20 C 8/2025 - 28

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl samosoudcem Mgr. Nikolou Daňkem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], narozená [Datum narození žalobkyně] moci [Jméno Zástupce] bytem [Adresa Zástupce] proti žalované: Česká republika – [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 405 556 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 153 460,47 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % z této částky od 16. 1. 2025 do zaplacení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 600 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 15. 1. 2025 domáhá po žalované 405 556 Kč spolu s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou správního řízení. Žalobkyně uvedla, že s ní bylo vedeno správní řízení ve věci její žádosti o prodloužení rozhodné doby trvání služebního poměru ze dne 29. 5. 2012 (dále též jen „žádost o prodloužení poměru“ a „správní řízení“), přičemž správní řízení bylo zahájeno dne 30. 5. 2012 a skončeno dne 19. 1. 2024 nabytím právní moci rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 10 Ad 3/2023-46 (dále též jen „konečný rozsudek“). Žalobkyně uvedla, že byla s ohledem na změnu právní úpravy mystifikována, neboť jí nejdříve bylo sděleno, že správní úřad dostal žádost 4. 6. 2012, a proto žádost o prodloužení poměru neprojedná. Následně správní úřady změnily právní kvalifikaci s tím, že žádost o prodloužení poměru byla sice podána 30. 5. 2012, nicméně jí bylo odpovězeno velitelem sil podpory písemností ze dne 28. 6. 2012, č. j. 85-43/2012-2280 (dále též jen „odpověď velitele“), které je materiálně správním rozhodnutím. Žalobkyně tvrdí, že byla udržována v nejistotě, přičemž správní řízení nebylo skončeno meritorním rozhodnutím a nezná tudíž, jak by dopadlo. Podle žalobkyně, správní orgány nerozhodovaly bezodkladně, nejdéle však do 30 dnů a nezabývaly se ani námitkou nicotnosti vznešenou ze strany žalobkyně. Podle žalobkyně po vyloučení doby 180 dnů pro podání 3 správních žalob celková doba správního řízení včetně soudního přezkumu činila 11 let 1 měsíc a 20 dnů. Žalobkyně tak má za to, že základní částka činí 202 778 Kč, která podléhá zvýšení o 100 %, a proto celkové peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení představuje 405 556 Kč.

2. Žalovaná ve svém vyjádření nárok žalobkyně neuznala a navrhla žalobu zamítnout, jelikož je přesvědčena, že na straně žalobkyně absentoval stav nejistoty ohledně výsledku řízení, jelikož doba trvání služebního poměru byla vyřešena již v roce 2013. Žalovaná sdělila, že žádostí o prodloužení poměru žalobkyně požadovala změnu doby trvání služebního poměru, která byla stanovena do 31. 12. 2013, a to o 48 měsíců, tj. do 31. 12. 2017. Na žádost bylo reagováno v odpovědi velitele tak, že nebyly shledány důvody k zahájení řízení z moci úřední a že žádosti žalobkyně nevyhovuje, neboť prvotně byl za den doručení žádosti považován den 4. 6. 2012, kdy již byla účinná novela zákona o vojácích z povolání, která neumožňovala zahájení správního řízení na návrh žadatele. V květnu 2013 bylo z moci úřední zahájeno řízení ve věci prodloužení doby trvání služebního poměru žalobkyně. Služební poměr žalobkyně byl rozhodnutím ředitele Agentury personalistiky [Anonymizováno] o změně doby trvání služebního poměru ze dne 13. 6. 2013, č. j. MO [RČ]-2230 (dále též jen „rozhodnutí ředitele“), prodloužen do 31. 12. 2016. Proti rozhodnutí ředitele žalobkyně nepodala žádný opravní prostředek. S uvedeným prodloužením služebního poměru projevila při pohovoru souhlas. Služební poměr žalobkyně skončil dnem 31. 12. 2016. Žalobkyně tak podle žalované nemohla být uvedena do stavu nevědomosti a nejistoty ohledně trvání jejího služebního poměru. Namítané správní řízení tak pozbylo vydáním rozhodnutí ředitele relevance a nejpozději dnem 31. 12. 2016, tedy zánikem služebního poměru žalobkyně, se stalo zcela bezpředmětným. Skutečnost, že řízení bylo formálně ukončeno až po delší době, podle žalované neznamená, že by délka správního řízení byla materiálně způsobilá vyvolat újmu na straně žalobkyně. Jednání žalobkyně se navíc jeví žalované jako účelové, jelikož podala návrh na přijetí opatření proti nečinnosti až dne 21. 1. 2016, přičemž do uvedené doby žalobkyně nečinila žádné kroky vedoucí k vyřešení své žádosti.

3. Soud vzal za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, a to: Žádost o prodloužení poměru byla doručena správnímu orgánu dne 30. 5. 2012, ve které žalobkyně požadovala změnu doby trvání jejího služebního poměru, který byl stanoven do 31. 12. 2013, a to o 48 měsíců, tj. do 31. 12. 2017. Odpověď velitele byla zdůvodněna tím, že nebyly shledány důvody k zahájení řízení z moci úřední a že se žádosti žalobkyně nevyhovuje. V květnu 2013 bylo z moci úřední zahájeno řízení ve věci prodloužení doby trvání služebního poměru žalobkyně. Služební poměr žalobkyně byl rozhodnutím ředitele prodloužen do 31. 12. 2016. Proti rozhodnutí ředitele žalobkyně nepodala žádný opravný prostředek. Žalobkyně vykonávala služební poměr až do 31. 12. 2016. Konečný rozsudek má vyznačenou doložku právní moci dne 19. 1. 2024. Žaloba je podána v návaznosti na žádost žalobkyně o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení ze dne 15. 7. 2024 (dále též jen „žádost o zadostiučinění“), která byla ze strany žalované projednána, a žalobkyně byla dne 15. 1. 2025 o závěrech posouzení žádosti o zadostiučinění řádně informována.

4. Soud má za to, že zde nebyla žádná sporná skutková tvrzení, když sporným zůstalo pouze právní posouzení věci.

5. Ze správního spisu zn. 131/2016-3416 soud zjistil, že: V odpovědi velitele velitel uvedl, že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední a že žádosti o prodloužení poměru nevyhovuje. V podání ze dne 21. 1. 2016 se žalobkyně domáhala přijetí opatření k nápravě v rámci ochrany před nečinností, když podle ní nebylo rozhodnuto o žádosti o prodloužení poměru. Odpovědí na podání „Ochrana před nečinností“ ze dne 29. 1. 2016 Sekce podpory Ministerstva obrany žalobkyni sdělila, že k zahájení správního řízení došlo až dnem 4. 6. 2012, nikoliv 30. 5. 2012, že k zamítnutí žádosti o prodloužení poměru došlo oprávněně odpovědí velitele a že se nejednalo o správní řízení, a proto nelze přijmout žádná opatření proti nečinnosti. V usnesení Sekce podpory Ministerstva obrany ze dne 24. 2. 2016, č. j. 131-4/2016-3416, se podává, že žádosti žalobkyně o vydání opatření proti nečinnosti se nevyhovuje s odůvodněním, že je třeba odpověď velitele považovat za rozhodnutí a správní řízení tudíž skončilo nabytím právní moci tohoto rozhodnutí dnem 27. 8. 2012, a proto k přijetí opatření proti nečinnosti není dán žádný důvod. Žalobkyně podala dne 12. 4. 2016 odvolání proti odpovědi velitele. Rozhodnutím ředitele Sekce podpory Ministerstva obrany ze dne 5. 9. 2016, č. j. 1316/20163416, bylo odvolání ze dne 12. 4. 2016 zamítnuto pro opožděnost. Dne 3. 10. 2016 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí ředitele Sekce podpory Ministerstva obrany ze dne 5. 9. 2016, č. j. 131-6/2016-3416. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2019, č. j. 46 A 85/2016-31, bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Sekce podpory Ministerstva obrany ze dne 5. 9. 2016, č. j. 1316/20163416, s odůvodněním, že odvolání ze dne 12. 4. 2016 bylo včasné. Rozhodnutím ředitele Sekce podpory Ministerstva obrany ze dne 22. 5. 2019, č. j. MO 145345/2019-3416, byla zrušena odpověď velitele a věc předána řediteli Agentury vojenského zdravotnictví, neboť odpověď velitele neobsahovala zákonné náležitosti, a to zejména odůvodnění rozhodnutí a poučení o opravných prostředcích. Usnesením ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 23. 9. 2019, č. j. MO 270517/2019-684800, bylo správní řízení zastaveno s odůvodněním, že služební poměr žalobkyně zanikl, čímž se stala žádost o prodloužení poměru zjevně bezpředmětnou. Žalobkyně podala dne 7. 10. 2019 odvolání proti usnesení ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 23. 9. 2019, č. j. MO 270517/2019-684800. Rozhodnutím ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 29. 11. 2019, č. j. MO 340470/2019-684800, bylo usnesením ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 23. 9. 2019, č. j. MO [RČ]-684800, pro nezákonnost podle § 87 s. ř. zrušeno, neboť ve výroku usnesení chyběla citace § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. Usnesením ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 24. 3. 2020, č. j. MO 95054/20201457, bylo správní řízení zastaveno podle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř., neboť se žádost o prodloužení poměru stala zjevně bezpředmětnou. Žalobkyně podala dne 14. 4. 2020 odvolání proti usnesení ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 24. 3. 2020, č. j. MO 95054/20201457. Rozhodnutím ředitele Sekce vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany ze dne 4. 8. 2020, č. j. MO 224608/2020-1457, bylo odvolání ze dne 14. 4. 2020 zamítnuto a usnesení ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 24. 3. 2020, č. j. MO 95054/20201457, bylo potvrzeno. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2. 2022, č. j. 30 Ad 7/2020-94, bylo zrušeno rozhodnutí ředitele Sekce vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany ze dne 4. 8. 2020, č. j. MO 224608/2020-1457, pro věcnou nepříslušnost správního orgánu. Rozhodnutím ředitele Sekce vojenského zdravotnictví Ministerstva obrany ze dne 11. 4. 2022, č. j. MO 133541/2022-1457, bylo prohlášeno usnesení ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 24. 3. 2020, č. j. MO 95054/20201457, za nicotné podle § 77 odst. 1 s. ř. Usnesením ředitele Agentury vojenského zdravotnictví ze dne 6. 5. 2022, č. j. MO 169430/2022684800, byla žádost o prodloužení poměru postoupena řediteli Agentury personalistiky Armády České republiky. Usnesením ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 18. 8. 2022, č. j. MO 286886/2022-2230, se správní řízení podle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. zastavilo, neboť se žádost stala zjevně bezpředmětná. Žalobkyně podala dne 18. 8. 2022 odvolání proti usnesení ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 18. 8. 2022, č. j. MO 286886/2022-2230. Rozhodnutím náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 15. 12. 2022, č. j. MO 546595/2022-1304, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně ze dne 22. 9. 2022 a bylo potvrzeno usnesení ředitele Agentury personalistiky Armády České republiky ze dne 18. 8. 2022, č. j. MO 286886/2022-2230. Konečným rozsudkem Městský soud v Praze zamítl žalobu proti rozhodnutí náčelníka Generálního štábu Armády České republiky ze dne 15. 12. 2022, č. j. MO 546595/2022-1304, s odůvodněním, že se ztotožnil se závěrem, podle něhož služební poměr žalobkyně zanikl ke dni 31. 12. 2016, a proto se její žádost o prodloužení poměru stala zjevně bezpředmětnou, řízení o ní tak bylo na místě zastavit podle § 66 odst. 1 písm. g) s. ř. Další dílčí námitky Městský soud v Praze neshledal důvodnými.

6. Ze sdělení velení Armády České republiky ze dne 10. ledna 2025, č. j. [IBAN]/[Anonymizováno]-1304, soud zjistil, že velení Armády České republiky v reakci na žádost o zadostiučinění žalobkyni konstatovalo, že délka řízení nebyla zcela přiměřená, nicméně došlo k závěru, podle něhož žádost o zadostiučinění není oprávněná a není zde důvod k přiznání peněžního zadostiučinění v jakékoliv výši.

7. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by měly význam pro posouzení věci. Provedené důkazy hodnotil soud jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, přihlédl přitom ke všemu, co uvedli účastnici řízení. Soud nemá žádné pochybnosti o skutečnostech vyplývajících z výše uvedených listinných důkazů.

8. Na základě shodných tvrzení účastníků po zhodnocení výše uvedených důkazů soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu: Žádost o prodloužení poměru byla doručena správnímu orgánu dne 30. 5. 2012, ve které žalobkyně požadovala změnu doby trvání jejího služebního poměru, který byl stanoven do 31. 12. 2013, a to o 48 měsíců, tj. do 31. 12. 2017. V odpovědi velitele velitel uvedl, že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední a že žádosti o prodloužení poměru nevyhovuje. Konečný rozsudek má vyznačenou doložku právní moci dne 19. 1. 2024. Žaloba je podána v návaznosti na žádost o zadostiučinění, která byla ze strany žalované projednána, a žalobkyně byla dne 15. 1. 2025 o závěrech posouzení této žádosti řádně informována. Velení Armády České republiky v reakci na žádost o zadostiučinění žalobkyni konstatovalo, že délka řízení nebyla zcela přiměřená, nicméně došlo k závěru, že žádost o zadostiučinění není oprávněná a není zde důvod k přiznání peněžního zadostiučinění v jakékoliv výši. Dále soud dospěl ke stejnému závěru o skutkovém stavu, jak je uveden v odstavci 5. tohoto rozhodnutí, na který pro stručnost odkazuje.

9. Podle čl. 6 odst. 1 věty první úmluvy o ochraně lidských práv (dále též jen „úmluva“) má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

10. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále též jen „listina“) má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

11. Podle § 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále též jen „OdpŠk“], stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci (odstavec 1). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 3).

12. Podle § 6 odst. 1 OdpŠk ve věcech náhrady škody způsobené rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o regresních úhradách jednají jménem státu ministerstva a jiné ústřední správní úřady.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinností učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

14. Podle § 14 OdpŠk nárok na náhradu škody se uplatňuje u úřadu uvedeného v § 6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).

15. Podle § 15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).

16. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

17. Podle § 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též jen „s. ř.“), správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, užije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§ 80). Podle odstavce 2 téhož zákonného ustanovení správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co nejméně zatěžuje. Správní orgán opatřuje podklady přednostně s využitím úřední evidence, do níž má přístup. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis.

18. Podle § 71 s. ř. správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu (odstavec 1). Pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, b) nutná k provedení dožádání podle § 13 odst. 3, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny (odstavec 3).

19. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009) vyplývá, že k nepřiměřenosti celkové délky řízení lze dojít nezávisle na existenci jednotlivých průtahů v řízení, z čehož vyplývá i významová odlišnost práva na projednání věci bez zbytečného průtahu, zakotveného v čl. 38 odst. 2 listiny a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě stanoveného v čl. 6 odst. 1 úmluvy (srov. část III stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Stanovisko“). V části V stanoviska přitom Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti.

20. Evropský soud pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) opakovaně rozhodl, že přiměřenost délky soudního řízení je třeba hodnotit s ohledem na složitost věci, chování stěžovatele, postup vnitrostátních orgánů a rovněž podle toho, co je pro stěžovatele v řízení v sázce (rozsudek ESLP ze dne 18. 4. 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, § 66 a v něm obsažený odkaz na rozsudek ve věci Frydlender proti Francii [velký senát], č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Nahlédnutí délky konkrétního řízení optikou těchto kritérií, která odpovídají kritériím § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, pak umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě.

21. Před aplikací uvedených kritérií je nezbytné určit počátek a konec doby, kterou lze ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk považovat za celkovou dobu řízení. Po stanovení rozhodné doby je třeba s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk posoudit, zda byla při projednávání věci zachována či překročena doba přiměřená. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, § 27).

22. Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, odůvodnil závěr, podle něhož ve správních řízeních, jejichž předmětem je základní právo či svoboda, je v první řadě třeba zkoumat přiměřenost jeho délky v souladu s čl. 6 odst. 1 úmluvy, a to bez ohledu na to, zda na takové řízení navazoval soudní přezkum. V případě, že právo na projednání věci v přiměřené době, které svým obsahem koresponduje s právem zakotveným v čl. 38 odst. 2 listiny, bylo porušeno, svědčí dotčené osobě nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 listiny. Při posouzení formy a výše této náhrady je přitom nezbytné přihlížet k celkové délce řízení před správními orgány a soudy, které až ve svém souhrnu vedlo k realizaci předmětného základního práva, a nikoli k dílčím průtahům při vydání jednotlivých rozhodnutí, jež by zakládala odpovědnost státu za nesprávný úřední postup.

23. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěrům, podle nichž bylo správní řízení ve věci žádosti o prodloužení poměru nepřiměřeně dlouhé, podle nichž nepřiměřenou délkou řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a podle nichž má žalobkyně nárok na náhradu újmy způsobené nesprávným úředním postupem, když správní řízení bylo zahájeno dne 30. 5. 2012 (doručením žádosti o prodloužení poměru orgánu veřejné moci) a skončeno dne 19. 1. 2024 (okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno).

24. Soud se s ohledem na shora uvedený závěr dále zabýval zákonnými kritérií uvedenými v § 31a odst. 3 OdpŠk.

25. Co se týče složitosti řízení, lze konstatovat, že správní řízení nebylo skutkově, procesně ani věcně složité, když odpověď velitele bylo rozhodnutím na první pohled nepřezkoumatelným, když neobsahovalo ani odůvodnění ani poučení o opravném prostředku a když správní řízení bylo skončeno nemeritorním rozhodnutím pro zjevnou bezpředmětnost z důvodu, že žalobkyni skončil služební poměr k 31. 12. 2016.

26. Dalším z uvedených kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk je jednání poškozeného, jímž přispěl k průtahům, respektive k délce řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení. Žalobkyni přitom lze velkou měrou přičíst k tíži, že přispěla k průtahům správního řízení, když se proti odpovědi velitele nijak nebránila. Nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení přitom nevznikne účastníku, který byl písemně informován, že správní úřad nehodlá v jeho věci vydat žádné formální rozhodnutí (resp. nebude ani zahajovat řízení), a který tak nemohl být po obdržení přípisu v nejistotě ohledně výsledku řízení (viz obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1057/2014). Předpoklad vzniku nemateriální újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení přitom nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže velitel sil podpory žalobkyni sdělil, že neshledal důvody k zahájení řízení z moci úřední a že žádosti o prodloužení poměru nevyhovuje, přičemž žalobkyně do dne 21. 1. 2016 (tedy 1 302 dní po vydání odpovědi velitele) nepodala ani žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti ani odvolání, nebyly to správní úřady, které žalobkyni mystifikovaly, ale naopak žalobkyně mystifikovala správní úřady, které do dne 21. 1. 2016 měly za to, že žalobkyně s odpovědí velitele souhlasí. „Mystifikaci“ spočívající v nesprávném právním posouzení nelze brát za něco výjimečného, co by odůvodnilo nečinnost žalobkyně, neboť opravné prostředky slouží právě tomu, aby se účastníci mohli bránit nesprávnostem a procesním pochybení. Ani v případě, že není poskytnuto poučení o opravném prostředku, nemůže být nečinnost účastníka zcela bezbřehá [zákonodárce na to výslovně pamatuje např. v § 204 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), který omezuje lhůtu, ve které účastník může podat opravný prostředek, přestože nebyl poučen). Žalobkyni přitom nic nebránilo, aby v případě nesouhlasu proti odpovědi velitele brojila bez prodlení.

27. Třetím z uvedených kritérií [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je postup orgánů veřejné moci během řízení. I postup před správními úřady by měl být plynulý, prostý období nečinnosti a směřující k rozhodnutí ve věci. Správní řízení přitom bylo postiženo neefektivním postupem rozhodování, kdy od podání ze dne 21. 1. 2016, kterým se žalobkyně domáhá přijetí opatření k nápravě v rámci ochrany před nečinností, a od podání odvolání ze dne 12. 4. 2016 proti odpovědi velitele bylo vydáno několik rozhodnutí různých správních úřadů, které byly zrušeny, přičemž ve věci rozhodoval i 3x správní soud (z toho 2x vyhověl žalobkyni). d 1. 1. 2017. Přestože se správní úřady dozvěděly, že žalobkyně brojí proti výsledku správního řízení dnem 21. 1. 2016, skončilo toto správní řízení až dne 19. 1. 2024. Nelze přitom klást k tíži žalobkyně, že důsledně využívala svých procesních práv, když byla v řadě opravných prostředků úspěšná, což značí velkou mnohost jednotlivých pochybení správních úřadů. V daném případě tak došlo k neopodstatněnému tzv. soudnímu „ping pongu“ z důvodu procesních pochybení správních úřadů.

28. Čtvrtým z uvedených kritérií [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] je význam předmětu řízení pro poškozeného. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka, tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění, neboť odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím je větší význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017). Význam řízení je dán typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam než řízení jiná. V daném případě je zjevné, že řízení o prodloužení služebního poměru má obecně zvýšený význam pro účastníky řízení. V této věci však jde k tíži žalobkyně, že do dne 21. 1. 2016 byla v řízení absolutně nečinná a o průběh řízení neprojevila žádný zájem. Tato okolnost svědčí o marginálním významu řízení pro žalobkyni do tohoto dne a neponížení základní částky za toto období by za těchto okolností bylo v rozporu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Jak Nejvyšší soud vyjádřil v části V. stanoviska, náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). Navíc byla žalobkyně ve služebním poměru na základě rozhodnutí ředitele až do 31. 12. 2016. Soud tak má za to, že správní řízení mělo zvýšený význam pro žalobkyni pouze od té doby, kdy přestala být nečinná, tj. od 21. 1. 2016, vzhledem k tomu, že od tohoto data byla v nejistotě, zda jí bude služební poměr prodloužen až do 31. 12. 2017. Zvýšený význam pro žalobkyni tedy trval do 31. 12. 2017, neboť až do tohoto okamžiku byla udržována v nejistotě, přičemž po uplynutí tohoto data musela vědět, že její žádosti o prodloužení poměru nemůže být zpětně objektivně vyhověno.

29. Po zhodnocení všech uvedených kritérií, jednotlivě i v jejich souhrnu, tak soud dospěl k závěru, podle něhož k porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě došlo. Samotné konstatování porušení práva se poté nejeví jako zcela dostatečné. Soud tak při stanovení základní částky vyšel z toho, že je v souladu se stanoviskem namístě vyjít z 15 000 Kč za první dva roky řízení, z částky 18 000 Kč za roky 2016 a 2017, kdy byla žalobkyně v nejistotě ohledně výsledku řízení, a dále 15 000 Kč za každý další rok řízení. Protože tedy správní řízení trvalo 11 let, 7 měsíců a 19 dnů, tvoří základní částka odškodnění žalobkyně 2 × 7 500 Kč, 2 × 18 000 Kč, 8 × 15 000 Kč, částku 8 750 Kč (7 měsíců × 1 250 Kč) a částku 791,73 Kč (41,67 Kč x 19 dnů), což celkem činí 180 541,73 Kč.

30. Pokud pak se jedná o posouzení jednotlivých kritérií, jde-li o složitost řízení, soud vyšel z toho, že řízení bylo vzhledem k průběhu skutkově, procesně i právně jednodušší, a proto je namístě základní částku modifikovat o +5 %. Jde-li pak o kritérium jednání žalobkyně, toto kritérium je namístě ponížit o 30 % (s ohledem na to, že žalobkyně přestala být nečinná až 1 302 dní po vydání odpovědi velitele). Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, s ohledem na nepřiměřenou délku řízení a neefektivní postup rozhodování vyšel soud z toho, že v tomto ohledu je namístě základní částku navýšit o 10 %. V neposlední řadě, jedná-li se o kritérium významu předmětu řízení pro žalobkyni, s ohledem na to, že řízení mělo zvýšený význam pro žalobkyni pouze za období dvou let, naopak za období od doručení odpovědi velitele do 21. 1. 2016 mělo význam marginální a od 1. 1. 2018 do skončení správního řízení zcela standardní, neprojeví se toto kritérium nijak v modifikaci základní částky. Soud tak dospěl k závěru, že základní částku ve výši 180 541,73 Kč je namístě ponížit o 15 %, tj. na celkovou částku 153 460,47 Kč.

31. Soud tak žalobě vyhověl co do výše 153 460,47 Kč spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od 16. 1. 2025, tedy ode dne poté, co žalobkyně byla informována o odmítnutí žádosti o zadostiučinění. Příslušenství pohledávky soud žalobkyni přiznal v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích.

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2 600 Kč, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2014). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a paušální výše hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., podle které žalobkyni náleží částka 300 Kč za každý ze 2 úkonů podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (žaloba a účast na jednání soudu konaném 29. 5. 2025).

33. Soud nepřiznal náhradu nákladů za vyjádření žalobkyně ze dne 28. 5. 2025, neboť je neshledal jako účelně vynaložené, když bylo doručeno toliko den před soudním jednáním a žalobkyně tak nedala žalované prostor pro písemnou odpověď, přičemž zde žalobkyně toliko odkázala na rozsudky správních soudů, na které mohla odkázat již v žalobě.

Poučení