20 C 43/2019-82

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudkyní JUDr. Donkou Vocetkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] pro zaplacení částky 40 267,48 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s návrhem, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 40 267,48 Kč, kapitalizovaný úrok z úvěru ve výši 28 297,08 Kč, úrok z úvěru ve výši 18 % ročně z částky 40 267,48 Kč jdoucí od 21. 6. 2017 do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 18 653,50 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 40 267,48 KČ od 21. 6. 2017 do 30. 6. 2017 ve výši 7,05%, zákonný úrok z prodlení z částky 40 267,48 KČ od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2017 ve výši 7,05%, zákonný úrok z prodlení z částky 40 267,48 KČ od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 ve výši 7,50%, zákonný úrok z prodlení z částky 40 267,48 KČ od 1. 7. 2018 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 392 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Žalobce podal dne 7. 12. 2018 u zdejšího soudu žalobu (návrh na vydání elektronického platebního rozkazu), kterou se domáhal, aby soud vydal rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 40 267,48 Kč s příslušenstvím. Podanou žalobu odůvodnil a uvedl, že dne [datum] uzavřel žalobce se žalovaným Smlouvu o úvěru ke kreditní kartě reg. [číslo] (dále jen„ Smlouva“). Součástí Smlouvy byly Podmínky pro vydávání a používání kreditních karet a přílohy (dále jen„ Podmínky“), se kterými se žalovaný seznámil a zavázal se je dodržovat. Původní věřitel poskytl žalovanému na základě Smlouvy revolvingový úvěr ve formě úvěrového limitu v částce 50 000 Kč. Původní věřitel a žalovaný se dohodli, že úvěr bude čerpán prostřednictvím kreditní karty dle určení žalovaného. Kreditní karta tak byla platebním prostředkem, jehož prostřednictvím se realizovaly platební operace na vrub kartového úvěrového účtu žalovaného č. [bankovní účet] (dál jen„ úvěrový účet“) do výše shora uvedeného úvěrového limitu. Žalovaný si kreditní kartu převzal. Žalovaný se v čl. III. odst. 1 Smlouvy zavázal, že bude splácet původnímu věřiteli peněžní prostředky, které mu byly poskytnuty, pravidelnou měsíční splátkou stanovenou ve Smlouvě O konkrétní výši měsíční splátky (v závislosti na konkrétním čerpání peněžních prostředků) byl vždy žalovaný informován prostřednictvím periodického výpisu ke kartovému účtu, zasílaného pravidelně každý měsíc. Žalovaný byl dále povinen od zahájení čerpání úvěru hradit úroky ve výši 18 % z čerpané a dosud nesplacené jistiny v souladu s aktuálním Oznámením. Žalovaný čerpal peněžní prostředky prostřednictvím kreditní karty, avšak nezasílal dostatečně vysoké měsíční splátky, a dostal se do prodlení s úhradou splatných závazků vůči žalobci. Původní věřitel byl dle Smlouvy a Podmínek oprávněn v případě prodlení žalovaného s úhradou splatných závazků požadovat po žalovaném okamžité splacení všech úvěrových pohledávek a odstoupit od smlouvy. Původní věřitel v souladu s VOP odstoupil od Smlouvy dopisem ze dne 4. 11. 2009 s účinností ke dni 14. 11. 2009. Pohledávka původního věřitele byla uplatněna v rozhodčím řízení, v jehož rámci byl vydán rozhodčí nález sp. zn. [anonymizováno] [číslo], a to dne [datum], a následně i v exekučním řízení, které bylo vedeno u Exekutorského úřadu Praha – východ, sp. zn. [spisová značka]. S odkazem na judikaturu týkající se neplatnosti rozhodčích doložek bylo exekuční řízení zastaveno Usnesením soudního exekutora ze dne 13. 1. 2017, č. j. [číslo jednací]. Původní věřitel postoupil svou pohledávku vůči žalovanému společnosti [právnická osoba] Následně společnost [právnická osoba] uzavřela téhož dne 12. 9. 2016 s žalobcem vzájemnou Smlouvu o postoupení pohledávek. Žalovaný ani přes urgence dlužnou částku žalobci neuhradil.

2. Dne 18. 12. 2018 vydal Obvodní soud pro Prahu 6 elektronický platební rozkaz č. j. EPR 300545/2018-6, proti kterému žalovaný řádně a včas podal odpor. Žalovaný k žalobě uvedl, že nárok žalobce považuje za promlčený. S žalobcem uzavřel Smlouvu. Žalovaný úvěr postupně čerpal a splácel, nicméně se v průběhu doby dostal do finančních potíží a úvěr již nesplácel. Původní věřitel dopisem ze dne 4. 11. 2009 s účinností k 14. 11. 2009 zesplatnil celý dluh. Dne 11. 11. 2010 došlo k podání žalobního návrhu k rozhodci [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Dne 13. 1. 2017 vydal soudní exekutor [anonymizováno] [jméno] [příjmení] usnesení o zastavení exekuce č. j. [číslo jednací]. Jediné odvolání padlo ze strany povinného proti výroku o nákladech řízení. Právní moci tak výrok o zastavení exekuce nabyl nejpozději po uplynutí 25 denní lhůty tj. dne 8. 2. 2017. Tři roky a 10 měsíců trvalo toto exekuční řízení na základě nevykonatelného rozhodnutí. Dne 7. 12. 2018 bylo zahájeno řízení ohledně předmětných pohledávek u soudu. Podle NS ČR 29 ICdo 41/2014 je nutno promlčení nároků posuzovat až do vydání rozhodnutí o zastavení exekuce jako kdyby byl vydán na základě platné rozhodčí smlouvy. Poté je ale nutno ohledně vznesených nároků ze strany žalobce postupovat tak, jako by byl rozhodčí nález odklizen postupem dle zákona č. 216/1994 Sb., tedy ve smyslu § 16 odst. 2 zmíněného zákona a podat ve lhůtě 30 dní od právní moci usnesení o zastavení exekuce žalobu k soudu, aby byly zachovány účinky zahájeného řízení pro posouzení promlčení. To se však nestalo a žalobce podal žalobu k soudu po roce a deseti měsících.

3. K námitce promlčení vznesené žalovaným žalobce uvedl, že dlužná částka byla zesplatněna dne 14. 11. 2009, když žalobce dne 11. 11. 2010 podal návrh na vydání rozhodčího nálezu u [právnická osoba] v souladu se sjednanou rozhodčí doložkou, čímž přestala běžet promlčecí doba podle § 403 obchodního zákoníku. Žalobce při uplatnění pohledávky postupoval v dobré víře, v souladu s právními předpisy a patřičnou judikaturou, neboť na základě podání návrhu na vydání rozhodčího nálezu získal exekuční titul, rozhodčí nález sp. zn. [anonymizováno] [číslo]. Na základě tohoto exekučního titulu pak byla exekučním soudem nařízena exekuce. S ohledem na vývoj judikatury ohledně rozhodčích doložek bylo exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky přiznané rozhodčím nálezem sp. zn. [anonymizováno] [číslo] následně zastaveno. Žalobce tak dne 6. 12. 2018 uplatnil svou pohledávku u obecného soudu vůči žalovanému, neboť pohledávka byla stále evidována jako neuhrazená, tedy v desetileté promlčecí lhůtě podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění do 31. 12. 2013.

4. Podáním ze dne 20. 5. 2020 vzal žalobce podanou žalobu částečně zpět, a to co do částky 24 412,20 Kč na kapitalizovaném úroku z úvěru. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 10. 2020, č. j. 20 C 43/2019-91, bylo řízení částečně zastaveno co do částky kapitalizovaného úroku ve výši 24 412,20 Kč. Žalovaným bylo totiž částečně plněno v probíhající exekuci vedené pod sp. zn. 081 EX 05209/13.

5. Soud zjistil tyto skutečnosti:

6. Z kopie Smlouvy o služební kreditní kartě ze dne [datum] ve znění Dodatku č. 1 ze dne [datum], jejíž nedílnou součást tvoří Podmínky, soud zjistil, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] (dále také jen„ právní předchůdce žalobce“) tuto smlouvu, jejímž předmětem bylo vydání kreditní karty a poskytnutí úvěru žalovanému s limitem 50 000 Kč na úvěrovém účtu, a že část D, bod XVII. Podmínek obsahuje ujednání o rozhodčí doložce, kdy rozhodce bude jmenován ze seznamů rozhodců [právnická osoba]

7. Z kopie odstoupení od Smlouvy ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdce žalobce v souladu s Podmínkami odstoupil od Smlouvy ke dni [datum] z důvodu prodlení žalovaného s úhradou závazku vzniklého na základě Smlouvy. Dané bylo žalovanému doručeno dne 10. 11. 2009.

8. Z kopie výpisu z úvěrového účtu žalovaného ze dne 16. 11. 2009 soud zjistil, že žalovaný dne 5. 11. 2009 vložil na úvěrový účet částku ve výši 5 800 Kč s tím, že jeho závazek byl v té době 50 333,94 Kč.

9. Z kopie Smlouvy o postoupení pohledávek identifikační [číslo] ze dne 12. 9. 2016 a přílohy č. 1 ve znění Dodatku č. 1 ze dne 13. 9. 2016 a jeho příloh a Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] ve znění Dodatku č. 1 ze dne [datum] a jeho příloh soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil společnosti [právnická osoba] mimo jiné pohledávku vůči žalovanému, a to z úvěrového účtu ve výši 40 267,48 Kč + příslušenství, kdy společnost [právnická osoba] tyto postoupila na žalobce.

10. Z kopie oznámení o postoupení pohledávky ze dne 26. 9. 2016 soud zjistil, že společnost [právnická osoba] oznámila žalovanému, že ke dni 12. 9. 2016 byla pohledávka žalovaného postoupena žalobci.

11. Z kopie předžalobní upomínky ze dne 18. 7. 2018 soud zjistil, že právní zástupce žalobce vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky na základě Smlouvy ve lhůtě do 28. 7. 2018.

12. Z nahlížení do elektronického exekučního spisu sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že na základě usnesení soudního exekutora ze dne 25. 10. 2016, č. j. [číslo jednací], byla exekuce k jejímuž provedený byl exekutor pověřen na základě pověření Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 4. 2013, č. j. [číslo jednací], na základě vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 21. 2. 2011, [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 5. 4. 2011 a vykonatelnosti dne 9. 4. 2011, jehož předmětem je pohledávka žalobce vůči žalovanému, odložena do pravomocného ukončení návrhu žalovaného na zastavení exekuce z důvodu jejího protiprávního vedení na základě nezpůsobilého exekučního titulu, neboť rozhodčí doložka byla skryta malým písmem v přiložených obchodních podmínkách ke spotřebitelské smlouvě, kdy na základě nálezu Ústavního soud ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 je takto skrytá rozhodčí doložka neplatná, a na základě usnesení soudního exekutora ze dne 13. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], které ve výroku I. nabylo právní moci dne 1. 2. 2017, ve věci oprávněného žalobce a povinného žalovaného, byla exekuce pod bodem I. výroku zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), protože je výkon rozhodnutí nepřípustný, jelikož je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

13. Z dalších, v řízení provedených důkazů, soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro posouzení této věci.

14. Soud zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu s § 132 o. s. ř. a dospěl ke zjištění následujícího skutkového stavu:

15. Právní předchůdce žalobce a žalovaný uzavřeli Smlouvu, jejímž předmětem bylo vydání kreditní karty a poskytnutí úvěrového účtu žalovanému s úvěrovým limitem ve výši 50 000 Kč. Na základě Podmínek se žalovaný zavázal jemu poskytnuté peněžní prostředky splácet. Žalovaný poskytnutou částku čerpal prostřednictvím kreditní karty, avšak nezasílal dostatečné měsíční splátky, čímž se dostal do prodlení s úhradou svého závazku vůči právnímu předchůdci žalobce. Žalovaný poskytnuté peněžní prostředky vyčerpané z úvěrového účtu následně přestal splácet. Následně byla pohledávka původního věřitele uplatněna v rozhodčím řízení, v jehož rámci byl vydán dne 21. 2. 2011 rozhodčí nález sp. zn. [anonymizováno] [číslo]. Poté byla proti žalovanému nařízena exekuce pod sp. zn. [spisová značka] na základě pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu ze dne 21. 2. 2011, [číslo jednací], která byla na základě usnesení soudního exekutora ze dne 13. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], zastavena z důvodu nevykonatelného rozhodčího nálezu.

16. Soud nejprve na základě námitky promlčení vznesené žalovaným zkoumal, zda je nárok žalobce vůči žalovanému promlčen či nikoliv.

17. Podle § 16 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen„ zákon o rozhodčím řízení“) uplatní-li strana svůj nárok před rozhodci v promlčecí nebo prekluzivní lhůtě a rozhodnou-li rozhodci, že není dána jejich pravomoc, zůstávají účinky podané žaloby zachovány, pokud strana podá znovu u soudu, u příslušných rozhodců či stálého rozhodčího soudu, nebo u jiného příslušného orgánu žalobu do 30 dnů ode dne, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí o nedostatku pravomoci.

18. Podle § 31 písm. a), b) zákona o rozhodčím řízení soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, anebo jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.

19. Podle § 34 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení zruší-li soud rozhodčí nález z důvodů uvedených v § 31 písm. a) nebo b), pokračuje k návrhu některé ze stran po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne. Věc již nelze projednat v rozhodčím řízení.

20. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, č. j. I. ÚS 3512/11, v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu (podobně jako rozhodčí doložka) zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis), a podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5258/2016, byl-li rozhodce určen odkazem na„ rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu zastavit pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. Z uvedeného plyne, že exekuční soudy mohou přijmout závěr, že rozhodčí nález jim předkládaný coby exekuční titul nemá žádné právní účinky a není tedy exekučním titulem, bez zřetele k tomu, že formálně nedošlo (ani již nedojde, vzhledem k případně zmeškaným lhůtám) k jeho zrušení (soudem) postupem předjímaným zákonem o rozhodčích řízení. Exekuční řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] ve věci povinného žalovaného a oprávněného žalobce bylo usnesení soudního exekutora ze dne 13. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], které ve výroku I. nabylo právní moci dne 1. 2. 2017, pod bodem I. výroku zastaveno podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., z důvodu nepřípustného výkonu rozhodnutí, a to rozhodčího nálezu rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 21. 2. 2011, [číslo jednací], který nabyl právní moci dne 5. 4. 2011 a vykonatelnosti dne 9. 4. 2011, jehož předmětem je pohledávka žalobce vůči žalovanému, která je současně předmětem tohoto řízení, jelikož ujednání o rozhodčí doložce bylo součástí Podmínek a nadto s odkazem na právnickou osobu, která není stálým rozhodčím soudem, a to [právnická osoba] (zjištěno soudem z provedeného listinného důkazu – Podmínky a z nahlížení do exekučního spisu [spisová značka]). Ke zrušení předmětného rozhodčího nálezu však nedošlo a tento zůstal formálně v platnosti. Podle rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2020, č. j. 33 Cdo 854/2019, a ze dne 28. 4. 2021, č. j. 33 Cdo 4087/2019, podá-li žalobce poté, co exekuce byla pravomocně zastavena, bez zbytečného odkladu žalobu, jíž uplatní právo přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem, k promlčení nedojde. O tom, zda byla žaloba podána bez zbytečného odkladu, rozhoduje soud vždy na základě konkrétních skutkových okolností případu. Ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení se zde neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána jeho pravomoc, rozhodl rozhodce. Taková skutečnost se podává až z rozhodnutí exekučního soudu. V projednávané věci podal žalobce žalobu poté, co bylo pravomocně zastaveno exekuční řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka], čímž uplatnil své právo jemu přiznané formálně nezrušeným rozhodčím nálezem rozhodce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 21. 2. 2011, [číslo jednací]. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 7. 2015, č. j. 30 Cdo 530/2014, lhůta bez zbytečného odkladu přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba konat. Nemusí nutně znamenat, že je třeba konat ihned, na druhou stranu u jakéhokoliv odkladu konání, který nastane, je třeba vždy v každém jednotlivém případě zjistit, zda se nejedná o odklad zbytečný, a to s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Žalobce musí však žalobu, kterou se domáhá svého nároku jemu přiznanému formálně nezrušeným rozhodčím nálezem po pravomocném zastavení exekučního řízení, podat bez zbytečného odkladu. Lhůta bez zbytečného odkladu je lhůtou neurčitou avšak zpravidla lhůtu v řádek dnů, maximálně týdnů, zkrátka co nejkratší možný časový úsek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 9 Afs 20/2010). Usnesení soudního exekutora ze dne 13. 1. 2017, č. j. [číslo jednací], ve výroku I. na základě kterého došlo k zastavení exekučního řízení, nabylo právní moci dne 1. 2. 2017 (zjištěno soudem z nahlížení do exekučního spisu [spisová značka]). Žalobce podal ke zdejšímu soudu žalobu dne 7. 12. 2018, tedy 674 dní (1 rok 10 měsíců a 6 dnů) poté, co bylo exekuční řízení, jehož předmět byl shodný nárok jako v projednávané věci, zastaveno. Soud má za to, že podání žaloby s takovým dlouhým časovým odstupem nelze považovat za podání žaloby bez zbytečného odkladu ani s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Žalobce se nejpozději ke dni 1. 2. 2017 dozvěděl o skutečnosti, že předmětné exekuční řízení bylo zastaveno a od té doby měl možnost podat žalobu, kterou by se domáhal svého nároku přiznaného mu předmětným rozhodčím nálezem, který nebyl formálně zrušen. Žalobce však žalobu podal až o skoro 2 roky později, kdy tuto skutečnost neprokázal žádnými závažnými ani konkrétními okolnostmi, které by na takovou časovou prodlevu měly vliv. Soud proto uzavřel, že žaloba byla podána opožděně a jako taková musí být v souladu s ustálenou judikaturou z důvodu právní jistoty zamítnuta, když žalobce s podáním žaloby dle názoru soudu zbytečně otálel.

21. Naproti tomu soud nesdílí právní názor žalovaného, že je nutno ohledně vznesených nároků ze strany žalobce postupovat tak, jako by byl rozhodčí nález odklizen podle § 16 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení. S ohledem na ustálenou judikaturu se v projednávané věci ustanovení § 16 zákona o rozhodčím řízení se neuplatní, neboť nejde o případ, kdy by o tom, že není dána pravomoc rozhodce, rozhodl rozhodce (rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 3. 2020, č. j. 33 Cdo 854/2019, a ze dne 28. 4. 2021, č. j. 33 Cdo 4087/2019), nýbrž v projednávané věci došlo k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jelikož výkon rozhodnutí – rozhodčího nálezu je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který ho nelze vykonat (zjištěno soudem z nahlížení do exekučního spisu [spisová značka]).

22. Soud se také zabýval námitkou žalobce ohledně rozporu žalovaným uplatněnou námitkou promlčení s dobrými mravy a právní jistotou žalobce – věřitele při vymáhání pohledávky za žalovaným. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2021, č. j. 33 Cdo 4087/2019, dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by v konkrétní situaci zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti přitom musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). S ohledem na ustálenou judikaturu dospěl soud k závěru, že žalovaným uplatněná námitka promlčení v projednávané věci není v rozporu s dobrými mravy. Žalobce neuvedl ke své námitce ničeho, než že poté, co bylo předmětné exekuční řízení vedené pro vymožení pohledávky přiznané žalobci předmětným rozhodčím nálezem zastaveno, uplatnil svou pohledávku u zdejšího soudu, neboť tuto stále evidoval jako neuhrazenou a žalobu podal v 10 leté promlčecí lhůtě podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku. Vzhledem k výše uvedenému právnímu názoru má soud za to, že se nejedná o tak výjimečný případ, že by se námitka promlčení příčila dobrým mravům. V projednávané věci soud neshledal žádnou skutečnost, která by byla výrazem zneužití práva na úkor jiného, který by marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a důsledek uplynutí promlčecí lhůty není nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva. Naopak žalobce ani žádnou takovou skutečnost netvrdil ani neprokázal. Skutečnost, že žalobce podal žalobu podle ustálené judikatury opožděně, když ji měl podat bez zbytečného odkladu, nemůže jít k tíži žalovaného a jeho právu uplatnit námitku promlčení, nadto když žalobce mohl žalobu podat a uplatnit své právo u soudu dříve, než tak učinil, když mu v tom podle zjištění soudu nebránili žádné okolnosti. Soud tedy v projednávané věci dospěl k závěru, že skutečnosti, které vedly žalobce k opožděnému podání žaloby v projednávané věci, nebyly natolik výjimečné a natolik intenzivní, aby odůvodnily zásah do principu právní jistoty a možnosti uplatnit námitku promlčení.

23. V řízení byl prokázán shora uvedený skutkový stav, když žalovaný nenamítal vůči podané žalobě ničeho, vyjma námitky promlčení nároku žalobce. Ohledně posouzení námitky promlčení soud dospěl po pečlivém uvážení a právním posouzení k závěru, že žaloba byla podána opožděně. S ohledem na výše uvedený právní závěr soudu, se soud dále předmětem a oprávněností podané žaloby nezabýval, jelikož dané považuje za nadbytečné. Nadto ze shora uvedeného vyplývá, že žalovaný nárok žalobce nikterak nepopřel.

24. Výrok II. rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, je odůvodněn podle § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů řízení. Soud přiznal žalovanému, jež byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 392 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 40 267,48 Kč sestávající z částky 2 740 Kč za každý z pěti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 31. 1. 2019, účast na jednání soudu dne 27. 6. 2019, 23. 6. 2021 a 14. 10. 2021) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., a DPH ve výši 21 % v částce 3 192 Kč.

25. Právní zástupce žalovaného ve svém vyúčtování ze dne 15. 10. 2021 uvedl, že za tarifní hodnotu je nutno považovat částku 129 986,58 Kč, tj. částku 40 267,48 Kč + kapitalizovaný úrok z prodlení. Soud však při výpočtu nákladů řízení vycházel pouze s částky 40 267,48 Kč, jelikož kapitalizovaný úrok je příslušenství této částky a podle § 8 a. t. se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká; za cenu práva se považuje jak hodnota pohledávky, tak i dluhu. Při určení tarifní hodnoty se nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. V projednávané věci nebylo příslušenství požadováno jako samostatný nárok, a proto soud vycházel z tarifní hodnoty tak, jak je uvedeno výše. Právní zástupce žalovaného pak ve svém vyúčtování uvedl, že účtuje jako 1 úkon vyjádření k výzvě soudu ze dne 28. 2. 2020. Dané vyjádření soud nepovažuje za úkon podle § 11 a. t., jelikož za vypracování písemnosti týkající se pouze dokazování odměna nepřísluší (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004). V neposlední řadě právní zástupce žalovaného jako úkon účtuje setkání s mediátorem dne 18. 9. 2019. Dané podle názoru soudu nelze považovat za úkon právní služby, když účast na setkání s mediátorem je osobní a povinná pouze pro účastníky sporu, nikoliv pro jejich právní zástupce. Přítomnost právního zástupce je toliko dobrovolná (usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, č. j. II. ÚS 150/20). Tudíž nárok na odměnu za zastoupení advokátem v souvislosti s jeho účastí na setkání u zapsaného mediátora není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně (usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3658/17).

Poučení