20 C 5/2023 - 155

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl samosoudcem Mgr. Helenou Gregorovou ve věci žalobce : [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen [Jméno Zástupce A], advokátem se sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované], se sídlem [Adresa žalované], zastoupena [Jméno Zástupce B], advokátem se sídlem [Anonymizováno] o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 253 325 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 253 325 Kč s příslušenstvím se v částce 2 243 325 Kč s příslušenstvím, zamítá.

II. Řízení se zastavuje ohledně částky 10 000 Kč s příslušenstvím.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 181 608,90 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobce se ve své žalobě domáhal vydání rozhodnutí uvedeného ve výroku tohoto rozsudku s tím, že dne 14.10.2007 uzavřel žalobce s žalovanou smlouvu [Anonymizováno] pojištění [Anonymizováno] č. [hodnota], jejíž součástí se staly i všeobecné pojistné podmínky označené jako [Anonymizováno] a doplňkové pojistné podmínky označené jako [Anonymizováno]. Žalobce uzavřel pojistnou smlouvu zejména s cílem zajištění finančních prostředků na stáří a jejich pravidelného zhodnocování. Z dokumentu „Informace k pojistné smlouvě“ ze dne 15.5.2020 zaslaného žalobci žalovanou žalobce zjistil, že v uplynulém roce žalovaná provedla na úkor kapitálové hodnoty pojištění srážky ve výši 107 769 Kč a že obdobné srážky hodlá provádět po celou dobu trvání pojistné smlouvy. Žalobce tak zjistil, že žalovaná nenakládá s pojistným tak, jak bylo sjednáno mezi účastníky, neboť snižuje kapitálovou hodnotu pojištění o srážky rizikového pojistného a počátečních, správních a inkasních nákladů. Žalobce se u Obvodního soudu pro [adresa] domáhal svých práv vůči žalované a rozsudkem jč. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] čj. [spisová značka] bylo určeno, že předmětná pojistná smlouva je absolutně neplatná. Do vyhlášení uvedených rozsudků žalobce řádně plnil své povinnosti plynoucí z uvedené smlouvy a platil pojistné ve sjednané výši. S ohledem na výše uvedené jsou veškerá plnění přijatá na základě uvedené smlouvy bezdůvodným obohacením. Žalobce uhradil za dobu trvání smlouvy celkem částku 5 248 165 Kč a žalovaná mu uhradila dva mimořádné výběry a to dne 22.12.2016 ve výši 2 350 000 Kč a dne 3.11.2020 ve výši 644 840 Kč, celkem tedy 2 994 840 Kč. Výše bezdůvodného obohacení žalované je tak 2 253 325 Kč. Neplatnost uvedené smlouvy je s ohledem na vývoj platné judikatury v posledních měsících žalobcem spatřována v tom, že pojistná smlouva obsahuje zneužívající smluvní ujednání ve smyslu článku 3 směrnice rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a ust. § 56 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák. a tato jsou tedy neplatná a v důsledku toho i celá pojistná smlouva, což zakládá nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Konkrétně se jedná o ustanovení smlouvy bod 1.6 a 1.7 DPP (ve vztahu k rizikovému pojistnému) a dále 3.1 a 3.2 DPP (ve vztahu k počátečním, správním a inkasním nákladům). Jde totiž o ujednání, která nebyla individuálně sjednána a v rozporu s požadavkem poctivosti způsobují významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. Jsou to rovněž ujednání, která jsou v rozporu s požadavkem dobré víry a znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran a dále jsou neplatná pro neurčitost. Důsledkem je nesprávně stanovená výše kapitálové hodnoty vstupující do stanovení budoucího plnění z pojištění. Pojistná smlouva je tak neplatná pro rozpor s § 2 zákona o pojistné smlouvě s ohledem na vadu v definici rozsahu pojistného plnění (vzhledem k neurčitosti dotčených smluvních ujednání). Výše uvedené skutečnosti jsou známy z rozhodovací praxe obecných soudů, např. aktuálně z rozhodnutí MS v Praze sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 26/2022 a 29 Co 25/2022. Soud zde dospěl k závěru, že dotčená smluvní ujednání jsou obsahově neurčitá ve smyslu § 37 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. obč. zák., neboť neobsahují určení konkrétní výše rizikového pojistného, resp. počátečních, správních a inkasních nákladů, ani mechanismus, kterým by jejich výše měla být jednoznačně a transparentně určena, když pojistně technické zásady nebyly součástí smluvní dokumentace. Žalobce tak neměl možnost zjistit konkrétní výši daného poplatku, a tedy ani konkrétní částku, o kterou bude snížena kapitálová hodnota pojištění. Tento stav vedl k neurčitému ujednání o rozsahu pojistného plnění ve smyslu § 2 zák. č. 37/2004 Sb. o pojistné smlouvě, které je podstatnou náležitostí pojistné smlouvy, což neumožňuje jiný závěr než ten, že nejsou oddělitelná od ostatních ujednání pojistných podmínek a pojistná smlouva je tudíž jako celek neplatná. V návaznosti na vývoj aktuální judikatury v tomto typu sporů u MS v Praze žalobce rovněž upozornil, že výše uvedená dotčená smluvní ujednání jsou zneužívající ve smyslu § 56 zák. č. 40/1964 Sb. V důsledku uvedeného použitého mechanismu totiž žalobce jako spotřebitel nemá možnost zjistit, jak je tvořena kapitálová hodnota pojištění a jaká je výše nákladů, o které žalovaná tuto hodnotu hodlala snižovat a snižovala a tím zjistit výši budoucího pojistného plnění. Existence takto koncipovaných ujednání ve formulářové spotřebitelské smlouvě je v rozporu s požadavkem poctivosti, což ve výsledku způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran, a důsledkem je tedy absolutní neplatnost podle § 55 odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb. Zákaz nepřiměřených smluvních ujednání byl do právního řádu ČR zakotven na základě směrnice rady 93/13/EHS ze dne 5.4.1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách a i ve světle pokynů Komise EU k výkladu a uplatňování této směrnice 2019/C 323/04 je předmětná pojistná smlouva absolutně neplatná jako celek. Dále bylo judikováno soudním dvorem EU, že vnitrostátní soudy mají povinnost posoudit zneužívající smluvní ujednání i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Městský soud ve shora uvedených rozsudcích konstatoval v obdobných věcech konstatoval, že pojistná smlouva o životním pojištění podléhá úpravě obsažené ve Směrnici, protože jde o formulářovou smlouvu, která nebyla individuálně sjednána, žalobce má postavení spotřebitele ve smyslu čl. 2 písm. b) Směrnice a žalovaná má postavení poskytovala ve smyslu uvedené Směrnice. Dále konstatoval, že dopad Směrnice na projednávanou věc spočívá v tom, že jde o smluvní podmínky, které nedefinovaly jasně závazek pojistitele. Tato Směrnice je součástí přednostně použitelného unijního práva, přestože byla implementována do české právní úpravy. To neoslabuje její přímé účinky, které ve své rozhodovací praxi Soudní dvůr EU předpokládá. Povinnost posuzovat zneužívající povahu smluvních ujednání spadajících do působnosti Směrnice z úřední povinnosti vyplývá i z apelu Soudního dvora EU. Konstatování, zda neplatnost smlouvy je důsledkem zneužívajících smluvních ujednání je podstatná i pro řešení případné otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud totiž prosazení práva brání vnitrostátní právní úprava, např. promlčení, pak tuto úpravu nelze aplikovat a soudy musí vycházet přímo z práva Unie. Touto problematikou se zabývá rozsudek Soudního dvora EU C-485/19 ze dne 22.4.2021, která zhodnotil, že krátká promlčecí lhůta na jednotlivá dílčí plnění v rámci dlouhodobé smlouvy (jako je např. pojistná smlouva) mohou nadměrně ztěžovat výkon práv, čímž porušují zásadu efektivity. Uplatnění takové promlčecí lhůty by vedlo k rozporu s unijním právem, které je nadřazeno právu vnitrostátnímu. V rámci dlouhodobě koncipovaných smluv hrozí, že spotřebitel bude v případě neplatnosti smlouvy a následného vydání bezdůvodného obohacení zkrácen na svých právech z důvodu krátké promlčecí lhůty. Spotřebitel, jako slabší strana právního vztahu nemusí být vždy schopen vyhodnotit si, že jsou smluvní jednání zneužívající nebo dokonce ani neví o zneužívající povaze smluvního ujednání. Může být zároveň v rámci dlouhodobých smluv systematicky znevýhodňován, když ho krátká promlčecí lhůta zbavuje možnosti domáhat se vydání bezdůvodného obohacení, které dříve plnil v dobré víře. U části uskutečněných plateb totiž může v takovém to případě dojít k promlčení ještě předtím, než skončí platnost dotčené smlouvy. Ochrana spotřebitele dle Směrnice spočívá v tom, že smlouvy by měly být psány jasným a srozumitelným jazykem a rozpor s touto normou by v žádném případě neměl jít k tíži spotřebitele. Podobně stanovuje i rozsudek SDEU: BNP Paribas Personal Finance SA C-776/19 až C-782/19, který uvádí s odkazem na svou předchozí rozhodovací praxi, že neplatné ujednání nemůže mít účinky vůči spotřebiteli. Důsledkem toho je, že musí dojít k obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které se nacházel, kdyby uvedené zneužívající ujednání nebylo sjednáno. Mělo by dojít k odpovídajícímu restitučnímu účinku ve vztahu k těmto částkám. Dále se žalobce odkázal na právní závěry uvedené např. v rozsudku MS v Praze čj. 29 Co 26/2022-162, který poukázal na nemravnost předmětných ujednání pojistných smluv, kdy nedostatečně jasně sjednaná výše pojistného plnění vede k neúměrnému krácení mezi stranami a zakládá hrubý nepoměr v plnění obou stran a dále používá argumentaci zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí podle § 13 NOZ a využívá rovněž argumentace nálezem Ústavního soudu III. ÚS 2127/21 ve věci promlčecích lhůt (dále s ním operuje i rozsudek MS v Praze sp. zn. 29 Co 25/2022-207).

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že proti žalované, jakož i dalším pojišťovnám je v posledních letech vedena cílená kampaň organizovaná skupinou advokátů a dalších osob, jejíž součástí je i právní zástupce žalobce, kdy účelem je dosažení zisku a klienti někdy ani nevěděli, že se jejich jménem vede soudní řízení. Argumentace je účelově měněna podle toho, jak se to hodí, navíc je nepravdivá. Dále uvedla, že předmětnou pojistnou smlouvu považuje za zcela platnou a v souladu se zákonem platným v době jejího uzavření a veškerá plnění z ní vyplývající byla učiněna po právu. Dále má za to, že žalobce svůj nárok řádně neprokazuje, neboť jím tvrzené platby na pojistné ničím nedokládá a nárok je tak neurčitý a žalovaná ani nerozumí, jakým způsobem žalobce dospěl k žalované částce, neboť částku uvedenou v žalobě žalobce žalované neuhradil a nesouhlasí ani s částkami, které měla žalovaná žalobci vyplatit v průběhu trvání pojistného vztahu, neboť žalovaná ještě žalobci vyplatila přeplatek na pojistném ve výši 51 345 Kč. Dále žalovaná vznesla námitku promlčení s tím, že dne 14.10.2007 za účinnosti zák. č. 40/1964 Sb. Již při jejím uzavření měl žalobce k dispozici veškeré relevantní podklady, ze kterých mohl dovodit případnou nevýhodnost či neurčitost pojistné smlouvy a měl tak možnost se včas dovolat její údajné neplatnosti. Žalovaná má však za to, že k tomu žalobce neměl žádný důvod. Dle ust. 107 odst 1 zák. č. 40/1964 Sb. je délka subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení dvouletá, objektivní pak dle odst. 2 tříletá a plyne od doby, kdy se oprávněný dozví o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalovaná má za to, že se žalobce mohl dozvědět o údajné neplatnosti smlouvy již při jejím uzavření, neboť obdržel všechny relevantní doklady, což potvrdil svým podpisem. V té době tedy žalobce již mohl vědět, že mu není známa výše poplatků, které má hradit. Od tohoto momentu tedy začala běžet subjektivní promlčecí doba. Dále uvedla, že uhrazené pojistné se rozděluje v souladu se smlouvou na dvě části, a to na část určenou k pokrytí životního pojištění včetně nákladů a část určenou k investování. Na základě dohody smluvních stran se pojistné rozdělí i do další části (např. doplňková pojištění) a tyto částky se strhávají podle daného pořadí. Dojde-li k ukončení pojistné smlouvy před uplynutím sjednané pojistné doby, stává se část počátečních nákladů, která nebyla doposud splacena, splatnou a je odečtena z kapitálové hodnoty pojištění. Ze zbývající výše pojistného se vyčlení část určená k investování, jež představuje kapitálovou hodnotu negarantovanou. Dále poukázal na konstantní judikaturu NS, který dovodil, že pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. V tomto případě jsou rozhodné ty skutečnosti, které zakládají údajnou neplatnost pojistné smlouvy. Vědomostí se pak nerozumí znalost právní kvalifikace, ale pouze znalost skutkových okolností, z nichž lze neplatnost pojistné smlouvy, a tedy odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. V případě tvrzené absolutní neplatnosti smlouvy, kdy tato neplatnost je dovozována již ze samotného textu smluvních ujednání, musí být skutkové okolnosti oprávněnému známy již v okamžiku uzavírání takové smlouvy. Žalovaný byl navíc o vývoji informován prostřednictvím výročních dopisů a výpisu aktuálního stavu účtu. Tyto informace žalobce měl k dispozici nejen z Informace k pojistné smlouvě ze dne 15.5.2020, ale musel s nimi být seznámen již prostřednictvím Informace k pojistné smlouvě ze dne 15.5.2017 a totožné údaje obsahovaly i Informace ze dne 15.5.2018 a 15.5.2017. Právo na vydání bezdůvodného obohacení je tak z velké části promlčeno, neboť žaloba byla podána až 2.1.2023 a pojistné uhrazené přede dnem 2.1.2021 je tak promlčeno. S ohledem na neurčitost žaloby však není možné stanovit nepromlčenou část. Dále namítla promlčení i nároku na počáteční náklady a správní poplatky a touto námitkou by se soud měl zabývat přednostně s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení. V případě, že soud dojde k závěru, že smlouva je absolutně neplatná, pak obě strany mají nárok na vydání poskytnutého plnění. Žalovaná upozornila, že pojistná smlouva nebyla dosud ukončena, pouze žalobce přestal hradit pojistné. Pojistná smlouva byla převedena do tzv. redukovaného stavu, tj. žalovaná stále žalobci poskytuje plnění v podobě pojistné ochrany, správy pojištění a správy investovaných peněžních prostředků. Žalovaná proto činí námitku započtení těchto plnění proti nepromlčené pohledávce žalobce na vydání bezdůvodného obohacení. Tato částka činí dle interního odhadu cca 10 000 Kč. Žalobce sice uvádí, že pojistná smlouva obsahuje zneužívající ujednání ve smyslu Směrnice 93/13/EHS, ale neuvádí, v čem by tato nerovnováha měla spočívat a ani k tomuto tvrzení nepřikládá žádné důkazy, nestačí pouhé tvrzení, že dotčená ujednání nebyla individuálně sjednána. Dále namítla, že žalobce nemůže dovozovat neplatnost smlouvy ze závěrů soudu v rozhodnutí čj. [spisová značka], neboť platnost smlouvy soud řešil pouze jako otázku předběžnou a závaznou částí rozhodnutí je v souladu s § 159a odst. 4 os.ř. pouze výrok, nikoliv odůvodnění. Žalobce měl při uzavření smlouvy k dispozici všechny potřebné doklady a po dobu jejího trvání (více než 13 let), nijak neprojevil jakýkoliv nesouhlas s jejím obsahem. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobce o zneužívajících ustanovení a výrazné nerovnováze práv a povinností účastníků, naopak žalobce se tuto rovnováhu snaží nastolit tím, že se vyhne jakýmkoliv nákladům spojeným s pojistnou smlouvou, neboť pojistná smlouva je úplatná a tato úplata byla platně sjednána, což je v rozporu se zákonem. Žalobcem uváděná dotčená ustanovení nejenom, že nesplňují kritéria zneužívajících ustanovení dle Směrnice, ale ani se jím svým obsahem nepřibližují. Demonstrativní výčet uvedený ve Směrnici směřuje k ujednání, která jednoznačně spotřebitele omezují na jeho právech a na jeho úkor zvýhodňují poskytovatele, ale netýká se (viz čl. 4 odst. 2) ani definice předmětu smlouvy, přiměřenosti ceny a odměny na straně jedné, ani služeb nebo zboží dodávaných výměnou na straně druhé, pokud jsou tyto podmínky sepsány jasným a srozumitelným jazykem. Protože dotčená ustanovení jsou součástí hlavního předmětu smlouvy, pak je posouzení jejich údajné nepřiměřenosti vyloučeno samotnou Směrnicí. Dotčená ustanovení nenaplňují ani znaky generální klauzule uvedené v § 56 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., tvrzené nedostatky navíc ani nevyplývají z jakéhokoliv ustanovení, které by bylo pro spotřebitele neuchopitelné či mu bylo skryto. Přísné posouzení otázky běhu promlčení ze strany SDEU je přitom specificky navázáno na závažný charakter porušení prospotřebitelských předpisů ze strany finanční instituce, konkrétně porušení Směrnic. K takovému porušení však v předmětné věci nedošlo. Dotčená ustanovení totiž pouze stanoví způsoby nakládání s pojistným, ale nijak žalobce, jakožto pojistníka na jeho právech neomezují. Z výčtu ve Směrnici a v § 56 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb. (dále jen SOZ) je zřejmé, že dotčená ustanovení nepředstavují porušení SOZ, natož Směrnice, která není přímo závazným právním předpisem. Pro potřeby tohoto řízení je § 107 SOZ stále součástí českého právního řádu a nelze jej bez dalšího ignorovat. I pokud by uvedené ustanovení bylo v kontextu se Směrnicí v rozporu s unijním právem, stále je na rozdíl d Směrnice pro soud závazný a aplikovatelný. Judikatura Městského soudu v Praze není v tomto směru jednotná, jak dokazuje např. rozsudek čj. 29 Co 110/2022-102. Eurokomformní výklad se použije navíc pouze v případě, že vnitrostátní předpis nelze vyložit v souladu s právním předpisem EU. Směrnice však byla do našeho právního řádu implementována, a to dokonce v přísnějším režimu, než uvádí sám žalobce. Ustanovení SOZ tedy lze zcela jistě vyložit v souladu s právem EU. Pokud se týká argumentací rozhodnutím SDEU C-485/19 není pro tento případ přiléhavá, neboť nejde o situaci, kdy by spotřebitel byl špatnou finanční situací přinucen tíživými okolnostmi smlouvu uzavřít. Spotřebitel se v tomto případě naopak dobrovolně rozhodl své volné finanční prostředky investovat do jím zvoleného produktu, který je nazván jako investiční. Na danou věc je tak třeba plně aplikovat koncept průměrného spotřebitele a pouze vnitrostátní právní úpravu, jak to učinily soudy nižších stupňů a odkázala se na usnesení ÚS sp. zn. IV ÚS 1984/22 a dále rozsudek NS ČR čj. 33 Cdo 207/2022-164, podle kterých je nutno z pohledu ochrany spotřebitele rozlišovat mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění. Pouhá neurčitost některých ujednání v pojistné smlouvě nezpůsobují rozpor se Směrnicí, resp. jejím provedením v § 55 a § 56 SOZ, nýbrž jde o důsledky řešené obecnou úpravou v § 37 SOZ. Žalobce dovozuje neplatnost pojistné smlouvy pouze z jejího textu a v takovém případě se uplatní dvouletá subjektivní promlčecí lhůtě, neboť subjektivní znalost žalobce byla dána právě okamžikem uzavření předmětné smlouvy. Dále žalovaná poukázala i na rozhodnutí SDEU, kde je uvedeno, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby je v zájmu právní jistoty slučitelné s unijním právem. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí SDEU je nepřiléhavé a Směrnice se na pojistnou smlouvu vůbec neuplatní.

3. Žalobce v replice k vyjádření žalované se ohradil vůči jejímu tvrzení, že se jedná „o kampaň organizované skupiny advokátů“, kdy žalovanou staví do role oběti. Naopak to byla právě žalovaná, která uzavírala pojistné smlouvy za použití nekalých obchodních praktik, když tajila klíčové skutečnosti ovlivňující formování kapitálové hodnoty pojištění, resp. výši nároků na planění z pojištění a to i před pojišťovacími zprostředkovateli jednajícími jejím jménem s klienty, ignorovala zákonné povinnosti a pokyny regulátora ČNB, vytvořila formuláře pojistných smluv a texty pojistných podmínek obsahující tzv. zneužívající smluvní ujednání ve smyslu § 56 SOZ (viz např. rozsudek MS v Praze sp. zn. 29 Co 25/2022), vytvořila pojistné smlouvy, které soudy jako neplatné hodnotí z úřední povinnosti i bez návrhu, tvrdí, že její pojistné smlouvy splňují podmínky pro zahrnutí pojistného do daňových nákladů, ačkoliv realita je zcela odlišná a svým jednáním zcela vědomě způsobuje škodu daňovým subjektům. Žalovaná záměrně opomíjí mnohá rozhodnutí finančního arbitra a rozsudky soudů o neplatnosti pojistných smluv žalované, a to včetně rozsudků NS ČR. Pomíjí kauzu manipulace s odkupným a rovněž existenci Usnesení č. 399 Hospodářského výboru Poslanecké sněmovny a rozsudku NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1566/2017. Jako organizované a systémové nepoctivé jednání lze spíše označit jednání žalované, nikoliv klientů, který se domáhají úhrady svých oprávněných nároků. Žalovaná přijímá pojistné navzdory rozhodnutí o neplatnosti jejích pojistných smluv a vydává potvrzení pro daňové účely, a i ve vztahu ke klientům stále jedná, jako by pojistné smlouvy byly platné, přestože je několik let účastníkem soudních sporů, ze kterých vyplynulo, že všechny pojistné smlouvy obdobné, jako uzavřené s žalobcem, jsou neplatné, což je i zdejšímu soudu známo z jeho rozhodovací praxe včetně toho, že žalovaná nároky klientů uhradí těsně před vydáním meritorního rozhodnutí odvolacího soudu, což svědčí o zdržovací strategii. Z kontextu právních závěrů NS ČR prezentovaných v rozsudku sp. zn. 27 Cdo 59/2022 lze jednání žalované hodnotit jako protiprávní, v rozporu s povinností jednat s péčí řádného hospodáře. Popsaným jednáním žalované vzniká škoda nejen v majetku klientů, nýbrž i žalované a na státním majetku. Toto jednání má rovněž negativní dopady na činnost soudů různých stupňů. Žalobce je připraven se obrátit s podnětem stran vzniklé škody na vedení příslušných soudů, ale i na auditora žalované, ČNB a příslušný finanční úřad, neboť případné protiprávní jednání statutárního orgánu obchodní korporace nesvědčí o plnění zákonné povinnosti týkající se řádné správy svěřených prostředků pojistníků žalované ani nezakládá nárok na uplatnění zbytečných vícenákladů v daňových nákladech žalované, čímž by vznikala další škoda na státním rozpočtu nad rámce již uvedených skutečností. K námitce žalované, že žalobce neprokazuje žalovaný nárok uvedl, že listiny, o které se opírá a přiložil k žalobě, vypracovala a zaslala žalobci sama žalovaná. Žalovaná sama nedokládá vyplacení přeplatku specifikovaného v rámci vyjádření k žalobě. Pokud zpochybňuje relevanci žalobcem předloženého dokladu, musí své tvrzení prokázat. V kontextu s nálezem ÚS III.ÚS 2127/21, které převzal rovněž NS ČR (rozsudky sp. zn. 33 Cdo 670/2022-179 a 33 Cdo 2475/2022-205) vyplývá, že argumentace žalované ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby nemůže obstát, neboť je v přímém rozporu s uvedeným nálezem. V kontextu s nálezem pak žalovaná musí tvrdit a prokázat, kdy začala běžet subjektivní promlčecí doba a pokud tak neučiní, není možné konstatovat promlčení nároku v této době, tj. je vyloučena její argumentace tím, že o neplatnosti musel žalobce vědět již při podpisu uvedené smlouvy. Z jednání žalobce (podpis smlouvy a hrazení pojistného po dobu 15 let) naopak vyplývá, že pojistnou smlouvu považoval za platnou. Argumentaci žalované k rozpadu použití placeného pojistného a jeho alokace a informování žalobce v tomto směru vyvrací opět judikatura, a to již zmiňovaný nález ÚS a dále také Nejvyšší soud ČR a rozhodovací praxe MS v Praze (viz sp. zn. 29 Co 492/2021, 29 Co 26/2022 a 29 Co 25/2022. Je pak paradoxním tvrzení žalované, že její klienti měli na neplatnost pojistných smluv usuzovat z listin, které jim sama zasílala (viz např. závěry MS v Praze uvedené v rozhodnutí sp. zn. 29 co 62/2022). Žalovaná tak neunáší břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu k počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty k nárokům žalobce. Dále má žalobce za to, že v jeho případě nelze ani aplikovat ustanovení § 107 SOZ ve vztahu k běhu objektivní promlčecí lhůty. Odkázal na rozsudek Soudního dvora EU ve věci C-485/19 ze den 22.4.2021, jehož principy jsou podrobněji vysvětleny ve stanovisku generálního advokáta Macieje Szpunara ze dne 3.9.2020. Vyjadřuje se k případům dlouhodobého plnění některých spotřebitelských smluv, kdy je ztížena možnost se domoci vrácení plateb na jejich základě uskutečněných a je zdůrazněna potřeba zohlednit nerovné postavení účastníků smlouvy (spotřebitel vs. prodávající nebo poskytovatel), kdy spotřebitel má tendenci plnit své smluvní povinnosti. Výkladem uvedeného lze dospět k závěru, že je třeba na obdobné případy, jako je případ žalobce, použít tříletou promlčecí lhůtu, která počíná běžet ode dne, kdy došlo k bezdůvodnému obohacení. Dále je dle žalobce možno použít i rozsudky Soudního dvora EU ve spojených věcech C-80/21, C-81/21 a C 82/21 ze dne 8.9.2022. V nich je osvětleno, že desetiletá promlčecí lhůta u smluv, kde je spotřebitel v nerovném postavení k poskytovateli a které jsou koncipovány na dobu trvání přesahující tuto promlčecí lhůtu, a spotřebitel nebyl sám schopen posoudit zneužívající povahu smluvního ujednání nebo o zneužívající povaze uvedeného ujednání nevěděl, pak nemůže uvedenému spotřebiteli zajistit účinnou ochranu a odporuje tak zásadě efektivity. Směrnice tedy brání v tomto směru brání vnitrostátní judikatuře. Zřejmý trend ve výkladu unijního práva ve vztahu k spotřebitelům udává i rozsudek SDEU ve věci C-208/21, kde ve výroku se konstatuje, že „nekalou obchodní praktikou ve smyslu tohoto ustanovení může být vyhotovení vzorové smlouvy o hromadném životním pojištění spojené s investičním fondem pojišťovnou, které neumožňuje spotřebiteli, jenž k této smlouvě přistoupí na návrh druhého podniku v postavení pojistníka, porozumět povaze a strukturování nabízeného pojistného produktu, jakož i rizikům s ním spojených, a že pojišťovna musí za tuto nekalou obchodní praktiku nést odpovědnost“ a toto rozhodnutí je zcela aplikovatelné na případ žalobce. Uvedené závěry je třeba chápat obecně, bez ohledu na konkrétní typ spotřebitelské smlouvy a rozsudek NS čj. 33 Cdo 207/2022, kterým argumentuje žalovaná, je s těmito principy v rozporu, aniž by tuto rozpornost argumentací odstranil. Žalobce je přesvědčen, že otázka promlčení jeho nároku by měl být posuzována v souladu s judikaturou Soudního dvora EU. Co se týká argumentace žalované, že na uvedený případ nelze aplikovat Směrnici, pak tato skutečnost již byla vyvrácena judikaturou Městského soudu v Praze (viz rozhodnutí čj. 29 Co 492/2021-238). Dále má žalobce za to, že žalovaná uplatnila námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy. Za prvé je její obchodní model založen na utajení klíčových informací o nákladech účtovaných klientům a její postupy účelově ignorovaly požadavky legislativy, stanoviska regulátora (ČNB) a právní názory finančního arbitra či soudů. Odkázal se při této argumentaci např. na rozhodnutí NS sp. zn. 28 Cdo 1003/2014 a zhodnotil okolnosti, za nichž se formovaly vztahy mezi účastníky smlouvy a okolnosti, které předcházely vznesení námitky promlčení. V řízení před finančním arbitrem či soudy (např. před OS pro Prahu 1 sp. zn. 19C 33/2018 nebo 18C 57/2018 bylo opakovaně prokázáno, že žalovaná na rozdíl od konkurenčních pojišťoven až do roku 2014 nezveřejňovala informace o výši počátečních a správních nákladů, o které snižovala kapitálovou hodnotu pojištění, resp. pojistné plnění a tyto informace zamlčovala i před pojišťovacími zprostředkovateli, alokovala pojistné v rozporu s ujednáním v pojistných smlouvách, když část neumísťovala ve vnitřních fondech podílových jednotek, snižovala odkupné o nesjednané srážky, tzv. nesplacených počátečních nákladů a mimosmluvní sankce. Uvedené jednání systémově poškozující klienty byly jen důsledkem vědomého ignorování legislativy, stanovisek regulátora (ČNB) a judikatury, ačkoliv byla vždy povinna jednat s odbornou péčí a v souladu se zákonem o ochraně spotřebitele se vyvarovat nekalých obchodních praktik, což prokazatelně nečinila. Dále měla od 1.1.2010 žalovaná zákonnou povinnost zřídit a udržovat funkční a efektivní řídící a kontrolní systém zahrnující mj i systém vnitřní kontroly podle zák. č. 277/2009 Sb. a vyhláškou ČNB č. 434/2009 Sb., zjistit nezákonnost svých postupů při uzavírání obdobných pojistných smluv a přijmout patřičná opatření nejpozději s okamžikem zřízení oddělení compliance vyhodnotit nesoulad svého jednání v předsmluvní fázi se zákonem č. 634/1992 Sb. a k datu zveřejnění úředního sdělení ČNB ze dne 2.5.2012 revidovat své právní dokumenty a svůj postup jako nesouladný s právními předpisy, když nelze předpokládat, že by žalovaná uvedené dokumenty neznala, stejně tak jako právní názor finančního arbitra, který od roku 2014 opakovaně v rámci předběžných právních posouzení sděloval žalované, že dotčená ujednání jsou neplatná a zejména, že je neplatná pojistná smlouva jako celek. Uvedené důvody neplatnosti jsou přitom systémové, jsou založeny textem doplňkových pojistných podmínek, které jsou ve všech verzích produktů žalované stejné. Z anonymizovaného protokolu o podání ústního vysvětlení ze dne 23.2.2016 rovněž vyplývá, že žalovaná měla vědomost o systémové neplatnosti svých pojistných smluv způsobné vadami pojistných podmínek. Dne 26.9.2017 byl vydán první nález finančního arbitra o neplatnosti smlouvy životního pojištění žalované evid.č. FA/14790/2017 o neplatnosti smlouvy životního pojištění žalované, který byl potvrzen rozhodnutím o námitkách dne 24.1.2018 čj. FA/SR/ZP/71/2014-2. I ve světle platné judikatury, např. rozsudku NS ČR sp. zn. 31 Cdo 1566/2017 muselo být žalované zřejmé, že její pojistné smlouvy ve své stávající podobě nemohou obstát a jsou jako celek neplatné. První pravomocné rozhodnutí o neplatnosti pojistné smlouvy žalované bylo vydáno Městským soudem v Praze, jakožto soudem odvolacím dne 14.11.2019 sp. zn. 29 Co 420/2019, který řešil věc zdejšího soudu vedenou pod sp. zn. 42 C 97/2018. Popsaný stav spolu s důkazy předloženým žalovanou a jejím vyjádření svědčí o tom, že její řídící a kontrolní mechanismy zřízené zákon k ochraně nejen stability finančního trhu, ale i k ochraně pojistníků, zcela selhaly. Žalobce je přesvědčen, že v právním státě není možné, aby důsledky systémového selhání všech úrovní kontrolních mechanismů, nesl právě spotřebitel a žalované byla prostřednictvím námitky promlčení přiznána ochrana jejích nikoliv v dobré víře nabytých práv a povinností. Nadepsaný soud má z úřední činnosti velmi dobrou znalost toho, že uvedené skutečnosti definují systémový problém v činnosti žalované, která po celou dobu trvání pojištění těží ze svého jednání, které bez vědomí klientů činí ve svůj prospěch. Je zcela absurdní tvrzení žalované, že žalobce, jakožto právní laik a spotřebitel mohl vědět o neplatnosti pojistné smlouvy, zatímco žalovaná jako největší pojišťovna v ČR s vlastním rozsáhlým právním aparátem a účastnice desítek či stovek řízení u finančního arbitra, kdy byla na neplatnost předmětných smluv výslovně upozorňována, nevěděla nic. Žalovaná by tak námitkou promlčení těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání, což je v rozporu se zásadou uvedenou v ust. § 6 obč. zák. a žalobce navrhl, aby se v rámci hodnocení mravnosti námitky promlčení soud zabýval i obchodním modelem žalované, neboť nelze připustit, aby se popsané dlouhodobé vědomé jednání proti veřejnému pořádku s posvěcením soudu ekonomicky vyplácelo. Žalovaná nemůže být v dobré víře, pokud přijímá pojistné, o kterém ví, že je bezdůvodným obohacením a námitka promlčení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se v tomto smyslu odvolal na rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 329/2010 a ostatní judikaturu, ze které vyplývá, že v dobré víře nemůže být subjekt, který má povědomost o tom, že si přivlastňuje majetek náležející jinému. K požadavku žalované na vypořádání vzájemných peněžitých plnění žalobce uvedl, že z rozhodnutí NS ČR sp. zn. 29 Odo 52/2002 vyplývá právní závěr, že vzájemně poskytnutá plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy se vypořádávají již v okamžiku přijetí takového plnění a ta ze stran smlouvy, která plnila ve větším rozsahu se může úspěšně domoci jen vrácení toho, oč plnění, která sama poskytla, přesahuje plnění, které obdržela od druhé smluvní strany. K vypořádání tedy dochází formálně k okamžiku, kdy nárok na vydání bezdůvodného obohacení vznikl, což je současně okamžik, kdy začne běžet promlčecí doba a v tento okamžik tudíž nemůže být nárok promlčen, tedy vzájemné pohledávky se vypořádávají k okamžiku, kdy vznikly a nemohly být tedy v tento okamžik promlčeny. Není proto správné zúčtovat pouze nepromlčenou, a tudíž k započtení způsobilou část peněžitého plnění a ke dni vypořádání, nikoliv k okamžiku přijetí takového plnění povinným, jak se domnívá žalovaná. K zúčtování je totiž způsobilé celé peněžité plnění, neboť je rozdíl mezi započtením a zúčtováním. Vzájemné povinnosti účastníků se tedy zúčtují, přičemž povinnost plnit vznikne pouze žalované a nikoliv žalobci, který plnil ve větším rozsahu. Žalovaná neuvádí, dle jakého právního ustanovení zápočet provádí, lze se domnívat, že tak činí dle § 580 SOZ. Spor je však o tom, zda žalobce se žalovanou vůbec mají vzájemné pohledávky a s ohledem na to, že žalovaná zastává názor, že smlouva je platná, pak nemůže provádět zápočet z nároku na vydání bezdůvodného obohacení a namítá tedy započtení pohledávky, kterou dle svého přesvědčení nemá. Žalovaná však za situace, kdy odmítá neplatnosti pojistné smlouvy, nemá svou pohledávku za žalobcem splatnou. Splatnost nastává den následující po dni, kdy byl dlužník věřitelem dle § 563 SOZ k plnění vyzván, což žalovaná dosud neučinila, oproti žalobci ve vztahu k žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná namítá započtení nesplatné pohledávky vůči splatné pohledávce, tedy v rozporu se zákonem, je toto započtení neúčinné. Žalovaná namítá započtení pohledávek z toho důvodu, aby se vyhnula spravedlivému vypořádání vzájemných plnění z neplatné pojistné smlouvy formou zúčtování dle ustálené judikatury NS, kdy však takový pokus nemá zamýšlený efekt. Žalovaná navíc nikdy nenechala meritorně rozhodnout odvolací soud o problematice zúčtování vzájemných peněžitých plnění, pravděpodobně z obavy o vyvrácení svého právního názoru odvolacím soudem. Dále doplnil aktuální judikaturu týkající se předmětného sporu, a to usnesení MS v Praze čj. [spisová značka], kdy rozhodoval ve věci zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] a ztotožnil se s argumentací žalobce obdobnou, jako v souzeném případě. Označil obdobnou pojistnou smlouvu jako absolutně neplatnou, vyloučil promlčení nároku v subjektivní promlčecí době a potvrdil platnost Směrnice ve vztahu k plynutí objektivní promlčecí lhůty, jejíž uplynutí bylo vyloučeno. Bezvýhradně byl potvrzen i žalobcův argument týkající se vyloučení započtení nároků žalované. Dále bylo namítáno, že soud I. stupně se řádně nevypořádal s otázkou vyloučení námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy.

4. Žalovaná v reakci na repliku žalobce uvedla, že v souladu na aktuální rozhodovací praxi NS je na místě aplikovat ve věci promlčecí lhůtu objektivní, jejíž běh je na subjektivní promlčecí lhůtě zcela nezávislý (např. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka]). Dále uvedla, že pokud soud dovodil neurčitost určitých ujednání ve smyslu § 37 odst. 1 SOZ, pak hodnocení napadených ujednání pojistné smlouvy jako neurčitých a zároveň jako zneužívajících se vzájemně vylučuje, jak dovodil aktuálně i NS ČR viz. Rozhodnutí čj. 33 Cdo 499/2023-143. V daném případě je přezkum nepřiměřenosti žalobcem napadaných ujednání dle § 56 SOZ a tedy i čl. 4 odst. 2 Směrnice zcela vyloučen. Pojistné plnění představuje hlavní předmět pojistné smlouvy. Dle preambule Směrnice však platí, že se posouzení nepřiměřeného charakteru nesmí týkat podmínek, které popisují hlavní předmět smlouvy. Stejně tak toto pravidlo vyjadřuje i čl. 4 odst. 2 Směrnice, který stanoví, že posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy. Toto pravidlo pak bylo promítnuto i do § 56 odst. 2 SOZ, dle kterého platí, že ustanovení odst. 1 se nevztahuje na smluvní ujednání, který vymezují předmět plnění smlouvy nebo cenu plnění. Žalobcem tvrzené nedostatky navíc nevyplývají ani z jakéhokoliv ustanovení, který by bylo pro spotřebitele neuchopitelné, či mu bylo skryto. Z tohoto důvodu nemohou být naplněny ani další znaky generální klauzule, tedy újma spotřebitele a rozpor s dobrou vírou. Už vůbec se pak nemůže jednat o porušení samotné Směrnice, která není přímo závazným právním předpisem. Přísné posouzení počátku běhu promlčení ze strany SDEU je přitom specificky navázáno na závažný charakter porušení prospotřebitelských předpisů ze strany finanční instituce, konkrétně porušení Směrnice. K takovému porušení však v předmětné věci prokazatelně nedošlo a tento závěr žalované potvrdil i NS v uvedeném rozsudku. Ust. § 107 SOZ se tedy nadále vztahuje na vztahy z pojistné smlouvy a má-li být v rozporu s unijním právem, popírá tento závěr aplikaci vnitrostátního práva členského státu na jeho území. Rozhodnutí SDEU uvádí, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a stanovení přiměřených prekluzivních lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem a v předmětném řešeném případě byla ze strany SDEU vyloučena aplikace promlčení s ohledem na zásadu efektivity dle čl. 41 Listiny základních práv a svobod EU, ale její aplikace je v dané věci vyloučena. Působnost Listiny je totiž dle čl. 51 omezena na dvě skupiny subjektů, a to hlavně na orgány, instituce a jiné subjekty EU, za druhé pak na členské státy EU, ale pouze v situacích, kdy uplatňují právo EU. Je tedy možno shrnout, že soulad vnitrostátní právní úpravy, která nebyla přijata k provedení norem evropského práva, nelze posuzovat z hlediska Listiny, jelikož její působnost je stanovena výhradně na případy aplikace unijního práva. SDEU ve svém rozsudku ze dne 6.3.2014 C-206/13 také dovodil, že Listinu nelze uplatnit na vnitrostátní právní úpravu pouze na základě skutečnosti, že unijní právo v předmětné věci neukládá členským státům žádnou povinnost. Zatímco problematika spotřebitelských úvěrů je upravena sjednocující směrnicí EP a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008, problematika pojistných smluv, tím spíše smluv o investičním životním pojištění, evropskou legislativou upravena není. Směrnice EP a rady 2002/83/ES pak upravuje pouze fungování pojišťoven jako institucí, jejich jednání na trhu ated. Ke smluvnímu pojistnému právu pak uvádí, že rozhodným právem pro smlouvy o činnostech uvedených ve Směrnici je právo členského státu závazku. Právo pojistných smluv tak bylo výslovně svěřeno vnitrostátní právní úpravě. Sama Směrnic pak pracuje s pojmem „pojistně-matematických metod“, pro které je pojistná smlouva napadána jako neurčitá či zneužívající. SDEU sice nese odpovědnost za jednotnost výkladu aplikace práva EU, nemá však žádnou pravomoc nad aplikací a interpretací vnitrostátního práva členských států. Stejně tak ani ust. § 107 SOZ upravující promlčení bezdůvodného obohacení nebylo přijato ani k provedení unijního práva, ani nesleduje stejné cíle, jako unijní právo, neboť vlastní úpravu promlčení neobsahuje. Jedná se tedy o ryze vnitrostátní právní úpravu, na kterou nelze Listinu a tedy ani zásadu efektivity aplikovat a odkázala se na platnou judikaturu NS ČR vydanou v obdobném případě. Žalovaná má tedy za to, že v dané věci není třeba běh objektivní promlčecí lhůty jakkoliv korigovat aplikací zásady efektivity, neboť nelze dovodit, že by žalobcem namítané vady představovaly porušení spotřebitelských práva garantovaných právem EU. Předmětná pojistná smlouva je zcela platná a žaloba tudíž nedůvodná.

5. Z provedených listinných důkazů, a to smlouvy o [Anonymizováno] pojištění [Anonymizováno], č. [hodnota] ze dne 14.10.2007, Všeobecných pojistných podmínek pro životní pojištění, z informací k pojistné smlouvě ze dne 15.5.2020, informací ke stavu pojistné smlouvy k datu 14.5.2020, z životní pojistky č. [hodnota], modelování průběhu pojištění, z listiny „[Anonymizováno] pojištění [Anonymizováno]“, z žádosti o mimořádný výběr žalobce ze dne 16.12.2016, z předžalobní výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 25.11.2022 s poštovní dodejkou, z výpisu z plateb pojistného od 15.10.2007 do 1.9.2022 s přehledem mimořádných výběrů k 1.9.2022, z žádosti o mimořádnou platbu pojistného ze dne 26.11.2019, z potvrzení mimořádného výběru v částce 2 350 000 Kč ze dne 20.12.2016, z výročních dopisů ze dne 15.10.2008, 15.10.2009, 15.10.2010, 15.5.2012, 15.5.2013, 15.5.2014, 15.5.2015, 15.5.2016, informací k pojistné smlouvě z 15.5.2017, z informací o stavu pojistné smlouvy k datu 14.5.2017, z informací k pojistné smlouvě ze dne 15.5.2018, z informací o stavu pojistné smlouvy k 27.3.2020, z informací k pojistné smlouvě ze dne 15.5.2020, z informací o stavu pojistné smlouvy k 15.11.2020, z potvrzení mimořádného výběru ve výši 644 840 Kč ze dne 30.10.2020, z informací k pojistné smlouvě ze dne 15.5.2021 a ze dne 15.5.2022, Doplňkových pojistných podmínek [Anonymizováno] pojištění [Anonymizováno], z Všeobecných pojistných podmínek pro [Anonymizováno] pojištění a pro případ [podezřelý výraz] a pro případ [podezřelý výraz] a při [Anonymizováno], dále pro pojištění finančních ztrát a splátek úvěru při ztrátě příjmu, z upomínky dlužné částky za životní pojištění ze dne 14.10.2022, ze dne 15.11.2022, z informací k redukci pojistné částky ze dne 11.1.2023 soud zjistil, že mezi účastníky byla dne 14.10.2007 uzavřena smlouva na produkt „[Anonymizováno] pojištění [Anonymizováno]“, ve které byla sjednána doba pojištění od 15.10.2007 do 14.10.2047, pojistná částka pro případ [Anonymizováno] nebo [podezřelý výraz] stanovena na částku 2 000 000 Kč, [Anonymizováno] na 1 000 000 Kč a [Anonymizováno] rovněž na 1 000 000 Kč, se základním měsíčním pojistným za [Anonymizováno] pojištění ve výši 3 075 Kč, v celkové výši měsíčního pojistného 100 000 Kč. Žalobce podpisem potvrdil, že při podpisu smlouvy převzal rovněž všeobecné a doplňkové pojistné podmínky. Z bodu 1.6 a 1.7 DPP a 3.1 a 3.2 DPP vyplynulo, že bylo mezi účastníky sjednáno, že pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o rizikové pojistné za základní pojištění. Rizikové pojistné za základní pojištění stanoví pojistitel podle pojistně technických zásad pojistitele, především s ohledem na pohlaví a věk pojištěného, pojistnou částku platnou pro aktuální zúčtovací období a na zdravotní stav pojištěného k datu sjednání pojištění nebo k datu poslední změny pojistné částky nebo pojistného. Pojistitel je oprávněn od data počátku pojištění první den každého zúčtovacího období snižovat kapitálovou hodnotu pojištění o počáteční a správní náklady stanovené podle pojistně technických zásad pojistitele. Pojistitel je oprávněn započítat pojistníkovi inkasní náklady za každé zaplacené pojistné. Dále soud zjistil, že žalobce se zavázal hradit na základě této smlouvy měsíčně pojistné ve výši 100 000 Kč, skutečné pojistné hradil v různé výši od počátku pojištění dne 15.10.2007, za celou dobu žalobce žalované uhradil částku ve výši 5 248 165 Kč a žalovaná žalobci uhradila dva mimořádné výběry a to dne 22.12.2016 částku ve výši 2 350 000 Kč a dne 3.11.2020 částku ve výši 644 840 Kč, tj. celkem 2 994 840 Kč. Žalobce byl dne 14.10.2022 a dne 15.11.2022 vyzýván k úhradě dlužné částky pojistného a dne 11.1.2023 mu bylo oznámena redukce pojistné částky z důvodu naplacení pojistného ke dni 15.12.2022. Dne 10.9.2018 zaslal žalobce žalované dopis, ve kterém se domáhá sdělení, kam se poděly peníze, které od počátku pojištění zaplatil vzhledem k tomu, že za 10 let zaplatil cca o 1,5 miliónu Kč více, než je hodnota jeho účtu, konstatuje, že se stal obětí lži a podvodu, u žalované se domáhal zneplatnění smlouvy od počátku z důvodu bezdůvodného obohacení ze zaplaceného pojistného s tím, že dal taktéž podnět k prošetření Finančnímu arbitrovi. Dále bylo soudem zjištěno, že žalobce byl žalovanou pravidelně informován o stavu předmětné pojistné smlouvy, o době jejího trvání, o předpokládaném zhodnocení, o aktuálním stavu fondu, o výši kapitálové hodnoty s garantovanou technickou úrokovou mírou, o pojistném na riziková krytí a nákladech za uplynulý rok, aktuálním stavu hodnoty pojištění, o výši odkupného atd.

6. Ze spisu [Anonymizováno] čj. [Anonymizováno] bylo zjištěno, že žalobce se návrhem ze dne 20.7.2018 domáhal přezkoumání předmětné pojistné smlouvy s odůvodněním, že se cítí být oklamán, neboť mu bylo slíbeno, že tam bude mít minimálně stejně, co tam vložil, ale realita je někde úplně jinde. Žádal o přezkoumání uvedených praktik a dále, aby mu byly vráceny zpět minimálně peníze, které tam investoval, které mu byly slíbeny. Na výzvu [Anonymizováno] ze dne 16.8.2018 na odstranění nedostatků návrhu žalobce podáním ze dne 10.9.2018 doslova uvedl „Ano, domáhám se určení neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu vydání bezdůvodného obohacení ze zaplaceného pojistného. Zprostředkovatel musel dobře vědět, že minimálně první dva roky zaplaceného pojistného jdou na jeho provizi a poplatky, tj. 2,4 mil.Kč mínus zaplacené pojistné za rizika“ a dále uvádí: „Smlouvu jsem podepisoval s [jméno FO] a ten mě nikdy neupozornil a nevysvětlil vstupní náklady a ani průběžné náklady spojené s tímto produktem“. Z dopisu žalobce adresovaného žalovanému dne 10.9.2018 bylo zjištěno, že žalobce se domáhal u žalovaného „zneplatnění“ předmětné pojistné smlouvy od počátku z důvodu bezdůvodného obohacení ze zaplaceného pojistného. Dne 20.2.2020 bylo řízení usnesením čj.FA/SR/ZP/2080/2018-15 zastaveno, neboť žalobce vzal návrh zpět.

7. Z rozsudku [Anonymizováno] soudu [Anonymizováno] čj. [spisová značka] ze dne 24. srpna 2022 bylo zjištěno, že jím byl potvrzen rozsudek OS pro [adresa], kterým se žalobce proti žalované domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované „zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění z předmětné pojistné smlouvy“, kde kromě jiného MS jako soud odvolací konstatoval shodně se soudem I. stupně, že předmětná pojistná smlouva uzavřená mezi účastníky je absolutně neplatná pro neurčitost a lze se domáhat pouze vypořádání plnění, která si účastníci vzájemně poskytli.

8. Dále soud provedl k důkazu i dohledový benchmark č. [Anonymizováno], úřední sdělení [Anonymizováno] ze dne 2.5.2012 ve [Anonymizováno], protokol o podání ústního vysvětlení Finančního arbitra sp. zn. [Anonymizováno] ze dne 23.2.2016, usnesení Hospodářského výboru Parlamentu Poslanecké sněmovny 2021 ze dne 10.6.2021, z nichž vyplývá, že uvedené orgány a instituce konstatovaly již v minulosti neplatnost pojistných smluv životního pojištění uzavřených po roce 2005 obdobně koncipovaných jako je předmětná smlouva, kdy je ČNB kromě jiného vyzývána HV Parlamentu PS k nápravě situace, kdy navzdory svým zjištěním učiněným již v roce 2012 dosud proti této praxi nezasáhla, dále byly v této souvislosti vyzvána ministryně financí k zveřejnění možných dopadů této systémové neplatnosti smluv a bylo vyjádřeno znepokojení nad touto praxí. Neplatnost uvedených smluv byla již v roce 2016 konstatována i finančním arbitrem.

9. Soud I. stupně ve věci již rozhodl, a to rozsudkem ze dne [datum], čj. [spisová značka], kterým bylo žalobě v plném rozsahu vyhověno, avšak tento rozsudek byl zrušen usnesením [Anonymizováno] ze dne 29.4.2024, čj. [spisová značka] a to na základě odvolání žalovaného. Městský soud v Praze se ztotožnil s právním závěrem soudu I. stupně o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy pro neurčitost podstatných a od ostatního obsahu neoddělitelných smluvních ujednání. Neztotožnil se však se závěrem soudu I. stupně, který měl za to, že námitka promlčení, kterou žalovaný brojil proti vydání bezdůvodného obohacení žalobci, je v rozporu s dobrými mravy. Vyjádřil právní názor, že označit námitku promlčení vznesenou žalovaným za v rozporu s dobrými mravy v tomto případě nelze pouze na základě charakteru smlouvy (spotřebitelská) a existence standardního stanoviska žalovaného v obdobých věcech a zcela pominout konkrétní okolnosti případu, zejména důvod, proč byla vlastně žaloba podána opožděně, o jaké zpoždění (jak dlouhé) se jedná a co se v době, kdy by ještě bylo podání žaloby včasné, mezi účastníky dělo. Aby soud mohl tyto okolnosti posoudit, potřebuje určit počátek (a tedy i konec) běhu promlčecích lhůt. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 3.1.2023, lze označit za nepromlčené „pojistné“ zaplacené v době od 3.1.2021, neboť ohledně něho je bez pochybností zachována subjektivní dvouletá i objektivní tříletá promlčecí doba (dle § 107 obč. zák.). Ohledně zbylého pojistného bylo soudu I. stupně uloženo, aby při určení počátku běhu promlčecích lhůt vzal v úvahu, že dne 20.7.2018 zahájil žalobce arbitrážní řízení, ve kterém v podání dne 10.9.2018 označil pojistnou smlouvu za neplatnou a žádal vrácení dosud zaplaceného pojistného, přičemž toto řízení bez odůvodnění ukončil zpětvzetím návrhu dne 19.2.2020 a dále, že dne 20.11.2020 podal žalobce žalobu, kterou se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se snižování kapitálové hodnoty pojištění s odůvodněním, že příslušná smluvní ujednání jsou neurčitá a neplatná; soud rozsudkem ze dne 1.12.2021 tento závěr potvrdil s tím rozdílem, že neplatná je celá smlouva, neboť příslušná ujednání nejsou oddělitelná od zbytku smlouvy (rozsudek byl potvrzen 24.8.2022 odvolacím soudem). Pokud jde o výši a termín zaplaceného jednotlivého „pojistného“, pak soud může vzít za podklad dva tabulkové přehledy plateb, oba od počátku pojištění, která soud provedl k návrhu žalobce k důkazu při jednání dne 15.9.2023 a žalovaný je nijak nesporoval. Dojde-li soud k závěru, že ohledně části „pojistného“ byla žaloba podána po uplynutí promlčecí doby, při posuzování rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zohlední shora uvedené okolnosti, tedy zejména, proč byla žaloba podána opožděně, o jaké zpoždění se jedná, a co se v době, kdy by ještě bylo podání žaloby včasné, mezi účastníky dělo. V rozsudku soud I. stupně vzal při posouzení námitky v úvahu pouze chování žalovaného, nikoliv též postup pojistníka, který v řízení sp. zn. [spisová značka] tvrdil, že neplatná jsou pouze smluvní ujednání týkající se počátečních a správních nákladů a rizikového pojistného, přičemž zbytek smlouvy by byl platný, což by v konečném důsledku znamenalo bezúplatné (platné) pojištění (tedy pojištění zdarma). Jedná se o postup obdobný, jako v podobné městským soudem projednávané kauze, kdy se žalobce proti žalovanému domáhal rovněž vyplacení odkupného ve výši veškerého zaplaceného pojistného s odůvodněním, že na zákaldě neplatných ujednání nelze činit odpočty z kapitálové hodnoty pojištění. Odvolací soud tedy uložil soudu I. stupně se zabývat okolnostmi rozhodnými pro určení počátku běhu promlčecích lhůt a v případě závěru o promlčení nároku (jeho části) se opětovně vypořádat s námitkou žalobce, že je v rozporu s dobrými mravy, přičemž zohlední nejen okolnosti na straně žalovaného, ale i okolnosti na straně žalobce.

10. Žalobce se k výzvě soudu I. stupně po seznámení s právním názorem odvolacího soudu vyjádřil tak, že s ním nesouhlasí. Označil postup soudu I. stupně, který, když posoudil vznesenou námitku promlčení za rozporu s dobrými mravy, již dále nezkoumal promlčení nároku, tj. běh promlčecích lhůt a tento postup označil za účelný a hospodárný. I kdyby se soud I. stupně zabýval délkou a dobou plynutí promlčecích lhůt, měl by dojít k závěru, že nárok žalobce ve smyslu Směrnice Rady 93/13/Ehs ZE DEN 5.4.1996 a judikaturu SD EU promlčen není. Ohledně argumentace odvolacího soudu týkající se zahájení arbitrážního řízení žalobce poukázal na to, že v návrhu na zahájení tohoto řízení žalobce před finančním arbitrem uvedl doslova „mám platnou smlouvu [právnická osoba] a mám pocit, že jsem byl oklamán….“. Z uvedeného vyplývá, že žalobce byl se smlouvou sice nespokojen, ale stále ji považova za platnou. Následně až po doručení výzvy finančního arbitra jako právní laik nezastoupený právním zástupcem doslova převzal formulaci finančního arbitra a „potvrdil“, že se domáhá určení neplatnosti pojistné smlouvy. Následnou argumentaci však směřoval opětovně výhradně k nespokojenosti s jednám pojišťovacího zprostředkovatele. Posléze se v soudním řízení domáhal plnění z platné pojistné smlouvy žalobou na zdržení se protiprávního jednání. Žalobce má tak za to, že v dobré víře pouze doplnil návrh dle návodu finančního arbitra, aniž by se byl skutečně vědom neplatnosti smlouvy. O tom svědčí také jeho následné jednání v souladu s pojistnou smlouvou v podobě hrazeného pojistného a i jeho následný postup před soudy, kde se domáhal plnění z platné pojistné smlouvy. Žalobce se navíc v řízení před finančním arbitrem domáhal vrácení pouze investiční složky pojistného, nikoliv jeho rizikové složky, což svědčí o tom, že by mohla být dovozena maximálně vědomost žalobce o částečné neplatnosti pojistné smlouvy. Z uvedeného je zřejmé, že dne 10.9.2018, kdy byl žalobcem doplněn návrh na zahájení řízení, nemohla běžet subjektivní promlčecí doba. Dále odkázal na aktuální rozsudek SD EU, ve věci C-561/21 ze dne 25.4.2024, který konstatoval, že důsledkem soudního rozhodnutí o zneužívající povaze smluvního ujednání, musí být v zásadě obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno. Povinnost vnitrostátního soudu neaplikovat zneužívající smluvní ujednání, které ukládá uhrazení částek, jež se ukázaly jako bzdůvodné, s sebou v zásadě nese odpovídající restituční účinek vztahující se k těmto částkám, jehož neexistence by mohla zpochybnit odrazující účinek, který se má pojit s rozhodnutím o zneužívající povaze ujednání obsažených ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem. Takovým řešením však není akceptace námitky promlčení vznesené takovým podnikatelem. Soudní dvůr následně váže počátek běhu promlčecí doby k datu, kdy se rozhodnutí, které uručje zneužívající povahu dotčeného smluvního ujednání a jeho neplatnost z téhžo důvodu stalo pravomocným, neboť k takovému okamžiku je spotřebitel jednoznačně obeznámen s protiprávností daného ujednání. Soudní dvůr EU považuje za souladný se zásadou efektivity pouze takový počátek běhu promlčecí doby, kdy spotřebitel měl postaveno na jisto, jaká jsou jeho práva vyplývající z existence zneužívajícího ujednání. Z uvedeného vyplývá, že subjektivní promlčecí doba v případě žalobce nemohla začít dne 27.9.2022, kdy mu byl doručen rozsudek [Anonymizováno] soudu [Anonymizováno] čj. [spisová značka], v němž [Anonymizováno] postavil na jisto, že pojistná smlouva je absolutně neplatná, neboť v jeho rámci nekonstatoval (nesprávně) přítomnost zneužívajících smluvních ujednání v pojistné smlouvě. Nárok žalobce tedy promlčen není. Ohradil se proti názoru odvolacího soudu, že postup žalobce je obdobný, jako postup jiného pojistníka v jiném řízení, neboť v řízení sp. zn. [spisová značka] byl prokázán zcela odlišný skutkový stav a tudíž jej nelze srovnávat s případem žalobce. Především byla v uvedeném řízení sama žalobkyně pojišťovacím agentem oproti žalobci, který je v tomto oboru naprostý laik a jednak byla žalobkyně již od počátku (tj. od argitrážního řízení) zastoupena advokátem. Žalobkyně v těchto řízeních navíc argumentovala stejně, žalobce oproti tomu odlišně. I odvolací soudu sám konstatoval, že žalobkyně v těchto případech projevila kvalifikovanou vědomost o neplatnosti smluv. Obě řízení jsou tedy odlišná z důvodu odlišného skutkového stavu. Překvapivé je, že odvolací soud na jednu stranu vytýkal soudu I. stupně, že se dostatečně nezabýval konkrétními skutkovými okolnostmi projednávané věci, ale na druhou stranu odkazuje na rozhodnutí v jiné věci a naznačuje, že by věc žalobce měla být posouzena podobně, ačkoliv obě řízení byla skutkově odlišná. K pokynu odvolacího soudu, aby soud I. stupně opětovně posoudil námitku žalobce, že námitka promlčení je nemravná a zohlednil nejen okolnosti na straně žalovaného, ale i žalobce dále uvedl, že tomuto pokynu nerozumí, neboť má za to, že ze sporu nevyplývá jakékoliv nemravné jednání žalobce, kteý by svým jednáním snad měl způsobit či přispět k neplatnosti předmětné smlouvy či k promlčení nároku. Žalobce plnil řádně své povinnosti vyplývající ze smlouvy a to až do doby, než soud označil předmětnou smlouvu za neplatnou. Toto jednání lze stěží jakkoliv sankcionovat akceptací námitky promlčení vznesené žalovaným za to, že měl pochybnosti ohledně jednání žalovaného, ale přesto ( i s ohledem na jeho zcela jednoznačnou argumentaci platností pojistné smlouvy) setrvával v pojistném vztahu a hradil pojistné. Žalobce má tedy za to, že soud opět nemůže ohledně jednání žalobce dospět k jinému závěru, než správně vyslovil v rámci svého prvního rozhodnutí.

10. Žalovaný se v řízení po zrušení rozsudku soudu I. stupně k výzvě soudu po seznámení s právním názorem odvolacího soudu dále vyjádřil tak, že se zcela ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, který je plně v souladu s rozhodovací praxí vyšších soudů ohledně postupu soudu I. stupně, který opřel své závěry o postup žalované v jiných obdobných kauzách a zcela pominul konkrétní okolnosti tohoto případu. Ohledně pokynu odvolacího soudu, co má dále soud I. stupně zkoumat žalovaný uvedl, že tato žaloba byla podána žalobcem v návaznosti na zamítnutí jeho předchozí žaloby, kterou se domáhal uložení povinnosti žalovaného zdržet se strhávání nákladů a poplatků z pojistné smlouvy s tím, že ještě před podáním této zdržovací žaloby se žalobce domáhal u finančního arbitra vyslovení neplatnosti smlouvy a vydání veškerého uhrazeného pojistného s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení, když tuto žaloby bezdůvodně vzal zpět a zcela z vlastní vůle v řízení dále nepokračoval. Žalovaný má tedy za to, že ačkoliv již v roce 2018 měl žalobce pochybnosti či dokonce vědomost o neplatnosti předmětné pojistné smlouvy ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. III.ÚS 2127/21, neuplatnil řádně svá práva, což vedlo k promlčení žalovaného nároku uplynutím subjektivní promlčecí lhůty. NS v judikatuře dovodil, že pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal. Jak vyplývá z nálezu ÚS pak „nejde tedy o to, že by stěžovatel měl znát právní kvalifikaci platnosti smlouvy v odborném slova smyslu, ale o to, že aby vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor vedlejší účastnice obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. Tuto vědomost tedy žalobce prokazatelně měl v době zahájení řízení před finančním arbitrem, v rámci kterého se domáhal vyslovení této neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení. Pokud pak v řízení nepokračoval, nelze tuto skutečnost klást k tíži žalovaného. Žalovaný s žalobcem nejednal o jakémkoliv jiném řešení uplatněného nároku, tudíž ke zpětvzetí nedošlo v souvislosti s jednáním žalovaného. Uplatnění námitky promlčení tedy nemůže být jakkoliv v rozporu s dobrými mravy, neboť z okolností daného případu je nepochybné, že žalobce měl vždy možnost svá práva z pojistné smlouvy uplatnit a to také učinil a naopak žalovaný mu v tom žádným způsobem nebránil. To, že žalobce v řízeních buď nepokračoval či se svou žalobou nebyl úspěšný, nelze klást k tíži žalovaného. Za v rozporu s dobrými mravy nelze považovat ani obranný postup žalovaného v tomto řízení. Nadto právě skutečnost, že žalovaný namítl promlčení nároku i v předchozích řízeních, svědčí o tom, že tento postup žalovaného nebyl pro žalobce jakkoliv překvapivý. Dále zdůraznil, že žalobce byl po celou dobu, včetně řízení před finančním arbitrem, právně zastoupen, proto musel být seznámen s důsledky zpětvzetí na běh promlčecích lhůt. V uvedené věci tedy nelze jakkoliv dovodit rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Subjektivní promlčecí lhůta začala plynout s první platbou pojistného a následně od každé jednotlivé platby. Jak ÚS ČR uzavřel, pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není rozhodná znalost právní kvalifikace platnosti smlouvy, ale postačí tušení, že se smlouvou je něco v nepořádku. Vědomost žalobce o tom, že se zavazuje k plnění, jehož rozsah nelze ze smlouvy zjistit, zcela postačuje jako okolnost představující počátek plynutí subjektivní promlčecí lhůty. Žalobce si byl jasně vědom toho, že se k úhradě poplatků zavázal a tato jeho vědomost přímo vyplývá z jeho jednání, což ostatně fakticky uvádí sám odvolací soud. Již dne 20.7.2018 zahájil totiž arbitrážní řízení s tím, že smlouva je neplatná a žádal vrácení dosud zaplaceného pojistného a nejpozději v roce 2018 měl takovou pochybnost o předmětné pojistné smlouvy, že kontaktoval právního zástupce a následně podnikl kroky k vymožení bezdůvodného obohacení. Uplatněné bezdůvodné obohacení je tak zcela promlčeno uplynutím subjektivní promlčecí lhůty dle § 107 odst. 1 obč. zák. (zák. č. 40/1964 Sb. ), neboť žaloba byla podána až dne 3.1.2023. Promlčená jsou tedy veškerá plnění uhrazená přede dnem 3.1.2020. Žalovaná informovala soud, že uhradila žalobci nepromlčenou část pojistného v celkové výši 10 000 Kč a to včetně příslušenství v podobě přirostlého úroku z prodlení. Ve zbytku žalované částky žalovaný navrhl žalobu zamítnout.

11. Soud I. stupně doplnil dokazování a to dokladem o úhradě částky 10 000 Kč a 1860,82 Kč a emailovou korespondencí mezi právními zástupci účastníků ze dne 13.3.2024, z něhož zjistil, že žalovaný uhradil tuto částku po podání žaloby. Žalobce ohledně této částky vzal žalobu částečně zpět a po souhlasu žalovaného bylo řízení výrokem I. rozsudku částečně zastaveno ve smyslu § 96 odst. 2 o.s.ř. Žalovaným uhrazená částka představuje žalobcem uhrazené pojistné formou 20ti plateb po 500 Kč v období od 1.2.2021 do 1.9.2022. Částka 1860,82 Kč představuje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení z této částky od 17.12.2022 do zaplacení, tj. do 13.3.2024, kdy byla uvedená částka uhrazena.

12. Po zhodnocení skutkových zjištění dospěl soud k těmto právním závěrům: Soud má za nespornou skutečnost, že předmětná smlouva je od počátku absolutně neplatná z důvodu neurčitého sjednání esenciálních náležitostí smlouvy, a to ujednání o počátečních a správních nákladech, o které se snižovala kapitálová hodnota pojištění a rizikového pojistného, kdy tato ujednání nejsou od ostatních ujednání pojistných podmínek oddělitelná a činí tak absolutně neplatnou předmětnou smlouvu jako celek. Soud z úřední činnosti je seznámen s tím, že tento závěr již učinily soudy prvního stupně i odvolací soud v kauzách s totožným či obdobným předmětem řízení a je rovněž vázán právním názorem odvolacího soudu v kauze vedené zdejším soudem od sp. zn. [spisová značka] vyjádřeným v rozsudku MS v Praze čj.. [spisová značka], když se neztotožňuje s názorem žalované, že by byl vázán pouze výrokem tohoto rozsudku. Žalobci a žalované tedy na základě absolutně neplatné smlouvy vzniklo bezdůvodné obohacení, tento závěr potvrdil i odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí.

10. S ohledem na datum uzavření předmětné pojistné smlouvy je třeba věc posuzovat podle právních předpisů a to především občanského zákoníku účinného v době uzavření pojistné smlouvy, tj. zák. č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále SOZ) ve smyslu § 3028 odst. 1 a 3 zák. č. 89/2012 Sb. (dále NOZ) a dále podle zákona o pojistné smlouvě č. 37/2004 Sb. Podle § 451 odst. 1 SOZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle § 457 SOZ platí, že pokud je smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle § 580 SOZ mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení. V řízení soud vycházel z nesporně zjištěné skutečnosti, že na stranách účastníků pojistné smlouvy by vznikla povinnost druhému vrátit vše, co podle ní dostali, kdyby nárok nebyl promlčen. I po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu soud I. stupně setrvává na svém závěru, že úkon započtení provedený stranou žalovanou v rámci tohoto řízení, považuje za neúčinný, neboť nesplňuje podmínky stanovené v zákoně, protože mu nepředcházela výzva k zaplacení a rovněž je neurčitý, neboť je zde uvedeno, že k započtení požaduje žalovaná částku, kterou odhaduje na cca 10 000 Kč, když tuto částku řádně nespecifikovala. Žalovaná tedy uplatnila pohledávku, která není způsobilá k započtení a soud se i v tomto rozhodnutí ztotožnil se argumentací žalobce ohledně započtení ze strany žalované, na kterou se zcela odkazuje. Za stavu, kdy soud má za prokázanou výši uplatněného nároku listinnými důkazy, spornou zůstala otázka vznesené námitky promlčení, resp. jejího rozporu s dobrými mravy a pak event. délka trvání promlčecí lhůty. Podle § 107 odst. 1 SOZ platí, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle odst. 2 se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí nejpozději ta tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Podle platné judikatury (např. rozhodnutí NS ČR ze dne 18.3.2008, sp. zn. 28 Cdo 3977/2007 ve vzájemném vztahu subjektivní a objektivní promlčecí doby se právo promlčí uplynutím jedné z nich i tehdy, běží-li ještě druhá promlčecí doba. Ve smyslu právního názoru odvolacího soudu soud určuje jako počátek plynutí subjektivní dvouleté promlčecí doby den, kdy se žalobce domáhal svým návrhem na zahájení řízení podaným u finančního arbitra „prověření praktiky [právnická osoba], [Anonymizováno].,“ s tím, že by chtěl minimálně zpět peníze, které investoval, které mu byly slíbeny a dál s takovou společností nespolupracovat, ohledně uzavřené předmětné pojistné smlouvy [Anonymizováno]., když po výzvě k doplnění návrhu uvedl, že se domáhá určení neplatnosti pojistné smlouvy z důvodu vydání bezdůvodného obohacení ze zaplaceného pojistného s tím, že při jejím uzavření nebyl panem [jméno FO] upozorněn a nebyly mu vysvětleny vstupní náklady a ani průběžné náklady spojené s tímto produktem. Dle svých propočtů se domáhal uhrazení částky 2,15 miliónů Kč po započtení mimořádných výběrů. Jedná se tedy o období srpna a září 2018. Tento závěr soud opírá o nález III. ÚS 2127/21, z něhož vyplývá, že aby byla splněna podmínka pro počátek plynutí subjektivní promlčecí doby spočívající v tom, že oprávněný se dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, pak oprávněný musí mít alespoň laické povědomí o tom, že se smlouvou není něco v pořádku. V tomto okamžiku se žalobce rovněž dozvěděl o svém právu uplatnit svůj nárok u soudu. Soud se v tomto směru ztotožnil s argumentací strany žalované. Žalobce již sám (aniž by k tomu byl finančním arbitrem jakkoliv nucen) se domáhal „neplatnosti smlouvy“ a požadoval vrácení všeho zaplaceného pojistného. Rovněž soud shodně s žalovaným má za to, že již od tohoto okamžiku žalobce věděl, že na jeho úkor se žalovaný obohatil, jak vyplývá z jeho vyjádření. S ohledem na to, že od tohoto okamžiku nedošlo k stavení či přerušení promlčecí lhůty, došlo k srpnu či září roku 2020 k promlčení nároků žalobce na vyplacení bezdůvodného obohacení ve dvouleté promlčecí lhůtě, neboť v této lhůtě se jeho vydání žalobce nedomáhal. Žaloba byla však podána až dne 3.1.2023, a proto opožděně. Nepromlčenou část uhrazeného pojistného (dva roky před podáním žaloby) žalovaný žalobci uhradil. Žaloba byla proto ohledně promlčené části nároků zamítnuta. Na okraj soud podotýká k argumentaci žalovaného, že žalobce v rámci arbitrážního řízení nebyl právně zastoupen, jak mylně uváděl žalovaný. Nicméně žalobce sám laicky dospěl k závěru, že smlouva neplatná je a domáhal se úhrady zaplaceného pojistného jakožto bezdůvodného obohacení. Tato laická představa zcela postačuje k tomu, aby se oprávněný mohl domáhat svých nároků, aniž by musel být zastoupen právním odborníkem a aby od tohoto okamžiku začala plynout subjektivní promlčecí lhůta. Soud s ohledem na námitku žalobce o nemravnosti vznesené námitky promlčení opětovně (veden právnímu závěry odvolacího soudu) posuzoval, zda námitka promlčení byla ze strany žalované uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Podle § 3 odst. 1,2 SOZ výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy a fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především jejich dohodou. Podle § 56 odst. 1 SOZ spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.5.2020, čj. 23 Cdo 1254/2020-399 je rozpor námitky promlčení s dobrými mravy třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoliv z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku. Dále se soud odkazuje rovněž na rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, podle kterého korekce promlčení dobrými mravy je přípustná pouze v případě, že by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem. Soud tedy opětovně přehodnotil svůj postup ohledně hodnocení nemravnosti námitky promlčení a vázán závěry odvolacího soudu, který nesdílel stanovisko soudu I. stupně získané na základě poznatků z jiných probíhajících řízení i z judikatury řešící obdobné kauzy, ohledně toho, že žalovaný si absolutní neplatnosti této smlouvy a smluv obdobně koncipovaných musel být vědom s tím, že spoléhal na promlčení nároků na vydání bezdůvodného obohacení vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl k závěru, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Zkoumal konkrétní okolnosti tohoto případu a má za to, že žalobci nic nebránilo uplatnit svá práva ještě před uplynutím promlčecí doby, na tomto prodlení nemá žalovaná žádnou vinu. Žalobce se svých práv koneckonců již domáhal dvěma návrhy na zahájení řízení, nicméně bezdůvodně od vymáhání svých nároků v arbitrážním řízení upustil. Ostatně žalovaná po celou dobu trvání pojistného vztahu žalobci poskytovala pojistné krytí (které je oproti jiným investičním produktům v tomto případě prioritním účelem), měla výdaje spojené s vedením předmětného pojistného produktu a žalobci na jeho požádání poskytla mimořádný výběr. Absolutní neplatnost uvedené pojistné smlouvy byla dovozována pouze z neurčitosti jejích ustanovení, v žádném rozhodnutí soudy nekonstatovaly, že by se jednalo o zneužívající a poškozující ujednání sjednané na úkor spotřebitele a k takovému závěru nedospěl ani odvolací soud v tomto řízení v rámci své přezkumné činnosti. Žalovaný nezavinil marné uplynutí promlčecí doby. S ohledem na to, že v tomto případě nebylo možno dovozovat nemravné jednání žalovaného vůči žalobci v souvislosti s uplatněnou námitkou promlčení, soud nedospěl k závěru o její nemravnosti.

20. O nákladech řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. l o.s.ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Žalovanému, který byl v řízení úspěšný, vznikly náklady za právní zastoupení za 8 a půl úkonů právní pomoci po 17 340 Kč za jeden úkon plus 8,5 krát režijní paušál 300 Kč, plus DPH 21%, celkem tedy 181 608,90 Kč.

Poučení