20 C 355/2025 - 68

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem tamtéž proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] pro 11 418,95 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalované náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 6. 11. 2025, zaplacení plnění z úvěrové „revolvingové“ smlouvy č. [hodnota] ze dne 8. 2. 2025, dle níž žalované poskytla jistinu 5 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 24. 7. 2026 s navýšením mimo jiné o denní úrok 1,066 % (je procesně nadbytečné uvádět další údajně sjednaná plnění - poplatky za službu [Anonymizováno] apod., neboť již sám úrok je v hrubém rozporu s dobrými mravy a je absolutně neplatným ujednáním). Žalobkyně se vyjádřila k povinnosti zkoumat úvěruschopnost, uvedla, že lustrovala i databázi NRKI (CNCB), o které se mylně domnívá, že obsahuje BRKI (CBCB). Takový důkaz však nikdy nepředkládá. Úvěr nazývá revolvingovým, rámec měl činit 6 200 Kč. Domáhá se 4 999,39 Kč na jistině, 99,14 Kč za vyplacení tranše, 6 239,19 Kč na smluvním úroku (sic!) a 81,23 Kč na smluvní pokutě. Dále úroku z prodlení od 11. 6. 2025.

2. Uvádí, že bylo uhrazeno „na jistinu“ 0,57 Kč. Soudu je již z předchozích řízení známo, že skutečně zaplacené plnění od spotřebitele je ve skutečnosti řádově vyšší.

3. Ve sp. zn. [spisová značka] soud odhalil podobné žalobní tvrzení, vyzval žalobkyni ke sdělení skutečné výši plateb a zjistil, že žalovaná neuhradila pouze „9,84 Kč na jistině“, ale celkem 2 146,79 Kč, když zbývající plnění si žalobkyně započetla na (absolutně neplatné) úroky, úroky z prodlení, poplatky a jiné příslušenství. Žaloba tak deklarovala 218x nižší plnění od spotřebitele, než odpovídalo skutečnosti.

4. Ve sp. zn. [spisová značka] soud odhalil podobné žalobní tvrzení, vyzval žalobkyni ke sdělení skutečné výši plateb a zjistil, že žalovaný neuhradil pouze „1 046,22 Kč na jistině“, ale celkem 43 128,65 Kč, když zbývající plnění si žalobkyně započetla na (absolutně neplatné) úroky, úroky z prodlení a poplatek za vyplacení tranší úvěru. Žaloba tak deklarovala 41x nižší plnění od spotřebitele, než odpovídalo skutečnosti.

5. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, bylo jí doručeno do datové schránky. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Takový postup senátu 20C totiž bohužel není v soudní praxi pravidlem – což ostatně důvodem, proč si stále tolik subjektů (a advokátů) dovolí uplatňovat před soudem takto právně i morálně nepřijatelné nároky.

6. Soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení, zejména sdělení všech plnění, přijatých od spotřebitele. V posledních několika řízeních se již soud žádné odpovědi nedočkal. Stejně tak i v tomto řízení, když výzvu právní zástupce obdržel již 5. 1. 2026. Právní zástupci žalobkyně (a obecně i [právnická osoba].) se z jednání omlouvají. Soud proto jednání pro zjevnou nadbytečnost nenařizoval.

7. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Žalobkyně předložila výpis posouzení úvěruschopnosti (č. l. 22), dle něhož bydlela žalovaná v domácnosti s dalším členem bez příjmu, její věřitelem zjištěný příjem činí 20 424 Kč, žalovanou uvedený přitom jen 14 000 Kč. Již zde je patrné, že celé zkoumání je pouze bezobsažným vyplněním údajů, které nejsou reálně vyhodnocovány, neboť se zcela jistě nelze spokojit s takovým rozporem údajů. Způsob, jakým věřitel takový příjem ověřuje, je více než bizarní, což se ukazuje ve více řízeních o nárocích této žalobkyně. Dále se vykazuje výdaji, které činí 8 800 Kč dle žalované. Údajně nehradí ničeho na splátky úvěrů. Jelikož soud nezná formulaci otázky, kterou spotřebitel vyplňuje, nelze ani dovodit, zda spotřebitel uvádí nepravdu, či pouze připouští, že úvěrové závazky má, ale nehradí na ně ničeho – což by v tomto případě mohlo odpovídat stavu NRKI žalované. Příjmy žalovaného byly v předchozím řízení byly údajně zjištěny z bankovního výpisu, předloženo však bylo jen jakési prohlášení věřitele. Dospět na základě těchto údajů k příjmu spotřebitele, je více než bizarní, u těchto věřitelů však obvyklé. Šlo totiž o seznam příjmových transakcí, který jen málokdy může vystihovat reálnou situaci. V této věci zřejmě došlo k témuž – je předloženo subjektivní vyjádření věřitele č. l. 27, že identifikoval na výpise z účtu příjmy 20 424 Kč. Na tomto místě soud opakuje, že tomuto věřiteli nemá soud nejmenší důvod bez důkazu věřit cokoliv podstatného pro výsledek řízení, neboť opakovaně ignoruje své zákonné povinnosti a dopouští se lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.). Věřitel dospěl k závěru, že vypočítané výdaje žalované jsou vyšší, tedy 11 960 Kč. Disponuje tedy dle věřitele částkou 2 000 Kč. Přesto, že deklarovala ekonomicky závislého člena domácnosti (vyživovací povinnost), poskytl jí věřitel (advokát!) úvěr, kde pouze úrok z 6 200 Kč činí 1 983 Kč měsíčně. Žalovaná je obětí lichvy (přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.), páchané advokátem.

8. Dle č. l. 28 bylo žalované vyplaceno dne 8. 2. 2025 jen 5 000 Kč. Denní úrok tak činí (i dle neúčelného výpisu č. l. 29 až 36) 53,68 Kč denně, tedy 1 610 Kč měsíčně (sic!).

9. Na základě stovek předchozích řízení, ze kterých vyplynulo, že velká část věřitelů (zejména těch, kteří se koncentrují okolo tohoto advokáta) soudu nesděluje plnění, která spotřebitelé původnímu věřiteli uhradili (na základě nejrůznějších právních legend), soud žalobkyni vyzval ke sdělení všech přijatých plnění. Ta ani po uplynutí 30 dnů neodpověděla.

10. Konstatování obsahu dalších důkazů je pro výsledek řízení již nadbytečné a je zjevné, že posouzení úvěruschopnosti bylo předstíráno, nebo přinejmenším bylo k parametrům poskytované predátorské smlouvy zcela zjevně nepřiměřeně povrchní, místy absurdní (pokud věřiteli nevadilo, že spotřebitel uváděl mnohem nižší příjem, který jej zjevně činil neúvěruschopným). Přitom z veřejně dostupného rozhodnutí České národní banky číslo jednací S-Sp-2021/00216/CNB/573 je patrné, že v roce 2020 probíhala kontrola poskytovaných spotřebitelských úvěrů z roku 2020 a v dubnu 2021 žalobkyně podávala námitky. Dne 29. 3. 2023 jí byla uložena pokuta 1,5 mil. Kč za nedostatky v oblasti povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitelů. Samotná úvěrová smlouva a balastní dokumenty (informace pro spotřebitele, souhlas se zpracováním údajů, údaje o poskytovateli úvěru, všeobecné obchodní podmínky, předpis denních splátek, obecné principy posuzování a filosofie Společnosti) je nepřehledná a pro soud nesrozumitelná, tím méně by se mohlo jednat o jasná a srozumitelná ujednání se spotřebitelem, kterými by mohl být vázán. Smlouva je záměrně obsáhlá. Úvěr je nazýván revolvingovým, splátka je nazývána „denní splátkou“, ačkoliv může být hrazena i jen měsíční („splatnost první denní splátky nastává 30. den následující po dni, v němž byla vyplacena příslušná tranše úvěru“...), je sjednáno datum doplacení úvěru dnem 24. 7. 2026, což rovněž odporuje charakteru „revolvingu“. Stejně tak mu odporuje i poplatek za čerpání 1,99 % či minimální částka čerpání 500 Kč. Především mu ale odporuje ujednání, že čerpání je podmíněno žádostí a schválením věřitelem (odst. IV/3). Podstatou těchto smluv je (vedle obscénního úroku) pravidelně stejně obscénně vysoký poplatek za odklad splatnosti, výše odměny je však nedohledatelná a pravděpodobně je sdělována diskrétně ve webovém rozhraní, kde k němu v době soudního řízení nemá přístup ani žalovaný, ani soud. Obchodní podmínky připouštějí „prodloužení doby kreditního rámce vždy o 540 dní“, což je v kontextu RPSN 1 982,04 % více než znepokojivé. Tato smlouva by neobstála z mnoha samostatných důvodů i v případě, že by její platnosti nebránilo již nesplnění povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet poskytovaný úvěr.

11. Dle upomínky č. l. 46 ze dne 10. 6. 2025 měla být žalovaná v prodlení 92 dní a dlužit 12 178,95 Kč.

12. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 47) vypracování i zaslání (č. l. 48) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 16 815,07 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž následně sám požaduje méně a navíc může být přiznán nejvýše zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele. Soud kvituje, že tato výzva nepožaduje zaplacení ekvivalentu tří mimosmluvní odměn (což činil advokát [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] a soud to byl nucen oznámit České advokátní komoře, která již ve věci prvně jmenovaného schválila dohodu na vině a trestu). Vystupováním formálně nespřízněné advokátky s vlastníkem žalobkyně ([tituly před jménem] [jméno FO]) je zřejmě řešen dosavadní problém, při němž u advokáta, který žalobkyni vlastní, nemohl být oprávněný nárok na náhradu nákladů řízení ve formě „přípravy a převzetí“ (vlastní pohledávky) a ze shodného důvodu ani žaloby, neboť šlo o zjevné zneužívání práva na zastupování advokátem (v průmyslovém měřítku). S ohledem na zamítnutí celé žaloby však nemusel přiznávat advokátovi ani to, proto vztah advokátky k žalobkyni nebylo třeba v tomto řízení blíže zkoumat. Zkoumání by však nebylo složité, neboť webová prezentace této advokátky (www.akvrbkova.cz) odkazuje u pohledávek žalobkyně na inkasní agenturu [právnická osoba]. – a nic víc. Požadovaná odměna je zde ale rovněž nepřijatelná, neboť ji počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu.

13. Soud zajistil i výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalované. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI nebylo ničím (objektivního charakteru) prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez extrémní míry opatrnosti (pokud soud abstrahuje od toho, že sama žalobkyně zjistila, že žalovaná bude schopna hradit jen úroky a nikoliv jistinu a tedy sama prokázala, že měla úmysl páchat lichvu – přinejmenším ve smyslu občanskoprávním). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru a zjistil, že i z NRKI je patrné, že žalovaná již byla dramaticky předlužena a dokonce v prodlení. Žalovaná totiž čerpala dne 16. 1. 2023 úvěr od [právnická osoba]. (která poskytuje úvěry stejně nezodpovědně, jako ostatní nebankovní věřitelé) ve formě kreditní karty s limitem 21 000 Kč a v únoru 2025 žalovaná dlužila 24 201 Kč (tedy více, než činil rámec!) a byla 80 dní v prodlení. Nebyla tedy úvěruschopná a žalobkyně, která do téhož registru své úvěr zapisuje, zjevně lže, pokud tvrdí, že lustraci provedla s kladným výsledkem. Pokud zároveň tvrdí, že NRKI obsahuje i údaje BRKI (což není pravdou, ale např. od CRIF lze získat kombinovaný výpis obou databází – jaký má ostatně i soud), pak z BRKI by současně k únoru 2025 zjistila negativní úvěrovou historii u dvou úvěrů od [právnická osoba] (jistiny 120 000 Kč a 50 000 Kč), kde žalovaná splácela 3 091 Kč a 2 480 Kč měsíčně (další dramatický rozpor oproti údajům z údajného zkoumání úvěruschopnosti) a v předchozích měsících byla opakovaně v prodlení.

14. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Tvrzeny byly pouze úhrady 0,57 Kč a 0,38 Kč. V současnosti je však obvyklé, že (zejména u úvěrů, uplatňovaných tímto advokátem) spotřebitelé ve skutečnosti již plnění uhradili, ať již na konkrétně uplatněnou smlouvu (ale na plnění, která dle ujednání absolutně neplatné smlouvy náleží jen na úhradu příslušenství), či na smlouvy bezprostředně předcházející, tvořící součást lichevního úvěrového schématu, které má zůstat soudu/finančnímu arbitrovi utajeno. V několika předchozích řízeních bylo zjištěno, že původní věřitel plnění přijal, advokát/postupník žádná neuváděl. Zde je původním věřitelem přímo žalobkyně, soud tak nemohl vynutit součinnost u třetí osoby a žalobkyně žádné vyjádření neposkytla. Podle § 136 o. s. ř. platí, že lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy. Soud žalobkyni upozornil, že podle tohoto ustanovení bude v případě nedoplnění tvrzení postupovat.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

16. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

17. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení ZoSÚ, způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Hranice smluvní volnosti pak současně narážejí na nejzazší mez, představovanou skutkovou podstatou lichvy (§ 1796 občanského zákoníku a § 218 trestního zákoníku) a porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§ 248 odst. 2 alinea třetí tamtéž). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

18. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu, ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Takové aktivity mnohdy za věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ. Ve věcech této žalobkyně a tohoto advokáta se však zdá, že žádné opatrnosti není třeba.

19. V projednávané věci je příslušenství jistiny tak vysoké (je mnohonásobně za hranicí hrubého rozporu s dobrými mravy a judikatorní hranicí pro trestný čin lichvy), že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Věřitel, který takový úvěr poskytuje skrze prostředky elektronické komunikace na dálku doslova „naslepo“, případně k „nabírání“ žádostí využívá zprostředkovatele úvěru, kteří nejsou jeho zaměstnanci a kteří mají sami enormní finanční zájem na poskytnutí každého úvěru, totiž jedná přinejmenším v úmyslu nepřímém ohledně toho, že takový úvěr může být čerpán i osobami, jednajícími v ekonomické tísni či z neznalosti toho, jaké parametry úvěru jsou souladné s právem – čímž ve spojení s lichevním navýšením může naplnit zbývající skutkový znak lichvy dle § 1796 občanského zákoníku, resp. identicky definovaného trestného činu lichvy dle § 218 trestního zákoníku. Zde ignoroval nesoulad vlastních zjištění od deklarace příjmu samotnou žalovanou, který zjevně nepostačoval pro uspokojování životních potřeb – natož by žalobkyni umožnil na žalované parazitovat lichevním úvěrem (v předchozí věci naopak nižší příjem, než deklaroval spotřebitel, aniž z toho vyvodil následek). Současně pokud deklaruje, že kontroloval stav NRKI a BRKI, pak lže buď ohledně provedení lustrace, či ohledně toho, že její stav umožňoval považovat žalovanou za úvěruschopnou.

20. V projednávaném případě žalobkyně tvrdí, jakým jiným způsobem zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) právní předchůdkyně žalobkyně k posouzení bonity klienta, neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení, základní obživu a případné předchozí závazky. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Nadto je soud toho názoru, že hradit úvěr s tak vysokým navýšením prakticky není ve schopnostech žádného spotřebitele s příjmem z pracovní činnosti, neboť úrok nad 60 % ročně je jednoduše absurdní a nelze jej saturovat z nekvalifikovaného zaměstnání. A ani by k tomu neměl být nucen kdokoliv jiný.

21. V případě žalované však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, resp. její úvěruschopnost byla vyloučena stavem NRKI i BRKI (opět, pokud si právní zástupce prostuduje dokument „Informační memorandum NRKI“ na svých vlastních webových stránkách, zjistí, že jde o dvě různé databáze, provozované dvěma různými subjekty), natož pak kombinací obou, čemuž žalobkyně nedostála, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně, bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka, dle expertního algoritmu či jak je u ní obvyklé – žádné vážně míněné posuzování nečinila, když úvěry dává i osobám, které mají desítky až stovky předchozích lichevních úvěrů v NRKI, kam sama má přístup a své úvěry zadává.

22. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí zápůjčky/úvěru ve smyslu citovaného ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost adhezního závazku ze smlouvy o pojištění/asistenčních službách, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

23. V této souvislosti lze zmínit skutkovou podstatu § 248 odst. 2 třetí alinea trestního zákoníku: kdo v rozporu s jiným právním předpisem upravujícím činnost osob oprávněných k podnikání na finančním trhu, činnost bank a jiných právnických osob oprávněných k provozování finanční činnosti, obchodování s investičními nástroji, penzijního připojištění a pojišťovnictví, obhospodařování a administraci investičních fondů nebo zahraničních investičních fondů, poruší závažným způsobem závazná pravidla obezřetného podnikání, obhospodařování majetku, odborné péče nebo zákaz vykonávat zákonem nebo úředním rozhodnutím určené úkony, služby nebo jiné činnosti, a způsobí tím ve větším rozsahu újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům, zadavateli nebo jinému dodavateli nebo opatří tím sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Je s podivem, jak laxně může postupovat společnost, která je podnikatelsky zaměřena právě na poskytování spotřebitelských úvěrů s vědomím, že se nepohybuje v prostředí, které by nebylo svázáno právními povinnostmi a omezeními, které nejsou vyčerpány dohledem a možnostmi České národní banky ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. Jelikož však takto ukládané pokuty mohou dosáhnout nejvýše 20 000 000 Kč, obrat věřitele je zjevně řádově větší, jen stěží může taková sankce - nadto v řízení trvajícím několik let a zahajovaném jen výjimečně – přimět věřitele ke změně strategie podnikání. Je zřejmé, že na neúvěruschopnost klienta obchodní model věřitele přímo sází, když míní těžit právě z toho, že dlužník nebude schopen vrátit jistinu ve sjednané splatnosti i za cenu horentního poplatku, který je dle svého obsahu úrokem, dosahuje nemorální výše a přesto umožňuje žalobkyni podávat žaloby, které v aktuální soudní praxi (zjednodušeně řečeno) nepředstavují extrém. Že takové pohledávky v průmyslovém měřítku vytváří, vlastní a vymáhá advokát, naplňuje soud doslova morální deziluzí.

24. Soud se tak již nemusel zabývat případnou neplatností jednotlivých ujednání smlouvy, zejména ve vztahu k charakteru úvěru a těm poplatkům, které nepředstavují reálnou, volitelnou (oddělitelnou) službu a které pouze uměle navyšují skutečné náklady úvěru, aniž by se toto navýšení odráželo v úrokové sazbě, která by pak zřejmě přesáhla akceptovatelnou hranici dobrých mravů a mnohdy i skutkového znaku trestného činu lichvy (cca 60 % ročně). Nicméně ani poplatky za dodatkové služby, které údajně spotřebitelé svobodně volí, by neušly pozornosti soudu, neboť soudu je z dlouhodobé činnosti stále více zřejmé, že se jedná o věřitelem aktivně prosazované ujednání ve smlouvě tzv. adhezního typu (§ 1798 o. z.), které nemá žádný vztah k výhodám pro spotřebitele. Např. „expresní vyplacení tranše“ je v době bezhotovostních převodů, kde zpracování plateb již prakticky neovlivňuje ani volba služby „okamžitého převodu“, prakticky bezobsažné. Dále může soud ve stručnosti odkázat na ustanovení § 1800 odst. 2, 1811 odst. 1, 1812 a 1813 občanského zákoníku, která by zde nepochybně došla uplatnění.

25. V této souvislosti je neustále třeba odkazovat na rozsudek SDEU ze dne 27. 6. 2000, (C-240/98 a C-244/98) ve věci Océano Grupo Editorial SA proti Roció Murciano Quintero a Salvat Editores SA proti José M. Sánchez Alcón Pradesovi, José Luis Copano Badillovi, Mohammed Berroanemu a Emilio Vińas Feliúovi, v němž byla analogická otázka vyřešena se závěrem, že ochrana poskytovaná Směrnicí Rady č. 93/13/EHS spotřebitelům vyžaduje, aby mohl vnitrostátní soud přezkoumat z moci úřední, zda je podmínka obsažená ve smlouvě, kterou přezkoumává, nepřiměřená. Uvedený závěr je přitom součástí ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2013 – dále jen „R 79/2013“). Systém ochrany zavedený směrnicí č. 93/13/EHS vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (rozsudek ve věci Océano Grupo Editorial a Salvat Editores, bod 25, a rozsudek ze dne 26. 10. 2006, Mostaza Claro, C-168/05). Článek 6 odst. 1 směrnice č. 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že spotřebitel není zneužívající smluvní klauzulí vázán a že v tomto ohledu není nezbytné, aby tuto klauzuli nejprve úspěšně napadl. Vnitrostátní soud má povinnost posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule, pokud má k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné. Považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (rozsudek SDEU ze dne 4. 6. 2009 ve věci Océano Grupo Editorial a Pannon, C-243-08).

26. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Z ujednání smlouvy prakticky nelze vyčíst ani to, jak má probíhat splácení, zda denně či měsíčně.

27. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. 20 Cdo 1063/2023 může být „přeúvěrováním“ (v ekonomickém smyslu) s povinností opětovného zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele i pouhé sjednání dodatečné sankce v rámci splátkového kalendáře k uznání stávajícího úvěrového závazku. Tím spíše je „přeúvěrováním“ sjednání navazujícího úvěru, který s předchozím hodnotově souvisí, i když se cíleně vyhýbá poukazování na existenci předchozí úvěry (např. pojmenováním „konsolidační“). Např. ujednání písm. l) (ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci) je však natolik blízké parametrům projednávané úvěrové smlouvy, že za zakázané ujednání je v tomto smyslu třeba považovat i ujednání všech typů plnění spotřebitele (úroky, poplatky, smluvní sankce). Rovněž zakázané ujednání písm. g) (dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran) či h) (umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit), resp. odst. 2 písm. b) (odkládají určení ceny až na dobu plnění) je blízké oprávnění věřitele sdělit výši poplatku za odklad splatnosti až následně skrze své webové rozhraní, když předtím učinil vše proto, aby spotřebitel nebyl schopen takto vysokou jistinu jednorázově v krátké lhůtě vrátit a byl donucen k hrazení takových poplatků. Rovněž zakázané ujednání písm. m) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel) je naplněno již existencí webového účtu spotřebitele, jehož obsah zpětně nelze zpřístupnit spotřebiteli a nemá jej tak možnost ani předložit soudu. Soud tak nemá možnost ověřit, zda vygenerovaný podpis žalovaného na žalobkyní předložené úvěrové smlouvě odpovídá dokumentu, který měl spotřebitel před sebou, když souhlas technickými prostředky vyjadřoval. Rovněž písm. n) (zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen) koresponduje se situací spotřebitele, který si až dodatečně uvědomí svou neúvěruschopnost a místo snížení jistiny hradí toliko úrok, poplatek či smluvní sankci. Na ujednání s tak vysokým navýšením (i kdyby bylo určení došlých plateb ve smlouvě zapracováno) ostatně nelze nikdy hledět jako na platné. Rovněž písm. o) (zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní) a odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) vyjadřuje situaci spotřebitele u těchto opakovaných („balónových“) půjček, který má plnit věřiteli, který nesplnil zákonnou povinnost dle § 86 ZoSÚ či (tak jako v projednávané věci) neposkytl spotřebiteli jistinu, neboť pouze vrátil část toho, co krátce předtím od spotřebitele protiprávně odčerpal a vystavil spotřebitele tísni. Věřitel si pak pouze zvolí, zda bude pokračovat v lichevním schématu či zda zpeněží informace o spotřebiteli jejich prodejem jinému obdobnému věřiteli. Celá koncepce lichevního schématu je pak sama o sobě blízká odst. 2 písm. c) (vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele) a dle písm. p) (umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele) rovněž vystihuje postavení spotřebitele, neboť velká část těchto závazků je postupována na subjekty, které již nejsou ohroženy postihem ze strany ČNB pro porušování § 86 a 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ, v důsledku čehož jsou spotřebitelé méně chráněni a ochranu tak může poskytnout již jen soud (pokud vůbec rozkryje příslušné lichevní schéma, k čemuž nemá faktické ani odborné kapacity). Postoupením je rovněž rozmělňován vztah mezi předchozími iteracemi lichevního schématu, neboť taková plnění zůstávají u původního věřitele a spotřebitel nemá obvykle dostatečné právní povědomí, aby takovou okolnost spojil s postupníkem, který uplatňuje „následný“ úvěr. Celá taková úvěrová smlouva je tak fakticky celým vzájemně provázaným souborem zakázaných ujednání. Avšak nejen tato smlouva samotná, ale celé lichevní schéma, jejíž je smlouva součástí. Záměrem věřitele je zde právě nastolení zdání (pro spotřebitele, finančního arbitra i soud), že je sjednáván samostatný závazek, svébytná úvěrová smlouva, ačkoliv se jedná o pouhé (polo?)automatizované zopakování kontraktačního procesu dle lichevního schématu věřitele, na jehož iniciaci i obsah má spotřebitel (jednající v neznalosti absolutní neplatnosti jednání či momentální finanční tísni či v obojím současně) pramalý vliv a u něhož věřitel zpravidla splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ pouze předstírá.

28. V této věci neměl soud podezření na předchozí úvěr (tento věřitel své závazky do NRKI zadává, soud jich vídá i více, než jeden, a v tomto případě zde byl pouze jeden). Soudu však bylo žalobkyní záměrně tajeno, kolik žalovaná na úvěr zatajila. Jde právě o projev využívání „diskrétního webového rozhraní“, které těmto lichevně jednajícím věřitelům umožňuje jednat se spotřebiteli písemnou formou, aniž by po ní zůstávaly důkazy. Ani případné emailové zprávy z účtu spotřebitele (pokud je soudu předloží) již nevystihují celý proces, celý obsah vzájemné komunikace. Ta ostatně mnohdy probíhá i telefonicky, SMS zprávami či (zejména ve fázi vymáhání inkasními agenturami) v terénu ústně, prostřednictvím „inkasních inspektorů“ či „exekučních pracovníků“. Soud nemohl výši plnění od žalované dopočítat z pouhého údaje o úhradě 0,57 Kč a 0,38 Kč. Rozptyl poměru takto deklarovaného plnění a následně přiznaného celkového plnění je řádový. Přitom nelze vyloučit, že může dosahovat i řádu vyššího, či dokonce může zaplacení nějaké částky vést k nulovému započtení plnění na jistinu „úvěru“. Soud proto shledal, že nelze vyloučit, že žalovaná čerpaných 5 000 Kč již z větší části či zcela vyčerpala. Soudu tak nezbylo než žalobu zcela zamítnout. Dovodit v této procesní situaci, že by protiprávně a nepoctivě jednajícím věřitelem přijaté plnění měl prokazovat spotřebitel, by bylo ve zjevném hrubém rozporu s materiálním pojetím spravedlnosti. Soud se dokonce pokusil zjistit výši plnění žalované na „úvěr“ od [právnická osoba]., výpisem transakcí mezi známým účtem žalované a známými účty (ze smlouvy) žalobkyně. Zpráva banky (č. l. 63) však žádné splátky neodhalila, tedy ani ty, které žalobkyně v návrhu sama připouští. Odkryla pouze kontrolní platbu 1 Kč a výplatu jistiny 5 000 Kč. S odkazem na § 136 o. s. ř. proto soud dovodil, že plnění žalované na jistinu lze odhadnout jako 100 % a žaloba proto byla zcela nedůvodná (zamítavý I. výrok shora).

29. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela neúspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její tíži právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Jelikož však z obsahu spisu nevyplývá, že by žalované nějaké účelně vynaložené náklady s tímto řízením vznikly, není žalobkyně povinna dle II. výroku hradit žalované ničeho.

30. S ohledem na zamítnutí celé žaloby však nemusel přiznávat advokátovi ničeho, proto vztah advokátky k žalobkyni nebylo třeba v tomto řízení blíže zkoumat. Zkoumání by však nebylo složité, neboť webová prezentace této advokátky [Anonymizováno] odkazuje u pohledávek žalobkyně na inkasní agenturu [právnická osoba]. – a nic víc.

Poučení