20 C 82/2020-115

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem JUDr. Zdeňkem Douděrou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o částku 51 460 Kč s přísl., takto:

Výrok

I. Řízení se do částky 36 626 Kč zastavu je.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 % p.a. zákonný úrok z prodlení z částky 36 626 Kč za dobu od 6. 6. 2020 do 18. 8. 2020 do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 800 Kč spolu s 10 % p.a. zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 6. 2020 do zaplacení, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 13 034 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 6. 6. 2020 do zaplacení se zamítá.

V. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení v rozsahu 49,34 % v částce 6 019,48 Kč, k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátka, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení ve výrocích I. až IV. uvedených částek se zmíněným příslušenstvím s odůvodněním, že se jedná o náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady [číslo] Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen„ zákon“). V odůvodnění uvedl, že Policie ČR usnesením ze dne 1. 10. 2013 zahájila proti žalobci podle § 160 odst. 1 trestního řádu opětovně trestní stíhání pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit ve stručnosti tím, že jako hlavní stavbyvedoucí rekonstrukce železničního mostu přes řeku Labe v [obec] řádně neprováděl kontrolu stavby, konkrétně kontrolu fixace a polohy montážních pomůcek – rozpěr horního pásu nezjistil tak posun jedné z opěr, která se následně sesunula na svářeče [jméno] [příjmení], který utrpěl závažná a těžká poranění. Stížnost proti uvedenému usnesení byla zamítnuta dne 9. 1. 2014 jako nedůvodná a zmíněné usnesení o zahájení trestního stíhání tak představuje rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno zprošťujícím rozsudkem [název soudu] ze dne [datum] v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen„ posuzované řízení“). Žalobce se domáhá náhrady škody, která mu vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím v podobě výše zmíněného usnesení o zahájení trestního stíhání a tato škoda je představována náklady obhajoby v částce 51 460 Kč odpovídající vyúčtovaným právním úkonům.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě nesporovala, že u ní žalobce dne 5. 12. 2019 (žádostí z téhož dne) uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona v celkové částce 51 460 Kč spočívající v náhradě právního zastoupení včetně cestovného a promeškaného času v posuzovaném řízení. K projednání žádosti došlo dne 4. 8. 2020, žalovaná konstatovala, že v posuzovaném řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 zákona, náhrada škody však nebyla žalobci poskytnuta v požadované částce ale v částce 36 626 Kč a ve zbývajícím rozsahu byla žádost žalobce zamítnuta. Žalovaná odškodnila žalobce na nákladech na obhajobu za účtované úkony s následujícími výjimkami: dne 9. 7. 2012, 22. 10. 2013 – stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, když žalovaná sporovala ohodnocení tohoto úkonu (stížnosti), neboť se nejedná o podání ve věci samé ale o úkon dle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006 akceptované judikaturou Ústavního soudu ČR viz např. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18), dále ze dne 6. 4. 2014, 19. 1. 2015 návrh na doplnění vyšetřování, když tyto úkony nebyly nalezeny ve spise, žalovaná proto sporovala jejich realizaci a pro případ jejich doložení uvedla, že se nejedná o úkony právní služby ale pouze o návrhy na doplnění dokazování (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 To 59/99, dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004), dále ze dne 22. 4. 2015 v podobě návrhu na doplnění dokazování, když tento není úkon právní služby, pokud pouze obsahuje návrhy na doplnění dokazování (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 To 59/99, dále usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004) a dále ze dne 5. 10. 2016 - sdělení důkazních návrhů, když ani v tomto případě se nejedná o úkon právní služby, pokud pouze obsahuje návrhy na doplnění dokazování, taktéž s odkazem na uvedenou judikaturu. Žalobci byla na nákladech obhajoby přiznána částka 29 100 Kč v podobě odměny za 15 úkonů právní služby každý v částce 1 500 Kč, dále dvou půl úkonů každý v částce 750 Kč a 17 režijních paušálů každý v částce 300 Kč z uvedených úkonů právní služby. Cestovné bylo přiznáno v mírně upravené částce, když žalovaná v případě hodnot spotřeby z technického průkazu vozidla postupovala podle § 158 odst. 4 zákoníku práce, podle kterého se při určení spotřeby pohonné hmoty použije údaj o spotřebě pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství. Žalovaná vycházela ze spotřeby uvedené ve třetím údaji ve velkém technickém průkazu, tj. ze spotřeby 5 litrů na 100 km, nikoliv z aritmetického průměru. Žalovaná dospěla k závěru, že je namístě přiznat cestovné v částce 4 525,89 Kč, když v rámci výpočtu počítala při cestě z [obec] do [obec] s délkou trasy 566 km tam i zpět a při cestě z [obec] do [obec] s délkou 48 km tam i zpět. Cestovné vlakem z [obec] do [obec] bylo přiznáno v celé výši. Dále žalovaná přiznala promeškaný čas v částce 3 000 Kč. Celková částka 36 626 Kč byla poukázána na bankovní účet právního zástupce žalobce, jehož číslo bylo uvedeno v žádosti o odškodnění doručené žalované dne 5. 12. 2019. Žalovaná proto navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Žalobce v podání ze dne 20. 10. 2020 vzal žalobu co do částky 36 626 Kč zpět, tj. dříve než začalo jednání, nebyl zde nutný souhlas žalované s tímto zpětvzetím ve smyslu § 96 odst. 4 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a soud postupem podle § 96 odst. 1 o.s.ř. řízení v uvedeném rozsahu ve výroku I. zastavil.

4. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce dopisem ze dne 5. 12. 2019 adresovaným žalované u žalované uplatnil požadavek na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím v částce 51 460 Kč, když uvedené rozhodnutí bylo vydáno v posuzovaném řízení. V dopise ze dne 10. 12. 2019 žalovaná potvrdila, že dne 5. 12. 2019 jí bylo doručeno podání žalobce s návrhem na náhradu škody v podobě obhajného v částce 51 460 Kč vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vydaným v posuzovaném řízení. Žalovaná pak reagovala dopisem ze dne 14. 8. 2020, ve kterém žalobci prostřednictvím jeho právního zástupce sdělila, že nesporuje náhradu nákladů právního zastoupení včetně cestovného a promeškaného částku v celkové částce 36 626 Kč, která bude žadateli poukázána na bankovní účet právního zástupce. Tato částka byla žalobci zaplacena dne 18. 8. 2020, jak bylo zjištěno z výpisu z účtu [číslo] vedeného u [právnická osoba] za období od 22. 2. 2019 do 5. 1. 2021. 5. [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokát, fakturou [číslo] vyúčtoval žalobci smluvní odměnu za poskytnuté právní služby v době od 9. 7. 2012 do 27. 11. 2019 v částce 51 460 Kč v souvislosti s posuzovaným řízením. Dále bylo v řízení prokázáno, že žalobce dne 28. 11. 2019 zaplatil právnímu zástupci [anonymizováno] [jméno] [příjmení] částku 51 460 Kč za právní služby vyúčtované fakturou [číslo].

6. Dále bylo v řízení prokázáno, že Policie České republiky usnesením ze dne 29. 5. 2012 podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájila trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v usnesení uvedeným, když jako hlavní stavby vedoucí při rekonstrukci železničního mostu přes Labe v době od 20. 9. 2010 do 16:30 hodin dne 23. 9. 2013 dostatečně neprováděl kontrolu fixace a polohy montážních pomůcek v projektované poloze v důsledku čehož došlo k nezaznamenanému posunu krajní rozpěry směrem k oblouku horního pásu rovnovážné polohy a jejímu následnému nekontrolovanému sesunutí po mostní konstrukci k patě mostu, přičemž došlo k těžké újmě na zdraví svářeče [jméno] [příjmení] narozeného 19. 2. 1972 a žalobce je tak jako hlavní stavbyvedoucí odpovědný mimo jiné za dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci a porušil tak § 3 odst. 2 písm. f), § 4 odst. 1 písm. c), § 5 odst. 1 písm. b), zákona č. 309/2006 Sb. a jinému z nedbalosti způsobil těžkou újmu na zdraví, protože porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona. V odůvodnění policie mimo jiné uvedla, že vycházela ze znaleckého posudku za účelem zjištění příčiny sesunutí pomocné rozpínací mostní traverzy, zápisu šetření o úrazu, zprávy [anonymizováno] inspektorátu práce [územní celek], výpovědi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], pracovní náplně žalobce, výpovědi žalobce, [jméno] [příjmení], lékařské zprávy a bylo dostatečně prokázáno, že žalobce se dopustil popsaného jednání a zahájení trestního stíhání je tak důvodné. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal žalobce stížnost ze dne 9. 7. 2012 doplněnou podáním ze dne 26. 7. 2012. Usnesením náměstka okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne 21. 8. 2012 bylo usnesení Policie České republiky ze dne 29. 5. 2012 zrušeno a policejnímu orgánu bylo uloženo ve věci znovu jednat a rozhodnout. Policie České republiky usnesením ze dne 1. 10. 2013 podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájila trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jednáním v usnesení uvedeným a již popsaným ve výše uvedeném usnesení ze dne 29. 5. 2012. V odůvodnění [obec] České republiky mimo jiné uvedla, že vycházela ze zápisu ošetření úrazů [právnická osoba] & [právnická osoba], zprávy oblastního inspektorátu práce [územní celek] ze znaleckého posudku za účelem objasnění příčiny nekontrolovaného sesunutí rozpěru horního pásu, výpovědi žalobce, deníku pracovního stroje, výpovědí svědků a na základě zjištěných skutečností má za dostatečně prokázané, že se žalobce jako hlavní stavbyvedoucí dopustil porušení zmíněných ustanovení zákona č. 309/2006 Sb. tím, že nebyla zajištěna pravidelná a řádná kontrola technického zařízení (montážní pomůcky), rozpěry horních pásů během jejího používání, čímž došlo k jejímu nezaznamenanému pohybu do bodu vratké rovnovážné roviny a jejímu následnému sesunutí. Proti usnesení policie ze dne 1. 10. 2013 podal žalobce stížnost ze dne 22. 10. 2013 doplněnou podáním ze dne 31. 10. 2013. [příjmení] Okresního státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] usnesením ze dne 9. 1. 2014 zamítl stížnost obviněného žalobce podanou prostřednictvím obhájce [anonymizováno] [jméno] [příjmení] proti usnesení policejního orgánu [obec] ČR ze dne 1. 10. 2013, jímž bylo podle § 160 odst. 1, trestního řádu, zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2, trestního zákoníku, neboť nebyla důvodná. Podáním ze dne 6. 3. 2014 doručeným Policii ČR dne 7. 3. 2014 žalobce prostřednictvím právního zástupce učinil návrh na doplnění dokazování po prostudování spisu. V podání ze dne 19. 1. 2015 doručeným téhož dne Okresnímu státnímu zastupitelství v [obec] žalobce učinil prostřednictvím právního zástupce návrh na doplnění vyšetřování. V podání ze dne 22. 4. 2015, doručeným téhož dne Policii ČR žalobce prostřednictvím právního zástupce učinil návrh na doplnění vyšetřování spolu s vyjádřením ve věci. V podání ze dne 5. 10. 2016 adresovaném [název soudu] žalobce prostřednictvím právního zástupce sdělil, že nemá doplňující otázky na znalce a nad rámec návrhů státního zástupce navrhl důkazní prostředky. Rozsudkem [název soudu] ze dne 2. 2. 2017, č.j. [číslo jednací] byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek popsaný v rozsudku korespondující s popisem v usnesení o sdělení obvinění, ve kterém byl spatřován přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal žalobce. Rozsudek nabyl právní moci dne 21. 4. 2017. Uvedené skutečnosti byly zjištěny ze spisu [název soudu], sp. zn. [spisová značka].

7. Podle § 1 odst. 1 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 zákona, odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit. Podle § 5 zákona, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem. Podle § 7 odst. 1 zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda. Podle § 8 odst. 1 zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle § 31 odst. 1 zákona, náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle § 31 odst. 3 zákona, náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

8. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení dospěl soud po provedeném dokazování k závěru, že žaloba ve zbývajícím rozsahu byla podána důvodně pouze v malé části. Žalobce požadoval náhradu škody v částce 14 834 Kč (po částečném zastavení řízení z důvodu zpětvzetí žaloby) představující náklady vynaložené na právní zastoupení v posuzovaném řízení, které, jak bylo zjištěno z výše uvedené faktury, zaplatil svému obhájci.

9. Předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona jsou jednak existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vznik škody na straně poškozeného subjektu, jakož i příčinná souvislost mezi uvedenými.

10. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, ze které je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 1990 sp. zn. 1 Cz 6/90 publikovaný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 publikovaný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; posledně uvedené rozhodnutí je též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu ČR www.nsoud.cz), tzn. že vznik nároku na náhradu škody není podmíněn tím, že by v řízení bylo prokázáno, že orgán činný v trestním řízení jednal v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba zproštěná obžaloby má zásadně právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o zahájení trestního stíhání (i rozhodnutím o vazbě). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn, nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, nebo že trestný čin byl amnestován, což však nebylo tvrzeno. Soudní judikatura výkladem zákona dovodila, že ve smyslu právní úpravy odpovědnosti za škodu odpovídá, aby každá majetková újma způsobená nesprávným či nezákonným zásahem státu proti občanovi byla odčiněna, a že je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal, a že proti němu nemělo být trestní stíhání vedeno.

11. V posuzovaném případě se jednalo o zmíněné usnesení Policie ČR ze dne 1. 10. 2013 o zahájení trestního stíhání žalobce sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2, trestního zákoníku, kterého se měl dopustit v usnesení uvedeným jednáním. Sdělení obvinění bylo odůvodněno zmíněnými skutečnostmi, které nasvědčovaly tomu, že byl spáchán trestný čin a byly důvody k podezření, že jej spáchala konkrétní osoba, tj. žalobce. Nelze dospět k závěru o bezdůvodném zahájení trestního stíhání. Také soud nedospěl k závěru, že by se žalobce podílel na zahájení trestního stíhání proti jeho osobě, nebo že by si trestní stíhání sám zavinil. Žalobce netvrdil, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly vůči němu záměrně nesprávně, nebo se jej snažily záměrně kriminalizovat. Trestní stíhání žalobce v rámci posuzovaného řízení bylo pravomocně skončeno dne 21. 4. 2017, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 2. 2. 2017, č.j. 8 T 82/2014-614, kterým byl žalobce podle § 226 písm. c) trestního řádu zproštěn obžaloby. Je tak dán odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí), neboť žalobce byl nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, ve kterém orgány činné v trestním řízení spatřovaly zmíněný trestný čin.

12. Soud se dále zabýval požadovanou náhradou škody v částce 14 834 Kč představující odměnu za následující mezi účastníky sporné úkony právní služby, které měly být realizovány v rámci posuzovaného řízení, když cestovné ani náhradu za ztrátu času žalobce již nepožadoval.

13. Úkony ze dne 9. 7. 2012, 22. 10. 2013 představující stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Sporná byla odměna za tyto stížnosti. Jak bylo zjištěno ze spisu posuzovaného řízení, žalobce podal dne 9. 7. 2012 a dne 1. 10 2013 stížnosti proti usnesením o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 5. 2012 a 1. 10. 2013, které doplnil podáními ze dne 26. 7. 2012 a 31. 10. 2013. Žalovaná na náhradě škody žalobci poskytla za uvedené úkony náhradu škody v rozsahu 2 x jednu polovinu mimosmluvní odměny úkonu podle § 11 odst. 2 písm. d), odst. 3 advokátní tarifu. Žalobce namítal, že je nutné odlišovat prostou stížnost od stížnosti, která je zároveň vyjádřením ve věci samé obsahující podrobné skutkové a právní úvahy a jedná se tak o zcela plnohodnotný procesní úkon právní služby, což je případ zmíněných stížností. Soud se s touto argumentací neztotožnil, když primárně se jednalo o stížnosti napadající zmíněná usnesení o zahájení trestního stíhání, nebýt těchto usnesení, žalobce by stížnosti nepodal. Ostatně tato podání obsahují stížnostní důvody, napadající usnesení o zahájení trestního stíhání, zejména polemiku se závěry znaleckého posudku, který byl jedním z podkladů, na jehož základě bylo odůvodněno zahájení trestního stíhání žalobce. Z hlediska posouzení daných úkonů je dále podstatné, že při posouzení opodstatněnosti stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodují orgány činné v trestním řízení v neveřejném zasedání. Smyslem a účelem daných úkonů právní služby bylo napadení usnesení o zahájení trestního stíhání přípustným opravným prostředkem ve formě stížnosti. Stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání je svou povahou nejbližší úkonům právní služby uvedeným právě v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu s mimosmluvní odměnou ve výši úkonu. Tomu ostatně odpovídá i samotný věcný charakter a rozsah podané stížnosti plně korespondující s počátečním stádiem trestního řízení před zahájením dokazování (viz usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 3 To 161/2006 akceptované judikaturou Ústavního soudu ČR viz např. usnesení ze dne 22. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 534/18), což ostatně nebylo ani sporné. Pokud už advokátní tarif zvolil dělení věcí na složitější a méně složité, pak stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání patří do skupiny věcí jednodušších a tedy účtovatelných jednou polovinou, bez ohledu na to jak podrobná a rozsáhlá stížnost je. Soud proto žalobci nepřiznal požadovanou mimosmluvní odměnu v rozsahu celých úkonů právní služby.

14. Podání ze dne 6. 3. 2014 (nesprávně označeno 6. 4. 2014), 19. 1. 2015, 5. 10. 2016 obsahují pouze důkazní návrhy, shrnutí již provedených důkazů a shrnutí co již žalobce uvedl s návrhem na doplnění vyšetřování. V podání ze dne 5. 10. 2016 žalobce pouze stručně uvedl, že vše podstatné je ve znaleckém posudku, doplňující otázky nemá a navrhl důkazní prostředky nad rámec návrhů státního zástupce. Všechna tato podání obsahově představují formální sdělení, obsahově se týkající pouze dokazování, a proto odměna dle advokátního tarifu za vypracování písemností tohoto druhu nepřísluší, (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze z 30. 9. 2004, sp. zn. 2 To 28/2004). Soud proto žalobci náhradu škody v rozsahu požadovaných úkonů právní služby za uvedená podání nepřiznal.

15. Podání ze dne 22. 4. 2015 obsahuje kromě důkazních návrhů na doplnění vyšetřování také vyjádření k provedeným důkazům a právní zhodnocení věci. Soud proto za dané podání přiznal žalobci náhradu škody za jeden úkon právní služby podle advokátního tarifu. Žalobce byl trestně stíhán pro trestný čin, za který mu hrozil trest odnětí svobody v rozmezí šest měsíců až čtyři léta. Tarifní hodnota je v tomto případě dle § 10 odst. 3 písm. b) advokátního tarifu v částce 10 000 Kč a odměna za jeden úkon právní služby dle § 7 advokátního tarifu je v částce 1 500 Kč. Zároveň soud žalobci přiznal 300 Kč představující náhradu hotových výdajů dle § 13 advokátního tarifu za uvedený úkon právní služby, celkem 1 800 Kč.

16. Soud proto s ohledem a uvedené závěry uložil žalované ve výroku III. povinnost zaplatit žalobci částku 1 800 Kč. Zároveň bylo žalobci z uvedené částky přiznáno i příslušenství v podobě zákonných úroků z prodlení ve smyslu ust. § 1970 občanského zákoníku, ve spojení s ust. § 15 odst. 1, 2 zákona, podle kterého má stát povinnost uspokojit požadavek poškozeného nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy poškozený svůj nárok řádně uplatnil postupem podle § 14 zákona (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dle kterého má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona). Marným uplynutím této lhůty se i stát dostává do prodlení, neboť i on sám má postavení dlužníka z odpovědnostního závazkového právního vztahu (§ 1968 věta prvá občanského zákoníku) a může i u něj nastat prodlení, pokud svůj závazek nesplní v šestiměsíční lhůtě ode dne, kdy poškozený v zákonem stanovené lhůtě u státu svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatní. Tento závěr byl potvrzen v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. II. ÚS 1612/09. V posuzované věci byl nárok u žalované ze strany žalobce uplatněn dne 5. 12. 2019, kdy byla žalované doručena žádost o náhradu škody v rámci předběžného projednání nároku podle § 14 zákona a od tohoto data počala běžet šestiměsíční lhůta ve smyslu ust. § 15 odst. 2 zákona, v jejímž průběhu mohl být nárok žalobce uspokojen. K jejímu marnému uplynutí došlo dne 5. 6. 2020 a ode dne 6. 6. 2020 se žalovaná ocitla v prodlení. Soud proto žalobci přiznal úroky z prodlení ode dne 6. 6. 2020. Od tohoto data byly žalobci ve výroku II. přiznány také úroky z prodlení z žalovanou zaplacené částky 36 626 Kč do 18. 8. 2020, kdy tato částka byla žalobci zaplacena. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech.

17. Ve výroku IV. soud žalobu ve zbývajícím rozsahu pro její nedůvodnost zamítl.

18. Výrok V. o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 146 odst. 2, věta druhá podle zásady zavinění ve spojení s § 142 odst. 2 o.s.ř. podle úspěchu ve věci. Žalovaná žalobci dne 18. 8. 2020 zaplatila částku 36 626 Kč, tj. po podání žaloby (dne 26. 6. 2020) a žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět. Řízení tak muselo být v tomto rozsahu zastaveno a žalované vznikla povinnost ohledně uvedené částky nahradit žalobci náklady řízení, neboť pro její chování bylo řízení zastaveno a žalobce tak byl se svým nárokem úspěšný. Dále byl žalobce úspěšný v rozsahu částky 1 800 Kč, ohledně které byla žalované uložena povinnost částku žalobci zaplatit. Žalobce tak byl úspěšný v celkovém rozsahu 74,67 % a neúspěšný v rozsahu 25,33 %. Po odečtení neúspěchu od úspěchu vzniklo žalobci právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 49,34 % Náklady řízení žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem v částce 2 000 Kč podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích ve znění pozdějších právních předpisů a dále náklady právního zastoupení v částce 9 300 Kč za 3 úkony právní služby, každý v částce 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemná podání týkající se věci samé učiněná vůči soudu ze dne 23. 6. 2020 a 20. 10. 2020) podle § 6 odst. 1 ve spojení s § 7, § 9 odst. 4, § 11 odst. 1, písm. a), d) advokátního tarifu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 3378/2013). Dále jsou náklady řízení představovány částkou 900 Kč za tři režijní paušály, každý v částce 300 Kč z uvedených úkonů právní služby podle § 13 advokátního tarifu Náklady řízení jsou v celkové částce 12 200 Kč a 49,34 % z této částky je v částce 6 019,48 Kč, což jsou náklady řízení přiznané žalobci. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 15 dnů, neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech ve znění pozdějších právních předpisů.

Poučení