20 C 66/2025 - 53

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] pro 11 597 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to ve splátkách po nejméně [částka] měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení v sazbě 3 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení v sazbě 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a úrokem z prodlení 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na poměrné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne [datum], zaplacení plnění z úvěrové smlouvy ze dne [datum], sjednané mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností Emma’s [právnická osoba]., pro jistinu [částka], splatnou s navýšením o úrok [částka] a poplatek [částka] dne [datum].

2. I přes zjevný rozpor nároku s dobrými mravy soud platební rozkaz bohužel vydal, pro nedoručení byl následně zrušen. Soud žalobkyni k vyjádření nevyzýval, neboť i když ta ve svém formulářovém návrhu uvádí, že povinnost zkoumat schopnost klienta splácet takový úvěr zkoumala nahlédnutím do databází ISIR, CEE, CRKI a BRKI a soud databázi „CRKI“ nezná, její vyjádření nikdy tuto otázku neobjasnilo. Soud tak dospěl k předpokladu, že tento nesmyslný údaj je uváděn zcela záměrně, neboť žalobkyně nepracuje ani s jednou databází (své úvěry tam ani nezadává) a zřejmě se pouze alibisticky vyjadřuje neurčitě. K vyjádření, zda něco na závazek již obdržela, soud v tomto případě z opatrnosti pořídil, i když tvrzená splatnost poplatky za odklad splatnosti neindikovala. Původní věřitel potvrdil, že žalovaná jiný úvěr neměla a na předmětný nezaplatila ničeho (č. l. 36).

3. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní, jinou adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásila a na adrese trvalého pobytu jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. K věci se nijak písemně nevyjádřila, i když ji soud obeslal i na emailovou adresu. Ignorováním svých práv žalovaná (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sama připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce). I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední (zejména důvody absolutní neplatnosti), realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně.

4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem původního věřitele č. l.

22. Ze strany žalované nepodepsanou smlouvou je prokázáno, že věřitel usiloval o poskytnutí úvěru [částka] se splatností 30 dnů, při jejímž překročení je účtován vyšší poplatek ([částka] namísto [částka]), což představuje skrytou (zastřenou) smluvní pokutu. Podstatou tohoto úvěrování je nejspíše ujednání poplatků za odklad splatnosti v samotném závěru smlouvy, kterou jsou zcela zjevně excesivní ([částka] za 5 dní, [částka] za 15 dní, [částka] za 30 dní aj.) a zcela zjevně by jejich výběr byl důvodem k opětovnému posouzení úvěruschopnosti (ta však není zkoumána ani na počátku). Je doložen převod jistiny [částka] na účet č. [č. účtu] ze dne [datum].

5. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 22 p. v.) vypracování i zaslání (č. l. 23) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požaduje v ní jednak zaplacení [částka] na nároku samotném a jednak [částka] na „nákladech právního zastoupení“, což aritmeticky odpovídá mimosmluvní odměně dle advokátního tarifu za tři úkony právní služby. Takovou výzvu nelze považovat za účelnou prevenci soudního řízení, kde se již žalobkyně samozřejmě neodvažuje požadovat úrok nad rámec prvního měsíce. Požadovaná odměna je rovněž zcela nepřijatelná, když není zřejmé, na základě čeho advokát požaduje mimosmluvní odměnu, za činnost, kterou dosud nemohl vykonat (podat žalobu), kterou nadto vykonává sám pro sebe (je vlastníkem žalobkyně) a kterou počítá z lichevního příslušenství, což vzhledem ke své příslušnosti k advokátnímu stavu soud doslova naplňuje morální deziluzí, jednotlivě i v souhrnu.

6. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala CEE, SOLUS, ISIR, NRKI (?) či BRKI (?) nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by bylo výsledek řízení determinován, neboť takto vysoké příslušenství nelze poskytnout bez velké míry opatrnosti (již proto, aby se věřitel nedopustil lichvy). Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. V tomto případě tomu naprosto výjimečně bylo jinak, v současnosti (již?) z něj starší úvěry nevyplývaly a žalovaná rovněž nic neuvedla (ač by se soud nepochybně na případné starší úvěry zeptal). K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu. (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka])

7. Takto soud opatřil aktuální výpis registru CNCB (NRKI) a CBCB (BRKI) k osobě žalované. Vyplynuly z něj pouze pozdější úvěry od [právnická osoba], která rovněž poskytuje úvěry s lichevními parametry, dále úvěr od [právnická osoba]. Ty však na rozhodnutí soudu nemají vliv.

8. Výpis CEE byl nadbytečný, u zdejšího soudu žalovaná čelila exekuci v roce 2017, který již byla skončena. Dále rejstříku vyplývá, že žalovaná podstoupila v letech 2018 až 2023 oddlužení, předmětný úvěr si vzala prakticky ihned poté, co se zbavila předchozích závazků, přičemž dle seznamu přihlášených pohledávek v insolvenčním rejstříku je zřejmé, že již žalovaná měla být ohledně predátorských úvěrů dostatečně poučena. Bohužel se tak nestalo.

9. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo cokoliv uhrazeno) v řízení tížilo žalovanou. Jakoukoliv úhradu však vyloučil i původní věřitel. Soud neshledal, že by v tomto případě měl nutně aplikovat důvod neplatnosti § 86 zákona č. 257/2016 Sb., byť k němu nebylo nic tvrzeno a s ohledem na výši příslušenství se tak stát mělo. Zda si věřitel byl vědom, že se žalovaná právě oddlužila, nelze dovodit. Tento věřitel ostatně patří k těm, kteří byli ze strany [jméno FO] národní banky za zanedbávání práv na ochranu spotřebitele postiženi, konkrétně za úvěry z roku 2018 jí byla s právní mocí dne [datum] uložena sankce [částka] a senát 20C nezaznamenal, že by se u této věřitelky (či většiny ostatních nebankovních věřitelů) v tomto ohledu v dalších letech cokoliv podstatného změnilo k lepšímu. Na výsledku řízení to však nic nemění.

10. Pokud se týká plnění v rozsahu II. výroku shora, soud shledal nárok v takové části pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatným. Ujednání o poplatku za odklad splatnosti je třeba posuzovat dle svého obsahu. Zjevně se jedná o jediné navýšení úvěru, které je skutečným důvodem poskytování takového produktu a jediným ziskem podnikatele. Podle svého obsahu se tak jedná o jiné vyjádření úrokového navýšení. Navýšení samotné bez těchto poplatků pak dle smlouvy odpovídá RPSN 1 946,59 % při řádném splácení a astronomických 9 061,02 % při překročení splatnosti (odtud „motivace“ spotřebitelů hradit poplatky za odklad splatnosti). Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum] ve sp. zn. [spisová značka] se podává, že sjednaný úrok ve výši 65 % je plněním, které je co do povahy a výše v hrubém nepoměru s plněním poskytnutým pachatelem, ale takový nepoměr může podle konkrétních okolností případu zakládat i sjednání nižšího úroku. I bez exkurzu do trestního práva je však takové úrokové navýšení hrubě rozporné s dobrými mravy, neboť více než trojnásobně převyšuje obvyklou sazbu spotřebitelského úvěru (které nelze zaměňovat s „úvěry na spotřebu“, které jsou spjaty s čerpáním jistiny na pořízení konkrétního zboží), přičemž právě trojnásobné navýšení takové sazby je stropem, rozpoznávaným v judikatuře Nejvyššího soudu pro spotřebitelské úvěry.

11. V praxi zdejšího soudu se neustále opakuje argumentace predátorských poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, kteří se odvolávají na přípustnost až čtyřnásobného navýšení úrokové sazby, počítané od dřívějších ukazatelů [jméno FO] UK20 až UK22 (aktuálně „kontokorentní úvěry“ a „úročené úvěry z kreditních karet“). Ani to by však této žalobkyni neposkytovalo oporu pro předmětný požadavek. Podle § 555 občanského zákoníku platí, že (1) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. (2) Má-li být určitým právním jednáním zastřeno jiné právní jednání, posoudí se podle jeho pravé povahy. Soud považuje poplatek za roční úrok s tím, že spotřebitel má na výběr, kdy jistinu splatí, dokud hradí měsíční úrok. Jedná se tak o úvěr, podobný debetnímu úvěru.

12. Pokud častý způsob interpretování rozhodnutí Nejvyššího soudu (zřejmě sp. zn. [spisová značka] či některého z mnohých navazujících) dovozuje pro spotřebitelské úvěry přípustnost až čtyřnásobného navýšení obvyklé úrokové sazby, jedná se o mnohokrát vyvrácenou doktrínu, leč s oblibou používanou mnoha nebankovními věřiteli v současné rozhodovací „anarchii“ soudů nižších stupňů, opírající se o jazykově mylný výklad jediné právní věty již letitého (leč stále aktuálního) rozhodnutí, nadto dále závislou na zvolení neadekvátní úrokové sazby (té nejvyšší, určené pro úvěry kontokorentní/revolvingové/z kreditní karty), která předmětným úvěrům neodpovídá. Soud tedy rekapituluje, že u nebankovních spotřebitelských úvěrů se připouští nejvýše trojnásobek obvyklé bankovní sazby a že příslušnou základní sazbou pro tento typ úvěru zejména nemůže být sazba [jméno FO] pro úvěry kontokorentní/revolvingové/z kreditní karty (které jsou pravidelně nejvyšší), ale sazba pro běžný úvěr, resp. v tomto případě o úvěr na spotřebu. Zmiňované rozhodnutí totiž deklarovalo v odůvodnění následující: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Je tedy zjevné, že rozhodnutí, která připouštějí čtyřnásobnou sazbu, či pracují s neadekvátní výchozí sazbou, je třeba považovat toliko za excesy z ustálené praxe, nehodné následování, zvláště pokud se sama odkazují na rozhodnutí, z něhož je výše citováno, či četná rozhodnutí, která naň navazují. I nadále jde o respektovanou doktrínu (např. nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3308/16, odst. 27), ostatně přípustná míra navýšení úvěru sice kopíruje inflační tlaky, v průběhu staletí je však neměnná. V evropském prostoru je koncepce soudcovského uvážení při určování přípustného navýšení spotřebitelského úvěru spíše výjimečná a trojnásobek obvyklé sazby je v rámci západních evropských zemí již tak prakticky nejvyšší. Za zavedenou právní doktrínu je naopak třeba považovat nezbytnost rozlišování mezi jednotlivými typy spotřebitelských úvěrů, neboť rozpětí mezi těmito sazbami je obvykle okolo 20 % p. a. (např. 5 % p. a. až 25 % p. a.), tedy rozdíl až 400 %. Soud se dále vymezuje vůči úvahám v tom smyslu, že by obvyklou sazbu úroku úvěru, poskytovaného bankami v daném místě a čase, bylo možno zjišťovat dotazy na vybrané banky. Takový postup je ryze arbitrární, umožňuje zvolit banky s extrémními sazbami a pomíjí, že zde existuje přesná metodika, vtělená do statistických ukazatelů databáze [jméno FO] národní banky. Nelze jakkoliv zdůvodnit pominutí státem veřejně publikovaného ukazatele, stanoveného z maxima vzorků exaktní a mezinárodně uznávanou metodikou, a nahrazovat jej metodikou ad hoc konkrétního soudce na základě několika jednotek odpovědí na vágně definovaná zadání. Výsledek takového zkoumání je svévolný a prakticky náhodný. ([spisová značka])

13. V projednávané věci reálné úrokové navýšení převyšovalo takovou sazbu téměř stonásobně a proto je s odkazem na § 588 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o. z.“) absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy a soud žádné navýšení jistiny nepřiznal. Soud by zde přihlédl k tehdejší sazbě UK22, resp. k sazbám kontokorentních, revolvingových a kreditních úvěrů. Závazek zápůjčky lze považovat v ostatním za platný, ujednání o úrokové míře však nikoliv. Ustanovení § 577 aktuálně platného občanského zákoníku lze aplikovat, s odkazem na formulaci „uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas“ je však zřejmé, že žalobkyně by takovou půjčku zjevně neposkytla, pokud by se měla spokojit s pouhým úrokem např. 60 % ročně. Tento věřitel ostatně vytěžuje soudy úvěry s obdobně lichevním navýšením až do současné doby, nejde tedy o specifickou obchodní praxi konkrétního období, ale o dlouhodobý obchodní model zcela bezskrupulózního uvalování lichevního příslušenství na desetitisíce spotřebitelů. Tento model zjevně přebírají i další subjekty a registry NRKI doslova přetékají řetězícími se údaji o „krátkodobých“ úvěrech společností, které tvrdí, že zkoumají úvěruschopnosti, ačkoliv poskytují úvěry osobám, jejichž registry mají desítky i stovky předchozích záznamů, nemluvě o společnostech, které s registrem NRKI raději ani nespolupracují ([právnická osoba], [právnická osoba], koncern CFIG a další). Lichevního jak ve smyslu shora citovaného rozhodnutí v trestní věci, tak i ve smyslu občanskoprávním (§ 1796 o. z.), neboť o. z. takové jednání od roku 2014 pojmenovává shodně.

14. K databázi [jméno FO] soud opět z opatrnosti předesílá, že i nadále má za to, že nelze jako platné připustit následující argumenty, s nimiž se setkává: Za lichou považuje zejména soud argumentaci v tom smyslu, že tato databáze nezohledňuje nebankovní úvěry, které mají vyšší úrokové míry. To soud prvního stupně považuje za samozřejmé, svou povahou se skutečně jedná pouze o produkty bank, nicméně právě z tohoto důvodu se v případě úvěrů od nebankovních subjektů připouští (troj-) násobek této sazby. V tomto navýšení je implicitně zahrnuta odlišná dostupnost finančních prostředků (stát/banky vs. ostatní subjekty) a především pak vyšší rizikovost úvěrů, poskytovaných osobám, které na (zpravidla) výhodněji úročené bankovní produkty nedosáhnou. Toto přípustné násobení však nelze dovádět ad absurdum, zejména od [datum] (resp. od roku 2008, kdy byla přijata příslušná evropská směrnice), kdy je podmínkou platnosti sjednání spotřebitelského úvěru řádné zkoumání úvěruschopnosti dlužníka a možnosti poskytování úvěru samozřejmě nejsou bezbřehé jak v otázce „komu“, tak v otázce „s jakým ziskem“. Nelze akceptovat kontrast mezi rozdíly úrokových sazeb typově srovnatelných produktů bank v řádech nižších jednotek procent (mnohdy i jen pouhých desetin procent) a mezi rozdíly úroků nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů v řádech vyšších desítek procent, a tento kontrast posvětit bezbřehým připuštěním více než trojnásobného navyšování přípustné úrokové zátěže. Zvýšené riziko nesolventnosti nemůže být principiálně řešeno násobným navyšováním sazeb, ale má být řešeno právě neposkytnutím úvěru dotyčné osobě. Porušení takového omezení v podnikání věřitele pak nemůže zůstat bez reflexe soudní mocí, nedopouští se ho ostatně jen tento věřitel. V oblasti poskytování úvěrů věřitel může odmítnout poskytnout spotřebiteli svou službu (což je samo o sobě výjimečným oprávněním) a toto oprávnění musí být vyváženo obezřetným přístupem. Hotovostní inkaso po týdnu je však jedním z nejpropracovanějších řešení, které tomuto věřiteli umožňuje inkasovat platby na úvěr i od obětí vícenásobné lichvy a konkurovat tak i společnostem, které se domáhají i násobně vyšších úroků. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům a splatitelnost takto vzniklých závazků i po období nežádoucího prodlení je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Jestliže zákonodárce výslovně chrání spotřebitele „průměrného rozumu“, činí tak právě s vědomím enormního významu intelektu dlužníka pro náchylnost ke sjednávání závazků, které přesahují jeho aktuální i budoucí možnosti. Obětí těchto sériových lichevních závazků je přitom v populaci menšina, jen těžko tak lze této menšině v rozhodnutích soudů vytýkat, že není schopna odolat obdobným nabídkám, jako to dokáže většina spotřebitelů. Vedle osob, které úvěry čerpají s podvodným úmyslem splátky nehradit, je zbývající část dotčených spotřebitelů výsledkem samovýběru cílové skupiny na základě masové inzerce (zejm. na sociálních sítích), stejně jako se rekrutují oběti nejrůznějších podvodných schémat, vůči kterým je většina společnosti imunní. Přitom samotný úrok z prodlení představuje sám o sobě značné navýšení závazku po splatnosti a navyšování obchodního úroku s odkazem na riziko nesplacení nemůže vést k „inflaci“ úrokových sazeb do sfér vyšších desítek až stovek procent (p. a.). Soud neshledává žádného důvodu privilegovat oblast úvěrování před jinými spotřebitelskými závazky (energetické komodity, pojišťovnictví, drobné investování, služby elektronických komunikací, prodej mimo kamenné provozovny apod.), které podléhají nejrůznější regulaci i co do omezení výše plateb či sankcí a podobné excesy se v nich již (systematicky) nevyskytují, resp. jsou obratem považovány za „šmejdské“ a jsou celospolečensky ostrakizovány a eliminovány dříve, než mohou vůbec být zhodnoceny soudy. Ostatně i na oblast spotřebitelských úvěrů v pozdější době dolehla nejrůznější ustanovení, omezující výši finančních požadavků, která by bez ingerence soudní moci byla bezbřehá, viz zejm. § 122 ve spojení s § 168 zákona č. 257/2016 Sb., které se retroaktivně uplatní na všechny spotřebitelské úvěry, splatné od [datum] a které tento věřitel extrémním navýšením jistiny v pouhých 30 dnech zjevně obchází.

15. Užití této databáze [jméno FO] je jediným smysluplným nástrojem v soudní praxi, kterým lze rozhodovací praxi sjednocovat a neuchylovat se k nepřezkoumatelným „kabinetním“ formulacím typu „taková sazba je obvyklá a ještě přípustná“. Onu „obvyklost“ totiž vygenerovala česká justice širokým rozpětím rozhodovací činnosti, která z nikoliv doktrinálních důvodů způsobila, že každému z těchto věřitelů bylo mnoho přemrštěných požadavků pravomocně přiznáno (a to nejen v rozkazním řízení, schválenými smíry, rozsudky pro uznání a pro zmeškání). Soudy nižších stupňů však roztříštěnou argumentací nemohou vytvořit pravidlo nové, resp. silnější, než je dáno ustálenými doktrínami soudů vyšších stupňů. Za vysloveně nesprávné soud považuje dotazování vybraných finančních subjektů na úrokové sazby některých produktů ze svého portfolia, neboť takto lze výsledek ovlivnit v řádech desítek až stovek procent právě volbou adresátů a formulací dotazu na určitý typ úvěrů. Bankou v místě je v současné době třeba rozumět jakoukoliv banku, která poskytuje v [jméno FO] republice služby všem spotřebitelům i mimo své kamenné pobočky, zejména prostředky elektronické komunikace, případně lze portfolio omezit na banky s největší klientskou sítí – což extrémní sazby rovněž vyloučí. Databáze [jméno FO] však zahrnuje maximální penzum hodnocených subjektů, řídí se přesnou metodikou a v praxi soudů lze smysluplně diskutovat spíše jen o volbě příslušného „UK“ ukazatele (či jejich kombinace) na projednávaný případ, než tyto ukazatele ignorovat a operovat místo nich s relativně neurčitými právními pojmy. Opačným výkladem, tj. dotazováním se pouhého zlomku bank, bank z daňových rájů či dokonce i nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, by prakticky nebylo možno dospět k omezení společensky přijatelné výše úrokové sazby, a nebankovní poskytovatelé úvěrů by sazbu každým rokem (s odkazem na své vlastní loňské excesivní sazby) posouvali ad infinitum, pohybujíce se na úpatí strmé křivky kruhu sebeposilující se zpětné vazby. Růst úrokové sazby, pokud nekopíruje základní sazby, vyhlašované [jméno FO] národní bankou, nepředstavuje společenský ani ekonomický pokrok (naopak jde o hloupé opakování historických omylů jednotlivých zaniklých kultur a civilizací) a nelze jej vysvětlit ani mírou inflace měny či změnou výrobních technologií, cen vstupních produktů a podobnými vlivy, kterým podléhá sféra ostatních průmyslových odvětví - která nespočívají pouze v administraci financí. Přijatelná míra úrokového zisku je historicky naopak relativně konstantní a obdobné úroky, jaké poskytují banky v současné době, platily i v Sumeru a antickém Římu. Selhávání soudů v nalézání této hranice způsobuje exponenciální a jen obtížně řešitelné zadlužování celých skupin společnosti, včetně jejich potomků, a v konečném důsledku poškozuje i další podnikatelské subjekty, poskytující služby spotřebitelům, neboť uměle navyšuje úvěrové závazky v rámci poměrným způsobem uspokojovaného portfolia nezajištěných dluhů všech věřitelů dlužníka v konkurzním řízení, kde již není výjimečné uspokojení všech pohledávek v řádech jednotek procent, s následkem osvobození od placení jejich zbytku. V případě insolvenčních řízení svých klientů těží z umělého navýšení svých pohledávek na úkor ostatních věřitelů, jejichž nároky jsou proporcionální výši jimi poskytnutého plnění (k tomu srov. odst. 77 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). Stejně tak poškozuje i celou ekonomiku země.

16. V neposlední řadě soud nepovažuje za korektní nadužívání zásady pacta sunt servanda coby ultimativního argumentu pro připuštění sjednané úrokové sazby vůči spotřebiteli, která však představuje speciální právní úpravu, korigující právě zásady závazkového práva, je-li jednáno se spotřebitelem. Již výše je konstatována judikatura, která takovou doktrínu vyvrací. Dle soudu má právo ve společnosti především funkci stabilizace a facilitace společenských vztahů a nereflektováním problému uměle navyšovaných závazků je pak poškozována nejen legitimita práva a konformita k právu, ale je posilována role práva coby umělého ekonomického prostředí, v němž lze vytvářením „právních pastí“ (mnohdy s využitím služeb advokacie od samého počátku) realizovat zisk na úkor těch, kteří nejsou nositeli potřebného vzdělání ani co do finanční gramotnosti, postihující aktuální trendy spotřebitelských závazků, natož aby byli nositeli smysluplné praxe v oblasti práva, bez níž ani samotné formální právní vzdělání spotřebitelskou „odolnost“ nezakládá. Složitost až přebujelost práva je problémem, nikoliv ekonomickou příležitostí, vůči které by soudy měly být indiferentní. Trh s úvěry mimo přísně regulované bankovní služby byl připuštěn a účast na něm představuje ekonomické privilegium (vyvažované povinnostmi licencovaných věřitelů dle zákona č. 257/2016 Sb.). O to významnější roli však musí sehrát soudy při regulaci excesů, při kterých jsou závazkové vztahy zjevně zneužívány v prostředí překotně dynamického prostředí inovativních forem a formulací výší závazků, sjednávání závazků prostředky elektronické komunikace na dálku či osobně, avšak mimo obchodní prostory věřitele, prostřednictvím ryze elektronických verzí dokumentů i jejich podepisování („signpad, signdoc“) atd., které kladou o to větší zátěž na rozum (tj. i pozornost a čas) průměrného spotřebitele. Takovým spotřebitelem je v důsledku prohlubující se specializace všech odvětví lidské činnosti v různých situacích každý z nás, tedy i právní profesionál (srov. § 419 a 433 odst. 2 o. z.) či podnikatel (pokud právě jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti). Podepisování dokumentů na základě webové prezentace pro smartphony či dle pokynů zprostředkovatele/obchodního zástupce v reálném čase, jejíž výstupy jsou generovány do emailové schránky a spotřebiteli jsou listiny zasílány poštou až po podpisu, jsou z hlediska tříštění pozornosti doslova pastí, přesto jsou stále častější. Pochybení (ale ani nezájem o následky) při sjednávání spotřebitelského závazku by nemělo vést k bezvýchodné situaci, v níž se nachází již tak velká část společnosti, až je zřejmé, že nejde pouze o důsledek (sumu) individuálních poklesků, ale o dluh celé společnosti a problém celého systému, který dostatečně nechrání slabší (spotřebitele). Neviditelnou částí tohoto problému je pak nadpoloviční suma osob a domácností, které tyto excesivní závazky dobrovolně hradí ve snaze vyhnout se prodlení a soudnímu řízení, kterým se soudní ochrany před lichevními závazky nedostane vůbec. Více než trojnásobné překročení běžné bankovní úrokové sazby představuje natolik závažný následek v majetkové sféře spotřebitele, až je třeba jej hodnotit jako příčící se hrubě dobrým mravům. Korektiv dobrými mravy se přitom uplatní nejen u smluv spotřebitelských, ale dokonce i v závazcích mezi podnikateli (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]).

17. Ujednání o příslušenství při dodržení splatnosti je tedy absolutně neplatné pro hrubý rozpor s dobrými mravy. Poplatek supluje symbolický obchodní úrok a RPSN tak činí 1 946,59 %. Ačkoliv měl ukazatel RPSN sloužit k orientaci spotřebitele, v současné době, kdy se většina nebankovních úvěrových společností již vůbec nezdráhá zapisovat do úvěrových smluv obdobně absurdní údaje, ztrácí svou funkčnost. Za neplatné ujednání je však třeba považovat i konstrukci se sankčním poplatkem v případě neplacení, v důsledku kterého věřitel uvádí dvě RPSN, což se samo o sobě matoucí a popírá to smysl RPSN ve smlouvě se spotřebitelem. Takový poplatek se dokonce blíží zákonnému limitu pro smluvní pokutu (§ 122 odst. 3 ZSÚ), ostatně také skrytou smluvní pokutou je. Obě úvěrové varianty jsou absolutně neplatné. Smluvní pokutu od nich rovněž nelze oddělovat, neboť ta je jen dalším způsobem, jak navýšit již tak absurdně navýšený úvěr. V kombinaci s poplatkem při nedodržení splatnosti pak může smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky (tj. jistiny i lichevního příslušenství) převýšit limitaci dle § 122 odst. 3 ZSÚ. Jakkoliv si ji žalobkyně/advokát (vlastník žalobkyně) netroufl požadovat v žalobním návrhu, v předžalobní výzvě se z úvěru domáhal [částka] (a [částka] na údajných nákladech právního zastoupení) a je tak zjevné, že soud je v prvé řadě svědkem protiprávní činnosti. Soud proto přiznal žalobkyni nárok pouze na jistinu, neboť na žádné ze sjednaných příslušenství nelze pohlížet jako na platné ujednání, natož na platné ujednání se spotřebitelem.

18. Krátit bylo nutno i samotnou sazbu úroku z prodlení, neboť oběma stranám (či přinejmenším věřiteli) mělo být v okamžiku kontraktace zřejmé, že úvěr příslušné konstrukce je neplatný. Za platnou výzvu k zaplacení nelze považovat výzvu, kde se věřitel domáhá lichevního navýšení (např. [částka] v předžalobní výzvě, starší upomínky soud k dispozici nemá). Nelze připustit, aby věřitel dosáhl (odkazem na § 1958 odst. 2 o. z.) lepšího postavení (následně vyšší sazby) předstíráním platnosti závazku a jeho prohlášením za splatný až mnohem později, stejně tak nelze přihlížet k výzvám, kde je spotřebitel vyzýván k plněn v podstatě nemožnému (trojnásobek poskytnuté jistiny). Věřitel tak činil za účelem inkasování lichevního příslušenství, nepochybně se tedy jedná o zneužití práva se zištným a protiprávním úmyslem. Z takového stavu nemůže následně těžit v situaci, kdy je pozdější úroková sazba pro spotřebitele krajně nepříznivá a věřiteli tak opět garantuje zisk z původně protiprávního a amorálního jednání. Uplatní se tak sazba úroku z prodlení, která byla s odkazem na nařízení vlády č. 351/2013 Sb. platná v době doručení žalobního návrhu soudem, kde se již věřitel domáhá méně absurdního (byť i nadále lichevního) příslušenství, tedy 12 % ročně, nikoliv 15 % ročně. Ze shodného důvodu běh úroku počíná až doručením žalobního návrhu žalované dle obsahu spisu, nikoliv dle požadavku žalobkyně. K úplnému nepřiznání úroku z prodlení s odkazem na liberační hypotézu § 1970 o. z. („ledaže dlužník není za prodlení odpovědný“) zde soud nepřistoupil, jak by učinil v případě shledání neplatnosti dle § 86 ZSÚ. Ve zbylé části tak byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).

19. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení částečně úspěšná (55,48 % při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (10,96 %) účelně vynaložených nákladů řízení.

20. Celková částka těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], a jelikož žalobu vypracoval a podal sám žalobce, i jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á [částka] ve smyslu § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Jelikož je i sám žalobce plátcem DPH, přísluší mu tak částka [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně. Za předžalobní výzvu odměna nepřísluší, neboť požadavek na [částka] nebyl účelnou prevencí tohoto řízení (je doslova nehorázný) a advokát se domáhal mimosmluvní odměny (ač šlo o jeho vlastní pohledávku) a dokonce i za úkon, který ještě nemohl učinit (sepis žaloby).

21. Pokud se týká nároku právního zástupce na mimosmluvní odměnu za zastupování žalobkyně dle advokátního tarifu (mimo případná substituční zastoupení jinou advokátní kanceláří při jednání před soudem v jiných obdobných věcech), platí následující: Advokát [tituly před jménem] [jméno FO] je dle Evidence skutečných majitelů přímým skutečným majitelem žalobkyně v rozsahu 79 %. Sama původní věřitelka je vlastněna jinou osobou ([tituly před jménem] [jméno FO]) a soud se pro nedostatek informací zdrží spekulací, nakolik je uvádění „česká společnost“ v případě této společnosti klamavé. Soud si je vědom (v jiném analogickém řízení ve sp. zn. [spisová značka]) zmiňovaného rozhodnutí Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 187/06, které nepochybně zakládá důležité východisko pro posouzení práva žalobkyně na náhradu z právního zastupování svým zástupcem. Ve svém rozhodnutí pod sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud k tomuto dále postuloval v pozdější době zejména následující: Odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem, ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu. (…) Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaný je „velkou firmou“, která je „vybavena právním útvarem“, neboť právo na zastoupení advokátem má každý účastník řízení, a tedy i právnická osoba, bez ohledu na svou „velikost“ a na to, zda zaměstnává i osoby s právnickým vzděláním. Má-li právo na náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník, který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] sp. zn. [spisová značka], uveřejněné v časopisu Soudní rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem podnikání (činnosti) není poskytování právních služeb. Z těchto důvodů je patrné, že žádné právo nelze považovat za absolutní, neboť je zřejmé, absolutně formulované oprávnění zákonitě vede subjekty práva k „perverzní právní tvořivosti“ ve snaze takového oprávnění využít na úkor jiného subjektu, resp. soutěžitele na volném trhu. Právě takovou situaci soud shledal v případě žalobkyně.

22. Soud nezpochybňuje právo každého (fyzické osoby i majetkově silné obchodní společnosti) a tedy i právního zástupce žalobkyně využít práva na (účelné) zastoupení v nalézacím či exekučním řízení. I sám právní zástupce se ve své věci může nechat (účelně) zastoupit, aniž by své důvody musel objasňovat (nepůjde-li o zjevně šikanózní volbu např. ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka]). O účelné využití práva na zastoupení se však nemůže jednat v situaci, kdy se právo na zastoupení stane součástí samotného podnikatelského záměru, kdy právní zástupce investuje své jmění do nákupu pohledávek po splatnosti skrze společnost, která zpravidla nečiní ve věci jejich vymáhání nic jiného, než že je prostřednictvím advokátní kanceláře (se sídlem tamtéž) uplatní u soudu, případně u soudního exekutora. Pokud činí více, pak pravděpodobně jen usiluje u mimosoudní vymáhání, přičemž předžalobní výzvy v obdobných věcech napovídají, že se jedná o podobně amorální počínání, jakým je následné uplatňování nároků u soudu. Advokát totiž požaduje ve většině případů za rok 2023 i 2024 mimosmluvní odměnu za tři úkony právní služby, tedy i za sepis žaloby, který jen stěží může předžalobní výzvě ve smyslu § 142a o. s. ř. předcházet. Taková obchodní společnost má totiž spíše charakter „bílého koně“ či „skořápkové společnosti“, navozující zdání, že žalobce je osobou odlišnou od jeho právního zástupce. Tím je formálně vyhověno ustanovení § 15 odst. 1 zákona o advokacii, neboť advokát se takovým podnikáním v rámci své „kmenové“ advokátní praxe přirozeně zabývat nesmí, tím spíše se nesmí zabývat podnikáním v oblasti „obchodování s chudobou“, když soud se u uplatněných postoupených pohledávek této žalobkyně pravidelně setkává s nesplněním povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti, uplatňováním úrokové sazby, která se pravidelně pohybuje okolo nejvýše přípustného trojnásobku běžné bankovní sazby (velmi často dokonce daleko za hranicí lichevní sazby) a v neposlední řadě s požadováním plnění v přímém rozporu s § 122 odst. 4 ZSÚ (v předžalobních výzvách, tak jako i v této věci, v žalobách pak již zpravidla nikoliv). V případě žalobkyně se přitom jedná o podnikání v masovém měřítku, když jen u Okresního soudu v Teplicích figuruje již ve více než devatenácti stech řízeních (převážně jako žalobkyně/oprávněná v agendách C a EXE), přičemž drtivá většina těchto řízení je relativně rovnoměrně rozložena v období od roku 2018 do současnosti. Právo na právní zastoupení zde nemá charakter individuálního řízení, v němž by bylo případné posuzovat individuální okolnosti využití práva na právní zastoupení, ale je realizováno prostřednictvím (nejméně) desetitisíců řízení v rámci celého území České republiky, což nutnost individuálního posuzování činí nepřípadnou a nutí naopak k zaměření se na obsah celkového podnikatelského záměru. Pokud nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3819/13 konstatuje, že je třeba důsledně rozlišovat, zda je právní zastoupení advokátem v obdobných případech, jako je nyní projednávaný, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, či se již jedná spíše o jeho zneužití na úkor protistrany (např. zvolený zástupce "z opačného konce republiky", prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.), je zřejmé, že právo na právní moc má limity, které nelze vypočítat vyčerpávajícím (enumerativním) způsobem.

23. Stejně tak je ovšem advokátům zapovězeno poskytovat služby obdobné výkonu advokacie souběžně, ale mimo svou advokátní praxi (§ 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva [jméno FO] advokátní komory č. 1/1997 - pravidla profesionální etiky), přičemž vymáhání pohledávek před soudy s profesní činností advokáta nepochybně koliduje. Je tedy zřejmé, proč jiný právní zástupce v analogické situaci k výzvě zdůrazňuje, že v rozhodné době neměl vliv na obchodní vedení žalobkyně. Případný souběh vlastnictví (přinejmenším podstatné části) obchodního podílu žalobkyně a její zastupování na plnou moc však nelze považovat za nic jiného, než obcházení těchto závazných omezení obsahu výkonu advokátní profese. Lze předpokládat, že žalobkyně vlastními silami neučinila jiný časově náročnější či specializovaný úkon, než předání pohledávky svému právnímu zástupci – se sídlem tamtéž. Bez ohledu na to, zda žalobkyně případně vyvíjí i další podnikatelské aktivity, je zřejmé, že segment nákupu, uplatnění a vymáhání pohledávek je v jejím (případném) portfoliu činností samo o sobě obsáhlou a je agendou významnou, a je tak důvodné očekávat, že bude (v kontextu elementární definice podnikatelské činnosti) disponovat vlastním personálním a odborným zázemím i k dalším činnostem, než jen k nabytí vlastnictví pohledávky odkupem, k jejímu zaúčtování a k udělení plné moci k zastupování advokátovi, který se postará o její uplatnění v nalézacím řízení či vymožení v exekuci. Osoby původních věřitelů jsou odlišné, zpravidla zahraniční (až komicky působí u některých z nich uvádění údaje „česká právnická osoba“, když její skuteční vlastníci jsou osoby cizí státní příslušnosti, v některých případech z Ruska či Ukrajiny bez upřesnění, zda okupované či svobodné), při tak značných počtech těchto nároků však u drtivé většiny z nich přesto platí, že se jedná o formulářové návrhy, které kvalifikovanou práci advokáta vyžadují až v situaci, kdy nárok nalézacím řízením „hladce“ neprojde (zejm. rozkazním řízením), zejména pokud soud nesplní svou povinnost zkoumat splnění povinnosti prověření úvěruschopnosti dlužníka z úřední povinnosti či nenalezne v předložených důkazech nesrovnalost jiného druhu. Nemluvě o žalobách, kde se domáhá obscénního příslušenství z pohledávek hned několika nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, které rovněž povinnost dle § 86 tamtéž pouze předstírají a všichni zúčastnění jsou tak srozuměni s tím, že takové úvěry mohou být poskytnuty i osobám, jednajícím ve finanční tísni a v nevědomosti, že více než trojnásobný úrok za srovnatelný typ úvěru, poskytovaný v místě a čase bankami, je absolutně neplatný. Není tak ani vyloučeno, že návrh na vydání elektronického platebního rozkazu zpracovává administrativní aparát samotné žalobkyně, ačkoliv činnost vykazuje právní zástupce, lze-li takové zaměstnance při jednotlivých pracovních úkolech vůbec rozlišit. Ani jedna z eventualit však nesvědčí ve prospěch nároku žalobkyně na náhradu nákladů řízení ve výši mimosmluvní odměny advokáta.

24. I perspektivou argumentace Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] se v daném případě jedná o projev systematického (až průmyslového) navyšování souborů problematických pohledávek po splatnosti, kde prakticky jedinou přidanou hodnotou je právě právní pomoc advokáta při zastupování v nalézacím a exekučním řízení. Podnikání je zde (z pohledu žalobkyně) redukováno na státem garantovanou výši odměny advokátů, resp. (z pohledu advokáta) jde o podnikatelské zhodnocování vlastního majetku poskytováním služeb právního zastoupení sobě samému. Oddělení majetku a právního zastoupení vlastníka tohoto majetku má zřejmý účel v umožnění tohoto podnikání, které by jinak nebylo myslitelné, pokud by advokát „zastupoval sám sebe“ a nebylo by tedy možno hovořit o poskytování právní služby (kterou je z definice míněno poskytnutí služby jiné osobě). Tento advokát se alespoň nesnaží své vlastnické právo skrývat, to je však jediný „pozitivní“ aspekt tohoto zastupování. Navýšení pohledávky o náklady právní pomoci nepochybně představuje konkurenční tržní výhodu obchodníka s pohledávkami, který si tak může dovolit nabídnout vyšší odkupní cenu, neboť náklady právního zastoupení pro něj ve skutečnosti nejsou náklady, ale jen dalším zdrojem zisku, další obchodní příležitostí, kde je výše odměny zaručena zákonem. To vzbuzuje případné navazující otázky (jdoucí již nad rámec tohoto řízení), jak takovou situaci hodnotit z hlediska zákazu nekalosoutěžních praktik dle § 2976 o. z. (v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) či zneužívání dominantního postavení soutěžitele (opět v podobě příkladmo nevyjmenovaného jednání) ve smyslu § 11 zákona č. 143/2001 Sb., když možnost vyšší odkupní ceny, nabízené žalobkyní, lze považovat za analogickou variantu písm. e) – dumpingových prodejních cen.

25. Zákonný monopol advokacie na poskytování komplexních právních služeb a státem garantovaná výše mimosmluvní odměny, privilegovaně až monopolně poskytnuté advokátnímu stavu jako vyvážení její povinnosti k zabezpečování vysokého standardu dostupnosti právních služeb v [jméno FO] republice laikům, se tak v případě žalobkyně a jejího právního zástupce stává potenciálním nástrojem k deformaci tržního prostředí, nikoliv realizací volného tržního prostředí, v němž si mají být subjekty, obchodující s pohledávkami a zajišťující jejich vymáhání, alespoň formálně rovny. Z pohledu státu se tak nepochybně jedná o neblahý a nezamýšlený důsledek široce vykládaného práva na právní pomoc, k jehož ochraně slouží toliko vágně formulované omezení dle § 5 odst. 1 písm. g), resp. § 9 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii či čl. 5 usnesení představenstva [jméno FO] advokátní komory č. 1/1997 (pravidla profesionální etiky), které jsou však bez patřičné bdělosti advokátní komory a veřejné moci normami imperfektními. Pokud nelze hovořit o situaci, kdy navýšení pohledávky o náklady právního zastoupení je činěno s primárním cílem toliko poškodit majetkovou sféru dlužníka, v projednávané situaci jde nepochybně o významnou součást podnikatelské úvahy. Obohacení věřitele prakticky nelze od ryze šikanózního záměru odlišit, neboť subjektivní pohnutky jsou ve světle faktického navýšení pohledávky za dlužníkem nepodstatné a finanční prospěch nemůže představovat polehčující okolnost oproti judikaturou již spolehlivě vyřešené situaci, kdy je pohledávka sice navýšena, ale původce navýšení ze situace majetkově netěží osobně a postačí mu, že ubyde z majetkové sféry dlužníka. Soud se nedomnívá, že by svěření zastoupení advokátovi v projednávaném případě (a v bezpočtu obdobných řízení této žalobkyně/právního zástupce) mělo za jediný cíl poškodit dlužníka (tj. situaci, kdy žalobce chce způsobit navýšení pohledávky i za cenu toho, že z takového navýšení sám prospěch nemá), když v daném případě je naopak zřejmé, že zde žalobce z tohoto navýšení přímý prospěch má. I přes absenci úmyslu „způsobit ztrátu jinému“ lze tedy stěží hodnotit projednávaný případ diametrálně odlišně od situace, kdy věřitel objektivně stejným jednáním svou pohledávku navýší jen proto, aby z majetkové sféry dlužníka ubylo. I zde totiž věřitel plánuje navýšení pohledávky o náklady zastoupení advokátem jako samotný důvod k nabytí takové pohledávky a jeho subjektivní motivace se soudu nejeví v kontextu zásahu do absolutního majetkového práva dlužníka významnou.

26. Jen stěží lze tedy za přijatelnější považovat takovou interpretaci práva na právní zastoupení, pokud shodným jednáním žalobkyně dosáhne zisku, oproti situaci, kdy jej nedosáhne a rozhodne se pouze dlužníkovi uškodit. Náklady řízení tak nejsou účelné ve smyslu procesním (§ 142 odst. 1 o. s. ř.) a ve smyslu realizace práva na právní zastoupení před soudy, ale toliko ve smyslu majetkového zájmu samotné žalobkyně/právního zástupce, kteří cizí splatnou pohledávku nabyli právě a jen proto, aby maximalizovali svůj obchodní zisk. V dalším lze již odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. [spisová značka], dle jehož publikované právní věty platí, že o účelně vynaložené náklady právního zastoupení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. nejde tehdy, jestliže zastoupení nesleduje svůj hlavní účel, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale je zneužito ve snaze o zvětšení obohacení zastoupeného účastníka. Případně na nález Ústavního soudu ve sp. zn. IV. ÚS 193/17: Povinností soudu vyplývající z ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přitom je účelnost nákladů řízení posuzovat. Při zvažování účelnosti vynaložených nákladů soud nesmí pouštět ze zřetele ani samotný účel civilního procesu jako takového, který spočívá v poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým skutečným subjektivním hmotným právům a právem chráněným zájmům. V souladu s tímto vymezením účelu civilního procesu však nejsou situace, kdy se civilní řízení vede nejen kvůli věci samé, ale i kvůli částce, která může být přiznána na náhradě nákladů řízení z důvodu právního zastoupení (srov. obdobně sp. zn. I. ÚS 3698/10, I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 39/13). Mezi případy, kdy náhradu nákladů řízení spojených se zastoupením advokátem není možné přiznat, proto spadá i zneužití práva na zastupování advokátem. Zákaz zneužití práva je právní zásadou, jež se uplatňuje nejen v hmotném právu, ale též v právu procesním; v platném právu ji dokonce výslovně vyjadřuje § 2 o. s. ř. Za zneužití procesního práva tak lze považovat jednání procesní strany, které je v rozporu s účelem procesní normy či procesního institutu, a jímž se procesní strana snaží pro sebe dosáhnout výhody nepředpokládané procesním právem.

27. Z výše uvedených důvodů soud nepovažuje za účelně vynaložené náklady řízení odměnu v rozsahu mimosmluvní odměny advokáta, ale toliko ve výši nákladů účastníka nezastoupeného ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jak již výše vypočteno.

28. O lhůtách k plnění soud rozhodl dle § 160 odst. 1 věta před i za středníkem o. s. ř. v analogii s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť žalovaná již opět čelí lichevním závazkům, jedné exekuci, a věřitel je sám tím, kdo se pokusil ji neúvěruschopnou opět učinit. Nyní již nelze očekávat jednorázové splnění. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Je více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaná poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl přibližně půlroční splátkový kalendář (kromě nákladového výroku, u kterého se fakticky jedná o „nultou“ a ryze symbolickou splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem zakoupení takové pohledávky a vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, který se doslova neštítí jakékoliv příležitosti k excesivnímu navyšování pohledávek. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty. To lze drtivě většině dlužníků v řízení před soudy nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), na straně druhé pokud stát svou nečinností či nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele a historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace či nedostatečného dohledu nad existující regulací (možnost pokut od [jméno FO] národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) dopouští podnikání s lichevními parametry, nelze se rezignaci žalovaných příliš divit. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje.

Poučení