20 C 99/2025 - 45

Rubrum

Okresní soud v Teplicích rozhodl soudcem Janem Sýkorou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] trvale bytem [Adresa žalovaného] pro 11 953 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení v kapitalizované výši [částka] a dále v sazbě 12,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do částky [částka] s úrokem z prodlení 12,75 % ročně z této částky od [datum] se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce žalobkyně na plné náhradě nákladů řízení [částka], a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem, došlým soudu dne [datum], domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnění z titulu úhrady zákonného příspěvku nepojištěných ([částka], resp. [částka]) za nepojištěné období od [datum] do [datum] (85 dní), resp. [datum] do [datum] (124 dní), když žalovaný jako vlastník či provozovatel (dle údajů v registru silničních vozidel) osobního automobilu se zdvihovým objemem motoru mezi 1 850 do 2 500 cm3 s registrační značkou [SPZ] ([Anonymizováno], resp. mezi 1 350 do 1 850 cm3 s registrační značkou [SPZ] ([jméno FO]) neuzavřel v rozhodném období pojištění odpovědnosti z provozu uvedeného vozidla s úrokem z prodlení, a poplatku spojeného s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek (2x [částka]).

2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalovanému soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Jelikož žalovaný na výzvu ve stanovené lhůtě nereagoval, důsledkem je předpoklad jeho souhlasu s tímto postupem. Žalovaný v řízení zůstal pasivní, adresu pro doručování vedle své adresy trvalého pobytu ohlašovně nenahlásil. Soud po žalovaném pátral, více než emailovou adresu soud nezjistil. Bylo mu doručeno toliko náhradním způsobem a obálka poté byla vhozena do označené domovní schránky. K nároku se nevyjádřil, nereagoval ani na emailovou zprávu.

3. Soud posoudil předložené listinné důkazy a tvrzení žalobkyně a dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu.

4. Žalovaný jako vlastník a provozovatel osobních automobilů s registračními značkou jak výše neuzavřel v tvrzené době povinné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Výzvami č. l. 24 a 25 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě částek jak výše. Žalovaný na výzvy žalobkyně nereagoval, a proto jej žalobkyně o zaplacení upomněla upomínkami č. l. 26, 27, 28, doručovanými rovněž na platnou adresu trvalého pobytu žalovaného. Dále pak na č. l. 29 a 30 zástupce žalobkyně odeslal žalovanému (obě shodného dne – [datum]) předžalobní upomínky ve smyslu § 142a o. s. ř. na shodnou adresu.

5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce podle ustanovení (zejména § 1 odst. 2, § 4 a § 15) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a vyhlášky č. 205/1999 Sb., a dospěl k závěru, že žaloba je v případě vozidla [jméno FO] důvodná, a proto jí vyhověl a žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni plnění dle I. výroku shora. Příležitost prokázat, že žalovaný vozidlo již nevlastnil, či v rozhodné době bylo fakticky zničeno (o čemž poplatníky ve výzvách povinně poučuje žalobkyně), žalovaný procesně promeškal. Protože je žalovaný v prodlení s plněním peněžitého dluhu, má žalobkyně vedle práva na zaplacení pohledávky podle § 1970 občanského zákoníku nárok na zaplacení úroku z prodlení a použitá sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka]. Důvod ke krácení příslušné sazby dle zdvihové kubatury motoru soud v případě tohoto vozidla neshledal, neboť rozpor v parametru zdvihového objemu a rizika zvýšených škod vůči ostatním účastníkům silničního provozu zde nedosahuje takové zjevné intenzity, aby se soud odchyloval od platné vyhlášky.

6. Ohledně vozidla Audi A3 soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. V případě vozidla žalovaného, které má dle č. l. 20 maximální zdvihový objem 1 896 cm3, maximální výkon pouhých 66 kW a maximální hmotnost 1 745 kg), soud shledal, že uplatnění denní sazby [částka] na případ vozu s dieselovým motorem 1.9 s maximálními výkony hluboko pod 80 kW (dle § 2 odst. 1 písm. h) vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb.) by bylo v rozporu s ústavně garantovaným právem na ochranu majetku. Soud prvního stupně již nemůže více zdůraznit, že důvodem není jakékoliv zpochybňování oprávněnosti institutu příspěvku do garančního fondu, upraveného na úrovni zákona, ale toliko uvalení sazby na vozidlo žalovaného, kterou shledává v této výši soud za nesmyslně diskriminační, resp. šikanózní. Soud prvního stupně pouze aplikuje jinou sazbu téhož nároku. Argumentace, že jde o poplatek daný na základě zákona, je zjevně nepřípadná a v této souvislosti definicí cirkulární, resp. nelogickou. Soud prvního stupně nezpochybňuje poplatek, daný zákonnou úpravou, ale toliko konkrétní sazbu, stanovenou vyhláškou (Ministerstva financí, nikoliv Ministerstva dopravy).

7. Příslušný podzákonný předpis byl přijat na základě zákonného zmocnění v § 4 odst. 5 zákona č. 168/1999 Sb., který stanoví, že výši denní sazby příspěvku, druhy vozidel pro účely denní sazby příspěvku a výši nákladů Kanceláře spojených s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek podle odstavce 4 stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Soud shledal, že příslušná vyhláška stanovuje jako kritérium pro odlišení různých sazeb u osobních automobilů toliko zdvihový objem motoru, vozidlo žalovaného tak formálně spadá do kategorie písm. h) 1 850 cm3 až 2 500 cm3. Již z výše sazby a porovnání s tržní nabídkou povinného ručení (bez bonusů a malusů v průměru nejvýše cca [částka] denně, spíše ale méně – notorieta pro každého pojistníka vozidla) je zřejmé, že výše příspěvku substituuje jednak obvyklé pojistné a jednak v sobě (logicky) zahrnuje i sankční prvek, neboť je nezřídka násobně vyšší.

8. Proti tomu nelze ničeho namítat, neboť hrazení škod z garančního fondu s sebou nepochybně přináší transakční náklady a ztrátovost, danou neuhrazením všech uplatněných příspěvků. Z garančního fondu jsou následně hrazeny škody, způsobené vozidly bez pojištění (samotné náklady vyřízení pojistné události bývají škůdcem hrazeny zvlášť – např. společnosti [právnická osoba]., jak vyplývá z takových řízení před soudem), přičemž po škůdcích je zpravidla vymáhána toliko část poskytnutého plnění (třetina, nejvýše však [částka] dle § 24 odst. 2 tamtéž). V českém právním řádu jde však o poměrně nezvyklý institut a současně jde o poměrně vysokou sankci (násobky běžného komerčního pojistného) a již proto nelze připustit, aby již tak neobvykle vysoká sankce dopadala na osoby v různé výši na základě ryze diskriminačního kritéria. Rozdíl mezi výší obvyklého pojistného a příspěvkem dosahuje za rok více než 10 tis. Kč a taková sankce je nepochybně citelná. Soud prvního stupně přirozeně nemá ambici nahrazovat hierarchii poplatků vlastními propočty, uchyluje se proto pouze k redukci z extrémních sazeb ([částka], případně [částka]) na sazbu nejblíže nižší - aby nespravedlnost zmírnil do doby, než orgán státní správy (nikoliv tedy zákonodárce) přijme nápravu a diskriminační kritérium vyhlášky upraví. Neschopnost soudu předložit „lepší“ sazebník jistě nemůže být validním argumentem pro nečinnost, zvláště v době, kdy celospolečenská neschopnost rozpoznat a stíhat lichevní praktiky (tj. navyšování pohledávek o plnění nad 60 % jistiny ročně za současného ignorování neschopnosti spotřebitele takové úvěry splácet) doslova drtí nízkopříjmovou populaci a nenávratně poškozuje demokratické instituce země – obětováním těch, kterým se má dostat největší míry ochrany z pouhé pohodlnosti. Sankcionování osob na základě nesmyslného diferenciačního kritéria představuje obdobnou nespravedlnost právní úpravy, jakou by bylo určování výše sankce ve správním trestání či v trestním řízení např. vzhledem k rase, náboženskému vyznání nebo hmotnosti pachatele, metrážní velikosti jím užívaného bytu apod. Každé z těchto příkladmo vyjmenovaných kritérií postrádá vztah k běžným parametrům českého právního řádu, podle nichž je určována výše sankce vzhledem k povaze a zavinění skutku, osobě pachatele, způsobeného následku či ohrožené hodnoty. Vyšší sazba sankčního nároku za vyšší parametr, který je v souvislosti s jakoukoliv chráněnou hodnotou zcela arbitrární, je diskriminací nejen zbytečnou, ale doslova absurdní. Níže soud podrobně uvádí, proč zdvihový objem motoru nijak nesouvisí s výší škody na majetku třetích osob a nelze jej proto obhájit jako kritérium pro určování výše sankčního příspěvku – který v případě vozidla žalovaného činí [částka] ročně. Ačkoliv se nejedná o likvidační sumu (pomine-li soud, že žalovaný je starobní důchodce a čelí již mnoha jiným exekučním řízením), soud ani takovou částku nepovažuje za plnění zanedbatelné a nehodné pozornosti soudů, nota bene jedná-li se v důsledku aktuální kombinace právních a společenských faktorů o nejčastější typ řízení ve sporné občanskoprávní agendě.

9. Soud totiž shledal, že aplikace kritéria zdvihového objemu spalovacího motoru je nevhodná a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného (do něhož je excesivní částka k zaplacení nepochybně významným zásahem) představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné – který se s ohledem na objem projednávaných nároků této žalobkyně nepochybně týká desítek tisíc občanů. Žalobkyně však nezohledňuje enormní sociální aspekty své činnosti a nezajímá se dokonce ani o údaj o trvalém pobytu v registru obyvatel, ačkoliv jí zákon zřídil právo přístupu s aktualizací jednou měsíčně, a především uplatňuje nároky četnými souběžnými žalobami, zřejmě ve snaze maximalizovat odměnu za právní zastoupení. Jen u zdejšího soudu se jedná o několik tisíc řízení ročně. Žalobkyni přirozeně tento stav (koncepce vyhlášky) vyhovuje a v důsledku nespojování nároků nelze v drtivé většině řízení uplatnit dovolání (§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), neboť plnění nedosáhnou výše [částka] a nejedná se o spotřebitelský vztah. V odvoláních proti rozhodnutí soudu prvního stupně žalobkyně uvádí, že soud prvního stupně se nikdy neobrátil na Ústavní soud. Soud konstatuje, že k tomu u podzákonného předpisu není oprávněn (§ 64 odst. 3 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.) a právní zástupkyně to ostatně sama při jednání dne [datum] ve věci sp. zn. [spisová značka] připustila. Stejně tak se soud nemůže obrátit na Soudní dvůr Evropské unie, neboť samotný příspěvek do Garančního fondu od nepojištěných je již ryze vnitrostátní právní úpravou, nikoliv právem komunitárním, a soud nadto nezpochybňuje samotný institut příspěvku, pouze nastavení jeho sazeb předpisem podzákonné síly.

10. Z odst. 2 tamtéž systematickým a teleologickým výkladem vyplývá, že úmyslem tvůrce předpisu bylo reflektovat spíše maximální dosažitelný výkon vozidla nežli jednotlivý konstrukční detail spalovacího motoru. Z nedůslednosti se tvůrce předpisu sám usvědčuje sledováním parametru maximálního výkonu u vozidel s hybridním pohonem, doplněným do předpisu později s nástupem nových prvků pohonu vozidel, aniž by náležitě upravil předchozí metodiku. Není přitom vůbec zřejmé, proč by u vozidel na pohon s výlučně vnitřním spalováním nemělo kritérium výkonu hrát stejnou roli, jakou hraje u vozidel s hybridním pohonem (zde kombinace spalovacího motoru s elektropohonem). Porovnáním těchto sazeb je přitom zřejmé, že je zde výrazný nepoměr, když právě velká část vozidel, které formálně spadají do kategorie nad 1 850 cm3 (a tedy [částka]/den), nedosahuje výkonu ani 80 kW, který spadá do kategorie nižší ([částka]/den). To je právě případ předmětného vozidla (s maximálním výkonem 66 kW). Ani kritérium výkonu není parametrem, který by bylo možno považovat za optimální a dostatečný, je však nejdostupnějším provizorním kritériem, které má soud prvního stupně k dispozici a u kterého lze předpokládat, že je zohledňováno pojišťovnami při výpočtu komerčního pojistného – což pro zdvihový objem neplatí (viz dále).

11. Je jistě legitimní otázkou, zda určitá korelace mezi výší komerčního pojistného („povinného ručení“) a zdvihovým objemem motoru, která je soudu historicky známa, je projevem skutečných statistických dat, velkým počtem ojetých (až historických) vozidel, kde zdvihový objem ještě historicky skutečně může s ostatními významnými parametry vozidel korelovat, či je naopak nechtěným, sebe posilujícím důsledkem předmětné právní úpravy. Pokud soud v minulosti zjistil, že kritérium zdvihového objemu se u jinak prakticky shodných vozidel a shodných ostatních parametrů skutečně odlišuje, šlo o rozdíl řádově nižší, než zakládá odkazovaná vyhláška, a není zřejmé, zda taková cenová diference vychází z reálných pojistných událostí, či zda je právě nepřímým důsledkem této vyhlášky. Autopark v rámci České republiky je nepochybně ze značné části tvořen staršími vozidly, kde vztah zdvihového objemu s parametry hmotnosti/výkonu/spotřeby/nejvyšší dosažitelné rychlosti/normovaného zrychlení aj. významně koreloval. Jedná se však jen o menší část vozidel, jejichž éra skončila v devadesátých letech s počátkem masivního dovozu zahraničních vozidel s pokročilým řízením a sáním, vstřikováním, a přeplňováním. Předmětné vozidlo takovým vozidlem nepochybně není a jedná se o vozidlo, jehož doménou je extrémně nízká spotřeba paliva za cenu absence dynamiky v jakémkoliv smyslu. Motor 1.9 D plní v tomto vozidle obdobnou úlohu jako souběžně vyráběné motorizace 1.4i a 1.6i, pouze za cenu vyšší pořizovací ceny a celkové hmotnosti přináší nižší spotřebu paliva. Kontrast s druhým projednávaným vozidlem nemůže být ilustrativnější. Ačkoliv jde o vozidlo podstatně větší, podstatně těžší, s podstatně vyšší spotřebou paliva a podstatně výkonnější (jakkoliv vzhledem k hmotnosti a velikosti vozidla [jméno FO] půjde o podobně nedynamickou konstelaci), spadá do kategorie nižší sazby.

12. V současnosti je kritérium zdvihového objemu spalovacího motoru jako korelátoru výkonu zcela zjevně neobhajitelné, dynamiku provozu určují vozidla moderní a ta se také více účastní dopravních nehod. Dle veřejně dostupných statistických dat ze zdrojů Policie ČR (https://nehody.cdv.cz/statistics.php) lze ověřit, že dopravních nehod se násobně více účastní vozidla mladší pěti let nežli vozidla starší. Garanční fond je koncipován právě jako fond, shromažďující prostředky pro budoucí vzniklé škodní situace, které s předmětným vozidlem přímo nijak nesouvisí, nanejvýš statisticky. Pokud se má výše příspěvku odvíjet od výše škody, kterou nepojištěné vozidlo potenciálně může způsobit, nelze ignorovat zjevně nepřípadnou systematiku. Pokud způsobí dopravní nehodu vozidlo příslušné obsahové třídy, ale o několik set kilogramů těžší a výkonnostně podstatně silnější (např. vozidlo vyšší střední třídy s motorem „2.0“ a výkonem nad 100 kW, než vozidlo zde projednávané (či dokonce druhé vozidlo [jméno FO] s nižší sazbou), jedná se zjevně o mísení neslučitelných kategorií vozidel, které může statistiku skutečně vychýlit a založit korelaci zdvihového objemu a výše způsobené škody - nikoliv však ospravedlnit archaickou kategorizaci. Soudobá vozidla s takto vysokým zdvihovým objemem zpravidla představují zcela odlišnou kategorii vozidel – jak co do výkonu, hmotnosti, tak i co do ceny – již s ohledem na ekologickou daňovou politiku.

13. Výše uvedené samozřejmě není pouhou spekulací soudce soudu prvního stupně, jak je mu neustále předkládáno. Pokud se zdejší soud v minulosti dotazoval [právnická osoba]., zda je zdvihový objem motorizací vozidel sledován při vyhodnocování pojistných událostí a zda má vliv na určování pojistného při pojišťování ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb. (soud v dotazu výslovně vyloučil vztah k havarijnímu pojištění vozidla samotného pojištěnce), zprávou ze dne [datum] (ve sp. zn. [spisová značka]) bylo sděleno, že zdvihový objem sám o sobě „není sazbovacím parametrem při výpočtu pojistného“. Soud tak ověřil, že kritérium zdvihového objemu skutečně není používáno ani v praxi pojišťovny s (mírně řečeno) značným podílem na trhu, kterou nepochybně nelze podezírat z toho, že by z pojistně matematického hlediska nedokázala identifikovat statisticky významný parametr, korelující s výší škod, způsobovaných ostatním účastníkům silničního provozu. U komerčního pojistného je přitom přímý vztah mezi parametry pojištěného vozidla a očekávanou (průměrnou) výší škody, způsobené jiným účastníkům silničního provozu. Plnění garančního fondu, kde je takový vztah statisticky prakticky vymizelý (z fondu budou navíc s největší pravděpodobností hrazeny škody způsobené třetí osobou čtvrté osobě), tak nemůže žádným dalším plausibilním argumentem odůvodnit sazbování příspěvku zdvihovým objemem spalovacího motoru, než definicí kruhem – odkazem na taxaci vyhláškou č. 205/1999 Sb.

14. Zdvihový objem spalovacího motoru s výkonem spolehlivě nekoreluje, zejména pokud není nijak odlišen typ motoru podle paliva ani způsobu plnění válců (tzn. atmosférické plnění s různou volumetrickou účinností sání vs. motory s nuceným přeplňováním turbodmychadly či kompresory). Soud neshledává důvodným, aby byl více sankcionován např. relativně objemný, přesto nízkovýkonný úsporný motor u vozidla žalovaného, které svou hmotností i délkou zjevně nevybočuje z kategorie vozidel nižší střední až kompaktní třídy, než přeplňované nízkoobjemové motorizace do 1,0 litru - s výkony mnohdy podstatně vyššími a to navíc ve vozidlech s výrazně většími rozměry, prázdnými hmotnostmi i maximálními dosažitelnými rychlostmi. Obdobně nelogickým a diskriminačním postupem zákonodárce by bylo, pokud by např. systém poplatků a mýtného za použití dálnic a rychlostních komunikací nejrůznějšími vozidly (od osobních po těžké nákladní) nebyl závislý na délce platnosti kupónu, ujetých kilometrech a hmotnostní třídě vozidla (které mají logický vztah k míře opotřebovávání vozovky a zatížení sítě pozemních komunikací provozem), ale např. na počtu sedadel (bez ohledu na jejich využití), nejvyšší dosažitelné (avšak zpravidla na veřejných komunikacích zakázané) rychlosti či právě na zdvihovém objemu motoru. Nelogicky koncipovaná právní úprava vede k nerovné ekonomické zátěži občanů i podnikatelských subjektů, k diskriminaci technických řešení a k deformaci technologického vývoje i trhu s automobily, a tím mnohdy k nechtěným, právně perverzním účinkům. Ostatně tlak na snižování zdvihového objemu motorů a jeho pofidérní vztah k reálné spotřebě vozidel je široce diskutované téma, a je proto otázkou, zda předmětná vyhláška není právě skrytým projevem cílené diskriminace vozidel s relativně vysokým zdvihovým objemem – s cílem jejich vytěsnění z vozového parku ekonomickým tlakem. Takový záměr by však v kontextu problematiky zajištění příjmu garančního fondu soud nemohl považovat za legitimní postup tvůrce předpisu podzákonné síly.

15. Tvůrce předpisu zjevně selhal, pokud měl stanovit pomocné kritérium, které by korespondovalo s výší pojistných rizik, která pojišťovny stanovují na základě mnoha dalších kritérií, zejména pak stáří vozidla, hmotnosti vozidla, výkonu vozidla (nemluvě o kritériích, navázaných přímo na osobu pojištěnce/provozovatele/řidiče či na oblast provozování či roční nájezd vozidla) apod. Předmětná vyhláška sankcionuje některé typy automobilů, které pro dosažení optimálních provozních výsledků (včetně emisních norem) volí parametry většího objemu spalovacího prostoru válce bez nuceného přeplňování a nelze popřít, že některé automobilky s motory o objemu okolo 0,5 litru na válec dosahují nejnižších reálných spotřeb v provozu (resp. tepelné účinnosti). I v současnosti probíhá vývoj budoucích úsporných motorů (např. Toyota/Mazda, Honda, Mitsubishi), založených na této objemové koncepci. Některé z nich, především pak ryze atmosféricky plněné motory s typicky vyšším zdvihovým objemem, přitom svým charakterem vyhovují spíše defenzivně řídícím vlastníkům/provozovatelům vozidel a v reálném provozu dosahují vysoké tepelné účinnosti a tím ekonomičnosti. Předmětná vyhláška neúmyslně postupuje přesně opačně. Je-li smyslem zákonné úpravy institutu povinného ručení, resp. garančního fondu pro vozidla nepojištěná garantovat úhradu případné škody, vzniklé viníkem dopravní nehody ostatním účastníkům silničního provozu či třetím osobám, pak takové riziko nepochybně narůstá (na straně viníka) spíše s kritérii, jako je hmotnost či maximální výkon vozidla, které mohou ovlivnit převažující způsob jízdy vozidlem a jeho setrvačný moment v okamžiku střetu, nežli jednotlivý konstrukční detail motoru. Kritérium zdvihového objemu působí v tomto kontextu smysluplně nanejvýše do masového nástupu přeplňovaných nízkoobjemových motorů, kdy pouhý zdvihový objem motoru přestal s výkonnostní třídou korelovat. Z garančního fondu (resp. z pojištění ve smyslu zákona č. 168/1999 Sb.) nejsou hrazeny škody na škodícím vozidle, ale škody způsobené jiným vozidlům/objektům, s nimiž se škodící vozidlo v provozu střetne. Koncepce taxace této vyhlášky však v konečném důsledku předpokládá, že s vyšším zdvihovým objemem motoru je spojeno riziko vyšší škody na vozidle/věci/osobě, s níž se škodící nepojištěné vozidlo střetne. Taková koncepce je jednoduše absurdní, v lepším případě archaická. Ostatně zde (částečně) kritizovaná vyhláška je vydávána Ministerstvem financí, nikoliv Ministerstvem dopravy, a je tedy patrné, jak mohlo z hlediska odbornosti dojít k úplnému „odpojení“ kritérií od technických parametrů vozidel.

16. Vozidlo žalovaného přitom svým výkonem představuje spíše nižší průměr, odpovídající mnohem lépe kategorii vozidel se zdvihovým objemem motoru do 1 850 cm3, z pohledu současné produkce vozidel s tříválcovými turbomotory spíše ještě nižšímu. Důsledné uplatnění parametru maximálního výkonu by bylo nepochybně akceptovatelnějším kompromisem relativně jednoduchého normativního pravidla na diferenciaci vozidel a sazeb – byť by se i v jeho případě jednalo o kritérium zjednodušující a ne zcela vhodné, zejména (opět) kvůli absenci rozlišování vozidel s přeplňováním od atmosféricky plněných, která maximálního výkonu dosahují až v oblasti nejvyššího spektra otáček a tedy jej prakticky nikdo v provozu nevyužívá (z důvodu hluku, spotřeby a opotřebení). O zdvihovém objemu motoru však nelze říci ani toto a stejně tak mohl tvůrce předpisu arbitrárně zvolit jiný konstrukční detail spalovacího motoru (např. počet válců, kompresní poměr, volumetrickou účinnost plnění, maximální točivý moment, normovanou spotřebu paliva aj.) a dopustil by se stejného pochybení. Takové konstrukční parametry jsou závislé na odlišném přístupu k řešení spalovacího motoru (třebas ve shodné hmotnostní a výkonnostní třídě) a jejich vztah k pojistným rizikům je krajně nepravděpodobným (případně se může jednat o falešnou korelaci). Sám zákonodárce to implicitně uznal po úpravě taxace vozidel s hybridním pohonem, kde kritériem učinil maximální dosažitelný výkon. Soud proto jako pomocné, náhradní kritérium, volí právě výkonnostní třídu vozidla, jako nejbližší dostupné kritérium, které netrpí tak zjevnou neadekvátností k míře způsobení škod ostatním účastníkům silničního provozu, jako zdvihový objem spalovacího motoru. Současně takto respektuje systematiku téhož ustanovení vyhlášky v jeho druhém odstavci. Ostatně ani směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2009/103/ES ze dne [datum] takové konkrétní kritérium (zdvihový objem válců) členským státům nepředepisuje, stejně tak jej nepředepisuje ani zákon č. 168/1999 Sb., dle jehož § 15 odst. 12 má naopak žalobkyně přístup k mnoha dalším parametrům nepojištěných vozidel, včetně výkonu a stáří vozidla apod. (od určitého roku dokonce uchovává kopie technických průkazů vozidel). Pokud bylo úmyslem tvůrce podzákonného předpisu maximálně zjednodušit sazebník na několik kategorií silničních motorových vozidel a v rámci stejné kategorie uplatnit jen jedno další odlišovací kritérium, soudu se tedy jeví zvolené řešení jako dílem svévolné, odporující smyslu zákonného zmocnění a v konečném důsledku neproporcionálně porušující jiné významné právo žalované – právo na majetek. Zásahem do tohoto práva soud prvního stupně samozřejmě nemá na mysli automobil žalovaného, ale zásah do jeho majetku nepřiměřeně vysokou, resp. diskriminující sankcí.

17. Má-li proto soud posoudit, zda je přijaté opatření rozumným řešením konfliktu mezi právem žalovaného na ochranu majetku a zájmem [právnická osoba] na dostatečném naplnění garančního fondu, dospěl soud k závěru, že nikoliv. Soud tedy úvahou ve smyslu § 136 o. s. ř. zvolil odlišné zařazení vozidla žalovaného, a to do kategorie písm. g) se sazbou [částka] za den, které více odpovídá výkonu a tím i obvyklé velikosti a hmotnosti daného vozidla a motorizace. V případě žalovaného se jedná o vozidla nižší střední třídy, jejichž hmotnost se od vozidel takové velikostní třídy neodlišuje, dieselový motor je naopak motorizací, koncipovanou jako palivově úsporný pohon nízké výkonnostní třídy a soud nezná žádnou logickou spojitost mezi jeho zdvihovým objemem a rizikem škod či zvýšených škod, které takové vozidlo v rámci silničního provozu (statisticky) způsobuje. Uvedené zařazení nelze považovat za otázku řešitelnou v daný okamžik odborným či znaleckým posudkem konkrétní specializace, neboť závisí na kvalifikované úvaze de lege ferenda tvůrce předpisu, do níž se promítne více kritérií z oblasti pojišťovnictví, motorismu, ekonomie apod., proto ji soud pro účel tohoto řízení považuje za zjistitelnou jen s nepoměrnými obtížemi (případný návrh na zpracování znaleckého posudku musí vzejít z iniciativy účastníka řízení). Dále má nárok na úhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši [částka], jakkoliv v tomto případě je oddělené uplatňování více nároků souběžně (nejen žalobkyní, ale i třetí osobou – [právnická osoba]., a posléze taktéž právní zástupkyní žalobkyně) mnohdy hraniční. Pokusy soudu prvního stupně o jakoukoliv korekci v jednání žalobkyně a její právní zástupkyně však ve všech případech narážejí na absolutní nezájem a přístup osob po vzoru tohoto žalovaného vede k absurdnímu počtu nalézacích řízení, následných exekucí a absolutní dlužné částky, jakkoliv se s největší pravděpodobností jedná povětšinou o vozidla trvale nepojízdná, zakupovaná za symbolické částky na náhradní díly, aniž byl kupujícím zohledňován aspekt povinnosti ekologické likvidace vozidla (o této povinnosti část veřejnosti jednoduše stále neví nebo jí v dalších případech nedbá).

18. Soud k projednání věci nařídil jednání v předchozí obdobné věci sp. zn. [spisová značka], byť jediným důvodem k tomuto postupu byl obsah odvolání žalobkyně (např. ve sp. zn. [spisová značka]), která konkrétně uplatňovala následující: „Dle názoru žalobkyně je však takovýto postup i ve vztahu k nařízení Ministerstva financí na místě, pakliže dle názoru soudu prvního stupně je zařazení některých vozidel do některých příslušných skupin dle této vyhlášky nevhodné a z pohledu ústavně garantovaného práva na ochranu majetku žalovaného uvedené představuje nepřiměřený a nerozumný zásah moci výkonné. Jak však vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně o tomto postupu ani neuvažoval, a to ani za situace, kdy napadený rozsudek vydal bez předchozího nařízení jednání a odňal tak žalobkyni možnost postup dle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. soudu navrhnout.“ Jakkoliv je odkazováno na oprávnění soudu, spojené s předpisem zákonné síly (nikoliv podzákonné, jak je relevantní v projednávaných věcech), soud nemá žádný důvod odpírat žalobkyni její práva, naopak dlouhodobě usiluje, aby se právní zástupkyně začala věnovat těmto řízením úsilím, hodným postavení advokáta, když soud se pravidelně potýká s odpověďmi, které nekorespondují s obsahem procesních výzev. Z vyjadřování dostavujících se advokátů za žalobkyni je naopak zřejmé, že v rámci výkonu této agendy není dbáno ani jejich vlastních doporučení. Dle očekávání soudu však ani takové jednání nepřineslo nová zjištění či procesní postup, stejně tak nevedlo k osobní účasti právní zástupkyně a návrh ve smyslu § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. logicky nebyl uplatněn, a ani návrh srovnatelný, neboť k němu jednoduše chybí nezbytné zákonné oprávnění (aktivní legitimace). Žalobkyni proto v budoucnu nemůže překvapit, pokud soud ani v analogických řízeních pro zjevnou neúčelnost a zbytečné navyšování nákladů řízení další jednání nenařídí. Žalobkyně bude mít možnost nechat posoudit soulad vyhlášky Ministerstva financí č. 205/1999 Sb. s právním řádem České republiky postupem dle § 64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, teprve v situaci, kdy by zdejší odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobkyně v takové věci podala ústavní stížnost. Současně však ve svých odvoláních nevyjadřuje, že by jí předmětná právní úprava nevyhovovala, pravděpodobně se tak jedná o ryze samoúčelnou právní argumentaci s vidinou navýšení odměny za další zastupování, nikoliv o vyjádření autentického postoje klienta, který na žádné podněty, vzešlé ze současné a nedávné soudní praxe nereagoval.

19. Žalovaný je v prodlení s plněním peněžité pohledávky, proto mu s odkazem na § 1970 občanského zákoníku svědčí povinnost hradit i úrok z prodlení, když počátek prodlení odpovídá splatnosti dle výzev a sazba odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. V rozsahu násobku rozdílu těchto sazeb s příslušnou částí úroku z prodlení proto soud žalobu II. výrokem také zamítnul.

20. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně sice nebyla ve sporu plně úspěšná, ale výše nepřiznaného plnění závisela na úvaze soudu, proto jí soud i tak přiznal veškeré náhrady účelně vynaložených nákladů řízení. Kumulaci nároků soud v tomto případě nezjistil, řízení sp. zn. [spisová značka] bylo zahájeno přiměřeně dříve ([datum]).

21. Výše těchto nákladů pak sestává ze zaplaceného soudního poplatku [částka] a dále z 2x [částka], coby náhrady nezastoupenému účastníkovi dle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. odpovídajících nákladům, spojených s podáním žalobního návrhu a s předžalobní výzvou. Jelikož je i sama žalobkyně plátcem DPH, přísluší jí tak částka 2x [částka], odpovídající navýšení paušální částky dle aktuálně platné sazby této daně.

22. K otázce zastoupení soud shodně odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3344/12, když na žalobkyni lze v otázce agendy výběru a vymáhání placení příspěvků do garančního fondu klást vyšší požadavky než na běžné subjekty soukromého práva, což se neslučuje s paušální delegací veškeré této agendy na advokáta, resp. nárokování mimosmluvní odměny za jeho služby. Jedná se o přesně vymezený nárok, žalobkyně bazíruje na přesné aplikaci vyhlášky (přesto, že ji soud prvního stupně považuje v kritériu zdvihového objemu motorů za archaicky koncipovanou a obsoletní), jsou používány formulářové výzvy i návrhy a jedná se o agendu, která je žalobkyni (s přestávkou) svěřena již po mnoho let. Zjištění stavu registru vozidel a případné šetření ke zjištění skutečného vlastníka je ostatně nucena činit žalobkyně svými silami a je za to také sama (teprve od roku 2018, což předchozí judikatura, na kterou žalobkyně v této souvislosti obvykle odkazuje, ještě nemohla zohlednit) honorována paušální odměnou [částka], a současně i denní sazbou příspěvku, který nepochybně zahrnuje i sankční navýšení, neboť je násobně vyšší, než komerční pojistné. Tím pokrývá náklady činnosti žalobkyně při správě takového fondu, resp. agendy spojené s výběrem či plněním poškozeným. Právní zastoupení (v žalovanými nesporovaných případech) pak již nepřináší jinou hodnotu, než pouhý administrativní přepis údajů, zpracovaných žalobkyní v podobě kvalifikované výzvy a upomínek, do podoby formulářového návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, s pouze několika proměnnými údaji (značka vozidla, VIN vozidla, kategorie zdvihového objemu motoru vozidla, období absence pojištění, počet dnů v tomto období, aritmetický dopočet náhrady a konstatování, zda jde o osobu, zjištěnou dle registru vozidel, či šetřením u předchozího vlastníka). Žalobkyně dlouhodobě ani nepracuje se svým zákonným oprávněním dle § 18 odst. 12 zákona č. 168/1999 Sb. nahlížet do registru obyvatel a spoléhá na průpis údajů ze základních registrů do agendy registru vozidel. Ignoruje tak již několik let poučení od senátu 20C zdejšího soudu (resp. 28C Okresního soudu v [adresa]) v tom smyslu, že ohledně adresy trvalého pobytu občana se nelze spoléhat na jinou databázi, než na základní registr obyvatel – v četných případech tak doručuje všechny písemnosti na neaktuální adresy trvalého pobytu. Případně se žalobkyně odvolává na obsoletní ustanovení § 11 zákona č. 56/2001 Sb., které má význam již jen pro aktuálnost údajů na osvědčení o registraci vozidla (které je s tímto hlášením nutno fyzicky vyměnit, neboť adresu obsahuje) a nereflektuje uplynulou elektronizaci státní správy a které již není v praxi využíváno (jak soud výslovně ověřil dotazem na registr vozidel při Magistrátu města [adresa] v jiném obdobném řízení – sp. zn. [spisová značka]). Přitom žalobkyni lze aktuálně považovat za nejčastěji zastoupeného žalobce v praxi (přinejmenším zdejšího) okresního soudu v agendě občanskoprávních sporných řízení, aktuálně násobně převyšující i počet řízení České televize při vymáhání koncesionářských poplatků. Za rok 2022 se jen v senátu 20C zdejšího soudu jednalo o 131 žalob, což činí téměř třetinu nápadu soudce, a 1 529 žalob za celý úsek C zdejšího soudu (do čehož vůbec nespadají rozkazní řízení v agendě „CEPR“, kterých je zpravidla početně více), v roce 2023 již šlo o 158, resp. 1567 žalob. Je tak zřejmé, že činnost žalobkyně i její právní zástupkyně je především agendou rutinního zpracování desítek tisíc případů ročně, přičemž u každého vozidla se dokonce může jednat o nárok, opakující se po cca 3 měsících trvání nepojištěného stavu. Soud se při vyzývání právní zástupkyně žalobkyně pravidelně setkává i s nepochopením (resp. ignorováním) smyslu procesní výzvy a dostává odpověď, složenou z obecných tvrzení, aniž by byla postižena podstata problému v příslušném řízení – což s největší pravděpodobností svědčí o zapojení administrativních pracovníků bez právnického vzdělání. Ostatně extrapolací počtu nalézacích řízení počtem okresních soudů v ČR je zřejmé, že se jedná nejméně o vyšší desítky tisíc návrhů ročně, obdobný počet pak platí i pro návrhy na provedení exekuce. Právní zástupkyně sdílí kancelář s jedním dalším advokátem a dvěma koncipienty (dle vyhledávače České advokátní komory). Soud tedy považuje za nemožné, aby tuto agendu stíhaly vyřizovat osoby s právnickým vzděláním. Soud proto opakovaně vyzývá žalobkyni, aby odpověď na výzvu soudu zpracovala osoba s právnickým vzděláním, neboť obsáhlé strojové odpovědi bez pochopení podstaty problému se v praxi této advokátní kanceláře stávají pravidlem. Alarmující je i míra četnosti nepřiznání uplatnění nároků navzdory širokým oprávněním žalobkyně při zjišťování údajů z úředních registrů a od jiných podnikatelů. Žalobkyně sama by tedy měla být schopna přinejmenším ve fázi, kdy nároku nikdo neodporuje, jednat vůči soudům vlastními silami, zejména pokud lze totéž požadovat od České televize, která dokonce ani není primárně zřízena za účelem nakládání s finančními prostředky a není povinna vést agendu neuhrazených příspěvků, jak je tomu naopak u žalobkyně, a které ani nesvědčí nárok na poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva, což Českou televizi proti žalobkyni naopak znevýhodňuje (a soud prvního stupně se tak ztotožňuje s judikaturou, podle které již opět České televizi je přiznávána odměna za právní zastoupení dle § 14b advokátního tarifu).

23. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., neboť pro jinou, než základní (třídenní) lhůtu k plnění, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a žalovaný zůstal pasivní a neposkytl tedy soudu žádné argumenty, proč by měl být zájem žalované upřednostněn na úkor žalobkyně tím, že by soud poskytl lhůtu k plnění delší. Ostatně žalovaný je zjevně těmito nároky předlužen a oddalování splatnosti by tak pouze poškozovalo zájmy žalobkyně a jejího právního zástupce ve vztahu k pořadí pohledávek případných dalších věřitelů žalovaného.