátku žádal a jeho poměry vyšší splátku zřejmě (dlouhodobě a udržitelně) nedovolují. Procesní pasivitu lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

53. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. Jeho úspěch činí při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku 74,23 %, má tedy nárok na 48,46 % svých nákladů. Celková částka těchto nákladů pak sestává z paušální náhrady za účast na jednání, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání, kdy i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůtu k plnění soud prodloužil, aby mohlo dojít k započtení na některou z prvních splátek.

54. Soud se tak nemusí již ani zabývat skutečností, že advokáta považuje za 100 % vlastníka žalobkyně skrze nastrčený svěřenský fond, který svou funkci pouze simuluje a ve skutečnosti má dočasný charakter, resp. může být kdykoliv z vůle advokáta suspendován či zrušen. Ani aktuální nahrazení osoby svěřenské správkyně [jméno FO] soudu neznámou jinou osobou (čímž se advokát snaží o zastavení řízení o odstranění nesrovnalosti v Evidenci skutečných majitelů) nemůže takové pochyby rozptýlit, když dosavadní série právních opatření vedla vždy k témuž závěru – účelovému jednání advokáta, který zneužívá právo na právní zastupování advokátem.

Poučení