20 C 77/2021-107

Rubrum

Okresní soud v Přerově rozhodl samosoudcem JUDr. Adamem Talandou, Ph.D. ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2 jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení 2 091 418,50 Kč – nemajetková újma, náhrada škody takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 31 032,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 032,87 Kč od [datum] do zaplacení, b) částku 60 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 350 Kč od [datum] do zaplacení, c) částku 337 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 337 250 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se zamítá v části, ve které se žalobce po žalované domáhal a) částky 35,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35,63 Kč od [datum] do zaplacení, b) částky 1 662 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 662 750 Kč od [datum] do zaplacení.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobci se z účtu Okresního soudu v Přerově vrací zaplacená záloha na provedení důkazu ve výši 2 000 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] ve znění doplnění ze dne [datum], částečného zpětvzetí žaloby ze dne [datum], doplnění ze dne [datum] a doplnění ze dne [datum] se žalobce po žalované domáhal zaplacení celkem částky 2 091 418,50 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy a náhrady škody. Žalobce byl trestně stíhán na základě usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného Policií ČR, KŘP OK, OOK, SKPV, ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], dále proti němu byla podána obžaloba a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 16. 6. 2020, č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 To 58/2020-1630, byl zproštěn obžaloby z důvodu, že se projednávaný skutek nestal. Během trestního stíhání byl žalobce usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 6. 2019, č. j. 0 Nt 11001/2019-7, vzat do vazby, ve které byl od [datum] do [datum] (355 dní). Trestním stíháním bylo zasaženo do soukromého života žalobce a byla dotčena jeho čest a dobrá pověst také v souvislosti s mediální prezentací trestního stíhání, ve které byl žalobce označován jako vrah a dáván do souvislosti s jinými kauzami. Žalobce se nyní po žalované domáhal částky 31 068,50 Kč jako náhrady na obhajobu v trestním řízení ve smyslu § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. (žalobce při odměně za jeden úkon ve výši 3 100 Kč požadoval za čtyři úkony obhájce částku 15 500 Kč, při paušální náhradě nákladů obhájce 300 Kč za čtyři úkony požadoval částku 1 200 Kč, za cestovné advokáta za 15 cest z [obec] do [obec] a zpět požadoval 4 365 Kč a za promeškaný čas advokáta v trvání 30 půlhodin za cestování požadoval 3 000 Kč, za cestovné advokáta za jednu cestu z [obec] do [obec] a zpět požadoval 1 012 Kč a za promeškaný čas advokáta v trvání šesti půlhodin za cestování požadoval 600 Kč, k tomu požadoval náhradu za daň z přidané hodnoty 5 391,50 Kč). Dále se domáhal náhrady ušlého zisku ve výši 60 350 Kč za dobu strávenou ve vazbě podle § 30 zákona č. 82/1998 Sb. (paušální náhrada 170 Kč za každý den vazby při délce vazby 355 dní), neboť v době vzetí do vazby pracoval v oblasti údržby zeleně jako brigádní pracovník s výdělkem asi 10 000 Kč měsíčně. A konečně se žalobce domáhal zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do jeho soukromého života trestním stíháním ve výši 2 000 000 Kč ve smyslu § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Žalobce uvedl, že byl stíhán pro trestný čin vraždy, což mělo negativní dopady na jeho pověst, dále strávil ve vazbě celkem 355 dní až do zproštění obžaloby, celé trestní stíhání mělo vliv na zdraví jeho otce, který v důsledku toho zemřel, negativní vliv měla také medializace případu a v důsledku trestního stíhání musel žalobce zanechat činnosti trenéra mládeže v oblasti bojových sportů a měl problémy si poté najít zaměstnání. Požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění žalobce odůvodnil také odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] Celkem tak žalobce po žalované požadoval částku 2 091 418,50 s úrokem z prodlení od [datum] (den následující po dni, kdy měl být nárok nejpozději uhrazen podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) do zaplacení a náhradu nákladů řízení. Žalobce nárok uplatnil u žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. a žalovaná uplatněný nárok v uvedené výši neuspokojila.

2. Podáním doručeným soudu dne [datum] žalobce ještě před prvním jednáním ve věci vzal žalobu částečně zpět co do částky 118 519,50 Kč s odůvodněním, že žalovaná rozhodla o žalobcově uplatněném nároku stanoviskem ze dne [datum], konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]) a přiznala a poukázala žalobci částku 118 519,50 Kč představující část nákladů na obhajobu v trestním řízení. V rozsahu této částky bylo řízení částečně zastaveno usnesením Okresního soudu v Přerově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Shora uvedené vymezení žaloby je ve znění po částečném zastavení řízení.

3. Žalovaná žalobou uplatněné nároky neuznala (vyjma části nákladů na obhajobu ve výši 118 519,50 Kč, které žalobci uhradila; viz výše) a navrhla žalobu zamítnout. Ohledně nároku na náhradu nákladů obhajoby žalovaná namítala, že dva z požadovaných úkonů byly učiněny před zahájením trestního stíhání a u zbylých úkonů a nákladů na cestovné poukazovala na neprokázání vynaložení nákladů a na nedoložení potřebných listinných podkladů. K nároku na náhradu ušlého zisku žalovaná uvedla, že žalobce včas nedoložil podklady o své pracovní činnosti, a pokud je doložil později, tak z nich vyplývá, že byl zaměstnán toliko na dohodu o provedení práce, ze které mu zbývalo vykonat nejvýše 95 hodin s odměnou 140 Kč za hodinu. Nadto žalovaná zdůraznila, že jsou pochybnosti o tom, zda by žalovaný v době výkonu vazby vůbec pracoval. Ohledně nemajetkové újmy žalovaná namítala, že žalobce se domáhal toliko nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nikoli nemajetkové újmy za čas strávený ve vazbě. Dále uvedla, že nebyly prokázány okolnosti, které by svědčily pro zadostiučinění v penězích, a že postačuje omluva poskytnutá žalovanou. Poukázala na to, že žalobce byl opakovaně soudně trestán a byl již ve výkonu trestu, v průběhu řízení komunikoval s policejními agenty o možnosti likvidace těla, nebyla prokázána příčinná souvislost mezi úmrtím otce žalobce a trestním stíháním a na pracovní možnosti žalovaného. Dále žalovaná poukázala na to, že žalobci nelze přiznat požadovaný úrok z prodlení od [datum], neboť potřebné podklady pro rozhodnutí o nárocích doložil až dne [datum].

4. Soud věc projednal při jednáních dne [datum] a dne [datum] a rozsudek vyhlásil u jednání dne [datum]. Během jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích a učinili shodná tvrzení o skutkových okolnostech, soud provedl listinné důkazy, důkaz výslechem žalobce a důkazy výslechem svědků.

5. Účastníci učinili následující shodná tvrzení o skutkových okolnostech, která soud ve smyslu § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), vzal za svá skutková zjištění a dále k nim neprováděl dokazování.

6. Proti žalobci bylo vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. 81 T 6/2020 pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb. Trestní stíhání proti žalobci bylo zahájeno usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum], proti kterému podal žalobce stížnost, která byla zamítnuta. V průběhu trestního stíhání byl žalobce vzat do vazby se započtením doby vazby ode dne [datum] a ve vazbě byl do [datum], tj. 355 dní. Obžaloby byl žalobce zproštěn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum]; důvodem zproštění obžaloby bylo, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl žalovaný stíhán, tj. ve smyslu § 226 písm. a) trestního řádu.

7. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu“), podáním ze dne [datum], kterým se domáhal částky 149 588 Kč jako náhrady nákladů na obhajobu, částky 150 000 Kč za náhradu ušlého zisku a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná žalobci na základě uplatněného nároku přiznala a vyplatila částku 118 519,50 Kč za náhradu nákladů obhajoby.

8. Žalobci byly poskytnuty úkony právní služby ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum], a to jeho obhájcem Mgr. [jméno] [příjmení], přičemž úkonů ve dnech [datum] a [datum] se účastnil obhájce Mgr. [příjmení]. Obhájce žalobce vykonal v souvislosti s poskytnutím právních služeb celkem 15 cest osobním motorovým vozidlem na trase z [obec] do [obec] a zpět a jednu cestu na trase z [obec] do [obec] a zpět, přičemž tyto cesty zabraly čas uvedený v žalobě, tj. na trase z [obec] do [obec] a zpět 30 půlhodin a na trase z [obec] do [obec] a zpět šest půlhodin.

9. Žalobce byl celkem devětkrát soudně trestán a byl dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobce byl odsouzen v roce 1989 za krádež, na odsouzení se vztahuje amnestie; v roce 1990 za krádež, uložen podmíněný trest, odsouzení zahlazeno; v roce 1991 za omezování podřízené a nižší osoby a porušování povinnosti dozorčí služby, uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, odsouzení zahlazeno; v roce 1997 za podvod, uložen peněžitý trest, odsouzení zahlazeno; v roce 2004 za ohrožení pod vlivem návykové látky, uložen zákaz činnosti a trest odnětí svobody, jehož výkonu byl podmíněné propuštěn a osvědčil se, v roce 2005 za maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, uložen zákaz činnosti a peněžitý trest, který byl uhrazen; v roce 2011 za úvěrový podvod, uložen podmíněný trest, na odsouzení se vztahuje amnestie; v roce 2012 za omezování osobní svobody, uložen podmíněný trest, osvědčil se; v roce 2017 za ublížení na zdraví, uložen podmíněný trest.

10. Dále soud provedl listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění.

11. Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že žalobce byl zproštěn obžaloby Krajského státního zastupitelství v [obec], pobočka v Olomouci, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], podle které se měl dopustit trestného činu vraždy, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obžalovaný stíhán. Dále je v rozsudku popsán průběh trestního řízení a shromážděné důkazy včetně konstatování použití policejních agentů, s nimiž se žalobce bavil o možnosti usmrcení člověka a možnosti zbavit se lidského těla za finanční odměnu. Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] – bylo zjištěno, že odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], bylo zamítnuto.

12. Ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. [spisová značka], bylo zjištěno, že podle protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne [datum] (č. l. 182 až 190 trestního spisu) byl příkaz k domovní prohlídce před započetím prohlídky doručen„ obhájci podezřelého“ Mgr. [jméno] [příjmení], který byl domovní prohlídce přítomen (odešel v 16:00 hodin), dále je patrné, že je prošetřováno úmrtí člověka; podle příkazu k domovní prohlídce ze dne [datum] (č. l. 177 až 178 trestního spisu) byla povolena prohlídka prostor ve věci usmrcení člověka, přičemž podezřelým je žalobce; podle protokolu o výslechu osoby zadržené ze dne [datum] v době od 00:03 do 00:23 hodin (č. l. 382 až 385 trestního spisu) byl obhájce Mgr. [jméno] [příjmení] výslechu přítomen; podle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] (č. l. 409 až 411 trestního spisu) bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Z uvedeného trestního spisu také vyplývá, že z žalobcem uplatňovaných 15 cest učiněných jeho obhájcem v trestním řízení bylo devět cest uskutečněno v roce 2019 a zbylých šest cest v roce 2020.

13. Z příjmového pokladního dokladu ze dne [datum] bylo zjištěno, že advokátní kancelář [příjmení], [jméno], [příjmení] v [obec] přijala od žalobce částku 150 000 Kč za obhajobu v trestní věci sp. zn. [spisová značka]. Z faktury [číslo] 2020 ze dne [datum] vystavené advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] adresátovi Advokátní kanceláři [příjmení], [jméno], [příjmení] bylo zjištěno, že byla vyúčtována částka 75 000,64 Kč včetně DPH jako odměna za substituci a konzultaci v trestní věci žalobce vedené pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Z příjmového pokladního dokladu ze dne [datum] a výdajového pokladního dokladu ze dne [datum] bylo zjištěno, že Advokátní kancelář [příjmení], [jméno], [příjmení] uhradila advokátovi Mgr. [jméno] [příjmení] částku 75 000 Kč. Z technického průkazu k vozidlu Škoda Superb advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že palivem je motorová nafta (NM) a kombinovaná spotřeba činí 5 litrů [číslo] km.

14. Z propouštěcí zprávy z nemocnice [obec] k osobě [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že pacient měl řadu zdravotních problémů a během hospitalizace byl depresivně laděný. Ze zprávy psychosociálního centra [obec] k osobě [jméno] [celé jméno žalobce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že pacient byl ve špatné psychické náladě, nechutenství, tělesná slabost, zlost; příčina neuvedena. Z úmrtního listu [jméno] [celé jméno žalobce] a z úmrtního oznámení bylo zjištěno, že [jméno] [celé jméno žalobce], narozený dne [datum], zemřel dne [datum].

15. Ze zprávy zaměstnavatele [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobce byl u [jméno] [příjmení] zaměstnán na dohodu o provedení práce v období od [datum] do [datum], smlouva byla uzavřena do [datum] a pracovní činnosti byla ukončena z důvodu vzetí žalobce do vazby, průměrný měsíční příjem činil 9 567 Kč, tj. 140 Kč za hodinu.

16. Z novinového článku„ Recidivistu viní, že před dvanácti lety zabil muže a rozpustil ho v louhu“ ze serveru idnes.cz bylo zjištěno, že jde o novinovou zprávu, ve které se uvádí, že žalobce byl obžalován, jakým činem, jak probíhalo jednání a co na jednání zaznělo; bylo také uvedeno, že případ provází rozpory.

17. Z výzvy žalované ze dne [datum] bylo zjištěno, že v návaznosti na uplatnění nároku vyzvala žalovaná žalobce k doplnění listin k prokázání nároku, a to osvědčení o plátci DPH, pracovní smlouvy a výplatních pásek a technického průkazu vozidla advokáta.

18. Dále soud provedl důkaz výslechem žalobce, ze kterého učinil následující skutková zjištění. Žalobce se po skončení předmětného trestního řízení ucházel o zaměstnání u zaměstnavatele [příjmení], v baru Bonver a u zaměstnavatele Přikryla, ale nebyl přijat, podle tvrzení žalobce by se to nelíbilo spolupracovníkům. O dřívějších trestních stíháních a výkonech trestu všichni okolo žalobce věděli, problém byl s posledním trestním stíháním. Nyní je žalobce veden na Úřadu práce, ale je na neschopence (též do jednací síně žalobce docházel podepřen berlemi) a na schůzky se zaměstnavateli ani nechodil. Pokud žalobce uváděl, že se s ním po předmětném trestním stíhání nechtěl bavit otec, ale pak vzal žalobce k sobě bydlet, nepovažuje soud tuto skutečnost za dostatečně prokázanou.

19. Dále soud provedl důkaz výslechem svědků. Při hodnocení výpovědi svědků soud dospěl k názoru, že všichni svědci se snažili vypovídat takovým způsobem, aby žalobci nijak neuškodili, aniž by přitom uváděli nepravdu. Výpovědi všech svědků tedy byly opatrné, zvláště pokud jde o zjišťování povědomí svědků o dřívějších trestních stíháních a výkonech trestu žalobce, neboť v této oblasti se všichni svědci vyjadřovali až vyhýbavě. Při zohlednění tohoto závěru soud z výpovědi svědků učinil následující skutková zjištění.

20. Z výpovědi svědka [jméno] [jméno] bylo zjištěno, že s žalobcem jsou dlouhodobí přátelé, trénovali spolu mládež v tělocvičně nad barem Bonver, ale museli skončit po zahájení trestního stíhání žalobce, neboť rodiče si to už nepřáli a majitel prostor chtěl, aby prostory vyklidili. Trénování mládeže netrvalo dlouho, teprve začali po vykonání trenérských zkoušek. Dále se svědek vyjadřoval ke své znalosti trestní minulosti žalobce tak, že o ní ví, ale neví, co konkrétně, nepřísluší mu se o to starat.

21. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že s žalobcem jsou dlouhodobí přátelé. Svědek provozuje podnik [příjmení] [příjmení] [jméno], je to s. r. o., kde se po skončení předmětného trestního řízení žalobce ucházel o práci šatnáře a ostrahy podniku. Svědek věděl z médií, že žalobce měl někoho zavraždit, že byl obviněn a byl ve vazbě, a protože se to o žalobci vědělo veřejně, tak ho nezaměstnal. Žalobce neměl pověst, aby ho svědek mohl zaměstnat, nehodilo se to do jeho konceptu podnikání. Nikdy předtím žalobce ve svědkově podniku nepracoval ani se o práci neucházel, ale svědek žalobce dříve zaměstnával v jiné společnosti ve stavebnictví. Svědkovi je známo, že žalobce dříve pracoval v jiných nočních podnicích jako šatnář nebo vyhazovač. Ke své znalosti trestní minulosti žalobce svědek uvedl, že o ní věděl, i o výkonu trestu, ale nezajímalo ho to, věděli to i společní přátelé svědka a žalobce, desítky lidí.

22. Z výslechu svědkyně [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že s žalobcem se zná, v letech 2006 až 2014 spolu udržovali vztah a v poslední době jsou přátelé. Svědkyně provozuje bar Bonver, kde všichni viděli, když si pro žalobce přišla policie, lidé se na to ptali a na žalobce tím byl označen jako vrah. Svědkyně žalobce zaměstnávala v letech 2009 až 2012 v baru Bonver jako údržbáře, tehdy při přijetí do zaměstnání nevyžadovala výpis z rejstříku trestů, v kasinu je to taková práce, že si lidi nelze moc vybírat, člověk může být rád, že mu zaměstnanci neodnesou peníze. Jako zaměstnanec byl spolehlivý a oblíbený. Po předmětném trestním řízení se žalobce ucházel o práci v baru Bonver, ale svědkyně ho nezaměstnala z důvodu jeho pověsti, jde o jeho pověst obecně, kvůli ostatním lidem. K dotazu na její znalost o trestní minulosti žalobce svědkyně uvedla, že ví o trestním stíhání z důvodu jízdy bez řidičského oprávnění, o jiném trestním stíhání neví, pak ví o předmětném trestním stíhání, které označila za stíhání pro ublížení na zdraví, přičemž se tato věc řešila už dříve okolo roku 2013. Tuto část výpovědi týkající se znalosti svědkyně o trestní minulosti žalobce považuje soud za krajně nevěrohodnou, neboť ostatní svědci opatrně připustili, že znají trestní minulost a je nepravděpodobné, že by svědkyně, která byla s žalobcem v letech 2006 až 2014 ve vztahu, nevěděla o trestní minulosti žalobce, který byl v této době dvakrát soudně trestán.

23. Z výslechu svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že s žalobcem se zná, neboť pochází ze stejné obce, a dále svědek žalobce zaměstnával asi před třemi lety po dobu 3 nebo 4 měsíců. Svědek žalobce zaměstnával na dohodu, jako zaměstnanec fungoval zodpovědně. Svědek byl s žalobcem spokojen a plánoval ho zaměstnat na plný pracovní úvazek, ale pak už to nešlo. Po skončení předmětného trestního stíhání se žalobce ucházel u svědka o práci, ale svědek neměl zájem z důvodu špatné pověsti žalobce. Svědek se vyjádřil ke své znalosti trestní minulosti žalobce tak, že věděl o žalobcově zkušenosti s trestním řízením, nic konkrétního, jen co se povídá. Dozvěděl se také o předmětném trestním stíhání pro vraždu.

24. Soud zamítl provedení listinného důkazu označeného jako osvědčení trenéra, který navrhl žalobce u jednání dne [datum], neboť jde o důkaz navržený po koncentraci řízení, aniž by se jednalo o důkaz, který žalobce bez své viny nemohl uvést dříve.

25. Po provedeném dokazování při zohlednění mezi účastníky nesporných skutečností soud vzal za zjištěný následující skutkový stav.

26. Proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání u Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka] pro podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Dne [datum] byl žalobce zadržen a následně byl vzat do vazby, která se započítává od [datum] do [datum], tj. ve vazbě žalobce strávil celkem 355 dní. Usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce a žalobce proti němu podal stížnost, která byla zamítnuta. Následně podané obžaloby byl žalobce zproštěn rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum]. Důvodem zproštění obžaloby bylo, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl žalovaný stíhán ve smyslu § 226 písm. a) trestního řádu. V průběhu trestního řízení bylo využito policejních agentů, s nimiž se žalobce bavil o možnosti usmrcení člověka a možnosti zbavit se lidského těla za finanční odměnu.

27. V průběhu trestního řízení byly žalobci poskytnuty mimo jiné čtyři úkony právní služby obhájcem Mgr. [jméno] [příjmení] nebo obhájcem Mgr. [jméno] [příjmení] ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum]. Za poskytnuté úkony obou obhájců žalobce uhradil požadovanou odměnu obhájců. Úkony dne [datum] a [datum] byly poskytnuty během trestního řízení ještě před zahájením trestního stíhání a účastnil se jich obhájce žalobce, se kterým orgány činné v trestním řízení jednaly jako s obhájcem. Obhájce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] vykonal v souvislosti s poskytnutím právních služeb v trestním řízení celkem 15 cest osobním motorovým vozidlem na trase z [obec] do [obec] a zpět, přičemž devět uplatňovaných cest se uskutečnilo v roce 2019 a zbylých šest cest v roce 2020, a dále jednu cestu na trase z [obec] do [obec] a zpět. Uvedené cesty zabraly na trase z [obec] do [obec] a zpět 30 půlhodin a na trase z [obec] do [obec] a zpět šest půlhodin. Vozidlo Škoda Superb advokáta Mgr. [jméno] [příjmení] má průměrnou kombinovanou spotřebu motorové nafty 5 litrů [číslo] km.

28. Žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody podáním ze dne [datum], kterým se domáhal částky 149 588 Kč jako náhrady nákladů na obhajobu, částky 150 000 Kč za náhradu ušlého zisku a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná vyzvala žalobce k doložení dalších podkladů k posouzení požadovaného nároku dne [datum], a to konkrétně k doložení osvědčení o plátci DPH, pracovní smlouvy a výplatních pásek a technického průkazu vozidla advokáta. Následně dne [datum] žalovaná na základě uplatněného nároku přiznala a vyplatila žalobci částku 118 519,50 Kč jako částečnou náhradu nákladů obhajoby.

29. Žalobce byl celkem devětkrát soudně trestán a byl dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody. O trestní minulosti žalobce lidé v jeho okolí (přátelé, zaměstnavatelé, spolupracovníci) věděli, třebaže nemuseli nutně znát povahu všech žalobcových odsouzení.

30. Žalobce byl zaměstnán na dohodu o provedení práce u zaměstnavatele [jméno] [příjmení] v období od [datum] do [datum], smlouva byla uzavřena do [datum] a pracovní činnosti byla ukončena z důvodu vzetí žalobce do vazby, průměrný měsíční příjem činil 9 567 Kč, tj. 140 Kč za hodinu. Zaměstnavatel před zahájením předmětného trestního řízení plánoval zaměstnat žalobce na plný pracovní úvazek, ale z důvodu trestního stíhání k tomu nedošlo. Po skončení předmětného trestního stíhání se žalobce znovu ucházel o práci u uvedeného zaměstnavatele, ale ten ho do zaměstnání nepřijal pro špatnou pověst žalobce.

31. Žalobce se před zahájením předmětného trestního stíhání věnoval tréninku mládeže v bojových sportech, s čímž musel v důsledku zahájení trestního stíhání skončit, trestní stíhání nelibě nesli rodiče, a v důsledku toho tělocvična zanikla, přičemž po skončení trestního stíhání už se žalobce k tréninku mládeže nevrátil.

32. Žalobce se po skončení předmětného trestního stíhání ucházel o místo také v baru a diskotéce, které provozují jeho známí, ale nebyl přijat z důvodu své špatné pověsti, která nepůsobí dobře na lidi. Žalobce je nyní evidován jako uchazeč o zaměstnání na Úřadu práce, ale nechodí na schůzky se zaměstnavateli, neboť je na neschopence.

33. O trestním stíhání žalobce informoval tisk tak, že bylo popsáno, čím je viněn, jak probíhá jednání, a že případ provází rozpory.

34. Soud naopak nevzal za zjištěnou součást skutkového stavu, že by úmrtí žalobcova otce dne [datum] jakkoli souviselo s předmětným trestním stíháním žalobce.

35. Na zjištěný skutkový stav soud navázal právním hodnocením a dospěl k následujícím právním závěrům.

36. Nároky uplatněné žalobou soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon o odpovědnosti státu“). Předně je nutno uvést, že zákon o odpovědnosti státu provádí na ústavní úrovni zakotvené právo na náhradu škody způsobené člověku nezákonným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Možnost každého domáhat se proti státu náhrady za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup je důležitou součástí pojetí právního státu, který existuje pro své občany a je striktně vázán tím, co mu zákon dovoluje, aby naopak umožnil občanům dělat vše, co jim zákon nezakazuje. Přestože stát v rámci svého postavení působí vůči občanům vrchnostensky, z pozice moci, musí se pohybovat jen v rámci určených pravidel a při výkonu své moci musí šetřit práv člověka zakotvených na ústavní úrovni, která se prolínají celým právním řádem. V projednávané věci jde především o nedotknutelnost osoby, právo na osobní svobodu a presumpci neviny, k jejichž omezení v rámci zákona dochází v trestním řízení. Žalobce byl trestně stíhán, v rámci trestního stíhání byl vzat do vazby a následně byl nestranným a nezávislým soudem zproštěn podané obžaloby. Z pohledu práva žalobce je, a po celou dobu trvání trestního stíhání byl, nevinným člověkem (tedy alespoň ohledně skutku projednávaného v předmětném trestním stíhání), jehož osobní svoboda byla v průběhu trestního stíhání omezena, a na jehož osobní život i pověst negativně dopadá už samotné vedení trestního stíhání. Trestní stíhání, na jehož konci je obžalovaný zproštěn obžaloby, se označuje za nezákonné trestní stíhání (bez ohledu na to, na základě jakých skutečností či indicií bylo trestní stíhání proti konkrétnímu člověku zahájeno, ovšem s výjimkou toho, že si trestně stíhaný způsobil trestní stíhání sám svým chováním a s výjimkou některých způsobů skončení trestního stíhání) a nezákonně trestně stíhanému člověku za něj náleží náhrada za škodu a nemajetkovou újmu právě podle uvedeného zákona o odpovědnosti státu.

37. Žalobce v tomto řízení uplatnil tři nároky, které soud právně posoudil následovně. Prvním uplatněným nárokem byl nárok na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu v předmětném trestním řízení ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu. Druhým nárokem byl nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v souvislosti s nemožností vykonávat pracovní činnost za odměnu v důsledku trestního stíhání ve smyslu § 7, § 8 a § 30 zákona o odpovědnosti státu. Třetí nárokem byl nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění poskytnutého v penězích za nezákonné trestní stíhání a za čas strávený ve vazbě ve smyslu § 7, § 8, § 9 a § 31a zákona o odpovědnosti státu. S ohledem na námitku žalované soud na tomto místě uvádí, že všechny nároky považuje za řádně a včas uplatněné. Žalobce v souladu s § 14 zákona o odpovědnosti státu uplatnil všechny nároky nejprve u žalované jako u příslušného úřadu podle § 6 zákona o odpovědnosti státu. Rozhodnutí trestního soudu o zproštění obžaloby proti žalobci nabylo právní moci dne [datum], žalobce nárok u žalované uplatnil dne [datum] a žalobou u tohoto soudu uplatnil nárok dne [datum], neboť žalovaná o nároku nerozhodla ve lhůtě šesti měsíců od uplatnění nároku podle § 15 zákona o odpovědnosti státu (žalovaná o nároku rozhodla dne [datum]). Soud tak považuje všechny nároky za včas uplatněné podle § 32, § 33 a § 35 zákona o odpovědnosti státu. Samotné uplatnění nároku u žalované (tzv. předběžné projednání) pak není hmotněprávní podmínkou úspěšnosti žaloby, ale jeho účelem je předejití soudním sporům. Není proto podstatné, že žalobce uplatnil nároky u žalobkyně v jiné (nižší) výši, než v jaké je pak uplatnil u soudu. Nadto nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaná ve lhůtě šesti měsíců od uplatnění nároků (tzv. předběžného projednání) o nárocích nijak nerozhodla, ani nedala najevo, zda považuje uplatnění nároků za dostatečné, či zda a v jaké výši hodlá nároky uspokojit. Soud tedy zvýšení požadované částky v soudním řízení oproti uplatnění nároku mimosoudně nepovažuje za překážku pro rozhodnutí nebo za důvod pro zamítnutí části žaloby. Pokud jde o úplnost uplatnění nároků, považuje soud všechny nároky za dostatečně vymezené včetně rozhodujících skutkových okolností, na kterých žalobce své nároky zakládá. Žalobce v žalobě a v doplnění žaloby popsal, že byl trestně stíhán, že v průběhu trestního stíhání byl vzat do vazby, a že to vše negativně působilo na jeho soukromý i pracovní život a na jeho pověst, že vynaložil určitou částku na obhajobu v trestním řízení a přišel o možnost pracovní činnosti za odměnu. Soud celou žalobu se všemi uplatněnými nároky posuzuje komplexně a má za to, že s uvedenou argumentací se žalobce nepochybně domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním i vzetím do vazby ve všech oblastech života, proto se soud neztotožnil s námitkou žalované, že by žalobce požadoval (vedle náhrady škody) toliko zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a nikoli též za čas strávený ve vazbě.

38. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce řádně a včas uplatnil shora uvedené nároky, jejichž oprávněnost následně soud posuzoval. Obecně lze zopakovat, že trestní stíhání žalobce, které skončilo zprošťujícím rozsudkem, je třeba považovat za nezákonné trestní stíhání, za které obecně náleží náhrada majetkové škody a nemajetkové újmy podle zákona o odpovědnosti státu, která mu v rámci nezákonného trestního stíhání vznikla. Současně jde o objektivní odpovědnost státu, které se podle § 2 zákona o odpovědnosti státu nemůže stát žádným způsobem zprostit. V případě nezákonného trestního stíhání, které se pro účely odpovědnosti státu posuzuje jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a násl. zákona o odpovědnosti státu, se pak podle ustálené rozhodovací praxe (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], publikováno pod [spisová značka] civ.) pro založení nároku nevyžaduje využití opravných prostředků proti nezákonnému rozhodnutí (tj. stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání), jak to stanoví § 8 zákona odpovědnosti státu; nadto žalobce v nyní projednávaném případě opravných prostředků využil. Důvodem pro vyloučení nároku z odpovědnosti státu i v případě zproštění obžaloby by podle § 12 zákona o odpovědnosti státu mohlo být chování žalobce, který si vazbu, resp. celé trestní stíhání, zavinil sám. V nyní projednávaném případě je nepochybné, že žalobce svým chováním do jisté míry přiživoval postup policejního orgánu svými řečmi o možnosti zbavit se lidského těla, avšak jednání žalobce nebylo podle soudu takové intenzity, aby bylo způsobilé vyloučit nároky vůči státu za nezákonné trestní stíhání. Žalobce se před policejními agenty vyjadřoval k možnosti usmrcení člověka a zbavení se lidského těla za finanční odměnu, čímž nepochybně přispíval k zájmu policejního orgánu o svou osobu, ale šlo o chvástání se v době již probíhajícího trestního řízení, které bylo zahájeno na základě jiných indicií, a žalobce sám si tedy přímo trestní stíhání nepřivodil; žalobcovo přiživování trestního řízení však soud musel zohlednit při stanovení výše náhrady (viz dále). Dále bylo zjištěno, že žalobce byl vzat do vazby a z obsahu spisu je zřejmé, že byl vzat do tzv. vazby útěkové podle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „trestní řád“), a do tzv. vazby koluzní podle § 67 písm. b) trestního řádu. Důvodem vazby útěkové byla především výše hrozícího trestu současně se skutečností, že žalobce neměl rodinné vazby a měl bohatou trestní minulost. To však nelze považovat za důvod vazby, který by si žalobce sám svým chováním způsobil ve smyslu § 12 zákona o odpovědnosti státu, neboť důvodem nebylo např. to, že by se žalobce již snažil uprchnout nebo skrývat, ale obecně vysoký hrozící trest a žalobcův neukotvený životní styl. Důvodem vazby koluzní byla obava, že by žalobce mohl působit na svědky nebo jinak mařit trestní stíhání s ohledem na žalobcovu trestní minulost a na to, že se osobně zná s důležitými svědky. Ani to však nelze považovat za důvod vazby, který by si žalobce sám svým chováním způsobil ve smyslu § 12 zákona o odpovědnosti státu, neboť opět nejde o konkrétní chování žalobce, který by např. již působil na některé svědky, ale obecně o jeho trestní minulost. Právě vytýkanou trestní minulost žalobce pak soud v nyní projednávaném případě musel zohlednit při stanovení výše náhrady (viz dále). Soud tedy shrnuje, že obecně je dán nárok žalobce na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání. Soud dále posuzoval jednotlivé uplatněné nároky a jejich výši.

39. Prvním nárokem byl nárok na náhradu majetkové škody spočívající v nákladech obhajoby v předmětném trestním řízení ve výši celkem 31 068,50 Kč (k výši původně uplatněného nároku a důvodu částečného zpětvzetí žaloby viz výše), a to za úkony obhájce, za cestovné a ztrátu času a za náhradu daně z přidané hodnoty.

40. Částku 15 500 Kč žalobce požadoval za čtyři úkony právní služby obhájce, tj. částku 3 100 Kč za úkon dne [datum], částku 6 200 Kč za úkon dne [datum], částku 3 100 Kč za úkon dne [datum] a částku 3 100 Kč za úkon dne [datum]. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že všechny čtyři úkony právní služby byly pro žalobce provedeny advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] či substitutem Mgr. [jméno] [příjmení]. Současně bylo prokázáno, že žalobce požadované náklady advokátovi či jeho substitutovi uhradil, tedy náklady skutečně vynaložil. Také výši požadované částky soud považuje za odpovídající podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ advokátní tarif“), neboť je správně určena tarifní hodnota 50 000 Kč podle § 10 odst. 3 písm. d) advokátního tarifu, u které činí odměna za jeden úkon podle § 7 bodu 5. advokátního tarifu částku 3 100 Kč, přičemž soud považuje za přípustné také dvojnásobné zvýšení odměny podle § 12 odst. 1 advokátního tarifu za úkon učiněný dne [datum], který se konal v nočních hodinách. K tomu žalobce požadoval částku 1 200 Kč za režijní paušál hotových výdajů ke čtyřem úkonům obhajoby. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud také posoudil jako oprávněný, ze stejných důvodů jako u shora uvedené odměny advokáta. Výši požadované částky soud považuje za odpovídající podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Pokud jde o dva úkony ze dne [datum] a ze dne [datum], které byly provedeny před formálním zahájením trestního stíhání (tj. před doručením usnesení o zahájení trestního stíhání žalobci), považoval by soud nepřiznání odměny a náhrady za tyto úkony za příliš formalistické. Přestože odměna a náhrada za úkony náleží advokátovi zásadně za úkony učiněné po zahájení trestního stíhání, bylo z provedených důkazů nepochybně patrné, že policejní orgán jednal i před zahájením trestního stíhání s advokátem žalobce jako s obhájcem, byly mu doručovány písemnosti a účastnil se úkonů s žalobcem jako podezřelým. Nelze také odhlédnout od toho, že z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce byl označen jako podezřelý ze spáchání skutku souvisejícího se zbavením života člověka, tedy šlo o nanejvýš závažné podezření, u kterého je naprosto pochopitelné, že si žalobce opatřil obhájce i před zahájením trestního stíhání. Proto soud považuje i oba úkony advokáta učiněné před zahájením trestního stíhání za účelně vynaložené v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, za které žalobci náleží náhrada.

41. Částku 4 365 Kč žalobce požadoval za cestovné na trase z [obec] do [obec] a zpět, a to v počtu 15 cest vozidlem advokáta při délce cesty 50 km, tj. za jednu zpáteční cestu částku 291 Kč. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný co do základu ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu, ovšem dospěl k jiné částce. Mezi účastníky bylo nesporné, že všech 15 cest bylo skutečně provedeno a z připojeného trestního spisu vyplývá, že devět uplatňovaných cest se uskutečnilo v roce 2019 a zbylých šest v roce 2020. Žalobce pak soudu doložil technický průkaz vozidla advokáta, ze kterého vyplývá kombinovaná spotřeba motorové nafty 5 litrů na 100 km. Náhrada za cestové za jednu cestu o délce 50 km při uvedené spotřebě podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a příslušných vyhlášek k provedení § 189 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v roce 2019 činila 289 Kč (náhrada za vozidlo 4,10 Kč, cena paliva 33,60 Kč za litr) a v roce 2020 činila 290 Kč (náhrada za vozidlo 4,20 Kč, cena paliva 31,80 Kč). Takto žalobci náleží cestovní náhrada za rok 2019 celkem 2 601 Kč (9 x 289 Kč) a za rok 2020 celkem 1 740 Kč (6 x 289 Kč), tj. dohromady 4 341 Kč. K tomu žalobce požadoval částku 3 000 Kč za promeškaný čas cestou z [obec] do [obec] a zpět v počtu 30 půlhodin za uvedených 15 cest. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že všech 15 cest bylo skutečně provedeno a soudu je z vlastní zkušenosti známo, že jedna cesta mezi Přerovem a Olomoucí trvá v průměru půl hodiny. Výše náhrady za promeškaný čas pak vyplývá z § 14 advokátního tarifu.

42. Částku 1 012 Kč žalobce požadoval za cestovné na trase z [obec] do [obec] a zpět dne [datum] vozidlem advokáta při délce cesty 174 km. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný co do základu ve smyslu § 7, § 8 a § 31 zákona o odpovědnosti státu, ovšem dospěl k jiné částce. Mezi účastníky bylo nesporné, že cesta byla skutečně provedena. Žalobce pak soudu doložil technický průkaz vozidla advokáta, ze kterého vyplývá kombinovaná spotřeba motorové nafty 5 litrů na 100 km. Náhrada za cestové za jednu cestu o délce 174 km při uvedené spotřebě podle § 13 odst. 5 advokátního tarifu a příslušné vyhlášky k provedení § 189 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v roce 2019 činila 1 006 Kč (náhrada za vozidlo 4,10 Kč, cena paliva 33,60 Kč za litr). K tomu žalobce požadoval částku 600 Kč za promeškaný čas cestou z [obec] do [obec] a zpět v počtu šesti půlhodin. Požadavek na zaplacení uvedené částky soud posoudil jako oprávněný, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že cesta byla skutečně provedena a soudu je z vlastní zkušenosti známo, že jedna cesta mezi Přerovem a Ostravou trvá zpravidla více než hodinu. Výše náhrady za promeškaný čas pak vyplývá z § 14 advokátního tarifu.

43. Celkem na náhradě za čtyři úkony obhájce, cesty obhájce a náhradu promeškaného času soud žalobci přiznal částku 25 647 Kč (žalobce požadoval částku 25 677 Kč bez daně z přidané hodnoty) a z této částce žalobci náleží též požadovaná náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 5 385,87 Kč Celkem tedy soud žalobci přiznal částku 31 032,87 Kč a zamítl nárok ve výši 35,63 Kč. Z požadované částky se žalobce domáhal také přiznání práva na úrok z prodlení a soud dospěl k závěru, že žalobci náleží úrok z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % ročně od [datum], tedy ode dne následujícího po dni, do kterého měla žalovaná o nároku žalobce rozhodnout. Žalobce uplatnil nárok u žalované dne [datum] a podle § 15 zákona o odpovědnosti státu má žalovaná na rozhodnutí o nároku lhůtu šesti měsíců (resp. pokud by žalovaná přiznala uplatněný nárok, je třeba ho nahradit do šesti měsíců od uplatnění, přičemž až po uplynutí šesti měsíců od uplatnění nároku se může žalobce obrátit na soud, nebyl-li jeho nárok plně uspokojen), přičemž tato lhůta končila dnem [datum] ve smyslu § 605 o. z. Nárok je tedy potřeba považovat za splatný posledním dnem zákonem stanovené lhůty a ode dne následujícího nastává prodlení žalované. Pokud tedy žalovaná nárok neuspokojila ve stanovené lhůtě, dostala se do prodlení dne [datum] a od tohoto dne soud žalobci přiznal právo na úrok z prodlení. Soud v nyní projednávaném případě se neztotožnil s argumentací žalované, že úrok z prodlení lze přiznat až od doby, kdy žalobce žalované doložil veškeré podklady v rámci předběžného projednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020), neboť v projednávaném případě sice žalovaná skutečně vyzvala žalobce k doplnění příloh k uplatněnému nároku, avšak učinila to až dne [datum], tedy nejen po stanovené šestiměsíční lhůtě, ale dokonce i po dni podání žaloby (žaloba byla podána dne [datum]), třebaže v té době žalovaná o podání žaloby ještě nemusela vědět. Výzvu žalované k doplnění žalobcem uplatněného nároku po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uspokojení nároku a po podání žaloby tedy soud považuje za bezpředmětnou ve vztahu ke stanovení doby prodlení žalované.

44. Druhým nárokem byl nárok na náhradu majetkové škody spočívající v ušlém zisku za dobu strávenou ve vazbě ve výši celkem 60 350 Kč, která představuje paušální náhradu 170 Kč za 355 dní vazby. Soud požadavek na zaplacení uvedené částky posoudil jako oprávněný ve smyslu § 7, § 8 a § 30 zákona o odpovědnosti státu. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce skutečně strávil 355 dní ve vazbě z důvodu trestního stíhání, a že pracovní činnost v oboru údržby zeleně vykonávaná u zaměstnavatele [jméno] [příjmení] na základě dohody mimo pracovní poměr byla ukončena právě z důvodu vzetí žalobce do vazby. Žalobce přitom pobíral odměnu za práci ve výši 140 Kč za hodinu, přičemž zaměstnavatel počítal s uzavřením pracovního poměru, k čemuž v důsledku trestního stíhání nedošlo. Soud proto došel k závěru, že žalobci náleží náhrada ušlého zisku, neboť před zahájením trestního stíhání a před vzetím do vazby byl výdělečně činný a právě vzetí do vazby mu znemožnilo výdělečnou pracovní činnost nadále vykonávat. Dále se soud zabýval výší náhrady ušlého zisku, která se podle § 30 zákona o odpovědnosti státu poskytuje v prokázané výši, a není-li to možné, pak za každý započatý den vazby částkou 170 Kč. V projednávaném případě se soud přiklonil k poskytnutí paušální výše náhrady ve výši 170 Kč za den vazby, neboť s ohledem na sezónní charakter práce vykonávané na dohodu mimo pracovní poměr, na hodinovou odměnu ve výši 140 Kč, na zohlednění omezeného počtu možných odpracovaných hodin podle dohody o práci konané mimo pracovní poměr, avšak s přihlédnutím k příslibu zaměstnání na hlavní pracovní poměr u téhož zaměstnavatele, považuje soud za neadekvátně obtížné určit skutečnou výši ušlého výdělku za celou dobu trvání vazby. Soud tedy shrnuje, že žalobce byl připraven o možnost vykonávat práci, kterou před vzetím do vazby skutečně vykonával, a za to mu náleží náhrada v paušální výši 170 Kč za každý z 355 dní vazby, tj. celkem 60 350 Kč. K tomu soud žalobci přiznal také právo na úrok z prodlení z uvedené částky podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % od [datum], přičemž k bližšímu odůvodnění úroku z prodlení soud odkazuje na odůvodnění úroku z prodlení výše u prvního nároku.

45. Třetím nárokem byl nárok na náhradu nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 2 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, během kterého žalobce strávil 355 dní ve vazbě, což ovlivnilo jeho společenské vazby a pracovní možnosti. Soud požadavek na přiměřené zadostiučinění v penězích posoudil jako oprávněný co do základu ve smyslu § 7, § 8, § 9 a § 31a zákona o odpovědnosti státu, ale dospěl k jiné částce. Již bylo uvedeno, že mezi stranami bylo nesporné, že žalobce skutečně strávil 355 dní ve vazbě z důvodu trestního stíhání, přičemž obžaloby byl zproštěn. Soud dále opakuje, že jde o případ nezákonného trestního stíhání, za které přísluší náhrada nemajetkové újmy v podobě přiměřeného zadostiučinění, které se poskytuje primárně konstatováním nezákonnosti a omluvou, a pokud takové zadostiučinění nepostačuje, poskytuje se zadostiučinění v penězích. Při posuzování nároku soud přihlížel ke všem okolnostem nezákonného trestního stíhání. Předně je nutno uvést, že žalobce byl stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb. trestního zákoníku, který je nejzávažnějším trestným činem, a obžaloby byl žalobce zcela zproštěn z důvodu, že nebylo prokázáno, že se skutek stal podle § 226 písm. a) trestního řádu, tedy pro žalobce nejlepším důvodem zproštění obžaloby. Na žalobce bylo v průběhu trestního stíhání i nyní třeba hledět jako na nevinného, protože nebyla soudem vyslovena jeho vina, a samotné zproštění obžaloby nelze považovat za dostatečné zadostiučinění zásahů do soukromého života žalobce způsobených trestním stíháním. Už samotné trestní stíhání má obecně výrazně negativní dopad na pověst člověka, tím spíše, jde-li o trestní stíhání pro vraždu, během kterého byl žalobce vzat do vazby, jakkoli se vzetí do vazby v průběhu trestního stíhání jevilo jako potřebné a zákonné opatření. Nutno připomenout, že vazba rozhodně není trestem, ale je pouze prostředkem pro zajištění osoby, proti které se důvodně vede trestní řízení. Je tedy zřejmé, že nezákonné trestní stíhání bylo tak výrazným zásahem do soukromého života žalobce, že mu jednoznačně náleží za nezákonné trestní stíhání a za 355 dní trvající vazbu přiměřené zadostiučinění. Za přiměřené zadostiučinění v projednávaném případě pak nelze považovat ani pouhé konstatování nezákonnosti trestního stíhání nebo omluvu, jak uváděla žalovaná. Konkrétně konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluva, jak byly obsaženy ve stanovisku žalované ze dne [datum], soud navíc považuje za nedostatečné i v případě, že by žalobce měl nárok toliko na konstatování nezákonnosti a na omluvu, neboť obě sdělení jsou ve stanovisku žalobkyně uvedena v rámci odstavců hodnotících jednotlivé uplatněné nároky a z pohledu běžného čtenáře je v celém textu jaksi ukrytá. I pokud by tedy soud považoval konstatování nezákonnosti trestního stíhání a omluvu za skutečně přiměřené zadostiučinění, muselo by se jednat o vyjádření podané jednoznačněji a rozhodněji, aby odčinilo způsobenou nemajetkovou újmu. Soud tedy má za to, že žalobci náleží přiměřené zadostiučinění v penězích, a dále posuzoval jeho výši.

46. Při posouzení výše peněžité částky přiměřeného zadostiučinění soud vzal v úvahu všechny okolnosti případu s přihlédnutím k obecnému pojetí spravedlnosti i k zásadě, že přiměřené zadostiučinění v penězích nemá mít vůči státu sankční charakter, nejde o potrestání státu, ale má se jednat o odčinění způsobené újmy. V projednávaném případě probíhalo celé trestní stíhání žalobce vazebně, proto soud určil částku přiměřeného zadostiučinění za každá jeden den vazebního stíhání, ve které zohlednil všechny okolnosti případu, a to podle ustálených závěrů soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]), která stanovila základní rozmezí přiměřeného zadostiučinění v penězích za den vazby ve výši 500 Kč až 1 500 Kč. Soud má za to, že v projednávaném případě nejsou dány žádné natolik závažné okolnosti, které by odůvodňovaly, aby soud ve svých úvahách začal mimo judikaturou stanovené rozmezí. Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nejsou v nyní projednávaném případě srovnatelné okolnosti. V případě, na který poukazoval žalobce, trvalo trestní stíhání 579 dní a vazebně byl poškozený stíhán 541 dní, za což mu soud přiznal zadostiučinění v penězích ve výši 5 000 Kč za den vazby po dobu prvních 30 dní vazby a dále 3 500 Kč denně za další trvání vazby, k tomu pak 100 000 Kč za další okolnosti, celkem tedy 2 028 000 Kč, přičemž poškozený byl bezúhonný, v důsledku trestního stíhání nemohl vykonávat rodičovská práva ke svým dětem, s nimiž nedošlo k obnovení vztahu po skončení trestního řízení, a žalobce měl po skončení trestního řízení problémy s bydlením. Takové okolnosti v nyní projednávaném případě nejsou, proto soud při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích vycházel ze střední hodnoty judikatorně stanoveného rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč a jako základ pro určení výše zadostiučinění za jeden den vazebního stíhání tak vyšel z částky 1 000 Kč. Od tohoto základu se pak soud s ohledem na okolnosti svědčící ve prospěch a neprospěch žalobce přiměřené odchýlil.

47. Předně soud přihlédl k okolnostem svědčícím ve prospěch žalobce, tj. pro zvýšení denního základu zadostiučinění. Nejvýznamnější okolností je důvod trestního stíhání, neboť žalobce byl stíhán pro zvlášť závažný zločin vraždy, který lze považovat za nejzávažnější trestný čin, za který hrozí vysoký trest, a který je ve společnosti vnímán jednoznačně negativně. Tato skutečnost podle soudu odůvodňuje zvýšení základu o 15 % na částku 1 150 Kč. Další okolností je vliv na pracovní uplatnění žalobce, neboť bylo zjištěno, že žalobce měl po skončení trestního řízení potíže zajistit si zaměstnání. Jednalo se o zaměstnání v oboru údržby zeleně, kde byl před zahájením trestního stíhání žalobce zaměstnán, ale zaměstnavatel vypověděl, že poté už ho zaměstnat nechtěl s ohledem na pověst žalobce. Pokud jde o další zaměstnání vyhazovače v hernách a nočních podnicích, vyjadřovali se svědci spíše obecně až neurčitě, že důvodem byla pověst žalobce, přičemž ale všichni svědci znali již dříve trestní minulost žalobce. Pokud jde o částečně zájmovou aktivitu výuky bojového umění, se kterou musel žalovaný skončit po zahájení trestního stíhání, z výpovědi svědka vyplynulo, že výuku bojového umění žalobce nevykonával dlouho, spíše šlo teprve o začátek činnosti, tedy ukončení činnosti nepředstavuje takový zásah, jako by se jednalo o zavedenou a známou tělocvičnu s širokou členskou základnou. Soud přitom zohlednil i to, že v současné době je žalovaný v pracovní neschopnosti a žádnou pracovní činnost tak vykonávat nemůže a ani nechodí na schůzky se zaměstnavateli přes Úřad práce, přičemž k soudu se žalobce dostavoval podepřen berlemi, tedy by nyní jen těžko mohl pracovat jako vyhazovač nebo trenér bojového umění, přičemž nebylo tvrzeno, že by současná pracovní neschopnost měla původ v trestním stíhání. Tyto skutečnosti týkající se pracovních možností žalobce po skončení trestního stíhání podle soudu odůvodňují zvýšení základu o 10 % na částku 1 250 Kč. Další okolnosti, které by mohly mít výrazný vliv na výši přiměřeného zadostiučinění, ale nepodařilo se je prokázat, by byly rodinné a společenské vazby žalobce. Nebylo však tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce měl manželku či přítelkyni nebo děti, jejichž odloučení v důsledku vzetí do vazby by ho zasáhlo a poškodilo vztahy s nimi. Nepodařilo se pak ani prokázat žalobcem tvrzený negativní vliv trestního stíhání na zdraví žalobcova otce, který měl v důsledku trestního stíhání žalobce zemřít. Dále žalobce jako důležitou okolnost, která odůvodňuje vysoké zadostiučinění, uváděl medializaci případu. Ohledně toho soud dospěl k závěru, že medializace případu nedosahovala takové míry a nepodílela se na ní žalovaná, aby ji bylo možno považovat za okolnost svědčící pro zvýšení denního základu zadostiučinění. Nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by orgány státu nějakým způsobem šířily informace o trestním stíhání žalobce. Pokud pak o vedeném trestním stíhání informovala média, nelze to bez dalšího přičítat státu, neboť trestní řízení je ve fázi řízení před soudem veřejné, což sice má za následek možnou medializaci případu, ale veřejnost řízení a možnost kontroly ze strany veřejnosti i médií je zároveň důležitou součástí práva na spravedlivý proces zakotveného na ochranu stíhané osoby. Nad rámec toho lze uvést, že z důkazu novinovým článkem nebylo zjištěno, že by média o případu žalobce informovala zaujatě či nepravdivě, ale spíše šlo o shrnutí průběhu řízení s vyjádřením existujících pochybností. Pokud jde o samotnou dobu 355 dní trvání vazby, nepovažuje ji soud za okolnost odůvodňující zvýšení denního základu zadostiučinění, neboť má vliv na výši zadostiučinění násobením denní sazby. Všechny tyto okolnosti případu tedy odůvodňují zvýšení denního základu zadostiučinění celkem o 25 % základu, tj. 250 Kč, na částku 1 250 Kč.

48. Následně soud přihlédl k okolnostem svědčícím v neprospěch žalobce, tj. pro snížení denního základu zadostiučinění. Soud přihlédl k tomu, že žalobce nebyl bezúhonným občanem, kterého by nezákonné trestní stíhání vytrhlo z poklidného života, neboť žalobce sám učinil nesporným, že byl již devětkrát soudně trestán, a to i pro násilnou trestnou činnost. Žalobce se tedy rozhodně nevyhýbal páchání trestné činnosti a páchal opakovaně. To soud považuje za podstatné také s ohledem na žalobcem tvrzené negativní dopady trestního stíhání do jeho sociálních vazeb a pracovních příležitostí, neboť z provedených svědeckých výpovědí je zřejmé, že přátelé, spolupracovníci i zaměstnavatelé žalobce věděli o trestní minulosti žalobce, což jednoznačně snižuje poškození pověsti v důsledku dalšího trestního stíhání (na rozdíl od člověka netrestaného, o kterém se najednou rozkřikne, že je trestně stíhán). Tato skutečnost podle soudu odůvodňuje snížení denního základu zadostiučinění o 15 % na částku 1 100 Kč. Další okolností pro snížení denního základu zadostiučinění je, že žalobce byl již dvakrát ve výkonu trestu odnětí svobody, což také sám učinil za nesporné. To je důležité s ohledem na to, že omezení osobní svobody je výrazným zásahem do života člověka, zejména pokud jde o člověka dosud bezúhonného, který je vržen do světa věznice postaveného na přísné oficiální i faktické hierarchii odlišné od fungování běžného života. Proto také soudy v případech zadostiučinění za vazbu přiznávají poškozeným vyšší zadostiučinění za první dny až týdny strávené ve vazbě. To ale není případ žalobce, který byl již dvakrát ve výkonu trestu a byl s vězeňským prostředím obeznámen, přičemž nelze odhlédnout od toho, že v minulosti i po propuštění z výkonu trestu opakovaně páchal trestnou činnost a v projednávané věci navíc svým chováním do jisté míry přiživoval vedené trestní stíhání. S ohledem na to tedy výkon vazby měl na žalobce menší dopad než na osobu bezúhonnou, což podle soudu odůvodňuje snížení denního základu zadostiučinění o 10 % na částku 1 000 Kč, a také to odůvodňuje nezvýšení sazby denního základu zadostiučinění pro první dny až týdny vazby. Nelze pominout ani skutečnost, že proti žalobci vedené trestní stíhání nelze označit za naprosto nedůvodně vedené. Bylo zjištěno, že trestní řízení bylo vedeno za použití agenta, se kterým se žalobce bavil o možnosti zbavit se lidského těla. Žalobce tedy trestní stíhání do jisté míry přiživoval, třebaže jeho chování nedosahovalo takové intenzity, aby si trestní stíhání sám přivodil, a navíc později vyplynulo, že se toliko chvástal s vidinou finanční odměny. Tato skutečnost podle soudu odůvodňuje snížení denního základu zadostiučinění o 5 % na částku 950 Kč. Všechny tyto okolnosti případu tedy odůvodňují snížení denního základu zadostiučinění celkem o 30 % základu, tj. 300 Kč, na částku 950 Kč.

49. S ohledem na shora uvedené úvahy o okolnostech odůvodňujících zvýšení a snížení zvoleného denního základu zadostiučinění tedy soud dospěl ke konečné částce 950 Kč za každý jeden den z 355 dní trvání vazby, ve které zohlednil všechny okolnosti případu. Celkem tedy činí přiměřené zadostiučinění v penězích částku 337 250 Kč, přičemž žalobce požadoval celkem částku 2 000 000 Kč. K tomu soud žalobci přiznal také právo na úrok z prodlení z uvedené částky podle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 8,25 % od [datum], přičemž k bližšímu odůvodnění úroku z prodlení soud odkazuje na odůvodnění úroku z prodlení výše u prvního nároku.

50. Výrokem I. tohoto rozsudku tedy soud přiznal žalobci proti žalobkyni právo na zaplacení peněžitého plnění ze tří uplatněných nároků, a to ohledně prvního nároku ve výši 31 032,87 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 31 032,87 Kč od [datum] do zaplacení, ohledně druhého nároku ve výši 60 350 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 60 350 Kč od [datum] do zaplacení, a ohledně třetího nároku ve výši 337 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 337 250 Kč od [datum] do zaplacení. Přiznané peněžité plnění je žalovaná povinna žalobci zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 o. s. ř.

51. Výrokem II. tohoto rozsudku soud zamítl zbývající žalobce požadované částky uplatněných nároků, neboť je neshledal důvodnými, a to ohledně prvního nároku ve výši 35,63 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 35,63 Kč od [datum] do zaplacení, a ohledně třetího nároku ve výši 1 662 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 1 662 750 Kč od [datum] do zaplacení.

52. Výrokem III. tohoto rozsudku soud rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V řízení nebyl žádný z účastníků plně úspěšný, ale oba měli úspěch jen částečný, přičemž řízení bylo částečně zastaveno pro chování žalované, která po podání žaloby uspokojila část nároku žalobce. Proto soud ve smyslu § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

53. Výrokem IV. tohoto rozsudku soud rozhodl o vrácení složené zálohy na náklady řízení žalobci, neboť žalobci byla uložena povinnost uhradit zálohu na provedení důkazu výslechem svědků, nicméně žádný ze svědků nepožadoval svědečné. Proto se celá složená záloha vrací zpět žalobci.

Poučení