20 C 334/2020-215

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl samosoudcem Mgr. Davidem Ungrem ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená obecným [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky ve výši 48 894 Kč a o vzájemné žalobě na zaplacení 132 420 Kč. takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 7 056 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 7 056 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba žalobkyně na zaplacení částky 42 294 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 49 350 Kč od 21. 10. 2020 do 25. 10. 2020 a z částky 42 294 Kč od 26. 10. 2020 do zaplacení, se zamítá.

III. Vzájemná žaloba žalovaného na zaplacení 132 420 Kč, se zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 2 794,40 Kč a to do tří dnů o právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 17 555,26 Kč a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

VI. Žalobkyni se po právní moci tohoto rozhodnutí vrací přeplatek soudního poplatku ve výši 715 Kč, který jí bude vrácen prostřednictvím Okresního soudu Plzeň-město.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 12. 2020 domáhala po žalovaném zaplacení částky 48 894 Kč s příslušenstvím. Při jednání soudu dne 23. 7. 2021 rozšířila žalobu o zaplacení dalších 456 Kč s příslušenstvím. Soud usnesením vyhlášeným při jednání změnu žaloby připustil a žalobkyně se tak domáhá úhrady částky 49 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 10. 2020 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci řízení byli podílovými spoluvlastníky bytové jednotky [adresa] v [ulice] ulici ve [obec], a to každý s podílem o velikosti 1/2. Žalobkyně jako spoluvlastnice hradila platby na správu domu a pozemku a další platby dle předpisu společenství vlastníků jednotek, dále hradila zálohy na dodávku elektrické energie od společnosti [právnická osoba] a platila za úklid společných prostor. Žalobkyně se domáhá po žalovaném zaplacení poloviny výše uvedených plateb, a to za období od 5. 2. 2019 do 21. 10. 2020. Uvedla, že platby pro„ SVJ“ činily měsíčně 3 129 Kč, záloha na dodávku elektrické energie pro společnost [právnická osoba] činila 530 Kč měsíčně, od 12. 4. 2019 částku 550 Kč měsíčně a od 12. 2. 2020 částku 770 Kč měsíčně. Za úklid společných prostor hradila žalobkyně na základě smlouvy s [anonymizováno] [celé jméno svědka] [anonymizováno] částku 1 000 Kč měsíčně.

2. Žalovaný žalobu uznával v rozsahu částky 6 621 Kč odpovídající polovině plateb za správu domu a pozemku od března 2019 do října 2020. Zbytek uplatněné částky neuznával. K požadavku na úhradu poloviny plateb za zálohy na služby spojené s užíváním bytu namítl, že se jednalo o zálohové platby a z tvrzení ani z důkazů žalobkyně se nepodává, zda uvedené zálohové platby nebyly poníženy o přeplatky či navýšeny o nedoplatky, a za jakou jednotlivou složku služeb. K požadavku na úhradu poloviny plateb za dodávku elektrické energie a úklid společných prostor uvedl, že žádné smlouvy na dodávku uvedených služeb neuzavřel a elektrickou energii neodebíral. Žalovanému nebyly smlouvy předloženy ke schválení a není právním jednáním žalobkyně nijak vázán. Namítl, že k úhradě žalované částky nebyl žalobkyní řádně vyzván a případné úroky lze počítat pouze ode dne 23. 7. 2021, kdy byly nároky požadované po žalovaném specifikovány a žalovaný se s nimi mohl seznámit.

3. Dne 22. 6. 2021 žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou nárok na zaplacení částky 132 420 Kč. Nárok odůvodnil tím, že bytovou jednotku, kterou měli s žalobkyní v podílovém spoluvlastnictví, sám žalovaný nijak neužíval, naopak byt byl užíván výlučně žalobkyní, a to jak osobně, tak zprostředkovaně prostřednictvím jejího syna [celé jméno svědka]. Po žalobkyni se tak domáhá náhrady bezdůvodného obohacení odpovídajícího polovině obvyklého nájemného v dané lokalitě za období od 5. 2. 2019 do 26. 5. 2021.

4. Žalobkyně se k vzájemné žalobě vyjádřila podáním ze dne 15. 7. 2021. Uvedla, že žalovanému nebylo nijak bráněno v řádném užívání. Měl k dispozici klíče a čipy od uvedené nemovitosti a mohl ji užívat a také ji užíval. Nárok uplatněný vzájemnou žalobou označila za nedůvodný.

5. Mezi účastníky bylo nesporné, že byli podílovými spoluvlastníky bytové jednotky [číslo] v budově [adresa] na parcele p. [číslo] vše v obci [obec], [katastrální uzemí], zapsáno na LV [číslo] to od 5. 2. 2019 do 8. 7. 2021. Velikost podílů obou účastníku odpovídala jedné polovině. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že mezi nimi nebyla žádná dohoda o správě ani užívání bytové jednotky.

6. Z emailu ze dne 21. 10. 2020 soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k úhradě dluhu ve výši 48 894 Kč, a to do 26. 10. 2020. Sám žalovaný uvedl, že se s tímto emailem v řádu několika dnů jistě seznámil. Z emailové zprávy právní zástupkyně žalovaného se podává, že žalovaný byl již dne 21. 10. 2020 seznámen s požadavkem žalobkyně na úhradu částky 48 894 Kč. Z výpisu z katastru nemovitostí soud zjistil, že účinky zápisu vkladu vlastnického práva pro účastníky nastaly ke dni 6. 2. 2019. Z protokolu o jednání před Okresním soudem ve [obec] ze dne 16. 3. 2021 soud zjistil, že žalobkyně při tomto jednání uvedla, že její syn ([celé jméno svědka] [anonymizováno]) byt neužívá, byt je prázdný, nikdo tam nebydlí, ona tam dochází jednou za dva dny se mýt. Dále má v bytě mrazáky.

7. Z listiny označené jako stanovení výše úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu platné od 1. 4. 2019 soud zjistil, že vlastník jednotky byl povinen od 1. 4. 2019 platit společenství vlastníků jednotek, tzv. úhrady spojené s užíváním bytu představující základní příspěvek na údržbu, příspěvek na opravy a revize výtahů, příspěvek na výměnu vodoměrů, příspěvek na správu družstva a rozúčtování nákladů na teplo pro otop od dodavatelské firmy, a to celkem částku 672 Kč měsíčně a na zálohy za služby spojené s užíváním bytu, konkrétně elektrickou energii společných prostor, zálohy na dodávku tepla pro otop, zálohy na dodávku teplé vody a zálohy na dodávku studené vody částku 2 457 Kč Tyto platby byly splatné do 20. dne v měsíci. Dle stanov společenství vlastníků bytových jednotek má člen společenství právo obdržet vyúčtování příspěvků na výdaje spojené se správou domu a vyúčtování záloh na úhradu jednotlivých služeb a vrácení přeplatků, a to do čtyř měsíců od skončení kalendářního roku. Povinností vlastníka je hradit příspěvky na správu domu a stanovené zálohy na úhradu služeb a dále hradit nedoplatky vyplývající z vyúčtování.

8. Z končené fakturace (daňového dokladu [číslo]) soud zjistil, že do bytu účastníků bylo v období od 10. 1. 2019 do 19. 3. 2019 dodáno 0,221 MWh elektrické energie. Z tohoto dokladu taktéž vyplývá, že dne 12. 2. 2019 i 12. 3. 2019 byla uhrazena zálohová platba 530 Kč. Dle tohoto vyúčtování vyšel přeplatek ve prospěch paní [jméno] [příjmení] ve výši 271 Kč. Z uvedené listiny je taktéž patrná historická spotřeba, když za období od 11. 1. 2018 do 19. 1. 2019 byla v uvedeném bytě naměřena spotřeba 0,877 MWh. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 15. 3. 2019 soud zjistil, že žalobkyně uzavřela smlouvu na dodávku elektrické energie do bytu v [ulice] ulici. Výše měsíčních záloh byla stanovena na částku 550 Kč. Z daňového dokladu [číslo] [rok] soud zjistil, že v období od 20. 3. 2019 do 10. 1. 2020 činil odběr elektrické energie v bytě účastníkům 1,028 MWh o hodnotě 6 551,95 Kč. Od února 2020 byly stanoveny zálohy ve výši 770 Kč. Z vyúčtování elektřiny [číslo] soud zjistil, že za období od 11. 1. 2020 do 25. 1. 2021 činil odběr elektrické energie 1,359 MWh o hodnotě 9 212,37 Kč. Z porovnání odběru elektrické energie v období od ledna 2018 do ledna 2019 (877 kWh), od ledna 2019 do ledna 2020 (1 249 kWh) a od ledna 2020 do ledna 2021 (1 359 kWh) vyplývá stoupající odběr elektrické energie, který zároveň svědčící o užívání bytu.

9. Z výpisů z účtů žalobkyně založených v přílohách soud zjistil, že žalobkyně zaplatila dne 8. 2. 2019 platbu SIPO evidovanou na [jméno] [příjmení] ve výši 3 849 Kč, 8. 3. 2019 uhradila žalobkyně platbu SIPO vedenou na [jméno] [příjmení] ve výši 4 079 Kč, 12. 4. 2019 uhradila zálohu na elektřinu ve výši 550 Kč a dne 18. 4. 2019 uhradila částku za„ užívání bytu“ ve výši 3 129 Kč. V květnu 2019 žalobkyně uhradila zálohu na elektřinu ve výši 550 Kč a dále za„ užívání bytu“ částku 3 129 Kč. V červnu 2019 zaplatila žalobkyně 550 Kč jako zálohu za elektřinu a 3 129 Kč platbu pro společenství vlastníků jednotek. Totožné částky za stejným účelem uhradila žalobkyně taktéž v každém z měsíců od července 2019 do ledna 2020. Od měsíce února 2020 až do října roku 2020 hradila žalobkyně každý měsíc částku 770 Kč jako zálohu za dodávku elektrické energie a částku 3 129 Kč pro společenství vlastníků jednotek. Z dokladů SIPO za únor a březen 2019 soud zjistil, že v těchto měsících byly platby pro společenství vlastníků jednotek na adrese [adresa svědkyně, svědkyně, svědka a svědkyně]. Z těchto dokladů ve spojení s výpisy z účtu žalobkyně vyplývá, že žalobkyně za oba dva měsíce uvedené platby uhradila.

10. Ze smlouvy na úklidové práce ze dne 7. 2. 2019 soud zjistil, že žalobkyně uzavřela s [anonymizováno] [celé jméno svědka], bytem [adresa svědka], smlouvu, na základě které se [anonymizováno] [celé jméno svědka] zavázal provádět pravidelný úklid společných částí domu na adrese [adresa svědkyně, svědkyně, svědka a svědkyně] [anonymizováno], a to za částku 1 000 Kč měsíčně. Z připojených výdajových dokladů pak soud zjistil, že uvedená částka 1 000 Kč měsíčně byla [anonymizováno] [celé jméno svědka] uhrazena v každém měsíci od února 2019 do října 2020.

11. Mezi stranami bylo nesporné, že od února 2019 do května 2021 se v bytě nacházelo standardní vybavení domácnosti jako pračka, lednička s mrazákem, další přídavný mrazák a dále šatní skříně, které vlastnila žalobkyně a obdržela je od paní [jméno] [příjmení].

12. Z výslechu svědkyň [celé jméno svědkyně], [celé jméno svědkyně], ani [celé jméno svědkyně] nebylo prokázáno, že by od února 2019 do května 2021 v bytové jednotce bydlel s úmyslem zdržovat se zde trvale syn žalobkyně [příjmení] [celé jméno svědka] [anonymizováno], ani žalobkyně. Svědkyně uvedly, že jej viděly toliko příležitostně při úklidu chodby. Nezaznamenaly, že by byl byt obýván. Soud hodnotil výpovědi všech tří svědkyň jako nedůvěryhodné, a to vzhledem k tomu, že soudu ani jedna ze svědkyň sama neuvedla, že k výslechu přijely všechny v jednom vozidle společně s žalobkyní a jejím zmocněncem. Tato skutečnost vyšla najevo až na základě posledního dotazu soudu položeného v pořadí třetí slyšené svědkyni. Všechny svědkyně si paradoxně z uvedeného období vybavovaly a potvrzovaly toliko verzi žalobkyně, která uváděla, že její syn pouze cca jednou měsíčně pobýval v bytě u příležitosti úklidu společných prostor a je s podivem, že ačkoliv si svědkyně vybavovaly, že svědka [příjmení] viděly při úklidu společných prostor, na ostatní detaily ohledně bytu odpověděly, že se příliš ve svých bytech nezdržují. Jakkoliv ovšem byly pro soud tyto svědecké výpovědi nevěrohodné, nevyplynula z nich žádná zjištění, která by prokazovala tvrzení žalobce o tom, že v rozhodném období byt obýval [celé jméno svědka] [anonymizováno] takovým způsobem, aby se dalo konstatovat, že se jednalo o užívání bytové jednotky ve větším rozsahu než jedné poloviny.

13. Ze svědecké výpovědi [celé jméno svědka] soud zjistil, že v období od února 2019 do května 2021 v bytě přespával příležitostně. Uvedl, že v bytě přespával maximálně jednou týdně, a to v době, kdy byla paní [jméno] [příjmení] (bývalá vlastnice bytu, matka žalobkyně a babička žalovaného) v domově důchodců, tedy v období od 1. září 2019 do května 2020. Mimo toto období byl v bytě o Vánocích roku 2019, kdy v bytě přespával taktéž žalobce a jeho bratr. Od května 2020 v bytě přespával pouze, když uklízel společné prostory v domě a nešlo se dostat jinak domů. V tomto období v bytě přespával jednou, maximálně dvakrát měsíčně. Svědek popřel, že by v uvedené bytové jednotce bydlel trvale. K mobilní komunikaci ze 13. prosince 2019, ve které se dotazoval svého bratrance (bratra žalovaného), kdy plánuje být ve [obec] a kdy se má svědek vrhnout do úklidu a bratranci sděloval, že se k němu může nastěhovat klidně nastálo, uvedl, že tím myslel, že by ho ubytoval ve svém bydlišti ve [obec]. Ke zvukové zprávě ze 30. září 2020 uvedl, že se jedná o jeho hlasovou zprávu. Ve zvukovém záznamu svědek uváděl, že jej chce žalovaný vyhnat z bydliště a pustit do něj [příjmení]. K tomuto záznamu uvedl, že bydlištěm, ze kterého ho chtěli vyhnat a do kterého chtěli pustit [příjmení], byl myšlen dům ve [obec], ke kterému uvedl, že má žalovaný taktéž spoluvlastnický podíl. V rozporu s touto skutečností a jak se podává taktéž ze zvukového záznamu, však uvedený [příjmení] měl zájem o koupi bytové jednotky ve [obec]. Svědek dále uvedl, že od června nebo července 2015 bydlel na adrese [adresa]. Uvedenou svědeckou výpověď soud taktéž hodnotil jako nevěrohodnou a to jak vzhledem k příbuzenskému poměru svědka k žalobkyni, když žalobkyně je jeho matkou, ale zejména vzhledem k vyhýbavé odpovědi ohledně řešení prodeje bytové jednotky v [ulice] ulici ve [obec], když nejprve uváděl, že se jej žalobce na úkor jistého [příjmení] snaží zbavit a vystěhovat a ačkoliv v něm dříve uváděl, že se mělo jednat o vystěhování ze [obec], následně na dotaz zástupce žalovaného uvedl, že se jednalo o [ulice] ulici ve [obec]. Ze srovnání svědecké výpovědi a hlasové zprávy svědka [celé jméno svědka] lze dovodit, že svědek bytovou jednotku skutečně obýval a cítil se být dotčený tím, že by bytová jednotka měla připadnout jistému [příjmení]. Nicméně vzhledem k tomu, že sama žalobkyně i svědek [celé jméno svědka] mladší přiznávali, že v bytové jednotce svědek [celé jméno svědka] [anonymizováno] příležitostně přespával a to od září roku 2019 do května roku 2020 zhruba jednou týdně a ve zbývajícím období jednou až dvakrát měsíčně za účelem úklidu společných prostor, tak nebylo možné usoudit, a považovat za prokázané, že by svědek [celé jméno svědka] mladší bytovou jednotku v období od 5. 2. 2019 do 26. 5. 2021 pobýval trvale a tím jí užíval nad rámec spoluvlastnického podílu žalobkyně. Soud však zároveň na tomto místě musí připustit, že příležitostným užíváním bytové jednotky se zjevným svolením žalobkyně se však zároveň může vysvětlovat dotčení svědka týkající se možného prodeje bytu [příjmení].

15. Z protokolu o místním šetření ani fotografií pořízených při místním šetření Okresním soudem ve [obec] dne 14. 12. 2021 soud nezjistil žádné okolnosti nasvědčující tomu, že by v období od února 2019 do května 2021 bytovou jednotku trvale obýval svědek [celé jméno svědka] [anonymizováno].

16. Soud zamítl návrhy na provedení důkazů soupisem dědictví, zvukovými záznamy z jednání soudu, místním šetřením na adrese [adresa], daňovým přiznáním svědka [příjmení] [celé jméno svědka], znaleckým posudkem z oboru ekonomie, ke srovnání nákladů spotřebované elektrické energie v neobývaném bytě a nákladů spotřebované elektrické energie v bytě za rozhodné období a znaleckého posudku na odhad hodnoty užívání bytové jednotky. Pokud chtěl žalovaný soupisem dědictví prokazovat vlastnictví žalobkyně k movitým věcem nacházejícím se v bytě, tak toto bylo mezi stranami nesporné a uvedený důkaz byl nadbytečný. Při místním šetření na adrese [adresa], by jistě nebylo možné učinit žádné zjištění ohledně užívání bytové jednotky ve [obec], a proto byl tento důkaz nezpůsobilý k prokázání rozhodných skutečností. Daňové přiznání, pokud se mělo týkat zdanění příjmů z úklidu společných prostor, bylo nadbytečné vzhledem k právnímu posouzení soudem. Pokud šlo o znalecký posudek na porovnání spotřebované elektrické energie, tak soud konstatuje, že i za situace, pokud by z tohoto znaleckého posudku bylo možné dovodit, že odběr elektrické energie odpovídá určitému užívání, tak vzhledem k tomu, že se svědeckých výpovědí, které by byly pro soud nejzásadnějším důkazem k prokázání užívání bytové jednotky, nevyplývalo její nadužívání svědkem [celé jméno svědka] [anonymizováno], ani žalovanou, tak by nebylo možno takový odběr elektrické energie spojit s užíváním konkrétní osobou. Ostatně bylo taktéž zjištěno, že v bytové jednotce měla žalobkyně ledničku a mrazák, které využívala a že se tam taktéž obden chodila sprchovat a tudíž jistě elektrickou energii odebírala. S ohledem na neprokázání nadužívání bytové jednotky svědkem [celé jméno svědka] mladším nebylo zapotřebí ani vyhotovovat znalecký posudek na hodnotu užívání bytové jednotky. Návrh na provedení důkazů dokladem SIPO za leden 2019 soud zamítl, když měl za prokázané, že v únoru 2019 i v březnu 2019 žalobkyně jí tvrzené částky uhradila a email od [právnická osoba] [anonymizováno] byl zamítnut, jelikož ten obsahoval pouze právní hodnocení otázky uzavírání smluv s jedním či více subjekty.

17. Na základě shora učiněných dílčích skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: Žalobkyně v období od února roku 2019 do října roku 2020 uhradila ve prospěch Společenství vlastníků jednotek [ulice a číslo], [PSČ] [obec], na platby za správu domu a pozemku a na zálohy spojené s vlastnictvím bytové jednotky a služby poskytované v souvislosti s bytovou jednotkou částku 65 709 Kč, z toho částka 14 112 Kč představovala měsíční platby za správu domu a pozemku. Dále bylo zjištěno, že v uvedeném období každý měsíc žalobkyně hradila měsíční zálohy za dodávku elektrické energie celkem ve výši 12 430 Kč a dále každý měsíc 1 000 Kč svému synovi [celé jméno svědka] [anonymizováno] za úklid společných prostor. Bytová jednotka ve spoluvlastnictví účastníků byla v období od února 2019 do května 2021 užívána žalobkyní obden za účelem sprchování, žalobkyně zde měla elektrické spotřebiče, které využívala, a to ledničku a mrazák. V bytové jednotce příležitostně přespával syn žalobkyně [celé jméno svědka] mladší, a to v období od září 2019 do května 2020 zhruba jednou týdně a od června 2020 do května 2021 zhruba jednou až dvakrát měsíčně. Žalovaný v bytové jednotce prokazatelně pobýval o Vánocích roku 2019.

18. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud k závěru, že žaloba žalobkyně na zaplacení částky 49 350 Kč je důvodná pouze co do částky 7 056 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku). Žalobkyně a žalovaný byly od 6. 2. 2019 do 8. 7. 2021 podílovými spoluvlastníky bytové jednotky, a to každý v rozsahu jedné poloviny. Z titulu spoluvlastnictví byly účastníci povinni platit podle § 1180 odst. 1 občanského zákoníku příspěvky na správu domu a pozemku. Jelikož bylo prokázáno, že žalobkyně v období od února 2019 do října 2020 uhradila společenství vlastníků jednotek příspěvky na správu domu a pozemku v celkové výši 14 112 Kč, má právo po žalovaném požadovat polovinu této částky ve výši 7 056 Kč, jelikož podle § 1122 občanského zákoníku se na plnění této povinnosti měli podílet oba spoluvlastníci podle velikosti jejich spoluvlastnických podílů, tedy rovným dílem. Žalovaný ostatně tento nárok v rozsahu 6 621 Kč za období od března 2019 do října 2020 uznával. Z hlediska právního posouzení se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku. Pokud žalovaný sporoval platby žalobkyně na příspěvek na správu domu a pozemku za měsíce únor a březen 2019 ve výši 2x 336 Kč, pak soud konstatuje, že má za prokázané, že žalobkyně tyto částky uhradila. Byť byly platby provedeny skrze platební doklad SIPO vedený stále na původní vlastnici [jméno] [příjmení] (viz doklady SIPO na č.l. 140 spisu). Důvodný je přitom nárok za celý měsíc únor 2019, byť se účastníci stali vlastníky až v jeho průběhu, konkrétně dne 6. 2. 2019, jelikož k tomuto dni uvedená povinnost dosud nebyla splněna a její splatnost nastala až dne 20. 2. 2019. Jelikož byl nárok žalobkyně v uvedeném rozsahu důvodný, je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni také úroky z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. od 26. 10. 2020.

19. Částku 42 294 Kč žalobkyně požaduje nedůvodně, proto jí soud výrokem II. rozsudku zamítl včetně zbývajícího příslušenství. Žalobkyně sice v období od února 2019 do října 2020 zaplatila na zálohách za služby spojené s užíváním bytu částku 51 597 Kč a teoreticky má z titulu spoluvlastnictví proti žalovanému nárok na úhradu poloviny této částky, ale pouze za předpokladu, že by služby v tomto rozsahu byly v souvislosti s užíváním bytu také spotřebovány a vyúčtovány, jak předpokládá též ust. § 1118 občanského zákoníku. Podle § 1181 odst. 1 občanského zákoníku měli účastníci povinnost platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a měli též právo, aby jim osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období. Jelikož žalobkyně hradila poplatky společenství vlastníků a částečně bytovou jednotku užívala, byla to nepochybně žalobkyně, která obdržela vyúčtování záloh za služby spojené s užíváním bytu. Podle soudu je i v projednávané věci uplatnitelná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se nároků z titulu záloh na úhradu za plnění spojená s užíváním bytu, byť se Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1977/2015, zabýval nárokem mezi pronajímatelem a nájemcem. Podle závěrů obsažených v uvedeném rozhodnutí se zaplacení samotných záloh nelze domáhat po datu, kdy mělo dojít k vyúčtování služeb. K tomu mělo dojít vždy nejpozději do konce dubna následujícího roku. Žalobkyně ohledně vyúčtování služeb ničeho v řízení neuvedla. Soud souhlasí s názorem žalovaného, že za situace, kdy bytová jednotka byla dle tvrzení žalobkyně užívána jen obden za účelem sprchování žalované a příležitostně jejím synem, pak by z žalobkyní zaplacených záloh jistě vznikl značný přeplatek. Navíc žalovaný bytovou jednotku neužíval, tudíž spotřeba vody v bytě nemůže jít k jeho tíži. Bylo by pouze spekulací soudu domnívat se, že žalobkyně otázku vyúčtování služeb v řízení neřešila vzhledem k uplatněné vzájemné žalobě. Pokud jde o požadavek žalobkyně na úhradu poloviny zaplacených záloh za dodávku elektrické energie a plateb za úklid společných prostot v domě, pak na tyto částky žalobkyně nárok nemá, když se jednalo o služby, které nejsou nezbytně spojené s vlastnictvím bytové jednotky, na sjednání těchto službách se s žalovaným nedohodla a sjednala je sama, proto byla také sama zavázána k jejich úhradě a nemá právo se po žalovaném domáhat úhrady ani poloviny těchto nákladů z titulu spoluvlastnictví. V daném případě jde tedy jistě k tíži žalobkyně, že uzavřela smlouvu s dodavatelem elektrické energie a smlouvu o úklidu sama bez souhlasu žalovaného postupem podle § 1128 občanského zákoníku. Pokud o uvedených službách nebylo přijato rozhodnutí spoluvlastníků, nejedná se podle soud o závazek týkající se bytové jednotky ve smyslu ust. § 1127 občanského zákoníku a tížící oba účastníky, ale o výlučné závazky žalobkyně.

20. Ohledně vzájemné žaloby žalovaného na zaplacení částky 132 420 Kč vycházel soud z teze, že právo každého z podílových spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu. Užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení (k tomu viz stanovisko Pléna Ústavního soudu Pl.ÚS-st. 48/18, ze dne 16. 10. 2018).

21. Podstata (podílového) spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (srovnej ustanovení § 1122 odst. 1 o. z., dále pak např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019). Brání-li přímo jeden ze spoluvlastníků jinému v užívání společné věci, anebo pokud fakticky existující poměry neumožňují některému ze spoluvlastníků realizaci práva užívat společnou věc v rozsahu určeném jeho podílem, lze usuzovat na vznik bezdůvodného obohacení. Jinými slovy řečeno, pro povinnost spoluvlastníka (který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu) vydat ostatním spoluvlastníkům, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval nemovitost (společnou věc) dobrovolně. Spoluvlastník, který společnou nemovitost užívá nad rámec svého spoluvlastnického podílu, nemusí ostatním spoluvlastníkům poskytovat peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné nemovitosti. Neprokáže-li, že je oprávněn společnou nemovitost užívat nad rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně, vzniká mu bezdůvodné obohacení, za které musí ostatním spoluvlastníkům poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vráceno (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, a další rozhodnutí v něm citovaná). V rozsudku ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že„ uzavřel-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět spoluvlastnictví, není opomenutý spoluvlastník (ten, který nedal k užívání společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl nadužíval.“ Citovaný závěr byl aprobován i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006. V něm byla posuzována situace, kdy žalovaný spoluvlastník„ nadužíval“ svůj spoluvlastnický podíl na společném domě tím, že souhlasil, aby prostory v domě užívali ostatní žalovaní, avšak dělo se tak v rozsahu větším, než odpovídal spoluvlastnickému podílu žalovaného spoluvlastníka. Dovolací soud v citovaném rozhodnutí vysvětlil, že v daném případě sice ostatní žalovaní užívali prostory v domě na základě odvozeného právního důvodu (se souhlasem podílového spoluvlastníka), ale pokud tak činili nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, vzniklo na straně žalovaného spoluvlastníka bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci vydat. Na závěr o věcné pasivní legitimaci spoluvlastníka k vydání bezdůvodného obohacení a nikoliv třetí osoby, které spoluvlastník užívání společné věci nad rámec jeho spoluvlastnického podílu umožnil, je poté odkazováno například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1617/2011, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 563/2012, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1658/2017. Pro věcnou pasivní legitimaci spoluvlastníka, který třetí osobě umožnil, aby užívala společnou věc nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, není přitom z pohledu citované judikatury rozhodné, zda se tak stalo na základě platného či neplatného právního jednání. V režimu právní úpravy občanského zákoníku účinné po 1. 1. 2014 se však judikatorní závěry reflektující otázku věcné pasivní legitimace v řízení o vydání bezdůvodného obohacení, pokud jeden ze spoluvlastníků nadužívá svůj spoluvlastnický podíl tím, že např. celou nemovitou věc přenechá do užívání třetí osobě, již bezezbytku neuplatní, neboť judikaturou přijaté pravidlo vylučující odpovědnost faktického uživatele za bezdůvodné obohacení modifikuje ustanovení § 2994 o. z. (viz. rozsudek Nejvyšší soud ve věci spis. zn. 28 Cdo 1519/2021, ze dne 23. června 2021).

22. Soud v projednávané věci neposuzoval dobrou víru [celé jméno svědka] k užívání bytové jednotky účastníků (podle § 2994 občanského zákoníku), když dospěl k závěru, že prokázaný rozsah užívání bytové jednotky [celé jméno svědka] [anonymizováno] (se zjevným souhlasem jeho matky - žalobkyně), a to ani v součtu s užíváním bytové jednotky žalobkyní nepřevyšuje rozsah odpovídající spoluvlastnickému podílu žalobkyně. Bytová jednotka sice byla částečně užívána žalobkyní a jejím synem, ale nebylo prokázáno, že by se tak dělo nad rozsah spoluvlastnického podílu žalobkyně. Ke zjištěnému rozsahu užívání bytové jednotky blíže v odstavcích 11. až 13 a odstavci 15. odůvodnění. Příležitostné přespávání syna žalobkyně [celé jméno svědka], a to v období od září 2019 do května 2020 zhruba jednou týdně a od června 2020 do května 2021 zhruba jednou až dvakrát měsíčně za současného užívání bytu žalobkyní obden za účelem sprchování a užívání ledničky a mrazáku není podle soudu užíváním nad rozsah spoluvlastnického podílu žalobkyně ve smyslu § 1117 občanského zákoníku. Jelikož účastníci neměli mezi sebou žádnou dohodu o užívání bytu, tak rozsah užívání bytu žalobkyní a s jejím svolením jejím synem nevylučovala z užívání bytu v obdobném rozsahu taktéž žalovaného. Uvedené platí přitom tím spíše, že v konkrétním případě se nejednalo o osoby si navzájem cizí, ale o příbuzné ve vedlejší linii ve třetím stupni, tedy o tetu a synovce. Protože žalobkyně neužívala bytovou jednotku sama, ani společně s jejím synem [celé jméno svědka] mladším nad rozsah jejího spoluvlastnického podílu, soud vzájemnou žalobu žalovaného výrokem III. rozsudku zcela zamítl.

23. O náhradě nákladů žalobkyně rozhodl soud výrokem IV. rozsudku podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 794,40 Kč, přičemž tato částka představuje 53,46 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76,73 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 23,27 %). Jelikož žalobkyně vyúčtovala své náklady, tak soud posuzoval toliko důvodnost účtovaných nákladů a nepostupoval podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Pro účely poměru úspěchu a neúspěchu ve věci soud u žalobkyně (na rozdíl od žalovaného) přihlédl jak k její žalobě, ve které byla převážně neúspěšná, tak k vzájemné žalobě, ve které byla zcela úspěšná, jelikož žalobkyní účtované cestovné se týkalo cest na jednání soudu, při kterých bylo jednáno o celém předmětu řízení včetně vzájemné žaloby a náklad žalobkyně v podobě cestovného nelze mezi oba předměty řízení (nárok žalobkyně a vzájemný nárok žalovaného) rozdělit. Náklady žalobkyně sestávají z cestovného v celkové výši 5 227,09 Kč. V souvislosti s cestami realizovanými dne 15. 7. 2021 (nahlédnutí do spisu) a 23. 7. 2021, 3. 8. 2021 2021 (jednání soudu) náleží náhrada 4 053,89 Kč za 612 ujetých km (4 x [obec] – [obec] a zpět) (27,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. při průměrné spotřebě 8 l /100 km a 4,40 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.) a v souvislosti s cestou realizovanou dne 15. 3. 2022 (jednání soudu) náhrada 1 173,20 Kč za 153 ujetých km ([obec] – [obec] a zpět) (37,10 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. při průměrné spotřebě 8 l /100 km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.). Soud nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu cestovného na jednání soudu dne 18. 2. 2022, které bylo zrušeno z důvodu nemoci soudce, a to jednak z toho důvodu, že tyto náklad nebyly zaviněny žalovaným a dále proto, že podle záznamu vedoucí kanceláře byla žalobkyně o zrušení jednání informována v 9:00 hod. a dle sdělení vedoucí kanceláře žalobkyně v telefonním hovoru uvedla, že v tu dobu teprve vstávala. Proto nemůže být pravdivé tvrzení žalobkyně, že se o zrušení jednání dozvěděla až při příjezdu do [obec]. Pokud jde o požadovanou náhradu poštovného, tu soud nepřiznal, jelikož podání žalobkyně zasílaná poštou se týkala výhradně jejího nároku a v této části řízení byla převážně neúspěšná. Proto jí za tuto část řízení nenáleží náhrada nákladů. K otázce posouzení nákladů řízení odděleně podle souvislosti s jedním z více předmětů řízení blíže viz další odstavec. Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.

24. Při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení žalovaného vycházel soud z toho, že nárok žalobkyně i vzájemný nárok žalovaného představují dva samostatné předměty řízení a při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze úspěch či neúspěch procesních stran posuzovat ve vztahu k řízení jako celku, ale je nutno každou věc, tedy každý nárok, jenž je předmětem řízení, posoudit samostatně (k tomu srovnej nález pléna Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3070/14). O náhradě nákladů řízení žalovaného proto rozhodl soud výrokem V. rozsudku podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalovanému, jenž byl převážně úspěšný ohledně žalobního nároku žalobkyně, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 17 555,26 Kč, přičemž tato částka představuje 71,4 % z jejich celkové výše týkající se nároku uplatněného žalobkyní (rozdíl úspěchu v řízení ohledně nároku žalobkyně v rozsahu 85,7 % a neúspěchu v rozsahu 14,3 %). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 48 894 Kč sestávající z částky 3 060 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí zastoupení a vyjádření k žalobě) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 a. t. z tarifní hodnoty ve výši 49 350 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (účast u jednání dne 23. 7. 2021, 3. 8. 2021, 24. 8. 2021 s 15. 3. 2021) včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 20 320 Kč ve výši 4 267,20 Kč Lhůta pro náhradu nákladů řízení byla žalovanému stanovena dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Byť některá jednání soudu trvala déle, než 2 hodiny, soud dospěl závěru, že účelným ve vztahu k nároku žalobkyně byl pouze jeden úkon právní služby, jelikož žádné ze soudních jednání by se jistě neprotáhlo přes dvě hodiny, pokud by současně nebyla projednávána též vzájemná žaloba. Místní šetření, konané ve [obec] dne 14. 12. 2021, se týkalo toliko dokazování ve vztahu k vzájemné žalobě žalovaného, ve které byl zcela neúspěšný, proto mu za toto jednání nenáleží náhrada. Pokud se žalovaný domáhal náhrady též za výjezd na místní šetření dne 29. 11. 2021, které bylo Okresním soudem ve [obec] zrušeno z důvodu nemoci zmocněnce žalobkyně, ale nikdo jej o zrušení neinformoval, pak soud neshledal důvody k rozhodnutí podle § 147 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně tyto náklady nezavinila. Žalobkyně informovala Okresní soud ve [obec] již dne 24. 11. 2021 a zpráva soudu o odročení místního šetření byla do datové schránky zástupce žalovaného dodána již dne 25. 11. 2021 v 9:58 hod. Je tedy spíše vinou zástupce žalovaného, že svoji datovou schránku otevřel až dne 29. 11. 2021 v 8:20 hodin 25. Výroku VI. rozsudku vrátil soud žalobkyni přeplatek soudního poplatku ve výši 715 Kč podle § 10 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, když soudní poplatek z částky 49 350 Kč činí 2 468 Kč, ale žalobkyně na poplatku uhradila částku 3 183 Kč.

Poučení