20 C 36/2019-132

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Petráška a přísedících Mgr. Jany Kadlecové a Ing. Karla Říhy ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru takto:

Výrok

I. Žaloba na určení, že okamžité zrušení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 3. 10. 2016 dané žalobci dne 3. 5. 2019 je neplatné a uvedený pracovní poměr trvá i nadále, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 28 000 Kč k rukám právního zástupce žalované [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 20. 6. 2019 navrhoval žalobce, aby zdejší soud určil, že okamžité zrušení pracovního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne 3. 10. 2016 dané žalobci dne 3. 5. 2019 je neplatné a uvedený pracovní poměr trvá i nadále. Svůj návrh odůvodňoval předně tím, že u žalované byl zaměstnán jako skladník, následně od 18. 9. 2017 jako řidič s místem výkonu práce v [obec]. V průběhu výkonu práce žalobce neobdržel žádnou výtku ke způsobu výkonu práce a nebyl tak upozorněn na možnost výpovědi. Přesto dne 3. 5. 2019 obdržel od žalované listinu označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu, že údajně porušil svoji povinnost vyplývající z pracovněprávních předpisů zvlášť hrubým způsobem. Důvody uvedené žalovanou budí dojem plurality, kdy se všechny týkají údajného neoprávněného užívání firemního vozidla žalobcem k soukromým účelům bez vědomí žalované jako zaměstnavatele. Žalobce dále uvedl, že jemu svěřené vozidlo skutečně příležitostně používal, činil tak ale s vědomím a souhlasem nadřízeného zaměstnance žalovaného pana [jméno] [příjmení] a hradil náklady na spotřebované pohonné hmoty. Okamžité zrušení pracovního poměru navíc neobsahuje jediné datum, a dokonce ani období, kdy mělo k vytýkanému jednání dojít. Uvedený důvod tak byl účelově vytvořen. Ukončení pracovního poměru s žalobcem tak není v souladu s § 55 odst. 1 zákoníku práce, když okamžité zrušení pracovního poměru je z uvedených důvodů naprosto neurčité, a tedy i neplatné.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 25. 10. 2019 (č.l. 20 spisu) uvedla, že žalobce si byl vědom důvodu, pro který došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru. Byl s rozsahem jeho soukromých cest osobně seznámen při příležitosti ukončení jeho pracovního poměru a nevznesl žádné námitky. Žalobce užíval služební vozidlo žalované neoprávněně k soukromým účelům, neboť neměl souhlas žalované, přičemž tímto svým jednáním mimo jiné způsobil žalované i materiální újmu odpovídající spotřebovaným pohonným hmotám při jeho soukromých cestách. K osobě [jméno] [příjmení] pak žalovaná uvedla, že tento není oprávněn udělovat souhlas s užitím vozidla, jelikož pracuje rovněž na pozici řidiče, stejně jako žalobce. Žádné rozhodovací pravomoci mu nebyly žalovanou svěřeny. Současně žalovaná předložila knihu jízd za příslušné období, jímž prokazuje rozsah uskutečněných soukromých cest žalobce. Předložený výpis je automaticky generován systémem na základě GPS dat, které systém automaticky zpracovává u každého služebního vozidla. Při jednání u soudu dne 9. 9. 2021 žalovaná uvedla, že dle těchto dat z GPS používal žalobce služební vozidlo žalované celý měsíc duben 2019 vyjma dnů 8. 4. 2019, 13. a 14. 4. 2019, 18. – 23. 4. 2019, 26. a 27. 4. 2019, dále používal žalobce předmětné vozidlo v období od 1. 5. 2019 do 3. 5. 2019 (č.l. 120 spisu). V návaznosti na výše uvedené žalovaná navrhovala žalobu zamítnout.

3. Ve věci soud zjistil následující skutečnosti a má za prokázané:

4. Z pracovní smlouvy ze dne 3. 10. 2016 (č.l. 3 spisu z druhé strany) a z dodatku k pracovní smlouvě (č.l. 6 spisu) soud zjistil, že žalobce byl u žalované od 3. 10. 2016 zaměstnán na dobu neurčitou jako skladník s místem výkonu práce [obec].

5. Ze mzdového listu ze dne 18. 9. 2017 (č.l. 5 spisu z druhé strany) soud zjistil, že žalobce byl z účinností od 18. 9. 2017 zařazen na pozici řidič a změnila se také výše jeho mzdy na celkem 18 000 Kč měsíčně.

6. Z čestného prohlášení pana [jméno] [příjmení] (č.l. 7 spisu z druhé strany) soud zjistil, že tento prohlásil, že byl vždy informován o zápůjčce firemního vozu a jelikož byl žalobce vždy svědomitý a zodpovědný řidič, vždy mu vyhověl.

7. Z okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 3. 5. 2019 (č.l. 8 spisu z druhé strany) soud zjistil, že žalobci byl žalovanou okamžitě zrušen pracovní poměr v souladu s § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, kdy dle hodnocení zaměstnavatele došlo ze strany žalobce ke zvlášť hrubému porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, a zejména jednáním spočívajícím v : neoprávněném opakovaném používání firemního vozidla sp.zn.: [anonymizováno] [číslo] bez vědomí zaměstnavatele k osobním účelům; používání služebního vozidla (bez vědomí zaměstnavatele), v období, kdy společnost nezavážela a prostory byly uzamknuty – státní svátek); používání vozidla pro soukromé účely bez svolení zaměstnavatele; neoprávněné spotřeba PHM na náklady společnosti. Žalovaný převzal toto ukončení pracovního poměru dne 3. 5. 2019, což stvrdil svým podpisem.

8. Z nesouhlasu s okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 20. 5. 2019 (č.l. 9 spisu) soud zjistil, že žalobce prostřednictvím právního zástupce vytkl žalované neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, neboť považuje za nepravdivé tvrzení žalované, že by užíval neoprávněně firemní vozidlo k soukromým účelům a zároveň žalobce poukazoval na neurčitost a nesrozumitelnost důvodů, které byly uvedeny v okamžitém zrušení pracovního poměru. Žalobce tak trvá na existenci jeho pracovního poměru a je připraven kdykoliv nastoupit do zaměstnání.

9. Z vyjádření žalované k nesouhlasu zaměstnance pana [celé jméno žalobce] s okamžitým zrušením pracovního poměru ze dne 30. 5. 2019 (č.l. 9 spisu z druhé strany) soud zjistil, že žalovaná na okamžitém zrušení pracovního poměru trvala i přes nesouhlas žalobce.

10. Z knihy jízd za období od 1. 4. 2019 do 30. 4. 2019 (č.l. 23 – 29 spisu), za období od 1. 5. 2019 do 3. 5. 2019 (č.l. 31 – 32 spisu) soud zjistil, že žalobce užíval a jezdil s vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka], každý den od 1. 4. 2019 do 8. 4. 2019, dále od 9. 4. 2019 do 30. 4. 2019 užíval a jezdil každý z těchto dnů, vyjma dnů od 13. 4. 2019 do 14. 4. 2019, od 19. 4. 2019 do 21. 4. 2019, s vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka]. V období od 1. 5. 2019 do 3. 5. 2019 žalobce užíval a jezdil každý den s vozidlem [anonymizována dvě slova], [registrační značka].

11. Z pracovní smlouvy pana [jméno] [příjmení] ze dne 27. 11. 2014 soud zjistil, že pan [příjmení] pracuje u žalované na pozici řidiče.

12. Z prvního napomenutí ze dne 3. 5. 2019 soud zjistil, že panu [příjmení] byl žalovanou dne 3. 5. 2019 vytčen nezodpovědný výkon práce – logistiky, kdy nemá přehled o pohybu služebních vozidel, jak v pracovní dny, tak v době volna, nepodává včasné informace o využití vozidel mimo služební výkon (použití pro soukromé účely) majitelům společnosti.

13. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], který pracuje u žalované zhruba od května 2016 jako řidič (č.l. 76 spisu), soud zjistil, že po dohodě s dispečerem bylo možné si služební vozidlo půjčit i do osobního užívání. Naposledy si služební vozidlo půjčil v roce 2018. Poté, co odešel od žalované pan [příjmení], tak v případě žádosti o zapůjčení vozidla pro soukromé účely, by se šel svědek zeptat pana [příjmení] či pana [příjmení], kteří měli vozidla na starosti, tato praxe byla u žalované zažita. Nikdo mu však takový postup při zapůjčování služebního vozidla pro soukromé účely výslovně nesdělil. Vozidla byla určena pro převoz potravin, a proto bylo nutné dodržovat hygienická pravidla v převozním prostoru, který musel být dezinfikován. Když se svědek dotázal dispečera, tj. osoby, která měla na starost vozidla u žalované, zda si může půjčit vozidlo, tak mu nebylo odpovězeno ihned, ale až po nějakém časovém odstupu, z čehož dovozuje, že daný dispečer (osoba zodpovědná za vozidla) se dotázala osoby, která mohla rozhodovat o zapůjčení. Svědkovi nebyla žádost o zapůjčení vozidla nikdy zamítnuta a rovněž neví o tom, že by nějakému jinému zaměstnanci byla žádost o půjčení vozidla žalovanou zamítnuta. Dále svědek uvedl, že poté, co žalobce od žalované odešel, se praxe s půjčováním vozidel změnila a nyní je třeba vyplnit tiskopis.

14. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], který pracuje u žalované jako řidič zhruba 6 let (č.l. 77 spisu), soud zjistil, že si tento svědek půjčil u žalované vozidlo pro soukromé účely asi dvakrát (zhruba před 4 až 5 roky) a vždy kontaktoval přímo pana [příjmení] či paní [příjmení], zda si může vozidlo půjčit. Není mu známo, že by u žalované byl nějaký konkrétní zaměstnanec, který by mohl schvalovat žádosti o půjčení vozidel k soukromým účelům, tj. i u pana [příjmení] či [příjmení] svědkovi nebylo známo, že by mohli rozhodovat o půjčování služebních vozidel zaměstnancům. Dle svědka se ve vozidlech žalované převážejí pouze potraviny. Vozidla se u žalované půjčují většinou jednorázově, tj. např. na půl dne, na den, svědek neví o tom, že by někomu bylo služební vozidlo půjčeno například na týden či čtrnáct dní. Dále svědek rovněž uvedl, že od této doby, co od žalované odešel žalobce, tak se při půjčování vozidel vyplňuje určitý papír, kam se napíšou kilometry, které byly využity pro soukromé účely, a je nutné schválení žalovanou (vedoucím žalované).

15. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] (č.l. 78 spisu) soud zjistil, že svědek pracuje u žalované na pozici řidiče zhruba od roku 2007. V případě půjčení vozidla pro soukromé účely v 1. pololetí roku 2019 by postupoval tak, že by kontaktoval přímo jednatele žalované pana [příjmení] nebo paní [příjmení], zda si může služební vozidlo půjčit. Žádost by byla ústní či telefonická. Za celou dobu jeho působení u žalované si svědek půjčil služební vozidlo pro soukromé účely zhruba čtyřikrát. Neví o tom, že by bylo možné kontaktovat nějakou jinou osobu za účelem schválení půjčení vozidla. Uvedl, že dle jeho názoru pan [příjmení] ani pan [příjmení] nemohli rozhodnout o tom, zda může být vozidlo půjčeno pro soukromé účely, neboť i oni museli mít napřed povolení od [anonymizováno]. Dle svědka byla vozidla zapůjčována pro soukromé účely např. na odpoledne či na víkend, rozhodně ne na týden. Ve služebních vozidlech byly převáženy zejména potraviny. Po odchodu žalobce od žalované se změnil postup pro půjčování vozidel, když aktuálně se v takovém případě, pokud půjčení schválí pan [příjmení] či paní [příjmení], vyplňuje tiskopis.

16. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] (č.l. 78 spisu z druhé strany) soud zjistil, že tento svědek pracuje u žalované od listopadu 2014 jako řidič. K žalobci uvedl, že je jeho bývalým kolegou a kamarádem. Svědek zastával u žalované zhruba od ledna či února 2019 do května 2019 funkci dispečera. Z titulu této pozice rozhodoval o tom, kam jednotliví řidiči pojedou. Předtím, než byl svědek na pozici dispečera, byl na této pozici pan [příjmení], který měl svědkovi sdělit, že pokud bude chtít někdo půjčit vozidlo pro soukromé účely, tak má zajít za ním (za panem [příjmení]). Nikdo z jednatelů svědkovi nikdy neřekl, že by mohl rozhodovat o půjčování vozidel pro soukromé účely. Svědek rovněž neměl žádnou informaci o tom, že by pan [příjmení] měl nějaké schválení od žalované k tomu, že může rozhodovat o zapůjčení vozidel k soukromým účelům. Dle svědka však jednatelé žalované věděli, že vozidla se tímto způsobem půjčují zaměstnancům. O tom, že může rozhodovat o půjčování vozidel, tak svědek věděl pouze od pana [příjmení]. V případě půjčování vozidel zaměstnancům pro soukromé účely se nikoho neptal, rozhodoval o půjčování vozidel sám. Dle svědka se ve služebních vozidlech převážely potraviny. Většina vozidel tak podléhá určitým hygienickým podmínkám. V době, kdy vykonával u žalované funkci dispečera, tj. zhruba od ledna 2019 do května 2019, tak rozhodoval o půjčení vozidla přibližně dvakrát až třikrát, a to včetně půjčení vozidla žalobci. Dále svědek uvedl, že půjčování vozidla žalobcem bylo v květnu 2019 poměrně časté cca 2 krát až 3krát týdně skoro každý týden. V období dubna až května 2019 půjčoval žalobci vozidlo zhruba 10krát. Svědek rovněž uvedl, že ostatní zaměstnanci si vozidlo pro soukromé účely půjčovali např. na víkend, či jen na odpoledne, na rozdíl od žalobce, který si půjčoval vozidlo soustavně.

17. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] (č.l. 80 spisu), který pracoval u žalované jako řidič v období od roku 2010 do května 2020, soud zjistil, že pokud si chtěl půjčit služební vozidlo pro soukromé účely, tak šel vždy za vedením společnosti (za paní [příjmení]) a pokaždé mu bylo vyhověno. Zapůjčení vozidla si svědek v ojedinělých případech zajišťoval i skrze pana [příjmení], který dělal u žalované dispečera. [příjmení] s půjčováním vozidel pro soukromé účely se u žalované změnila v průběhu minulého roku (tj. v roce 2019), když se nově začal vyplňovat tiskopis s počtem najetých kilometrů před půjčením vozidla a po vrácení vozidla. Na základě tohoto tiskopisu se zaměstnanci účtovaly 4 Kč za ujetý kilometr. Dále svědek uvedl, že ve společnosti se roznesla informace, že pokud si chce někdo půjčit vozidlo pro soukromé účely, tak může jít i za dispečerem. Dispečerem byl pan [příjmení], po jeho odchodu se tato funkce rozdělila mezi svědka a pana [příjmení]. Nikdy mu ale nebylo někým z vedení řečeno, že by mohl samostatně rozhodovat o půjčování vozidel, a pokud o to nějaký zaměstnanec žádal, takto vždy vykomunikoval a měl to schválené přes vedení, od paní [příjmení]. Svědek dále uvedl, že věděl, že pan [příjmení] rozhoduje o půjčování vozidel, ale neví, zda to pan [příjmení] konzultoval s vedením, tj. zda měl schválení od vedení.

18. Žalobce v rámci svého účastnického výslechu uvedl (č.l. 102 spisu z druhé strany), že celý duben 2019 až do 3. května 2019 užíval vozidlo žalované s [registrační značka] pro své soukromé účely. První týden v dubnu 2019 měl povolení použít služební vozidlo ústně přímo od paní [příjmení], když ten týden stěhoval tchýni. Následně se žalobce ptal na půjčování služebního vozidla pana [příjmení], a to vždy v každém jednotlivém případě. Dále svědek uvedl, že paní [příjmení] a pan [příjmení] sdělili žalobci důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, který měl spočívat v neoprávněném užívání služebního vozidla v dubnu a květnu 2019, při této příležitosti ukazovala paní [příjmení] žalobci knihu jízd, z které mělo vyplývat jeho porušování povinností. [příjmení] jízd mu ale fakticky předána nebyla. Žalobce se domnívá, že paní [příjmení] se vyjádřila tak, že pan [příjmení] a pan [příjmení] mají možnost povolovat jednotlivým zaměstnancům soukromé jízdy. Tuto pravomoc měl dříve pan [příjmení] a následně přešla na pana [příjmení] a [anonymizováno]. Půjčení vozidla pro soukromé účely povoloval žalobci asi jednou nebo dvakrát i pan [příjmení]. Žalobce věděl, že u žalované se neměly vozidla používat pro soukromé účely o svátcích. Žalobce si je tak vědom svého pochybení, ke kterému došlo dne 1. 5. 2019. Před obdobím dubna 2019 si žalobce půjčil, za celou svou předcházející dobu u žalované, vozidlo pouze asi dvakrát, tj. zhruba od roku 2016. Tato dřívější půjčení vozidla řešil buď s panem [příjmení], nebo s panem [příjmení], už si to však přesně nepamatuje. Dle žalobce i ostatní řidiči (zaměstnanci) žalované si půjčovali vozidla pro soukromé účely. Někteří řešili toto zapůjčování s panem [příjmení] či panem [příjmení], jiní to řešili přímo s paní [příjmení]. V dubnu a květnu 2019 si žalobce vozidlo půjčoval zejména z důvodu, že musel stěhovat tchýni a zároveň neměl k dispozici vlastní vozidlo. Dle žalobce nebyl za jeho působení u žalované žádný pokyn či směrnice o tom, jak se mají užívat služební vozidla pro soukromé účely, taková pravidla byla u žalované nastavena až po jeho odchodu. U žalované platilo nepsané pravidlo, že služební vozidla mohou být půjčována pro soukromé účely a zároveň také platilo, že ve služebních vozech by se měly vozit pouze potraviny. Žalobce dále uvedl, že většinou si spočítal, kolik ujel kilometrů pro své soukromé účely a na základě toho doplnil pohonné hmoty. Palivo spotřebované pro jeho soukromé cesty tak hradil ze svých vlastních peněz.

19. Jednatel žalované pan [příjmení] [příjmení] při svém účastnickém výslechu uvedl (č.l. 103 spisu z druhé strany), že pokud si zaměstnanci zcela výjimečně chtěli půjčit služební vozidlo pro soukromé účely, tak se museli zeptat přímo jeho nebo paní [příjmení] Pan [anonymizováno] i paní [příjmení] chtěli v takovém případě vždy vědět účel, za jakým si zaměstnanci vozidlo půjčují. Za panem [příjmení] nechodil pan [příjmení], [příjmení] či [příjmení] s tím, že by žádali o to, aby některému ze zaměstnanců bylo vozidlo půjčeno pro soukromé účely, ale chodil za ním v takovém případě přímo daný zaměstnanec, který si vozidlo chtěl půjčit. Pan [anonymizováno] nevěděl o tom, že by pan [příjmení], [příjmení] či [příjmení] rozhodovali o zapůjčování služebních vozidel. Uvedeným osobám pan [příjmení] takové oprávnění neudělil. Pan [anonymizováno] ani paní [příjmení] nikdy nesdělovali zaměstnancům, tj. řidičům, že si mohou půjčovat služební vozidla pro soukromé účely. Dle pana [příjmení] není možné, aby za nějakého zaměstnance vyřizoval žádost o půjčení vozidla pan [příjmení]. Vozidla si zaměstnanci půjčovali většinou jen do druhého dne, eventuálně to bylo možné i na víkend, ale vždy o tom museli vědět jednatelé pan [příjmení] a paní [příjmení]. Žádosti o půjčení vozidla se řešili ústně. Žalobce dle pana [příjmení] nepředložil žalované žádné doklady o tom, že by kupoval do služebního vozidla pohonné hmoty v předmětném období dubna a května 2019. Dále uvedl, že na celou záležitost s žalobcem přišel tak, že potkal žalobce den či dva před ukončením jeho pracovního poměru se služebním vozem v [anonymizováno].

20. Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] (č.l. 117 spisu), který u žalované působil od roku 2010 do března 2019 a nejprve pracoval jako skladník a poté jako vedoucí autodopravy, soud zjistil, že v době kdy u žalované pracoval jako vedoucí autodopravy (zhruba od roku 2017) za ním jednotliví řidiči chodili s žádostmi o půjčení služebního vozidla. Svědek uvedl, že měl vždy každé jednotlivé půjčení vozidla předschválené od paní [příjmení], bez souhlasu vedení žalované by svědek žádné půjčení vozidla zaměstnanci neschválil. Nikdy se nestalo, že nějaký řidič odjel se služebním vozidlem pro soukromé účely bez vědomí svědka či vedené žalované. V případě, že nebylo možné zeptat se na půjčení vozidla paní [příjmení], kontaktoval svědek s tímto dotazem pana [příjmení]. Pokud se nebylo možné spojit ani s panem [příjmení] řešil svědek danou věc s dcerou manželů [příjmení] –„ [jméno]“. Řidiči si často zařizovali půjčení vozidla přímo u paní [příjmení]. Dle svědka si řidiči půjčovali vozidlo vždy jen na jeden den, tj. půjčili si ho ráno a večer jej vrátili, případně následující den ráno, např. na týden si za působení svědka u žalované nikdo vozidlo nepůjčoval. Pouze asi jednou nebo dvakrát si některý z řidičů půjčil vozidlo na dva dny, tj. např. na víkend. Půjčování vozidel u žalované bylo relativně výjimečné, když v případě zhruba patnácti řidičů, kteří pracovali u žalované za časů svědka, došlo k jednomu půjčení vozidla v průměru jednou za jeden či dva měsíce. Funkci vedoucího autodopravy měli převzít po odchodu svědka od žalované pan [příjmení] a pan [příjmení]. Dále svědek uvedl, že nikdy neříkal panu [příjmení] či panu [příjmení], že mohou půjčovat vozidla zaměstnancům pro soukromé účely bez svolení vedení. Dle názoru svědka pan [příjmení] i pan [příjmení] museli vědět, že zapůjčení vozidla muselo být vždy schváleno vedením žalované. U žalované nebyl žádný písemný či jiný pokyn, jak se mohou půjčovat služební vozidla pro soukromé účely. Svědek si pamatuje, že i žalobce ho žádal o půjčení vozidla. Žalobci říkal a dle svědka si musel být žalobce vědom toho, že půjčení vozidla pro soukromé účely musí být schváleno vedením žalované.

21. Jednatelka žalované [jméno] [příjmení] při svém účastnickém výslechu uvedla (č.l. 118 spisu z druhé strany), že vždy povolovala půjčení vozidla na jediný den, často jen např. na odpoledne. Vozidla nešlo půjčit na delší dobu, neboť se nevědělo, jak budou v dalších dnech potřeba. Dle paní [příjmení] je možné, že žalobci povolila v dubnu 2019 užívání služebního vozidla, avšak i v případě žalobce mohlo být vozidlo půjčeno vždy pouze na jeden den a musel by v takovém případě žádat o půjčení vozidlo vždy každý den znovu. Dle paní [příjmení] není možné, aby žalobce za ní chodil každý den s žádostí o půjčení vozidla, mohlo se to stát jednou až maximálně třikrát v daném měsíci. Nemůže vyloučit, že pan [příjmení] či pan [příjmení] žádali jménem žalobce o půjčení vozidla na některé konkrétní dny v dubnu 2019 a je možné, že i jednotlivé dny schválila, avšak je vyloučené, že by schválila půjčení vozidla na delší dobu než právě jednoho dne. Půjčování vozidel bylo výjimečnou událostí, a proto nebyla stanovena žádná pravidla pro půjčování vozidel, všichni zaměstnanci ale věděli, že se musí zeptat jí. Pan [anonymizováno], pan [příjmení] ani pan [příjmení] nemohli samostatně rozhodovat o půjčování vozidel. Možná pan [příjmení] někdy fungoval jako prostředník. O schválení půjčení vozidla zaměstnanci pro soukromé účely měli a mají pravomoc rozhodovat i její manžel a dcera. Dle paní [příjmení] se za jejího působení u žalované nikdy nestalo, že by některý z řidičů používal vozidlo vícero dnů v měsíci, a to ani např. čtyři dny v měsíci. [příjmení] [příjmení] nevěděla, že žalobce užívá v dubnu a květnu 2019 služební vozidlo soustavně. To, že žalobce užívá služební vozidlo, zjistila paní [příjmení] tak, že viděla auto žalované se žalobcem v sobotu dopoledne v [anonymizováno]. Po této události si nechali vytisknout z GPS systému přehled žalobcových jízd a z nich zjistili, že používá vozidlo delší dobu, což neměl povolené. Žalobce s tímto konfrontovali a on situaci nijak nekomentoval. Při předání okamžitého zrušení bylo žalobci ukázáno, které dny měl využívat vozidlo pro soukromé účely, nepamatuje si, zda mu byl výpis i předán. U předání okamžitého zrušení pracovního poměru žalobci byl přítomen i pan [příjmení]. Dále svědkyně uvedla, že po odchodu žalobce se změnil systém žádostí v případě půjčení vozidla a nyní je třeba vyplnit žádost.

22. Z hlediska skutkového stavu tak bylo zjištěno, že žalobce pracoval u žalované od 3. 10. 2016 na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 10. 2016. Převážnou část dubna 2019 a dále v období od 1. 5. 2019 do 3. 5. 2019 užíval služební vozidlo žalované pro své soukromé účely bez souhlasu a bez vědomí vedení žalované (statutární orgán žalované – jednatelé). Z důvodu tohoto porušení povinností vyplývajících z právních předpisů zvlášť hrubým způsobem ukončila žalovaná pracovní poměr s žalobcem ke dni 3. 5. 2019 okamžitým zrušením pracovního poměru 23. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

24. Dle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v platném znění, může zaměstnavatel výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

25. Dle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

26. Dle § 60 zákoníku práce musí v okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn. Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.

27. Dle § 72 zákoníku práce platí, že neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

28. Dle § 301 písm. d) zákoníku práce jsou zaměstnanci povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

29. Dle § 316 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn přiměřeným způsobem kontrolovat.

30. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn.: 21 Cdo 1372/2002 je věcí soudu, aby posoudil, zda zaměstnanec se dopustil zaviněného porušení pracovní kázně, a v případě kladného závěru rozhodl, o jaký stupeň porušení pracovní kázně se v daném případě jednalo. V tomto svém uvažování není soud omezován žádnými konkrétními hledisky či mantinely, ale bere v úvahu pouze specifika dané věci a podpůrně i platnou judikaturu obecných soudů.

31. Dle rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn.: 21 Cdo 4902/2014 musí být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. U důvodu podle § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace, je třeba uvést konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost měla být porušena. Skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (stejně i rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn.: 21 Cdo 1522/2011 či 21 Cdo 337/2006).

32. V rámci právního hodnocení věci soud dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce porušil dle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce své povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, neboť užíval soustavně praktický celý měsíc služební vozidlo žalované bez jejího vědomí a povolení pro své soukromé účely. Tímto svým jednáním porušil žalobce povinnosti zaměstnance uvedené v § 301 písm. d) a § 316 odst. 1 zákoníku práce, když žalobce bez souhlasu zaměstnavatele (žalované) užíval pracovní prostředky (vozidla) žalované bez jejího souhlasu pro svou osobní potřebu. Žalobce však spatřuje neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru právě v tom, že užívání služebního vozidla měl povolené od žalované. Užívat služební vozidlo mu měl povolit za žalovanou pan [jméno] [příjmení]. Z provedeného dokazování bylo soudem zjištěno, že pan [jméno] [příjmení] působil v předmětné době (tj. duben a květen 2019) u žalované jako řidič a zároveň jako jakýsi dispečer autodopravy (vedoucí autodopravy), který rozhodoval o tom, kdy, jakým vozidlem a kam pojedou jednotliví řidiči žalované. Zároveň bylo v řízení prokázáno z výslechů současných či minulých řidičů (a zároveň i dispečerů – pana [příjmení] a [příjmení]), že dispečeři nemohli samostatně rozhodovat o půjčování služebních vozidel zaměstnancům. Jediný z vyslechnutých řidičů pan [příjmení] (viz odst. 13. tohoto rozsudku) uvedl, že když si chtěl půjčit služební vozidlo pro soukromé účely, tak oslovil dispečera, avšak i on uvedl, že se domnívá, že daný dispečer musel mít takové půjčení vozidla danému zaměstnanci schválené od osoby, která může rozhodovat o půjčení vozidla (tj. od vedení žalované). Ostatní vyslechnutí řidiči (viz odst. 14., 15., 17. a 20. tohoto rozsudku) uvedli, že pokud si chtěli půjčit služební vozidlo pro soukromé účely, tak se dotazovali přímo manželů [příjmení] (tj. jednatelů žalované, vedení žalované) a sami dispečeři nemohli rozhodovat o půjčení vozidel zaměstancům pro soukromé účely. Tuto teorii, že může sám jako dispečer rozhodovat o půjčování vozidel zaměstnancům pro soukromé účely, zastával z vyslechnutých řidičů a zároveň dispečerů pouze pan [příjmení] (viz odst. 16. tohoto rozsudku), který měl získat informaci o tom, že sám může rozhodovat o půjčování vozidel od pana [příjmení]. Nikdo z jednatelů žalované mu takovou pravomoc neudělil, avšak dle pana [příjmení] jednatelé žalované věděli, že vozidla jsou tímto způsobem zaměstnancům půjčována (tj. pouze na základě rozhodnutí dispečera bez předchozího schválení jednatelů). Tuto výpověď pana [příjmení] a zároveň tvrzení samotného žalobce vyvrátil svou svědeckou výpovědí pan [příjmení], na kterého se pan [příjmení] i žalobce v rámci pravomoci dispečerů samostatně rozhodovat o půjčování vozidel opakovaně odvolávali, když uvedl, že on jako dispečer (vedoucí autodopravy) nikdy nerozhodl o půjčení služebního vozidla zaměstnanci bez souhlasu vedení žalované (případně dcery jednatelů žalované, viz odst. 20. tohoto rozsudku). Zároveň pan [příjmení] uvedl, že nikdy neříkal panu [příjmení], že může půjčovat vozidla zaměstnancům pro soukromé účely bez svolení vedení žalované. Dle pana [příjmení] museli naopak pan [příjmení] i žalobce vědět, že půjčení vozidla zaměstnanci pro soukromé účely musí vždy schválit vedení společnosti. Pro úplnost soud uvádí, že i další z bývalých dispečerů žalované pan [příjmení] uvedl, že půjčení vozidla zaměstnanci pro soukromé účely muselo být vždy schválené od vedení žalované. Soud má tak v řízení za bezpečně prokázané, že dle běžné a dlouhodobé praxe u žalované mohlo o půjčení vozidla zaměstnanci pro soukromé účely, minimálně v první polovině roku 2019, rozhodnout pouze vedení žalované (tj. jednatelé či případně dcera jednatelů) a žalobci to mělo a zároveň i muselo být s největší pravděpodobností známo. Vozidla žalované (jako pracovní prostředek zaměstnavatele) tak v předmětném období dubna a května 2019 užíval žalobce pro své soukromé účely protiprávně, když k tomu neměl řádné schválení žalované (resp. maximálně v řádu několika málo dnů v předmětném období mohl mít žalobce schválené půjčení vozidla od paní [příjmení] – viz odst. 18. a 21. tohoto rozsudku, v naprosto převážné části dnů však toto povolení neměl). V řízení tak byl prokázán pravý opak tvrzení žalobce, že půjčení vozidla měl schválené od žalované. Dalším důvodem neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dle žalobce mělo být v něm uvedené nedostatečné skutkové vymezení, když v okamžitém zrušení pracovního poměru není náležitě specifikováno časové hledisko a rovněž rozsah údajného protiprávního jednání žalobce. V dané souvislosti soud poukazuje na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, z které vyplývá, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. Sám žalobce v rámci svého účastnického výslechu však uvedl, že mu pan a paní [příjmení] při předávání okamžitého pracovního poměru důvod okamžitého pracovního poměru, který spočíval v neoprávněném užívání služebního vozidla v dubnu a květnu 2019 a zároveň mu při této příležitost paní [příjmení] ukazovala knihu jízd, z které vyplývalo jeho porušování povinností. Sám žalobce tak jasně uvedl, že mu byl znám konkrétní důvod okamžitého zrušení jeho pracovního poměru, který nebyl zaměnitelný s žádným jiným jednáním žalobce. Žalobci tak byl znám úmysl a vůle žalované, z jakých důvodů s ním ukončuje pracovní poměr. V této souvislosti je také nutné připomenout, že okamžité zrušení pracovního poměru přímo časově navazovalo na porušování povinností žalobcem, který i dne 3. 5. 2019 neoprávněně užíval vozidlo žalované a právě tohoto bylo žalobci dáno okamžité zrušení pracovního poměru. O neurčitost jednání spočívající v okamžitém zrušení pracovního poměru se tak v daném případě rozhodně nejedná. Soud tak má vyřešené otázky, že žalobce jako zaměstnanec porušil své zákonné povinnosti a zároveň, že okamžité zrušení pracovního poměru je dostatečně určité. Soudu tak zbývá zabývat se intenzitou porušení povinnosti, kterého se dopustil žalobce tím, že neoprávněně užíval služební vozidla žalované pro své soukromé účely v období dubna a května 2019. Soud dospěl v tomto právním hledisku k závěru, že žalobce porušil svou povinnost vyplývající mu z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci v takové intenzitě, která splňuje kritéria zvlášť hrubého způsobu porušení povinností. Z provedeného dokazování bylo totiž zjištěno (zejména ze svědeckých výpovědi řidičů), že půjčování vozidel zaměstnanci bylo u žalované relativně výjimečné, když většina řidičů si vozidlo za několik let působení u žalované půjčila jen třeba jednou či dvakrát, a to většinou jen na jeden den či odpoledne. I sám žalobce uvedl, že před dubnem 2019 si od roku 2016 půjčil služební vozidlo jen asi dvakrát. Zároveň žalobce v rámci svého účastnického výslechu potvrdil, že užíval služební vozidlo pro své soukromé účely prakticky po celý duben 2019 až do třetího května 2019 a toto jeho protiprávní jednání skončilo až v den, kdy mu žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr. Žalobce jako zaměstnanec tak v uvedeném období porušoval své povinnosti prakticky každý den po dobu zhruba jednoho měsíce. Neoprávněné užívání vozidla zaměstnavatele žalobcem v takovém rozsahu (v takovém množství dnů) soud jednoznačně, i s ohledem na uváděnou běžnou praxi u žalované, považuje za porušení povinností zaměstnance zvlášť hrubým způsobem. Žalobce tímto svým protiprávním jednáním navíc způsobil žalované škodu minimálně v rozsahu amortizace půjčeného vozu, která byla způsobena užíváním vozu. Soud zároveň připomíná, že žalobce nikterak v řízení neprokázal, že by spotřebované pohonné hmoty za své soukromé cesty žalované uhradil, resp. že doplnil pohonné hmoty do vozidla v rozsahu, v kterém je při svých soukromých jízdách spotřeboval. Závěrem a pro úplnost soud uvádí, že byly splněny podmínky stanovené v § 58 odst. 1 zákoníku práce, když k okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem došlo do dvou měsíců ode dne, kdy se žalované dověděla o porušení povinnosti žalobcem (porušení povinnosti trvalo od dubna 2019 do 3. května 2019, přičemž k okamžitému ukončení pracovního poměru došlo ke dni 3. května 2019). Vzhledem k výše uvedenému tak soud shledal žalobu jako nedůvodnou a rozhodl tak, jak ve výroku I. tohoto rozsudku uvedeno.

33. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 28 000 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 3 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 35 000 Kč sestávající z částky 2 500 Kč za každý z deseti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) a. t. (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k žalobě, další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 21. 9. 2020 od 9:15 do 10:40, další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne 2. 9. 2021 od 10:30 do 11:35, účast na jednání dne 9. 6. 2020 od 8:00 do 8:35, účast na jednání dne 24. 9. 2020 od 9:30 do 12:25 – dva úkony, účast na jednání dne 10. 6. 2021 od 14:45 do 16:00, účast na jednání dne 9. 9. 2021 od 9:35 do 12:00 – dva úkony) včetně deseti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t.

Poučení