20 C 418/2024 - 70

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] pro zaplacení 13 554 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem, došlým soudu dne [datum], domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných za nepojištěné období od [datum] do [datum], resp. [datum] do [datum], když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle šetření u zapsaného vlastníka) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru nad 2 500 cm3 , resp. do 2 500 cm3 s registrační značkou [SPZ] ([Anonymizováno] neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla ([částka], resp. [částka]) s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (2x [částka]). Kupní smlouvy překvapivě žalobkyně doložila, byť v kvalitě, kterou by sama od žalovaných pravděpodobně neakceptovala.

2. Soud věc poté rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní (v důsledku jeho nezájmu o dosažitelnost na evidenční adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděl), adresu pro doručování vedle své (evidenční) adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Vzhledem k počtu obdobných řízení (a vozidel) žalovaného soud po tomto žalovaném již více nepátral a doručil fikcí na adrese jeho trvalého bydliště, kde ostatně pravděpodobně žije s přítelkyní a dvěma dětmi.

3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalovaného pro jakékoliv jiné řízení evidenční adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud zjistí a zkusí obesílat (což při ceně přes [částka] za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou. Což je skutečně mimořádná situace, se kterou žalovaný nemůže do budoucna spolehlivě počítat. V tomto řízení k tomu nedošlo.

4. Žalovaný by tedy měl zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelným pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením je však bezplatná datová schránka. Tou by současně státu ušetřil několik tisíc Kč ročně, které jinak jsou vydávány za marné zásilky. Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne [datum]). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). Tím spíše to platí u nároků této žalobkyně, které mají tendenci se opakovat za navazující období, či být překvapivá v situaci, kdy nový vlastník (nepojištěné) vozidlo řádně nepřeregistruje či likvidátor vozidla neoznámí jeho vyřazení z provozu. Nemluvě o jiných nedostatcích, které se projevily v tomto řízení.

5. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu [Anonymizováno] s příslušným zdvihovým objemem, s maximálním výkonem a maximální hmotností (které soud v tomto řízení pro procesní nadbytečnost nezjišťoval) s RZ jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Vlastnické právo žalovaného prokazovala velmi špatnými kopiemi kupních smluv č. l. 17 a 19. V případě vozidla Carnival jde o kupní smlouvu ze dne [datum] a žalovaný zde deklaroval adresu [adresa] (která tehdy skutečně byla adresou jeho trvalého bydliště, což se žalobkyni opět stalo fatálním, neboť tento údaj zřejmě nekriticky užila pro veškeré doručování), v případě druhé smlouvy z května 2021 žalovaný deklaroval adresu [adresa] (která od [datum] skutečně byla novou adresou jeho trvalého bydliště, které má dosud – č. l. 11).

6. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Na kartě údajů č. l. 14 a 15 je u osoby žalovaného uvedeno datum „Období pův. obeslaný“ [datum], resp. [datum] a žalobkyně se tak opět usvědčila z toho, že údaj z registru vozidel u žalovaného několik let neaktualizovala. Soudu je z předchozích řízení navíc známo, že adresy do své evidence zapisuje ručně, neboť se často dopouští chyb v psaní při přepisu, které se následně propisují do doručování v následujících letech. Soud v tomto řízení ani nemusel vyzývat žalobkyni ke sdělení původu adresy, neboť je zřejmé, že čerpala z kupní smlouvy z února 2021 nebo vycházela z historického záznamu o trvalém pobytu.

7. Podobné chyby jsou bohužel velmi časté a soud z těchto důvodů značnou část nároků zamítá. Nepochybně tedy značná část nároků u soudů končí spoluzaviněním žalobkyně a tedy zbytečně. Jelikož se však žalobkyně nechává zastupovat advokáty a na bezpočet předchozích upozornění na tento tristní stav nereaguje (pokud je vůbec svými advokáty s obsahy rozsudků seznamována), zjevně nemá motivaci způsob vykonávání své agendy měnit.

8. Pokud se týká druhého nároku, platí následující závěr o skutkovém stavu. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobního automobilu [Anonymizováno] se zdvihovým objemem motoru 2 295 cm3, maximálním výkonem 107 kW a maximální hmotností 2 400 kg s RZ jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Vlastnické právo vyplynulo ze špatné a rozostřené kopie kupní smlouvy č. l. 19, dle které žalovaný vozidlo koupil za 10 či 16 tis. Kč dne [datum] v Plzni od [jméno FO]. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částky [částka]. Žalovaný na výzvu žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami ze dne [datum] a [datum], doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále byla dne [datum], [datum] a [datum] zasílána upomínka od inkasní agentury [právnická osoba]., kterou žalobkyně ze soudu neznámého důvodu považuje za účelnou, přestože jde pouze o čtvrtou výzvu v řadě, zasílanou (dle obsahu všech dosavadních řízení senátu 20C) zpravidla na shodnou adresu, kam následně míří i předžalobní výzva od advokáta. Přitom tyto upomínky ani nesplňují všechny zákonné náležitosti výzvy (§ 4 odst. 7 tehdy platného zákona č. 168/1999 Sb.), nemohou tedy v případě obeslání správné adresy ani přivodit následek včasného uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě. Je však věcí žalobkyně, jak případně marní částku [částka], na kterou má nárok i bez zasílání této upomínky. Jedna z nich byla zaslána na již neaktuální adresu (jak níže). Dne [datum] zástupce žalobkyně odeslal žalovanému předžalobní upomínku ve smyslu § 142a o. s. ř. z téhož dne na shodnou adresu.

9. Zjištěný skutkový stav u druhého nároku soud posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je v případě druhého nároku důvodná, a proto jí vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni plnění dle I. výroku shora. Příležitost prokázat, že žalovaný vozidlo již nevlastnil, či v rozhodné době bylo fakticky zničeno (o čemž poplatníky ve výzvách povinně poučuje žalobkyně), žalovaný procesně promeškal. Protože je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Důvod ke krácení příslušné sazby dle zdvihové kubatury motoru soud v případě tohoto vozidla neshledal, neboť rozpor v parametru zdvihového objemu a rizika zvýšených škod vůči ostatním účastníkům silničního provozu zde nedosahuje takové zjevné intenzity, aby se soud odchyloval od platné vyhlášky.

10. Pokud se týká prvního nároku, je výsledek řízení opačný. Teprve při vyhotovování rozsudku soud zjistil, že žalobkyně již totožné dva nároky uplatnila v řízení sp. zn. [spisová značka], ve kterém byl rovněž první nárok zamítnut. Žalobkyně vzala žalobu v celém rozsahu před nabytím právní moci tam vydaného rozsudku zpět a takový rozsudek byl tak soudem v celém rozsahu zrušen. Oba nároky pak žalobkyně uplatnila v tomto řízení opětovně (se stejným výsledkem).

11. Výzvu k prvnímu uplatněnému nároku adresovala žalobkyně právě na takovou neaktuální adresu (č. l. 23). Tamtéž dále zaslala upomínky (č. l. 27, 31) a pro upomínky od inkasní agentury [právnická osoba]. (č. l. 35). Tato agentura alespoň jednu zaslala správně (č. l. 37). Nicméně tyto upomínky nesplňují všechny zákonné náležitosti výzvy (§ 4 odst. 7 tehdy platného zákona č. 168/1999 Sb.), nemohou tedy v případě obeslání správné adresy přivodit následek včasného uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě. Totéž platí pro předžalobní upomínky od zástupce žalobkyně ve smyslu § 142a o. s. ř. - opět na shodnou neaktuální adresu (č. l. 41).

12. I z jiných řízení této žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně adresy mnohdy získá např. přepisem z historické kupní smlouvy či historické pojistné smlouvy, současně však u dalšího vozidla žalované může i nadále evidovat odlišnou adresu. V jiné věci se zdá, že naopak přiřadila jinou adresu od jiného vozidla (případně může jít chybu, která se žalovaným ani nemusí souviset, neboť jde o ručně zadávané údaje). Ve věci sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] soud dokonce zjistil, že dvě odlišné adresy je žalobkyně schopna vést u shodného vozidla shodného vlastníka, přestože jde o nároky z bezprostředně následujících krátkých časových úseků a vymáhané částečně souběžně. Ve sp. zn. [spisová značka] zdejšího soudu totiž výzvu ke shodnému vozidlu a za období [datum] až [datum] zasílala dne [datum] na správnou adresu a upomínku pak zasílala dne [datum], tedy až poté, co již v souběžné věci používala adresu zkomolenou. Je zřejmé, že informační systém žalobkyně vykazuje zcela fatální nedostatek a adresní data jednotlivých nároků neporovnává/neaktualizuje. Fatální je většinou bohužel pro občany, pro žalobkyni jen v případě obezřetnosti soudu. V této věci jednoduše použila poslední adresu, která vyplynula z kupní smlouvy a tu použila u daného nároku, aniž takový údaj podrobila kritice a uvážila, že jde o nezávazný a nadto historický údaj, ani že u souběžně uplatňovaného nároku užívá adresu jinou. Žalovaný má u zdejšího soudu desítky dalších obdobných řízení k dalším vozidlům, pravděpodobně tak shodným nedostatkem trpí i další jeho nároky.

13. Soudu je z desítek předchozích řízení již známo, že žalobkyně (a agentura [právnická osoba]., i její právní zástupkyně) zjišťuje adresu u každého nároku zpravidla pouze jednou a to z registru vozidel, případně z kupní smlouvy, pojistné smlouvy či jiného zdroje, který uzná za vhodný. Překvapivě takové adresy nesjednocuje pro osobu, ale někdy ani pro shodné vozidlo, což se soudu nezdá praktické ani logické. Různé adresy pro různá vozidla mohou mít v některých situacích opodstatnění (vozidlo může mít shodného vlastníka, ale různého provozovatele apod.). Různé adresy u shodného vozidla při paralelním vymáhání pak žalobkyně nemůže obhájit žádným logickým argumentem. V předmětné věci se zdá, že adresu jednoduše převzala z dokumentu, který se jí zdál nejaktuálnější, aniž by využila svého oprávnění přístupu do registru obyvatel (který měla dle zákona č. 168/1999 Sb., ale nikdy jej nevyužívala). Různé adresy k téže osobě neporovnávala. Dle vyjádření registru obyvatel je soudu známo, že v registru vozidel (zda bylo žalobkyni známo nějaké vozidlo žalovaného, díky čemuž by mohla dotazovat alespoň tento registr, soudu není známo) zapisována výhradně adresa trvalého pobytu (a nikoliv tedy již případná adresa doručovací), přebíraná z registru obyvatel. Zjišťování povahy či okolností pochybení žalobkyně však není smyslem nalézacího řízení, kterým je pouze povinnost posoudit splnění zákonných náležitostí uplatnění výzvy a z moci úřední (§ 654 odst. 1 věta druhá o. z.) zohlednit případnou prekluzi nároku v roční lhůtě. Žalobkyně lustruje pouze registr vozidel, nikoliv podkladový registr obyvatel – do něhož měla do března 2024 zákonem umožněn přístup, tedy v době, kdy se o vlastnickém právu žalovaného dozvěděla. Nedochází tedy k opakovanému zjišťování adresy, nedochází pravidelně ke sjednocování údaje o adrese a především nedochází ke zjišťování údaje o trvalém bydlišti (či doručovací adrese) z registru obyvatel. A to dokonce ani v případech, kdy je adresa zjištěna z historické kupní smlouvy či historické pojistné smlouvy a není tedy žádným způsobem závazná, pokud nedojde k prokazatelnému doručení do vlastních rukou (čímž není ani záznam „dodáno adresátovi“ ve službě Sledování zásilky [právnická osoba].). Překvapivě nedochází ani k účelnému pokusu o kontaktování poplatníků, přestože prakticky v každé pojistné smlouvě je uváděno faktické bydliště, telefonický a emailový kontakt a soudu se tak poměrně jednoduše daří účastníky těchto řízení kontaktovat, nadto vychází ze smluv, které jsou již podstatně starší, než v době vzniku nároku žalobkyně. Soudu se zdá nepravděpodobné, že by žalobkyně nedokázala kontaktovat žalovaného, k němuž má nároky z několika vozidel.

14. Soud nemůže na tomto místě než zopakovat, co žalobkyni soustavně opakuje již několik let. Žalobkyně dlouhodobě nepracovala se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a (implicitně) spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel, resp. jak se ukazuje v projednávané věci, vychází zřejmě již jen ze své vlastní databáze, kterou v tomto případě zřejmě od roku 2021 ani neaktualizovala, ačkoliv § 15 odst. 7 tamtéž počítal s měsíční aktualizací údajů. Totéž lze konstatovat i k údajům v živnostenském rejstříku a totéž soud v řízení sp. zn. [spisová značka] zjistil i ve vztahu k sídlu právnické osoby, u kterých lze shodně dovozovat jejich průpis do registru vozidel. To ostatně odpovídá zjevně mechanickému provádění agendy vymáhání těchto nároků jak u žalobkyně, tak u advokátní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO], které je třeba někdy výzvy zasílat opakovaně a apelovat, aby byly svěřeny k vyřízení osobě, schopné pochopit smysl procesní výzvy a nezaslat pouze vzorovou odpověď, opakující tvrzení formulářového návrhu. Přitom se již dříve v jiném řízení (sp. zn. [spisová značka]) opět potvrdilo výslovným sdělením Magistrátu města [adresa], že průpis těchto údajů mezi jednotlivými registry je nespolehlivý i pro samotný registr vozidel, ačkoliv s ním státní správa počítá. Žalobkyně i tato právní zástupkyně si toho z desítek (či spíše stovek) tisíc dosavadních řízení již musí být mnoho let dobře vědomy, zjevně to však ignorují, spoléhaje na úspěch v převážné většině řízení. Žalobkyně přinejmenším zdejším soudem byla již v minulosti informována, že se jedná o nespolehlivé zdroje údajů o osobách, zatížené nezanedbatelnou chybovostí, jejichž příčinu soud nezná (může se jednat o chybu úředníka, technický problém při přenosu/zápisu dat mezi dvěma registry aj.). [adresa] se takový přístup slučuje s povinností řádného hospodáře však není otázkou pro toto řízení - orgánem dozoru nad činností žalobkyně však není veřejné mínění ani soudy, ale Česká národní banka. Ani ta však žalobkyni v uplynulých letech k nápravě nepřiměla. Výpisy žalobkyně k vozidlům nadto nejsou skutečným výpisem z veřejného registru (vozidel), ačkoliv to žalobkyně před soudy jejich zpracováním předstírala („zjištěné údaje“, „přijato dne“), ale toliko stavem vlastní databáze žalobkyně, která do ní zapisuje údaje z jiných zdrojů dat – dle míry chybovosti zřejmě ručně. V nejčerstvějších návrzích již doplňuje další typ výpisů, které zřejmě již jsou skutečnými výpisy. Případně je nijak neaktualizuje a v lepším případě se dotazuje u každého nároku pouze jednou, ačkoliv uplatnění a upomínání probíhá několik měsíců. Soudu není dosud ani známo, zda registr vozidel rozlišuje podnikatele a nepodnikatele. Právě proto však je živnostenský rejstřík, obchodní rejstřík i (donedávna) seznam držitelů datových schránek všem veřejně přístupný, resp. žalobkyni byl donedávna dokonce zákonem výslovně poskytnut přístup do registru obyvatel, čímž oproti veškerým ryze soukromoprávním subjektům disponovala nesporné privilegium - jaké se jinak těší jen orgány veřejné správy a samosprávy. Zřejmě v důsledku nevyužívání o něj však v aktuální právní úpravě přišla. Tato řízení v důsledku toho nepostrádají významný veřejnoprávní moment, daný i dalšími aspekty (zřízení žalobkyně dle zákona, uložení povinností zákonem, zákonem definovaný postup zjištění i uplatnění nároku, sankční složka nároku na příspěvek do Garančního fondu aj.) - k tomu srovnej právní větu nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3344/12.

15. Žalobkyně však ani jeden přístup zjevně nevyužívá (soudu není známo, zda o faktické/technické zřízení přístupu do registru obyvatel dle zákonného oprávnění vůbec kdy usilovala) a ignoruje tak již několik let poučení (přinejmenším) od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v [adresa]) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se na jinou databázi, než na základní registr obyvatel (natož pak jiné zdroje neoficiálních údajů), nelze zcela spoléhat, neboť je zatížena nenulovou chybovostí, resp. v případě historické kupní smlouvy má toliko historickou relevanci. V aktuálně platné úpravě již o toto nikdy nevyužívané oprávnění dokonce přišla, a nedojde-li v budoucnu revizi jejích povinností a oprávnění, bude muset na základě aktuálně platné právní úpravy občan i žalobkyně spoléhat na funkčnost automatizovaného průpisu těchto údajů (a smířit se s nevyužíváním případného údaje o adrese doručování, viz dále). Totéž lze nyní analogicky dovodit i pro živnostenský rejstřík (či sídlo právnické osoby). V četných případech tak žalobkyně doručuje všechny písemnosti i na již neaktuální adresy trvalého pobytu či podnikatelského sídla, což má pro občany prakticky shodné následky, jako použití adresy chybné, cizí či zkomolené.

16. Případně se žalobkyně odvolává (v jiných řízeních) na zjevně obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb. Pomine-li soud, že žalobkyně v přiměřených intervalech nelustruje ani registr vozidel a důvod její neznalosti správné adresy spočívá především v tom, odkazované ustanovení nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a není již ani v úřední v praxi využíváno (jak soud v řízení sp. zn. [spisová značka] ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města [adresa]). Dle sdělení Magistrátu města [adresa] ze dne [datum] (ve věci zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka]) k přímému dotazu soudce není v registru vozidel v úřední praxi evidován dokonce údaj o případné doručovací adrese vlastníka/provozovatele vozidla. To je ostatně v souladu s § 4 odst. 2 písm. a) bod 1 zákona č. 56/2001 Sb., který počítá s vedením údajů v následujícím rozsahu: údaje o vlastníkovi a provozovateli, není-li totožný s vlastníkem, kterými jsou jméno, popřípadě jména a příjmení, adresa místa trvalého pobytu, dlouhodobého pobytu, přechodného pobytu v délce alespoň 6 měsíců nebo jiného povoleného pobytu a rodné číslo, pokud bylo přiděleno, popřípadě datum narození. Údaje jsou tedy zjevně vedeny v rozsahu pro identifikaci subjektu, s údajem o (sekundární) doručovací adrese výslovně počítáno není. S ohledem na aktuální vypuštění práva žalobkyně na přístup do registru obyvatel (zřejmě nedůsledností zákonodárce) to již kodifikuje zjevný nedostatek právní úpravy, která nepočítá s využitím údaje o případné jiné doručovací adrese. Je zřejmé, že čerpání údaje o doručovací adrese občana ze sekundárního registru je problematické řešení a odnětí práva přístupu do registru obyvatel žalobkyni stávající právní úpravou lze bez dalšího považovat za problematické a legislativně nedomyšlené a nevyhovující řešení.

17. V běžné úřední praxi občan oznámí změnu adresy trvalého pobytu vůči agendě evidence obyvatel a logicky spoléhá na sdílení tohoto údaje nejen v rámci téhož obecního/městského/magistrátního úřadu, ale rovněž napříč ostatními (elektronicky vedenými) veřejnými registry – což je ostatně v souladu s § 51 odst. 3 písm. g) zákona č. 111/2009 Sb., o základních registrech, a stejně tak je to v souladu se základními zásadami dobré veřejné správy (zejm. § 6 odst. 2 správního řádu č. 500/2004 Sb.). Občan nemůže být nucen, aby při změně adresy trvalého bydliště obcházel veškeré agendy státní správy a činil totéž. Na tom nic nemění, pokud občan zanedbá výměnu osvědčení o registraci vozidla, kde má do doby výměny dokladu nadále vedenu původní adresu, neboť elektronicky je dle vyjádření úřadu vyznačován údaj aktuální a [Jméno žalobkyně] se vůbec nemusí zajímat o skutečnost, zda na osvědčení o registraci vozidla má či nemá občan adresu aktuální a samotným fyzickým osvědčením o registraci vozidla občan svou totožnost nikomu neprokazuje. Občan oproti tomu má právo ohledně nároku z příspěvek do Garančního fondu spoléhat na vedení (aktuálního) údaje (alespoň) o trvalém pobytu v registru obyvatel, což však žalobkyně (a její právní zástupkyně) dlouhodobě ignoruje (těžko se tak může legitimně dovolávat nedostatků na straně občanů). Zprvu snad z pohodlnosti, v pozdějších letech již zřejmě i proto, že tímto nedostatkem již mohou nezhojitelně trpět desítky tisíc dobrovolně splněných či soudem pravomocně přiznaných nároků a žalobkyně se zřejmě bojí tuto praxi jakkoliv veřejně tematizovat. Ostatně kdykoliv je její nárok rozsudkem zcela zamítnut, bere žaloby zpět, aby dosáhla zrušení takového rozsudku – pravděpodobně právě proto, aby nebyl veřejně publikován. Totéž soud zaznamenal i v tomto řízení.

18. Při výkladu dvou vzájemně si konkurujících ustanovení je nutné (vedle zdravého rozumu a profesní opatrnosti a odpovědnosti) aplikovat systematický výklad práva a postupovat takovým způsobem, který více chrání občana, když žalobkyně zde vykonává zákonné oprávnění, které se blíží přenesenému výkonu státní správy. Obdobně to nepochybně platí i na poměry podnikající fyzické osoby i právnické osoby a jejich podnikatelská sídla. Žalobkyně přitom ignorovala oprávnění, dané jí „jejím vlastním“ složkovým zákonem (č. 168/1999 Sb.), pokud se toliko odvolává na ustanovení jiného správního předpisu (č. 56/2001 Sb.) a tam uvedenou povinností vlastníků vozidel, o níž však žalobkyně stejně dobře jako soud ví, že není v praxi důsledně využívána, resp. že souvisí s výměnou dokladů a nikoliv s aktuálním stavem zápisu v elektronicky vedených registrech. Případně vychází z jiného zdroje informací (historických kupních či pojistných smluv), aniž výsledek konfrontovala s aktuálním stavem registru obyvatel (či v jiných případech živnostenského či obchodního rejstříku). Přitom tuto činnost vykonává za garantovanou náhradu [částka], což na ni nepochybně klade i břemeno odpovědnosti. Zda tuto náhradu přenechává společnosti [právnická osoba]., je věcí žalobkyně, nicméně je jistě případnou otázkou, zda tyto prostředky neodčerpává právě upomínání externí agenturou [právnická osoba]., když dle znalosti z předchozích řízení využívají i komerční pojišťovny, které za upomínání rovněž požadují částku okolo [částka]. Současně pak lze žalobkyni aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo o 131 žalob, což činí téměř třetinu nápadu soudce, a 1 529 žalob za celý úsek C zdejšího soudu (do čehož vůbec nespadají rozkazní řízení v agendě „CEPR“, kterých je zpravidla početně více), v roce 2023 pak šlo již o 158 řízení a 1 567 celkem. Odpovědnost žalobkyně za správnost jejích postupů má tedy nesporně i etické aspekty s dopadem na velkou část veřejnosti. A to nejen z řad „neplatičů“, ale rovněž osob, vůči kterým kupující vozidla nesplnil smluvní i zákonnou povinnost oznámení změny vlastníka vozidla, což je za současné právní úpravy mnohdy skutečně nezáviděníhodná situace (srov. zejm. nález Ústavního soudu ve sp. zn. Pl. ÚS 114/2020). Rovněž vůči spolehlivosti doručování písemností [právnická osoba]., lze mít četné výhrady (jen v roce 2024 již senát 20C zdokumentoval a reklamoval 8 nepravdivě vyplněných údajů na vrácených obálkách). Soud si přitom nedokáže vysvětlit, proč žalobkyně vědomě ignorovala tak nespornou výsadu, jakou je přístup do registru obyvatel. Zřejmě právě z důvodu nevyužívání tohoto oprávnění s ním již nová úprava zákonem č. 30/2024 Sb. vůbec nepočítá. Žalobkyně přitom neváhá investovat do informativních spotů do celoplošných médií (zbytné finanční prostředky tedy zjevně má), sama je však ke svým povinnostem dlouhodobě lhostejná. Správný postup by přitom žalobkyni zvýšené náklady zřejmě ani nepřinášel. Spíše naopak, neboť opakované zasílání upomínek na chybné adresy je nepochybně méně efektivní řešení, než zaslání jediné upomínky na adresu aktuální/správnou. Nic ostatně žalobkyni neomezuje ani v odeslání následných upomínek na jakoukoliv další adresu, kterou uzná za vhodné, pokud svou povinnost alespoň jednou splnila zasláním výzvy a předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. Je zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně z řad advokátů je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Sazba příspěvku nadto násobně převyšuje obvyklé komerční pojistné (v této věci jde o [částka] za každý den, tedy [částka] ročně!), má tedy i výrazný sankční rozměr, což rovněž navyšuje míru zodpovědnosti, s jakou má žalobkyně (i její právní zástupkyně) ke svěřené agendě přistupovat.

19. Pokud tedy složkový zákon žalobkyni před dubnem 2024 výslovně poskytoval oprávnění, nečinil tak z rozmaru zákonodárce a v rámci řádného výkonu takové činnosti nelze než takové oprávnění považovat současně za povinnost takové oprávnění využívat. Svévolným postupem žalobkyně dochází k poškozování práv a zájmů občanů - s následky na rozhodování soudů ohledně prekluze nároku samotného a tím i na rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ty původní pohledávku dále výrazně navyšují, nemluvě o transakčních nákladech státu a prohlubování krize exekučního vymáhání, které se dlouhodobě týká téměř 6 % obyvatel státu. Tím spíše to platí pro živnostenský a obchodní rejstřík, kam může nahlížet každý, a to bezplatně. Žalobkyně i její právní zástupkyně přitom v projednávané věci příležitost k lustraci bydliště žalovaného promeškaly hned několikrát.

20. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně použila pro zaslání výzvy a navazujících upomínek k uplatnění prvního nároku nesprávnou adresu. Žalobkyně, stejně jako soudy v občanském soudním řízení (srov. stanovisko Ústavního soudu ve sp. zn. Plsn 1/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]) musí respektovat základní principy doručování, byť u žalobkyně nejsou striktně stanoveny zákonem jako pro soudy. Žalobkyně však v rámci materiální interpretace povinnosti „odeslat“ ve smyslu § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. nepochybně může a také musí rozlišovat, zda jedná vůči fyzické osobě nepodnikající (tehdy má lustrovat registr obyvatel, případně registr datových schránek), fyzické osobě podnikající či právnické osobě a podle toho zvolit adekvátní zdroj informací. První nárok proto soud (opět) zamítnul, neboť opět nedošlo k řádnému uplatnění nároku v roční prekluzivní lhůtě, kterou by již ani částečně nemohlo zhojit doručení upomínky od inkasní agentury, které neobsahují všechny zákonem stanovené náležitosti, ani žalobního návrhu soudem, k němuž došlo zřejmě až po září 2022 (poprvé v předchozím řízení sp. zn. [spisová značka]), kdy již prekluzivní lhůta zřejmě uplynula. K prekluzi nároku soud přihlíží z úřední povinnosti - § 654 odst. 1 věta druhá o. z. Žalobkyně nemá oprávnění stanovovat adresu na základě vlastního odhadu pravděpodobnosti či vhodnosti, pokud se na takové adrese prokazatelně nezdaří doručení do vlastních rukou. Údaj v kupní či pojistné smlouvě není pro třetí strany jakkoliv závazný, může být ostatně i nesprávný záměrně (např. při koupi vozidla lze mít obavu, zda prodávající nemá v úmyslu vozidlo odcizit s použitím duplikátu klíče a znalosti adresy bydliště kupujícího, v pojistné smlouvě může být zkomolena zprostředkovatelem), či může být jednoduše výsledkem mylného zápisu prodávajícím či kupujícím či pojišťovacím zprostředkovatelem. V situaci, kdy na takové adrese nedojde k prokazatelnému doručení, nemůže žalobkyně považovat písemnost za doručenou do dispoziční sféry adresáta, pokud se současně nejedná o aktuální adresu trvalého pobytu či o aktuální doručovací adresu (dle registru obyvatel). Adresa poplatníka, uvedená kdekoliv jinde, má ryze indikativní charakter a může se stát obsoletní již večer téhož dne. Prokazatelným doručením není ani údaj u doporučeného psaní, neboť ten zahrnuje i vhoz do schránky (a samozřejmě nejde o údaj na veřejné listině jako v případě doručování dle procesních předpisů). Ostatně nejen u žalobkyně, ale i u velké části veřejnosti chybí základní povědomí o tom, že služby, sjednané ohledně komerčního doručování zásilek, nemají vliv na způsob doručování úředních písemností. Mnozí tak mylně spoléhají na poštovní plnou moc k přebírání zásilek, na službu dosílka či změna ukládací pošty. Ostatně důvěra soudu je neustále zkoušena i samotných veřejných listin – doručenek soudních písemností, kterých jen v roce 2024 a 2025 již senát 20C reklamoval třináct.

21. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení prakticky ve shodném poměrů úspěšná i neúspěšná (rozdíl činil méně než 10 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznává právo na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení žádnému z účastníků (výrok III.). Krom toho by soud případnou náhradu nákladů řízení žalobkyni krátil i z toho důvodu, že nároky neuplatňuje účelně společným návrhem, ačkoliv disponuje v každém okamžiku několika splatnými a přesto je uplatňuje samostatnými návrhy (např. [spisová značka] a [spisová značka]).

Poučení