20 C 57/2024 - 107

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 3 rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Petráškem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o vydání movité věci takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna vydat žalobci automobil značky Chevrolet [Anonymizováno], RZ [SPZ], barva červená, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 26 200 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce [Jméno advokáta A], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 8. 2. 2024 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost vydat žalobci automobil značky Chevrolet [Anonymizováno], RZ: [SPZ]. Svůj návrh odůvodnil žalobce tím, že uvedený vůz vypůjčil své matce [jméno FO], která jej bezplatně užívala. Paní [jméno FO] oprávněně užívala parkoviště žalované na adrese [adresa] k parkování řešeného automobilu v době, kdy byla zaměstnankyní žalované, a tudíž jí bylo umožněno bezplatné parkování na tomto parkovišti. V okamžiku skončení pracovního poměru mezi paní [jméno FO] a žalovanou chtěla paní [jméno FO] automobilem odjet z pozemku žalované, což jí ovšem bylo znemožněno ze strany zaměstnanců žalované, konkrétně panem [jméno FO], čímž došlo ze strany žalované dne 27. 4. 2023 k neoprávněnému zadržení automobilu. Žalobce se o zadržení svého automobilu dozvěděl až s časovým odstupem, nicméně ihned začal podnikat kroky k navrácení svého automobilu, když dne 19. 6. 2023 zaslal žalované prostřednictvím e-mailu výzvu k předání automobilu v co nejbližším termínu. V dopisu ze dne 4. 9. 2023 žalovaná popřela neoprávněnost zadržovacího práva k automobilu a zároveň vyzvala žalobce k úhradě dlužného parkovného za využívání parkoviště na pozemku žalované. Žalovaná v tomto dopisu označila jako titul k oprávněnému zadržení automobilu neuhrazené dlužné parkovné za parkování vozidla na pozemku žalované, přičemž k tomu dále uvedla, že po uhrazení dlužné částky za parkovné bude vůz okamžitě vrácen žalobci. Ve svém dalším vyjádření ze dne 11. 10. 2023 žalovaná zcela změnila svou původní argumentaci ohledně zadržení automobilu, když nově označila jako důvod k zadržení vozidla existující dluh paní [jméno FO] za škodu způsobenou žalované. O dlužném parkovném se již nezmiňuje a nadále jej po žalobci nepožaduje. Žalovaná neguje sdělení informace o vlastníkovi vozidla, i když z průběhu zadržení vozidla je naprosto zřejmé, že žalovaná, resp. pověření zaměstnanci žalované, byli plně obeznámeni s tím, že vlastníkem automobilu je žalobce, jelikož společně s automobilem odevzdala paní [jméno FO] zaměstnancům žalované rovněž potřebné dokumenty k vozidlu, včetně osvědčení o registraci vozidla, kde je výslovně uveden vlastník i provozovatel vozidla. Dle svého vyjádření měla paní [jméno FO] sdělit žalované prostřednictvím jejího zaměstnance [jméno FO], že řešený vůz je ve vlastnictví žalobce. Na základě uvedeného tak žalobce dovozuje, že jeho automobil byl zadržen neoprávněně. Žalovaná zcela mylně uvádí, že paní [jméno FO] automobil žalované odevzdala s tvrzením že je vlastníkem vozu, což paní [jméno FO] důrazně popírá.

2. Žalovaná k podané žalobě uvedla a učinila nesporným, že skutečně zadržela v žalobě popsaný automobil. Žalovaná však uvádí, že vozidlo zadržela oprávněně. Auto stojí v provozovně žalované od 10. 2. 2023, kdy se dostalo do dispozice žalované dobrovolným odevzdáním. Řešené vozidlo užívala paní [jméno FO] z důvodu, že její služební auto Audi [Anonymizováno] bylo nabourané. Následně paní [jméno FO] užívala různá další vozidla. Pracovní poměr paní [jméno FO] byl zrušen okamžitě z důvodu zpronevěry částky ve výši 13 920 000 Kč a 61 000 EUR, a to dne 27. 4. 2023. [jméno FO] tento svůj dluh vůči žalované uznala, kdy v rámci trestního řízení vedeného před Krajským soudem v Praze prohlásila vinu. Dle žalované je zde zřejmá existence splatného dluhu, a to jak za dlužné parkovné, kdy byl automobil na pozemku žalované zaparkován od 10. 2. 2023, ač paní [jméno FO] užívala jiná vozidla, a také je zde splatný dluh paní [jméno FO] ve výši 13 920 000 Kč a 61 000 EUR. O uplatnění zadržovacího práva byl žalobce vyrozuměn dne 4. 9. 2023. Žalovaná má za to, že dlužníkem pohledávky může být osoba, která věřiteli věc vydala, i když je odlišná od vlastníka. I s ohledem na věcnou povahu zadržovacího práva může věřitel věc zadržet nejen vůči tomu, kdo mu věc předal, ale vůči komukoliv, třeba i vlastníkovi věci a požadovat úhradu zajištěné pohledávky. Věřitelovu oprávnění, jež má povahu věcného práva k věci cizí, odpovídá povinnost jiných osob, včetně vlastníka věci, věřitele ve výkonu zadržovacího práva nerušit. Na základě uvedeného navrhla žalovaná žalobu zamítnout.

3. Soud ve věci provedl následující dokazování (odst. 4. – 15. tohoto rozsudku).

4. Z e-mailu ze dne 19. 7. 2023 (č.l. 6) soud zjistil, že žalobce vyzval žalovanou k vydání vozidla Chevrolet [Anonymizováno] včetně klíčků a velkého a malého technického průkazu.

5. Z vyjádření právního zástupce žalované ze dne 4. 9. 2023 (č.l. 7) má soud za zjištěné, že dle žalované se vozidlo Chevrolet [Anonymizováno] dostalo do dispozice žalované dobrovolným odevzdáním [jméno FO] dne 10. 2. 2023. Za parkování vozidla účtuje žalovaná 300 Kč denně, což za 216 dní činí částku 64 800 Kč. Z tohoto důvodu žalovaná uplatnila dle § 1395 občanského zákoníku zadržovací právo k tomuto vozidlu. Po zaplacení této částky je žalovaná připravena vozidlo žalobci vrátit.

6. Z vyjádření žalobce ze dne 6. 9. 2023 (č.l. 8) a z výzvy k vydání zadrženého automobilu ze dne 2. 10. 2023 (č.l. 9) soud zjistil, že žalobce sdělil žalované, že považuje zadržení svého vozidla za neoprávněné a opětovně vyzývá žalovanou k vrácení vozidla.

7. Z odpovědi na výzvu od právního zástupce žalované ze dne 11. 10. 2023 (č.l. 10) má soud za zjištěné, že žalovaná sdělila žalobci, že paní [jméno FO] měla řešený vůz vydávat za svůj. Skutečnost, že měla k dispozici osvědčení o registraci vozidla není relevantní, neboť tato osvědčení neosvědčují vlastnické právo k věci. [jméno FO] měla dle žalované vůz předat s odůvodněním, že jej může žalovaná zpeněžit a uspokojit alespoň část pohledávky, kterou má žalovanou vůči paní [jméno FO]. Dle žalované není pravda, že by byl paní [jméno FO] znemožněn odjezd z pozemku žalované v řešeném voze.

8. V reakci na odpověď na výzvu k vydání zadrženého zadrženého automobilu ze dne 15. 11. 2023 (č.l. 11) soud zjistil, že žalobce nesouhlasí s argumentací žalované ohledně předání automobilu paní [jméno FO] tak, jak ji popsala ve shora cit. odpovědi na výzvu. Pokud jde o vlastnictví automobilu, žalobce poukázal na to, že i s obvyklou mírou obezřetnosti bylo pro žalovanou možné zjistit, že vlastníkem není paní [jméno FO], ale žalobce. Uvedené šlo zcela bez problémů seznat z dokumentace k vozidlu, a to i přesto, že tyto samy o sobě nejsou způsobilé vlastnické právo zcela osvědčit. Nicméně dle názoru žalobce všechny okolnosti nasvědčovaly tomu, že žalovaná nemohla bez dalšího, např. kupní smlouvy, považovat vlastnictví paní [jméno FO] za prokázané. Poukázal dále na absenci dobré víry u žalované. Soud dále z uvedené reakce zjistil, že žalobce považuje obranu žalované spočívající v uplatnění retenčního práva k automobilu za účelem zajištění (a případně částečného uhrazení) dluhu paní [jméno FO] za nelogickou konstrukci. Tento závěr žalobce učinil poté, co mu nejprve bylo ze strany žalované přislíbeno automobil vrátit oproti uhrazení dlužného parkovného. Nakonec opětovně vyzval žalovanou k vrácení vozidla.

9. V odpovědi na výzvu ze dne 21. 12. 2023 (č.l. 12) žalovaná krátce shrnula, že považuje uplatněné retenční právo za oprávněné. Pokud jde o vlastnictví automobilu, soud má za zjištěné, že žalovaná se bránila tím, že paní [jméno FO] automobil vydávala za svůj, vydala jej dobrovolně za účelem zpeněžení a alespoň částečné úhrady její pohledávky za žalovanou. Zároveň uvedla, že neměla potřebu ani čas jakkoli verifikovat tvrzení paní [jméno FO] ohledně vlastnictví automobilu. Zvláště pak za situace, kdy paní [jméno FO] žalované společně s automobilem předala i jeho dokumentaci včetně části II. osvědčení o registraci vozidla (tzv. velký technický průkaz vozidla).

10. Z písemného vyjádření paní [jméno FO] ze dne 7. 1. 2023 (č.l. 13) soud zjistil, že dle paní [jméno FO] bylo vlastnictví žalobce k automobilu žalované, jejím zaměstnancům, známo. Automobil se v areálu žalované nacházel z důvodu zjištění aktuální prodejní ceny a základního servisu před jeho prodejem. Z tohoto důvodu došlo také k předání všech dokladů a klíčů k vozidlu. Dle paní [jméno FO] se jí nabídl pomoci s prodejem pan [jméno FO], zaměstnanec žalované. Soud má za zjištěné, že paní [jméno FO] k předání vozidla uvedla, že ji dne 27. 4. 2023, tedy ke dni ukončení jejího pracovního poměru k žalované, bylo panem [jméno FO] (zaměstnancem žalované) sděleno, že automobil byl uschován, aby s ním nemohla odjet.

11. Z rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 6 T 25/2024 ze dne 9. 5. 2024 (č. l. 23) soud zjistil, že [jméno FO] byla uznána vinnou, že se jako zaměstnankyně žalované dopustila zpronevěry, čímž žalované způsobila škodu ve výši 13 920 00 Kč a 61 000 €. [jméno FO] bylo uloženo, aby způsobenou škodu žalované nahradila.

12. Z kupní smlouvy ze dne 18. 12. 2017 (č. l. 57) má soud za prokázané, že na základě této smlouvy se vlastníkem automobilu Chevrolet [Anonymizováno], RZ: [SPZ] stala paní [jméno FO], babička žalobce.

13. Z potvrzení obsahu smlouvy ze dne 23. 10. 2024 (č .l. 55) má soud za prokázané, že paní [jméno FO] (babička žalobce) a žalobce uzavřeli dne 24. 12. 2017 ústní darovací smlouvu ke shora uváděnému automobilu. Vlastníkem vozidla se tak stal žalobce.

14. V rámci své svědecké výpovědi paní [jméno FO] (matka žalobce) uvedla, že nebyla žádná pevná dohoda se žalovanou ve vztahu k uvedenému vozidlu, pan [jméno FO] se nabídl, že by mohla žalovaná vozidlo odkoupit pro využití některým ze zaměstnanců. Dohoda zněla tak, že pan [jméno FO] pomůže paní [jméno FO] se zajištěním STK vozidla a zajistí dále odhad prodejní ceny. Svědkyně zdůrazňuje, že pan [jméno FO] byl ve věci aktivní a sám se k uvedenému nabízel. V poslední den jejího zaměstnaneckého poměru pan [jméno FO] uvedl, že automobil ji nebude vydán a je společně s pneumatikami uschován, a to před svědkyněmi (matkou a manželkou pana [jméno FO], jednatele žalované). Pokud jde o přístup ke klíčům k vozidlu, ty byly uloženy v trezoru společnosti, a svědkyně netuší, kdo k nim měl fakticky přístup. Svědkyně dále uvedla, že již neví, zda přímo ona či její syn (žalobce) přivezl vozidlo na parkoviště žalované, a to v únoru či březnu 2023. Následně se zeptala pana [jméno FO], zda vozidlo smí nechat zaparkované na parkovišti žalované s tím, že jde o vozidlo jejího syna. [jméno FO] syna žalované zná. Pokud jde o odhad ceny, tento ji byl sdělen ze strany pana [jméno FO] ještě v průběhu měsíce února či března 2023. Dále k dotazu soudu vypověděla, že neměla v úmyslu při odchodu od žalované na konci dubna 2023 s vozidlem odjet, ani žalovanou v tu chvíli o vydání vozidla nežádala. Toto však měla v úmyslu v budoucnu.

15. V rámci svědecké výpovědi pan [jméno FO] uvedl, že byl dlouholetým zaměstnancem žalované (zhruba od roku 2009 do června 2024), v průběhu času se stal pravou rukou jednatele. U žalované měl mimo jiné na starosti i její vozový park, pročež měl ve své gesci i řešení záležitosti s paní [jméno FO], matkou žalobce, ve vztahu k uvedenému vozidlu. V tuto chvíli si již nepamatuje, zda mu paní [jméno FO] sdělila, že vlastníkem vozu je žalobce. To, že je vlastníkem žalobce, si však byl vědom, neboť uvedené seznal z technického průkazu k vozidlu, který potřeboval při odhadu ceny u autobazaru. Rovněž si svědek vybavil, že mu paní [jméno FO] sdělila, že mu dodá plnou moc od žalobce (syna) za účelem prodeje vozu. Dále uvedl, že matka žalobce vozidlo zanechala dne, kdy odcházela jako zaměstnanec od žalované, u žalované s tím, že ho žalovaná může prodat za účelem alespoň částečné sanace jejího dluhu vůči žalované. Je možné, že u tohoto projevu paní [jméno FO] byli další svědci, není si však jistý. Až do chvíle, kdy žalobce žalovanou vyzval k vydání vozidla, s vozidlem nebylo dále manipulováno, pouze bylo občas projeto po parkovišti žalované. Věc v tu chvíli žalovaná předala svému právnímu zástupci. K dotazu právního zástupce žalobce svědek potvrdil, že si byl z dokumentace k vozidlu vědom, že vlastníkem vozidla není paní [jméno FO]. Svědek dále uvedl, že při spolupráci s jednatelem žalované nerozlišoval, zda jemu zadaný úkol je pracovněprávního či soukromého charakteru, nejinak tomu bylo i v souzené věci. [jméno FO] svědka oslovila s tím, aby ji zajistil opravu a STK k vozidlu. Vylučuje, že se paní [jméno FO] nabídl aktivně sám, možná však reagoval s nabídkou pomoci na její zmínku o záměru vozidlo prodat. Veškerou dokumentaci a klíčky od vozidla však předala svědkovi, jakožto zaměstnanci žalované, zcela dobrovolně.

16. Při právním posouzení věci soud vycházel zejména z následujících zákonných ustanovení:

17. Podle § 1012 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku („o. z“), vlastník má právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit.

18. Podle § 1040 odst. 1 o. z., kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

19. Podle § 1395 odst. 1 o. z., kdo má povinnost vydat cizí movitou věc, kterou má u sebe, může ji ze své vůle zadržet k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat.

20. Podle § 1396 odst. 1 o. z. nesmí zadržet cizí věc ten, kdo ji má u sebe neprávem, zejména zmocnil-li se jí násilně nebo lstí.

21. Podle § 4 o. z. se má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.

22. Podle § 7 o. z. se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře.

23. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěr o skutkovém stavu. Žalobce je vlastníkem dotčeného vozidla, které se v měsíci únoru či březnu 2023 ocitlo v areálu žalované. Žalovaná prostřednictvím svého tehdejšího zaměstnance pana [jméno FO] nabídla matce žalovaného pomoc se zajištěním STK a odhadu jeho prodejní ceny. Matka žalobce řešila prodej řešeného vozidla a související záležitosti na žádost žalobce. Při předání vozidla žalované došlo dále k předání dokumentace k vozidlu a 2 klíčů. Matka žalobce poté vozidlo dále neužívala. K odhadu prodejní ceny došlo ještě během uvedeného období. Dne 27. 4. 2023 došlo k ukončení pracovního poměru matky žalobce u žalované. Při opouštění areálu žalované neměla v úmyslu s vozidlem odjet, ani jej v tu chvíli na žalované nežádala vydat. Dle názoru soudu je neprůkazné, zda v tento moment matka žalobce prohlásila, že žalovaná může vozidlo prodat za účelem sanace jejích pohledávek za žalovanou. Nadto soud přijal závěr, že matka žalobce by nebyla oprávněna žalované přenechat předmětný automobil za účelem sanace jejích pohledávek za žalovanou, a pokud by jej od ní žalovaná za tímto účelem převzala, učinila by tak v rozporu se zákonem, neboť tím, bez právního důvodu, zasáhla do absolutního práva žalobce, který měl a má k vozidlu vlastnické právo (srov. zejména § 1012 o. z.). Je však prokázáno, že žalobce následně vyzval žalovanou k vydání vozidla, na což žalovaná reagovala tak, že vozidlo žalobci vydá oproti zaplacení parkovného, k čemuž uplatnila zadržovací právo.

24. Soud dále při svém rozhodování v souzené věci poukazuje na poměrně dlouhé časové hledisko, kdy, jak také vyplynulo z výpovědi svědka, se vozidlem či jeho případným prodejem žalovaná nezabývala. Tak tomu bylo až do okamžiku, kdy žalobce vyzval žalovanou k jeho vydání. Dle názoru soudu uvedená skutečnost svědčí, byť při vědomí toho, že zadržovací věřitel nemá povinnost ke zpeněžení zadržované věci, o určité nejistotě žalované co do kvality tvrzeného retenčního práva. Současně nebylo žalovanou prokázáno bez důvodných pochybností, s vyšší mírou jistoty, že ji svědčí uplatňované retenční právo. Naopak, byl to žalobce, který nade vší pochybnost prokázal své vlastnické právo k zadržovanému vozidlu. Jeho argumentace byla po dobu řízení zcela konzistentní. Oproti tomu argumentační linie žalované se v průběhu času měnila, byť se mohlo jednat o projev její procesní strategie. Je však prokázáno, že na prvotní výzvu žalobce k vydání vozidla žalovaná reagovala kladně, ač vydání automobilu podmiňovala uhrazením parkovného. Toto, dle názoru soudu, svědčí o tom, že si žalovaná byla vědoma vlastnického práva žalobce k automobilu, a zároveň to také svědčí o jisté míře její nejistoty co do kvality uplatněného retenčního práva. Dle soudu není důležité, z jakého důvodu žalovaná takto na výzvu žalobce reagovala, podmínkou existence právního jednání je, aby vůle byla projevena navenek. Není podstatné, jaké motivy jednajícího vedly, nelze tedy přihlédnout k nyní jakékoli vnitřní výhradě žalované.

25. Žalovaná se při své obraně dovolávala též rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 9. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, které má její právní závěry potvrzovat. Podle tohoto rozhodnutí je věřitel oprávněn zadržet dle § 175 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy platném a účinném znění („o. z. 1964“), cizí movitou věc, má-li pohledávku vůči osobě, která sice není jejím vlastníkem, avšak věc mu na základě platné smlouvy či z jiného právního důvodu předala anebo ji má podle platné smlouvy nebo z jiného právního důvodu odevzdat.

26. Soud se s právním názorem žalované neztotožnil z následujících důvodů.

27. Podle platné právní úpravy rovněž lze zadržet cizí movitou věc k zajištění splatného dluhu, a to k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by jinak měl věc vydat (srov. § 1395 odst. 1 o. z.); právní úprava obsažená v § 175 a násl. o. z. 1964 byla obdobná. Právní závěry formulované rozhodovací praxí soudů interpretující právní úpravu dle o. z. 1964, podle nichž tato osoba (dlužník) nezbytně nemusí být vlastníkem věci, tedy lze považovat za použitelné i v současné době. Základním předpokladem, aby bylo možné zadržet (cizí) movitou věc, je existence řádného právního důvodu (smlouvy či jiného právního důvodu), na jehož základě ji věřitel má u sebe, s čímž úzce souvisí předpoklad druhý, tj. existence povinnosti vydat tuto věc dlužníkovi (byť by nebyl jejím vlastníkem). V tomto směru vskutku lze odkázat na závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2264/2005, popř. též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2265/2005 (vyhlášeného téhož dne), který řešil obdobnou věc a přijal shodné právní závěry.

28. K uplatnění retenčního práva se vyžaduje splnění tří kumulativních podmínek: a) zadržovací věřitel musí mít proti zadržovacímu dlužníku splatnou pohledávku, b) zadržovací dlužník musí být oprávněn k vydání zadržené věci a c) zadržovací věřitel musí notifikovat zadržovacího dlužníka o uplatnění retenčního práva. Poslední podmínka má však pouze deklaratorní charakter a není pro souzenou věc rozhodná. V poměrech souzené věci lze hovořit o splnění podmínky pod bodem a), přičemž žalobce nerozporoval existenci splatné pohledávky své matky vůči žalované. Jak vyplynulo z dokazování, zejména z obou svědeckých výpovědí, podmínka pod bodem b) splněna jednoznačně nebyla. Pokud jde o oprávnění matky žalobce vydat automobil za účelem sanace jejich vlastních pohledávek vůči žalované, toto lze jen těžko dovodit z bezplatného užívání automobilu svého syna. Ať už by se jednalo o výprosu, výpůjčku či příkaz (k obstarání opravy a prodeje vozidla), u matky žalobce zcela absentovalo soukromoprávní oprávnění k takovému kroku (nehledě na skutečnost, že by tímto zcela zřejmě poškozovala svého syna). Pouze vlastník je oprávněn s věcí nakládat libovolně v mezích právního řádu.

29. Soud shledal, že žalovanou, s ohledem na všechny okolnosti případu, v daných souvislostech nelze považovat za plně jednající v dobré víře. Pokud jde o otázku presumpce poctivého a dobrověrného jednání, jak ji pro oblast soukromého práva vymezuje § 7 o. z., soud uvádí, že jde o domněnku vyvratitelnou, přičemž provedené dokazování vyvrátilo dobrou víru žalované při převzetí předmětného automobilu a jeho detenci v tom, že by si mohla v dobré víře myslet to, že matka žalobce je vlastníkem předmětného vozidla či že s ním může matka žalobce právně nakládat za vlastníka. Byť je pravdou, že zadržovacího věřitele nelze v okamžiku uplatnění práva nutit ke zjišťovaní skutečného vlastníka zadržované věci, v souzeném případě byla žalovaná v okamžiku zadržení, tj. 27. 4. 2023, stižena důvodnou pochybností ohledně vlastnického práva k automobilu. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná je právnickou osobou, vystupuje při svém jednání v postavení profesionála se zvýšenou odbornou péči. Tomu odpovídá i její personální substrát zabezpečující jednotlivé činnosti. Ze svědecké výpovědi bývalého zaměstnance žalované, který měl na starosti vozový park žalované vyplynulo, že již v době před uplatněním zadržovacího práva věděl, a tedy jeho prostřednictvím žalovaná, o tom, že vlastníkem vozidla není paní [jméno FO]. Závěr o důvodné pochybnosti vlastnictví podporuje také předání dokumentace k vozidlu, ze které bylo patrno, že vlastníkem může být jiná osoba (faktická míra nejistoty je projevem evidenčního charakteru zápisů v technickém průkazu vozidla). V daném případě tak žalovaná nesplnila podmínky dle § 1395 odst. 1 občanského zákoníku k tomu, aby mohla zadržet řešené vozidlo žalobce.

30. Soud však neshledal, že by se žalovaná zadržovaného automobilu zmocnila násilně či lstí, ze svědeckých výpovědí, byť obsahují drobné nuance, vyplynulo, že k předání automobilu žalované došlo ze strany matky žalobce dobrovolně, o čemž svědčí i předání dokumentace a dvou klíčů od vozu. K předání vozidla došlo fakticky dříve než tvrzené uplatnění retenčního práva.

31. Ze shora uvedených důvodů soudu žalobě v plném rozsahu vyhověl.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 26 200 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 000 Kč za úkony provedené do 31. 12. 2024 sestávající z částky 1 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 22. 9. 2023, z částky 1 500 Kč za výzvu k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející návrhu ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 2. 10. 2023, z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 8. 2. 2024, z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dne 26. 9. 2024, z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 25. 10. 2024, z tarifní hodnoty 30 000 Kč za úkony provedené po 1. 1. 2025, z částky 2 300 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 25. 2. 2025 a z částky 4 600 Kč (2 x 2 300 Kč) za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 8. 4. 2025 v délce přesahující 2 hodiny, z částky 2 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 14. 4. 2025 (závěrečný návrh), včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % ve výši 4 200 Kč.

Poučení