20 C 88/2025 - 44

Rubrum

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Dagmar Brachovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] pro 15 635,49 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 7 400 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 1. 7. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 15 635,49 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] (dále jen „smlouva“), na jejímž základě poskytla žalovanému dne 4.1.2022 spotřebitelský úvěr. Smluvní strany uzavřely smlouvu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku přes webový portál věřitele www. creditstar.cz (dále jen „webový portál“)., když postup uzavření smlouvy byl takový, že žalovaný se zaregistroval na webovém portálu, přičemž v průběhu registrace zadal své následující údaje: jméno, příjmení, číslo OP nebo jiného průkazu, adresu trvalého pobytu, číslo mobilního telefonu, e-mailovou adresu. Dále si žalovaný zvolil své heslo ke svému účtu na portálu. Po založení svého účtu požádal žalovaný prostřednictvím portálu v sekci "Mé aktivity" o poskytnutí úvěru, kdy si prostřednictvím portálu zadal výši požadovaného úvěru a splatnost a seznámil se s veškerými informacemi, které je povinen věřitel poskytnout před uzavřením smlouvy v souladu s ustanovením § 95 zákona o spotřebitelském úvěru, což žalovaný potvrdil stiskem tlačítka “zažádat”, aby mu byly vygenerovány dokumenty spjaté s poskytnutím úvěru. Po stisknutí tlačítka “zažádat” byl žalovanému vygenerován text smlouvy, VOP a formulář s informacemi poskytovanými před uzavřením smlouvy. V případě že žalovaný s podmínkami smlouvy nesouhlasí, má možnost se po stisknutí tlačítka "změna částky nebo délky půjčky" vrátit zpět na předchozí krok a změnit výši či dobu požadovaného úvěru. V případě souhlasu žalovaný zaškrtnutím tlačítka "Souhlasím s podmínkami smlouvy" a "souhlasím s VOP" a "souhlasím s podmínkami Předsmluvního formuláře" vyslovil souhlas s podmínkami dokumentace a stisknutím tlačítka "další" je žalovaný přesměrován na dotazník týkající se jeho finanční a majetkové situace, kde musí uvést zejména informace o zaměstnání, měsíčních příjmech a dalších existujících závazcích. Po kliknutí na tlačítko “potvrdit žádost” se považuje žádost o úvěr za podanou a není možné ji nadále měnit. Veškerá smluvní dokumentace pak byla zaslána žalovanému na email uvedený při registraci. Uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru dochází odesláním finančních prostředků žalovanému. Žalovaného identita byla ověřena pomocí občanského průkazu, dotazníku, cestovního pasu, výplatní pásky, aplikace Kontomatik, která podléhá úpravě směrnice "PSD2", přičemž žalovaný zadá do aplikace své přihlašovací údaje do internetového bankovnictví své domovské banky a ta následně sdělí žalobci údaje žalovaného, výplatní pásky, občanského průkazu. V případě, že soud bude mít pochybnosti o vlastníkovi bankovního účtu, na který byly finanční prostředky odeslány (viz účet uvedený ve smlouvě o úvěru), navrhuje žalobkyně k důkazu, nechť soud ztotožní vlastníka tohoto účtu dotazem u příslušné banky. Na základě uzavřené smlouvy byl poskytnut žalovanému dne 4.1.2022 úvěr ve výši 12 000 Kč, přičemž se žalovaný zavázal tento úvěr k poslednímu dni splatnosti uhradit spolu se sjednanou úrokovou sazbou 0.90 % denně z vypůjčené částky, jak vyplývá z přiložené faktury. Poskytnutí úvěru převodem na bankovní účet žalovaného (viz ověření identity a bankovního účtu 2. žalovaného) v uvedené výši vyplývá z výpisu z účtu žalobce, viz příloha tohoto podání. Termín splatnosti byl na žádost žalovaného a na základě ústní dohody mezi žalovaným a žalobcem, prodloužen ke dni 20.6.2023. Celková částka, kterou byl žalovaný povinen žalobci uhradit, tak činila 17 024,89 Kč. Žalovaný uhradil dne 25.4.2022 částku ve výši 1 000 Kč, dne 2.5.2022 částku ve výši 1 000 Kč, dne 2.1.2024 částku ve výši 2 600 Kč, celkem 4 600 Kč. Žalobkyni tak vznikl nárok požadovat úhradu dlužné částky sestávající se z jistiny úvěru a úroku z úvěru v celkové výši 12 424,89 Kč, dále zákonný úrok z prodlení a smluvní pokutu. Žalobkyně se dále domáhá zákonných úroků z prodlení ve výši 15.00 % z dlužné jistiny 7 400 Kč ode dne následujícího po splatnosti pohledávky, tj. od 3.1.2024 do úplného zaplacení. Žalobkyni a žalovaný si dále ve smlouvě sjednali pro případ prodlení žalovaného s vrácením úvěru smluvní pokutu ve výši 0.10 % denně z částky (jistiny), ohledně níž je dlužník v prodlení. Vzhledem ke splatnosti úvěru dne 20.6.2023 je smluvní pokuta účtována ode dne 21.6.2023 z částky 10 000 Kč. Žalobce smluvní pokutu vyčíslil a tuto vůči dlužníku řádně uplatnil, a to v předžalobní upomínce. Smluvní pokuta byla vyčíslena ke dni vydání předžalobní upomínky, tj. ke dni 20.6.2024, když činí nyní částku 3 210,60 Kč. Žalovaný před podáním žaloby neuhradil ničeho.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne 1.7.2025, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., řádně se neomluvil a nepožádal o odročení jednání. K žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti.

4. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] se podává, že měla být uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným s tím, že na základě této smlouvy měl být žalovanému poskytnut dne 4.1.2022 úvěr ve výši 12 000 Kč. Smlouva není opatřena podpisem žalovaného, u podpisu žalované je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo žalovaného a IP adresa 89.233.144.

156. Soudu byl předložen předsmluvní formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru ve výši 12 000 Kč. Tento předsmluvní formulář není opatřen podpisem žalovaného, na konci dokumentu je uvedeno jméno, příjmení, rodné číslo žalovaného a IP adresa 89.233.144.

156. Z Faktury ke smlouvě o spotřebitelském úvěry se podává, že dne 4.1.2022 byla žalobkyní žalovanému zaslána částka a přehled splátek. Kopie občanského průkazu je kopií občanského průkazu se jménem žalovaného. Ve faktuře ze dne 30.9.2021, 29.10.2021, 30.11.2021 se podává, že žalovaný má zaplatit žalobkyni částku 36 000 Kč, 24 000 Kč 35 000 Kč. Z Výpisu z účtu vyplývá pohyb na účtu žalovaného od 1.9.2021 do 27.12.2021. Z přípisu ze dne 20.6. 2024 vyplynulo, že žalovaný byl před podáním žaloby vyzýván žalobkyní k úhradě dlužné částky ve lhůtě do sedmi dnů od odeslání výzvy. Z Potvrzení o odeslání písemnosti vyplývá, že dne 20.6.2024 byla žalovanému zasílána zásilka.

6. Podle § 1879 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

7. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, bylo provedenými listinnými důkazy výpisem z obchodního rejstříku.

8. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“) smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

9. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

10. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

11. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

14. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

15. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav dospěl k následujícímu závěru:

16. Otázkou zůstává, zda byl splněn požadavek písemnosti smlouvy. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

17. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma smlouvy tak, jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší, než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

18. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s její elektronickou identitou) do systému právní předchůdkyně žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda smlouva byla žalovaného skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách právní předchůdkyně žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byl mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko (či jiným způsobem a jakým).

19. Smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že právní předchůdkyní žalobkyně ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání s žalovanou, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

20. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy.

21. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že i kdyby smlouva byla platně uzavřena, soud by ve věci žalobu též částečně zamítl, jak uvedeno ve výroku II., z následujících důvodů:

22. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

23. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

24. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

25. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

26. Soud se z moci úřední zabýval smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

27. V projednávané věci žalobkyně dle soudu netvrdila a neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného - spotřebitele splácet žalovanou pohledávku. Žalobkyně nenavrhla důkazy k prokázání svých tvrzení o tom, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného.

28. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatelka úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

29. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

30. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

31. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalované, a právní předchůdkyně žalobkyně tak nemohla dospět k závěru, že byl žalovaný schopen splatit úvěr 12 000 Kč za podmínek sjednaných. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

32. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě[Anonymizováno]ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

33. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání smlouvy a dále ohledně povinnosti tvrdit a navrhnout důkazy k prokázání tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

34. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 je sice nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce, současně však neodnímá odpovědnost účastníka řízení za jeho výsledek, když případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Nemohl-li tedy soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (NS 21 Cdo 5237/2007).

35. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně částku ve výši 12 000 Kč žalovanému poskytla bez právního důvodu, a proto v souladu s § 2991 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením žalovanému a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Současně z tvrzení žalobkyně vyplývá, že žalovaný uhradil žalobkyni částku 4 600 Kč. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 7 400 Kč, a to i se zákonným rokem z prodlení.

36. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne 20.6. 2024, danou k poštovní přepravě dne 20.6 2024. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, plnit měl žalovaný dle předžalobní výzvy do 7 dnů od odeslání výzvy, tj. do 30.6. 2024, a od 1.7. 2024 je tak žalovaný v prodlení.

37. Žalovaná nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se v prodlení s placením dluhu a je tedy povinna podle § 1970 o. z. zaplatit i úrok z prodlení dle § 1968 a násl. o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

38. Zbývající žalobní nároky v podobě smluvní pokuty a úroků, poplatků uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

39. Podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

40. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, neboť žalovaný měl ve věci větší úspěch (než žalobkyně. Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134. S ohledem na to, že žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

41. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

Poučení