20 C 43/2018-223

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Donkou Vocetkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení zadostiučinění takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 43 959,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 54 850 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce [příjmení] [anonymizována dvě slova] [jméno] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou dne 15. 2. 2018 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované ve výši 65 600 Kč. Uvedl, že dne 24. 11. 2011 podal u žalované žádost o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ žádost“) podle zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ zákon č. 262/2011 Sb.“). O jeho žádosti mělo být podle § 71 odst. 1 a 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Pokud nebylo možné rozhodnout bez zbytečného odkladu, mělo být vydáno rozhodnutí do 30 dnů od zahájení řízení. Lze připustit, že v tomto poněkud složitějším případě, by bylo ospravedlnitelné vydání ve lhůtě přiměřeně delší. Prvoinstanční rozhodnutí ve věci však bylo vydáno až 24. 7. 2015 pod [číslo jednací]. Po v čas podaném odvolání ze dne 6. 8. 2015 k Etické komisi České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu (dále jen„ Etická komise ČR“) byla věc u tohoto druhoinstančního orgánu pravomocně skončena zamítavým rozhodnutí m datovaným dne 9. 10. 2017, které mu bylo doručeno prostřednictvím právního zástupce dne 16. 10. 2017. Tímto bylo předmětné prvoinstanční rozhodnutí žalované potvrzeno. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., se za nesprávný úřední postup považuje též porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Z uvedeného je patrné, že prvoinstanční rozhodnutí ve věci žalobce mělo být vydáno nejpozději do 25. 1. 2012. Žalovaná a Etická komise ČR se dostaly s ohledem na uvedené do prodlení s vydáním rozhodnutí ke dni 23. 1. 2017. Řízení bylo zjevně průtažné, a proto žalobce navrhl žalované, aby při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházela ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 (dále jen„ Stanovisko“), a zdůraznil, že při stanovení výše zadostiučinění se má přihlížet též k věku a zdravotnímu stavu účastníka. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučiní je nutno vycházet ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečnosti vyplývajících z kritérií obsažených ve správním řádu. Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za 1 rok nedůvodných průtahů řízení, tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za 1 měsíc nedůvodných průtahů řízení. Tuto výši lze podle Stanoviska moderovat s ohledem na působení jednotlivých faktorů v konkrétní věci. Dle žalobce je možné při stanovení výše odškodnění tuto přiměřeně zvýšit či snížit, přičemž by mělo být dostačující zvýšení nebo snížení o 50 %. Pro uvedené proto požadoval na přiměřené zadostiučinění nemajetkové újmy jemu způsobené alespoň 1 600 Kč za každý měsíc prodlení – tedy s nevyřízením věci bez zbytečných průtahů. Dále uvedl, že z hlediska odpovědnosti státu, je výchozí celková délka řízení od podání žádosti, nikoliv porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon, a řízení by mělo být posuzováno jako jeden celek.

2. Žalovaná žalobní nárok žalobce neuznala a žalobu navrhla zamítnout. Uvedla, že v dané věci bylo vydáno usnesení o přerušení řízení z důvodu vyžádání odborných stanovisek podle § 6 odst. 3 zákona č. 262/2011. Následně byl žalobce vyzván k doplnění dokladů a tvrzení týkajících se jeho žádosti a dále byl o spolupráci požádán Odbor [anonymizována dvě slova] Sekce [anonymizována dvě slova] Ministerstva zahraničních věcí. Uvedla, že probíhalo vyhledávání důkazního materiálu a jeho zpracování. Žalovaná následně uplatněnou žádost o vydání osvědčení zamítla rozhodnutím ze dne 24. 7. 2015, proti kterému žalobce podal odvolání, které doplnil dne 1. 9. 2015, jež bylo postoupeno Etické komisi ČR, která jej zamítla a potvrdila prvoinstanční správní rozhodnutí rozhodnutím ze dne 16. 10. 2017. Dále uvedla, že řízení u Etické komise ČR bylo na základě žádosti žalobce ze dne 6. 2. 2017 přerušeno do 1. 7. 2017. Dne 23. 1. 2017 uplatnil žalobce u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy, k čemuž mělo dojít nepřiměřenou délkou řízení o vydání osvědčení podle zákona č. 262/2011. Správní orgán z důvodu neprokázání vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem újmy dne 7. 6. 2017 ve svém stanovisku konstatoval, že nebyly naplněny podmínky podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná dále poukázala na většinovou rozhodovací praxi Městského soudu v Praze (pozn. soudu – předtím, než byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1242/18), která dovozovala nemožnost aplikace Stanoviska na typově shodnou věc s tím, že na ní nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), a proto se neuplatní presumpce vzniku nemajetkové újmy dle Stanoviska a důkazním břemenem je zatížena žalující strana, která musí prokazovat jak vznik nemajetkové újmy, tak příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy správního řízení a vznikem této újmy. S odkazem na posléze vydaná rozhodnutí Ústavního soudu v obdobných případech, pak nadále argumentovala, že žalobní nárok je nedůvodný, neboť žalobce neprokázal, jaká relevantní nemajetková újma mu v důsledku vedení předmětného správního řízení vznikla. Zároveň uvedla, že čl. 6 Úmluvy nedopadá na předmětnou věc, a proto ani nelze aplikovat Stanovisko. Žalovaná následně uvedla, že správní řízení trvalo celkem 2 154 dnů (od 24. 11. 2011 do 16. 10. 2017). Vyvinula dostatečné úsilí ke zjištění činnosti žalobce. Délku správního řízení nelze jen mechanicky sčítat, ale posuzovat ve světle konkrétního případu. Je potřeba vzít v úvahu zákonné lhůty, které se musí odečíst od celkové délky řízení. Délku předmětného řízení nepochybně zapříčinila i skutečnost, že se jedná o zvlášť složitý případ, a zároveň již z přílohy žádosti žalobce bylo zřejmé, že je evidován ve svazcích bývalé [anonymizováno], což samo o sobě vyvolává překážku vydání osvědčení. Žalovaná oslovila množství různých institucí, aby měla dostatečné podklady pro vydání rozhodnutí, a odpovědi nemohly být poskytnuty okamžitě, vyžádaly si určitý čas pro vyřízení potřebného. Uvedla, že délku odvolacího řízení u Etické komise ČR nemohla ovlivnit, neboť tento orgán nepatří do její působnosti, když se jedná o organizační jednotku Úřadu vlády ČR.

3. Soud zjistil tyto skutečnosti:

4. Soud má na základě shodných tvrzení účastníků řízení za nesporné, že předmětné správní řízení o vydání osvědčení trvalo celkem 2 154 dní (od 24. 11. 2011 do 16. 10. 2017), kdy nabylo právní moci zamítavé rozhodnutí Etické komise ČR (důkaz: žádost žalobce ze dne 24. 11. 2011 a rozhodnutí Etické komise ČR ze dne 9. 10. 2017, [číslo jednací]), a že žalobce uplatnil u žalované dne 23. 1. 2017 nárok na nemajetkovou újmu, na jejímž základě správní orgán z důvodu neprokázání vzniku újmy a příčinné souvislosti mezi průtahy a vznikem újmy dne 7. 6. 2017 ve svém stanovisku konstatoval, že nebyly naplněny podmínky podle zákona č. 82/1998 Sb. a nárok žalobce zamítl.

5. Z žádosti žalobce ze dne 24. 11. 2011 soud zjistil, že k žádosti o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, podané u žalované, žalobce jako přílohy připojil [anonymizováno 7 slov] a navrhl k provedení podklady, které nemá k dispozici, a to materiály svazku [anonymizováno].

6. Z usnesení žalované ze dne 12. 12. 2011, č. j. 262000433/2011-1027, doručeným žalobci dne 16. 12. 2011, soud zjistil, že žalovaná přerušila předmětné správní řízení do doby, kdy bude ministerstvu předloženo odborné stanovisko příslušných institucí.

7. Z žádostí žalované o spolupráci ze dne 19. 12. 2011, 20. 12. 2011, 21. 12. 2011, 2. 3. 2012, 14. 12. 2012, 11. 9. 2012, 4. 10. 2012, 19. 3. 2013, 20. 3. 2013, 2x 23. 4. 2013, 24. 9. 2013, 11. 10. 2013, vč. dodejek,soud zjistil, že žalovaná požádala Archiv bezpečnostních složek Praha, Národní archiv Praha, Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, Městský soud v Praze, VÚA – Správní archiv AČR, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, Ústav pamäti národa, Státní oblastní archiv v Praze, [anonymizována dvě slova], [právnická osoba], Odbor [anonymizováno] státu – Ministerstvo zahraničí a Velvyslanectví [země] v Praze o spolupráci a předložení odborného stanoviska v rámci řízení o vydání osvědčení podle zákona č. 262/2011 Sb.

8. Ze sdělení Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu ze dne 9. 1. 2012 soud zjistil, že žalované byly sděleny výsledky šetření.

9. Ze sdělení Národního archivu Praha ze dne 18. 1. 2012 soud zjistil, že k žalobci nelze dohledat žádné dokumenty o jeho činnosti a neprochází členskou evidencí [anonymizována dvě slova].

10. Ze sdělení Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 9. 3. 2012 soud zjistil, že informace uváděné žalovanou nelze ověřit ve fondech OAZI – archivu MZV ČR.

11. Z odborného stanoviska Archivu bezpečnostních složek ze dne 9. 3. 2012, [číslo jednací] [anonymizováno], soud zjistil, že tohoto dne Archiv bezpečnostních složek zaslal žalované své odborné stanovisko k její žádosti.

12. Ze sdělení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2012 soud zjistil, že žalované byl poskytnut požadovaný rozsudek.

13. Ze sdělení Ústavu pro studium totalitních režimů ze dne 13. 3. 2013 soud zjistil, že žalovaná obdržela odborné stanovisko k žalobci.

14. Ze sdělení Státního oblastního archivu v Praze ze dne 22. 4. 2013 soud zjistil, že žalovaná obdržela informaci, že požadovaný personální spis se nenachází v archivu.

15. Ze sdělení Český holding ze dne 30. 4. 2013 soud zjistil, že žalovaná obdržela informace ohledně žalobce.

16. Ze sdělení Ústavu pamäti národa ze dne 4. 8. 2014 soud zjistil, že žalovaná obdržela informace ohledně žalobce.

17. Ze sdělení Státního oblastního archivu v Praze ze dne 29. 5. 2015 soud zjistil, že žalovaná obdržela požadované materiály.

18. Z žádosti žalované ze dne 22. 4. 2015 soud zjistil, že požádala o zpřístupnění písemností z provenience [anonymizováno], které se vztahují k roce 1987 – 1989.

19. Z úředního záznamu ze dne 25. 4. 2012 soud zjistil, že žalovaná informovala žalobce, že bude oslovovat velvyslanectví [země] v Praze s žádostí o poskytnutí materiálů k jeho činnosti.

20. Ze sdělení žalované ze dne 31. 7. 2012, [číslo jednací], doručeného žalobci dne 6. 8. 2012, soud zjistil, že žalovaná písemně seznámila žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a poskytla mu lhůtu k vyjádření a k seznámení se s podklady.

21. Ze sdělení žalované ze dne 10. 12. 2014, [číslo jednací], soud zjistil, že žalovaná poskytla žalobci kopie důkazů a poskytla mu lhůtu pro vyjádření.

22. Z protokolu o ústním jednání ohledně seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí ze dne 9. 8. 2012 soud zjistil, že byly do spisu založeny další materiály a zároveň, že žalovaná vyžádá stanovisko Ústavu pro studium [anonymizována dvě slova].

23. Z protokolů o nahlédnutí do spisu ze dne 30. 4. 2013, 14. 5. 2014 a 22. 7. 2015, soud zjistil, že žalobce se dostavil k žalované.

24. Z protokolu o jednání ze dne 4. 12. 2014 soud zjistil, že žalobce se dostavil k žalované a předložil další materiály 25. Ze sdělení žalované ze dne 7. 5. 2013 soud zjistil, že žalovaná vyzval žalobce k doplnění důkazů a tvrzení a vyzvala ho, aby kontaktoval zahraniční zpravodajské služby.

26. Ze sdělení žalované ze dne 22. 5. 2013, [číslo jednací], doručeného žalobci dne 31. 5. 2013, soud zjistil, že žalovaná písemně seznámila žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a poskytla mu lhůtu k vyjádření a k seznámení se s podklady.

27. Z podání žalobce ze dne 1. 6. 2013 vč. podacího razítka s datem 3. 6. 2013 soud zjistil, že žalobce se vyjádřil k předloženým podkladům pro rozhodnutí o žádosti o vydání osvědčení.

28. Ze sdělení žalované ze dne 12. 1. 2015, [číslo jednací], doručeného žalobci dne 16. 1. 2015, soud zjistil, že žalovaná písemně seznámila žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a poskytla mu lhůtu k vyjádření a k seznámení se s podklady.

29. Z podání žalobce ze dne 18. 1. 2015 vč. podacího razítka s datem 21. 1. 2015 soud zjistil, že žalobce se vyjádřil k předloženým podkladům pro rozhodnutí o žádosti o vydání osvědčení.

30. Ze sdělení žalované ze dne 23. 6. 2015, [číslo jednací], doručeného žalobci dne 30. 6. 2015, soud zjistil, že žalovaná písemně seznámila žalobce s podklady pro vydání rozhodnutí a poskytla mu lhůtu k vyjádření a k seznámení se s podklady.

31. Z rozhodnutím žalované ze dne 24. 7. 2015, [číslo jednací], soud zjistil, že žalovaná doručila dne 5. 8. 2015 žalobci toto rozhodnutí, jímž zamítla jeho žádost o vydání osvědčení.

32. Z odvolání žalobce ze dne 6. 8. 2015 a jeho doplnění právním zástupcem žalobce ze dne 1. 9. 2015, soud zjistil, že žalobce se proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2015 odvolal.

33. Z rozhodnutí Etické komise ČR pro ocenění účastníků odboje a odporu proti [anonymizováno] ze dne 9. 10. 2017, právní moc 16. 10. 2017, [číslo jednací], soud zjistil, že Etická komise ČR zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované.

34. Z ostatních v řízení provedených důkazů již soud nezjistil žádné podstatné skutečnosti pro rozhodující skutková zjištění nebo právní posouzení věci a proto je dále nehodnotil.

35. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu:

36. Žalovaná o žádosti žalobce na vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti [anonymizováno] podané dne 24. 11. 2011, rozhodla ve dvouinstančním správním řízení pravomocně dne 16. 10. 2017, kdy rozhodnutím ze dne 12. 12. 2011, [číslo jednací], řízení přerušila do doby předložení odborných stanovisek příslušných institucí; následně žádala různé úřady a instituce o spolupráci a předložení odborných stanovisek, které obdržela v průběhu roku 2012 až 2015 a po seznámení žalobce s obsahem správního spisu a jeho následných vyjádření, vydala dne 24. 7. 2015, [číslo jednací], zamítavé rozhodnutí, které bylo k odvolání žalobce ve znění jeho doplnění ze dne 1. 9. 2015, postoupeno Etické komisi ČR jako odvolacímu orgánu. Etická komise ČR rozhodnutím ze dne 9. 10. 2017, právní moc 16. 10. 2017, [číslo jednací], zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2015, [číslo jednací]. Žalobce u žalované uplatnil nárok na nemajetkovou újmu ve výši 65 600 Kč, požadovanou podle Stanoviska. Ta mu však neuhradila ničeho a žádost žalobce zamítla.

37. Podle čl. 10 Ústavy České republiky je součástí právního řádu České republiky Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. sdělení uveřejněné pod č. 209/1992 Sb., ve znění sdělení uveřejněných pod č. 41/1996 Sb., č. 243/1998 Sb. a č. 48/2010 Sb. m. s., dále též jen„ Úmluva“). K povaze mezinárodních smluv, mezi něž Úmluva patří, přitom uvedený článek uvádí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

38. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy, každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

39. Podle čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod (dále jen„ Listina“), každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

40. Podle ust. § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

41. Podle ust. § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

42. Podle ust. § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož zákonného ustanovení, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

43. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. II. ÚS 1242/18, zákon o protikomunistickém odboji, vydaný pod č. 262/2011 Sb., je svého druhu jedinečným (nikoli speciálním) právním předpisem. Okruh osob, které jsou za předpokladu splnění zákonných podmínek nositeli příslušných oprávnění, je poměrně úzce limitován ex ante nastalými skutečnostmi, ale do značné míry i věkem. Tomu je přizpůsoben i způsob satisfakce provedené nyní již demokratickým státem. Podle zákona o protikomunistickém odboji se občanu splňujícímu podmínky zákona vydává osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Na základě tohoto osvědčení se přiznává jednorázový příspěvek a provádí se zvýšení sociální dávky. Doba, po kterou bylo přerušeno řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za účelem opatřování odborných stanovisek, jakkoli spojená se stavením lhůt podle zákona o protikomunistickém odboji, nemůže být - pro svou délku v konkrétním případě i právní nejistotu ohledně délky řízení obecně – posuzována optikou obecné právní zásady lex dura sed lex. Jde o čas, jenž tu byl žalobci-stěžovateli upřen. Legitimní očekávání, že mu bude osvědčení v přiměřené lhůtě vydáno, se pro něj změnilo v několikaleté vynucené vyčkávání, které lze označit též vzhledem k jeho věku za nedůstojné. Namístě je proto ústavně konformní interpretace, podle níž se při popsané časové nejistotě posoudí odpovědnost státu za průtahy v řízení podle ustanovení § 13 zákona o odpovědnosti státu nikoli v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. [ulice] je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoli porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě.

44. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, z ústavního pořádku vyplývá, že každý má v řízení, v jehož rámci rozhodují orgány veřejné správy o jeho základních právech a svobodách, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Při porušení tohoto práva – nepřiměřenou délkou takového řízení – pak dotčenému jednotlivci svědčí právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem nelze odhlížet od toho, že bylo ve správním řízení rozhodováno o základním právu nebo svobodě, a proto je povinností obecných soudů zohlednit celkovou délku řízení, jež teprve ve svém souhrnu vedlo k realizaci základního práva; jinak se obecné soudy dopustí nepřípustného snížení procesní ochrany dotčeného jednotlivce. Na správní řízení o základních právech a svobodách, jakož i na případné navazující soudní řízení, je tedy třeba z ústavněprávního hlediska nahlížet jako na řízení jediné. Není-li jeho délka přiměřená, uplatní se vzhledem k zásadnímu významu základních práv a svobod v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny domněnka vzniku nemajetkové újmy. Přitom není třeba zkoumat, zda předmětem řízení bylo„ občanské právo nebo závazek“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Samotné posouzení existence podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v konkrétním případě je pak v pravomoci obecných soudů.

45. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, právo na projednání věci v přiměřené době (které je obsahově shodné s právem na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny) mají účastníci správních řízení, na něž dopadá čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nebo jejichž předmětem je základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na to, zda na daná správní řízení navazoval či nenavazoval soudní přezkum.

46. Po právní stránce proto soud hodnotil zjištěné skutečnosti podle § 1, § 2, § 5 písm. b), § 6, § 13 odst. 1 věta prvá a třetí, § 14 odst. 1 a 3, § 15 odst. 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., a dle příslušných ustanovení správního řádu, neboť řízení podle zákona č. 262/2011 Sb. podléhá režimu správního řádu (viz § 9 správního řádu), přičemž současně postupoval dle shora citovaných článků Úmluvy a Listiny a rovněž vycházel z aktuální judikatury vážící se k dané problematice, zejména citovaných nálezů Ústavního soudu.

47. Soud předně konstatuje, že žalobce splnil podmínky pro domáhání se práva u soudu na přiměřené zadostiučinění jakožto kompenzace za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem žalované, neboť u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění v peněžité formě uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž žalovaná jeho nárok v zákonné lhůtě neuspokojila (§ 15 odst. 2 téhož zákona).

48. V dané věci se neuplatní § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na jehož základě by žalovaná mohla důvodně očekávat, že tato věc bude rozhodnuta obdobně jako jiné typově shodné věci, v nichž Městský soud (viz jeho rozsudky v řízeních pod sp. zn. 51 Co 6/2017, 91 Co 140/2017, 69 Co 370/2017, 53 Co 265/2017, 15 Co 552/2017, 28 Co 471/2017, 15 Co 483/2017 a 13 Co 1/2018), většinově dospěl k právnímu názoru (před citovaným nálezem Ústavního soudu), že na předmětná správní řízení nedopadá čl. 6 Úmluvy, nárok poškozených nemá civilní (soukromoprávní) povahu, nelze na něj aplikovat větu třetí § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a tudíž ani Stanovisko, ale že je nutno v těchto řízeních postupovat podle věty druhé § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., kdy se odškodnění poskytuje za jednotlivé průtahy a nikoli za celou délku řízení, a kdy se vznik nemajetkové újmy nepresumuje, nýbrž poškozený je povinen tvrdit a prokazovat její vznik i příčinnou souvislost mezi jednotlivými průtahy a vznikem této újmy.

49. V této souvislosti je nutno předně konstatovat, že Městský soud v Praze jako soud odvolací, mimo výše uvedená řízení, rozhodoval v typově shodných věcech i v dalších řízení (např. jeho rozsudky č. j. 16 Co 297/2017-75 ze dne 7. 11. 2017 nebo č. j. 11 Co 1/2018-84 ze dne 14. 3. 2018), v nichž dospěl ke zcela rozdílnému právnímu posouzení věci (shodnému jako zdejší soud v předchozích řízeních pod sp. zn. 11 C 171/2016 a 11 C 173/2016), tedy že daná správní řízení spadají pod aplikaci čl. 6 Úmluvy i Stanoviska, že vznik nemajetkové újmy se presumuje a poškozený jej nemusí prokazovat. V rozsudku č. j. 16 Co 297/2017-75 pak odvolací soud taktéž výslovně uvedl, že se uplatní § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. Toto právní posouzení je pak v souladu s nálezem Ústavního soudu, podle kterého, jak je konstatováno již shora, je nezbytné posoudit odpovědnost státu za průtahy v řízení podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Z výše uvedeného tak vyplývá, že s ohledem na nejednotnost pravomocného rozhodování různých senátů Městského soudu v Praze a vůdčí aplikační úvahy nálezu Ústavního soudu nemohla žalovaná důvodně očekávat, že soud v této věci rozhodne obdobně, jako rozhodla většina odvolacích senátů v typově shodných řízení, když navíc jejich rozhodnutí o postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. jsou v rozporu s nálezem Ústavního soudu, který dovodil nutnost postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Pokud pak Ústavní soud v dalších obdobných řízeních pod sp. zn. III. ÚS 1258/18, sp. zn. II. ÚS 1225/2018, sp. zn. IV. ÚS 3118/17 a sp. zn. II. ÚS 2426/18, vydal usnesení, jimiž ústavní stížnosti jiných žadatelů o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu jako zjevně neopodstatněné odmítl, nejsou tato nemeritorní rozhodnutí Ústavního soudu pro zdejší soud v daném sporu závazná. V této souvislosti soud rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/06 ze dne 13. 9. 2007, v němž sám Ústavní soud výslovně uvedl, že odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné neznamená potvrzení zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností.

50. Soud v dané věci postupoval dle shora citovaného nálezu Ústavního soudu, v němž Ústavní soud konstatoval, že čl. 38 odst. 2 Listiny se uplatní i na případy správních řízení, přičemž ve vztahu k právu na přiměřenou délku řízení dospěl k závěru, že toto právo je porušeno, dochází-li u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení. Současně uvedl, že i pro lhůty procesních úkonů podle správního řádu (kdy celková délka lhůt 60 dnů podle správního řádu, která byla odečtena od celkové délky řízení po odpočtu doby přerušení řízení, se zcela míjí s reálnými časovými rozměry projednávání věci dle zákona o protikomunistickém odboji), je nezbytné posoudit odpovědnost státu za průtahy v řízení podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nikoliv v intencích odst. 1 věty druhé, ale věty třetí téhož odstavce. Výchozí je z hlediska odpovědnosti státu celková délka řízení od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, nikoliv porušení povinnosti učinit jednotlivý úkon v řízení v zákonné lhůtě. Při odlišném výkladu by vznikla nedůvodná časová nejistota účastníků správních řízení, v nichž je potřebné zajistit odborná stanoviska, aniž by byla současně stanovena jakákoliv lhůta pro jejich opatření, a to ačkoliv tento časový úsek, kdy správní úřad vyčkává daných stanovisek, činí takřka celou délku řízení.

51. V řízení bylo prokázáno, že předmětné řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb. bylo u žalované zahájeno podáním žádosti dne 24. 11. 2011 a pravomocně skončeno bylo dne 16. 10. 2017. Správní řízení tedy trvalo více než 5 let, skoro 6 let (cca 5,9 let). Soud považuje toto řízení za jeden celek, byť v I. stupni správního řízení rozhodovala žalovaná a následně po odvolání žalobce Etická komise ČR jako orgán odvolací, který je organizační složkou Úřadu vlády ČR, neboť celkovou délkou řízení je třeba rozumět časový úsek od podání žádosti občana do rozhodnutí o osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu, jak potvrdil Ústavní soud. Byť ve II. stupni předmětného správního řízení rozhodovala Etická komise ČR, je ve smyslu § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb. příslušnou organizační složkou jednat za stát v této věci žalovaná, která ve správním řízení rozhodovala v I. stupni (viz např. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 68 Co 11/2017-26, a jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 293/2015, sp. zn. 22 Co 41/2016 a nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2571/16, kdy v obdobných sporech soud vždy jednal s žalovanou jako organizační složkou státu).

52. Ohledně přiměřenosti délky předmětného správního řízení dospěl soud k závěru, že jeho celková délka přesahující 5 let a skoro dosahující 6 let neodpovídá povaze řízení a jeho obtížnosti. Podle § 71 odst. 3 správního řádu, pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává až 30 dnů, jde-li o zvlášť složitý případ, přičemž podle odst. 4 tohoto ustanovení po dobu nezbytnou k opatření údajů podle § 6 odst. 2 lhůty pro vydání rozhodnutí neběží. I přes výše uvedené a v kontextu s nálezem Ústavního soudu však nelze považovat předmětné správní řízení přesahující 5 let, dosahující skoro 6 let (byť většinu této doby přerušené z důvodu obstarání nezbytných odborných stanovisek) za přiměřeně dlouhé, neboť taková doba se zcela míjí s účelem zákona o protikomunistickém odboji a současně překračuje zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí podle správního řádu (byť jejich délka 30 dnů, resp. 60 dnů, je dle nálezu Ústavního soudu ve zjevném nepoměru k reálné délce skutkově složitého řízení o vydání osvědčení).

53. S ohledem na věk osob žádajících o osvědčení (v daném případě je žalobce narozen v roce 1947) a s přihlédnutím též k podstatě projednávané věci jakožto formy vypořádání se s nedemokratickou minulostí vyvstává v těchto správních řízení do popředí i význam rychlosti dotčeného řízení, neboť pouze včasné ocenění žadatele mu může přinést morální satisfakci a rovněž finanční plnění ze strany státu. Uvedený zákon totiž v § 6 odst. 7 a § 8 rovněž upravuje nárok manžela účastníka odboje a odporu proti komunismu na vyplacení jednorázového peněžitého příspěvku a na úpravu vdovského důchodu z českého důchodového pojištění po účastníkovi odboje a odporu proti komunismu, tj. na plnění ze systému sociálního zabezpečení státu. Soud tedy uzavírá, že předmětné správní řízení trvalo po nepřiměřeně dlouhou dobu. Soud pak uvádí, že skutečnost, že osvědčení žalobci nebylo vydáno a jeho žádost byla zamítnuta, nemá vliv a nemění ničeho na jeho níže vysloveném právním názoru.

54. Soud dále posuzoval, zda v důsledku zjištěného nesprávného úředního postupu spočívajícího ve skončení předmětného správního řízení po nepřiměřeně dlouhé době jeho trvání, kdy stát ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí zák. č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu, lze toto správní řízení či nikoliv podřadit pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny a zda tudíž na něj lze či nikoliv aplikovat závěry vyjádřené ve Stanovisku.

55. Soudní judikatura (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 214/2015 ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014 ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014 ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ze dne 20. 1. 2016) dovodila, že uvedený čl. 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě (v dikci Listiny„ bez zbytečných průtahů“), se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejích účastníků. Evropský soud pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve své judikatuře dovodil, že pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestačí slabý vztah předmětného sporu k civilním právům a závazkům stěžovatelů, nýbrž výsledek řízení musí být pro tato práva a závazky určující, jinými slovy musí se týkat jejich existence, rozsahu nebo podmínek výkonu (srov. Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii, rozsudek ze dne 23. 6. 1981, stížnosti č. 6878/75 a 7238/75, nebo Krosta proti Polsku, rozsudek ze dne 2. 2. 2010, stížnost č. 36137/04). Z judikatury ESLP dovodila právní doktrína následující otázky, jejichž zodpovězení je rozhodující pro aplikovatelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části (srov. Kmec a kol. Komentář k Evropské Úmluvě o ochraně lidských práv. C.H. Beck, Praha, 2012, s. 585): 1) Jde zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy?

56. V případě správního řízení je tudíž nezbytné nejprve zodpovědět uvedené otázky, přičemž při jejich kladném posouzení je nutné dojít k závěru o aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Jelikož z tohoto ustanovení vychází rovněž Stanovisko, je nutné v takovém případě veškeré závěry vyjádřené ve Stanovisku aplikovat i na správní řízení, jež čl. 6 odst. 1 Úmluvy podléhají (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014).

57. V této konkrétní věci soud posoudil tři výše uvedené otázky kladně: Ad 1) V posuzovaném případě rozhodovaly správní orgány o žádosti žadatele na vydání předmětného osvědčení, s nímž je ze zákona spojen nárok žalobce nebo žalobkyně na výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravu vdovského důchodu, podle zákona č. 262/2011 Sb. K vydání osvědčení a vyplacení příspěvku, včetně vzniku práva na úpravu důchodu, mohlo dojít pouze tehdy, pokud o vydání osvědčení rozhodl věcně a místně příslušný správní orgán. Tento správní orgán tudíž rozhodoval o existenci daného práva, které bylo opravdové a vážné, přičemž výsledek daného řízení o vydání osvědčení měl přímý vliv na existenci a výkon práva žadatele na plnění ze strany státu, tj. byl rozhodující pro nárok žadatele na výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravu vdovského důchodu. Ad 2) Právo na vydání osvědčení a vyplacení příspěvku, včetně úpravy vdovského důchodu z českého důchodového pojištění, má původ ve vnitrostátním právu, neboť je o něm rozhodováno na základě uvedeného zákona č. 262/2011 Sb., což je právní předpis, který je součástí českého právního řádu. Ad 3) Pro posouzení, zdali se jedná o právo civilní (tj. soukromoprávní) povahy je nezbytné vycházet z judikatury ESLP. Právní řád České republiky tradičně zařazuje plnění poskytovaná fyzickým osobám ze strany státu (tedy i výplatu jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodů ve smyslu zák. č. 262/2011 Sb.), která vychází z veřejnoprávní regulace, do oblasti veřejného práva. Nicméně z judikatury ESLP vyplývá, že i tato řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy spadají (viz např. Kiefer proti Švýcarsku, rozsudek ze dne 28. 3. 2000, stížnosti č. 27353/95). Pokud smluvní stát Úmluvy v rámci své právní úpravy zakotví právo na důchod, zde odvozené od uznání účastníkem odboje a odporu proti komunismu, je toto právo civilním majetkovým právem, které podléhá ochraně Úmluvy (viz např. rozsudky ESLP Andrejev proti Litvě, číslo stížnosti 55707/00 či Da Conceicao Mateus a Santos Januario proti Portugalsku, číslo stížnosti 62235/12 a 57725/12; rozhodnutí ESLP jsou veřejně dostupná na http://eslp.justice.cz). Na závěru, že nárok žadatele ve správním řízení má civilní (občanskoprávní) povahu nic nemění ani potencionalita zvýšení důchodu, tedy skutečnost, že nelze bez dalšího uzavřít, zda vůbec a v jakém rozsahu by vydání osvědčení žadateli mělo vliv na výši důchodu, když opačný závěr by právě představoval zužující výklad článku 6 Úmluvy, který ESLP zapovídá (viz např. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2017 Delcourt vs Belgium 1970, číslo stížnosti č. 2689/65). Nadto uvedená řízení o poskytnutí plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) jsou judikaturou ESLP typově považována za řízení se zvýšeným významem pro účastníka. V této věci je rovněž nepochybné, že význam předmětu správního řízení byl pro žalobce nebo žalobkyni značný, když se v něm domáhal morální satisfakce spojené s finančním plněním ze strany státu v podobě shora uvedeného jednorázového peněžitého příspěvku a úpravy důchodu. Dle názoru soudu proto lze i předmětné správní řízení dle zákona č. 262/2011 Sb., s nímž je ze zákona spojen nárok na výplatu peněžitého příspěvku a úpravu důchodu, tj. na plnění ze strany státu, podřadit pod působnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

58. Na podkladě aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení dle zákona č. 262/2011 Sb. o vydání osvědčení pak soud v této věci shodně aplikoval i Stanovisko včetně jeho závěrů o vyvratitelné domněnce vzniku nemajetkové újmy a přiměřenosti (celkové) délky řízení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015 a ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5710/2015), jakož i o částkách v něm uvedených pro odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené celkové délky řízení (tedy nikoli za jednotlivé průtahy).

59. Jak bylo uvedeno již shora, předmětné správní řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu dle zákona č. 262/2011 Sb. bylo u žalované zahájeno dne 24. 11. 2011 a pravomocně skončeno dne 16. 10. 2017. Délka tohoto správního řízení, které žalovaná ukončila až po nepřiměřeně dlouhé době jeho trvání, skoro po 6 letech, založila odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. tak žalobci vznikl za nemajetkovou újmu nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť samotné konstatování porušení práva žalobce se nejeví jako dostačující zadostiučinění.

60. Při stanovení výše odškodnění vzniklé nemajetkové újmy žalobce v důsledku nepřiměřené délky správního řízení soud vycházel ze základních částek stanovených ve Stanovisku s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. Adekvátní náhradou v dané věci, s ohledem na celkovou délku řízení, soud shledává náhradu ve výši základní roční sazby 15 000 Kč (tj. 41,20 Kč/denně), snížené za první dva roky trvání řízení o polovinu. Při zjištěné délce namítaného řízení 2 154 dní (od 24. 11. 2011 do 16. 10. 2017), činí základní částka odškodnění 73 266,40 Kč (za první dva roky řízení v poloviční sazbě á 7 500 Kč částka 15 000 Kč, za další tři roky řízení částka 45 000 Kč, za 322 dní á 41,2 Kč částka 13 266,40 Kč).

61. Dále se soud zabýval možnými korekcemi základní částky odškodnění v intencích Stanoviska a ve smyslu ust. § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. V tomto směru soud nezohlednil věk žalobce, neboť v daném případě je žalobce narozen v roce [rok], jeho věk tak nepřevyšuje průměrný věk žadatelů o poskytnutí odškodnění nemajetkové újmy způsobené v důsledku nepřiměřené délky řízení, a jeho zohlednění ve výši zadostiučinění tak není relevantní. S výše uvedeným souvisí i hodnocení významu předmětného správního řízení pro žalobce. Při jeho hodnocení soud vycházel z toho, že význam řízení byl dán nejen významným osobnostním aspektem dotýkajícím se cti a uznání žadatele, ale i uplatněným majetkovým nárokem. Ve významu řízení pro žalobce jsou obsaženy obě tyto složky, svou relevancí ale působí proti sobě, a i při aplikaci kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. lze konstatovat, že toto kritérium význam pro modifikaci základní částky nemá. Soud dále zohlednil skutkovou složitost předmětného správního řízení, které si vyžádalo obstarání značného množství podkladů a stanovisek různých kompetentních orgánů, a rovněž přihlédl k tomu, že správní řízení se vedlo na dvou stupních, což jej prodloužilo. Z tohoto důvodu soud přistoupil ke snížení základní částky zadostiučinění o 20 %. Dalším důvodem pro snížení základní náhrady bylo jednání žalobce, který k podané žádosti nedoložil dostatečné podklady prokazující splnění podmínek pro vydání osvědčení, ač tak byl povinen ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 262/2011 Sb. Přitom právě tato okolnost měla podstatný, ne-li rozhodující, vliv na délku správního řízení, když se žalovaná snažila výzvami na různé instituce zjistit skutečnosti prokazující tvrzenou odbojovou činnost žalobce. Pro toto jednání žalobce proto soud snížil základní odškodnění o dalších 20 %. Další důvody k úpravě (snížení) základního odškodnění již soud neshledal.

62. Při zohlednění procentuálního snížení s ohledem na nedoložení úplných podkladů žalobcem, skutkovou složitost předmětného správního řízení a jeho vedení ve dvou stupních, tj. celkem snížení základní částky odškodnění o 40 %, náleží žalobci peněžitá kompenzace nemajetkové újmy v celkové výši 43 959,80 Kč.

63. Výrok II. tohoto rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a z nákladů za zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.), z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč za 15 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1, 2 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, žaloba ze dne 15. 2. 2018, písemné podání ze dne 18. 5. 2020, 23. 11. 2020, 20. 1. 2021, 1. 3. 2022 a 16. 6. 2022, účast na jednání soudu dne 21. 2. 2019, 26. 6. 2019, 3. 12. 2020, 23. 6. 2021, 16. 9. 2021, 12. 1. 2022, 3. 3. 2022 a 16. 6. 2022, návrh na přerušení řízení ze dne 26. 6. 2019) ve výši 3 100 Kč za jeden úkon. V souladu s § 13 odst. 3 citované vyhlášky soud přiznal i hotové výdaje advokáta spojené s 16 úkony právní služby ve výši 300 Kč za jeden úkon. Celkové náklady řízení tak činí přiznaných 54 850 Kč. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. uložil soud žalované zaplatit žalobci náklady řízení na účet jeho právního zástupce.

Poučení