20 C 40/2019-338

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Martiny Andělové a soudců JUDr. Martina Vícha a JUDr. Viléma Šetka ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně], narozené dne [datum] bytem [adresa žalovaného a žalobkyně] zastoupené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému [celé jméno žalovaného], narozenému dne [datum] bytem [adresa žalovaného a žalobkyně] o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. října 2021, č. j. 20 C 40/2019 – 311 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je budova [adresa] v části [územní celek], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Litoměřice, pro [katastrální uzemí], [územní celek].

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na účet Okresního soudu v Litoměřicích náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně ve výši 22 240 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na účet Okresního soudu v Litoměřicích náhradu nákladů odvolacího řízení, spočívajících v odměně ustanoveného zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem ve [obec], ve výši, kterou určí Okresní soud v Litoměřicích samostatným usnesením, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

IV. Žalovaný je dále povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích poplatek za řízení před soudem I. stupně ve výši 5 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích poplatek za řízení před odvolacím soudem ve výši 4 000 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen„ okresní soud“) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. [anonymizováno], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí], zapsaných na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Litoměřice pro [katastrální uzemí], [územní celek] (dále jen„ předmětné nemovité věci“) /výrok I./, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), zástupci žalobkyně [jméno] [příjmení], advokátovi, přiznal odměnu ve výši 5 560 Kč (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 22 240 Kč (výrok IV.).

2. Okresní soud při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako dlužnice uzavřela dne [datum] se společností [právnická osoba] jako věřitelkou smlouvu o půjčce [číslo] (dále jen„ smlouva o půjčce ze dne [datum]), na základě které jí věřitelka poskytla půjčku ve výši 400 000 Kč za sjednaný poplatek ve výši 120 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala celou dlužnou částku včetně poplatku vrátit do [datum]. Současně se smlouvou o půjčce byla uzavřena mezi žalobkyní jako vlastnicí předmětných nemovitých věcí a společností [právnická osoba] smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva s tím, že řádným zaplacením půjčky v plné výši ze smlouvy o půjčce zanikne i smlouva o zajišťovacím převodu práva. Dohodou o postoupení práv ze dne [datum] společnost [právnická osoba] převedla veškerá svá práva za žalobkyní podle smlouvy o půjčce ze dne [datum] na [právnická osoba] investiční [právnická osoba] Následně [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] uzavřela se společností [právnická osoba] dne [datum] smlouvu o zajišťovacím převodu práva k nemovitým věcem a dohodu o uznání a splnění dluhu, na základě kterých byla do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitých věcí zapsána společnost [právnická osoba] Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] jako prodávající a žalovaný jako kupující kupní smlouvu, na základě které se vlastníkem nemovitých věcí stal žalovaný, přičemž pro zajištění pohledávky [právnická osoba] vůči žalovanému bylo na nemovitých věcech na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne [datum] zřízeno zástavní právo. Při právním hodnocení okresní soud prvotně zdůraznil, že ve věci již jednou rozhodoval rozsudkem ze dne 16. 4. 2021, č. j. 20 C 40/2019- 264, kterým žalobu zamítl, neboť neshledal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení, uvedený rozsudek byl však rozsudkem odvolacího soudu ve výrocích I., II. a IV. usnesením ze dne 20. 7. 2021, č. j. 8 Co 123/2021 – 299, zrušen, neboť odvolací soud uzavřel, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitým věcem je dán, přičemž uvedeným názorem odvolacího soudu je vázán. Na posouzení toho, zda je žalobkyně vskutku vlastnicí předmětných nemovitých věcí, aplikoval zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.) a soustředil se na to, zda byly platné smlouvy, na základě kterých žalobkyně měla pozbýt vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem a zápis o její osobě jako jejich vlastnici byl vymazán z katastru nemovitých věcí. Uzavřel, že žalobkyni ani žalovanému se nepodařilo prokázat, že smlouva o půjčce ze dne [datum] je smlouvou lichevní, neboť neshledal, že by společnost [právnická osoba] věděla o tísni žalobkyně a od počátku uzavření smlouvy jednala s cílem připravit žalobkyni o nemovité věci. Uvedená tvrzení žalobkyně prokazovala pouze svou účastnickou výpovědí, které však okresní soud neuvěřil, neboť ji shledal opakovaně v rozporu s ostatními v řízení provedenými důkazy. Smlouva o zajišťovacím převodu práva ze dne [datum] zhodnotil jako platnou. Smlouvu o půjčce ze dne [datum] byla uzavírána za situace, kdy výše úroků v rozhodném období nebyla právním řádem stanovena, takže výši úroku z pohledu korektivu dobrých mravů je třeba hodnotit nejenom s přihlédnutím k úroku, za který půjčky poskytovaly peněžní ústavy, ale i vzhledem k riziku, které postupuje věřitel. Žalobkyně v době uzavření smlouvy nepracovala a měla již jiné dluhy, nemovité věci byly zatíženy zástavním právem pro jiného jejího věřitele [jméno] [příjmení] podle smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne [datum] pro jeho pohledávku za žalobkyní ve výši 200 000 Kč. K úhradě této pohledávky nevyužila předmětné nemovité věci, nýbrž si prostředky obstarala půjčkou od společnosti [právnická osoba] Svůj závazek vůči uvedené společnosti ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] neuhradila. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně pozbyla vlastnického práva platně a žalobu zamítl. Zástupci žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátu, který jí byl ustanoven usnesením okresního soudu ze dne 17. 10. 2019, č. j. 20 C 40/2019 – 113, přiznal odměnu podle vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) /dále jen„ AT“ / v celkové výši 5 560 Kč za dva úkony právní služby, spočívající v podání odvolání a účasti na jednání dne [datum]. Žalovanému uložil zaplatit náklady státu, které spočívaly ve vyplacené odměně zástupce žalobkyně.

3. Výlučně proti výroku I. tohoto rozsudku podala žalobkyně odvolání, ve kterém poukázala zejména na to, že okresní soud hodnotil provedené důkazy jednostranně v její neprospěch. Smlouvu o půjčce ze dne [datum] uzavírala v tísni, neboť měla finanční potíže a kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu nepracovala, plnění, kterého se jí na základě smlouvy dostalo a které ve skutečnosti činilo pouze 280 000 Kč, neboť 120 000 Kč bylo ihned strženo na poplatek, bylo v hrubém nepoměru s cenou nemovitých věcí, které byly jen několik měsíců po uzavření uvedené smlouvy oceněny částkou 2 500 000 Kč O lichevní smlouvu se podle četné judikatury vyšších soudů, konkrétně například nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], č. j. I. ÚS 3308/16 – 2, jedná tam, kdy jednající z okolností věci věděl nebo musel vědět, že druhá strana je stižena tísní, rozrušením, rozumovou slabostí anebo nezkušeností a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin. Lichevní jednání může vyplývat buď ve vztahu k institutům smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení, ale rovněž z celého komplexu smluv a průběhu transakce. Ve smlouvě o půjčce byl ujednán úrok ve výši 42,8 % p. a., byly v ní obsaženy nepřiměřené smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč za porušení jednotlivých povinností, ve smlouvě byla navíc obsažena i rozhodčí doložka. Žalobkyně byla při uzavírání smlouvy o půjčce nezkušená, naopak jednatel [právnická osoba] byl podnikatelem v oblasti úvěrování, který si však zřejmě i v jiných případech počínal protiprávně a byl snad i za obdobné jednání odsouzen. Pokud by nebyla v tísni, smlouvu o půjčce ze dne [datum] by neuzavřela. [právnická osoba] jednala navíc v rozporu se smlouvami, které s žalobkyní uzavřela, zejména pak v rozporu se smlouvou o zajišťovacím převodu práva ze dne [datum], neboť aniž by vyčkala splatnosti půjčky podle smlouvy o půjčce ze dne [datum], postoupila práva z této smlouvy na další subjekt. Smlouvy, které uzavíraly [právnická osoba] [anonymizováno] a. s a [ulice] [anonymizováno] [právnická osoba], byly zpochybněny Krajským soudem v Hradci Králové v řízení sp. zn. 39 Cm 310/2011, ve kterém se společnost [právnická osoba] domáhá, aby byl proti žalobkyni vydán směnečný platební rozkaz, o čemž měl okresní soud vědomost. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

4. Krajský soud jako soud odvolací poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek v rozsahu, jímž byl napaden odvoláním, tedy ve výroku I. a na něm závislých výrocích II. a IV. a po provedeném jednání a po zopakování důkazů podle § 213 odst. 4 o. s. ř. dospěl k názoru, že odvolání je důvodné.

5. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neztotožnil se závěrem okresního soudu o platnosti smlouvy o půjčce ze dne [datum], poučil žalobkyni podle § 118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že je povinna označit důkazy ke svému tvrzení o nepřiměřené výši úroku sjednaného v uvedené smlouvě a že je povinna označit důkazy k prokázání skutečnosti, jaká byla úroková míra, za kterou v době uzavření smlouvy o půjčce ze dne [datum] poskytovaly bankovní ústavy srovnatelné úvěry. Žalobkyně navrhla provedení důkazu přehledem České národní banky o výši úrokových sazeb spotřebitelských úvěrů poskytovaných finančními institucemi v roce 2007 Odvolací soud provedl důkaz uvedenou listinou a zopakoval též důkaz smlouvou o půjčce [číslo] ze dne [datum] a smlouvou o zajišťovacím převodu práva s dohodou o uznání a splnění dluhu ze dne [datum], neboť okresní soud jimi sice důkaz prováděl, avšak učinil z nich pouze dílčí skutková zjištění, nedostatečná pro komplexní právní hodnocení věci (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

6. Z přehledu úrokových sazeb u spotřebitelských úvěrů České národní banky odvolací soud zjistil, že v lednu 2007 byla obvyklá výše úrokové míry u spotřebitelských úvěrů 13,05 % p. a., u pohledávek z kontokorentních úvěrů činila 15,65 % p. a., u pohledávek z kreditních karet 20,07 % p. a. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] odvolací soud naznal, že ji uzavřela obchodní společnost [právnická osoba] jako věřitelka a žalobkyně jako dlužnice, uvedená společnost na základě ní poskytla žalobkyni půjčku ve výši 400 000 Kč, jež byla splatná dne [datum]. Žalobkyně prohlásila, že uvedenou částku přijala a zavázala se uhradit z ní poplatek 120 000 Kč. Ve smlouvě byly sjednány celkem tři smluvní pokuty, každá ve výši 100 000 Kč, všechny pro případ porušení povinností žalobkyní, konkrétně pro případ porušení povinnosti předat a vyklidit předmětné nemovité věci, které byly zajištěním dluhu z půjčky, jestliže by půjčka nebyla splácena, a pro případ, že by na předmětných nemovitých věcech vázly právní závady, o nichž žalobkyně společnost [právnická osoba] neinformovala. V čl. VII. se žalobkyně zavázala uhradit náklady na vypracování znaleckého posudku a současně poplatek za zpracování žádosti o něj ve výši 10 000 Kč. V rámci smlouvy byly sjednány dvě rozhodčí doložky, podle kterých měly spory ze smlouvy řešit buď rozhodkyně Mgr. [jméno] [příjmení] nebo [právnická osoba] Ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva a dohody o uznání a splnění dluhu ze dne [datum] je patrné, že žalobkyně k zajištění svého dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] převedla na společnost [právnická osoba], dočasně vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem, s rozvazovací podmínkou, že pokud bude dluh ze smlouvy o půjčce ze dne [datum] zaplacen, zanikne smlouva o zajišťovacím převodu práva. Pro případ, že by se žalobkyně dostala do prodlení se splácením dluhu ze smlouvy o půjčce ze dne [datum], byla společnost [právnická osoba] oprávněna předmětné nemovité věci zpeněžit i jejich přímým prodejem mimo dražbu, ne však za méně než 2/3 jejich ceny. Rovněž součástí této smlouvy byla ujednání o rozhodčích doložkách obdobná těm, která byla ve smlouvě o půjčce ze dne [datum].

7. Po takto provedeném a zopakovaném dokazování má odvolací soud za prokázané, že žalobkyně jako dlužnice se společností [právnická osoba] uzavřela dne [datum] smlouvu o půjčce [číslo] na základě které měla obdržet částku 400 000 Kč, z ní však měla zaplatit poplatek 120 000 Kč. Veškeré smluvní pokuty ve smlouvě byly sjednány pro případ porušení povinnosti žalobkyní, pro případ porušení povinností společností [právnická osoba] žádné smluvní pokuty sjednány nebyly. Žalobkyně měla půjčku vrátit do [datum]. Dluh ze smlouvy o půjčce byl zajištěn převodem předmětných nemovitých věcí do vlastnictví společnosti [právnická osoba], a to na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva a dohody o uznání a splnění dluhu ze dne [datum], které žalobkyně jako vlastník předmětných nemovitých věcí s uvedenou společností uzavřela. [právnická osoba] uzavřela dne [datum] se [právnická osoba] investiční [právnická osoba] dohodu o postoupení práv, kterou došlo k postoupení práv ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne [datum], tedy i vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, na [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] Podle odhadu vypracovaného dne [datum] byla cena předmětných nemovitých věcí 2 500 000 Kč. Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] jako věřitelka se [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] jako vlastníkem předmětných nemovitých věcí smlouvu o zajišťovacím převodu práva, kterou byl zajištěn úvěr ve výši 1 000 000 Kč, který měl být žalobkyni poskytnut na základě smlouvy o půjčce ze dne [datum]. Na základě uvedené smlouvy bylo vlastnické právo převedeno na společnost [právnická osoba] Dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba] jako prodávající s žalovaným jako kupujícím kupní smlouvu, na základě které bylo na žalovaného převedeno vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem za dohodnutou kupní cenu 1 300 000 Kč. Žalovaný tuto kupní cenu zaplatil z peněžních prostředků, které získal z hypotečního úvěru od [právnická osoba] Tento hypoteční úvěr, který byl zajištěn zástavním právem na předmětných nemovitých věcech, žalovaný nesplácel, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 4. 2014, č. j. 28 C 411/2013 – 73, mu proto bylo uloženo zaplatit pohledávku [právnická osoba] ze smlouvy o hypotečním úvěru ve výši 1 268 341,20 Kč s příslušenstvím. Žalovaný nesplnil povinnost zaplatit uvedený dluh dobrovolně, byla proto proti němu nařízena usnesením Okresního soudu v Litoměřicích dne 22. 6. 2009, č. j. 18 Nc 7161/2009 – 13, exekuce, která je vedena u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 31 EXE 8762/2015.

8. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Pro úplnost odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud připomíná, že s existencí naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení, že je vlastnicí nemovitých věcí, se vypořádal již ve svém předchozím usnesení ze dne 20. 7. 2021, č. j. 8 Co 123/2021 – 299, ve kterém uzavřel, že žalobkyně tvrdila i prokázala svůj naléhavý právní zájem, neboť zde je rozpor ve vlastnictví předmětných nemovitých věcí podle stavu vyplývajícího ze zápisu v katastru nemovitostí a podle stavu skutečného, přičemž soudní rozhodnutí má být zaznamenáno do katastru nemovitostí a takto má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru (více srov. uvedené usnesení odvolacího soudu).

10. Podle § 39 obč. zák., neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák., výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle § 56 odst. 1 obč. zák., spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.

11. Okresní soud správně zdůraznil význam smlouvy o půjčce ze dne [datum] pro posouzení merita řízení a zabýval se její platností, správně aplikoval zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen„ obč. zák.“), neboť smlouva byla uzavřena před účinností v současnosti účinného zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. § 3028 odst. 3 o. z.), avšak platnost smlouvy zkoumal jen z toho důvodu, zda nejde o smlouvu lichevní. Nevěnoval dostatečnou pozornost tomu, že celá smlouva může být stižena i kolizí s dobrými mravy a může být proto neplatná podle § 39 obč. zák.. Nezohlednil ani to, že šlo o smlouvu spotřebitelskou podle § 52 obč. zák., a že další ochrana žalobkyně jako spotřebitelky ve smyslu zák. [číslo] Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., byla zde zřejmě účelově vyloučena tím, že uvedená smlouva byla uzavřena tak, že splatnost úvěru nepřesáhla tři měsíce a úvěr byl splatný najednou (srov. § 1 odst. 2 písm. f) cit. zák.).

12. K obecným výkladům citovaných ustanovení odvolací soud připomíná, že dobrými mravy judikatura i literatura rozumí soubor určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne (srov. Dobré mravy, www.epravo.cz z 20. 5. 2002). Východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu„ dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5016/2016, dostupné na www.nsoud.cz). Vztah mezi žalobkyní a společností [právnická osoba] je třeba nahlížet též prismatem ochrany spotřebitele, pramenícím z principů ekvity či spravedlnosti. Podle § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Zde uvedený pojem "dobrá víra" (dále též "zásada poctivosti") je nutno vykládat v jeho objektivním slova smyslu, tudíž se blíží pojetí "dobrých mravů". Výklad pojmu "dobré víry" jako projevu principu ekvity podporuje i článek 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13 EHS, který byl právě do § 56 občanského zákoníku implementován. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3512/11, dostupný v ASPI).

13. Z konkrétní judikatury, která se zabývá posuzováním souladnosti obsahu smluv s dobrými mravy, odvolací soud uvádí zejména nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil tak, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví za nepřiměřené či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, kritéria předchozího citovaného nálezu splňovala smlouva, která deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, zajištěná blankosměnkou s ujednaným souborem sankcí jako smluvní pokutu ve výši 7 % z jistiny úvěru v případě prodlení s úhradou jakéhokoli závazku z titulu uzavřené smlouvy v délce trvání alespoň 4 dny, resp. 9 dnů, zesplatnění všech závazků klienta ze smlouvy v případě prodlení v délce 10 dnů, sankce ve výši 100 Kč za každou upomínku či vyrozumění o smluvní pokutě nebo jiné sankci (počet těchto upomínek nadto není omezen), sankce 30 Kč za upomenutí k zaplacení formou SMS, pokutu 5 000 Kč v případě každého jednotlivého opomenutí nahlášení změny osobních údajů klientem věřiteli apod. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 uzavřel, že ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Poslední citované rozhodnutí sice primárně cílilo na regulaci vztahů mezi podnikateli, avšak je zcela použitelné i pro vztahy spotřebitelské a lze je použít i jako korektiv výše obchodních úroků v tom smyslu, že výrazné odchýlení od sazby obvyklého úroku poskytované v daném čase a místě bankami je rovněž rozporné s dobrými mravy.

14. Poměřováno shora uvedenými závěry odborné literatury i judikatury je zřejmé, že smlouvu o půjčce ze dne [datum] nelze považovat za platnou, protože je zcela zjevně nemravná. Žalobkyně měla obdržet částku 280 000 Kč za sjednaný poplatek 120 000 Kč. Uvedený poplatek není nic jiného, než cena peněz a tedy skrytý (obchodní) úrok ve smyslu § 658 obč. zák. Přepočteno na roční úrokovou míru, činila dohodnutá míra úroku 126 %. Tento úrok byl prakticky čistým ziskem [právnická osoba], neboť vzhledem k splatnosti půjčky byly náklady spojené s administrací smlouvy jen malé. V době, kdy byla smlouva uzavřena, přitom banky poskytovaly peněžní prostředky za podstatně nižší úroky, konkrétně v rozmezí zhruba 13 – 20 % p. a., přičemž horní hranici naplňovaly úroky z kreditní karty, jež jsou daleko rizikovější než půjčka poskytnutá [právnická osoba] [anonymizováno] s. r o. žalobkyni, neboť jde o úvěry nezajištěné. Obvyklá úroková míra tak byla v daném případě překročena více než šestinásobně, přitom u úvěrů nebankovních institucí se považuje jako nejvyšší ještě přípustný úrok ten, který dosahuje trojnásobek horní hranice úrokové míry bankovních ústavů u srovnatelných bankovních produktů (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 212/2014, dostupné na [webová adresa]). Nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran lze dále demonstrovat na skutečnosti, že zatímco za porušení povinností žalobkyní jsou stanoveny ve třech případech smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, za porušení povinnosti společnosti [právnická osoba] (například poskytnout [příjmení] řádně a včas podle smlouvy) není stanovena sankce žádná. Smluvní pokuty převyšují v součtu peněžní plnění, které mělo být žalobkyni podle smlouvy poskytnuto, navíc například za porušení povinnosti vyklidit nemovité věci šlo o pokutu naprosto nepřiměřenou zajišťované povinnosti, smluvní pokuta v daném případě vůbec nesledovala svůj účel ve smyslu § 544 obč. zák. Vedle poplatku smlouva obsahovala ještě další platby na vrub žalobkyně, konkrétně poplatek za zpracování žádosti podle čl. VII. bod 2 a úhradu znaleckého posudku podle čl. VII. bod 1 smlouvy. Za nepřiměřené lze považovat rovněž zajištění smlouvy zajišťovacím převodem práva, neboť je sice skutečností, že žalobkyně byla klientkou značně rizikovou, v době uzavření smlouvy o půjčce již zadluženou, o čemž svědčí i zástavní právo váznoucí na nemovitých věcech pro [jméno] [příjmení], na druhou stranu hodnota nemovitých věcí činila 2 500 000 Kč a došlo tak k několikanásobnému přezajištění. Zvolený zajišťovací prostředek je pro žalobkyni navíc velmi nevýhodný v tom směru, že předmětné nemovité věci nemohla použít jako zástavu (zajištění) pro splacení úvěru jinému věřiteli, u kterého by získala peněžní prostředky pro splacení půjčky. S okresním soudem lze sice souhlasit v závěru, že žalobkyně při výslechu před okresním soudem působila nevěrohodně, odporovala jak svým tvrzením, tak i listinným důkazům, potud však lze, ve světle dalších provedených důkazů, mít její výpověď za pravdivou, že její majetková situace, která musela být společnosti [právnická osoba] alespoň rámcově známa, byla natolik neuspokojivá, že jiný zdroj peněz ke splacení půjčky než z jiné půjčky či úvěru, žalobkyně nemohla po dobu trvání půjčky sehnat, a že neměla jiné majetkové aktivum, které by pro zajištění půjčky či úvěru potenciálnímu věřiteli poskytla, než nemovité věci. Jinými slovy, žalobkyně neměla šanci ze svých prostředků půjčku zaplatit, pro úhradu půjčky by si musela znovu půjčit. Je skutečností, že v době uzavření půjčky ještě nebyla zákonem stanovena poskytovatelům spotřebitelských úvěru povinnost zjišťovat úvěruschopnost dlužníka přímo zákonem, jako je tomu v současnosti v § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jistě však lze uzavřít, že i v době uzavření této smlouvy o půjčce bylo nemravným a zájmům celé společnosti odporujícím jednáním věřitele, pokud poskytl půjčku dlužníku bez toho, aby řádně prověřil jeho schopnost půjčku splácet. Takový dlužník se ocitl v neřešitelné situaci, dluhové spirále, jež devastovala nejen jeho osobně, ale i jeho rodinné příslušníky a ve svých důsledcích negativně dopadla na celou společnost celou řadou aspektů, počínaje rozšířením tzv. šedé ekonomiky a konče nutností výplaty sociálních dávek či administrace insolvencí, exekucí a soudních sporů uvedených dlužníků. Odvolací soud shrnuje a opakuje, že ze všech uvedených důvodů je nutno považovat smlouvu o půjčce ze dne [datum] za absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák. a § 56 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Jen pro úplnost budiž poukázáno na to, že podle uvedené smlouvy neměl řešit spory z ní vyplývající nezávislý soud, ale rozhodce, což bylo sice přípustné, nikoliv však na základě takové rozhodčí doložky, jaká byla smluvena v případě [právnická osoba], podle které byl výběr rozhodce ponechán na rozhodčí společnosti, konkrétní rozhodce tedy nebyl určen smluvními stranami. Taková rozhodčí doložka je absolutně neplatná. V kontextu smlouvy o půjčce pak třeba zdůraznit, že povoláni k řešení sporů měli být dokonce dva rozhodci (ještě Mgr. [jméno] [příjmení]), přičemž není zřejmé, na kterého z nich se měli účastníci obrátit.

15. Podle § 553 odst. 1 obč. zák., splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).

16. Absolutně neplatný závazek nemohl být platně zajištěn zajišťovacím převodem práva, neboť ten je závazkem akcesorickým a svou funkcí a existencí je navázaný na existenci zajišťovaného dluhu. Z této základní premisy je nutno vycházet při hodnocení platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva ze dne [datum] Odvolací soud zdůrazňuje, že uvedenou smlouvu nelze v žádném případě obecně považovat za nabývací titul k nemovité věci, i když na základě povoleného vkladu byl věřitel zapsán jako vlastník nemovité věci do katastru nemovitosti, jednalo se vždy o podmíněný převod. Jinými slovy řečeno (jak zdůraznil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014, dostupné na www.nsoud.cz), jestliže je zajišťovací převod vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí zajišťovacím právním institutem (pro zajištění a uspokojení peněžitého závazku), pak nemůže současně plnit roli nabytí vlastnického práva coby primárního účelu, proč účastníci k uzavření takové věcné smlouvy přistupovali. Právě uvedené vede odvolací soud nevyhnutelně k právnímu závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je absolutně neplatná. Již jen pro úplnost odvolací soud poukazuje na to, že tato smlouva je značně nerovnovážná v neprospěch žalobkyně, což lze opět demonstrovat na obdobných smluvních pokutách těm, jaké byly uvedeny ve smlouvě o půjčce a stejně tak lze poukázat na opětovné použití neplatných rozhodčích doložek. Z jednání společnosti [právnická osoba] je navíc zřejmé, že smlouvou se nikdy nechtěla řídit, neboť v rozporu s jejím zajišťovacím charakterem práva a povinnosti z ní, a tedy i (dočasné) vlastnictví k nemovitým věcem, převedla předmětné nemovité věci ještě před splatností půjčky ze smlouvy o půjčce na třetí osobu. Jednala tak zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, respektive nepoctivě, neboť je zřejmé, že uvedenou smlouvu de facto použila jako titul k získání trvalého vlastnického práva k nemovitým věcem.

17. Podle § 132 odst. 1 obč. zák., vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

18. Ústavní soud v nálezu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, uvedl, že i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, neboť dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Posuzování dobré víry nabyvatele má tedy v takových případech v řízení před soudem zásadní význam. Je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potenciálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny).

19. V daném případě [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] nemohla být v dobré víře při nabývání předmětných nemovitých věcí. Zcela zásadní skutečností je, že se stala vlastnicí předmětných nemovitých věcí na základě dohody o postoupení práv, kterou uzavřela se společností [právnická osoba], která výslovně odkazovala na smlouvu o zajišťovacím převodu práva a dohodu o uznání a splnění dluhu, jež byla dokonce její přílohou. Nabyvatel, pokud zjistí, že jeho předchůdce nabyl vlastnické právo na základě smlouvy o zajišťovacím převodu práva, by se měl zajímat o okolnosti nabytí nemovitostí předchozím vlastníkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4577/2014, dostupný na www.nsoud.cz), obezřetnost je na místě z toho důvodu, že smlouva o zajišťovacím převodu práva zásadně nemá sloužit k trvalému nabytí vlastnického práva, obecně se nepředpokládá, že by dočasný vlastník činil s nemovitou věcí nějaká právní jednání. [ulice] [anonymizováno] [právnická osoba] byla profesionálkou v oboru poskytování úvěrů a transakcí s nemovitými věcmi, musela znát smlouvu o půjčce ze dne [datum] i smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva z téhož dne. Smlouva o půjčce ze dne [datum] je zjevně absolutně neplatná a disproporce mezi právy a povinnosti smluvních stran v neprospěch žalobkyně jako spotřebitelky je zcela evidentní. Uvedená společnost si musela být vědoma i skutečnosti, že práva z uvedené zajišťovací smlouvy nabývá ještě před tím, než nastala splatnost půjčky ze smlouvy o půjčce ze dne [datum], což již samo o sobě muselo zavdávat pochybnosti o smlouvách, které žalobkyně uzavřela se společností [právnická osoba] a tedy i o tom, zda vůbec mohla společnost [právnická osoba] nabýt vlastnického právo k předmětným nemovitým věcem. Z popsaného je patrné, že [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] nikdy nebyla vlastníkem předmětných nemovitých věcí a objektivně ani nemohla být v dobré víře, že předmětné nemovité věci poctivě nabývá, postupní smlouva ze dne [datum] je absolutně neplatná, [právnická osoba] na základě ní nemohla převést vlastnické právo k nemovitým věcem, které sama neměla.

20. To, co bylo uvedeno o [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], do značné míry platí i o společnosti [právnická osoba] Ani tato společnost nemohla být při nabývání vlastnického práva v dobré víře, že její předchůdkyně byla vlastnicí předmětných nemovitých věcí. Rovněž tato společnost jako profesionálka v oboru úvěrování, měla prověřit, na základě jakého titulu [právnická osoba] investiční [právnická osoba] možnost dispozice s předmětnými nemovitými věcmi získala. Toto zjevně učinila, když v čl. I. smlouvy o zajišťovacím převodu práva a dohodě o uznání a splnění dluhu ze dne [datum] je uvedeno, že [ulice] investiční [právnická osoba], předmětné nemovité věci vlastní na základě postupní smlouvy ze dne [datum] (i když takto název smlouvy nezněl, šlo o dohodu o postoupení práv). Pro tuto smlouvu, z hlediska nutné obezřetnosti, platí to samé jako pro smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, nabyvatel, pokud zjistí, že jeho předchůdce nabyl vlastnické právo na základě takové smlouvy, by měl velmi pečlivě zkoumat uvedenou listinu a listiny, na které bylo v ní odkazováno, rozhodně by se neměl spoléhat pouze na zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí. [právnická osoba] proto musela být známa smlouva ze dne [datum] a před uzavřením smlouvy se [právnická osoba] investiční [právnická osoba] se měla seznámit nejen se zápisem vlastnictví v katastru nemovitostí, ale i se zněním smlouvy o půjčce ze dne [datum]. Kdyby tak bývala učinila, muselo by jí být zřejmé, že uvedená smlouva je neplatná, a že [ulice] investiční [právnická osoba] nemohla vlastnické právo k nemovité věci nabýt na základě smlouvy ze dne [datum]. Určitým varovným signálem pro tuto společnost měla být i skutečnost, že v průběhu necelého půl roku mělo dojít již k třetímu převodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem. [právnická osoba], nebyla v dobré víře, že předmětné nemovité věci nabývá od vlastníka a jejich vlastníkem se nikdy nestala, neboť vlastnické právo k nim neměla ani [právnická osoba] investiční [právnická osoba], která jako nevlastník na [právnická osoba] nemohla převést vlastnické právo, která sama neměla. Uvedená společnost nikdy nebyla ani oprávněným držitelem předmětných nemovitých věcí.

21. Totéž, co bylo napsáno v předchozích odstavcích, ještě však ve větší míře, platí pro žalovaného, kterému byly známy kompletně všechny okolnosti, za kterých společnost [právnická osoba] předmětné nemovité věci získala do svého vlastnictví. Ani on nemohl být v době víře v to, že [právnická osoba] je vlastníkem nemovitých věcí.

22. Odvolací soud uzavírá, že žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitých věcí, své vlastnické právo k nim nikdy nepozbyla, vlastníky předmětných nemovitých věcí se nestaly ani společnosti [právnická osoba], [ulice] investiční [právnická osoba] a [právnická osoba] a ani žalovaný, byť všechny tyto subjekty byly určitou dobu (a žalovaný stále je) zapsány jako jejich vlastníci v katastru nemovitostí.

23. Odvolací soud z vyložených důvodů rozsudek okresního soudu ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je budova [adresa] v části [územní celek], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] zapsaných na listu vlastnictví [číslo] vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrálním pracovištěm Litoměřice pro [katastrální uzemí], [územní celek].

24. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř., změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

25. Jelikož odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu, musel znovu rozhodnout i o nákladech řízení před okresním soudem. V řízení před okresním soudem byla zcela úspěšná žalobkyně, které bylo pro tuto část řízení přiznáno plné osvobození od soudních poplatků a byl jí ustanoven zástupce. V řízení před okresním soudem vznikly žalobkyni náklady v podobě nákladů tohoto zastoupení. Odvoláním nedotčena zůstala rozhodnutí okresního soudu o výši odměny ustanoveného zástupce žalobkyně, tomu tak za zastupování žalobkyně před okresním soudem přísluší odměna v okresním soudem přiznané výši 22 240 Kč a tato částka tak je současně výší nákladů řízení žalobkyně před okresním soudem. Vzhledem k tomu, že náklady ustanovenému zástupci proplácel stát, přiznal odvolací soud náklady řízení žalobkyni, avšak jako platební místo určil účet okresního soudu, neboť z něj byly a budou propláceny náklady jí ustanoveného zástupce.

26. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná a má proto právo na náhradu nákladů řízení podle § 224 odst. 1 o. s. ř., § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni bylo v odvolacím řízení odebráno úplné osvobození od soudních poplatků, neboť jí bylo přiznáno osvobození pouze do výše 80 %. První část jejích nákladů tvoří náklady, jež žalobkyně uhradila ze svého, které spočívají v zaplaceném soudním poplatku (jeho části) za odvolání ve výši 1 000 Kč. Druhou část tvoří náklady zastoupení, o jejichž výši rozhodne okresní soud, který žalobkyni zástupce ustanovil a jenž jeho odměnu proplácí (odůvodnění viz výše).

27. Podle § 2 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen. Tuto povinnost však žalovaný nemá v řízení o rozvod nebo o neplatnost manželství nebo o určení, zda tu manželství je či není. Tuto povinnost nemá žalovaný též v řízení o zrušení, neplatnosti nebo o určení, zda tu registrované partnerství je či není.

28. Žalobkyně byla v řízení před okresním soudem zcela osvobozena od placení soudních poplatků, v odvolacím řízení zčásti, v řízení před okresním soudem i odvolacím soudem měla plný úspěch. Žalovaný nebyl od placení soudního poplatku osvobozen a nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni. Na žalovaného z uvedených důvodů přešla poplatková povinnost podle shora citovaného ustanovení. Poplatek za řízení před okresním soudem činí podle pol. 4 odst. 1 písm. a) Sazebníku poplatků činí 5 000 Kč, poplatek před odvolacím soudem podle pol. 22 odst. 1 písm. b) rovněž 5 000 Kč, z toho 1 000 Kč uhradila žalobkyně. Odvolací soud proto uložil žalovanému zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč za řízení před okresním soudem a 4 000 Kč za řízení před odvolacím soudem.

Poučení