20 C 53/2020-102

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o částku 95 000 Kč, takto:

Výrok

I. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 95 000 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení v částce 2 100 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení ve výroku I. uvedené částky s tím, že se jedná o finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, a o změně zákona České národní rady číslo 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“), která byla žalobci způsobena v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním v rámci řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [spisová značka] (dále též jen„ posuzované řízení“). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 24. 10. 2018 pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23, trestního zákoníku. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2019 byla trestní věc podle § 222 odst. 2, trestního řádu, postoupena Úřadu městské části Brno – střed, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2019 a tím trestní stíhání žalobce skončilo. Nedůvodným trestním stíháním v délce asi 8 měsíců žalobci vznikla značná nemajetková újma a za přiměřené finanční zadostiučinění žalobce považuje částku 95 000 Kč. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nevyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, podle kterého je třeba za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1, zákona, považovat usnesení o zahájení trestního stíhání i v případě, když trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení. Výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním nerozhodný. Žalobce dále poukázal na to, že státní zástupce neučinil nic proto, aby trestní stíhání žalobce bylo ukončeno již v přípravném řízení. Žalobce se po dobu trestního stíhání nemohl plně věnovat své práci, svým zálibám, musel se účastnit výslechů, soudních jednání a dalších úkonů trestního řízení, které pro něj znamenalo značné nervové vypětí a psychickou zátěž, znásobeno tím, že byl trestně stíhán poprvé, pro trestný čin kterého se měl údajně dopustit k újmě osoby, se kterou se žalobce osobně zná, a která má s žalobcem společné známé. Trestní stíhání navíc ovlivnilo i finanční situaci žalobce. Pro své okolí se stal bez své viny stíhaným delikventem a došlo tak k rozsáhlé a do značné míry nevratné degradaci vážnosti důstojnosti a postavení ve společnosti.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že dne 25. 10. 2019, jí bylo doručeno podání žalobce představující žádost o náhradu nemajetkové újmy podle zákona, ve které žalobce požadoval zaplacení částky 95 000 Kč jakožto finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou následkem trestního řízení v rámci posuzovaného řízení. Žalovaná nesporovala průběh posuzovaného řízení, z trestního spisu však zjistila, že v rámci výslechu ze dne 13. 11. 2018 žalobce do protokolu uvedl, že je bez pracovního poměru, není veden na úřadu práce, počet jeho zaměstnání v posledních dvou letech je nulový. V záznamu o podaném vysvětlení ze dne 11. 4. 2018 žalobce sdělil, že je bez pracovního poměru evidován na úřadu práce, bydlí společně s rodiči a se sestrami. Jelikož žalobce žádnou práci neměl ani v době vedení trestního stíhání ani před ním, je jeho tvrzení, že se nemohl plně věnovat své práci irelevantní, stejně tak i tvrzení, že trestní stíhání negativně ovlivnilo i jeho finanční situaci, neboť žalobce nemohl tvrdit ztrátu příjmů, když žádné příjmy z pracovního nebo obdobného poměru nemohl vykázat. V době spáchání skutku bylo žalobci necelých 19 let, netvrdil, jakým způsobem mohl dojít k nenávratné degradaci jeho vážnosti, důstojnosti a postavení ve společnosti a nebylo doloženo, jakým způsobem si tyto atributy ve společnosti ve svém věku mohl vydobýt. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce prostřednictvím právního zástupce, dopisem ze dne 25. 10. 2019 adresovaným žalované požadoval zaplacení částky 95 000 Kč, jakožto náhradu za nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným trestním stíháním v rámci posuzovaného řízení a za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení. Žalovaná v dopise ze dne 9. 6. 2020 konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení, kterým se stalo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 24. 10. 2018, za což se žalobci velmi omluvila. Daná forma zadostiučinění se jeví zcela dostačující, když žalobce svoji nemajetkovou újmu nikterak nedoložila (neprokázal).

4. Dále bylo v řízení prokázáno, že Police ČR usnesením ze dne 24. 10. 2018 podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájila trestní stíhání žalobce a mladistvého [jméno] [příjmení] ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že společně s osobou nezletilou [jméno] [příjmení], jehož čin jinak trestný, je prověřován samostatně, v blíže nezjištěné době od 01:30 hodin do 3:00 hodin dne 23. 9. 2017 v Brně na ulici [ulice a číslo], v klubu [anonymizováno] music cirkus odcizili v boxu za sedačkou u radiátoru zde volně odloženou dámskou šusťákovou bundu, tzv. bomber, barvy černé, velikost M, v hodnotě 360 Kč, dámskou koženou kabelku béžové barvy bez značky v hodnotě 290 Kč, ve které byla uložena neznačková kožená dámská peněženka, barva stříbrná v hodnotě 170 Kč, občanský průkaz v hodnotě 100 Kč, průkaz pojištěnce zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR bez hodnoty, průkaz MHD Brno s kupónem na 1 měsíc platným do 30. 9. 2017 v hodnotě 275 Kč, ISIC studentská karta v hodnotě 300 Kč, průkazní lístek k účtu vedeném u [právnická osoba] spořitelna bez hodnoty, vše vydané na jméno [jméno] [příjmení], mobilní telefon značky Samsung Galaxy nezjištěného výrobního čísla bílá barva v hodnotě 1 230 Kč, ve kterém byla uložena sim karta operátora O2, účastnického čísla 602650437, paušál, [příjmení] [příjmení], nezjištěného typu, výrobní číslo CCQQDOXKGGK5, barva stříbrná, v hodnotě 4 700 Kč. Čímž způsobili poškozené [jméno] [příjmení] celkovou škodu v částce 7 425 Kč. Policie v odůvodnění mimo jiné uvedla, že poškozená [jméno] [příjmení] ve věci podala vysvětlení, stejně tak [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [jméno], [jméno] [jméno], [jméno] [příjmení] a bylo tak dostatečně prokázáno, že se [jméno] [příjmení] a žalobce dopustili popsaného jednání a naplnili tak všechny zákonné znaky skutkové podstaty provinění krádeže podle § 205 odst. 1 písmeno a), trestního zákoníku, spáchané formou spolupachatelství podle § 23, trestního zákoníku, přičemž jednali společným jednáním v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku. Městský soudu v Brně usnesením ze dne 22. 5. 2019, č.j. [číslo jednací] trestní věc mladistvého [jméno] [příjmení] a obžalovaného žalobce postoupil podle § 222 odst. 2, trestního řádu pro zmíněný skutek Úřadu městské části Brno, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Usnesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2019 a téhož dne také vykonatelnosti. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. [spisová značka] a průběh tohoto řízení nebyl mezi účastníky sporný.

5. Žalovaný při účastnickém výslechu mimo jiné uvedl, že trestně stíhán byl jednou v rámci posuzovaného řízení, v době trestního stíhání pracoval na dohodu o provedení práce, prováděl na dálnicích výkopové práce, když na tuto dohodu začal pracovat v průběhu trestního stíhání, což bylo někdy v roce 2019, v jakém rozsahu byla dohoda o provedení práce, si nepamatuje. Na dohodu o provedení práce pracoval žalobce v roce 2019 skoro každý den, někdy měl volno a dále též kromě soboty a neděle. V době trestního stíhání rodinu neměl, zaměstnavatel o trestním stíhání žalobce věděl již v době, kdy žalobce podepsal dohodu o provedení práce. O trestním stíhání žalobce věděli také rodiče žalobce, věřili, že je nevinen. V té době měl žalobce přítelkyni, která o trestním stíhání věděla a věřila, že je nevinný. V době trestního stíhání žalobce děti neměl, staral se ale o rok staré dítě své přítelkyně. Zaměstnání se žalobci podařilo získat přes známost v rodině, když otec mu nabídl, jestli nechce dělat s nimi výkopové práce. Na úřadu v té době evidován nebyl, protože byl vyřazen, neboť se nedostavil na nějakou schůzku, kam měl přijít. Žalobce měl plno kamarádů, se kterými chodil na akce a v době trestního stíhání, když přišel, tak už říkali, že jdeme krást věci nebo hlídejte si peněženku apod. Přátelé v práci se o trestním stíhání dozvěděli od žalobce, který jim také vysvětlil, že jej někdo obvinil z toho, že měl něco udělat.

6. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31 odst. 3 zákona, náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Podle § 31a odst. 2 zákona, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona, v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobce požadoval zaplacení částky 95 000 Kč představující finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím v posuzovaném řízení, jehož průběh nebyl mezi účastníky sporný. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu a příčinná souvislost mezi uvedenými. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozeném.

8. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ze které je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 publikovaný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; posledně uvedené rozhodnutí je též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR www.nsoud.cz), tzn. že vznik nároku na náhradu škody není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (i rozhodnutím o vazbě). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, což však nebylo tvrzeno. Soudní judikatura výkladem zákona dovodila, že smyslu právní úpravy odpovědnosti za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a že je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že proti němu nemělo být trestní stíhání vedeno.

9. V posuzovaném případě se jednalo o zmíněné usnesení Policie ČR ze dne 24. 10. 2018 o zahájení trestního stíhání žalobce sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu obviněného ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, kterého se měl společně s druhým obviněným dopustit jednáním v usnesení uvedeným. Sdělení obvinění bylo odůvodněno zmíněnými skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchala konkrétní osoba, tj. žalobce. Nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání. Také soud nedospěl k závěru, že by se žalobce podílel na zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, nebo že by si trestní stíhání sám zavinil. Žalobce netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči němu záměrně nesprávně, nebo se jej snažily záměrně kriminalizovat. Trestní stíhání žalobce bylo skončeno 19. 6. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Brně, kterým byla trestní věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Úřadu městské části Brno, neboť se nejednalo o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.

10. V daném případě je splněn zmíněný předpoklad v podobě nezákonného rozhodnutí a je založen nárok na náhradu škody ve smyslu § 1, § 2 zákona (o čemž není mezi účastníky sporu). Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 konstatoval, že„ zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“. V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud ČR dále blíže objasnil, co se rozumí povahou trestní věci, délkou trestního řízení a následky způsobenými trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby a dále uvedl, k jakým okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout, a uzavřel, že„ v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.“. Žalobce však musí prokazovat intenzitu tvrzené újmy, odůvodňující požadované peněžní odškodnění. Ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem ČR v citovaném rozsudku se soud zabýval a) povahou trestní věci, b) délkou trestního stíhání, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, d) okolnostmi, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy mělo u žalobce dojít, které však již byly zohledněny výše, tj. okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně), což v daném případě ani žalobce netvrdil. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

11. Pod kritériem povaha trestní věci se má na mysli zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá. Ta souvisí i s hrozbou trestního postihu (druhem a výší trestu) a případného společenského odsouzení, jež se zrcadlí v charakteru veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v konkrétním případě (tedy v těch veřejných hodnotách, které jsou chráněny konkrétní skutkovou podstatou obsaženou ve zvláštní části trestního zákoníku). Například újma bude obecně větší v případě trestního stíhání pro zločin vraždy, za který hrozí uložení základního trestu odnětí svobody v rozmezí deset až osmnáct let (§ 140 odst. 1 trestního zákona), než v případě přečinu podvodu, za který hrozí uložení trestu odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 209 odst. 1 trestního zákona), přičemž obviněný podvodník nebude vystaven takovému společenskému odsudku jako domnělý vrah. Žalobce byl trestně stíhán pro méně závažný trestný čin, což je patrné již z označení„ přečin“, krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za který mu hrozil trest odnětí svobody až na dvě léta. Jedná se o trestný čin méně závažného charakteru.

12. Kritérium délky trestního řízení zohledňuje zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedeného trestního řízení trval. Lze zde vyjít případně z toho, že trvání trestního stíhání může způsobovat kontinuální nárůst újmy projevující se v osobnosti člověka; délka trestního stíhání však na druhou stranu, zejména v případě uvadajícího zájmu společenského prostředí o daný případ, nemusí mít nutně za následek narůstající dotčení integrity poškozeného a mohlo by být v takových poměrech uvažováno o poklesu intenzity újmy v průběhu plynutí času. Je vždy na místě porovnávat vliv tohoto kritéria s ostatními a nečinit z něj mechanicky určující hledisko. V posuzovaném případě byl žalobce trestně stíhán v době od 24. 10. 2018, kdy bylo zahájeno jeho trestní stíhání do 19. 6. 2019, kdy nabylo právní moci usnesení Městského soudu v Brně o postoupení věci Úřadu městské části Brno, neboť se nejednalo o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek. Z uvedeného vyplývá, že trestní stíhání nelze považovat za déletrvající.

13. Kritérium následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka - morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života (viz výše) - mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit.

14. Žalobce tvrdil negativní dopady trestního stíhání spočívající v tom, že se nemohl věnovat své práci, svým zálibám, musel se účastnit úkonů v trestním řízení, které pro něj znamenalo značné nervové vypětí a psychickou zátěž, byl trestně stíhán poprvé, pro trestný čin k újmě osoby, se kterou se zná, trestní stíhání ovlivnilo finanční situaci žalobce, pro své okolí se stal stíhaným delikventem a došlo tak k rozsáhlé a do značné míry nevratné degradaci vážnosti důstojnosti a postavení žalobce ve společnosti. Tato tvrzení nepochybně směřují právě ke kritériu následků způsobených trestním stíháním. Právní řád a judikatura sice reflektují skutečnost, že trestní stíhání negativně působí na soukromý a osobní život, nicméně i za této situace je však třeba, aby poškozená, tj. v tomto případě žalobce takto tvrzené následky trestního stíhání v jeho osobnostní sféře také náležitě prokázal, neboť samotná existence nezákonného rozhodnutí sama o sobě není dostačující k prokázání vzniku nemajetkové újmy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

15. K prokázání existence nemajetkové újmy žalobce navrhl účastnický výslech, v jehož rámci vypověděl, že od roku 2019 pracoval skoro každý den na základě dohody o provedení práce. Podle § 75 zákoníku práce však rozsah práce, na který se dohoda o provedení práce uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce. Žalobce tak nemohl překročit limit 300 hodin pro roční rozsah práce, což neodpovídá jeho tvrzení o téměř každodenním výkonu práce na základě dohody o provedení práce. Na tuto dohodu žalobce pracoval v roce 2019, jeho trestní stíhání v rámci posuzovaného řízení však bylo zahájeno již 24. 10. 2018. Žalobce se v této souvislosti nezmínil, že by již v roce 2018 pracoval, avšak uvedl, že v době, kdy se mu podařilo sehnat práci na základě uvedené dohody o provedení práce, nebyl evidován na úřadu práce, neboť se nedostavil na schůzku. Svým vlastním přičiněním se tak zasloužil o to, že již nebyl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Jeho tvrzení, jak trestní stíhání ovlivnilo jeho finanční situaci tak nelze považovat za věrohodné, když svoji výdělkovou situaci ovlivnil pouze sám vlastním chováním ve vztahu k úřadu práce. Situace v rodině žalobce byla taková, že všichni věřili v jeho nevinu, žalobce tak měl rodinné zázemí včetně jeho přítelkyně, která také věřila v jeho nevinu. Ve vztahu ke svému širšímu okolí známých se žalobce pouze všeobecně vyjádřil v tom smyslu, že když přišel s kamarády na nějakou akci, ve vztahu k jeho osobě už říkali, že jde krást apod. Uvedená tvrzení však nesvědčí o tom, že by došlo k tvrzené do značné míry nevratné degradaci vážnosti důstojnosti a postavení žalobce ve společnosti. Žalobce také netvrdil, že by trestní stíhání jeho osoby v rámci posuzovaného řízení ovlivnilo jeho zdravotní stav po psychické stránce, natož aby v této souvislosti vyhledal lékařskou pomoc. Z takto zjištěného skutkového stavu nevyplynuly žádné žalobcem popsané zásahy trestního stíhání do jeho osobnostní sféry v žalobcem tvrzeném rozsahu.

16. S ohledem na uvedené závěry soud shledal dostačující formu odškodnění nemateriální újmy vzniklé žalobci v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným v rámci posuzovaného řízení konstatování vydání nezákonného rozhodnutí v posuzovaném řízení. Této formy zadostiučinění včetně omluvy se již žalobci dostalo v dopise žalované ze dne 9. 6. 2020, a soud proto žalobu na poskytnutí finančního zadostiučinění v žalobcem požadované částce 95 000 Kč pro její nedůvodnost ve výroku I. zamítl.

17. Výrok II. o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), podle úspěchu ve věci za použití § 151 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastníku, který měl ve věci plný úspěch přizná soudu náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V posuzovaném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta a vzniklo jí tak právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobci, které jsou ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b), c), vyhlášky č. 254/2015 Sb. představovány částkou 2 100 Kč za 7 úkonů, každý v částce 300 Kč (vyjádření ze dne 19. 6. 2020, účast na jednání soudu dne 11. 11. 2020, 21. 12. 2020, 3. 2. 2021 a tři přípravy k uvedeným jednáním soudu). Podle § 151 odst. 3 ve spojení s Ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. byla lhůta k plnění stanovena v délce 3 dnů.

Poučení