20 C 337/2025 - 48

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale [Anonymizováno] [Adresa žalované] t. č. [Anonymizováno] pro 20 015,64 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 000 Kč, a to ve splátkách po nejméně 400 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky 12 015,64 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky 7 999 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a s úrokem 11,75 % ročně z částky 7 999 Kč od 18. 3. 2022 do zaplacení a 476,52 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 12. 6. 2025, zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne 4. 8. 2019, sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (soudu notoricky známé jako jeden z poskytovatelů nebankovních predátorských úvěrů s lichevními parametry, formou podomního zprostředkování/inkasování), s původní jistinou 8 000 Kč. Z úvěru se domáhala jistiny 7 999 Kč (důvod korunové redukce soud nezjistil, zřejmě jde o technické zaokrouhlení, když kontrolní platby tito věřitelé s podomním způsobem úvěrování neprovozují), úroku z prodlení 476,52 Kč a dále v sazbě 11,75 % ročně z jistiny od 18. 3. 2022 do zaplacení, poplatků za vyhodnocení, poskytnutí a inkasování 6 116,64 Kč, úroku z jistiny v sazbě 11,75 % ročně od 18. 3. 2022 do zaplacení a smluvní pokuty 10 000 Kč. Žalovaná na úvěr neměla zaplatit ničeho.

2. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.

3. Dosud obvyklý rozpor nároku na obchodní úrok s kogentním omezením dle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), je zde pravidelně skryt v kapitalizovaném úroku (pro důvod nevyhovění je však nadbytečné jej přepočítávat). Bylo třeba nevydat platební rozkaz, nárok převést soudci a dovybrat soudní poplatek, neboť neoprávněně vysoký úrok ve smyslu § 122 odst. 4 ZoSÚ je zpravidla i nadále součástí kapitalizovaného poplatku a celkové RPSN úvěru bylo v hrubém rozporu s dobrými mravy (137,49 %). Soud však u těchto nároků žalobkyně (ať již úvěrů [právnická osoba], [právnická osoba], či [právnická osoba].) pravidelně shledává, že pokud je přítomno hotovostní inkaso, incidence osob v exekučním inhibitoriu je drtivě převažující. Nejinak tomu bylo i v tomto případě a soud opět zaznamenal lichvu, kterou nelze řešit pouze cestou občanskoprávní. Je zarážející, že tyto nároky (těchto původních věřitelů) je ochotna u soudu uplatňovat další advokátní kancelář, než doposud. Uplatňování lichevní pohledávky již není pouhé zastupování účastníka v soudním řízení ani v případě, že advokát není vlastníkem žalobkyně (pohledávky). [právnická osoba] povinnosti zkoumat úvěruschopnost se žalobkyně blíže nevyjádřila dokonce ani při jednání po poučení (většina nebankovních úvěrů od této žalobkyně je ostatně poskytnuta po frapantním ignorování této zákonné povinnosti). V návrhu je tak pouze uvedeno, že byla zkoumána databáze NRKI a SOLUS. Centrální evidence exekucí zmíněna není. Žádný důkaz ovšem předložen nebyl, zůstalo jen u tvrzení, kterým senát 20C dlouhodobě nemá důvod důvěřovat, neboť výsledky posouzení těchto nároků jsou v podstatě uniformní. I soudem zjištěné údaje výsledek tohoto řízení determinovaly, tj. soud ani nemusel u příslušenství dovozovat jeho zjevný hrubý rozpor s dobrými mravy (RPSN 137,49 % !). Úvěr byl totiž opět poskytnut osobě v exekučním inhibitoriu.

5. Soud na tomto místě nemůže nepřipomenout původnímu věřiteli, současnému věřiteli i jeho právnímu zástupci (který však tuto činnost ve zjevné iluzi nepostižitelnosti vykonává v průmyslovém měřítku již druhou dekádu), existenci trestného činu lichvy, případně původnímu věřiteli správní delikt dle § 122 ZoSÚ či trestný čin § 248 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku, pokud se týká systematického nedodržování schváleného postupu zkoumání úvěruschopnosti. Z databáze rozhodnutí České národní banky (https://www.cnb.cz/cs/dohled-financni-trh/vykon-dohledu/pravomocna-rozhodnuti/pravomocna-rozhodnuti-cnb-v-rizenich-zahajenych-po-datu-1.1.2009/) vyplývá, že to jsou v prvé řadě věřitelé, kdo na trh se spotřebitelskými úmysly vstupují s protizákonnými úmysly. Tento věřitel byl rovněž postižen rozhodnutím s právní mocí dne 25. 5. 2025 a byla mu vyměřena sice rekordně vysoká, leč relativně stále jen symbolická sankce 8 000 000 Kč, za porušování povinností dle ZoSÚ u úvěrů z let 2021 a 2022. Obdobně byla postižena i [právnická osoba]. (sankcí 2 500 000 Kč) a [právnická osoba], v insolvenci (3 000 000 Kč a 1 000 000 Kč a podruhé již také odnětím licence). Tyto tři společnosti používají nápadně podobné typy úvěrů, smluv i podomních obchodních zástupců/výběrčích i lichevní schémata. Tato skupina úvěrů je pravidelně poskytována osobám v exekučním inhibitoriu, splácení má často probíhat týdně (či měsíčně) a především hotovostně, a to dokonce i u osob, které v žádostech deklarují, že mají účet. Pokud má tedy věřitel v úmyslu podávat trestní oznámení na spotřebitele (jak předchozí právní zástupce povětšinou soudu sděloval v písemném doplnění), nechť tak učiní – na průběh a obsah tohoto řízení to samo o sobě nemá vliv. Z vyjádření spotřebitelů vůči soudu ostatně vyplývá, že právě hrozbou trestního stíhání jsou ze strany věřitelů a inkasních agentur často přesvědčování k přednostním úhradám pohledávek, když věřitel získal na zákaznickou kartu se spornými údaji podpis spotřebitele a tyto zákaznické karty přitom zpravidla vyplňuje zprostředkovatel úvěru, v jehož zájmu je rovněž sjednání úvěru. Stejně tak nemá na průběh posouzení splnění povinnosti věřitele ve smyslu § 86 ZoSÚ aktivita spotřebitele, neboť se jedná o veřejnoprávní povinnost a soud je povinen k jejímu splnění přihlížet z moci úřední, bez ohledu na ojedinělá opačná rozhodnutí soudů. Práva na ochranu spotřebitele jsou všeobecně platnou výjimkou z obecné úpravy právních jednání (která zahrnují především dřívější „obchodní“ závazky), nikoliv benefitem jen pro procesně aktivní spotřebitele. Porušení povinnosti věřitele dle § 1 o. z., § 9 z. č. 145/2010 Sb., resp. § 86 či § 122 ZoSÚ je pro soud důvodem i pro neschválení případného smíru účastníků a pro nevydání rozsudku pro zmeškání a pro uznání, podmíněné absencí porušení kogentních ustanovení hmotného práva.

6. Soud věc rozhodl při jednání, žalobkyně s jiným postupem již předem nesouhlasila. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, soud zjistil její pobyt v zařízení [právnická osoba] a tam jí doručil dne 19. 12. 2025. Žalovaná se nevyjádřila, o účast na jednání (dle instrukcí soudu) zájem neprojevila. Což je u těchto nároků obvyklé. Spotřebitelé se pravidelně cítí provinile, že „zklamali“ hodné obchodní zástupce a že neuhradili nic ani několika inkasním agenturám, které se lichevně navýšené příslušenství obvykle pokoušely vymáhat. Stejně tak se obávají záležitost tematizovat, neboť podléhají exekučnímu inhibitoriu a splácení těchto úvěrů je inherentně protiprávní ve vztahu ke starším pohledávkám spotřebitelů. Jejího vyjádření k věci samé však v tomto případě nebylo nezbytně třeba, neboť se jedná o spotřebitelský úvěr a soud by měl zohlednit ustanovení na ochranu spotřebitele a dobré mravy z moci úřední, což senát 20C důsledně činí – zjevně však nejde o převažující praxi, neboť nezaznamenal úbytek tohoto typu žalob se zjevně protiprávními prvky či jakoukoliv zdrženlivost advokátů při páchání tohoto typu lichvy (opět – přinejmenším ve smyslu občanskoprávním). V praxi soudu jde ohledně problematiky nedosažitelnosti a procesní pasivity spotřebitelů bohužel o standardní situaci. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti či snadné (procesní) obraně nemají v důsledku nízké finanční gramotnosti či mizivému právnímu povědomí ani tušení. Dokonce i u těch, kteří se nárokům vzpěčují a obrátí se na Finančního arbitra, je bráněno v úspěchu např. promptním zahájením soudního řízení či nabídkou smíru, který však opět pouze kodifikuje lichevní parametry podkladového závazku.

7. Nedostavila se ovšem ani žalobkyně, písemně se omluvila. Připravila se tak o (opakované) poučení, že neunáší důkazní břemeno ke svým tvrzením ve smyslu § 86 ZoSÚ.

8. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům.

9. Důkazy k tvrzením žalobkyně ohledně splnění povinností dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. absentovaly. Zda zkoumala externí evidence (při poplatcích nad 1 tis. Kč, bezplatnosti přístupu do NRKI, kam sama údaje zasílá, a excesivním navýšení jistiny to soud považuje za imperativ a nezbytné minimum), a to již proto, aby se věřitel nedopouštěl trestného činu lichvy úvěrováním úvěrem s lichevní sazbou u osoby, která jedná ve finanční tísni. Tento původní věřitel informace má v dokumentech na své webové prezentaci informace o využívání NRKI. Naopak informace o užívání SOLUS soud nedohledal a není si tak jistý, nakolik tento právní zástupce tvrdí tuto lustrraci správně a nakolik jde jen o projev formulářového návrhu. Věřitel tedy zjevně do registru NRKI má přístup, dle desítek předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.) jej však využívá nikoliv k účelu, kterému jedině slouží (§ 88 ZoSÚ), ale toliko k adjustaci lichevních schémat pro konkrétního spotřebitele. Soud již nemá jak ověřit, jaký byl stav registrů v okamžiku sjednávání úvěru. S ohledem na množství žalob, které již soud k těmto pohledávkám projednal, případnému tvrzení o provedení příslušné lustrace NRKI nelze důvěřovat. Soud si výpisy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) v každém případě opatřil sám, byť pouze aktuální – č. l.

33. Vyplynulo z nich, že žalovaná má zapsán pouze tento jediný úvěr. Nelze však takto vyloučit, že tomu předcházely i jiné úvěry, které již byly mezitím vymazány. Soud dále neví, zda nejsou či nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], [Anonymizováno][Anonymizováno][právnická osoba].[právnická osoba]., [právnická osoba]., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS – což si ostatně tento právní zástupce dle obsahu žaloby uvědomuje. [právnická osoba], však svá lichevní úvěrová schémata rozvíjí již třetí dekádu a své klienty umí vytěžovat i bez pomoci dalších věřitelů. Pravidelně jsou takto obsluhováni všichni zletilí členové domácnosti.

10. Ze strany obou těchto společností se [Anonymizováno] přinejmenším v uplynulých letech jedná o typické lichevní schéma (přinejmenším ve smyslu § 1796 o. z.), stejně jako u [právnická osoba], v insolvenci (které již v souvislosti s tím byla dokonce sankčně odňata Českou národní bankou licence k poskytování spotřebitelských úvěrů a své amorální podnikání tak musela převést pod jinou obchodní společnost, [právnická osoba]., - které byla uložena pokuta 1 mil. Kč s právní mocí 19. 2. 2025), kdy jsou podomním zprostředkovatelem postupně poskytovány další a další úvěry, které novou jistinou kompenzují doplacení předchozího lichevního úvěru a případně poskytují další volné prostředky (což je motivačním prvkem pro spotřebitele, aby na další kontraktaci přistoupil). U úvěrů [právnická osoba]., [právnická osoba], v insolvenci, ze zákaznických karet a časové posloupnosti úvěrů častěji vyplývá, že by se mohlo jednat o navýšení jistiny bez faktické transakce. Přinejmenším u [právnická osoba]., soud zjistil i výběr „nulté splátky“, coby vratné zálohy pro případ řádného splácení, aniž by pro takové jednání byla opora ve smlouvě (a v právním řádu). Na rozdíl od Krajského soudu v Ústí nad Labem (sp. zn. 14 Co 1/2025 a 8 Co 186/2025) se však senát 20C nedomnívá, že by tento ryze technický rozdíl měl představovat rozdíl v právním hodnocení takového jednání a především ve výsledku řízení (při faktickém doplacení a nového čerpání krátce poté zjevně nebude možno dovodit „doktrínu neplatného započtení“). Z hlediska hmotného práva na ochranu spotřebitele je zcela jistě nepřijatelné, aby se soudy procesně restriktivním postupem jakkoliv podílely na lichevních schématech těchto věřitelů, které si zcela jistě nezaslouží právní ochranu jen proto, že jsou koncipovány k exploataci zásady projednací a dispoziční. Takový výklad procesního práva by byl zcela zjevně nepřiměřeně formalistický a hrubě nespravedlivý.

11. Tento věřitel si však zřejmě neopatřuje ani nebankovní registr, natož bankovní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „[IČO]) v jiné věci (sp. zn. [spisová značka]) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k [podezřelý výraz] činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., [podezřelý výraz] zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno [podezřelý výraz] řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. Pokud se soud v minulosti žalobkyně u tohoto typu úvěrů (u [právnická osoba]) dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. [spisová značka]).

12. Zde tedy stav NRKI výjimečně problematický zřejmě nebyl, byť nepředložení dobového výpisu je samo o sobě projevem neprokázání splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, s odkazem na výhrady shora uvedené. Zřejmě se jedná o první, „testovací“ úvěr, a nedošlo ani k rozvinutí lichevního sériového/paralelního úvěrového schématu, zřejmě pro nesplácení již prvního úvěru.

13. Nápadně často jde však dále u těchto věřitelů o osoby, které již podléhají exekučnímu inhibitoriu, včetně vícenásobného, a právě proto preferují hotovostní převody, stejně jako hotovostní splácení, nota bene mnohdy s týdenní frekvencí - která jen málokdy odpovídá legitimně vyplácenému příjmu běžného spotřebitele (měsíčně z podřízeného pracovního poměru). Ostatně u osoby žalované tomu není jinak – dle přehledu řízení (č. l. 37) čelila dvanácti exekučním řízením od roku 2016 do roku 2022, a to každý rok. V dokumentu „Informační memorandum o zpracování osobních údajů pro klienty“, který je veřejně dostupný na webové prezentaci původního věřitele na https://www.provident.cz/pujcky/dokumenty-ke-stazeni se lze dočíst: „Dodržujeme zásadu odpovědného poskytování spotřebitelských úvěrů – za tímto účelem shromažďujeme Vaše finanční údaje uvedené v žádosti o spotřebitelský úvěr. Vaše finanční údaje shromažďujeme také z jiných zdrojů. Například: (...) ověřujeme, zda jste vedeni ve veřejných registrech evidujících dlužníky, jako ISIR nebo Exekuční rejstřík. To je formálně podstatně správnější, než např. u [právnická osoba]., která ve své webové prezentaci v bodě 2.1 uvádí: [Anonymizováno] upozorňuje, že pre-scoring je prováděn jako automatizované individuální rozhodování, kdy [Anonymizováno] zpracovává osobní údaje sdělené Klientem a další údaje dostupné z interních databází [Anonymizováno] nebo veřejně dostupných databází (evidence nesplacených úvěrů [Anonymizováno], rejstřík insolvencí, evidence neplatných průkazů totožnosti či rejstřík exekucí). V případě, že je v rámci pre-scoringu zjištěno, že je vůči Klientovi vedeno insolvenční řízení, větší počet exekučních řízení, Klient nehradí své stávající závazky vůči [Anonymizováno], průkaz totožnosti Klienta je neplatný, případně je nalezena jiná negativní shoda, je Klient systémem [Anonymizováno] posouzen jako neúvěruschopný a [Anonymizováno] s ním nemůže o uzavření úvěrové smlouvy jednat. Je tedy zřejmé, že [právnická osoba], počítá s tím, že si pravidelně bude zjišťovat, zda není úvěr poskytován osobám, proti kterým je vedena exekuce, mají postižený účet a přistupují na hotovostní inkaso v místě bydliště po týdnech. V praxi tak ovšem dle desítek předchozích řízení, projednaných senátem 20C, nečiní, resp. z případně zjištěného exekučního inhibitoria spotřebitele nedovozuje překážku poskytnutí úvěru, ale toliko navýšení sazby, hotovostní inkaso a týdenní splácení.

14. S ohledem na stav řízení žalovaného u zdejšího soudu soud v tomto případě považoval za nepominutelný stav Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“), neboť probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Tento původní věřitel se dle desítek předchozích řízení senátu 20C na osoby v exekučnímu inhibitoriu doslova „specializuje“ a usnadňují to týdenní návštěvy zprostředkovatelů/inkasních inspektorů v bydlišti dlužníků. Zde se věřitel výjimečně spokojil s měsíčním splácení, ovšem také jistina je relativně malá a zjevně ryze „testovací“. Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Zde by postačoval přehled řízení žalované u zdejšího soudu. Soud však chtěl mít jistotu. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Soud tyto skutečnosti neuvádí samoúčelně. Je tedy otázkou, zda by údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalované lépe (v době poskytování zápůjčky, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let). Zde bylo v aktuální době zjištěno celkem šest exekucí (č. l. 43), které sjednání úvěru předcházely.

15. Pokud soud žalobkyni v analogických věcech vyzval k doplnění, ta zpravidla uvedla, že vedle insolvenčního rejstříku byly zkoumány výpisy z účtů, pracovní smlouva, výplatní pásky. V této věci nepředložila ani zákaznickou kartu. Nelze tak zjistit, co dalšího věřitel o žalované věděl. I bez toho se však opět jedná o spektakulární selhání úsudku věřitele, který poskytuje úvěry s lichevními parametry osobám ve zjevně finanční tísni s vědomím, že orgány činné v trestním řízení nestíhají lichvu u institucionálních věřitelů, neboť doslova zaspali dobu a lichvy se dopouští celé nebankovní odvětví v doslova průmyslovém měřítku (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.).

16. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 24 p. v.

17. K poměrům žalovaného v době kontraktace soud neměl žádné další listiny.

18. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 26) vypracování i zaslání (č. l. 27) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Je v ní požadováno 30 315,59 Kč. Lze kvitovat, že tento advokát v ní alespoň nepožaduje mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby dle advokátního tarifu, jak se vůči spotřebitelům odvažují někteří z jeho konkurentů, uplatňujících obdobné predátorské úvěrové závazky. Nicméně ani taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být (a pravidelně také je, kdykoliv soud důsledně dbá na práva spotřebitele) přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Jelikož soud žádnou náhradu nákladů nepřiznává, nemusel z toho v tomto řízení dovozovat nepříznivý následek.

19. Dle úvěrové smlouvy č. l. žalovaná v hotovosti údajně přebrala 8 000 Kč a původní věřitelka si nechala přislíbit 14 804 Kč, složených z úroku 1 961 Kč, úhrady za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení úvěru 3 081 Kč, a 1 762 Kč za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení (opět soud připomíná, že věřitel v daný okamžik již pravděpodobně věděl, že žalovaná má exekuce!). RPSN činila 137,49 %, tedy přesto, že judikatura v trestních věcech zmiňuje již i úrok okolo 44 či 65 % ročně jako lichevní. Splácet měla 18 měsíců po 823 Kč, přičemž první splátka je výslovně splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Jednání věřitele tedy již od počátku zjevně směřovalo k hrubému rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 1 občanského zákoníku a již jen za to jej stíhá následek absolutní neplatnosti dle § 588 tamtéž. Jakým způsobem probíhalo vymáhání, sděleno nebylo, obvykle je dále dlužník po zesplatnění doslova bombardován postupně několika vymáhacími agenturami s více či méně nehoráznými požadavky a zavádějícími tvrzeními, přičemž běžný spotřebitel z parametrů současného trhu se spotřebitelskými úvěry již pravděpodobně ani nemůže tušit, jaká je přípustná míra navýšení nebankovního úvěru. Informační leták č. l. 15 je pro řízení bez významu.

20. Dle úvěrové historie č. l. 22/23 žalovaná ničeho nezaplatila. Tedy překvapivě ani „nultou“ splátku při poskytnutí úvěru. Z tam uvedených údajů tak nelze vycházet a slepě důvěřovat záznamům od osob, realizujících lichvu v terénu, v přímém kontaktu se spotřebiteli. Údajům od tohoto původního věřitele soud nemá žádný důvod důvěřovat, nicméně žalovaná byla obeslána a nevyjádřila se, soud proto žádné hlubší pátrání (zejména dotazem na původního věřitele) v tomto případě k ochraně spotřebitele neprováděl. Mnohdy je u těchto úvěrů hned s čerpáním vybrána první splátka, spotřebitel tak ve skutečnosti splácí více, než obdržel. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-[Anonymizováno]/14) ve věci [jméno FO] a Helena Radlingerová proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Výběr „nulté splátky“ mimo jiné znamená, že RPSN je pak ve skutečnosti ještě vyšší, než je uvedeno ve smlouvě. Schopnost spotřebitelů čelit těmto nehorázným požadavkům je samozřejmě výrazně snížená, neboť často jednají v tísni, způsobené předchozí lichvou a úvěr tak nutně potřebují. Soud prvního stupně (zejména směrem k odvolacímu soudu) zdůrazňuje, že tyto a mnohé další (vyplývající např. z paralelního poskytnutí více úvěrů téže osobě, nebo dokonce více členům domácnosti) nesrovnalosti v záznamech o splácení jsou pravidelným průvodním jevem úvěrů od [právnická osoba]., [právnická osoba], a [právnická osoba], v insolvenci, které používaly stejný model lichevního úvěrování (nezkoumání úvěruschopnosti, lichevní navýšení, sériové úvěry, paralelní úvěry, podomní zprostředkovatelé/výběrčí, hotovostní inkaso osobám v exekučním inhibitoriu, vymáhání inkasními agenturami). Navíc se tyto nehorázné praktiky staly ve vyloučených lokalitách v podstatě koloritem a nezdá se, že by ani po třiceti letech vedly orgány činné k nějaké aktivitě na ochranu slabší strany. V této věci nebylo zjištěna žádná splátka.

21. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a právní předchůdkyně žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku.

22. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

23. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak ve svých procesních vyjádřeních často tvrdí právě tato žalobkyně. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Tento věřitel však na tuto zákonnou povinnost zjevně dlouhodobě a systematicky nedbá.

24. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni je sice rekordní sankce (8 000 000 Kč), druhá nejvyšší je 7 500 000 Kč pro [právnická osoba], ani to však nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). [adresa] smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

25. V projednávané věci je navýšení jistiny tak obscénní, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří ať jsou či nejsou jeho zaměstnanci, vždy mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. V projednávané věci je toto vše z nejčernějších scénářů opět naplněno beze zbytku.

26. Soud je ve stále se zvyšující intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Nadto tyto společnosti již dnes namísto čistě písemné formy nejčastěji používají „chráněné webové prostředí“, kde je se spotřebitelem pracováno individuálně a diskrétně, aniž by takové informace byly posléze zpětně dostupné jak spotřebiteli, tak finančnímu arbitrovi či soudu. To naznačuje i novější forma smlouva [právnická osoba] („webové stránky“ a „aplikace [Anonymizováno] zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a vlastními silami nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další lichevní úvěr doslova spoléhat. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel [podezřelý výraz] oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v [podezřelý výraz] stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Zda byl jednáním spotřebitele věřitel opravdu uveden v omyl, není v těchto řízeních pravidelně vůbec zkoumáno (ostatně svědčí o tom i skutkové věty, kde tentýž věřitel často figuruje opakovaně). Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ.

27. Soud nemůže hodnotit výstup z jiných databází, které jsou pro tento účel vhodné a věřiteli přístupné (BRKI, NRKI, Solus, CEE), neboť jejich tehdejší výpisy žalobkyně nepředkládá. Informace z registrů typu BRKI, NRKI, SOLUS či CEE, s nimiž měla právní předchůdkyně žalobkyně také možnost pracovat, nepochybně pokrývají velkou oblast ekonomického počínání dlužníků a co do šíře obsažených dat i své dostupnosti (pro institucionální věřitele) činí jakékoliv náhradní způsoby posuzování externích zdrojů financí/závazků v hospodaření dlužníka zjevně nedostatečnými. Tím spíše, pokud sama své úvěry do registru NRKI zadává, není tak žádný plausibilní důvod, aby jej sama nepoužívala k lustraci. Tehdejší zprávy NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB), případně jejich různé kompilace, věřitel pravidelně nepředkládá, soud tak může čerpat pouze z aktuálních výpisů, když výpisy v tehdejší podobě nelze získat, neboť správci těchto registrů uchovávají údaje o skončených úvěrech jen po dobu 4 let – mnohdy se tak ztrácí údaje o předchozích predátorských úvěrech, které spotřebitel doplatil až čerpáním úvěrů následných, a obraz chronologie jednání spotřebitele je tak významně pokřiven.

28. Údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2016 proti ní byla povolena první z mnoha následných exekucí.

29. V projednávaném případě žalobkyně ani netvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet, nepředložila zákaznickou kartu s vyznačením listin, které jí byly předloženy (ale které právní předchůdkyně neuchovává, resp. nebyly předloženy). Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Nutno však dodat, že tuto metodiku ČNB nepochybně neschvalovala s vědomím, že úvěry budou poskytovány s parametry navýšení za hranicí dobrých mravů, kterou ostatně ČNB vnímá perspektivou shodné judikatury, jako soud: srovnej https://www.cnb.cz/cs/casto-kladene-dotazy/Lichvarske-uroky. Jelikož soud zjistil vícenásobné exekuční inhibitorium žalované, bylo vyjádření žalobkyně zcela zjevně procesně nadbytečné – velmi pravděpodobné povědomí původní věřitelky o exekučním inhibitoriu žalované nemohla ovlivnit (zhojit) žádná následná aktivita věřitele.

30. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování – což u tohoto původního věřitele platí více, než pro většinu ostatních. Fakt, že v některých případech tato původní věřitelka (prostřednictvím svých postupníků) podklady předloží, v jiných případech tvrdí, že je nemá k dispozici, je sám o sobě podezřelý.

31. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost. Již z počtu exekucí je zjevné, že poměry žalované jsou nuzné (či úmysly kriminální), a v žádném případě tedy neumožňují, aby věřiteli saturovala lichevní úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála svým povinnostem, přinejmenším tím, že dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu), pokud stav CEE neověřila, případně ignorovala, a dospěla k závěru, že za takových poměrů může žalovaná hradit úvěrové navýšení a vygenerovat věřiteli zisk na sto procenty RPSN. Zde pravděpodobně žalovaná jednala v tísni ekonomické, případně měla sama protiprávní úmysly. Původní věřitelka se prostřednictvím svého obchodního zástupce na vyplňování (soudem předpokládané) zákaznické karty sama podílela, je tak otázkou, kdo fakticky rozhodoval, jaké údaje/formulace do ní budou zapsány a zda se vůbec o překážky poskytnutí úvěru vůbec reálně zajímala, když soud se s úvěry od této věřitelky setkává již mnoho let a pochybení jsou stále shodná a soud nabyl dojem, že proces je pouze předstírán, když vyplňované údaje jsou komicky nerealistické, resp. ani vysloveně tristní poměry nevedou k neposkytnutí úvěru.

32. Zprostředkovatelé těchto úvěrů při sjednávání dalších a dalších úvěrů naopak trpí iluzí pomoci a oběti této lichvy pak trpí iluzí nejen právní, ale i morální povinnosti takové závazky dodržet. Zprostředkovatelé těchto typů úvěrů nemají být (viz např. § 80 až 82 ZoSÚ) finančně zainteresováni na každém zprostředkovaném úvěru, zcela zjevně však jejich odměna musí být závislá na tom, kolik úvěrů vyřídí (ostatně soud v minulosti několik zprostředkovatelů vyslýchal). Jejich motivace k akceptování či uvádění nepodložených údajů má tedy za následek pouze omezenou důvěru soudu v takové záznamy. Ze zákaznické karty nelze usuzovat na to, zda údaje odpovídají skutečnosti, neboť práci zprostředkovatelů těchto úvěrů jednoduše nelze důvěřovat a soud již mnohokrát vyslechl dlužníky, kteří spontánně uváděli i další skutečnosti, které zprostředkovatel ve snaze udat úvěr a získat provizi přeformuloval jinak či vůbec nezapsal, byť svědčily proti poskytnutí úvěru. Na exekuci a jejich důvody se (dle dokazování v předchozích řízeních tohoto věřitele) výslovně neptá, resp. je výslovně připouští, a po mnoha letech opakujících se nároků těchto věřitelů již soud nemohl dospět k jinému závěru, než že se těmto informacím v psané podobě vyhýbají záměrně. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách (jako v této věci) a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. V tomto případě se však spíše projevila jejich shovívavost k údajům, které byly klíčové, přesto však byly brány nekriticky. Ostatně žalovaná je právní laik a nemá povinnost sdělovat skutečnosti, na které se jej profesionální obchodník neptá (ačkoliv je soudem již několik let poučován, že se ptát musí). Předtištěná deklarace drobným písmem takovou povinnost nemůže nahradit a odpovědnost věřitele vyloučit. Realita bohužel ukazuje, že pro [podezřelý výraz] stíhání spotřebitelů podpis na takové listině postačovat může a tito jsou trestně stíháni a odsuzováni za desítky skutků, současně konstatujících, že jednotlivé úvěry zkoušeli splácet.

33. Nápadné bývá i vnucení hotovostního režimu splácení osobě, která deklaruje měsíční příjem či bankovní účet či obojí. Vůle hradit závazek v týdenních splátkách (když jeho legitimní příjem je vyplácen měsíčně) a nikoliv převodem z účtu či poštovní poukázkou se zlomkem skutečných nákladů, je sama o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti. Pravidelně se tak stává u osob v exekučním inhibitoriu a pro soud je nepochopitelné, proč není věřitel dosud trestně stíhán, přinejmenším ze strany ostatních věřitelů/oprávněných spotřebitele.

34. Soud je ale především toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, tím méně pak vysoce podprůměrného příjmu, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej z nekvalifikovaného zaměstnání saturovat. Jednání původního věřitele, která takové úvěry poskytne osobě s v exekuci, je přinejmenším zcela mimo hranice dobrých mravů, stejně tak jde o lichvu přinejmenším ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.). Nezdá se však, že by advokáta znepokojovalo, že takové nároky uplatňuje vlastním jménem v průmyslovém měřítku. Zatímco u žalované soud nezná její motivaci k přibírání lichevních závazků (pokud není dostatečným důvodem, že byla v exekučním inhibitoriu), u věřitelky a žalobkyně je motivace jasná, informovaná a ryze zištná.

35. Nutno dodat, že zkoumání úvěruschopnosti je odlišné pro úvěr s legitimním navýšením a legitimními podmínkami, a jiné pro lichevní úvěry (nejen) této věřitelky. V zásadě lze uvažovat o přípustnosti konsolidačního úvěru, který má problém (jakmile si spotřebitel uvědomí, že s každým dalším úvěrem od těchto subjektů pouze akceleruje svůj pád do ekonomické katastrofy a činí svou situaci nezvladatelnou i po stránce administrace dluhu/právní pomoci) předlužení či exekucí pomoci řešit, vylučuje však poskytnutí úvěru s relativně vysokým navýšením, který nesolventnost dlužníka jen dále prohloubí. Takový věřitel nemůže zodpovědně poskytnout jakýkoliv další úvěr, který by nebyl konsolidačním (a s toliko přiměřeným navýšením, aby se nejednalo o pouhé „překoupení dlužníka“). Původní věřitel zde však rozhodně není věřitelem, který by měl být považován za schopného konsolidace, neboť reálná úroková sazba (kterou je nutno vztahovat ke skutečně poskytnuté jistině) je sama za hranicí absolutní neplatnosti, neboť sazba úvěru na spotřebu (když tento úvěr ani není úvěrem na spotřebu a měl by mít sazbu ještě nižší) činila v dle databáze [Anonymizováno] okolo 10 % p. a. (je dlouhodobě proměnlivá v řádu procent okolo této výše) a přípustný je nejvýše její trojnásobek (viz. letité a stále hojně odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Zde byl úvěr poskytnut s RPSN 137,49 %.

36. Poměry žalované byly samy o sobě dostatečným důvodem ke zvýšené pozornosti (a tedy k aplikaci dispozice § 86 ZoSÚ (…) a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. (…). Je tedy zřejmé, že pokud by věřitel postupoval obezřetně, úvěr by na základě údajů v tomto rozsahu nemohl poskytnout. Žalované přitom účtoval poplatky za nejrůzněji definované administrativní činnosti, nemůže tak žádným plausibilním důvodem ospravedlnit, proč postupoval takto lehkovážně a protiprávně, natož proč si za to nechává od spotřebitelů platit. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí úvěru ve smyslu citovaného ustanovení ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezních závazků ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá je stejný právní osud.

37. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea [podezřelý výraz] zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu ZoSÚ. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentních nákladů další lichevní iterace (i jednotlivé poplatky jsou dle svého obsahu skrytým úrokem a jsou odvozovány od jistiny), díky které dosahuje nemorální výše navýšení - a přesto umožňuje žalobkyni podávat (od tohoto původního věřitele) žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vymáhá již druhá advokátní kancelář, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

38. Úvěr byl poskytnut neplatně. Soud mohl žalobkyni dle § 87 ZoSÚ přiznat nárok pouze na 8 000 Kč.

39. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatek za hotovostní inkaso splátek by v tomto případě neušel pozornosti soudu, neboť soudu je jednak z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele, a je-li výjimečně doložen přehled splácení či (ještě výjimečněji) vyslýchán dlužník či zprostředkovatel, pak navíc ze splátek nezřídka vyplývá, že vůbec neprobíhalo týdně (neboť to mnohdy bylo obtěžující nejen pro spotřebitele, ale dokonce i pro zástupce věřitele), resp. měsíčně. Soud je toho názoru, že hotovostní splácení představuje výhodu toliko pro věřitele, který má takto možnost na dlužníka působit osobně, v místě bydliště a s ohledem na týdenní splácení prakticky kdykoliv v průběhu měsíce (jak se ale ukázalo v této věci, může tak činit i když jsou sjednány splátky měsíční), a zajistit tak vyšší pravděpodobnost splácení rizikového úvěru (který v prvé řadě neměl poskytovat, pokud shledal důvody pro absenci úvěruschopnosti) i v případě, že dlužník má závazky i vůči dalším věřitelům (což může představovat trestný čin zvýhodňování věřitele), a v neposlední řadě představuje způsob zaměstnávání a odměňování obchodních zástupců/zprostředkovatelů původní žalobkyně, kteří takto vykazují činnost, případně mohou dokonce propagovat poskytnutí dalších úvěrů - což se u těchto věřitelů také systematicky děje a jde o záměrný model, umožňující postupné shromažďování zisku, aniž by byla snižována spotřebiteli reálně poskytnutá jistina. Pravidelně jsou takto exploatování všichni členové domácnosti, a jakmile dítě nabude zletilosti, samo také vstupuje do dluhové spirály rodičů.

40. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s lichevními parametry. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaná je předlužena a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Nadto je ve výkonu vazby. Věřitel poskytoval prostředky předlužené osobě a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

41. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se zjevně jedná o toliko symbolické plnění a o tom, zda se žalobkyni/právnímu zástupci podaří exploatovat žalované dále náklady zastupování v exekučním řízení, rozhodně zřejmě pouze to, zda se žalovaná o této marginální platební povinnosti vůbec dozví, resp. jí někdo po dobu omezení osobní svobody pomůže. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl dvacetiměsíční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od Česká národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

42. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle III. výroku hradit žalované ničeho.

Poučení