20 C 406/2023 - 58

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: Česká kancelář pojistitelů, IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0], narozená [Datum narození zainteresované osoby 0/0] trvale bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] naposledy bytem [Adresa zainteresované osoby 0/1] pro zaplacení 14 653 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žaloba se v celém rozsahu zamítá.

II. Žalobkyně není povinna platit žalované náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem, došlým soudu dne [datum], domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum] (146 dní) a od [datum] do [datum] (153) dní, při sazbě příspěvku [částka] za každý den, když žalovaná jako vlastník či provozovatel (dle registru vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3 s registrační značkou [SPZ] ([jméno FO]) neuzavřela v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla ([částka] a [částka]) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (2x [částka]).

2. Soud věc poté rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla), adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila. Soud však po ní pátral (ač k tomu není povinen), zjistil její pravděpodobně aktuální adresu pobytu jak v záhlaví shora a tam se jí podařilo doručit sice náhradním způsobem, ale alespoň do označené domovní schránky. Soud samozřejmě doručil především i na adresu trvalého pobytu žalované (č. l. 54), rovněž toliko náhradním způsobem, přičemž označenou poštovní schránku doručující orgán negoval. Pokusy o volání žalované na tel. [tel. číslo] byly marné, volaný hovor ukončil. K reakci nevedlo ani obeslání emailové adresy [e-mail]. Žalovaná se zřejmě na pasivně agresivní postoj vůči veřejné moci adaptovala, aniž by si uvědomila, že tím poškozuje pouze své vlastní zájmy, neboť průběh řízení není na její součinnosti prakticky vůbec závislý.

3. Nicméně pro další doručování platí následující. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud dojde k převzetí do vlastních rukou (k čemuž v tomto řízení v jednom případě došlo). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. [právnická osoba] účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí u nároků této žalobkyně, které mají tendenci se opakovat za navazující období, či být překvapivá v situaci, kdy nový vlastník (nepojištěné) vozidlo řádně nepřeregistruje či likvidátor vozidla neoznámí jeho vyřazení z provozu.

4. V této věci navíc platí, že žalobkyně se téhož nároku domáhala již v řízení sp. zn. [spisová značka] zdejšího soudu, který však rovněž rozsudkem žalobu zcela zamítnul, a to proto, že nebylo prokázáno řádné a včasné odeslání výzev s uplatněním nároku. Žalobkyně však vzala žalobu zpět dříve, než mohl rozsudek nabýt právní moci a tím došlo nejen k zastavení řízení, ale i ke zrušení již vydaného rozsudku. Žalobkyně se tímto způsobem snaží hojit své procesní neúspěchy, přičemž v takové situaci skutečně není dána procesní překážka věcí rozhodnutou (res iudicata), která by žalobkyni bránila v tom, co učinila opětovným podáním shodného návrhu.

5. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dle registru obyvatel má žalovaná adresu trvalého pobytu [adresa] již od [datum].

6. Žalovaná jako vlastník a provozovatel osobního automobilu [jméno FO] se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3, maximálním výkonem 74 kW a maximální hmotností 1 760 kg s RZ jak výše neuzavřela v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvou ze dne [datum] a [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částek [částka] a [částka]. Žalovaná na výzvy žalobkyně nereagovala, a proto ji žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkou ze dne [datum] a [datum], doručovanými rovněž na adresu „[adresa]“. Dne [datum] a [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalované předžalobní upomínky ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

7. Soudu je z desítek předchozích řízení již známo, že žalobkyně (a agentura Tarakan, a. s., i její právní zástupkyně) zjišťuje adresu u každého nároku zpravidla pouze jednou a to z registru vozidel. To platí i v případě souběžně řešených nároků, kdy je nezřídka tatáž osoba souběžně obesílána na adresy, pokud tímto postupem žalobkyně zjistí adresy odlišné. Nedochází tedy k opakovanému zjišťování adresy, nedochází pravidelně ke sjednocování údaje o adrese a především nedochází ke zjišťování údaje o trvalém bydlišti (či doručovací adrese) z registru obyvatel. A to dokonce ani v případech, kdy je adresa zjištěna z historické kupní smlouvy (jak tomu zřejmě bylo u zde projednávaného nároku). V tomto případě však situace byla ještě komplikovanější. Jelikož výše uvedená adresa nevede k jednoznačnému určení adresního místa, soud zjišťoval, jak žalobkyně takovou adresu zjistila, když z jejích výpisů (z jejího interního informačního systému, který neobsahuje shodná data, jako registr vozidel) č. l. 14 až 17 vyplývá, že s takovou adresou skutečně pracovala. Soud pojal podezření, že se jedná o adresu [adresa], spadající pod obec [adresa], kterou nalezl např. v pojistné smlouvě z jiného řízení (č. l. 36).

8. Soud dotazem na registr vozidel z odpovědi ze dne [datum] (č. l. 41) zjistil, že žalovaná při registraci předmětného vozidla [jméno FO] uvedla adresu svého trvalého bydliště, nikoliv [adresa]. Soud proto vyzval žalobkyni, aby uvedla, jak takovou adresu zjistila. Adresu trvalého pobytu ostatně žalovaná i nadále využívá, v rámci pátrání po jejím pobytu totiž soud od Okresní správy sociálního zabezpečení na č. l. 33 zjistil, že je tam žalované zasílán invalidní důchod pro II. stupeň invalidity. Žalobkyně pak podáním ze dne [datum] (č. l. 48) připustila, že adresu zjistila v „databázi pojistných smluv“ k vozidlu s RZ [SPZ] ze dne [datum] a dále k vozidlu s RZ [SPZ] ze dne [datum] a na základě toho změnila záznam ve své interní databázi z původní adresy (stále aktuálního) trvalého bydliště žalované. Přiložila výpisy z takové databáze (č. l. 49 a 53), aniž však zohlednila, že zatímco na prvním je adresa pouze „[adresa]“, na druhém je adresa „[adresa]“. Problematika tak dospěla do tragikomických rozměrů. Dosud ostatně soud netušil, jak chaoticky vznikají záznamy v interní databázi žalobkyně. [právnická osoba] úplnost soud konstatuje, že provedl šetření na adrese [adresa] a zjistil, že tam žalovaná skutečně má označenou domovní schránku „Jančárková“ a „Kaplan“.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud nemůže na tomto místě než zopakovat, co žalobkyni soustavně opakuje již několik let. Žalobkyně dlouhodobě nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a (implicitně) spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Totéž lze konstatovat i k údajům v živnostenském rejstříku a totéž soud v řízení sp. zn. [spisová značka] zjistil i ve vztahu k sídlu právnické osoby, u kterých lze shodně dovozovat jejich průpis do registru vozidel. V tomto případě pak žalobkyně vykročila ještě dále a aktualizovala si údaj dle pojistné smlouvy, aniž by se jí podařilo uvědomit si, že si jej zapsala v chybné podobě.

10. To ostatně odpovídá zjevně mechanickému provádění agendy vymáhání těchto nároků jak u žalobkyně, tak u advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO], které je třeba někdy výzvy zasílat opakovaně (jako i v této věci) a apelovat, aby byly svěřeny k vyřízení osobě, schopné pochopit smysl procesní výzvy a nezaslat pouze vzorovou odpověď, opakující tvrzení formulářového návrhu. Přitom se již dříve v jiném řízení (sp. zn. [spisová značka]) opět potvrdilo výslovným sdělením Magistrátu města [adresa], že průpis těchto údajů mezi jednotlivými registry je nespolehlivý i pro samotný registr vozidel, ačkoliv s ním státní správa počítá. Žalobkyně i tato právní zástupkyně si toho z desítek (či spíše stovek) tisíc dosavadních řízení již musí být mnoho let dobře vědomy, zjevně to však ignorují, spoléhaje na úspěch v převážné většině řízení. Soudu není známo, zda registr vozidel rozlišuje podnikatele a nepodnikatele. Právě proto však je živnostenský rejstřík, obchodní rejstřík i seznam držitelů datových schránek (přinejmenším dosud byl) všem veřejně přístupný, resp. žalobkyni je dokonce zákonem výslovně poskytnut přístup do registru obyvatel, čímž oproti veškerým ryze soukromoprávním subjektům získává nesporné privilegium - jaké se jinak těší jen orgány veřejné správy a samosprávy. Tato řízení v důsledku toho nepostrádají významný veřejnoprávní moment, daný i dalšími aspekty (zřízení žalobkyně dle zákona, uložení povinností zákonem, sankční složka nároku na příspěvek do Garančního fondu aj.). Žalobkyně však ani jeden přístup zjevně nevyužívá (soudu není známo, zda o faktické/technické zřízení přístupu do registru obyvatel dle zákonného oprávnění vůbec kdy usilovala) a ignoruje tak již několik let poučení (přinejmenším) od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v [adresa]) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se na jinou databázi, než na základní registr obyvatel (natož pak jiné zdroje neoficiálních údajů), nelze zcela spoléhat, neboť je zatížena nenulovou chybovostí, resp. v případě historické kupní smlouvy či historické pojistné smlouvy má toliko historickou relevanci. Totéž lze analogicky dovodit i pro živnostenský rejstřík (či sídlo právnické osoby). V četných případech tak doručuje všechny písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu, případně dokonce na adresy zkomolené.

11. Případně se žalobkyně odvolává (v jiných řízeních) na zjevně obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb. To však nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a není již ani v úřední v praxi využíváno (jak soud v řízení sp. zn. [spisová značka] ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města [adresa]). V běžné úřední praxi občan oznámí změnu adresy trvalého pobytu vůči agendě evidence obyvatel a logicky spoléhá na sdílení tohoto údaje nejen v rámci téhož obecního/městského/magistrátního úřadu, ale rovněž napříč ostatními (elektronicky vedenými) veřejnými registry – což je ostatně v souladu s § 51 odst. 3 písm. g) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, a stejně tak je to v souladu se základními zásadami dobré veřejné správy (zejm. § 6 odst. 2 správního řádu č. 500/2004 Sb.). Občan nemůže být nucen, aby při změně adresy trvalého bydliště obcházel veškeré agendy státní zprávy a činil totéž. Na tom nic nemění, pokud občan zanedbá výměnu osvědčení o registraci vozidla, kde má do doby výměny dokladu nadále vedenu původní adresu, neboť elektronicky je dle vyjádření úřadu vyznačován údaj aktuální. Občan má právo ohledně nároku na příspěvek do Garančního fondu spoléhat na vedení údaje o trvalém pobytu v registru obyvatel, což však žalobkyně (a její právní zástupkyně) dlouhodobě ignoruje, nyní již zřejmě i proto, že tímto nedostatkem mohou trpět desítky tisíc dobrovolně splněných či soudem pravomocně přiznaných nároků a žalobkyně se zřejmě bojí tuto praxi jakkoliv tematizovat (ostatně kdykoliv je její nárok rozsudkem zcela zamítnut, bere i v takových případech žaloby zpět, aby dosáhla zrušení takového rozsudku – pravděpodobně právě proto, aby nebyl veřejně publikován).

12. Žalobkyně přinejmenším zdejším soudem byla již v minulosti informována, že se jedná o nespolehlivé zdroje údajů o osobách, zatížené nezanedbatelnou chybovostí, jejichž příčinu soud nezná (může se jednat o chybu úředníka, technický problém při přenosu/zápisu dat mezi dvěma registry aj.). Analogicky pak lze totéž dovodit i na poměry podnikatele, kde má rovněž nepochybně docházet k průpisu sídla do dalších registrů. Výpisy žalobkyně k vozidlům však nejsou skutečným výpisem z veřejného registru (vozidel), ale toliko stavem vlastní databáze žalobkyně, která do ní zapisuje údaje z jiných zdrojů dat, dle míry chybovosti zřejmě ručně, případně je nijak neaktualizuje a dotazuje u každého nároku pouze jednou, ačkoliv uplatnění probíhá několik měsíců. V tomto řízení žalobkyně dokonce chybnou adresu vyprodukovala vlastním přičiněním.

13. Při výkladu dvou vzájemně si konkurujících ustanovení je nutné (vedle zdravého rozumu a profesní opatrnosti a odpovědnosti) aplikovat systematický výklad práva a postupovat takovým způsobem, který více chrání občana, když žalobkyně zde vykonává zákonné oprávnění, které se blíží přenesenému výkonu státní správy. Obdobně to nepochybně platí i na poměry podnikající fyzické osoby i právnické osoby a jejich podnikatelská sídla. Žalobkyně přitom ignoruje oprávnění, dané jí „jejím vlastním“ složkovým zákonem (č. 168/1999 Sb.), pokud se toliko odvolává na ustanovení jiného správního předpisu (č. 56/2001 Sb.) a tam uvedenou povinností vlastníků vozidel, o níž však žalobkyně stejně dobře jako soud ví, že není v praxi důsledně využívána, resp. že souvisí spíše s výměnou dokladů než se stavem zápisu v elektronicky vedených registrech. Případně, jako v tomto řízení, vychází z jiného zdroje informací (historických kupních smluv), aniž výsledek konfrontovala s aktuálním stavem registru obyvatel (či v jiných případech živnostenského či obchodního rejstříku). Přitom tuto činnost vykonává za garantovanou náhradu [částka] a žalobkyni lze aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 a 2023 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo o 131, resp. 158 žalob, což činí téměř třetinu nápadu soudce, a 1 529, resp. 1 567 žalob za celý úsek C zdejšího soudu (do čehož vůbec nespadají rozkazní řízení v agendě „CEPR“, kterých je zpravidla početně více). Její odpovědnost za správnost jednání má tedy nesporně i etické aspekty s dopadem na velkou část veřejnosti, a to nejen z řad „neplatičů“, ale rovněž osob, vůči kterým kupující vozidla nesplnil smluvní i zákonnou povinnost oznámení změny vlastníka vozidla, což je za současné právní úpravy mnohdy skutečně nezáviděníhodná situace (srov. zejm. nález Ústavního soudu ve sp. zn. Pl. ÚS 114/2020). Žalobkyně neváhá investovat do informativních spotů do celoplošných médií (zbytné finanční prostředky tedy zjevně má), sama je však ke svým povinnostem dlouhodobě lhostejná. Soud si přitom nedokáže racionálně vysvětlit, proč někdo vědomě a z legitimního důvodu ignoruje tak nespornou výsadu, jakou je přístup do registru obyvatel. Je zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně z řad advokátů je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Sazba příspěvku nadto násobně převyšuje obvyklé komerční pojistné, má tedy i výrazný sankční rozměr, což rovněž navyšuje míru zodpovědnosti, s jakou má žalobkyně (i její právní zástupkyně) ke svěřené agendě přistupovat. Pokud tedy složkový zákon žalobkyni výslovně poskytuje oprávnění, nečiní tak z rozmaru zákonodárce a v rámci řádného výkonu takové činnosti nelze než takové oprávnění považovat současně za povinnost takové oprávnění využívat, jinak logicky dochází k poškozování práv a zájmů občanů - s následky na rozhodování soudů ohledně prekluze nároku i na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tím spíše to platí pro živnostenský a obchodní rejstřík, kam může nahlížet každý bezplatně. Žalobkyně i její právní zástupkyně přitom v projednávané věci příležitost k lustraci pobytu žalované promeškaly nejméně 6x.

14. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně použila pro zaslání výzev i všech navazujících upomínek k uplatnění nároku nesprávnou, vlastní vinou zkomolenou a neexistující adresu. Popis na výpisu doručování na č. l. 23 (relativizující č. l. 30) „zásilka vhozena do schránky adresáta“ a ve spojení „důvod nedodání: adresát neznámý“ je výmluvný a dokumentuje další zdroj systémových chyb v tomto procesu obesílání vlastníků vozidel – činnost České pošty, s. p. Žalobkyně, stejně jako soudy v občanském soudním řízení (srov. stanovisko Ústavního soudu ve sp. zn. Plsn 1/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]) musí respektovat základní principy doručování, byť u žalobkyně nejsou striktně stanoveny zákonem jako pro soudy. Žalobkyně však v rámci materiální interpretace povinnosti „odeslat“ ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. nepochybně může a také musí rozlišovat, zda jedná vůči fyzické osobě nepodnikající (tehdy má lustrovat registr obyvatel, případně registr datových schránek), fyzické osobě podnikající či právnické osobě a podle toho zvolit adekvátní zdroj informací. Nárok proto soud I. výrokem zamítnul, neboť nedošlo k řádnému uplatnění nároku v roční prekluzivní lhůtě, které již ani částečně nemohlo zhojit doručení žalobního návrhu soudem, k němuž došlo až v prosinci 2023. K prekluzi nároku soud přihlíží z úřední povinnosti.

15. Zda žalobkyně opět vezme žalobu zpět, nechá soud zrušit tento rozsudek a pokusí se svůj nárok „protlačit“ skrze soudní řízení i potřetí – zůstává procesním rizikem žalované, která se zřejmě o toto řízení vůbec nezajímá.

16. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení v celém rozsahu neúspěšná, soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. měl přiznat k její k tíži právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení žalované. Té však dle obsahu spisu s řízením žádné takové náklady nevznikly, tomu odpovídá znění nákladového (II.) výroku shora.