20 C 46/2021-140

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 87 769 Kč spolu s 8,25 % p. a. zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 3. 2021 do zaplacení do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 412 231 Kč spolu s 8,25 % p. a. zákonným úrokem z prodlení z této částky od 17. 3. 2021 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 31 584,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení ve výrocích I. a II. uvedených částek se zmíněným příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o finanční zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“) za nemajetkovou újmu, která měla žalobkyni vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobkyně krátce zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení zahájeného dne 28. 2. 2008, a které dosud nebylo skončeno. Je třeba vycházet z celkové doby trvání posuzovaného řízení, tj. z doby 12 let a 7 měsíců, co se týká složitosti posuzovaného řízení, nelze uvažovat o skutkové či hmotněprávní složitosti, ve věci nenastaly ani žádné procesní komplikace, pro posouzení samotného nároku žalobkyně na odškodnění postačovalo správné vyhodnocení soudu nižšího stupně známé judikatury Ústavního soudu ČR a její správná aplikace na projednávaný případ. Nutnost zásahu dovolacího soudu, který ve věci též rozhodoval, byla vyvolána tím, že soudy nižších stupňů nedokázaly na věc správně aplikovat známou judikaturu Ústavního soudu ČR. Soudy nižších stupňů pak v odškodňovacím řízení postupovaly chybně, kdy zrušení zamítavých restitučních rozsudků pro rozpor s judikaturou Ústavního soudu ČR nepovažovaly za zrušení pro nezákonnost takových rozhodnutí, ačkoliv k takovému závěru měly při správném výkladu judikatury Ústavního soudu ČR dospět. Soud I. stupně i soud odvolací vydaly v původně posuzovaném řízení nezákonná rozhodnutí, a tím zásadním způsobem přispěly k dosavadní délce posuzovaného řízení přesahující již 13 let. V posuzovaném řízení nebyla mnohdy ze strany soudu vykazována žádná aktivita, nebo se jednalo o aktivitu pro aktivitu (takzvaně„ aby byl ve spise pohyb“). Nutné je zohlednit i ten fakt, že soud I. stupně nemohl ve věci od ledna 2020 dále jednat jen a pouze pro podané dovolání ze strany žalované. Dovolání bylo zjevně nesmyslné a účelové, podstatou byl požadavek žalované, aby dovolací soud stanovil povinnost žalované platit úroky z prodlení z přiznané částky ne obecně do zaplacení, ale do konkrétního data, kdy byla již jistina zaplacena, to vše za situace, kdy skutečné datum úhrady jistiny žalovaná v průběhu řízení před odvolacím soudem netvrdila ani neprokazovala. Význam posuzovaného řízení je pro žalobkyni zvýšený, když v posuzovaném řízení se žalobkyně domáhá náhrady škody vzniklé vydáním nezákonných rozhodnutí v restituční věci a posuzované řízení trvá déle, než trvalo původní restituční řízení a ještě není pravomocně skončené, a zároveň žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, který konstatoval negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení pro osoby v pokročilém věku či osobami těžce nemocnými, které jsou vnímány zpravidla těmito osobami intenzivněji, zvýšený význam spočívá na pouhých faktických obtížích při vystupování v daném v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, včetně hrozby, že tyto osoby se nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít. Posuzované řízení vnímá žalobkyně jako opakované příkoří ze strany soudní moci. Význam posuzovaného řízení je pro žalobkyni zvýšený i s ohledem na výši škody, kterou žádá žalobkyně nahradit. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016, ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením žalobce, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož předmětem byla peněžitá pohledávka, je nutné přihlížet k výši této pohledávky včetně jejího příslušenství. Nejvyšší soud dále v rozhodnutí, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, konstatoval, že obecně platí, že s hodnotou předmětu řízení přímo úměrně roste i klesá její význam pro účastníky řízení. S ohledem na skutečnost, že předmětem posuzovaného řízení byla od počátku náhrada škody v částce 6 828 038,80 Kč s úrokem z prodlení od 4. 4. 2008 do zaplacení, je zjevné, že význam řízení pro žalobkyni je zcela zásadní. Od 21. 1. 2020, kdy byl žalobkyni doručen v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu v posuzovaném řízení, je předmětem řízení částka 1 183 667,80 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části byla již žalobkyně v soudním řízení úspěšná. Z důvodu zásadního významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, jakož i s ohledem na fakt, že smyslem a účelem řízení, ve kterém došlo k průtahům, je odškodnění předchozích nezákonných rozhodnutí soudu v restitučním řízení, a s ohledem na extrémní délku posuzovaného řízení je na místě základní částku zadostiučinění zvýšit o 100 %. Požadovaná částka zadostiučinění 500 000 Kč je proto zcela adekvátní.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nesporovala, že žalobkyně dne 16. 9. 2020 (žádostí z téhož dne) u ní uplatnila nárok na poskytnutí zadostiučinění ve smyslu zákona. V posuzovaném řízení nelze konstatovat žádné průtahy, posuzované řízení trvá od února 2008 do současnosti. Celková délka prozatímně činí 13 let a 2 měsíce. Posuzované řízení bylo doposud vedeno před třemi stupni soudní soustavy v celkové délce 13 let a 2 měsíce, ve věci rozhodoval soud I. stupně 2x, soud II. stupně rovněž 2x a Nejvyšší soud 2x. Po skutkové i právní stránce se jedná o velmi složité řízení, o čem svědčí i rozsah spisového materiálu, a význam posuzovaného řízení pro žalobkyni nelze přeceňovat, neboť požaduje náhradu nemajetkové újmy z posuzovaného řízení. Dochází tak k řetězení nároku, když předmětem posuzovaného řízení bylo odškodnění za řízení restituční. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je třeba zohlednit i ekonomickou situaci v dané zemi a výše částky by měla korespondovat s životní úrovní v dané zemi. Žalobkyně žádná závažnější nemajetková újma nevznikla ani dále nevzniká, svým postojem, kdy žádá mimosoudně odškodnění, nevyčká ani definitivního skončení posuzovaného řízení, a ihned žaluje, sleduje pouze svůj cíl finančně se obohatit a nikoliv, že by skutečně chtěla, aby bylo namítané řízení pravomocně skončeno. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dopisem ze dne 16. 9. 2020 u žalované uplatnila žádost o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a požadovala zaplacení částky 500 000 Kč jakožto přiměřené zadostiučinění za porušení jejího práva na skončení posuzovaného řízení v přiměřené lhůtě. Mezi účastníky nebylo sporné, že tento dopis byl žalované doručen dne 16. 9. 2020. Ostatně žalovaná v dopise ze dne 16. 9. 2020 potvrdila, že dne 16. 9. 2020 jí bylo doručeno podání žalobkyně.

4. Dále bylo v řízení prokázáno, že [anonymizováno 7 slov] v posuzovaném řízení dopisem ze dne 18. 11. 2020 sdělil, že se obrátil na [stát. instituce], aby zvážilo důvodnost podaného dovolání, neboť [anonymizováno] rovněž neshledával důvody pro jeho podání. Z odpovědi [stát. instituce] vyplynulo, že by souhlasilo se zpětvzetím dovolání za předpokladu, že ohledně úroků z prodlení bude uzavřena dohoda o narovnání mezi žalobkyní a žalovanou. 5. [název soudu] rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. [spisová značka], ve věci žalobkyně [celé jméno žalobkyně] proti žalované [jméno] [příjmení] a dále [jméno] [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], [anonymizována dvě slova], [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], a to jednak o uzavření dohody o vydání věci a o určení neplatnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene a o určení vlastnictví nemovitosti, určil, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene uzavřená dne 15. 9. 1997 dále v rozsudku popsaná je neplatná, dále zamítl žalobu na určení, že jediným vlastníkem domu v rozsudku popsaném je žalovaná [jméno] [příjmení] (výrok I.), dále uložil žalované [jméno] [příjmení] povinnost uzavřít s žalobkyním [celé jméno žalobkyně] v rozsudku popsanou dohodu o vydání ideální poloviny domu v rozsudku popsaném (výrok II.) a dále pak rozhodl o soudním poplatku a nákladech řízení (výroky III. až V.) Výrok I. nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem [název soudu] ze dne 7. 2. 2007, č.j. [číslo jednací], výrok II. nabyl právní moci dne 10. 11. 2006 a výrok III. dne 26. 2. 2007.

6. Dále bylo v řízení prokázáno, že dne 26. 2. 2008 byla u [název soudu] soudu podána žaloba žalobkyní [celé jméno žalobkyně] proti [země] – [stát. instituce] z titulu nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Požadovaná škoda v částce 8 924 453,50 Kč představuje ušlé nájemné. Řízení je vedeno pod sp. zn. [spisová značka]. Dne 25. 3. 2008 byla věc předložena předsedovi soudu z důvodu, že [anonymizováno] [příjmení] se cítí být ve věci podjatá. Dne 28. 3. 2008 předseda soudu věc předložil nové soudkyni [anonymizováno] [příjmení], která dne 24. 4. 2008 také vznesla námitku možné podjatosti. Dne 13. 5. 2008 proto byla věc předložena [název soudu] k rozhodnutí o vyloučení uvedených soudkyň. Usnesením ze dne 26. 5. 2008 [název soudu] rozhodl, že uvedené soudkyně nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci. Rozhodnutí nabylo právní moci 6. 6. 2008. Spis byl vrácen [název soudu] dne 2. 6. 2008. Dne 26. 6. 2008 byla žalovaná vyzvána k podání vyjádření a byla jí zaslána žaloba. Dne 17. 7. 2008 žalovaný podala vyjádření. Dne 29. 10. 2008 bylo vyjádření zasláno žalobkyni spolu s výzvou, aby doplnila svá skutková tvrzení. Dále byl připojen spis [anonymizována dvě slova] [spisová značka]. Dne 26. 11. 2008 žalobkyně sdělila soudu, že vyjádření podá do 10. 12. 2008. Dne 17. 12. 2008 žalovaná sdělila, že za ni bude jednat [anonymizováno 7 slov]. Dne 29. 12. 2008 žalobkyně podala vyjádření a částečné zpětvzetí žaloby. Usnesením ze dne 16. 2. 2009 bylo řízení, co do částky 2 096 414,17 Kč zastaveno. Dne 23. 9. 2009 soud na den 18. 12. 2009 nařídil jednání. Dne 16. 12. 2009 právní zástupce žalobkyně požádal o odročení jednání z důvodu náhlé nemoci. Jednání proto bylo odročeno na 19. 3. 2010. Dne 19. 3. 2010 se konalo jednání, byla přednesena žaloba a vyjádření stran, bylo přistoupeno k provádění listinných důkazů. Žalobkyně byla vyzvána podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení, a jednání bylo za tímto účelem odročeno na 25. 6. 2010. Dne 31. 3. 2010 žalobkyně doplnila svá skutková tvrzení a důkazní návrhy. Dne 12. 4. 2010 žalobkyně doplnila důkazní návrhy. Dne 21. 4. 2010 soud vyzval k součinnosti [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a k předložení listinných důkazů. Dne 31. 5. 2010 byla soudu doručena odpověď [anonymizováno] [jméno] [příjmení] o tom, že podklady není schopen zajistit v uvedené lhůtě, budou soudu dodány koncem července 2010. Dne 25. 6. 2010 se jednání nekonalo a bylo odročeno na 10. 9. 2010 z důvodu, že soudu nebyly předloženy navržené listinné důkazy. Dále soud na 10. 6. 2010 [anonymizováno] [jméno] [příjmení] prodloužil lhůtu k předložení listin do 25. 7. 2010. Dne 11. 8. 2010 [anonymizováno] [jméno] [příjmení] soudu předložil požadované doklady. Dne 1. 9. 2010 soud opakovaně vyzval [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k předložení veškerých užívacích titulů a veškerých podkladů, neboť svou povinnost nesplnil. Lhůta byla prodloužena do 8. 9. 2010. Dne 8. 9. 2010 byla soudu doručena omluva soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] z nařízeného jednání z důvodu kolize s jiným jednáním. Dne 10. 9. 2010 se konalo jednání, byly čteny listinné důkazy a bylo přistoupeno k výslechu svědka. Jednání bylo za účelem doplnění dokazování doklady [anonymizováno] [jméno] [příjmení] odročeno na 7. 12. 2010. Dne 22. 9. 2010 byla soudu doručena zpráva o tom, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pobývá v zahraničí, vrátí se až v průběhu října 2010, a proto nebyl schopen předložit veškeré užívací tituly na bytové a nebytové prostory. Dne 6. 10. 2010 soud [anonymizováno] [jméno] [příjmení] prodloužil lhůtu k předložení listin do 31. 10. 2010, a to s ohledem na jeho pobyt v zahraničí. Dne 6. 10. 2010 soud vyzval k součinnosti [anonymizována tři slova] [část Prahy]. Dne 19. 10. 2010 žalobkyně podala vyjádření, které bylo téhož dne zasláno na vědomí žalované. Dne 22. 10. 2010 byla soudu doručena odpověď od [anonymizována tři slova] [část Prahy] tím, že žádosti nelze vyhovět. Usnesením ze dne 10. 11. 2010 soud uložil [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč z důvodu, že nepředložil soudu listiny, a ztěžuje tak postup řízení. Zároveň byl [anonymizováno] [jméno] [příjmení] předvolán na jednání na 7. 12. 2010. Dne 2. 12. 2010 [anonymizováno] [jméno] [příjmení] doručil soudu omluvu z jednání z důvodu zahraniční dovolené. Dne 6. 12. 2010 proto bylo jednání nařízené na 7. 12. 2010 odročeno na 4. 3. 2011 z důvodu, že dosud nebyly soudu doručeny listinné důkazy a předvolaný svědek se omluvil. Zároveň soud opětovně vyzval [anonymizováno] [jméno] [příjmení] k předložení požadovaných listin. Dne 4. 3. 2011 se konalo jednání, bylo konstatováno, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na opakované výzvy soudu nepředložil požadované listiny, ani se nedostavil k nařízenému jednání, ačkoli byl jako svědek předvolán. Jednání bylo za účelem ustanovení znalce odročeno na neurčito, neboť je potřeba nechat vyhotovit znalecký posudek ke stanovení ušlého zisku. Dále soud dne 4. 3. 2011 vyzval všechny nájemníky v uvedeném domě, a to bytů i nebytů, k předložení nájemních smluv. Dne 22. 3. 2011 byly soudu doručeny 3 odpovědi na žádosti o součinnost od nájemníků prostor. Dne 15. 3. 2011 byly soudu doručeny otázky žalobkyně pro znalce. Další odpovědi byly soudu doručeny 5. 4. 2011. Dne 30. 5. 2011 žalobkyně urgovala ustanovení znalce. Úkolem znalce bylo stanovit, jaká byla obvyklá výše ročního nájemného, které by bylo možné dosáhnout pronajmutím všech pronajímatelných prostor v uvedeném domě v roce 2003 až 2007. Dále, jaké by byly obvyklé výše ročních výnosů. Dne 2. 9. 2011 byl znalci doručen spis. Dne 16. 8. 2011 znalec požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení, a to z důvodu zdravotních potíží a náročného znaleckého úkonu. Dne 31. 8. 2011 soud proto prodloužil znalci lhůtu o 40 dní. Dne 23. 12. 2011 soud urgoval znalce k předložení znaleckého posudku. Dne 2. 2. 2012 soud opětovně urgoval znalce k předložení znaleckého posudku. Dne 7. 3. 2012 znalec sdělil soudu, že mu dosud nebyl umožněn vstup do domu, a žalobkyně k němu nemá přístup. Spolumajitel domu, pan [příjmení] [jméno] [příjmení] na výzvu znalce nereagoval. Usnesením ze dne 13. 3. 2012 soud uložil [anonymizováno] [jméno] [příjmení], aby dne 23. 3. 2012 zpřístupnil znalci dům, a umožnil mu prohlídku a poskytl potřebnou součinnost. Dne 23. 3. 2012 znalec sdělil soudu, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dům nezpřístupnil. Dne 4. 4. 2012 znalec sdělil soudu, že dne 6. 4. 2012 nastupuje na plánovanou operaci, a rekonvalescence bude trvat 6 – 8 týdnů. Dále požádal o pokyn, jak má postupovat. Dne 18. 4. 2012 znalec sdělil soudu, že je již schopen vyhotovit znalecký posudek, je však potřeba, aby mu byla umožněna prohlídka domu. Dne 18. 4. 2012 soud vyzval [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ke sdělení, za jakého důvodu nezpřístupnil znalci dům. Dne 13. 6. 2012 znalec požádal o prodloužení termínu k vyhotovení znaleckého posudku a k opětovnému vyzvání [anonymizováno] [příjmení] k zpřístupnění domu. Usnesením ze dne 18. 6. 2012 soud uložil [anonymizováno] [jméno] [příjmení] pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč, za to, že významně ztěžuje postup řízení, neboť pro rozhodnutí ve věci je třeba zpracovat znalecký posudek, a za tím účelem umožnit znalci prohlídku nemovitosti. Usnesením ze dne 18. 6. 2012 soud uložil [anonymizováno] [jméno] [příjmení], aby dne 11. 7. 2012 zpřístupnil znalci nemovitosti a poskytl mu potřebnou součinnost. Dne 17. 7. 2012 znalec sdělil soudu, že se dostavil dne 11. 7. 2012 před dům, [anonymizováno] [jméno] [příjmení] nebyl přítomen, a znalci se podařilo telefonicky alespoň spojit se správcem, a domluvit si s ním termín prohlídky na 24. 7. 2012, a dále jej telefonicky kontaktoval Ing. [jméno] [příjmení] s tím, že již nebude majitelem uvedeného domu. Dne 3. 8. 2012 soud vyzval znalce k předložení znaleckého posudku do 15. 8. 2012. Dne 20. 8. 2012 znalec sdělil soudu, že prohlídka nemovitostí již proběhla, a dále čeká na doložení dalších podkladů od Ing. [jméno] [příjmení]. Soud proto prodloužil lhůtu k vyhotovení znaleckého posudku do 7. 9. 2012. Dne 19. 9. 2012 znalec požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení posudku z důvodu obtížnosti, když mu stále nebyly doloženy veškeré podklady, a ze zdravotních důvodů. Dne 24. 9. 2012 žalovaná požádala o sdělení stavu řízení. Dne 2. 10. 2012 soud vyzval znalce k předložení posudku. Dne 15. 10. 2012 znalec sdělil soudu, že má zdravotní problémy, ale posudek předloží ve lhůtě 1 týdne. Dne 18. 10. 2012 byl soudu předložen znalecký posudek, který byl dne 24. 10. 2012 zaslán stranám k vyjádření. Dne 31. 10. 2012 žalobkyně sdělila soudu, že výslech znalce nepožaduje. Dne 6. 11. 2012 žalovaná sdělila soudu, že výslech znalce požaduje. Dne 12. 11. 2012 soud na den 18. 1. 2013 nařídil jednání. Dne 29. 11. 2012 [název soudu] požádal o zapůjčení spisu [spisová značka], který je připojen u zdejšího spisu. Dne 13. 12. 2012 bylo zjištěno, že tento spis připojen není. Usnesením ze dne 10. 12. 2012 bylo rozhodnuto o znalečném. Dne 18. 1. 2013 se konalo jednání, byl čten znalecký posudek, a jednání bylo za účelem seznámení se žalobkyně s rozsudkem Nejvyššího soudu v obdobné věci odročeno na 12. 3. 2013. Dne 4. 2. 2013 bylo soudu doručeno stanovisko žalobkyně s ohledem na novou judikaturu. Dne 7. 2. 2013 bylo vyjádření žalobkyně zasláno žalované. Dále byl spis sp. zn. [spisová značka] nalezen a byl zaslán [název soudu] s tím, že je potřeba jej vrátit k nařízenému jednání. Dne 12. 3. 2013 se konalo jednání, strany přednesly své vyjádření a závěrečné návrhy, a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 22. 3. 2013. Dne 22. 3. 2013 byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba na zaplacení částky 6 828 038,80 Kč s příslušenstvím zamítnuta. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit náklady státu. Usnesením ze dne 4. 4. 2013 bylo rozhodnuto o znalečném. Dne 22. 4. 2013 soudce požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí z důvodu většího množství skončených věcí. Lhůta byla prodloužena do 20. 6. 2013. Dne 20. 6. 2013 bylo rozesláno písemné vyhotovení rozsudku. Dne 28. 6. 2013 bylo soudu doručeno odvolání žalobkyně, které bylo dne 1. 8. 2013 zasláno žalované k vyjádření. Dne 10. 9. 2013 bylo soudu doručeno vyjádření žalované k odvolání. Dne 18. 9. 2013 žalobkyně požádala o předložení spisu odvolacímu soudu. Dne 3. 10. 2013 byl spis předložen [název soudu] k rozhodnutí o odvolání. Dne 9. 10. 2013 odvolací soud na den 13. 11. 2013 nařídil jednání. Dne 13. 11. 2013 se konalo jednání před odvolacím soudem, kde bylo předneseno odvolání a vyjádření, a jednání bylo odročeno na 4. 12. 2013. Dne 4. 12. 2013 se konalo jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Spis byl vrácen [název soudu] 12. 2013. Dne 20. 12. 2013 bylo rozhodnutí rozesláno účastníkům. Dne 19. 2. 2014 žalobkyně podala dovolání, které bylo dne 26. 2. 2014 rozesláno žalované k vyjádření. Dne 29. 4. 2014 bylo soudu doručeno vyjádření žalované. Dne 30. 5. 2014 byla věc předložena Nejvyššímu soudu k rozhodnutí. Dne 14. 8. 2015 žalobkyně požádala o vydání rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2016 dovolací soud rozsudek [název soudu] ze dne 4. 12. 2013 a rozsudek [název soudu] ze dne 22. 3. 2013 zrušil a věc vrátil [název soudu] k dalšímu řízení. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí bylo vyřešení navazující otázky nezbytné formy výzvy ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost, neboť oba soudy se odchýlily od rozhodovací praxe při řešení otázky nároků na učiněnou výzvu, a dospěly k jinému názoru. Dále se soud musí zabývat otázkou, zda měla žalobkyně možnost domoci se své pohledávky vůči osobě žalované v původním řízení. Spis byl vrácen [název soudu] dne 22. 6. 2016. Dne 27. 6. 2016 bylo rozhodnutí rozesláno účastníkům a nabylo právní moci 28. 6. 2016. Dne 8. 8. 2016 bylo soudu doručeno vyjádření žalobkyně. Dne 11. 10. 2016 byla žalovaná vyzvána k podání vyjádření. Dne 26. 8. 2016 bylo žalované zasláno vyjádření žalobkyně. Dne 5. 12. 2016 soud urgoval žalovanou o vyjádření, zda se s ohledem na rozhodnutí dovolacího soudu změnilo její stanovisko k uplatněnému nároku. Dne 19. 12. 2016 žalovaná požádala o prodloužení lhůty k vyjádření do 10. 1. 2017. Dne 2. 2. 2017 soud urgoval vyjádření žalované. Dne 27. 2. 2017 žalovaná podala vyjádření, které bylo dne 11. 4. 2017 zasláno žalobkyni. Dne 12. 6. 2017 žalobkyně podala repliku. Ta byla zaslána na vědomí žalované dne 15. 6. 2017. Dne 24. 7. 2017 soud na den 17. 10. 2017 nařídil jednání. Dne 17. 10. 2017 se konalo jednání, soud sdělil účastníkům, s ohledem na nový nález Ústavního soudu, právní názor na věc a pokračování řízení, a jednání bylo za účelem pokračování dokazování výslechem znalce a provedení listinných důkazů odročeno na 9. 1. 2018. Dne 16. 11. 2017 žalobkyně podala vyjádření, které bylo dne 21. 11. 2017 zasláno na vědomí žalované. Dne 22. 11. 2017 žalobkyně doplnila své vyjádření. Doplnění bylo zasláno na vědomí žalované dne 27. 11. 2017. Dne 9. 1. 2018 se konalo jednání, bylo přistoupeno k výslechu znalce a jednání bylo za účelem pokračování v dokazování listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi odročeno na 23. 3. 2018. Dne 27. 2. 2018 žalobkyně doložila listinné důkazy a navrhla výslech dalšího svědka. Vyjádření bylo zasláno žalované dne 5. 3. 2018. Dne 22. 3. 2018 předvolaný znalec sdělil soudu, že zásilka byla omylem doručena jeho bratru, a znalec je nyní v zahraničí, nemůže se nařízeného jednání zúčastnit. Dne 23. 3. 2018 se konalo jednání, bylo pokračováno v dokazování čtení listinných důkazů a bylo přistoupeno k výslechu svědků. Jednání bylo za účelem pokračování v dokazování odročeno na 25. 5. 2018. Dne 25. 5. 2018 se konalo jednání, bylo přistoupeno k výslechu svědka, a jednání bylo za účelem doplnění dokazování odročeno na 7. 8. 2018. Dne 14. 6. 2018 soud požádal o součinnost [anonymizována tři slova] [část Prahy] [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení]. Dne 22. 6. 2018 byla soudu doručena odpověď od [anonymizována dvě slova]. Dne 3. 7. 2018 byla soudu doručena odpověď [stát. instituce] ohledně adresy svědků cizinců. Dne 18. 7. 2018 soud urgoval [anonymizováno] [jméno] [příjmení], aby vyhověl jeho žádosti o součinnost a opakovaně požádal o součinnost [anonymizována tři slova] [část Prahy]. Dne 25. 7. 2018 [anonymizována dvě slova] vyhověl žádosti o součinnost. Dne 1. 8. 2018 žalobkyně doplnila své vyjádření. Vyjádření bylo zasláno žalované dne 6. 8. 2018. Dne 7. 8. 2018 se konalo jednání, bylo konstatováno, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] opět nevyhověl žádosti o součinnost, dále byly čteny listinné důkazy, jednání bylo za účelem pokračování v dokazování výslechem další svědkyně odročeno na 13. 9. 2018. Dne 6. 9. 2018 žalobkyně doplnila své vyjádření. Dne 13. 9. 2018 se konalo jednání, bylo přistoupeno k výslechu svědkyně, byl zamítnut návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, stranám byla poskytnuta lhůta k předložení závěrečných návrhů a jednání bylo za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 25. 10. 2018. Dne 27. 9. 2018 žalobkyně soudu předložila závěrečný návrh. Dne 23. 10. 2018 žalovaný soudu předložila závěrečný návrh. Dne 25. 10. 2018 se konalo jednání, na němž byl vyhlášen rozsudek, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 644 371 Kč s příslušenstvím, výrok I., dále byla žaloba zamítnuta co do zaplacení částky 1 183 667,80 Kč s příslušenstvím, výrok II., žalované byla uložena povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení, výrok III., a žalobkyně a žalované byla uložena povinnost nahradit nákladu státu, výrok IV. a V. Dne 19. 11. 2018 soudce požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí pro složitost věci. Lhůta byla prodloužena do 31. 12. 2018. Dne 27. 12. 2018 soudce požádal o prodloužení lhůty k vyhotovení rozhodnutí pro složitost věci, lhůta byla prodloužena do 23. 1. 2019. Usnesením ze dne 22. 1. 2019 soud rozhodl o znalečném. Dne 23. 1. 2019 bylo písemné vyhotovení rozsudku rozesláno účastníkům. Dne 7. 2. 2019 žalobkyně podala odvolání. Téhož dne podala odvolání žalovaná. Usnesením ze dne 14. 3. 2019 vyzval žalovanou k doplnění odvolání. Usnesením ze dne 14. 3. 2019 soud vyzval žalobkyni zaplacení soudního poplatku za podané odvolání. Soudní poplatek byl zaplacen 25. 3. 2019. Dne 1. 4. 2019 byla odvolání žalobkyně zaslána žalované. Dne 3. 4. 2019 žalovaná doplnila své odvolání. Dne 8. 4. 2019 bylo odvolání žalované zasláno žalobkyni. Dne 29. 4. 2019 žalobkyně podala vyjádření k odvolání žalované. Dne 10. 5. 2019 žalobkyně požádala o předložení spisu odvolacímu soudu. Dne 23. 5. 2019 byl spis předložen [anonymizována dvě slova] k rozhodnutí o odvoláních. Dne 15. 7. 2019 odvolací soud na den 21. 8. 2019 nařídil jednání. Dne 17. 7. 2019 žalobkyně požádala o odročení jednání z důvodu dovolené. Jednání proto bylo odročeno na neurčito. Dne 9. 9. 2019 žalobkyně požádala o nařízení jednání. Dne 23. 10. 2019 soud na den 11. 12. 2019 nařídil jednání. Dne 11. 12. 2019 se konalo jednání, byla přednesena odvolání, a byl vyhlášen rozsudek. Výrokem I. bylo řízení o odvolání žalované do vyhovujícího výroku I. o věci samé zastaveno. Výrokem II. byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně příslušenství změněn. Výrokem III. byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a ve výroku III., IV. a V. zrušen, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí bylo zrušeno z důvodu nejasnosti a rozporů ve znaleckém posudku spolu s dalšími provedenými důkazy. Znalecký závěr proto nemůže obstát. V dalším řízení se soud prvního stupně musí znovu zabývat nárokem žalobkyně co do jeho výše a vypořádat se se všemi námitkami. Spis byl vrácen [název soudu] dne 14. 1. 2020. Dne 12. 12. 2019 žalobkyně požádala o vrácení soudního poplatku za odvolání. Dne 20. 1. 2020 bylo rozhodnutí rozesláno účastníkům. Usnesením ze dne 21. 1. 2020 bylo rozhodnuto, že žalobkyni se vrací soudní poplatek. Dne 3. 2. 2020 žalovaná podala návrh na opravu rozsudku odvolacího soudu. Spis byl proto dne 27. 2. 2020 doručen odvolacímu soudu. Usnesením odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2020 byl návrh žalované na opravu rozsudku zamítnut. Spis byl vrácen [název soudu] dne 19. 3. 2020. Dne 24. 2. 2020 žalobkyně podala vyjádření. Dne 1. 4. 2020 bylo usnesení odvolacího soudu rozesláno. Dne 19. 3. 2020 žalovaná podala proti rozsudku dovolání, které bylo zasláno žalobkyni dne 8. 4. 2020. Dne 17. 4. 2020 žalobkyně podala vyjádření k dovolání a požádala o urychlení vyřízení věci. Dne 27. 5. 2020 byla věc předložena dovolacímu soudu k rozhodnutí. Usnesením ze dne 5. 1. 2021 bylo dovolání odmítnuto a žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. Spis byl vrácen [název soudu] dne 18. 1. 2021. Dne 16. 2. 2021 žalobkyně požádala o nařízení jednání. Dne 18. 2. 2021 soud na den 10. 3. 2021 nařídil jednání. Dne 4. 3. 2021 právní zástupce žalobkyně požádal o odročení jednání z důvodu nákazy onemocněním Covid 19. Jednání proto bylo odročeno na 20. 4. 2021. Dne 10. 3. 2021 bylo jednání ze dne 20. 4. 2021 odročeno k žádosti žalobkyně na 30. 4. 2021. Dne 30. 4. 2021 se konalo jednání, při kterém byl konstatován dosavadní průběh, a soud uložil účastníkům, aby do 14 dnů předložili dotazy na znalce, který bude vyhotovovat revizní znalecký posudek. Jednání bylo za účelem vyhotovení znaleckého posudku odročeno na 29. 6. 2021. Dne 5. 5. 2021 žalobkyně podala návrh na doplnění dokazování. Dne 14. 5. 2021 žalované podala otázky na znalce. Dne 29. 6. 2021 se konalo jednání, soud konstatoval, že se mu nepodařilo zajistit znalce k vyhotovení revizního znaleckého posudku. Dále soud konstatoval, že předvolaný znalec [příjmení] [příjmení] se k jednání bez omluvy nedostavil k tomu, aby doplnil svůj znalecký posudek a upřesnil sporné otázky. Řízení proto není možné skončit. Jednání proto bude odročeno na 23. 7. 2021, na kterém soud buď vyslechne [anonymizováno] [příjmení], jako nově ustanoveného znalce, nebo vyslechne rovněž [anonymizováno] [příjmení], za účelem vyhotovení revizního znaleckého posudku bude oslovena [anonymizována dvě slova]. Dne 13. 7. 2021 bylo nařízené jednání odročeno na neurčito pro nemoc soudce. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 42 C 152/2008.

7. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 13 odst. 1 zákona, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 13 odst. 2 zákona, právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 zákona, bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

8. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba byla podána částečně důvodně. Žalobkyně požadovala finanční zadostiučinění v uvedených částkách za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

9. Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zákona), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 1999 sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3536/2011).

10. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., s účinností od 27. 4. 2006 (§ 31a zákona). Zakotvením tohoto nároku zákonodárce naplnil požadavek vyvěrající z č. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen„ Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novely tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen„ ESLP“) na vnitrostátní úroveň, což ostatně zákonodárce výslovně vyjádřil v důvodové zprávě k čl. II zákona č. 160/2006 Sb. („ …přechodné ustanovení umožní v určitém rozsahu aplikaci nových ustanovení na případy, které vznikly před nabytím účinnosti tohoto zákona, čímž se otevře možnost jejich případnému vyřešení před českými orgány a na základě českého právního řádu, bez toho aniž by je musel vyřizovat Evropský soud pro lidská práva“). Není proto pochyb o tom, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustavených judikaturou ESLP, tj. zejm. aby výklad rozhodujícího pojmu přiměřenosti lhůty k projednání a rozhodnutí věci koreloval výkladu podávanému ESLP.

11. Délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Nutno zdůraznit, že ESLP ve své judikatuře upřednostňuje globální pohled na řízení, posuzuje řízení (přiměřenost jeho délky) s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek ESLP ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005, § 36), a to s ohledem na kritéria vyvozená z vlastní judikatury, jimiž jsou zejména složitost věci, chování stěžovatele a jednání příslušných orgánů, jakož i význam sporu pro stěžovatele (srov. rozsudek ESLP ve věci Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003, § 73).

12. Co se týká existence prvého z uvedených předpokladů, tj. nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud shledal splnění tohoto předpokladu, když v tomto řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, kterým se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Podle konkrétních okolností může jít o jakoukoliv činnost spojenou s výkonem pravomoci státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 966/2008).

13. Nesprávný úřední postup v posuzovaném řízení spočíval v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, které dosud není skončeno, způsobená mimo jiné i určitou nekoncentrovaností postupu soudu zejména ohledně požadované součinnosti [anonymizováno] [jméno] [příjmení], který nesplnil povinnost předložit požadované listiny, což nakonec vedlo k uložení pořádkové pokuty, která však měla být uložena již dříve, soud jej opakovaně vyzýval ke splnění povinnosti, následkem nesplnění povinnosti jmenovaného bylo též odročení jednání soudu dne 10. 9. 2010, následně nereagoval na výzvu znalce a následkem byla delší lhůta k vypracování znaleckého posudku, a teprve poté byla jmenovanému opět uložena další pořádková pokuta, následně byl opětovně urgován o součinnost, žádosti však opětovně nevyhověl, soudu se též nepodařilo včas zajistit znalce k vyhotovení revizního znaleckého posudku, délka řízení byla ovlivněna i tím, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího [název soudu] a rozsudek [název soudu], neboť oba soudy se odchýlily od rozhodovací praxe při řešení otázky nároků na učiněnou výzvu. pro nezákonnost a teprve po jmenovaný se i následně nedostavil k jednání 14. Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení ani nevyvracela a soud se dále zabýval otázkou odškodnění nemajetkové újmy, jejíž příčiny tkví v nesprávném úředním postupu. V citovaném ust. § 31a odst. 2 zákona je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V daném případě dospěl soud k závěru, že zmíněný nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobkyně a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.

15. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 zákona nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 zákona, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 zákona), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.

16. Ke dni rozhodování zdejšího soudu činí délka posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni 13 let a necelých 8 měsíců. Soud při posouzení imateriální újmy za zmíněný nesprávný úřední postup vycházel již ze základní sazby v částce 15 500 Kč za rok trvání řízení s tím, že za prvé dva roky se počítá částka poloviční, když délka posuzovaného řízení již přesáhla deset let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Základní sazba pro přiměřené finanční zadostiučinění za uvedené období odpovídá částce 195 042 Kč. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

17. Z hlediska složitosti bylo posuzované řízení, jehož předmětem byla náhrada škody v podobě ušlého nájemného, složité z hlediska procesního a důkazního, když byla provedena celá řada listinných důkazů, bylo nutné nechat vypracovat znalecký posudek ohledně stanovení ušlého zisku a následně i revizní znalecký posudek, bylo nezbytné zajistit přístup do nemovitosti, byla požadována součinnost od třetích osob, opakovaně bylo uloženo pořádkové opatření ve formě pokuty za nesplnění vyžadovaných povinností, ve vztahu k účastníkům byly realizovány procesní výzvy, zároveň k jejich žádostem byla jednání opakovaně odročována, soud také vyhověl žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření, jak vše vyplývá ze spisu posuzovaného řízení. V této souvislosti je nutné uvést, že účastníkům nelze přičítat k tíži využití jejich procesních práv, a jestliže tedy účastníkovi řízení nelze na jedné straně vyčítat, že na ochranu svých práv využívá procesní prostředky, které mu dává zákon k dispozici, na druhou stranu je zřejmé, že prodloužení řízení, ke kterému dojde v důsledku nutnosti se s těmito procesními prostředky vypořádat, nemůže jít na vrub státních orgánů, ať se jedná o uplatnění opravných prostředků, nebo o nutnost rozhodování nadřízeného soudu v jiných otázkách. Stát proto nemůže nést odpovědnost za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudů a jejich institucionálním a organizačním vybavení. Jen průtahy přičitatelné státu mohou vést k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená (viz. např. rozsudek ESLP ve věci Papachellas proti Řecku ze dne 25. 3. 1999, § 40, Dostál proti České republice ze dne 25. 5. 2004, § 240). Soud proto z hlediska složitosti věci základní částku snížil o 30 %.

18. Posuzované řízení dosud probíhalo na třech stupních soudní soustavy, když ve věci rozhodoval opakovaně odvolací soud a také Nejvyšší soud, a proto soud z hlediska stupňů soudní soustavy, jakožto součásti kritéria složitosti věci základní částku snížil o 25 %.

19. Z hlediska postupu soudů během posuzovaného řízení soud základní částku nezvyšoval ani nesnižoval, když přihlédl ke skutečnosti, že postup soudu v posuzovaném řízení je zohledněn již tím, že pouhé konstatování porušení práva se v daném případě nejevilo jako dostačujícím prostředkem nápravy, a proto bylo přistoupeno k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v peněžité formě.

20. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka„ v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii (velký senát), č. 30979/96, § 43, ESLP 2000), jako nejdůležitějšímu kritériu pro stanovení formy a případné výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené době (srov. část IV. písm. d) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. V posuzovaném řízení se jednalo o zaplacení peněžité částky. Tento majetkový nárok žalobce obecně podle judikatury ESPL nevyžaduje a neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení v obecné rovině více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Význam posuzovaného řízení však nelze poměřovat částkou, kterou žalobkyně jako poškozená požaduje v rámci odškodňovacího řízení, neboť stanovení této částky je čistě záležitostí žalobkyně a nikoli výsledkem objektivních okolností. Co se týká argumentace žalobkyně, že předmětem posuzovaného řízení je vysoká finanční částka, což činí posuzované řízení pro žalobkyni významnější, tato není zcela přiléhavá, když za účelem zjištění opodstatněnosti žalobkyní v posuzovaném řízení požadované částky byly již vypracovány znalecké posudky a v posuzovaném řízení tak závisí výše finančního plnění na znaleckém posudku a nikoli na úvaze žalobkyně. Ostatně sama žalobkyně vzala v průběhu posuzovaného řízení žalobu co do částky 2 096 414,17 kč zpět a v tomto rozsahu bylo řízení usnesením ze dne 16. 2. 2009 zastaveno. Roli žalobkyně pak v posuzovaném řízení lze hodnotit jako pasivnější s prvky jisté nerozhodnosti, když nejprve nepožadovala výslech znalce, následně výslech znalce požadovala, což nesvědčí zrovna o tom, že by posuzované řízení pro ni mělo zásadní význam. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 30 Cdo 4336/2010„ účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován; odškodňována je tedy újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného“. V případě žalobkyně s ohledem na uvedené nelze mluvit o zvlášť významném stavu nejistoty. Soud proto z hlediska významu posuzovaného řízení pro žalobce základní částku nezvyšoval, ani nesnižoval.

21. Základní částka odškodnění tak byla snížena celkem o 55 %. Výsledná částka 87 769 Kč pak s ohledem na uvedené závěry představuje přiměřené a vnitrostátní úrovni odpovídající finanční zadostiučinění za žalobkyni vzniklou nemajetkovou újmu v příčinné souvislosti se zjištěným nesprávným úředním postupem posuzovaného řízení. Soud proto ve výroku I. přiznal žalobkyni částku 87 769 Kč. Zároveň bylo žalobkyni přiznáno i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany žalobkyně uplatněn dne 16. 9. 2020, kdy byla žalované doručena žádost o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 16. 3. 2021, a proto se dne 17. 3. 2021 žalovaná ocitla v prodlení. Soud proto žalobkyni ve výroku I. přiznal také úroky z prodlení z částky 87 769 Kč ode dne 17. 3. 2021 a ve výroku II. žalobu ve zbývajícím rozsahu pro její nedůvodnost zamítl. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

22. Výrok III. o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) podle úspěchu ve věci, když v daném případě rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu. Tyto jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 2 000 Kč, podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších právních předpisů a dále náklady právního zastoupení v částce 21 700 Kč, za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, písemné podání učiněné vůči soudu a týkající se věci samé ze dne 17. 3. 2021, účast na jednání soudu dne 4. 10. 2021), každý v částce 3 100 Kč, podle § 6 odst. 1, ve spojení s § 7, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je v částce 50 000 Kč (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), dále v částce 1 550 Kč za účast na vyhlášení rozsudku dne 11. 10. 2021 podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu a dále v částce 1 200 Kč za 4 náhrady hotových výdajů z uvedených úkonů právní služby, každá v částce 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu. Za podání ze dne 25. 5. 2021 soud žádnou náhradu nákladů nepřiznal, když dané podání nové skutečnosti týkající se věci samé neobsahuje a zároveň jej žalobce učinil, aniž by byl vyzván k vyjádření se ve věci. Ve smyslu § 137 odst. 1 o.s.ř. náleží žalobkyni také 21 % zákonná sazba daně z přidané hodnoty v částce 5 134,50 Kč z nákladů právního zastoupení v částce 24 450 Kč, neboť právní zástupce žalobkyně je plátcem této daně, jak vyplynulo z osvědčení o registraci vystaveného [anonymizována tři slova] [územní celek] s datem zveřejnění dne 1. 4. 2014 Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

Poučení