20 C 96/2025 - 194

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] doručovací adresou [Anonymizováno] pro 167 599,39 Kč s příslušenstvím[Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Soud neschvaluje smír účastníků dle podání žalobkyně ze dne 27. 6. 2025 na čísle listu 138.

II. Co do částky 30 000 Kč se řízení zastavuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 28 696,33 Kč, a to ve splátkách po nejméně 4 783 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 26. dne v měsíci, za který splátka přísluší, počínaje měsícem, následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabyde právní moci, pod sankcí ztráty výhody splátek.

IV. Co do částky 108 903,06 Kč, kapitalizovaného úroku 7 195,49 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení 249,48 Kč, úroku 8,9 % ročně z částky 164 892,39 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z částky 164 892,39 Kč od 15. 10. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na poměrné náhradě nákladů řízení částku 413 Kč, a to do 56 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 7. 2. 2025, zaplacení plnění z úvěru č. [hodnota] ze dne 17. 10. 2019, sjednaném mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba]., resp. její předchůdkyní [právnická osoba]. (fúze sloučením ke dni 14. 9. 2021) pro jistinu 245 000 Kč, splácenou měsíčně po 3 459 Kč (120 splátek, úrok 8,9 % ročně). K zesplatnění došlo věřitelem pro nehrazení splátek dne 11. 7. 2024. K postoupení na žalobkyni došlo 18.

10. Domáhala se jistiny 164 892,39 Kč, kapitalizovaného úroku 7 195,49 Kč a dále běžícího z jistiny v sazbě 8,9 % ročně od 15. 10. 2024 do zaplacení, poplatků 2 707 Kč a úroku z prodlení v sazbě 12,75 % ročně z jistiny od 15. 10. 2024 do zaplacení. 2024. K povinnosti věřitele zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek uvedla, že byly především zkoumány registry BRKI, NRKI, SOLUS a ISIR. Navrhla vydání rozsudku pro uznání, když žalovaný hradil i po zesplatnění úvěru.

2. K projednání věci soud nařídil jednání. Po žalovaném pátral, zjistil jeho faktický pobyt na adrese jak v záhlaví shora, ale důvod pro vyslovení místní příslušnosti shledán nebyl, žalovaný stále má k obvodu zdejšího soudu přetrvávající vztah (č. l. 112). Závazek písemně uznal dne 6. 6. 2025 (č. l. 120) s tím, že si půjčil, ale přestal splácet, žádal o nespecifikované splátky.

3. Žalobkyně poté podáním ze dne 27. 6. 2025 (č. l. 138) navrhla soudu schválit smír, odpovídající podané žalobě, s přihlédnutím k narůstajícímu příslušenství. Soud smír neschválil dříve, než provede dokazování, nařídil proto jednání a účastníky k němu předvolal. K prvnímu jednání dne 3. 9. 2025 se dostavili oba účastníci. K jednání dne 15. 10. 2025 se dostavili oba účastníci. Žalovaný potvrdil, že byl na vyšetření mozku, ale v dalších kontrolách nepokračoval. V té době bydlel v podnájmu, hradil asi 15 tis. Kč měsíčně v hotovosti. K jednání dne 18. 12. 2025 se žalovaný dostavil, žalobkyně nikoliv a soud proto jednal v její nepřítomnosti.

4. Podle § 99 odst. 2 věta první o. s. ř. však současně platí, že soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Bez provedení dokazování a zhodnocení, zda věřitel splnil svou zákonnou povinnost zkoumat schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“) však zásadně nelze smír ohledně spotřebitelského úvěru schválit. Totéž pak tedy platí i pro vydávání rozsudku pro uznání (či zmeškání). Zkoumáním toho, zda věřitel řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18).

5. Účastníkům řízení přirozeně nic nezabrání, aby si takovou platební povinnost ujednali jakkoliv jinak, mimo jakoukoliv ingerenci soudu. Dlužník např. může například čelit požadavku věřitele, aby se dostavil k notáři a tam podepsal notářský zápis se souhlasem k vykonatelnosti, když nelze vyloučit, že příslušný notář (kterého si na rozdíl od místně příslušného soudu a soudce dle rozvrhu práce vybírá věřitel zcela libovolně) přehlédne, co je povinen zkoumat soud. Případně uplatní (jako v této věci) nárok proti dlužníkovi návrhem k soudu, zejména po postoupení pohledávky na postupníka, v naději, že věc bude soudem v jiném soudním senátu posouzena odlišně. Spotřebitel pravidelně neví, že povinnost dle § 86 ZoSÚ existuje především k jeho ochraně. Nejde přitom ani o takové právo k ochraně spotřebitele, kterého by se mohl spotřebitel (po kvalifikovaném poučení vzdát), neboť důsledkem porušení takové zákonné povinnosti věřitelem je vždy absolutní neplatnost úvěru.

6. Ani ochota dlužníka vyhovět uplatněnému nároku (trvající pravděpodobně jen do okamžiku, kdy jako právní laik před soudem poprvé vyrozumí, že může u soudu uspět i bez advokáta, že nalézací řízení může skončit i jinak, než plným vyhověním žalobnímu návrhu a že autonomie vůle stran není v tomto podnikání bezbřehá), nemůže ničeho změnit na případné absolutní neplatnosti právního jednání, z něhož taková platební povinnost vzešla. Takový nedostatek právního jednání soud nemůže při schvalování smíru zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí. Obdobně by soud postupoval i v případě, že by navržený smír vzešel z protiprávního činu (v této souvislosti má soud na mysli zejména lichvu ve smyslu § 218 trestního zákoníku, případně jakékoliv jiné jednání s charakterem [podezřelý výraz] činu, přestupku či jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy). V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. 11 Co 213/2021 ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal, byť pravděpodobně opět pouze z nevědomosti).

7. Soud proto smír neschválil a nařídil jednání, neboť bylo třeba nejprve posoudit, zda je úvěrový závazek vůbec platný. Při prvním jednání žalovaný uvedl, že nedávno utrpěl úraz hlavy, má neurologické obtíže, včetně poruchy paměti. Nejprve uváděl, že dřívější úvěry neměl, dle výsledku dokazování připustil, že již předchozí úvěr měl. Také uvedl, že neměl exekuce, snažil se jim vyhnout, soud však z přehledu řízení (č. l. 148) zjistil, že žalovaný již měl exekuce čtyři. Soud shledal, že zkoumání ve smyslu § 86 ZoSÚ bylo zjevně neadekvátní a vyzval žalobkyni k doplnění. Ta podáním ze dne 29. 9. 2025 (č. l. 153) doplnila, že žalovaný poskytl údaje o svých poměrech v rámci dotazníku, ověřila příchozí mzdy od [Anonymizováno] a běžné výdaje na výpisu z běžného účtu. Dalším podáním ze dne 3. 11. 2025 (č. l. 184) doplnila přehled plateb, přijatých od žalovaného. Žalovaný uhradil 186 303,67 Kč právním předchůdcům a 30 000 Kč žalobkyni. V rozsahu 30 000 Kč proto současně vzala žalobu zpět.

8. Podle § 96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) platí, že žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.

9. Soud v důsledku zpětvzetí části žaloby II. výrokem tohoto rozsudku vyhověl a řízení v požadovaném rozsahu zastavil. Žalovaný vážný důvod nesouhlasu s tímto postupem neuplatnil (č. l. 192 p. v.). Ohledně zbývající části řízení pokračovalo a bylo rozhodnuto rovněž tímto rozsudkem.

10. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Postoupení pohledávky je dostatečně prokázáno již dopisem č. l. 90 původního věřitele (a přehledem podaných zásilek č. l. 91), ale byly doloženy i další důkazy postoupení (dopis č. l. 94, potvrzení o úhradě ceny postoupení č. l. 16 a seznam postoupených pohledávek č. l. 17). Na posledně jmenovaném seznamu jsou uvedeny hned dva závazky žalovaného z „minutových půjček“, což pro řízení důležitá informace, kterou se zjevně věřitel snažil potlačovat (což se u tohoto věřitele opakuje i v dalších řízení, rovněž jsou pohledávky shodných dlužníků žalovány záměrně zvlášť).

11. Ač k tomu soud žalobkyni opakovaně vyzýval (č. l. 147), samotnou žádost o úvěr soudu nebyla schopna předložit (č. l. 153). Ke splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ tak byly k dispozici jen následující důkazy:

12. Žádost, pokud byla žalovaným vyplněna, byla zjevně poskytnuta prostředky elektronické komunikace na dálku, jak vyplývá z formy návrhu smlouvy č. l. 38, podepisované SMS kódem z účastnického čísla žalovaného [tel. číslo].

13. Tvrzení žalobkyně, že lustrovala SOLUS, ISIR, NRKI a BRKI nebylo ničím prokazováno. Shodně postupuje většina poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, s vědomím, že tehdejší výpisy již nelze opatřit dodatečně, neboť přinejmenším v NRKI a BRKI se archivují pouze údaje o závazcích, nevymožených v posledních 4 letech. Již tím by byl výsledek řízení determinován, neboť takto vysokou jistinu nelze poskytnout bez značně vysoké míry opatrnosti. Senát 20C zdejšího soudu si nicméně neváhá výpisy opatřovat alespoň v aktuální podobě, což ve většině projednávaných nároků ze spotřebitelských úvěrů postačuje ke spolehlivému dovození jejich absolutní neplatnosti. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti [právnická osoba].). Z něj (č. l. 107) zjistil, že žalovaný kromě předmětného úvěru obdržel ještě následný úvěr ze dne 14. 12. 2019 rovněž od [právnická osoba]., s jistinou 100 000 Kč a s měsíční splátkou 1 372 Kč. Jiné úvěry již z aktuálního výpisu nevyplývají. To však v žádném případě neprokazuje, že v databázi v říjnu 2019 nebyly přítomny předchozí úvěry. Soud dále neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od [právnická osoba], [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba]., [právnická osoba], [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. [Anonymizováno].

14. Soud si vyžádal výpisy z běžného účtu žalovaného za období května 2019 až října 2019 od původní věřitelky, aby zjistil, v jaké situaci žalovaný dle povědomí původní věřitelky, která měla nerušený přístup k účtu žalovaného a měla tedy povinnost jej pečlivě analyzovat. Přesto sama takový důkaz nepředložila (předkládala pouze výpisy k průběhu poskytnutého úvěru). Současně soud původní věřitelku požádal i o žádost o předmětný úvěr (č. l. 121), pokud jej žalobkyně sama nebyla schopna (či ochotna?) předložit.

15. Banka [právnická osoba]., takto soudu podáním ze dne 3. 6. 2025 (č. l. 123) sdělila, že žádnou žádost o úvěr nemají, bylo pouze nahlíženo do „registrů“. Žalovanému byly historicky poskytnuty další dva úvěry, a to dne 21. 5. 2018 úvěr č. [hodnota] a dne 26. 9. 2018 úvěr č. [hodnota]. Dále poskytla výpis z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od května 2019 do října 2019 (č. l. 124 až 136). Z něj soud zjistil, že žalovaný skutečně měl měsíční příjem od [Anonymizováno] (21 257 Kč, 27 322 Kč, 20 704 Kč, 27 914 Kč, 21 325 Kč, 21 483 Kč), tedy průměrně 23 334 Kč. Splácel dva úvěry se splátkami 819 Kč a 2 786 Kč. Ve výpisech není patrná platba, která by mohla odpovídat hrazení nákladů bydlení. Od července 2019 je patrné narůstající sázení u [právnická osoba], Sazka.cz. Po načerpání jistiny předmětného úvěru (245 000 Kč) dne 17. 10. 2019 žalovaný zjevně doplatil předchozí dva úvěry a to dne 18. 10. 2019 částkami 23 022,59 Kč a 127 897,68 Kč, tedy celkem 150 920,27 Kč. Předmětný úvěr je tak ve skutečnosti úvěrem částečně konsolidačním, což žalobkyně soudu vůbec nesdělila.

16. Z řízení zdejšího soudu sp. zn. [spisová značka] (č. l. 144) soud zjistil, že úvěr ze dne 14. 12. 2019 byl projednán a rozsudkem ze dne 29. 4. 2025 bylo žalobkyni k jejímu samostatnému návrhu (ze dne 4. 2. 2025, tedy o pouhé 3 dny před předmětným návrhem) a bylo jí plně vyhověno (71 570,38 Kč s příslušenstvím) a byla jí přiznána náhrada nákladů řízení 18 581,90 Kč. Věřitel dle odůvodnění tohoto rozsudku předložil „ověření úvěruschopnosti žalovaného“ a provedl lustraci BRKI, NRKI a SOLUS s negativním výsledkem. Více ke splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ z odůvodnění nelze zjistit.

17. Z přehledu řízení žalovaného u zdejšího soudu (č. l. 148) vyplývá, že žalovaný čelil exekuci v roce 2015 (sp. zn. [spisová značka] pro jistinu 1 500 Kč), v roce 2017 (sp. zn. [spisová značka] pro jistinu 2 716 Kč) a dalším dvěma v roce 2021 a 2023.

18. Údaj z Centrální evidence exekucí (dále jen „CEE“) je však v tomto ohledu nepominutelný, neboť případná probíhající exekuce naznačuje nejen špatnou platební morálku, ale rovněž celkovou nesolventnost povinného, který nehradí závazek i za cenu značného navýšení dodatečných nákladů (což platí tím více, oč je vymáhaná jistina nižší). Nadto je údaj z CEE oproti databázím soukromoprávních subjektů obdařen limitně vysokou mírou spolehlivosti tam obsažených údajů. A to evidovaných zpravidla podstatně dříve, než dlužník vůbec začne figurovat v insolvenčním rejstříku, přístup do kterého je bezplatný. Případná exekuce přitom může pocházet od jakéhokoliv věřitele - oprávněného, tedy např. i sousedské půjčky, což představuje podstatně širší pole záběru, nežli jiné zmiňované databáze. Poskytnutí úvěru osobě, podléhající exekučnímu inhibitoriu, pak zpravidla nelze považovat za zodpovědné jednání věřitele. Náklady ověření stavu CEE se pohybují v řádu desítek Kč, ať již je zajišťuje sám věřitel, či je má předložit sám dlužník, a v daném případě byl dlužníkovi účtován nemalý administrativní poplatek. Je také otázkou, zda údaje v jiných databázích bonity spotřebitelů svědčily o žalovaném lépe (v době poskytování zápůjček, soud má přehled pouze o současném stavu databáze, v níž se neuchovávají údaje starší 4 let), když již v roce 2015 a 2017 proti němu byly povoleny první dvě exekuce. Dle sdělení Exekutorské komory ČR však žalovaný k 5. 5. 2025 již žádnou exekuci v CEE zapsanou nemá (č. l. 104/105). Tím však není prokázán stav ke dni 17. 10. 2019. Dle rejstříku zdejšího soudu však byla exekuce pod sp. zn. [spisová značka] dle sdělení soudního exekutora ze dne 16. 5. 2017 skončena vymožením, proto soud z této skutečnosti negativní následek pro žalobkyně nedovozuje.

19. Jiné údaje k úvěruschopnosti soud k dispozici neměl.

20. Výpis z běžného účtu žalovaného od října 2019 do listopadu 2022 (č. l. 165 až 179) pro řízení zvláštní význam neměl, neboť z něj nebylo možno bez dalšího dovodit, kolik žalovaný uhradil na předmětný úvěr a kolik na úvěr pravomocně projednaný ve sp. zn. [spisová značka]. Výpis z úvěrového účtu č. l. 49 až 60 za období od listopadu 2022 do září 2024 vyjadřoval jen část úvěrového historie a část splácení žalovaným. Mimořádný výpis z běžného účtu žalovaného (č. [hodnota]) č. l. 61 až 76 za období od listopadu 2022 do únor a 2024 zachycoval jeho transakce po sjednání předmětného závazku, což pro rozhodnutí nemělo význam. Bilance úvěrového účtu č. l. 77 až 87 má spíše technický charakter a pro řízení neměla význam.

21. Smlouvou č. l. 21 je prokázáno, že původní věřitelka poskytovala žalovanému bankovní služby již od května 2017. Kopií občanského průkazu č. [hodnota] žalovaného je prokázáno, že někdo ověřoval identitu žalovaného, není však prokázáno kterého dne (ke které smlouvě), když občanský průkaz byl vydán již v březnu 2018 a výtisk kopie je datován 2. 10. 2024. Návrhem č. l. 38 je prokázáno podání žádosti o úvěr dne 17. 10. 2019. Návrh však neobsahuje žádné údaje o žalovaném pro účel posuzování jeho úvěruschopnosti. Dopisem č. l. 26 je prokázáno, že původní věřitelka dne 17. 10. 2019 akceptovala návrh žalovaného na sjednání předmětného úvěru. Informační leták č. l. 23, leták k pojištění schopnosti splácet č. l. 24 p. v., sazebník č. l. 28, všeobecné obchodní podmínky č. l. 41 a produktové obchodní podmínky č. l. 34 k úvěrové smlouvě neměly význam pro výsledek řízení. Dopisem č. l. 88 ze dne 11. 7. 2024 bylo prokázáno, že zesplatnění úvěru původním věřitelem s výzvou k úhradě 175 044,36 Kč. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 93) vypracování kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalovaného.

22. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivního žalovaného. Soud zde vycházel z tvrzení žalobkyně, která deklarovala úhradu celkem 186 303,67 Kč a po zahájení dalších 30 000 Kč (v tomto rozsahu ale bylo řízení zastaveno) a více soud z žádného důkazu nezjistil – proto z těchto tvrzení vycházel bez dalšího. Bilance (rozklad) jednotlivých plnění byla v ucelené časové řadě a soud neměl žádné pochybnosti v tom smyslu, že by vyžadoval jiný důkaz. Žalobkyně tvrdila více splátek, než byl schopen dohledat soud v poskytnutých výpisech, žalovaný tomu neodporoval, proto je v tomto ohledu v zájmu žalovaného, aby soud vycházel z pouhých skutkových tvrzení žalobkyně, i když bilance (rozklad) č. l. 184 p. v. a násl. nemá charakter důkazu, ale toliko tvrzení.

23. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.

24. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí. Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli.

25. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nerealistickým navýšením je přitom v tomto kontextu i přiměřený bankovní úrok a následně i úrok z prodlení při zesplatnění. Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.

26. Věřitelé často operují s právním větami judikatury, vytrženými z příslušných skutkových okolností. Např. s dovozením úvěruschopnosti z faktu, že úvěr byl nějakou dobu úspěšně splácen. To však může platit jen v případě úvěrů, které jednak nemají lichevní parametry (kde plnění na takové úvěry je těžením z protiprávní činnosti věřitele a nelze jej nijak a ničím legitimizovat) a jednak je prokázáno, že tak spotřebitel činil z legitimních zdrojů – nikoliv tedy čerpáním dalších úvěrů. Tento původní věřitel (banka) úvěry s lichevními parametry neposkytuje. Poskytl však žalovanému celkem 4 úvěry a je zjevné, že docházelo k navyšování jistiny a nelze tak ani bez dalšího tvrdit, že žalovaný byl schopen úvěr splácet z vlastních zdrojů, zejména pokud nejsou známy skutečné výdaje žalovaného na bydlení. Alarmující je také četnost transakcí, související se sázkovými hrami, což by serióznímu věřiteli (bance) nemělo uniknout.

27. V projednávané věci je poskytovaná jistina tak vysoká, že by prověření poměrů mělo dosahovat maximální myslitelné míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). V projednávaném případě žalobkyně ve velmi hrubých obrysech tvrdí, jakým jiným způsobem původní věřitelka zkoumala schopnost spotřebitele úvěr splácet. Avšak vůbec nic z toho neprokazuje. Tedy ani lustraci NRKI, ani BRKI, ani SOLUS. Nepředložila dokonce ani výpis z účtu žalovaného, ovšem jelikož šlo o banku, která takový účet vedla, nelze dovodit, že by takový podklad k dispozici neměla. Nelze však mít za prokázané, že se jeho obsahem v tomto kontextu jakkoliv zabývala. S ohledem na dosud projednaná řízení, kdy u bank soud shledává nepochopitelně dlouhé řady úvěrů pro osoby, kterou jsou už v základních parametrech (vzdělání, druh příjmu, historie hospodaření, historie úvěrů atd.) zcela zjevně nedůvěryhodné, soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i věřiteli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. Zde žádná výplatní páska ani předložena nebyla a z výpisu účtu nelze ani zjistit, zda žalovaný nepodléhá exekučnímu inhibitoriu a není mu např. sráženo ze mzdy. Zde nicméně soud tehdy probíhající exekuci vyloučil jinak. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Nejinak tomu bylo zde, kde žalovaný vykazuje počínající známky nadměrného sklonu k sázkovým hrám. Ve spojení s již třetím úvěrem a opětovným navýšením jistiny (95 000 Kč z předmětného úvěru bylo k volné dispozici žalovaného bez jakéhokoliv účelového určení) je zjevné, že věřitel postupoval mírně řečeno lehkovážně.

28. Soud uzavírá, že i když metodiku zkoumání úvěruschopnosti spotřebitelů u původní věřitelky nezná, za minimální standard péče v případě žalovaného považuje předložení výplatních pásek od zaměstnavatele, neboť z výsledné částky na účtu nelze dovodit absenci případných exekučních srážek, ale ani to, zda mzda náleží vlastníkovi účtu. Mnohé osoby používají účet osoby blízké. Zcela pak absentuje prověření otázky výdajů. Z výpisu účtu nelze odvodit, jaké byly náklady žalovaného na bydlení. Pokud žalovaný spontánně tvrdí, že tehdy platil za ubytování 15 tis. Kč měsíčně, je právě to důvodem, proč zkoumání příjmů bez výdajů postrádá smysl u částek pod úrovní průměrné mzdy – které mohou, ale také nemusí postačovat k základní obživě. Nebylo nic tvrzeno ke zkoumání případné vyživovací povinnosti žalovaného. Nebylo nic tvrzeno k okolnosti předchozích dvou úvěrů – ostatně zjevně měly být před soudem utajeny, stejně jako úvěr čtvrtý (senát 20C by pouze spekuloval, pokud by odhadoval, že stejně měla být okolnost předchozích tří úvěrů utajena i v řízení sp. zn. [spisová značka]).

29. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, případně by se nedomáhal lichevního příslušenství, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. V případě žalovaného však byla na místě opatrnost z několika samostatných důvodů, čemuž právní předchůdkyně žalobkyně v potřebné míře nedostála, přinejmenším tím, když dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). V případě průměrného příjmu 23 334 Kč je nezbytně třeba zkoumat lépe nejen příjem samotný, ale především skutečné výdaje. To je poté třeba dát do kontextu úvěrové historie, která v případě žalovaného svědčila o neudržitelné výdajové trajektorii, kdy si po načerpání předchozích dvou úvěrů v roce 2018 bral třetí úvěr. Zde již zodpovědný věřitel má zkoumat i účel úvěru, neboť nejen, že byla snižována celková splátka (z 3 605 Kč na 3 091 Kč) za cenu nepochybně výrazného prodloužení splatnosti (na nepochybně „hraničních“ 10 let), ale žalovaný opět čerpal další vysokou jistinu, která mohla oddalovat jeho případné problémy s hospodařením (což jen potvrzuje fakt, že si po dvou měsících vzal úvěr čtvrtý). Konečně pak žalobkyně vůbec neprokázala, že zkoumala BRKI, NRKI nebo SOLUS a zpětně tak nelze prokázat, co bylo jejich obsahem, a tedy zda žalovaný nesplácel i další úvěry – zejména pokud je v současnosti naprosto běžné čerpání úvěrů s lichevními parametry, které poskytuje drtivá většina nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.

30. Dle závěru soudu je tedy poskytnutí třetího úvěru ve smyslu citovaného ustanovení § 86 ZoSÚ již proto nedbalé a má za následek (absolutní) neplatnost celého závazku bez dalšího. Tím je dána i neplatnost případného adhezního závazku ze smlouvy o pojištění, která představuje tzv. závislou smlouvu (§ 1727 o. z.) a stíhá ji stejný právní osud.

31. Z toho důvodu soud I. výrokem shora neschválil smír účastníků, neboť jej nelze založit na absolutně neplatném závazku, nota bene pokud v důsledku odlišného právního posouzení vznikl tak dramatický nesoulad mezi tím, co se spotřebitel zavázal uhradit před tím, než se dozvěděl o svých právech, a co má hradit dle rozhodnutí soudu.

32. Jelikož u této původní věřitelky soud nemá důvod se domnívat, že by předchozí úvěry měly lichevní charakter, neměl důvod se domnívat, že by se v případě poskytnutí třetího úvěru jednalo o lichevní schéma a tedy se plněními (resp. případnými přeplatky jistiny) z předchozích úvěrů nezabýval. Žalovaný se v tomto ohledu rovněž ničeho nedomáhal. Pro úplnost lze však zmínit, že podle rozsudku Soudního dvora ze dne 21. dubna 2016 (C-377/14) ve věci [jméno FO] a [jméno FO] proti [právnická osoba]., platí (3. výrok), že článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48/ES, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

33. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalovaného (který nenavrhl zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání takových platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky či smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně již uhradil na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Zde se jedná nedělitelné lichevní schéma věřitele, jediný pokračující skutek, složený ze série absolutně neplatných právních jednání. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající (původní) věřitel.

34. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovaným bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení.

35. V daném případě tak byla jistina deklarovanými úhradami uhrazena v rozsahu 186 303,67 Kč (a 30 000 Kč, pro které je řízení současně zastavováno), přiznat lze tedy s odkazem na ustanovení o nutnosti vydání jistiny dle § 87 odst. 1 věta poslední ZoSÚ nárok pouze na zbývající část 28 696,33 Kč. Ve zbytku proto žalobu IV. výrokem shora zamítnul.

36. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše. S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalovaného soud navíc dospěl k závěru, že u žalovaného prakticky nelze dospět k závěru, že by byl zodpovědný za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který žalovanému nezodpovědně poskytl další úvěr. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 (následované např. ve sp. zn. 23 Cdo 101/2023) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Žalovaný je předlužen (v důsledku platební povinnosti v řízení sp. zn. [spisová značka], kde k žádnému krácení uplatněného nároku nedošlo a v důsledku toho byla přiznána i plná náhrada nákladů řízení) a pokud bude schopen splácet jistinu, není již schopen generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Původní věřitel poskytoval prostředky nezodpovědně a spotřebitel tak není v prodlení ani v případě, že je povinen postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.

37. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalovaný má zřejmě neurologické obtíže, tvrdí ztrátu zaměstnání, již čelí další pohledávce, převyšující jeho zjevně skromné poměry. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Ostatně tato předchozí pohledávka je rovněž u žalobkyně a ta s ohledem na své jednání v tomto řízení (rozžalování dvou zjevně souvisejících překoupených nároků) a historii obdobných jednání jen dle činnosti senátu 20C žádnou podstatnou úlevu sama neposkytne. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalovaného na straně druhé poskytl půlroční splátkový kalendář, aby měl reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sám žalovaný nižší splátku nežádal.

38. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti a jejich výši stanovuje svým rozhodnutím i v případě, že není výslovně požadována částka nižší, než na jakou má účastník, kterému právo přísluší, nárok, tzn. pokud se nároku na náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti výslovně nevzdá. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části neúspěšná (72,96 % včetně uhrazených 30 000 Kč a kapitalizace příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. přiznal k její tíži právo na úhradu poměrné části (45,92 %) účelně vynaložených nákladů řízení žalovanému. I jemu přísluší paušální částka náhrady hotových výdajů á 300 Kč ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., odpovídající nákladům, spojeným s příslušným úkonem ve smyslu § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., jelikož se účastnil všech tří jednání, která nepřesáhla dvě hodiny trvání. Proto mu žalobkyně musí uhradit 413 Kč. Neprakticky krátkou lhůtu k plnění soud žalobkyni prodloužil, neboť jde o symbolické plnění a může tak dojít ke vzájemnému započtení na první splátku od žalovaného (dle výroku III shora).

39. Jelikož žalobkyni soud náhradu nákladů řízení nepřiznává, nemusel tak posuzovat, oč by její případný nárok musel krátit pro neúčelnost, spočívající v podání dvou samostatných návrhů proti témuž spotřebiteli. Stejně tak se nemusel zabývat otázkou skutečného vlastnictví žalobkyně, když v činnosti této advokátní kanceláře v minulosti již zjistil majetkové propojení advokáta a žalobce (resp. I-Xon, a. s.), resp. snahu tyto souvislosti navenek maskovat.

Poučení