20 C 91/2026 - 61

Rubrum

Okresní soud v Mělníku rozhodl samosoudcem Mgr. Ondřejem Dvořákem ve věci žalobkyně: B2 [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] o 32 989,96 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky ve výši [částka] s úrokem ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se obrátila dne [datum] ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši [částka] s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne [datum] smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na jejímž základě se zavázala poskytnout žalované úvěr s úvěrovým rámcem [částka]. Žalovaná byla povinna úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách spolu se sjednaným úrokem ve výši 18,7 % ročně. Úvěr byl žalovanou opakovaně čerpán a smluvní vztah zahrnoval rovněž povinnost hradit sjednané poplatky, včetně poplatků za upomínky, poplatku za prohlášení úvěru za splatný a poplatku za sjednané pojištění. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí, a to nejen na základě údajů poskytnutých samotnou žalovanou, ale i z údajů získaných z bankovního a nebankovního registru klientských informací, insolvenčního rejstříku, evidence neplatných dokladů, interních databází a dalších veřejných i neveřejných informačních zdrojů. Současně vyhodnotila příjmy a výdaje žalované a porovnala je se statistickými a demografickými údaji v rámci svého scoringového modelu. Z provedeného posouzení nevyplynula žádná skutečnost, která by bránila poskytnutí úvěru. Žalovaná úvěr řádně čerpala a po určitou dobu jej také splácela. Postupem času se však začala dostávat do prodlení. Žalobkyně následně v souladu se smlouvou přistoupila ke dni [datum] k zesplatnění veškerých pohledávek ze smlouvy. Ke dni zesplatnění činila dlužná jistina [částka], dlužné poplatky [částka], kapitalizovaný úrok [částka] a kapitalizovaný úrok z prodlení [částka]. Žalobkyně se domáhala také úhrady smluvního úroku ve výši 12 % ročně z částky [částka] a zákonného úroku z prodlení z částky [částka], a to od [datum] do zaplacení.

2. Žalovaná se ve věci nikterak nevyjádřila.

3. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, která má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru: Právní předchůdkyně žalobkyně se žalovanou uzavřely dne [datum] smlouvu o spotřebitelském splátkovém revolvingovém úvěru, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované úvěrový rámec ve výši [částka]. Úvěrový rámec představoval výši prvního čerpání. Měsíční splátka byla sjednána ve výši 2,1 % z úvěrového rámce, tj. [částka]. Pro případ, že by bylo provedeno pouze první čerpání úvěru, měl být úvěr splacen v 88 měsíčních splátkách. Úroková sazba byla sjednána ve výši 18,70 %, RPSN činila 21,09 %. Součástí smlouvy bylo rovněž sjednání pojištění schopnosti splácet, přičemž úhrada za toto pojištění byla sjednána ve výši [částka]. Součástí smlouvy byl též sazebník poplatků právní předchůdkyně žalobkyně. Žalovaná byla rovněž seznámena s vysvětlením pojmů užívaných ve smlouvě a s formulářem pro standardní informace o úvěru /viz smlouva o úvěru na č. l. 16-19 spisu, vysvětlení pojmů a formulář pro standardní informace o úvěru na č. l. 42-44 spisu, sazebník na č. l. 54 spisu/. V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je vdaná, má základní vzdělání a bydlí v nájemním bydlení. Svůj průměrný čistý měsíční příjem za poslední 3 měsíce uvedla ve výši [částka]. Celkový příjem domácnosti vyčíslila na [částka]. Ostatní nezbytné měsíční náklady byly v žádosti vyčísleny na [částka]. Výši příjmu žalovaná doložila potvrzením od zaměstnavatele /viz žádost na č. l. 52-53 spisu, potvrzení o příjmu na č. l. 47 spisu/. Žalovaná úvěr dne [datum] v částce [částka] čerpala, a následně po dlouhou dobu řádně splácela. Dne [datum] čerpala ještě částku [částka]. V období od [datum] do [datum] právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem [částka] /viz platební historie na č. l. 35-38 spisu/. Následně se žalovaná dostávala do prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Právní předchůdkyně žalobkyně ji proto opakovaně vyzývala k jejich úhradě /viz upomínky na č. l. 39-40 spisu/. Žalovaná byla rovněž opakovaně upozorněna na možnost zesplatnění úvěru. Vzhledem k tomu, že navzdory upomínkám a upozorněním žalovaná splátky nehradila řádně, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni [datum] zesplatnila /viz upozornění na č. l. 20-21 spisu, oznámení na č. l. 22 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně následně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum] postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Toto postoupení bylo žalované řádně oznámeno. Ke dni postoupení právní předchůdkyně žalobkyně vyčíslila dluh na jistině úvěru na [částka] a celkový dluh na [částka]. Zjevně přitom zohledňovala rozdělení jednotlivých splátek na část směřující na jistinu úvěru a na části směřující na úhradu úroků a poplatků /viz potvrzení na č. l. 10 spisu, oznámení o postoupení pohledávky na č. l. 45 spisu, potvrzení podání na č. l. 46 spisu, výpis z účtu na č. l. 23 spisu, seznam postoupených pohledávek v elektronickém systému CEPR, smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum] v elektronickém systému CEPR/. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou ze dne [datum] /viz předžalobní výzva na č. l. 24 spisu/.

4. Po právní stránce soud hodnotil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákona o spotřebitelském úvěru“) vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

5. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

8. Podle § 586 odst. 1 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Dle odstavce 2 uvedeného ustanovení se považuje právní jednání za platné, nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání.

9. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

10. Podle § 3016 o. z. ustanoveními tohoto zákona nejsou dotčena ustanovení jiných právních předpisů o ochraně spotřebitele.

11. Dle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

12. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v posuzovaném případě nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalované. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. [adresa]: [právnická osoba]. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], čj. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.

13. Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla řádně posouzena. Z provedených důkazů však taková skutečnost nevyplývá. Právní předchůdkyně žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela z údajů sdělených žalovanou, které dále prokazatelně ověřila pouze na příjmové stránce, a to navíc pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně ověřila toliko výši příjmu žalované, který dle potvrzení od zaměstnavatele činil [částka]. Celkové příjmy domácnosti uváděné ve výši [částka] ověřovány nebyly, respektive žádné ověření příjmů domácnosti nebylo soudu doloženo. Co se týče výdajů žalované, pak je nutné zdůraznit, že žalovaná v žádosti o úvěr uvedla ostatní nezbytné výdaje ve výši [částka]. Takový údaj je přitom zjevně nereálný. Bylo tedy na místě, aby právě výdaje žalované byly alespoň elementárním způsobem ověřeny a řádně zjištěny. Soudu však nebyly předloženy žádné důkazy (jako např. nájemní smlouva či výpis z účtu žalované za relevantní období), které by potvrzovaly, že se tak stalo. Právní předchůdkyně žalobkyně naopak dle vyjádření žalobkyně zjevně spoléhala při ověření úvěruschopnosti žalované na svůj matematický model výpočtu MMS (maximální měsíční splátky). V něm však vycházela, co se výdajů týče, prakticky výhradně ze statistických údajů, nikoliv z nákladů, které by byly jakýmkoliv způsobem alespoň v omezeném rozsahu skutečně spjaty se žalovanou. To koresponduje s vyjádřením žalobkyně, která v doplnění žaloby uvedla, že „do výdajů žalovaného byly započteny výdaje žalovaného doložené v žádosti o úvěr, dále pak částka životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částka normativních nákladů na bydlení dle § 26 zákona č. 117/1995 Sb./výdaje na bydlení vydané [právnická osoba] a výše měsíčních splátek dosavadních závazků zjištěné z veřejných databází“. Byť může být matematický model právní předchůdkyně žalobkyně obecně do určité míry spolehlivý, s ohledem na zákonné požadavky spočívající v tom, aby úvěruschopnost byla posouzena na základě spolehlivých údajů, je nezbytné, aby matematický model právě s takovými údaji pracoval. Právní předchůdkyně žalobkyně však výdaje žalované zjevně stanovila do značné míry arbitrárně, pouze na základě obecných statistických údajů, tedy nikoliv konkrétně k osobě žalované. Soudu byl ostatně v doplnění žaloby nastíněn výpočet v podobě: Příjem ([částka]) – interní splátky ([částka]) – externí splátky hrazené na spotřebitelské závazky ([částka]) – životní náklady ([částka]) = MMS MMS * 1 = [částka]. Ten tedy zjevně nekalkuloval s žádnými reálnými hodnotami výdajů žalované.

14. V posuzovaném případě, kdy potvrzený příjem žalované činil pouze [částka], přičemž žalovaná uváděla že bydlí v nájemním bydlení, je přitom nutné i s ohledem na výši úvěrového rámce ([částka]) trvat na tom, aby výdaje byly posouzeny dostatečně důsledně a na základě alespoň částečně ověřených skutečných výdajů žalované. Žalobkyně však neprokázala, že by její právní předchůdkyně takto postupovala a že by měla k dispozici doklady, ze kterých by vyplývaly podstatné skutečné výdaje žalované, jako např. výdaje na bydlení. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně splnila povinnost před uzavřením sporné úvěrové smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalované dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. S tímto závěrem přitom koresponduje také judikatura, a to i judikatura, na kterou žalobkyně sama v doplnění žaloby odkazovala. Relevantní judikatura totiž předpokládá, a to zejména v případě, kdy je předmětem úvěru částka v řádu vyšších desetitisíců, že údaje sdělené spotřebitelem o jeho příjmech a výdajích budou odpovídajícím způsobem doloženy.

15. Odkázat lze právě i na judikaturu citovanou žalobkyní. K odkazu žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], je sice nutné předně zdůraznit, že toto usnesení nelze ve věci zcela přiléhavě aplikovat, neboť se primárně zabývalo otázkou trestní odpovědnosti spotřebitele v případě, kdy uvede v žádosti o úvěr lživé informace. Co je však stěžejní, žalobkyně toto rozhodnutí vykládá mylně a relevantní části vytrhává z kontextu. Také toto usnesení totiž předpokládá, že příjmy a výdaje spotřebitele budou relevantním způsobem doloženy. Jak uvedla žalobkyně, Nejvyšší soud v uvedeném usnesení skutečně konstatoval, že „je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek.“ V obsáhlé pasáží věnující se otázce nároků na posouzení úvěruschopnosti však Nejvyšší soud v celkovém kontextu uvedl: „Při získávání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti žadatele tedy úvěrové společnosti vycházejí jak z informací dodaných žadatelem, tak z informací, které získává z jiných dostupných zdrojů při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Ustanovení § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, výslovně předpokládá, že úvěrové společnosti vycházejí zejména z údajů o příjmu a výdajích žadatelů a informací o úhradě jeho předchozích dluhů. Jinak vyjádřeno, za dostatečné se považují údaje o příjmech a výdajích spotřebitele, ze kterých je věřitel schopný získat objektivní obraz o jeho finanční situaci. Současně je nezbytné zdůraznit, že posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnosti žadatele hradit úvěr, je třeba vždy posuzovat z toho hlediska, jaké údaje úvěrová společnost po žadateli požadovala, když tyto primárně tvoří základní podklad pro ověřování úvěruschopnosti konkrétního žadatele, když tím, že tento sdělí určité údaje je vytvořen podklad pro následné prověřování. Při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze také pominout výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiném v případě statisícových částek. Zároveň platí, že na úvěrových společnostech nelze považovat stoprocentní míru obezřetnosti, nýbrž přiměřenou, neboť jinak by se nikdy tyto společnosti nemohly stát obětí trestné činnosti a vždy by se jednalo pouze o občanskoprávní záležitost a ustanovení § 211 tr. zákoníku by ztratilo smysl. Jinak vyjádřeno, byť Nejvyšší soud nezpochybňuje skutečnost, že úvěrové společnosti jsou povinné samy si zjišťovat informace ohledně úvěruschopnosti klienta a také prověřovat informace, které jim žadatel o úvěr poskytne, tak je třeba vždy minimálně zvažovat, jaké informace je nutno požadovat a do jaké hloubky je nutné je prověřovat za situace, kdy obviněný žádal vždy o úvěry v malých částkách, neboť zvýšená opatrnost úvěrových společností by měla být zejména u poskytování úvěrů v řádech mnohem vyšších, především u desetitisícových, statisícových a milionových úvěrů“ (důraz přidán). Rovněž Nejvyšší soud tedy vycházel z předpokladu, že údaje sdělené spotřebitelem je nutné za účelem posouzení úvěruschopnosti též dostatečně prověřovat, tím spíše v situaci, kdy se jedná o úvěr v řádu vyšších desetitisíců, a to v případě spotřebitele s nízkým prokázaným příjmem.

16. V případě nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18, na který žalobkyně také odkazovala, rovněž platí, že koresponduje se závěry zdejšího soudu v nyní posuzovaném případě, spočívajícími v tom, že výdaje žalované bylo nutné pro účely posouzení úvěruschopnosti alespoň v základních hodnotách zjistit a ověřit. Ústavní soud převzal závěry relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie a konstatoval: „Nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má i veřejnoprávní souvislosti. Nejvyšší správní soud posuzoval kasační stížnost obchodní společnosti [srov. jeho rozsudek z [datum] č. j. [spisová značka]] poskytující spotřebitelské úvěry a při výkladu § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do [datum] (když obsahově obdobná úprava je zakotvena i v § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, tedy pro účely tohoto výkladu lze vycházet z toho, že se právní úprava nezměnila) dovodil, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Pokud takto poskytovatel úvěru nepostupuje, dopouští se správního deliktu, za což mu může podle Nejvyššího správního soudu [právnická osoba] v souladu se zákonem uložit pokutu. Výklad přijatý Nejvyšším správním soudem přitom konvenuje interpretaci zaujaté Soudním dvorem Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) v rozsudku ze dne [datum] ve věci C-449/13 (CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další). V citovaném rozsudku Soudní dvůr vyložil čl. 8 směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“), a bod 26 její preambule tak, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno – v orig. „the burden of proving“) posoudit úvěryschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle Soudního dvora zabráněno, aby věřitelé neposkytovali úvěry nezodpovědně“ (důraz přidán).

17. S citovanými závěry koresponduje také další žalobkyní citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Přímo v citované pasáži je jasně uvedeno, že „Při posuzování úvěruschopnosti dlužnice (spotřebitelky) postupovala žalobkyně (úvěrující) s odbornou péčí, nespokojila se jen s údaji, které úvěrovaná elektronicky vyplnila do žádosti o poskytnutí úvěru, ale jejich správnost si ověřila z vlastních i externích databází. Příjmy i výdaje úvěrované posoudila v potřebném rozsahu, vycházela – mimo jiné – i z údajů běžného účtu, který pro dlužnici vedla. Náklady dlužnice zvýšila podle svého ekonomického modelu a dospěla k tomu, že by měla být schopna poskytnutý úvěr splácet (§ 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum], dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.)“ (důraz přidán). V případě řešeném citovaným usnesením tedy zjevně došlo k ověření příjmů a výdajů spotřebitele. V nyní posuzovaném případě taková skutečnost prokázána nebyla, neboť právní předchůdkyně žalobkyně evidovala nulové nezbytné výdaje žalované, přičemž k posuzování skutečných výdajů, např. na nájem, jídlo, ošacení, dopravu, nebyly soudu předloženy žádné důkazy.

18. Totéž pak platí také ve vztahu k žalobkyní citovanému rozsudku Krajského soudu v [adresa] – pobočka v Olomouci ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], kterým byl přezkoumán rozsudek Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. V něm krajský soud podrobně a přehledně vysvětlil, že je nutné, aby si poskytovatel úvěru zajistil alespoň základní doklady, které budou potvrzovat údaje sdělené spotřebitelem. Na tomto předpokladu je uvedený rozsudek krajského soudu založen, přičemž krajský soud mj. uvedl: „Je tedy povinností poskytovatele úvěru si od spotřebitele obstarat doklady o jeho tvrzených poměrech a v případě, že tak spotřebitel neučiní, nemůže mu být úvěr poskytnut (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Povinností poskytovatele úvěru však není zkoumat věrohodnost předložených dokladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 ZSÚ). Tak poskytovatel úvěru není povinen zkoumat např. to, zda mu předložená pracovní smlouva byla skutečně uzavřena mezi spotřebitelem a jeho zaměstnavatelem a zda jsou v ní údaje pravdivé apod., pokud nevyvstanou v procesu posuzování úvěruschopnosti důvodné pochybnosti o spotřebitelem uvedené informaci doložené doklady (např. porovnáním výpisu z účtu s pracovní smlouvou apod.). Neobstojí námitka věřitelů, že nejsou schopni takové doklady zajistit, když na jejich předložení musí trvat (§ 84 odst. 1 ZSÚ) a pokud jim je spotřebitel nepředloží, pak nemohou úvěr poskytnout, neboť jim spotřebitel neposkytl informace pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti (§ 84 odst. 3 ZSÚ). Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách apod., výpis z účtu), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.).“ Jen pro úplnost pak soud považuje za vhodné zmínit, že za nedostatečně ověřené krajský soud v uvedeném případě považoval mj. náklady na bydlení, které v daném případě spotřebitel vyčíslil, avšak toto vyčíslení nebylo ničím podloženo. Krajský soud pak konstatoval, že „žalovaný tedy měl být jednoznačně vyzván k upřesnění této informace a k doložení výše nákladů na bydlení. I kdyby žalovaný tento údaj uvedl nepravdivě, nezbavovalo to žalobkyni před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného řádně posoudit a na tento údaj získat doklady předložené žalovaným.“ V nyní posuzovaném případě přitom platí, že právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici informaci, že žalovaná bydlí v nájemním bydlení. Výši nájemného však vůbec nezjišťovala. Zdejší soud pak shodně jako Krajský soud v [adresa] – pobočka v Olomouci považuje takový postup za nedostatečný z hlediska prokázání splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele.

19. Soud dále považuje za vhodné uvést, že se plně ztotožňuje s názorem žalobkyně, že ani v případě Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17/IEU ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru na nemovitosti určené k bydlení a o změně směrnic 2008/48/ES a 2013/36/EU a nařízení (EU) č. 1093/2010 Text s významem pro EHP, ze dne [datum] (dále jen „směrnice“), není účelem této směrnice uplatňovat vůči poskytovateli úvěru povinnost přezkumu úvěruschopnosti v maximální míře, tedy povinnost poskytovatele úvěru zkoumat veškeré příjmy a výdaje dlužníka, ale povinnost poskytovatele úvěru provést přezkum úvěruschopnosti v přiměřené míře. Jak je uvedeno v žalobkyní citovaném vyjádření generálního advokáta ze dne [datum], č. C-449/13, ve věci CA Consumer Finance SA, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je nutné provést „na základě dokladů o jeho finanční situaci, jako jsou výplatní pásky, výpisy z bankovních účtů, přehledy pohybů na bankovních účtech a daňové platební výměry, nikoli však výlučně na jejich základě.“ Generální advokát v citovaném stanovisku ostatně jasně uzavřel, že „článek 8 směrnice 2008/48 ukládá poskytovateli úvěru, aby kontrolu úvěruschopnosti spotřebitele provedl na základě dostatečných informací, a nikoli jen na základě prostých, ničím nepodložených prohlášení spotřebitele. Toto ustanovení naproti tomu neukládá profesionálnímu poskytovateli úvěru povinnost systematicky ověřovat pravost informací poskytnutých spotřebitelem za účelem osvědčení jejich pravdivosti“ (důraz přidán). Rovněž zmíněné stanovisko generálního advokáta je tedy založeno na úvaze, že prostá, ničím nepodložená prohlášení spotřebitele, nelze považovat za adekvátní. Byť tedy není na místě, aby poskytovatel úvěru prováděl hloubkové systematické prověřování, stále platí, že alespoň v základní rovině by měl relevantní informace čerpat z ověřených zdrojů. Co je však podstatné, byť má stanovisko generálního advokáta určitou informativní hodnotu, ze stěžejní je nutné považovat zejména navazující rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum], č. C-449/13, ve věci CA Consumer Finance SA v. [jméno FO] a další. Soudní dvůr Evropské unie v něm k otázce nároků na ověřování informací sdělených spotřebitelem uvedl, že „aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů. S ohledem na předchozí úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“ (důraz přidán). Právě z citovaných závěrů přitom zdejší soud konstantně vychází a považuje je za zcela přiléhavé i v nyní posuzovaném případě. Je přitom nutné zdůraznit, že citovaná pasáž pak fakticky upřesňuje výklad § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, který je vnitrostátním odrazem čl. 20 odst. 1 směrnice. Znění § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které uvádí, že poskytovatel úvěru má posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, je v návaznosti na citovaný rozsudek nutné vykládat tak, že informacemi nelze rozumět pouze prosté sdělení ze strany spotřebitele, ale informace podložené reálnými doklady.

20. Nad rámec vypořádané argumentace žalobkyně považuje soud za vhodné závěrem odkázat na rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. V něm Nejvyšší soud dospěl k obdobným závěrům, jako zdejší soud v posuzovaném případě, přičemž konstatoval, že to, „že banka využila interní a externí datové zdroje statistického modelu, ale zároveň vzala do úvahy údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr (výše příjmu, nájemní bydlení, počet osob v domácnosti…), výši splátek konsolidovaných úvěrů a počítala i s konkrétními výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými dle ekonomického modelu, není dostatečným ověřením úvěruschopnosti žalovaného. Neobstojí úvaha odvolacího soudu, že předchůdkyně žalobkyně - banka řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, vycházela-li pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích osob žijících ve společné domácnosti uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž tyto údaje jakkoliv ověřovala. Bez ověřených údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet. Bez významu je zjištění, že poskytovatel úvěru využil interní a externí datové zdroje a statistický model, že „vzal do úvahy“ (ovšem pouze dílčí a neověřené) údaje uvedené žalovaným v žádosti o úvěr, výši splátek konsolidovaných úvěrů a že počítal i s výdaji na domácnost a na živobytí vypočtenými podle ekonomického modelu“ (důraz přidán).

21. Závěrem soud považuje za vhodné také uvést, že nepřehlédl, že žalovaná po relativně dlouhou dobu úvěr víceméně řádně splácela. Ostatně jej také z podstatné části splatila. Tato skutečnost však nic nemění na tom, že před uzavřením sporné smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou zákonnou povinnost. K tomu lze odkázat na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci sp.zn. C-755/22, ve kterém Sodní dvůr dovodil, že i přesto, že je úvěr po určitou dobu splácen, je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele a že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Soudní dvůr zdůraznil, že povinnost stanovená v článku 8 směrnice 2008/48 má za cíl nejen chránit spotřebitele před riziky škodlivých následků, ale také to, aby věřitelé jednali zodpovědně a úvěry nebyly poskytovány spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní. Pokud by uplatnění sankce neplatnosti úvěrové smlouvy, jakož i zániku nároku věřitele na zaplacení sjednaných úroků bylo podmíněno tím, že spotřebitel utrpěl škodlivé následky, mohlo by to přispět k nedodržování povinnosti věřitelů, která pro ně vyplývá z článku 8 směrnice 2008/48. Taková situace by mohla povzbudit věřitele k tomu, aby neprováděli systematické a vyčerpávající posouzení úvěruschopnosti všech spotřebitelů, kterým poskytují úvěry, což by bylo v rozporu s účelem směrnice spočívajícím v zajištění odpovědného jednání věřitelů a v předcházení nezodpovědným praktikám při poskytování úvěrů spotřebitelům. Takový výklad by mohl ohrozit skutečně odrazující povahu stanovené sankce. V tomto směru shodně se vyjádřil i Krajský soud v Praze v rozsudku sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum] i Krajský soud v [adresa] v rozsudku sp.zn. [spisová značka] ze dne [datum].

22. V poměrech projednávané věci tudíž soud uzavírá, že ve věci nebylo prokázáno, že by právní předchůdkyně žalobkyně splnila svou povinnost před uzavřením smlouvy o úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované v souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je pak neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka] či výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou i bez návrhu žalovaného spotřebitele (v podrobnostech srov. např. rozsudky Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka] nebo ze dne [datum], č. j. [spisová značka]), v nichž se soud detailně zabýval otázkou výkladu právní úpravy účinné od [datum] a obsažené v §§ 86 a 87 zákona o spotřebitelském úvěru a uzavřel, že výklad předmětného § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanovujícího důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, aby respektoval smysl a účel daného ustanovení (teleologický výklad), kontinuitu (historický výklad) a dosavadní vývojové trendy v dané právní oblasti (výklad z judikatury), a aby se současně jednalo o výklad eurokonformní, nepřipouští, aby důsledkem uvedeného porušení povinnosti věřitele (poskytovatele úvěru) byla pouhá relativní neplatnost, ale zákonem stanovenou neplatnost, k níž v důsledku daného porušení dochází, je nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlédnout již z úřední povinnosti. Na tomto místě soud dále odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne [datum] ve věci C-679/18 z jehož závěru vyplývá, že Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.

23. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru. V řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni. Ta proto byla ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo dále prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši [částka]. Rovněž bylo prokázáno, že žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně uhradila celkem [částka]. Jistina úvěru již tedy byla v celém rozsahu splacena. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, a žalobu zamítl.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť v řízení úspěšné žalované žádné náklady nevznikly.

Poučení