20 C 47/2022- 58

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] [anonymizována dvě slova] [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 6 slov] [adresa] o omluvu a o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba se v části, kterou se žalobce domáhá vydání omluvy ve znění:„ [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizováno], [anonymizována tři slova], [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [celé jméno žalobce]. [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [stát. instituce] [anonymizováno] [jméno] [celé jméno žalobce] [anonymizována dvě slova]“ se zamítá.

II. Zamítá se žaloba na úhradu částky 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 8. 2020 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 18 456 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 21. 4. 2022 domáhá po žalované finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím a vydání ve výroku I. specifikované omluvy, a to jakožto odškodnění nemajetkové újmy, která byla u žalobce vyvolána vydáním nezákonného rozhodnutí. Žalobce uvádí, že byl, resp. je veřejným funkcionářem, kterému obecně vznikla povinnost podat majetkové oznámení do centrálního registru vedeného [stát. instituce]. Žalobce tak neučinil, neboť tím chránil [anonymizováno 15 slov] [role v řízení] [anonymizována tři slova] [příjmení] [anonymizována tři slova] [datum rozhodnutí], č.j. [anonymizováno] [spisová značka] uznán vinným za porušení povinností. [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno]. [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [jednací číslo MSP]. Žalobce tak uvádí, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] z [datum] a toto u žalobce vyvolalo újmu. Žalobce uvádí, že vydáním nezákonného rozhodnutí byl nucen pod hrozbou dalších sankcí podat majetková oznámení do centrálního registru, docházelo k plošnému zveřejňování údajů o jeho majetku, nezákonné rozhodnutí žalobce nutilo chovat se tak, že porušoval svá ústavně zaručená práva a obecně žalobce uvádí, že došlo k podlomení jeho důvěry v právní řád, dostal se do stavu nejistoty o jeho ústavně zaručených právech a v obecné rovině namítá, že došlo k zásahům do jeho rodinného a soukromého života, dále k dopadu do jeho veřejné pověsti, cti a důstojnosti. Na jednání konaném dne [datum] pak žalobce upřesnil, že pokud jde o příslušenství, domáhá se zákonných úroků z prodlení ze žalované částky od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne [datum]. Konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a zrekapitulovala průběh správního řízení. Nárok žalobce u žalované uplatnil dne [datum], stanoviskem ze dne [datum] se žalovaná žalobci za vydání nezákonného rozhodnutí omluvila a konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí. Žalovaná namítla, že tvrzení žalobce o nemajetkové újmě nejsou dostatečně konkrétní tak, aby tato odůvodňovala přiznání odškodnění finančního. Při jednání konaném dne [datum] žalovaná doplnila, že v mezidobí došlo k vydání stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 57/22, které se k postupu žalované vyjádřilo, a že žalobce požaduje příslušenství za dobu, kdy žalovaná nemohla být v prodlení.

3. Účastníci učinili nesporným vznik odpovědnostního titulu a to, že žalobce žalobou uplatněný nárok u žalované uplatnil, a to dne [datum].

4. Ze spisu vedeného [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [spisová značka] az [anonymizováno] [stát. instituce] [anonymizována dvě slova] [datum] soud zjistil následující. Žalobce, jakožto [anonymizována dvě slova] [územní celek], který nebyl pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn, tedy veřejný funkcionář ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. q) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), byl podle § 12 odst. 1 zákona o střetu zájmů povinen podat tzv. vstupní oznámení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy datum zahájení výkonu funkce do Centrálního registru oznámení zapsal orgán uvedený v § 14a odst. 2 písm. k) zákona o střetu zájmů; zápis byl proveden dne [datum]. Veřejný funkcionář svou povinnost podat ve stanovené lhůtě tzv. vstupní oznámení nesplnil. Dále byl veřejný funkcionář podle § 12 odst. 2 zákona o střetu zájmů povinen podat tzv. průběžné oznámení za období výkonu funkce veřejného funkcionáře v kalendářním roce 2018, a to do 30. 6. 2019 do Centrálního registru oznámení. Veřejný funkcionář tuto svou povinnost podat ve stanovené lhůtě tzv. průběžné oznámení nesplnil. [stát. instituce] jakožto věcně a místně příslušný orgán podle § 25 odst. 1 zákona o střetu zájmů ve svém rozhodnutí ze dne 26. 2. 2020, [anonymizována dvě slova] [spisová značka], uznal veřejného funkcionáře za nesplnění výše popsaných oznamovacích povinností vinným spácháním přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů a uložil mu správní trest pokuty podle ve výši 1 000 Kč, jakož i povinnost uhradit náklady řízení. Proti předmětnému rozhodnutí [stát. instituce] podal žalobce včasné odvolání ke [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] jakožto odvolacímu orgánu ve smyslu § 89 odst. 1 správního řádu [anonymizována dvě slova] ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2020, čj. [anonymizováno] [spisová značka], rozhodnutí [stát. instituce] podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu změnil tak, že v části výroku o stanovení druhu a výměry správního trestu namísto správního trestu pokuty uložil veřejnému funkcionáři podle § 35 písm. a) a § 45 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za přestupky“), správní trest napomenutí a ve zbytku výroku (náhrada nákladů řízení) podle § 90 odst. 5 správního řádu rozhodnutí [stát. instituce] potvrdil. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášeném dne 11. 3. 2020 (dále také„ derogační nález“), zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odkladem vykonatelnosti ke dni [datum]. Zrušená ustanovení vymezovala rozsah, v jakém jsou oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů, evidovaná v Centrálním registru oznámení, zpřístupňována veřejnosti. Důvody pro zrušení této části zákona však ve skutečnosti směřovaly proti jinému ustanovení, konkrétně § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, stanovujícímu právo každého bezplatně nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě v rozsahu stanoveném zákonem o střetu zájmů do Centrálního registru oznámení, a to v případě veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů bez předchozí žádosti. Po předběžném posouzení věci bylo s ohledem na závěry vyplývající z citované judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu podle názoru Ministerstva spravedlnosti namístě provést ve výše popsané věci přezkoumání ve smyslu § 94 a násl. správního řádu, neboť bylo předběžně zjištěno, že rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], o přestupku podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o střetu zájmů spáchaném veřejným funkcionářem bylo vydáno a nabylo právní moci po dni [datum], tj. po datu vyhlášení nálezu Ústavního soudu, přičemž skutek byl spáchán dříve než dne [datum], kdy Ministerstvo spravedlnosti v reakci na relevantní judikaturu vrcholných soudů omezilo přístup veřejnosti do Centrálního registru oznámení na rozsah, který odpovídá dikci zákona o střetu zájmů ve znění derogačního nálezu Ústavního soudu Krajský úřad [příjmení] kraje rozhodující o odvolání žalobce proto byl povinen již v době rozhodování, tj. v době před vykonatelností derogačního nálezu Ústavního soudu, zohlednit závěry z tohoto nálezu plynoucí. V opačném případě, tj. neučinil-li tak a aplikoval-li při projednávání přestupku veřejného funkcionáře zákon o střetu zájmů způsobem, který je ve světle závěrů plynoucích z derogačního nálezu Ústavního soudu a citované judikatury Nejvyššího správního soudu v rozporu s ústavním pořádkem, postupoval protiprávně. Ministerstvo spravedlnosti tedy v rámci přezkoumání věci dospělo k tomu, že rozhodnutí o uznání viny za spáchání přestupku žalobcem bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, jelikož zákon o střetu zájmů byl aplikován v rozporu se závěry vyplývajícími ze shora odkazované judikatury, a rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizováno] [spisová značka] rozhodnutí krajského úřadu ze dne [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka] změnilo tak, že se rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum] v plném rozsahu ruší a řízení se zastavuje.

5. Ze stanoviska [stát. instituce] ze dne 15. 8. 2022 soud zjistil, že žalovaná žalobci poskytla po lhůtě pro předběžné projednání nároku nefinanční zadostiučinění za vydání předmětného nezákonného rozhodnutí ve formě omluvy vydání nezákonného rozhodnutí a konstatování porušení práva.

6. Žalobce při jednání dne 30. 1. 2023 uvedl, že po zrušení nezákonného rozhodnutí dále podal průběžná majetková prohlášení za rok 2020 a 2021, uvedená prohlášení tak byla zveřejněna v době, kdy již nebyla možnost nahlédnout bez předchozí žádosti do těchto údajů a kdy zákonná povinnost podávat majetková přiznání trvala.

7. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu s tím, že v podrobnostech soud odkazuje na výše uvedené. Žalobce působil jakožto neuvolněný člen [anonymizováno] [územní celek]. Žalobce nepodal vstupní majetkové oznámení ani průběžné majetkové oznámení v souvislosti s výkonem této veřejné funkce podle zákona o střetu zájmů. Žalobci byla uložena za nesplnění této oznamovací povinnosti pokuta ve výši 1 000 Kč s tím, že správní trest byl k odvolání žalobce změněn na napomenutí pravomocným rozhodnutím [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] ze dne [datum]. Následně bylo zahájeno přezkumné řízení, v rámci kterého [stát. instituce] rozhodnutím ze dne [datum] předmětná rozhodnutí zrušilo pro nezákonnost. Soud má dále za zjištěné, že žalobce učinil oznámení o svém majetku za rok 2020 a 2021 až po zrušení předmětného nezákonného rozhodnutí. Soud má rovněž za zjištěné, že žalovaná žalobce po podání žaloby odškodnila za vydání nezákonného rozhodnutí nefinanční formou, konkrétně omluvou a konstatováním porušení práva. Pokud jde o zásahy v osobnostní sféře, pak tyto závěry soud blíže rozebírá níže, zde pouze ve stručnosti konstatuje, že na straně žalobce má za zjištěné obecné zásahy v rovině toho, že žalobci bylo uloženo napomenutí za nesplnění povinnosti za situace, kdy tímto chtěl hájit svá ústavní práva, a dále, že soud zjistil obecně tvrzené zásahy, pokud jde o osobnostní a rodinnou sféru žalobce spočívající v tom, že okolí vědělo o uložení této sankce.

8. Soud zamítl návrh na provedení důkazu účastnickým výslechem žalobce. Důvodem byla skutečnost, že žalobce tvrdil skutečnosti, které se podávaly, resp. byly soudem zjištěny již z důkazů listinných - a to jak pokud jde o samotný fakt uložení sankce za nepodání předmětných oznámení, tak i to, že žalobce tímto hájil své ústavně zaručené právo na informační sebeurčení za situace, kdy bylo do centrálního registru oznámení v dané době možno nahlížet anonymně; i bez provedení tohoto důkazu bylo zřejmým, že žalobce se cítil vydáním nezákonného rozhodnutí v tomto směru dotčen, neboť oznámení nepodal právě ve snaze svá ústavně zaručená práva chránit. Zbývající tvrzení žalobce - pokud jde o zásah do jeho osobnostní či psychické sféry a rodinného života - zůstaly na obecné rovině tvrzení, bez konkretizace, a soud nemá v této obecné rovině důvodu nevěřit tomu, že se žalobce cítil dotčen jak samotným vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, kterým mu byla uložena sankce, tak tím, že o tomto věděla jeho rodina či okolí v obci. V řízení však nebyla ani po poučení daném při jednání dne 16. 1. 2023 ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. uvedena konkrétní tvrzení k těmto zásahům, která by bylo možno účastnickým výslechem žalobce vůbec prokazovat; důkazní návrh přitom nemůže nedostatek skutkových tvrzení nahradit.

9. Z důkazů výše citovaných byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

10. Soud posoudil věc po právní stránce podle výše uvedených ustanovení: Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v účinném znění (dále i jen„ OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 cit. zák. odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem ("o.z."). Podle § 14 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6, přičemž podle ust. odst. 3 cit. § je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu. Ust. § 15 odst. 2 OdpŠk pak stanoví, že poškozený se může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

11. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku.

12. Žalobce se domáhá finančního zadostiučinění ve výši 30 000 Kč s příslušenstvím a vydání omluvy za vydání nezákonného rozhodnutí ve správním řízení. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve formě omluvy za vydání nezákonné rozhodnutí a konstatování porušení práva (po podání žaloby a po uplynutí lhůty k předběžnému projednání nároku).

13. Žalobce vymezil odpovědnostní titul žalobou, ze které je jednoznačným, že se svých nároků domáhá pouze z titulu vydání nezákonného rozhodnutí, za které považuje rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizováno] z [datum].

14. Soud tak pro úplnost uvádí, že žalobce se nedomáhá újmy za to, že [stát. instituce] zveřejňovalo majetkové údaje obsažené v Centrálním registru způsobem, který byl protiústavní.

15. V daném případě došlo v rámci správního řízení vedeného vůči žalobci pro porušení povinností dle § 12 zákona č. 156/2006 Sb., o střetu zájmů, týkajícího se nesplnění povinnosti podat oznámení o majetku a oznámení o příjmech a závazcích, k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [datum rozhodnutí], [anonymizována dvě slova] [spisová značka], neboť toto rozhodnutí, kterým krajský úřad pravomocně uložil žalobci napomenutí za citovaná porušení zákona o střetu zájmů, bylo poté změněno v rámci přezkumného řízení rozhodnutím [stát. instituce] ze dne 21. 4. 2021, č.j. [jednací číslo MSP] [anonymizováno] [spisová značka].

16. Ve věci je tak dán odpovědnostní titul ve formě nezákonného rozhodnutí, neboť rozhodnutí [anonymizována dvě slova] [příjmení] kraje ze dne [datum] ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk nabylo právní moci a následně bylo pro nezákonnost změněno. Odklizující rozhodnutí vydané v rámci přezkumného řízení je totiž založeno na nezákonnosti uložené sankce, konkrétně odůvodněné judikatorními závěry přijatými Ústavním soudem v nálezu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 29. 10. 2020, č.j. 9As 173/2020 – 32, dle nichž závěr Ústavního soudu o protiústavnosti úpravy zpřístupnění oznámení v CEO brání správním orgánům sankcionovat porušení povinnosti podat majetkové oznámení. Existence odpovědnostního titulu byla mezi účastníky nesporná.

17. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

18. Soud se tak zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí nebo zda žalobci náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy věci, z délky řízení a následků způsobených řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011).

19. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Povahou věci se má na mysli zejména závažnost celého řízení, zde konkrétně činu, kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou postihu a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny).

21. V posouzeném případě bylo žalobci uloženo napomenutí za přestupek spočívající v nepodání majetkového oznámení dle zákona o střetu zájmů. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že se jedná o porušení povinnosti, které společností není vnímáno nikterak zásadně negativně, jako je tomu například u nezákonného trestního stíhání, kdy jsou poškození nedůvodně obviněni ze spáchání trestného činu, tedy kdy jde o neoprávněné obvinění z jednání společensky mnohem významněji odsuzovaného. Sankce, která byla žalobci uložena, měla povahu spíše symbolickou a nemohla vést ke zvýšenému odsouzení žalobce, či k jeho vyšším obavám. Tedy ani povaha přestupkového řízení, v rámci kterého byla žalobci nezákonně sankce uložena a došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, ani samotná nezákonná výše uloženého trestu nejsou důvodem pro přiznání finančního zadostiučinění.

22. Délka řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného řízení, zde vydání nezákonného rozhodnutí, trval.

23. Žalobce uvedl, že délka zásahu trvala od [datum] do [datum], kdy mu bylo doručeno rozhodnutí z přezkumného řízení, tedy po dobu 8 měsíců. Soud uzavírá, že ani čistě pro délku trvání účinků nezákonného rozhodnutí nelze dospět k závěru o nutnosti poskytnout odškodnění finanční. K tomuto je třeba upozornit na to, že žalobci bylo známo, neboť tímto se argumentačně bránil v rámci opravných prostředků a soudního řízení správního, že k [datum] došlo ke zrušení předmětného ustanovení zákona o střetu zájmů, které umožňovalo anonymní nahlížení do Centrálního registru. Tedy pokud jde o délku trvání zásahů nezákonného rozhodnutí v tom směru, že se žalobce cítil nucen k plnění povinností, kterými jsou porušována jeho ústavní práva, pak v tomto směru trvaly tyto účinky nejpozději do nabytí účinků derogačního nálezu Ústavního soudu, tj. k [datum]. Soud tedy uzavírá, že ani délka trvání zásahů vyvolaných nezákonným rozhodnutím není důvodem pro přiznání odškodnění finančního.

24. Následky způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí v osobnostní sféře poškozené osoby zohledňují individuálních následky v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných výše. Jinými slovy řečeno, negativní dopady nezákonného rozhodnutí do osobnosti člověka – např. morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného, narušení profesní, soukromé, rodinné, zdravotní, popř. i jiné sféry života - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být vydáním nezákonného rozhodnutí narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

25. Soud v tomto ohledu vyšel obecně z judikatury dovolacího soudu týkající se nezákonných rozhodnutí vydaných v rámci trestních řízení, neboť proti žalobci bylo vedeno sice řízení přestupkové, tedy řízení o porušení povinnosti méně závažné, než je tomu u činnosti trestněprávně relevantní, avšak co do principu postupu při odškodění se jedná o situaci obdobnou – konkrétně byla žalobci nezákonně uložena sankce za přestupek, tedy protiprávní jednání definované jako jiná, méně závažná kategorie deliktu. Soud proto respektoval judikatorní závěry přijaté pro odškodňování újmy vyvolané vydáním nezákonných rozhodnutí, a vyšel z pravidel pro odškodňování nezákonných rozhodnutí vydaných v trestních řízeních, kde tamní poškození byli nedůvodně vystaveni stíhání či odsouzení za činy, které společnost kvalifikuje jakožto ještě společensky závažnější.

26. Obecně lze říci, že i každé nezákonné rozhodnutí vydané v rámci přestupkového řízení negativně ovlivňuje osobní sféry poškozeného a zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, což je posléze stvrzeno zrušením onoho nezákonného rozhodnutí (k tomu srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 590/08). Nelze však pouze z těchto skutečností samotných, automaticky a bez dalšího dovozovat nárok na zadostiučinění každého poškozeného za tvrzenou nemajetkovou újmu, ale právě naopak je třeba konkrétně u každého poškozeného individuálně zkoumat zásahy do jeho osobnostní sféry a jejich konkrétní projevy.

27. Žalobce po stránce skutkových tvrzení tvrdil, že nezákonné rozhodnutí jej nutilo pod hrozbou dalších sankcí podat oznámení do Centrálního registru. Dále, že plošným zveřejňováním podaných oznámení docházelo k nepřiměřenému zásahu do jeho ústavních práv, zejména práva na soukromí a informační sebeurčení. Dále, že se cítil dotčen tím, že nezákonné rozhodnutí po něm vynucuje porušování jeho ústavně garantovaných práv, a dále žalobce v obecné rovině tvrdil, že vydáním nezákonného rozhodnutí u něj nastal stav nejistoty o jeho ústavně zaručených právech, které byly vyprázdněny zákonnými ustanoveními doslova ústavně právní maximy negující, a dále, že došlo k podlomení jeho důvěry v právní řád. V obecné rovině pak žalobce tvrdil, že došlo k zásahům do jeho rodinného a soukromého života, že újmu špatně snášely i jeho osoby blízké, že byl vystaven stavu nejistoty, úzkostem a jiným dopadům do psychického stavu a že o uložení sankce vědělo jeho okolí a že tím byla narušena jeho pověst, důstojnost a čest.

28. Na jednání konaném dne [datum] byl žalobce soudem poučen ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o tom, že je třeba konkrétně tvrdit, k jakým zásahům u žalobce došlo, pokud jde o pocit vyprázdnění jeho ústavně zaručených práv, podlomení důvěry v právní řád, a pokud jde o zásahy do rodinného a soukromého života,, dále pokud jde o dopady do jeho psychického stavu, a dále pokud jde negativní o vnímání jeho osoby okolím. Žalobce k tomuto poučení soudu pouze v obecné rovině zopakoval, že se celkově cítil dotčený situací, kdy je mu nezákonným rozhodnutím ukládána sankce za chování, jímž chrání svá ústavně zaručená práva a v obecné rovině opakovaně tvrdil, že se tímto cítil dotčen on sám tím, že jeho opravnému prostředku nebylo vyhověno. Žalobce cítil tlak na soukromí, uložení sankce vešlo ve známost v obci a hovořilo se o tom. Soud tak v tomto ohledu uzavírá, že žalobce neunesl povinnost tvrzení, pokud jde o osobnostní zásahy, k jejichž doplnění soud žalobce vyzýval. Soud tak v této rovině mohl pouze v obecné rovině zjistit, že se žalobce cítil dotčen na svých právech tím, že mu byla předmětná sankce uložena a že o tom věděla jeho rodina i okolí. Nebylo však dotvrzeno, jaké konkrétní zásahy v tomto směru u žalobce nastaly. Pro úplnost soud uvádí, že absenci skutkových tvrzení nebylo možno nahradit účastnickým výslechem, jak navrhoval právní zástupce žalobce, neboť dokazování se provádí až po té, co jsou doplněna relevantní skutková tvrzení pro řízení.

29. Pokud jde o tvrzení žalobce, že byl nucen pod hrozbou dalších sankcí podat majetková oznámení do Centrálního registru, pak nemá soud uvedené za zásah, neboť sám žalobce při jednání konaném dne [datum] tvrdil, že učinil oznámení o svém majetku za rok 2020 a 2021 až po zrušení nezákonného rozhodnutí, čímž sám vyvrátil své předchozí tvrzení.

30. Pokud jde o žalobcem tvrzené zásahy v tom směru, že se jej dotýkalo, že jsou zveřejňovány údaje o majetku veřejných funkcionářů v Centrálním registru způsobem, který je rozporný s ústavně garantovanými právy, pak v tomto směru soud uzavírá, že se nejedná rozsah, který mohl být u žalobce vyvolán v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí. Mohlo by se jednat o zásah vyvolaný čistě tím, že existovala zákonná úprava, která byla protiústavní, a ohledně které Ústavní soud o její protiústavnosti rozhodl v únoru 2020 s odložením účinků derogačního nálezu k [datum]. Tvrzení o této újmě však nebylo pro toto řízení relevantní, neboť žalobce v tomto řízení újmu dovozoval jen z vydání nezákonného rozhodnutí, nikoli z toho, že žalovaná postupovala, pokud jde o zveřejňování údajů, způsobem, který žalobce považuje za protiústavní. Soud tak uzavírá, že pokud jde o zásahy do osobnostní sféry žalobce, má pouze za prokázané v obecné rovině, že žalobce se cítil dotčen tím, že majetkové oznámení dle zákona o střetu zájmů nepodával z důvodu, že chtěl chránit své ústavně zaručené právo na informační sebeurčení a soukromí v tom směru, že nesouhlasil s plošným anonymním zveřejňováním těchto údajů v Centrálním registru, a že se tak cítil dotčený tím, že pro tuto ochranu svých ústavně garantovaných práv je sankcionován nezákonně uloženou pokutou.

31. Ve zbytku pak má soud pouze za zjištěné, že žalobce toto z tohoto důvodu negativně vnímal a nebylo důvodu nevěřit obecnému tvrzení žalobce, že o uložení sankce věděla i jeho rodina i jeho okolí. Zbývající zásahy, viz výše má však soud za vyvrácené nebo za nedotvrzené.

32. Pokud jde o zvláštní okolnosti, které je třeba v případě odškodnění újmy vyvolané na straně žalobce vydáním předmětného nezákonného rozhodnutí, pak soud odkazuje na následující.

33. Zákonem č. 14/2017 Sb. byl novelizován s účinností od 1. 9. 2017 zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ Zákonem č. 112/ 2018 Sb. byl novelizován s účinností od 30. 6. 2018 zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, mj. tak, že po účinnosti této novely znělo ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona:„ Každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst. 1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.“ 34. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž přezkoumával ústavní konformnost zákona o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb. a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů se podává, že tento byl vyhlášen dne 11. 2. 2020 a že tímto nálezem bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu [anonymizováno], ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a zákona č. 112/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a to uplynutím dne [datum]. Z odůvodnění tohoto nálezu se podává, že povinnost poskytnout informace o majetku, příjmech a závazcích, které jsou obsahem oznámení podle zákona o střetu zájmů, představuje zásah do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů; tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl„ nejen vyloučit výkon veřejné moci v zájmu soukromém, tedy vyloučit či minimalizovat možnost zneužití mocenského postavení v soukromém zájmu, ale též zajišťovat zodpovědný a transparentní výkon veřejné moci sloužící adresátům veřejné moci a v důsledku též udržovat důvěru veřejnosti v činnost orgánů veřejné moci“. Ústavní soud uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní, představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mj. právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli, anonymně, bez jakékoli žádosti, a to prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento (druhý) zásah do práva na informační sebeurčení již podle Ústavního soudu neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Proto Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum]. Časové účinky svého nálezu a postup obecných soudů v čase do nabytí vykonatelnosti blíže nevymezil.

35. Jako další důležitou okolnost je tak třeba zohlednit právě skutečnost, že žalobci bylo známo, což se podává z jeho argumentace, kterou se bránil proti uložené sankci, že Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 nezrušil povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu, neboť tato povinnost obecně sleduje legitimní cíl, ale že Ústavní soud shledal protiústavní to, že v rozporu s právem na informační sebeurčení je veřejnosti umožněn nelimitovaný přístup k těmto údajům. Tedy žalobci muselo být známo, že je i nadále povinen oznámení podávat a že Ústavní soud zrušil pouze část zákona o střetu zájmů týkající se formy zpřístupnění majetkových údajů, a to s odkladem do [datum]. Tedy žalobci bylo známo, že jeho oznamovací povinnost nadále trvá a že jeho obavy o anonymním limitovaném přístupu veřejnosti k jeho majetkovým poměrům budou ukončeny nejpozději [datum]. Zásadní je tato skutečnost zejména pro časové vnímání újmy ze strany žalobce, kdy nezákonné rozhodnutí bylo vydáno [datum] a již [datum] došlo ke zrušení zákona o střetu zájmů v části, kterou žalobce považoval za protiústavní a kvůli níž oznámení nepodal. Vědomost žalobce o účincích tohoto derogačního nálezu tak rovněž snižuje význam jeho tvrzení obecně o újmě u něj nezákonným rozhodnutím vyvolané.

36. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že„ Výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“.

37. Jak uvedeno výše, soud má tyto obecné závěry, v tomto konkrétním případě, za plně aplikovatelné i pro případ odškodnění za újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí v řízení přestupkovém.

38. S ohledem na všechna výše uvedená kritéria tedy soud z důvodu uvedených výše uzavírá, že jak povaha vydaného nezákonného rozhodnutí vč. povahy řízení, ve kterém bylo vydáno, tak délka zásahu, po kterou účinky vydaného nezákonného rozhodnutí trvaly, tak zejména pouze obecně prokázané či tvrzené zásahy žalobce v osobnostní sféře žalobce, jakož i další zvláštní okolnosti, vedou soud jednoznačně k závěru, že dostačujícím zadostiučiněním ve vztahu k žalobci za újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí je odškodnění nefinanční.

39. Soud dospěl k tomuto závěru porovnáním s následujícími relevantními rozhodnutími.

40. Soud vyšel v rámci porovnání z případu řešeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 54 Co 107/2017. V tamním případě bylo vůči poškozenému vydáno nezákonné rozhodnutí ve formě usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin zpronevěry a toto trestní stíhání trvalo vůči tamnímu poškozenému jeden rok a dva měsíce a hrozila mu sazba trestu odnětí svobody až osm let. U tamního poškozeného byly shledány zásahy spočívající ve stavu nejistoty a stresu v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí a s tamním poškozeným přestali komunikovat rodiče jeho přítelkyně a rovněž byl vystaven dotazům okolí ohledně trestního stíhání. Zbývající zásahy v osobnostní sféře tamní poškozený neprokázal. Tamnímu poškozenému bylo poskytnuto nefinanční odškodnění ve formě konstatování porušení práva. Tento případ je s případem žalobce porovnatelným, neboť i u žalobce zdejšího byly prokázány pouze obecné zásahy do osobnostní sféry žalobce - spočívající ve stavu nejistoty či stresu, jiné konkrétní zásahy žalobce netvrdil. U zdejšího žalobce došlo k porušení jeho ústavně garantovaného práva na informační sebeurčení, resp. pro snahu toto chránit byl nezákonně sankcionován; stejně tak tamní poškozený byl postižen na svých ústavně garantovaných právech tím, že bylo porušeno jeho právo nebýt stíhán z jiného, než ze zákonného důvodu. Délka trvání zásahu u tamního poškozeného byla delší, a rovněž povaha trestního řízení ve srovnání s řízením přestupkovým je zásahem zásadnějším, než je tomu u žalobce. Jelikož tamnímu poškozenému bylo jakožto dostačující zadostiučinění přiznáno odškodnění nefinanční, pak toto porovnání s tímto případem ve vztahu k žalobci odůvodňuje, že i pro žalobce je morální odškodnění plně dostačující (obdobné zásahy; dokonce kratší délka trvání zásahu a méně závažná povaha řízení u žalobce).

41. Soud po té provedl porovnání ještě s případem řešeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 13 Co 127/2019. Tamní poškozený byl stíhán po dobu jednoho roku a dvou měsíců pro zločin podvodu dle § 209 odst. 4 trestního zákoníku a hrozil mu trest odnětí svobody až 8 let. Tamní poškozený byl na své osobnostní sféře zasažen tím, že o trestním stíhání věděla celá široká rodina, rodinní příslušníci svědčili v rámci nezákonně vedeného trestního řízení a rodina poškozeného byla ekonomicky závislá na příjmech poškozeného, které se ocitli v důsledku trestního stíhání v ohrožení. Tamnímu poškozenému hrozilo, že bude nucen uhradit škodu až ve výši 1 500 000 Kč, což jej výrazně stresovalo v situaci, kdy na něm byli ekonomicky závislí jak jeho manželka, tak tři potomci. U tamního poškozeného byly prokázány deprese, strach o budoucnost sebe a své rodiny a jejich ekonomické zajištění. Újmu u tamního poškozeného zvyšovalo to, že byl bývalým policistou, tedy v tomto směru došlo k zásadnímu zásahu do jeho dobré pověsti a cti. Ve vztahu k tamnímu poškozenému shledaly soudy dostatečným zadostiučiněním finanční zadostiučinění ve výši 25 000 Kč. Soud zvolil porovnání s tímto případem proto, aby bylo zřejmým, že žalobcem nárokovaná částka 30 000 Kč na odškodnění nemajetkové újmy za vydání zdejšího nezákonného rozhodnutí neodpovídá porovnávaným případům. Jak je patrné z tohoto případu, tamní poškozený byl výrazně zasažen na svém rodinném životě a cti a důstojnosti a hrozil mu trest odnětí svobody až osm let; přičemž i povaha trestné činnosti, pro kterou byl stíhán, a délka trvání, která byla o devět měsíců delší, způsobila tamnímu poškozenému zásahy výrazně větší. Tamnímu poškozenému bylo přitom přiznáno zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, a jelikož všechna tato kritéria u tamního poškozeného, tj. jak délka trvání zásahů, tak povaha činnosti, pro kterou byl stíhán, tak zejména rozsáhlé zásahy v osobnostní sféře jsou s žalobcem neporovnatelnými, pak i toto vede soud k závěru, že žalobci se nemá dostat zadostiučinění finančního, ale pouze ve formě konstatování porušení práva či omluvy.

42. Žalobcem označené rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 52 C 100/2016 ze dne 3. 8. 2021 soud nepovažuje za vhodné ke srovnání z důvodu, že se nejednalo o pravomocné rozhodnutí, když rozhodnutí soudu I. stupně bylo napadeno opravným prostředkem a rozhodnutí soudu odvolacího žalobce k dispozici neměl.

43. Pro úplnost soud uvádí, že lze přisvědčit žalované, že v době po podání žaloby v této věci vydal Ústavní soud plenární stanovisko sp. zn. Pl ÚS-st. 57/22, ve kterém se k dané věci vyjádřil následovně:

I. Nález Ústavního soudu ze dne

11. února 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, vyhlášený pod [číslo] 2020 Sb., kterým byl zrušen § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění účinném od 30. června 2018 (dále jen„ zákon o střetu zájmů“), a jehož vykonatelnost byla podle čl. 89 odst. 1 Ústavy České republiky a § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., stanovena uplynutím dne 31. prosince 2020, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením. II. Samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. prosince 2020 způsobem podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.

44. Žalobce podal žalobu dne 21. 4. 2022, přičemž nefinančního odškodnění ve formě konstatování porušení práva a omluvy za vydání nezákonného rozhodnutí se žalobci dostalo po podání žaloby na základě stanoviska ze dne 15. 8 2022, které nebylo vydáno v 6 měsíční lhůtě pro předběžné uplatnění nároku. Soud toto odškodnění považuje za dostatečné, proto žalobu ve výroku II. zamítl. Ve výroku I. soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobce požadoval vydání omluvy za nezákonné zásahy do práv, které však nebyly v řízení dostatečně tvrzeny, ani prokázány.

45. Pod výrokem III. soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení ve smyslu ust. § 142 odst. 3 za použití § 146 o. s. ř. Žalobce se žalobou domáhal nároku na omluvu a finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž byl co do základu úspěšný, neboť omluva za vydání nezákonného rozhodnutí byla žalovanou žalobci poskytnuta po podání žaloby (a po uplynutí zákonné 6 měsíční lhůty pro předběžné vyřízení nároku), tedy co do základu byl tento nárok žalobou požadován po právu a rozhodnutí o výši jeho plnění záviselo na úvaze soudu. Soud proto v plném rozsahu vyhověl úspěšnému žalobci ohledně nároku na náhradu řízení. Náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, sazby mimosmluvní odměny za 4 úkony právní služby po 3 100 Kč dle § 7, § 11 advokátního tarifu za použití § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., a to za přípravu a převzetí věci; podání žaloby; účasti na jednání soudu 16. 1. 2023 a 30. 1. 2023, dále 4 náhrady hotových výdajů dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., každá po 300 Kč a 21 % DPH ve výši 2 856 Kč Celkem činí náhrada nákladů 18 456 Kč.

46. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.; takto prodloužená pariční lhůta odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti třídenní lhůtě zákonné může způsobit žalobci jakoukoliv újmu.

Poučení