20 C 76/2020-282

Rubrum

Okresní soud Plzeň - město rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Davida Ungra a přísedících Petry Čadové a Mgr. Svatavy Hernandezové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení odstupného, o náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 305 592 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 305 592 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Řízení se co do požadavku na zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od ledna do prosince 2021 ve výši 265 Kč měsíčně a za období od ledna do dubna 2022 a od května 2022 do budoucna ve výši 956 Kč měsíčně zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 25. 3. 2017 do 30. 4. 2022 částku 645 334 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 389 034 Kč od 13. 6. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 7. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 8. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 9. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 10. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 11. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 12. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 448 Kč od 11. 1. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 2. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 4. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 5. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 6. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 7. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 8. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 9. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 11 183 Kč od 11. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 492 Kč od 11. 2. 2022 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 492 Kč od 11. 3. 2022 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 492 Kč od 11. 4. 2022 do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 492 Kč od 11. 5. 2022 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna s účinností od měsíce května 2022 platit žalobci měsíční náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 10 492 Kč, a to vždy do každého 10. dne následujícího měsíce, počínaje právní moci tohoto rozsudku, nejdéle však do konce října 2023 nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění žalobci.

V. Žaloba se co do náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc březen 2017 ve výši 4 286 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 4 286 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení a co do úroků z prodlení z požadovaných měsíčních náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období měsíců dubna 2017 až května 2020, tedy za období od 11. 5. 2017 do 12. 6. 2020, zamítá.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení, o jejíž výši bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám České republiky – Okresního soudu [okres].

VII. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - [název soudu] náhradu nákladů řízení ve výši 10 575 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám České republiky – Okresního soudu [okres] na účet [číslo] [variabilní symbol].

VIII. Žalovaná je povinna zaplatit České republice - [název soudu] soudní poplatek za žalobu ve výši 47 022 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, na účet [číslo] [variabilní symbol].

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou podanou dne 10. 3. 2020 a doplněnou podáním ze dne 2. 6. 2020 domáhal proti žalované jednak zaplacení částky 305 592 Kč z titulu odstupného a dále náhrady za ztrátu na výdělku za období od 18. 3. 2017 v podobě měsíční renty, když za část měsíce března 2017 požadoval částku 4 286 Kč, za každý z měsíců roku 2017 požadoval 9 490 Kč, za každý z měsíců roku 2018 požadoval 10 146 Kč, za každý z měsíců roku 2019 požadoval 10 386 Kč a za každý z měsíců od ledna do dubna 2020 požadoval 11 448 Kč. Od měsíce května do budoucna požadoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 11 448 Kč měsíčně, a to do každého desátého dne v měsíci předem. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce utrpěl dne 2. 10. 2015 pracovní úraz, když při manipulaci s boxem ve výšce 160 cm došlo k úrazu ramene. Vlivem pracovního úrazu byl žalobci přiznán invalidní důchod od 9. 11. 2016 pro invaliditu I. stupně. Podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně- lékařských služeb dne 17. 3. 2017 pozbyl žalobce dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci a byl přeřazen s účinností od 20. 3. 2017 ze zdravotních důvodů na pozici úklidového dělníka. Tuto práci však žalobce nebyl podle něj schopen vykonávat a proto došlo k ukončení pracovního poměru dohodou ke dni 17. 3. 2017. Jelikož hlavním důvodem dohody o skončení pracovního poměru bylo pozbytí zdravotní způsobilosti výkonu práce žalobce, domáhá se žalobce odstupného, na které má nárok podle § 67 odst. 2 zákoníku práce ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku, který činil 25 466,28 Kč. Ze stejné výše výdělku vycházel také pro účely výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od 18. března 2017 do budoucna. Uvedl, že je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání a výše minimální mzdy platná v první den zařazení uchazeče do evidence činila 11 000 Kč. Pobírá taktéž invalidní důchod, který v roce 2017 činil 4 976 Kč, v roce 2018 činil 5 211 Kč, v roce 2019 činil 5 867 Kč, v roce 2020 činil 6 374 Kč, v podání ze dne 12. května 2022, ve kterém žalobce písemně podal svůj závěrečný návrh ve věci, snížil požadavek na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období roku 2021 na částku 11 183 Kč a za období roku 2022 do budoucna na částku 10 492 Kč, což odůvodnil zvýšením částky invalidního důchodu.

2. Vzhledem k tomu, že snížením požadované měsíční výše ztráty na výdělku za roky 2021, 2022 a dále došlo fakticky k částečnému zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu měsíčních náhrad, a protože s tímto částečným zpětvzetím žaloby vyslovila žalovaná výslovně souhlas podáním ze dne 16. května 2022, soud řízení v uvedeném rozsahu podle ustanovení § 96 o.s.ř. zastavil (výrok II. tohoto rozsudku).

3. Žalovaná k podané žalobě uvedla, že žalobce v dohodě o skončení pracovní poměru prohlásil, že nemá vůči žalované z titulu pracovního poměru nebo v souvislosti s ním žádné neuhrazené nároky. Dohoda o skončení pracovního poměru byla uzavřena na žádost žalobce, když tento odmítl přeřazení na jinou práci poté, kdy byl shledán zdravotně nezpůsobilým k výkonu dosavadní práce, dále že žalobce neprokázal, že by ke ztrátě způsobilosti k výkonu práce došlo v důsledku pracovního úrazu a také, že invalidní důchod byl žalobci přiznán z důvodu jiného obecného onemocnění nesouvisejícího s pracovním úrazem. Dále doplnil, že žalobci byla nabídnuta práce úklidového dělníka, což byla pracovní pozice vytvořená speciálně pro žalobce, předtím, ani potom, tato pracovní pozice neexistovala. Ačkoliv zpočátku žalovaná nároky žalobce zpochybňovala zcela, tak v závěrečném návrhu datovaném dne 12. května 2022 uvedla, že z dokazování vyplynulo, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil v důsledku pracovního úrazu a je tak dán nárok žalobce na zaplacení odstupného ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku. Ten by však měl být vypočítán z průměrného výdělku žalobce ve výši 20 859 Kč a tento nárok tak činí částku 250 308 Kč s úrokem z prodlení nejdříve od 11. 3. 2020. Ohledně náhrady za ztrátu na výdělku žalovaná nesouhlasila s její výší, ale uvedla, že základ tohoto nároku byl v řízení prokázán. Žalobce byl zdravotně způsobilý k výkonu práce úklidového dělníka, kterou mu žalovaná nabídla. Pravděpodobný výdělek na této pracovní pozici by činil 15 440 Kč, když tato by byla tvořena základní mzdou ve výši 11 000 Kč, dalšími složkami mzdy a osobním ohodnocením ve výši 2 000 Kč a docházkovým bonusem ve výši 2 000 Kč a příspěvkem na dopravu ve výši 440 Kč. Navrhovala přiznat žalobci právo na náhradu za ztrátu na výdělku ve výši zohledňující uvedený pravděpodobný výdělek žalobce. Úrok z prodlení by měl být přiznán nejdříve od 11. března 2020 a žalobcem požadovaná renta do budoucna by měla být přiznána až od měsíce následujícího po měsíci, za který ztráta vznikne, nikoliv předem k desátému dni.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce pracoval pro žalovanou na základě pracovní smlouvy a to v období od 20. 8. 2007 do 24. 3. 2017, kdy byl pracovní poměr ukončen dohodou. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce dne 2. 10. 2015 cca v 7:30 hod. utrpěl úraz při manipulaci s boxem ve výšce cca 160 cm, když se snažil vyndat v něm uložený těžký náhradní díl. Začal pociťovat silnou bolest v rameni a následně měl pocit tzv. vypadlého ramene. K úrazu došlo při plnění pracovních úkolů pro žalovanou. Dále bylo mezi účastníky nesporné, že žalobce byl dne 20. 3. 2017 přeřazen na pracovní pozici úklidového dělníka a s tímto přeřazením nesouhlasil. Při jednání soudu dne 29. 4. 2022 učinili účastníci za nesporné, že výplatní termín u žalované byl stanoven k 10. dni v měsíci následujícím po měsíci, za který přísluší mzda. Další nespornou skutečností bylo, že žalobce v době předcházejícího kalendářního čtvrtletí ani kalendářního roku před skončením pracovního poměru neodpracoval ani 21 pracovních dní. Nesporná tvrzení účastníků vzal soud za svá skutková zjištění.

5. Ze znaleckého posudku [celé jméno znalkyně] soud zjistil, že žalobce nebyl ke dni 24. 3. 2017 schopen vykonávat práci na původní pracovní pozici skladníka, když hlavní příčinou pozbytí pracovní způsobilosti byl pracovní úraz ze dne 2. 10. 2015. Ztráta pracovní způsobilosti nastala v rozsahu 15- 25 %. Oproti tomu k výkonu práce na pracovní pozici úklidového dělníka byl žalobce i nadále způsobilým, když se jednalo o velmi lehkou práci, nemělo při ní docházet k žádnému extrémnímu zatížení a hmotnost materiálů, se kterými mělo být manipulováno, byla velice malá. Správnost posudkového závěru ostatně vyplývá taktéž z posudku o invaliditě vydaného [stát. instituce] dne 6. 11. 2019 a taktéž ze zjišťovací prohlídky Okresní správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 11. 2016, ze kterých vyplývá, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu žalobce s nejvýznamnějším dopadem na pokles pracovní schopnosti je středně těžké omezení hybnosti jednoho nebo dvou kloubů, omezení funkce končetiny pro manipulaci a přenášení těžkých břemen v rozsahu 15- 25 %. Míra poklesu pracovní schopnosti byla Okresní správou sociálního zabezpečení stanovena na 25 %. Z listiny označené jako přeřazení na jinou funkci ze zdravotních důvodů se ostatně taktéž podává, že žalovaná chtěla žalobce přeřadit na funkci úklidového dělníka z důvodu, že podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně- lékařských služeb, nemohl žalobce dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz (§ 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Z této listiny pak soud také zjistil, že za výkon práce úklidového dělníka by žalobci příslušela měsíční mzda ve výši 11 000 Kč hrubého.

6. Soud považuje za prokázané tvrzení žalované, že pracovní pozice úklidového dělníka byla u žalované vytvořena výhradně pro žalobce a že na této pracovní pozici nikdo dříve, ani poté, nepracoval. Plánovaná náplň práce tak, jak vyplývá z popisu pracovního místa úklidového dělníka (ve spise na čl. 8) byla přitom znalkyní hodnocena tak, že žalobce byl k výkonu této práce způsobilý. Pokud snad žalobce namítal, že vytvoření tohoto pracovního místa mělo být pouze fiktivní, tak soud se s tímto názorem neztotožnil. Svědkyně [jméno] [příjmení] při výpovědi uvedla, že pracovní pozice úklidového dělníka byla vytvořena výlučně pro žalobce. Podle její výpovědi i popisu pracovního místa se nejednalo pouze o úklid, ale také např. o kontrolu polepek ve skladech a různých indikací materiálů. Její popis náplně práce se shodoval s popisem tohoto pracovního místa. Uvedla, že tato pracovní pozice neexistovala předtím ani potom, přičemž pravdivost této výpovědi potvrzuje taktéž smlouva se [právnická osoba] [anonymizováno] z 22. 12. 2010 včetně jejích dodatků, ze které vyplývá, že úklidové práce byly zajištěny primárně prostřednictvím této společnosti. Taktéž ze zpráv Oblastního inspektorátu práce pro [příjmení] kraj a [územní celek] a Krajské hygienické stanice [příjmení] kraje vyplývá, že tyto orgány o existenci pracovní pozice úklidového dělníka ze své úřední činnosti neměli žádné povědomí. Svědkyně [příjmení] dále uvedla, že v rámci pracovní pozice skladníka pracují tito zaměstnanci na více místech, tzv. sekcích. Jednou z nich je sekce obalů, kdy se třídí vratný a nevratný materiál. Dále je sekce, která se jmenuje úklid, kdy má skladník zodpovědnost za úklid kolem ramp a uvnitř skladů. Pomáhá udržovat pořádek a třídí vratné a nevratné obaly. Roztřídění zaměstnanců do těchto sekcí odpovídá taktéž popisu pracovního místa na pracovní pozici skladník-skladnice, když i v tomto popisu je jako jedna z pracovních povinností (sekcí) popisována sekce vratné obaly – vykládka a třídění vratných obalů, balení a označení typu a množství. Pokud z výpovědi [jméno] [jméno] vyplynulo, že poslední dva roky pracoval jako uklízeč, když sbíral rozbité palety, zametal, sbíral igelity od palet, páskovinu, kartón, tak tato práce odpovídá právě zmíněné sekci vratné obaly a úklid. Svědek ani po návodné otázce zástupkyně žalobce nepotvrdil, že by se jeho pracovní pozice nazývala úklidový dělník. V zásadě shodně vypovídal taktéž svědek [celé jméno svědka], který popisoval práci zaměstnanců, majících za úkol úklid haly, když tento lze podřadit pod sekci vratné obaly/úklid, o kterém hovořila svědkyně [příjmení].

7. Z dohody o ukončení pracovního poměru soud zjistil, že zde není uveden důvod skončení pracovního poměru, dohoda byla podepsána dne 24. 3. 2017. Dle této dohody měl být pracovní poměr ukončen ke dni 17. 3. 2017. Žalobce prohlásil, že nemá vůči žalované z titulu pracovního poměru či v souvislosti s tím žádné neuhrazené nároky.

8. Z potvrzení žalované pro účely náhrady ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ze dne 2. 12. 2015 a 23. 5. 2018 soud zjistil, že žalovaná žalobci potvrdila pro účel náhrady od pojišťovny [právnická osoba] průměrný hrubý výdělek za pracovní den ve výši 1 212,68 Kč a průměrný měsíční výdělek ve výši 25 466,28 Kč, když pracovní směna žalobce trvala 7,5 hodiny. Tato potvrzení byla vydána za účelem náhrady za ztrátu na výdělku v období měsíce listopadu 2015 a července 2016. Z listin vydaných Českou správou sociálního zabezpečení soud zjistil, že žalobce pobíral invalidní důchod pro invaliditu I. stupně, jehož výše činila v roce 2017 částku 4 976 Kč měsíčně, v roce 2018 částku 5 211 Kč měsíčně, v roce 2019 částku 5 867 Kč měsíčně, v roce 2020 částku 6 374 Kč měsíčně, v roce 2021 částku 6 639 Kč měsíčně a v roce 2022 činí 7 330 Kč měsíčně, výše minimální mzdy v době první evidence žalobce jako uchazeče o zaměstnání, tedy v roce 2017 činila podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2017 částku 11 000 Kč měsíčně a 66 Kč za hodinu. Uvedená výše měsíční minimální mzdy je shodná s výší mzdy žalobce na pozici úklidového dělníka (listina nazvaná přeřazení na jinou funkci ze zdravotních důvodů ze dne 20. 3. 2017).

9. Na základě výše učiněných dílčích skutkových zjištění dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: žalobce utrpěl při výkonu práce pro žalovanou, dne 2. 10. 2015 pracovní úraz, v jehož důsledku se stal dlouhodobě nezpůsobilý k výkonu dosavadní práce skladníka. Pracovní schopnost žalobce poklesla o 15- 25 %. Ačkoli byla žalobci nabídnuta jiná pracovní pozice a to úklidového dělníka s měsíční hrubou mzdou 11 000 Kč, tak žalobce přeřazení na jinou práci nepřijal a došlo dne 24. 3. 2017 k uzavření dohody o ukončení pracovního poměru. Žalobce v roce 2016 ani v prvním čtvrtletí 2017 nepracoval, když byl v dočasné pracovní neschopnosti. Pravděpodobný výdělek žalobce činil v roce 2016 částku 25 466,28 Kč měsíčně, respektive 1 212,68 Kč denně. Žalobce byl v období od ukončení pracovního poměru evidován na úřadu práce a výše minimální mzdy v době první evidence činila shodně jako mzda na pozici úklidového dělníka částku 11 000 Kč měsíčně. Výše měsíční minimální mzdy je shodná s výší mzdy žalobce na pozici úklidového dělníka, kterou žalobce odmítl vykonávat.

10. S ohledem na procesní postoj žalované, která v závěrečném návrhu uznala základ nároku, a to jak, co se týče odstupného, tak náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, soud nehodnotil ostatních provedené listinné důkazů, jako byly například lékařské zprávy, znalecký posudek doktora [jméno] [příjmení] a další, ani výslech [anonymizováno] Tyto důkazy sloužily zejména jako podklady pro vypracování znaleckého posudku MUDr. [celé jméno znalkyně]. Navíc byl skutkový stav bezpečně zjištěn z ostatních důkazů citovaných v odstavcích pátém až osmém.

11. Návrh na provedení důkazu potvrzením o průměrném výdělku z 20. 1. 2022 soud zamítl vzhledem k tomu, že tento návrh byl označen až po koncentraci řízení dle § 118b o.s.ř. Ostatní navržené důkazy jako kniha úrazů zaměstnavatele, jiné pracovní smlouvy, místní šetření na pracovišti, výslechy svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byly zamítnuty pro nadbytečnost, když z provedených důkazů byl skutkový stav zjištěn zcela dostatečně a bez pochybností.

12. Podle § 67 odst. 2 věta první zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodů uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně dvanáctinásobku průměrného výdělku.

13. Podle § 271b zákoníku práce (ve znění účinném do 31. 12. 2017) náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží (odst. 1). Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat (odst. 5) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení dočasné pracovní neschopnosti přísluší zaměstnanci nejdéle do konce kalendářního měsíce, v němž dovršil věk 65 let nebo důchodový věk, je-li důchodový věk vyšší než 65 let, anebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění (odst. 6).

14. Soud po právním posouzení skutkového stavu věci dospěl k závěru, že žaloba je z převážné části důvodná a vyhověl jí v rozsahu uvedeném ve výrocích I., III. a IV. rozsudku. Co se týče základu nároku žalobce na odstupném, tak ten byl žalovanou po skončení dokazování uznán. Proto soud pro zestručnění odůvodnění odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1667/2001, podle kterého byl-li pracovní poměr rozvázán dohodou, má zaměstnanec nárok na odstupné (§ 60a zák. práce), jestliže prokáže, že k dohodě o rozvázání pracovního poměru došlo z důvodů uvedených v ustanoveních § 46 odst. 1 písm. a) až c) zák. práce. To platí i tehdy, nebyly-li v dohodě uvedeny důvody, pro které se pracovní poměr končí, popřípadě obsahuje-li dohoda v rozporu se skutečností takové důvody rozvázání pracovního poměru, s nimiž zákon poskytnutí odstupného nespojuje. Dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1276/2016, podle kterého nesmí-li zaměstnanec konat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání a odmítne-li konat jinou práci, kterou mu zaměstnavatel nabídl, nebo nechce-li konat jinou práci, na kterou ho zaměstnavatel podle ustanovení § 41 odst.1 písm. b) zák. práce převedl bez jeho souhlasu, nejsou tyto skutečnosti na újmu jeho práva na odstupné, které mu náleží podle ustanovení § 67 odst. 2 zák. práce při rozvázání pracovního poměru. Žalobce má tedy právo na odstupné, jelikož pracovní poměr žalobce byl skončen dohodou právě proto, že z důvodu pracovního úrazu přestal být žalobce způsobilý k výkonu dosavadní práce. Nesporný zůstal také základ nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný utrpěl pracovní úraz ve smyslu § 271k zákoníku práce, v důsledku pracovního úrazu žalobci poklesla pracovní schopnost a v přímé příčinné souvislosti s tím také začala žalobci po skončení pracovního poměru vznikat ztráta na výdělku.

15. Odstupné, přiznané soudem ve výroku I. rozsudku, náleží žalobci podle § 67 odst. 2 věta první zákoníku práce ve výši dvanáctinásobku průměrného výdělku. Jelikož žalobce v době předcházejícího kalendářního čtvrtletí ani kalendářního roku před skončením pracovního poměru neodpracoval ani 21 pracovních dní, zjišťoval soud pravděpodobný výdělek žalobce ve smyslu § 355 zákoníku práce. Jelikož sama žalobkyně potvrzovala žalobci pro období měsíců listopadu 2015 a července 2016 průměrný (pravděpodobný) výdělek pro účely náhrady za ztrátu na výdělku v průběhu pracovní neschopnosti ve výši 25 466,28 Kč, pak soud z tohoto výdělku vyšel jako z pravděpodobného výdělku žalobce. Soud považuje za notoricky známý fakt, že s ohledem na obecný vývoj mezd mezi roky 2016 a 2017 by pravděpodobný výdělek žalobce nebyl v roce 2017 nižší, než v roce 2016, spíše naopak. Pokud žalovaná následně (opožděně) tvrdila, že pravděpodobný výdělek žalobce by činil 20 859 Kč a předkládala k tomuto tvrzení důkaz v podobě vystaveného potvrzení žalované ze dne 20. 1. 2022, pak soud musí jednak konstatovat, že k tomuto tvrzení nelze s ohledem na ustanovení § 118b o.s.ř. přihlédnout, jelikož toto tvrzení bylo soudu předloženo až po koncentraci řízení, která nastala dne 26. 10. 2020 a žalovaná uvedené tvrzení uplatnila až dne 28. 2. 2022. Současně však lze konstatovat, že předložený důkaz se jeví jako zjevně účelově předložený a nepravdivý, když sama žalovaná žalobci potvrzovala již v roce 2016 výdělek vyšší (25 466,28 Kč). Navíc ze srovnání s průměrnou mzdou podle statistiky ministerstva práce a sociálních věcí na pozici skladníka pro 4. čtvrtletí roku 2016 vyplývá, že při týdenním úvazku žalobce 37,5 hodiny by průměrná mzda na této pozici činila 25 256,45 Kč. Z tohoto pohledu se soudu jeví žalovanou původně potvrzovaná výše výdělku 25 466,28 Kč jako nejpravděpodobnější. Dvanáctinásobek částky 25 466,28 Kč pak při zaokrouhlení činí žalobcem požadovaných 305 592 Kč. Úrok z prodlení byl potom stanoven podle § 1970 OZ ve spojení s § 2 nař. vlády č. 531/2013 Sb. ve výši 8,05 % ročně, když počátek prodlení žalované je stanoven podle § 67 odst. 4 zákoníku práce. Mezi účastníky bylo nesporné, že nejbližší výplatní termín určený u žalované pro výplatu mzdy po skončení pracovního poměru (24. 3. 2017) byl dne 10. 4. 2017. Na počátek běhu úroku z prodlení přitom nemá vliv to, že žalovaná neměla důkazy o tom, že pracovní poměr končí z důvodu pracovního úrazu. Splatnost odstupného je v tomto případě dána zákonem. I tato procesní obrana žalované je však podle soudu účelová a nedůvodná, jelikož přinejmenším z listiny označené jako přeřazení na jinou funkci ze zdravotních důvodů se podává, že žalovaná chtěla žalobce přeřadit na funkci úklidového dělníka z důvodu, že podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně- lékařských služeb, nemohl žalobce dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz (§ 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce). Žalovaná si tedy podle soudu této skutečnosti vědoma byla, protože text uvedené listiny vyhotovovaný žalovanou v těsné časové souvislosti s posudkem MUDr. [příjmení] o nezpůsobilosti žalobce k práci poté, co byl z důvodu pracovního úrazu dlouhodobě v pracovní neschopnosti, je v tomto směru více než jednoznačný. Lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

16. Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti byla žalovanému za období do 30. 4. 2022 přiznána výrokem III. rozsudku ve výši 645 334 Kč a od měsíce května 2022 byla žalobci výrokem IV. rozsudku přiznána požadovaná měsíční renta 10 492 Kč (výše požadovaná po částečném zpětvzetí). Při stanovení výše náhrady vycházel soud z ust. § 271b zákoníku práce. Jako základ výpočtu vzal soud pravděpodobný výdělek žalobce před vznikem škody, tedy před ukončením pracovní neschopnosti, který pro rok 2017 činil 25 466 Kč. K tomu blíže viz předcházející odstavec. Prvním měsícem, ve kterém žalovanému vznikla ztráta na výdělku, byl duben 2017. Za každý z 9 měsíců roku 2017 tak žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi částkou pravděpodobným výdělkem 25 466 Kč a invalidním důchodem ve výši 4 976 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 9 x 9 490 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku za duben až prosinec 2017 tedy činí 85 410 Kč. Za každý z 12 měsíců roku 2018 žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) ve výši 26 357 Kč a invalidním důchodem ve výši 5 211 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 10 146 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2018 tedy činí 121 752 Kč. Za každý z 12 měsíců roku 2019 žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) ve výši 27 253 Kč a invalidním důchodem ve výši 5 867 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 10 386 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2019 tedy činí 124 632 Kč. Za každý z 12 měsíců roku 2020 žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) a § 1 nařízení vlády 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč) ve výši 28 822 Kč a invalidním důchodem ve výši 6 374 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 11 448 Kč. Náhrada za ztrátu na výdělku za rok 2020 tedy činí 137 376 Kč. Za každý z 12 měsíců roku 2021 žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) a § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč) a § 1 nařízení vlády č. 571/2020 Sb. (+ 7,1 %), ve výši 30 868 Kč a invalidním důchodem ve výši 6 639 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 12 x 13 229 Kč. Ztráta na výdělku za rok 2021 tedy činí 158 748 Kč. Soud je vázán návrhem žalobce a nemůže mu přiznat více, než kolik na náhradě sám požadoval. Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby v závěrečném návrhu domáhal za rok 2021 pouze částky 134 196 Kč. Za každý ze 4 celých měsíců roku 2022 (do vyhlášení rozhodnutí soudu) žalobci náleží náhrada ve výši rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) a § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč) a § 1 nařízení vlády č. 571/2020 Sb. (+ 7,1 %) a § 1 nařízením vlády č. 508/2021 Sb. (+ 1,3 % + 300 Kč) ve výši 31 569 Kč a invalidním důchodem ve výši 7 330 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 4 x 13 239 Kč. Ztráta na výdělku za 4 měsíce roku 2022 tedy činí 52 956 Kč. Soud je vázán návrhem žalobce a nemůže mu přiznat více, než kolik na náhradě sám požadoval. Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby v závěrečném návrhu domáhal za 4 měsíce roku 2022 pouze částky 41 968 Kč. Jelikož žalobce netvrdil, ani neprokazoval, že by před podáním žaloby vyzýval žalovanou k zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti včetně uplatnění renty (viz poučení soudu při jednání dne 29. 4. 2022, ve spise na č.l. 239) dostala se žalobkyně do prodlení až doručením žaloby dne 12. 6. 2020 a žalobci tak náleží úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozhodném znění až ode dne 13. 6. 2020, a to z do této doby vzniklé ztráty na výdělku ve výši 389 034 Kč (za období od dubna 2017 do května 2020). Jelikož v podané žalobě ve znění jejího doplnění ze dne 2. 6. 2020 již byla uplatněna renta do budoucna, přiznal soud žalobci také úrok z prodlení z každé měsíční ztráty na výdělku počínaje měsícem červnem 2020, přičemž prodlení z každé měsíční ztráty na výdělku stanovil k 11. dni měsíce následujícího po měsíci, za který vznikla ztráta na výdělku. Výplatní termín byl u žalované stanoven k 10. dni v měsíci. V této části se soud ztotožnil s argumentací žalované, že výplatu náhrady za ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nelze přiznat předem do každého 10. dne v měsíci. Tento požadavek je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v rozsudku č. j. 21 Cdo 796/2014 ze dne 7. 1. 2016, ze kterého vyplývá, že při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku je nutné vycházet ze skutečně dosažených výdělků a není tedy možné, aby byl zaměstnavatel zavázán hradit náhradu za ztrátu na výdělku„ dopředu“. Náhradu je možné stanovit až poté, co bude možno zjistit újmu, která zaměstnanci za předcházející měsíc vznikla. Lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

17. Pokud jde o rentu přiznanou žalobci výrokem IV. rozsudku od měsíce května 2022 do budoucna ve výši 10 492 Kč, tak ta odpovídá rozdílu mezi valorizovaným výdělkem před vznikem škody podle § 271u odst. 2 zákoníku práce a § 1 nařízení vlády č. 406/2017 Sb. (+ 3,5 %) spolu s § 1 nařízení vlády č. 321/2018 Sb. (+ 3,4 %) a § 1 nařízení vlády č. 321/2019 Sb. (+ 5,2 % + 151 Kč) a § 1 nařízení vlády č. 571/2020 Sb. (+ 7,1 %) a § 1 nařízením vlády č. 508/2021 Sb. (+ 1,3 % + 300 Kč) ve výši 31 569 Kč a invalidním důchodem ve výši 7 330 Kč spolu se mzdou 11 000 Kč, tedy 13 239 Kč. Soud je vázán návrhem žalobce a nemůže mu přiznat více, než kolik na náhradě sám požadoval. Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby v závěrečném návrhu domáhal renty pouze ve výši 10 492 Kč měsíčně. Renta přitom náleží žalobci nejdéle do konce října 2023, kdy dosáhne věku 65 let, nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění žalobci (§ 271b odst. 6 zákoníku práce).

18. Výrokem V. rozsudku soud zamítl žalobu co do náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za měsíc březen 2017 ve výši 4 286 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky od 11. 4. 2017 do zaplacení, protože podle soudu žalobci v měsíci březnu 2017 ztráta na výdělku nevznikla. Pokud pracovní poměr žalobce skončil dnem podpisu dohody o ukončení pracovního poměru, tedy dne 24. 3. 2017, vznikla žalobci ztráta na výdělku za 5 dní ve výši 6 063 Kč. Pokud soud od této částky odečetl invalidní důchod žalobce ve výši 4 976 Kč a minimální mzdu za 37,5 hodiny (37,5 x 66 Kč dle § 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017), tedy 2 475 Kč, zjistil, že žalobci ztráta na výdělku nevznikla. Pokud žalobce požadoval úrok již za období před 13. 6. 2020, soud tuto část žaloby zamítl z důvodů uvedených v odstavci šestnáctém.

19. K výpočtu výše ztráty na výdělku soud dále uvádí, že od příjmu, kterého by žalobce dosahoval u žalované, byla mimo částku invalidního důchodu odečítána dále částka 11 000 Kč odpovídající výši příjmu žalobce na pracovní pozici úklidového dělníka. Žalobce ve smyslu § 271b odst. 5 zákoníku práce bezdůvodně odmítl přeřazení na práci úklidového dělníka, ačkoliv k této práci byl zdravotně způsobilý (viz znalecký posudek MUDr. [celé jméno znalkyně]). Výši zameškaného výdělku soud zjistil z listiny nazvané přeřazení na jinou funkci ze zdravotních důvodů. Pokud žalovaná následně po koncentraci řízení (až v závěrečném návrhu) tvrdila, že pravděpodobný výdělek na pracovní pozici„ úklidový dělník“ by činil 15 440 Kč a byl by tvořen základní mzdou ve výši 11 000 Kč a dalšími složkami mzdy, které byly zaměstnancům žalovaného v té době vypláceny (osobním ohodnocením ve výši 2 000 Kč, docházkovým bonusem ve výši 2 000 Kč a příspěvkem na dopravu ve výši 440 Kč), pak k tomuto tvrzení soud nemohl přihlédnout vzhledem k účinkům koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. Okolnosti výše pravděpodobného výdělku žalobce na pozici úklidového dělníka museli být žalované známi již v době koncentrace řízení, která nastala dne 26. 10. 2020. Bylo na žalované, aby procesní obranu týkající se výše uplatněné náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 271b zákoníku práce uplatnila včas. Právně relevantní tvrzení k výši příjmu žalobce na pozici úklidového dělníka však žalobkyně učila opožděně, tedy po koncentraci řízení. Nad rámec odůvodnění soud dále konstatuje, že zjištěná výše příjmu na pozici úklidového dělníka se shodovala s výší minimální mzdy v době první evidence žalobce na úřadu práce (rok 2017) a výše náhrady je tudíž stejná jak při zohlednění minimální mzdy podle § 271b odst. 3 zákoníku práce, tak při zohlednění zameškaného výdělku podle § § 271b odst. 5 zákoníku práce. Pokud dále žalobkyně namítala, že žalovaný v dohodě o skončení pracovního poměru uvedl, že nemá vůči zaměstnavateli z titulu pracovního poměru či v souvislosti s ním žádné neuhrazené nároky, tak k tomuto ujednání nelze podle § 4a odst. 4 zákoníku práce přihlížet.

20. Výrokem VI. rozhodl soud ve smyslu § 142 odst. 3 os.ř. a § 149 odst. 2 o.s.ř. o nákladech řízení mezi účastníky tak, že žalobce má právo na plnou náhradu nákladů řízení. Ve smyslu § 155 odst. 1 o.s.ř. vyhradil soud rozhodnutí o výši tohoto nároku do samostatného usnesení. Žalobce byl v řízení převážně úspěšný a jeho neúspěch, který představuje kromě zamítnuté částky 4 286 Kč také část nepřiznaných úroků z prodlení (výrok V.) a dále část požadované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kterou vzal žalobce zpět (výrok II.). Tento neúspěch však představuje jen nepatrnou část předmětu řízení, když žalobce byl ke dni vyhlášení rozhodnutí úspěšný co do částky 645 334 Kč (98,3 %) a neúspěšný co do částky 11 290 Kč (1,7 %). Žalobci nevznikly v řízení žádné jiné náklady, než odměna zástupce ustanoveného usnesením ze dne 2. 4. 2020, č.j. 20 C 76/2020-42. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o. s. ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se pak projevila v tom, že soud náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přiznal zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanovil ve prospěch ("k rukám") státu. Nezaplatí-li povinný náhradu nákladů řízení státu dobrovolně, může se stát domáhat (vlastním jménem) jejich zaplacení cestou výkonu rozhodnutí (exekuce). K tomu srovnej např. rozhodnutí NSČR ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2553/2017.

21. O nákladech řízení hrazených státem pak bylo rozhodnuto dle § 148 odst. 1 o.s.ř. a jejich plná náhrada byla uložena v řízení neúspěšné žalované. Náklady vynaložené státem jsou představovány znalečným zaplaceným znalkyni [příjmení] [celé jméno znalkyně], [anonymizováno] dle usnesení zdejšího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] ve výši 9 450 Kč a usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] ve výši 1 125 Kč Celkem tedy 10 575 Kč Lhůta k plnění byla určena jako obecná třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

22. Výrok VIII. tohoto rozsudku vychází z ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobce byl od placení soudních poplatků zcela osvobozen usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], jeho návrhu bylo vyhověno v rozsahu uvedeném ve výrocích I., III. a IV. rozsudku, žalovaná nemá proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení a není od poplatku osvobozena. Výše soudního poplatku 47 022 Kč odpovídá položce 1 bod 1 písm. b) sazebníku soudních poplatků. Jako základ poplatku vzal soud podle § 6 odst. 2 zákona o soudních poplatcích součet částky 305 592 (odstupné) Kč a 634 842 Kč (náhrada za ztrátu na výdělku za dobu prvních 5 let). Jelikož žalobce požadoval po žalované náhradu za ztrátu na výdělku v podobě opětujícího se plnění za dobu delší 5 let, stanovil soud základ poplatku z tohoto nárok ve smyslu § 6 odst. 3 zákona o soudních poplatcích jako součet přiznaných náhrad za prvních 5 let. Jelikož v každém roce je výše ztráty na výdělku jiná (závislá na zákonné valorizaci příjmu a růstu invalidního důchod) nelze v dané věci postupovat jinak, než stanovit pětinásobek ročního plnění jako součet ztráty na výdělku za prvních 5 let, tedy za období od dubna 2017 do března 2022, tedy částkou 634 842 Kč.

Poučení