20 C 438/2023 - 115

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl samosoudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem tamtéž proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] pro zaplacení 110 263,49 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbách: 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, dále s kapitalizovaným úrokem [částka] a dále v sazbách: 6,4 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, 18 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] a úroku 6,4 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 35 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], plnění ze dvou úvěrových smluv, sjednaných mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]. Konkrétně dne [datum] (žalobkyně tradičně pro dezorientaci soudu uvádí závazky v anachronickém pořadí, soud je uvádí chronologicky) kontokorentní úvěr č. [Anonymizováno]_[Anonymizováno]_[Anonymizováno] s rámcem [částka] k běžnému účtu č. [č. účtu] se sazbou úroku 18 % ročně, který se stal pro nehrazení sjednaných splátek předčasně splatným dnem [datum]. Dále úvěr ze dne [datum] č. [hodnota] ([Anonymizováno] [Anonymizováno]) s jistinou [částka], úrokovou sazbou 6,4 % ročně a měsíční splátkou [částka], který se stal pro nehrazení splátek předčasně splatným dnem [datum].

2. Ohledně povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že právní předchůdce prověřil bonitu žalovaného tak, že od něj získal údaje o osobních a majetkových poměrech dle zákaznické karty, prověřil žalovaným předložené doklady a získal informace z nespecifikovaných „veřejných registrů“ a ze svých databází.

3. Soud žalobkyni vyzval k předložení alespoň výpisu z běžného účtu žalovaného za období srpna až října 2019 a přehledu splácení kontokorentního úvěru k posouzení, zda i tento nárok není (tak jako drtivá většina nároků této žalobkyně, projednávaná v uplynulých letech senátem 20C zdejšího soudu) v rozporu s omezením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZSÚ“).

4. Podáním ze dne [datum] žalobkyně doplnila požadované důkazy. Doplnila rovněž tvrzení (což soud nežádal), uvedla, že byl zkoumán registr SOLUS, NRKI a BRKI. Byl zkoumán zaměstnanecký poměr a příjem. Uvedla, že žalovaný se ocitnul v prodlení již v prosinci 2019, omezení § 122 odst. 4 ZSÚ proto nelze aplikovat.

5. Soud k projednání věci nařídil jednání, k žádosti právního zástupce žalobkyně jej přeodročoval. Žalovaný se z jednání nikoliv včasnou a nikoli řádnou omluvou omlouval (č. l. 110), soud dne [datum] věc projednal v jeho nepřítomnosti.

6. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l. 32 až 33, žalobkyně však předložila k důkazu téhož i další listiny.

7. Žádostí o úvěr č. l. 65 bylo prokázáno, že žalovaný již dne [datum] deklaroval zájem o úvěr [částka] se 60 splátkami. Doplněním žádosti č. l. 68 je prokázáno, že žalovaný deklaroval svobodný stav, základní vzdělání, dva členy domácnosti v nájemním bytě, dělnické zaměstnání v [právnická osoba]., teprve od [datum] a již na dobu neurčitou s příjmem [částka], měsíční výdaje [částka] (z toho výdaje na bydlení [částka] a ostatní [částka]).

8. Výpisem z běžného účtu za období července 2019 až prosince 2019 (č. l. 69 až 78) je prokázáno, že výplata za srpen 2019 na účet poukázána nebyla, za září ve výši [částka], za říjen [částka] a za listopad (došlé po načerpání úvěru) [částka]. O výdajích na bydlení si z plateb obrázek učinit nelze.

9. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala SOLUS, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno (pokud k tomu neměla sloužit tajemná listina č. l. 82, kterou nelze považovat za důkaz čehokoliv). Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu nelze poskytnout bez značné míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Takto soud opatřil aktuální výpis registru NRKI i BRKI. V databázi NRKI (č. l. 60) aktuálně žádný záznam není. V databázi BRKI (č. l. 57) aktuálně figurují pouze oba předmětné úvěry.

10. Žádostí o úvěr č. l. 80 ze dne [datum] je prokázán souběžný zájem žalovaného o kontokorentní úvěr s rámcem [částka]. Význam listiny č. l. 82 zůstal soudu utajen. Byla doložena rámcová smlouva č. l. 22 ze dne [datum], dle které původní věřitelka žalovanému poskytovala bankovní služby, včetně vedení běžného účtu [Anonymizováno]/[Anonymizováno]. Úvěrovou smlouvou č. l. 20 a akceptačním dopisem č. l. 34 ze dne [datum] bylo prokázáno sjednání kontokorentního úvěru k běžnému účtu s rámcem [částka], úrokem 18 % ročně, který měl žalovaný po načerpání splácet, úrok byl splatný měsíčně a měl plnit kritérium obratu na běžném účtu a kritérium výše vkladů na ostatních produktech, odpovídající v součtu výši čerpaného úvěru. Dopisem č. l. 37 ze dne [datum] je prokázáno odstoupení od kontokorentního úvěru.

11. Úvěrovou smlouvou č. l. 24, informačním letákem č. l. 67 a akceptačním dopisem č. l. 35 ze dne [datum] je prokázáno, že byl sjednán úvěr s jistinou [částka] ([částka] však sloužilo k zaplacení poplatku za úvěr), úrokem 6,4 % ročně a anuitní měsíční splátkou [částka]. Ač jsou obě smlouvy datovány shodným dnem, jen v této je uvedena odlišná adresa pro doručování ([adresa], [adresa]). Výpisy z úvěrového účtu (na č. l. 89 byla do spisu vytištěna administrativou soudu pouze první strana, ačkoliv žalobkyně zaslala soudu celou historii výpisů) na č. l. 92 až 94 je prokázáno, že žalovaný uhradil pouze první dvě splátky úvěru (z výpisu k úvěru č. [hodnota] vyplývá dále úhrada [částka] dne [datum]). Dopisem č. l. 38 ze dne [datum] je prokázáno odstoupení od úvěru.

12. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 46) vypracování i zaslání (č. l. 48 a 49) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

13. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaný a právní předchůdce žalobkyně sjednali dva závazky úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku. Soud vychází ohledně údajů o výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tj. zda neuhradil více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného.

14. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před [datum] zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni [datum] a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od [datum] je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

15. V projednávané věci soud tento důvod neplatnosti nedovodil (což je u nároků od této žalobkyně naprosto výjimečná situace, ostatně závazky nepochází od nebankovního věřitele). Jakkoliv je zřejmé, že příjem žalovaného nedosahoval [Anonymizováno] [Anonymizováno] měsíčně, nebylo možno bez ověření presumovat, že skutečně byl na dobu neurčitou, nebylo možno vycházet z podhodnocených údajů o výdajích pouhých [částka] měsíčně a žalovaný jen čerstvě dosáhl zletilosti, než aby na něj bylo možno pohlížet jako na bezproblémového bonitního klienta, výše splátek obou mu umožňovala závazek hradit v každém případě, tedy i kdyby o zaměstnání přišel (ostatně v prosinci již čerpal dávku nemocenského pojištění, nejspíše k tomu tedy i došlo). Poměrně ojediněle se tak nejednalo o patologické čerpání úvěru a soud nemusel dovozovat následek absolutní neplatnosti, byť se již v případě úvěru s jistinou [částka] jednalo o skutečně hraniční situaci, která dokresluje, že původní věřitelka jedná obecně nedbale a nikoliv náhodou již soud několik jejích úvěrů oznamoval orgánu dozoru.

16. Soud tak mohl žalobě vyhovět, s výjimkou příslušenství z poplatku [částka]. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne [datum] (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny. Poměrnou část obchodního úroku z tohoto poplatku proto soud II. výrokem shora zamítal. Soud s ohledem na prodlení žalovaného již v únoru 2020 nedovodil dopad omezení § 122 odst. 4 ZSÚ, s ohledem na pravidlo obsažené v § 168 odst. 1 tamtéž, neboť k prvnímu prodlení by muselo dojít až v květnu 2020. Žalovaného tak u nižší dlužné jistiny tíží vedle úroku z prodlení i poměrně vysoký úrok 18 % ročně (a měl by proto zvážit, zda nebude závazek refinancovat, aby dosáhl nižšího úročení).

17. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z převážné části úspěšná (nad 90 %), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. této přiznal k tíži žalovaného právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Klíčové je však slovo účelně. Advokát přitom vyúčtováním požaduje přiznat částku [částka] (č. l. 109).

18. Základ sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka]. Dále jelikož zpracovala předžalobní výzvu, žalobu podala a vypracovala jedno z vyjádření (druhé, které zavinil soud tím, že do spisu nebyly vytištěny všechny výpisy a byla tak zbytečně vyzvána k doslání téhož) sama žalobkyně (jejíž je advokát vlastníkem), i jí přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Za první doplnění žaloby naopak náhrada nepřísluší, neboť tvrzení k povinnosti dle § 86 ZSÚ je povinnou součástí žalobních tvrzení k nároku ze spotřebitelského úvěru a žalobní návrh v tomto ohledu trpěl vadami. Jelikož je i sama plátcem DPH, přísluší jí tak dále částka, odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně.

19. Pokud se týká nároku právního zástupce na odměnu za zastupování žalobkyně (substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem, jak dále), platí následující: Soud si je vědom žalobkyní (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva společnosti [Jméno zainteresované společnosti 0/0], na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

20. Pokud se soud v jednom z předchozích řízení (např. sp. zn. [spisová značka]) dotázal právního zástupce na vlastníka 70 akcií společnosti, dostalo se mu (jako již poněkolikáté) vyhýbavé odpovědi, zmiňující, že právní zástupce žalobkyně nezastupuje jako její statutární orgán. Z odpovědi a kontextu dané situace je však implicitně zřejmé, že právní zástupce zcela záměrně nezodpovídá to, nač byl soudem tázán. Ze záznamu v obchodního rejstříku k osobě žalobkyně vyplývá, že tato byla založena v roce 2005, jejím jednatelem byla již v době vzniku advokátka, a právní zástupce se stal jejím jediným jednatelem v roce 2009 a byl jím až do října 2013. V tomto období byl advokát také jediným společníkem žalobkyně. V letech 2013 až 2015 byly jediným společníkem dvě obchodní společnosti, registrované v Kyperské republice, u nichž skutečného vlastníka soud nezná, aby se pak jediným společníkem a posléze po změně právní formy na akciovou společnost stala společnost [právnická osoba]., v níž právní zástupce až do současnosti působí již od roku 1997 a k níž byl v roce 2014 až 2015 dokonce veden jako jediný akcionář. Od [datum] do [datum] pak byl jako jediný akcionář žalobkyně veden opět právní zástupce, v této době se základní kapitál společnosti snížil z 52 mil. Kč na [částka] a od té doby je evidován pouze údaj o 70 emitovaných akciích (kmenových na jméno v listinné podobě). Krátce poté ([datum]) udělila žalobkyně právnímu zástupci plnou moc. Skutečný majitel žalobkyně ([tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO]) byl odhalen teprve v lednu 2022, tedy nepochybně opožděně. Je překvapivé, že tuto skutečnost právní zástupce soudu nesdělil ani v podání ze dne [datum] (č. l. 80 odkazovaného věci), kdy již svou zákonnou povinnost splnil, přestože právě na tuto skutečnost byl soudem výslovně tázán. Struktura vztahů nebyla zveřejněna, není tak zřejmé, kolik z těchto akcií vlastní ta či ona osoba, právní zástupce však v průběhu roku 2017 a 2018 byl 100 % vlastníkem společnosti navzdory poměrně pestrým dosavadním změnám, včetně důvěru nebudící účasti společností, registrovaných na Kypru, kde lze více než předpokládat komplikované či nulové možnosti soudu při zjišťování skutečných vlastnických vztahů. Stejně tak není zřejmé, v jakém rodinném či majetkovém vztahu je osoba [jméno FO] k právnímu zástupci. V minulosti soud obdobné dotazy formuloval i ohledně případných rodinných příslušníků právního zástupce (aby bylo předejit situaci, kdy je vlastníkem blízký rodinný příslušník právního zástupce a soudu to nebylo nad rámec jména takové osoby sděleno), ani nikdy předtím však právní zástupce soudu osobu vlastníka nesdělil. Tato skutečnost však tíží právního zástupce, který soudu informaci záměrně odpírá a skutečný stav i přes výzvu soudem neprokazuje, nikoliv tedy žalovaného.

21. V řízení sp. zn. [spisová značka] pak soud zjistil od České advokátní komory, že právní zástupce deklaroval, že je vlastníkem pouze 23 % akcií žalobkyně. Dále soud zjistil, že údaj o vlastnickém právu [jméno FO] a [jméno FO] je snad nedokonalostí právní úpravy, neboť se jedná o pouhé správkyně svěřenského fondu. Důvod, proč jsou v evidenci skutečných majitelů i v tento okamžik jako nepřímí skuteční majitelé zapsány (pouze) [jméno FO] a [jméno FO], ačkoliv společnost je ve vlastnictví svěřenského fondu Soukromý svěřenský fond CE Trust, IČO [IČO], jehož zakladatelem i obmyšleným je advokát [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], zdejšímu soudu není znám a podal podnět k odstranění této nesrovnalosti. Např. podle § 2 písm. c) zákona č. 37/2021 Sb. platí, že pro účely tohoto zákona se rozumí (…) skutečným majitelem každá fyzická osoba, která v konečném důsledku vlastní nebo kontroluje právnickou osobu nebo právní uspořádání, (…). Soud má za to, že z notářského zápisu ze dne [datum] (veřejně dostupná listina v Evidenci svěřenských fondů) je zřejmé, že svěřenský fond Soukromý svěřenský fond CE Trust, IČO [IČO], je zřízen k uspokojování potřeb rodiny zakladatele, kterým je právě advokát. Z čl. 7.1 statutu svěřenského fondu (dále jen „statut“) vyplývá, že za života zakladatele nelze vyplatit obmyšleným jakékoliv plnění. Zjevně se tak jedná o majetkovou hodnotu, která bude majetkové potřeby jiných osob, než zakladatele, plnit až po jeho úmrtí, tedy v obdobné podobě, jako přechod majetku děděním. Dle článku 15.3 statutu je svěřenský fond zřízen pouze na dobu dvou let a v případě neprodloužení jeho existence je majetek vydán zakladateli (čl. 15.7 statutu). Je tedy zřejmé, že se s největší mírou pravděpodobnosti jedná o dočasné opatření, které koresponduje s častými změnami vztahů k žalobkyni, kde advokát několikrát byl výlučným vlastníkem žalobkyně (v různých obchodních formách), případně zde vystupují různé právnické osoby, založené v zahraničí. Advokáta je tedy zcela zjevně možno považovat za nejpravděpodobnějšího skutečného majitele nejen oněch 23 % akcií, ale rovněž tak zbývajících 77 % akcií. Soudu není znám osobní či příbuzenský vztah advokáta a dvou správců svěřenského fondu (tedy ani [jméno FO], narozené [datum]. která obratem udělila plnou moc jiné osobě), avšak již z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně, je zřejmé, že obě správkyně svěřenského fondu mají k advokátovi dlouhodobě blízký (přinejmenším) obchodní vztah. Ostatně dle veřejně přístupného obchodního rejstříku [tituly před jménem] [jméno FO] s advokátem působí dále v orgánech společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], a [právnická osoba]., IČO [IČO], které advokát vlastní (pokud komora vyžaduje doložení těchto tvrzení, dovoluji si odkázat na veřejně dostupnou část Obchodního rejstříku a Evidence skutečných majitelů). Obě správkyně jsou oprávněny jednat jen společně (čl. 6.4 statutu), proti vůli [jméno FO], u které soud předpokládá přímý příbuzenský vztah k advokátovi, tak zřejmě nelze existenci svěřenského fondu prodloužit. V současnosti je v obchodním rejstříku v utajeném režimu založena listina z ledna 2024, která by mohla mít s prodloužením souvislost. Ostatně správcovstvím svěřenského fondu jim byla svěřena správa majetku advokáta, což nepochybně svědčí o značném stupni vzájemné důvěry všech tří. Význam možnosti přechodu svěřenského fondu na investiční společnost v režimu zákona č. 240/2013 Sb. (pozn.: advokát je výlučným vlastníkem společnosti s IČO [IČO], která tuto definici bez dalšího splňuje), je bez dalších zjištění, resp. vyjádření advokáta, nejasný a rozhodnutím správců tak může rozhodování o majetku svěřenského fondu kdykoliv přejít na blíže neupřesněnou právnickou osobu (investiční společnost), což opět relativizuje zdánlivou definitivnost přechodu majetku advokáta na třetí osobu, ospravedlňující jeho tvrzení, že žalobkyni vlastní toliko v rozsahu 23 %.

22. Základním majetkem svěřenského fondu vedle částky [částka] (čl. 3.1 statutu) je zjevně (přinejmenším) obchodní závod žalobkyně. Tato společnost přitom nakupuje pohledávky značné hodnoty a podniká ve skutečně masivním měřítku, neboť uplatňuje pohledávky hned několika ekonomicky silných institucionálních věřitelů a přinejmenším z pohledu zdejšího soudu prakticky nemá konkurenci. Nadto statut počítá s možností přechodu svěřenského fondu do výlučné zprávy investiční společností. I z toho je zřejmé, že skutečným účelem svěřenského fondu nemusí být trvalé odevzdání majetku ve prospěch třetích osob, ale spíše pokračování v dosahování zisku obchodní činností a toliko dočasné převedení významné majetkové položky mimo přímé vlastnické právo advokáta. Tvrzení advokáta v tom smyslu, že je vlastníkem žalobkyně v rozsahu toliko 23 %, je i pro tyto důvody přinejmenším zjevně neúplné. S takovým vyjádřením advokáta se zjevně nelze spokojit a je zjevné, že advokát je skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 100 %, přičemž tuto skutečnost advokát se zjevně zištným motivem před soudy systematicky zastírá a je ve skutečnosti i nadále konečným příjemcem výhod z takto nastolené struktury vlastnických vztahů. I pro účel tohoto řízení má tedy soud za prokázané, že zastupovaná žalobkyně s osobou právního zástupce z hlediska obchodního majetku splývá, přinejmenším v té části podnikání žalobkyně, týkající se hromadného odkupu, uplatňování a vymáhání peněžitých pohledávek (zejména) ze spotřebitelských úvěrů. Bude-li mít právní zástupce, resp. žalobkyně (pokud s osobou právního zástupce ve skutečnosti nesplývá) zájem tyto pochybnosti soudu rozptýlit, nic mu nebrání poskytnout soudu důstojně součinnost a vlastnickou strukturu objasnit tak, aby nepřetrvávaly pochybnosti, že se soud přiznáváním práva na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny ve skutečnosti systematicky nepodílí na takovém podnikání. Senát 20C každým okamžikem vede řízení ohledně několika nároků žalobkyně a k marným výzvám již přistupoval mnohokrát.

23. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Soud se přitom neopírá pouze o nápadnou okolnost toho, že spisová značka právního zástupce je ve všech řízeních tohoto právního zástupce a (nejen) této zastupované právnické osoby kratší (např. ASPROV10/[tel. číslo] či AS Moneta Rmix V/[tel. číslo] či AS UCB VI/8174298001) a tedy nejspíše původnější, než spisová značka samotné společnosti (např. ASPROV10/[tel. číslo]/447144 či AS Moneta Rmix V/[tel. číslo]/478725 či AS UCB VI/8174298001/707077). V projednávané věci je tomu stejně. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s vymáháním poplatků, které bez jakékoliv volitelné protihodnoty (služby) účelově navyšují pohledávku nad rámec sjednaného a již tak limitně vysokého úroku (poplatek za poskytnutí úvěru, poplatek za administrativní činnost apod. u většiny úvěrů [právnická osoba], a dalších). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než 10 tis. řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2009 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) statisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

24. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč právní zástupce zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity (např. poskytování spotřebitelských úvěrů, k čemuž má dle obchodního rejstříku rovněž živnostenské oprávnění), je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a není tak nedůvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné a stejně tak se v průběhu let mění i smluvní dokumenty, při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Uvedené platí dokonce do té míry, že advokát neváhá plošně žalovat nároky, o kterých je přinejmenším srozuměn s tím, že mohou být v rozporu se zákonem (tedy s § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb.) a je-li na takovou skutečnost soudem upozorněn, bez dalšího bere žalobu částečně zpět (toto řízení bylo vzácnou výjimkou). Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

25. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

26. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v České republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi škodit tím, že si sjedná neúčelné právní zastoupení, aniž by z toho sama měla prospěch. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka], dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

27. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno. Jinou situaci představuje substituční zastupování, k němuž došlo při jednání dne [datum] (č. l. 96), které se zaviněním nikoliv na straně právního zástupce nekonalo, a při jednání dne [datum], které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. Takto vzniklé náklady mají být reálně hrazeny jinému advokátovi, proto není důvod je nepřiznat dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po [částka] (neuskutečněné jednání, k němuž se advokát dostavil) a [částka] a dvou paušálních částek náhrad hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s dostavením se k soudu s účastí na jednání před soudem substituujícím právním zástupcem. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Odtud pak nárok na celkovou částku [částka] dle III. výroku shora.

28. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný je věku pouhých 23 let a zřejmě pracuje v nekvalifikované dělnické profesi (v omluvě nicméně uvedl, že pracuje „v dalekém městě v Německu“). S problematickými majetkovými poměry žalovaného musí věřitel počítat, když se o ně právní předchůdkyně zajímala jen velice povrchně. Je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl přibližně dvouletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení této problematické pohledávky (neproblematické pohledávky si banky zpravidla uplatňují svým jménem a nepostupují je) a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný zůstal pasivní a neprokázal žádné své argumenty pro poskytnutí delšího splátkového kalendáře (byť dle úředního záznamu žádal o 3 – 5 tis. Kč, nepředložil však ke svým poměrům žádný důkaz, ani jej soudu nezaslal dodatečně). Rozvržení plnění dvou let je ostatně maximem, jaké obvykle soud stranám vnucuje za absence jejich dohody či alespoň srozumění. Žalovaný rozhodně nemůže očekávat, že dosáhne obdobně mírného splátkového kalendáře, jaký odpovídal původním úvěrům – takového konsolidačního úvěru musí dosáhnout jindy a jinde. Pokud má někdo nést tíži případného mírnějšího splátkového kalendáře, nechť je to třetí osoba, se kterou si případně žalovaný sjedná (konsolidační) úvěr a třetí osoba s tím bude souhlasit, po žalobkyni to již vzhledem k okolnostem nelze spravedlivě požadovat.