20 C 35/2023-53

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] naposledy bytem [adresa žalované] pro zaplacení 24 904 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Řízení se částečně zastavuje co do 9 339 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 11 158,89 Kč a dále běžícím z 9 339 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 8 925 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 10 382,38 Kč a dále z částky 8 925 Kč ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně 1 600 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Co do částky 6 640 Kč s úrokem z prodlení v kapitalizované výši 7 990,07 Kč a dále z částky 6 640 Kč ve výši roční repo sazby, vyhlašované Českou národní bankou a navýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

IV. Žalobkyně není povinna platit žalované poměrnou náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění ze spotřebitelské úvěrové smlouvy – smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], s jistinou 10 000 Kč, které měly být vráceny v 52 týdenních splátkách po 320 Kč, tedy s navýšením 6 640 Kč, žalovaná však uhradila pouze 1 075 Kč a nejpozději se celý závazek stal splatným [datum]. Domáhá se 9 353,97 Kč na jistině, 6 211,03 Kč na poplatku, 18 372,45 Kč na kapitalizovaném úroku z prodlení a dále od [datum] do zaplacení. Dále se domáhala plnění z předchozí úvěrové smlouvy [číslo] (tento právní zástupce s neomylnou pravidelností vždy uvádí závazky anachronicky), která měla být nejpozději splatná [datum], a to v rozsahu 9 339 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení 11 158,89 Kč a dále běžícím od [datum] do zaplacení, kterou však soudu vůbec nepředložila a podáním ze dne [datum] (na výzvu soudu) vzala žalobu v této části zcela zpět.

2. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

3. Soud v důsledku zpětvzetí této části žaloby, včetně výslovné žádosti o zastavení řízení, I. výrokem tohoto usnesení vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Souhlasu žalované s tímto postupem nebylo třeba, neboť dosud nedošlo k zahájení jednání čtením žaloby u (dosud ne-) nařízeného jednání (§ 96 odst. 4 tamtéž).

4. Ve zbylém rozsahu soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na pouhé evidenční adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila a na adrese trvalého pobytu jí bylo doručeno toliko náhradním způsobem a obálka se poté vrátila soudu, neboť ji nebylo možno vhodit do (ne-) označené domovní schránky. Soud však po žalované přesto pátral, ze zprávy Probační a mediační služby zjistil možnou adresu [příjmení] [příjmení] [číslo] v [obec] a žalovanou obeslal i tam a obálka byla vhozena do označené domovní schránky. Žalovaná přesto zůstala pasivní a žádnou námitku nevznesla.

5. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 32 Cdo 80/2012). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení nedošlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi„ skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí„ zaplatit“ v nákladech následné exekuce).

6. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 24 (žalobkyně však doložila i další důkazy). Zákaznickou kartou č. l. 26 žalobkyně prokázala, že se původní věřitelka zajímala o bydliště žalované, zjistila, že žalovaná je odkázána na příjem od Okresní správy sociálního zabezpečení 7 968 Kč měsíčně a neupřesněný další příjem domácnosti 9 124 Kč, která pečuje o jedno nezaopatřené dítě a která vynakládá měsíčně 10 672 Kč na své náklady a dalších 3 200 Kč na splátky předchozích půjček, aby ji zatížila týdenními splátkami. Formulář je datován dnem [datum], pravděpodobně tedy pochází z doby předchozího, smlouvou nedoloženého závazku, ohledně kterého bylo řízení I. výrokem shora zastaveno. Podle smlouvy č. l. 27 se tak stalo a žalovaná měla po načerpání 10 000 Kč splácet každý týden 320 Kč po dobu jednoho roku, roční úrok tak činí 66,40 % (smlouva sama připouští RPSN ve výši 199,4 %). Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 28) vypracování i zaslání (č. l. 30) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované (resp. na adresu z roku 2005). Z evidence obyvatel č. l. 35 vyplývá, že takovou adresu má žalovaná jako trvalou skutečně již od roku 2005 a to dosud. Má jedno dítě, narozené v roce 1995.

7. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebyl uhrazen) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud tak vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná uhradila na tento závazek pouze 1 075 Kč. Platbu 645 Kč na závazek druhý, ohledně kterého bylo řízení zastaveno, soud zohlednit nemohl pro procesní pasivitu žalované, když nelze bez dalšího dovodit, že by takové splátky nebyly v době splácení účelově určeny na konkrétní úvěr. Se žalovanou byla platně sjednána smlouva o půjčce dle § 657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník v tehdy platném a účinném znění, z níž původní věřitelka plnila řádně. V rozsahu jistiny po započtení úhrady 1 075 Kč, včetně úroku z prodlení z takto sníženého základu, čemuž odpovídá I. výrok shora, soud mohl žalobě vyhovět. Soudu není známo, proč žalobkyně nepřistoupila k vymáhání dříve, omezení § 1805 odst. 2 o. z. nelze na věc aplikovat, neboť prodlení započalo před účinností tohoto pravidla.

8. Pokud se však týká plnění v rozsahu III. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Sjednané navýšení 6 640 Kč v podobě„ souhrnného poplatku“ je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o jediné navýšení úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a jediným ziskem podnikatele, podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Takové navýšení pak odpovídá sazbě 66,40 % ročně. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012 ve sp. zn. 3 Tdo 225/2012 se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „ úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od ukazatele [příjmení] UK20 až UK22 (aktuálně„ kontokorentní úvěry“ a„ úročené úvěry z kreditních karet“).

9. Zejména se tak odvolávají na rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Dovození přípustnosti čtyřnásobku zřejmě vychází z extenzivního výkladu formulace z odůvodnění tohoto rozsudku: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Takový výklad je však nesprávný a na ustálené judikatuře, která připouští nejvýše trojnásobek, se touto formulací ničeho nemění. Odkazování se na nejvyšší sazby kontokorentních úvěrů či úvěrů z kreditních karet je rovněž nesprávné, neboť nelze rezignovat na výběr správného úrokového ukazatele dle typu úvěru. Projednávanému typu úvěru odpovídala sazba běžného úvěru na dobu 1 roku bez účelového určení čerpání jistiny a ta je dlouhodobě 3x až 4x nižší, než nejvyšší sazby„ kontokorentních úvěrů“ a„ úročených úvěrů z kreditních karet“).

10. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu zhruba desetinásobně a proto je s odkazem na tehdy platný § 39 zákona č. 40/1964 Sb. absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy a soud žádné navýšení jistiny nepřiznal. Soud zde přihlédl k tehdejší sazbě UK11, nikoliv k sazbám jiným, vymezeným pro specifikované typy úvěrů, neboť z žádného důkazu nevyplynulo, k jakým potřebám byla půjčka typově určena a nelze tak zvolit konkrétnější kategorii úvěrových produktů, nežli kategorii sběrnou („ ostatní“). S odkazem na tehdy platný § 41 tamtéž lze závazek půjčky považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv (ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku nelze aplikovat, nadto s odkazem na formulaci„ uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 20 % ročně, když poměry žalované svědčí o extrémním riziku neschopnosti úvěr splatit jinak, než čerpáním dalšího úvěru).

11. Zde soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že roční úrokovou sazbu nelze dle názoru soudu prvního stupně stanovovat mechanicky z poměru jistiny a jejího navýšení. Podle § 1803 o. z. platí, že má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období. Podle § 1805 odst. 1 o. z. platí, že není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu. Toto ustanovení nemá dopad pouze na chybějící ujednání stran, ale rovněž kodifikuje normu způsobu vyjadřování úročení, kterou je žádoucí respektovat zejména ze strany soudů. Takto by sazba skutečně činila podstatně méně, neměla by však charakter průběžného úročení jistiny a neodpovídala by ani způsobu počítání roční průměrné sazby nákladů (RPSN). Dle názoru soudu prvního stupně nelze ani nahrazení úročení„ souhrnným poplatkem“ obcházet standardní způsob vyjadřování úrokové sazby, kdy je sazbou průběžně úročena pouze ta část jistiny, která dosud není postupným splácením umořena. Což není dotčeno ani respektováním dřívější povinnosti věřitele vyjadřovat toliko celkem splatnou částku úvěru (dle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru, ve znění platném a účinném ke dni sjednání předmětného závazku). Ustálená rozhodovací činnost Nejvyššího soudu (je-li pojednáváno obecně) se však nepochybně týká standardního způsobu vyjadřování roční úrokové sazby („ p. a.“) a aritmeticky nesprávným (promiscue) vyjadřováním úrokové sazby by nebylo možno judikaturu vykládat jednotně a smysluplně, neboť odlišným vyjadřováním úročení lze dospět k násobným rozdílům výsledné hodnoty a takové rozhodování je nepochybně projevem svévole (srovnej např. odst. 7 usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 2884/2019 či 20 Cdo 1857/2019. Soud proto roční úrokovou sazbu počítá s ohledem na postupné umořování jistiny, v tomto konkrétním případě tzv. anuitní (neměnnou) splátkou. Ujednání obchodních podmínek smlouvy (čl. 5), upravující započtení plateb nejprve na souhrnný poplatek a až poté na jistinu, pak soud v tomto kontextu (excesivního úročení) považuje rovněž za ujednání v rozporu s dobrými mravy, neboť vyjádření navýšení jistiny pevnou částkou je třeba poměřovat právě se standardním způsobem vyjadřování roční úrokové sazby a toto ujednání pak ve své podstatě znamená, že dlužník má do značné míry hradit i takový úrok, který dosud nenastal. Pokud by sjednaný„ souhrnný poplatek“ nepřevyšoval částku, odpovídající navýšení o přijatelnou úrokovou sazbu, bylo by takové ujednání platné, neboť by již nevedlo k překračování přípustné míry úročení jistiny.

12. K databázi [příjmení] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum] (resp. od roku 2008, kdy byla přijata příslušná evropská směrnice), kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce„ komu“, tak v otázce„ s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. V oblasti poskytování úvěrů ostatně věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele„ průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „ inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za„ šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů již doléhají nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum]. Dále dle § 1805 odst. 2 o. z. platí, že věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží. Tato ochranná ustanovení však v projednávané věci uplatnit nelze.

13. Stejně tak soud prvního stupně z opatrnosti předesílá, že za validní argumentaci nepovažuje ani tvrzení v tom smyslu, že průměrná sazba dle [příjmení] nepostihuje jednotlivé nejvyšší hodnoty, z nichž je průměr počítán - což věřitele znevýhodňuje. Obě výše uvedené argumentace jsou podle názoru soudu prvního stupně beze zbytku vypořádány právě ustálenou praxí, dle které je připouštěno trojnásobné navýšení průměrné úrokové sazby, poskytované v místě a čase bankami u srovnatelných typů úvěrů. Užití této databáze je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným„ kabinetním“ formulacím typu„ taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. [příjmení] v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v České republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. [příjmení] [příjmení] však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného„ UK“ ukazatele (či jejich kombinace), na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se v bludném kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované Českou národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok (naopak jde o hloupé opakování historických omylů jednotlivých zaniklých kultur a civilizací) a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019). Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku, neboť přispívá k inflaci měny.

14. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením„ právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož pak smysluplné praxe v oblasti práva. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („ signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 23 ICdo 56/2019).

15. O lhůtě k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. s přihlédnutím k § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („ Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“) per analogiam. Ustanovení o úvěruschopnosti se sice nemohou uplatnit, i bez toho však původní věřitel poměry žalované zjišťoval a ty svědčily o skutečně skromných poměrech a to ještě za předpokladu, že údaj o druhém příjmu domácnosti byl reálný. Současně se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované povolil od roku 2010 již 10 exekucí. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl více než roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, která pohledávku navýší o náklady exekuce (hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, zpravidla nejméně 6 555 Kč; případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem (resp. advokátem, kterého soud považuje za výlučného a skutečného majitele vymáhané pohledávky). Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2, resp. 146 odst. 2 věta první o. s. ř. (ohledně zastavené části řízení) měl přiznat k její tíži právo na úhradu poměrné části účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle IV. výroku hradit žalované ničeho. Soud se tak již nemusel zabývat systematickým zneužíváním práva na zastoupení tímto advokátem, který předstírá (dokonce i před Českou advokátní komorou), že vlastní toliko 23 % hodnoty žalobkyně, ačkoliv jednotlivá ustanovení statutu jím založeného svěřenského fondu svědčí o opaku.

Poučení