20 C 58/2024 - 32

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Irenou Městeckou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Jméno žalované] o zaplacení 146 520 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Řízení se co do částky 11 517,25 Kč, zastavuje.

II. Soud konstatuje, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí, sp. zn. [Anonymizováno], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

III. Žaloba o zaplacení částky 135 002,75 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 146 520 Kč od 27. 3. 2023 do zaplacení, se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne 3. 5. 2024 domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 146 520 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení vedeného Ministerstvem práce a sociálních věcí o žádosti o poskytnutí informace pod sp.zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 19. 10. 2021, kdy žalobce podal žádost o informace a skončeno bylo dne 26.1.2024, kdy byla informace poskytnuta. Žalobce u žalované nárok uplatnil dne 27. 3. 2023, ale do podání žaloby nebylo o nároku rozhodnuto. Žalobce uvedl, že řízení bylo jednoduchém, těžké bylo jen pro žalobce, který musel zamítavá rozhodnutí studovat a podat dva opravné prostředky, žalobce se na jeho délce nijak nepodílel a řízení pro něj bylo významné z hlediska fungování žalovaného jako povinného subjektu. Zákonná lhůta 15 dnů byla mnohonásobně překročena. Žalobce požadoval odškodnění ve výši 180 Kč za den, kdy poukázal na nutnost reflektovat inflaci.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 24. 6. 2024 uvedla, že žádost žalobce ze dne 27. 3. 2023 projednala dne 4. 9. 2023, a to souhrnně ve vztahu i k dalším žádostem žalobce (viz bod XI.). Za délku posuzovaného řízení bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve výši 8 215 Kč, které bylo žalobci vyplaceno dne 9. 10. 2023. Žádost žalobce ze dne 25. 11. 2023 projednala žalovaná dne 19. 6. 2024, a to souhrnně ve vztahu i k dalším žádostem žalobce (viz bod V.). Za délku posuzovaného řízení bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve výši 3 289 Kč, s úrokem z prodlení celkem 3 302,25 Kč. Žalovaná uvedla, že v den podání vyjádření zaslal žalovaný platební údaje k vyplacení přiznané náhrady. Žalovaná plně odkázala na argumentaci ve vyjádření v rámci předběžného projednání ze dne 5. 6. 2024. Žalovaná je toho názoru, že zadostiučinění je adekvátní a navrhla žalobu zamítnout.

3. Žalobce podáním ze dne 10. 7. 2024 doplnil, že obdržel zadostiučinění v částce 8 215 Kč a 3 302,25 Kč. Žalobce má dále za to, že žalovaná dostatečně neodůvodnila krácení přiznaného zadostiučinění. Vyšší význam řízení pro žalobce lze dovodit z vynaloženého úsilí k získání informací, včetně podání rozkladu, který sám o sobě nebyl vyřízen v přiměřené lhůtě. Nedůvodné odmítnutí poskytnutí informací je obstrukčním jednáním.

4. Podáním ze dne 18. 7. 2024 vzal žalobce žalobu zpět, co do částky 8 215 Kč a částky 3 302,25 Kč. Žalobce potvrdil, že tyto částky od žalované za posuzované řízení obdržel.

5. Žalovaná v podání ze dne 20. 7. 2024 uvedla, že žalobce neosvědčil svůj zájem ani v žádostech o informace, ani v žádostech o náhradu škody. Žalovaná uvedla, že informační zákon není určen k uspokojení zvědavosti, ale k umožnění základního práva na přístup k informacím. Je však zřejmé, že žádosti žalobce tomuto účelu nijak neslouží, když žalobce podává desítky žádostí ročně. Žalovaná se pouze snažila chránit citlivé informace recipientů sociálních dávek. Žalobce na základě 25 žádostí obdržel již 151 780,58 Kč. Nejistota tak byla žalobci dostatečně odškodněna, a to relutární formou.

6. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to z části nebo zcela.

7. Podle ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř., je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu zastaví.

8. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby žalobcem v podání ze dne 18. 7. 2024 soud v souladu s citovanými ustanoveními řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok I.).

9. Soud ve věci postupoval podle § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Oba účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení, žalobce v podání ze dne 31. 5. 2024 a v podání ze dne 10. 7. 2024 a žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 24. 6. 2024.

10. Ze shodných tvrzení účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění, zjištěno, že žalobce nárok za posuzované řízení u žalované uplatnil. Dále žalovaná nárok žalobce projednala a vyplatila žalobci částku 11 517,25 Kč (tj. částku ve výši 8 215 Kč a částku ve výši 3 302,25 Kč).

11. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění.

12. Ze spisu Ministerstva práce a sociálních věcí, sp.zn. [Anonymizováno], zjištěno, že dne 19. 10. 2021 žalobce požádal žalovanou o rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 10. 5. 2018, č.j. [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno] a č.j. [Anonymizováno], sp. zn. [Anonymizováno]. Dále pak požádal o vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí ke kasační stížnosti sp. zn. [Anonymizováno]. Rozhodnutím Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 1. 11. 2021, č.j. [Anonymizováno] byla žádost odmítnuta s odůvodněním, že jde o rozhodnutí o příspěvku na živobytí a že žalobce není účastníkem řízení. Po provedení testu proporcionality MPSV dospělo k závěru o neposkytnutí informace. V části vyjádření ke kasační stížnosti byla žádost odmítnuta, neboť žalovaná není oprávněna požadované dokumenty, jelikož se jedná o úkon vedoucí k rozhodovací činnosti soudů, o kterém se informace neposkytují. Dne 1. 11. 2021 žalobce podal proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, tzv. rozklad. Dne 13. 1. 2022 jednala rozkladová komise o rozkladu žalobce ze dne 1. 11. 2021, na kterém rozkladová komise rozhodla, že se rozhodnutí ministerstva ruší a věc se vrací k dalšímu projednání. Dne 11. 2. 2022 rozhodl [právnická osoba] na návrh žalobce tak, že ministru práce a sociálních věcí přikázal do 15 pracovních dnů ode dne doručení opatření zjednat nápravu vydání rozhodnutí o rozkladu. Dne 2. 6. 2022 bylo ministrem práce a sociálních věcí pod č.j. č.j. [Anonymizováno] rozhodnuto, že se rozhodnutí ministerstva ze dne 1. 11. 2021 ruší a věc se vrací ministerstvu k dalšímu projednání. Právní moc tohoto rozhodnutí nastala dne 6. 6. 2022. Zároveň se ministr za postup ministerstva omluvil. Dne 2. 2. 2023 vyzvala žalovaná žalobce k odůvodnění své žádostí, tj. aby uvedl za jakým účelem informace požaduje. Dne 3. 2. 2023 se dotčená osoba vyjádřila tak, aby žalobce požadované informace nebyly poskytnuty. Dne 16. 2. 2023 bylo pod č. j. [Anonymizováno] rozhodnuto, že se žádost žalobce částečně odmítá, a to co do vyjádření ke kasační stížnosti a co do rozhodnutí č.j. [Anonymizováno] a č.j. [Anonymizováno] Dne 21. 2. 2023 podal žalobce opravný prostředek, tzv. rozklad, proti rozhodnutí ze dne 16. 2. 2023. Dne 27. 4. 2023 jednala rozkladová komise o rozkladu žalobce ze dne 21. 2. 2023, na kterém rozkladová komise rozhodla, že se rozhodnutí ministerstva ruší a věc se vrací k dalšímu projednání. Dne 20. 12. 2023 bylo ministrem práce a sociálních věcí pod č.j. [Anonymizováno]3 rozhodnuto, že se rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 2. 2023 ruší a věc se vrací ministerstvu k dalšímu projednání. Právní moc tohoto rozhodnutí nastala dne 2. 1. 2024. Zároveň se ministr za postup ministerstva omluvil. Dne 26. 1. 2024 byly žalobci požadované informace poskytnuty. Dne 4. 9. 2023 rozhodla žalovaná v bodě XI. rozhodnutí o nároku žalobce na zadostiučinění za posuzovaná řízení na základě jeho žádosti ze dne 27. 3. 2023. Za posuzované řízení přiznala žalovaná žalobci zadostiučinění ve výši 8 215 Kč [(489 dnů (od 19. 10. 2021 do 20. 2. 2023)*21)*0,80]. Rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 12. 9. 2023. Tato částka byla žalobci vyplacena dne 12. 10. 2023. Dne 25. 11. 2023 žalobce požádal o zadostiučinění za vzniklou újmu v posuzovaném řízení. Dne 5. 6. 2024 rozhodla žalovaná o žádosti žalobce na zadostiučinění ze dne 25. 11. 2023 v bodě V. rozhodnutí. Žalovaná uvedla, že řízení trvalo 829 dnů, přičemž období od 19. 10. 2021 do 20. 2. 2023 již bylo odškodněno částkou 8 215 Kč. Za zbytek posuzovaného řízení přiznala žalovaná žalobci zadostiučinění ve výši 3 302,25 Kč [[(241 dnů (767 dnů (ke dni podání žadosti)-489 dnů (za tyto byl žalobce odškodněn))*21)+(37*41)]*0,50], tj. žalobci bylo přiznáno 3 289 Kč. Zároveň žalovaná žalobci přiznala úrok z prodlení za období od 22. 5. 2024 do 5. 6. 2024. Celkem tak žalobci uhradil částku ve výši 3 302,25 Kč.

13. Ze žádosti o zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ze dne 27. 3. 2023 s dokladem o odeslání se podává, že dne 27. 3. 2023 uplatnil žalobce svůj nárok z posuzovaného řízení u žalované.

14. Z výpisu z účtu žalované vedeného u České národní banky ze dne 2. 7. 2024 se podává, že žalovaná žalobci uhradila dne 2. 7. 2024 přiznanou částku ve výši 3 302,25 Kč.

15. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od podání žádosti o informace dne 19. 10. 2021 do poskytnutí požadované informace dne 26. 1. 2024, což bylo mezi účastníky nesporné, tedy 2 roky a 3 měsíce.

16. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

17. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně.

18. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk je uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona (u úřadu uvedeného v § 6) podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

21. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

22. Podle § 26 OdpŠk pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem (dále jen „o.z.“).

23. Podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“) po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

24. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

25. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce zejména podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk, když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 27. 3. 2023 a dne 25. 11. 2023 ve smyslu § 14 OdpŠk, a proto věc mohla být před soudem ve smyslu § 15 OdpŠk projednána.

26. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

27. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

28. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

29. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce činí 2 roky a 3 měsíce. Již zde soud konstatuje, že ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“) plyne obecný závěr, že „je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7 500 Kč až 10 000 Kč).“ Tento obecný závěr však nelze v plném rozsahu promítnout do řízení, které probíhalo toliko před správním orgánem a nedošlo do fáze řízení před soudem. Nadto podle zákona č. 106/1999 Sb. jsou stanoveny poměrně krátké lhůty pro rozhodnutí o poskytnutí informace. Aplikovat paušálně závěr o normativu dvou let pro každé řízení by tak bylo zjevnou mechanickou aplikací závěru, který by svém důsledku nevedl ke spravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky. Je třeba zohlednit i skutečnost, že Stanovisko bylo vydáno ještě před tím, než byly učiněny zásadní závěry z hlediska možnosti požadovat odškodnění za řízení vedené pouze před správními orgány, a to Nejvyšším soudem (srov. NS ČR, velký senát, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020 a Ústavním soudem (srov. nález sp.zn. II. ÚS 570/20). Řízení podle zákona č. 106/1999 Sb. je řízením, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda. Současně nelze délku takového řízení v trvání 2 let a 3 měsíců považovat za přiměřenou. Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud však shledal, že není na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování je v tomto případě plně dostačující formou zadostiučinění. Nic na tom nemění skutečnost, že žalovaná v rámci předběžného projednání dospěla k závěru o nepřiměřené délce řízení a poskytnutí zadostiučinění v penězích. Jde o otázku právního posouzení, přičemž závěry žalované není soud vázán.

30. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

31. Nejvyšší soud ve Stanovisku konstatoval, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, Nejvyšší soud uvedl, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), tj. to, co je pro něj v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje.

32. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Z výše citované judikatury je zřejmé, že žadatel není povinen vysvětlovat v žádosti o poskytnutí informace skutečnosti, na kterých staví svůj zájem na jejich poskytnutí. To však nemůže vést k úvaze o tom, že poskytnutí informací pro žadatele má ve všech případech shodný význam, odvozený od toho, že svou žádostí realizuje jedno z důležitých základních práv. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se totiž bude lišit v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv (přičemž i zde se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase – srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp.zn. 30 Cdo 3331/2011). Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný. Není možné a priori konstatovat zvýšený význam předmětu řízení o poskytnutí informace pro žadatele, a to kvůli tomu, že význam posuzovaného řízení se zásadně odvíjí od významu informace pro žadatele, jak je výše vysvětleno, a ten může být velmi vysoký, ale také nepatrný.

33. V souzené věci bylo prokázáno, že žalobce zjevně požadovanou informaci k realizaci nějakého svého konkrétního práva nepotřeboval. Informace se týkala třetí osoby a vztahovala se k řízení o příspěvku na živobytí. Žalobce v posuzovaném řízení svůj zájem nijak neozřejmil, ač byl k tomu správním orgánem vyzván. Žalobce v soudním řízení obecně poukázal na to, že informace zjišťoval pro právní fungování povinného subjektu. K tomu soud konstatuje, že žalobce netvrdí, že je novinářem, či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu (tzv. institut hlídacího psa). Nelze přisvědčit ani poukazu žalobce na obstrukční jednání žalované. Bylo prokázáno, že žalovaná svůj závěr podrobně odůvodnila s poukazy na judikaturu a přesvědčivě odůvodnila svůj závěr o dvojím odmítnutí poskytnutí informace. Žalovaná chránila zájmy dotčené třetí osoby, která si výslovně nepřála, aby byly informace o jejím řízení žalobci poskytnuty. Na tom nic nemění, že v řízení o dvou rozkladech ministr práce a sociálních věcí rozhodl jiným způsobem a dospěl k jinému právnímu posouzení věci a nutnosti požadovanou informaci poskytnout. Bylo tedy prokázáno, že újma vzniklá žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace byla zanedbatelná a odškodnění v penězích nepřichází v úvahu (srov. rovněž závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, či z recentní judikatury ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022–389, případně též Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 4. 10. 2023 č. j. 55 Co 271/2023–151).

34. Soud proto postupoval v souladu s § 31a odst. 2 OdpŠk a poskytl žalobci satisfakci ve formě konstatování porušení práva s tím, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Ministerstva práce a sociálních věcí, sp. zn. [Anonymizováno], došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok II.). Tímto konstatováním je dle soudu poskytnuta žalobci dostatečná satisfakce a není nutno přiznávat zadostiučinění v peněžité formě. Soud proto požadavek na zaplacení částky 135 002,75 Kč s požadovaným příslušenstvím zamítl (výrok III.), a to pro nedůvodnost.

35. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy i když měl účastník ve věci jen částečný úspěch, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Předně soud uvádí, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne 27. 3. 2023 a dne 25. 11. 2023. V prvním případě šestiměsíční lhůta k projednání nároku uplynula žalované dnem 27. 9. 2023, přičemž žalovaná nárok projednala řádně a včas, když o něm rozhodla dne 4. 9. 2023. V druhém případě šestiměsíční lhůta k projednání nároku uplynula žalované dnem 25. 5. 2024, přičemž k projednání nároku žalobce došlo až dne 5. 6. 2024. Žaloba byla podána dne 3. 5. 2024. Žalobce byl v řízená co do základu nároku úspěšný, přičemž forma zadostiučinění závisela toliko na hodnocení rozhodujícího soudu. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za tři úkony podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za sepis žaloby, sepis repliky, a částečné zpětvzetí žaloby, celkem 2 900 Kč. Soud žalobci nepřiznal náhradu za uplatnění nároku u žalované s poukazem na § 31 odst. 4 OdpŠk.

36. Lhůta k plnění v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 částí věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů, a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.