20 Co 49/2024 - 2158

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Zrůsta, Ph.D. a soudců JUDr. Miroslavy Follové a Mgr. Zory Telecké ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1/ [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]., registrační číslo [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] 2/ [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Jméno žalované]. sídlem [Adresa žalované] [Anonymizováno][Anonymizováno]([Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno]), [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o návrhu na odepření uznání rozhodnutí cizozemského soudu, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 4. 10. 2023, č.j. 7 C 74/2020-1996[Anonymizováno] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I.stupně se ve výrocích I. a II. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu I.stupně mění tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaným se náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznává.

Odůvodnění

1. Soud I.stupně rozsudkem rozhodl tak, že se zamítá žaloba, podle které by mělo být vysloveno, že rozsudek („judgment“) vydaný The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne [datum], sp.zn. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a příkaz („order“) téhož soudu vydaný pod toutéž sp.zn. dne [datum] se podle ustanovení čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, v České republice neuznává. Zamítá se žaloba, podle které by mělo být vysloveno, že výkon rozsudku („judgment“) vydaného The High Court of Justice Business and Property Courts of England and Wales (QBD) Technology and Construction Court ve sporu mezi žalobkyní a žalovanou 1) dne [datum], sp. zn. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno], a příkazu („order“) téhož soudu vydaného pod toutéž sp.zn. dne [datum] je podle ust. čl. 46 ve spojení s ust. čl. 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je v České republice odepřen. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k rukám právního zástupce žalovaných do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 127.373,73 Kč.

2. Pro detailní přehled dosavadního spisového obsahu (2200 stran spisu) je třeba podrobně rozvést následující:

3. Rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 9. 2021, č.j. 20 Cdo 705/2021-1350 bylo rozhodnuto tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2020, č.j. 20 Co 231/2020-1224, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud ve svém zrušujícím a pro soud odvolací závazném rozhodnutí uvedl, že zmíněný druh řízení české vnitrostátní předpisy samostatně neupravují, je nezbytné přiměřeně aplikovat § 18 ZMPS, jenž se vztahuje na charakterem příbuzné řízení o uznání rozhodnutí a z něhož vyplývá, že soud rozhoduje rozsudkem a nemusí nařizovat jednání (srov. rovněž BÍZA, P., BŘICHÁČEK, T., FIŠEROVÁ, Z., HORÁK, P., PTÁČEK, L., SVOBODA, J. Zákon o mezinárodním právu soukromém. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 121). Tato úprava koresponduje s čl. 48 nařízení, podle něhož soud rozhodne o odepření uznání či výkonu rozhodnutí neprodleně. S ohledem na uvedený požadavek má dovolací soud za to, že v řízení, které je oproti uznávání cizozemských rozhodnutí opačně polarizováno a lze tím spíše předpokládat jeho spornost, soud prvního stupně přihlédne (toliko) ke znění návrhu a k obsahu návrhem dotčeného rozhodnutí, popř. k dalším listinným důkazům, načež vyhodnotí, zda je dán některý z důvodů, pro který lze odepřít uznání cizího rozhodnutí, nebo zda je třeba návrh zamítnout. Jestliže je však proti rozsudku podáno odvolání, v němž se odvolatelé domáhají svého práva být slyšeni a navrhují provést důkazy (v dané věci rozhodnout bez jednání navrhují v případě, že odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně a zamítne návrh na odepření uznání rozhodnutí – viz č. l. 736 a č. l. 806 spisu), nelze již se zřetelem ke sporným momentům, o nichž se odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – ve svém přezkumném řízení dozvěděl, rozhodnout bez nařízení jednání. Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení o odepření uznání rozhodnutí se „nepočítá“ s tím, že by se provádělo dokazování či šetření mající povahu dokazování. Jestliže rozhodnutí o odepření uznání rozhodnutí tvoří překážku věci rozsouzené pro pozdější návrh na uznání rozhodnutí a rovněž brání tomu, aby na základě tohoto rozhodnutí byl nařízen výkon rozhodnutí či pověřen exekutor k vedení exekuce, musí být odvolatelům vytvořen prostor, v jehož rámci mohou svými tvrzeními a navrženými (relevantními) důkazy zpochybnit závěry soudu o důvodech pro odepření uznání rozhodnutí. Opačný výklad by se nutně dostal do kolize s ústavními právy účastníka řízení na soudní ochranu (viz především čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

4. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že závěr odvolacího soudu je v tomto rozsahu nesprávný, a proto zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž budou účastníci (žalovaní) slyšeni a popřípadě k rozhodnému skutkovému stavu proběhne dokazování. Vzhledem k tomu, že výsledek dokazování nelze prozatím předjímat, Nejvyšší soud se dalšími dovolateli uplatněnými námitkami směřujícími k řešení věcných otázek nemohl zabývat.

5. Odvolací soud poté v dalším řízení postupoval doslovně v souladu s pokyny Nejvyššího soudu České republiky. Po provedeném ústním odvolacím jednání dne 25. 1. 2022 pod č.j. 20 Co 231/2020-1429 rozsudek soudu I.stupně potvrdil a rozhodl současně, že žalovaná 1) a žalovaná 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 14.000 Kč, k rukám zástupkyně žalobkyně [tituly před jménem] [právnická osoba], do 3 dnů od právní moci rozsudku.

6. Proti tomuto rozsudku bylo podáno dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací svým rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č.j. 20 Cdo 1431/2022-1531 rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2022, č.j. 20 Co 231/2020-1429 opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

7. Ve zrušovacím a pro odvolací soud závazném rozsudku uvedl Nejvyšší soud následující: Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud odmítl uznat rozsudek britského soudu s odůvodněním, že by takové uznání bylo v rozporu s veřejným pořádkem, přičemž se blíže věnoval výkladu veřejného pořádku, ať již z pohledu procesního, tak kolizního. Nejvyšší soud připomíná, že výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech. Má-li být účinkem posuzovaného cizího rozhodnutí coby exekučního titulu zaplacení jím přisouzené pohledávky, jedná se o účinek ve zdejším právním řádu zcela standardní, ba dokonce nejběžnější. Již pouze z toho hlediska nelze bez dalšího dovozovat, že by uznání takového rozhodnutí bylo v rozporu s veřejným pořádkem. Zároveň je nutné mít na paměti, že ve státě uznání či odepření uznání lze zohlednit jen zcela principielní procesní vady spočívající zejména v tom, že ve státě původu nebyla účastníku vůbec dána příležitost svá procesní práva uplatnit (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018, sp.zn. 20 Cdo 981/2018). Cizí rozhodnutí není možné, až na výjimky, které posuzovaný případ nepředstavuje, přezkoumávat po věcné stránce a v tomto rámci dokonce modifikovat právní kvalifikaci jím přiznaných nároků. Cizí rozhodnutí nelze rovněž revidovat hlediskem standardních procesních postupů přeshraničního soudu.

8. Tyto judikaturou vytyčené principy pak odvolací soud při řešení dovolatelkami předestřených právních otázek dosud ne zcela respektoval.

9. První důvod, který je současně důvodem dovolacím, pro který odmítl odvolací soud britský rozsudek uznat, ztotožnil především také s odmítnutím britského odvolacího soudu zabývat se odvoláním žalobkyně. K tomu Nejvyšší soud vysvětlil, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti. V daném případě však odvolací soud založil své úvahy o nemožnosti uznat britský rozsudek na pouhé odlišnosti britské právní úpravy, která umožňuje za určitých podmínek odvolání zamítnout. Takový názor by mohl mít svoje opodstatnění jen v případě, jestliže důvody, pro které lze odvolání zamítnout, byly stanoveny způsobem, z něhož by bylo patrno, že došlo k porušení některé ze zásad českého procesního práva, na níž je nutno trvat. Z tohoto pohledu odvolací soud příslušnou britskou právní úpravu prozatím nehodnotil. Dovolací soud navíc v této souvislosti připomíná, že žalobkyně byla zastoupena tamním advokátem, to jest profesionálem působícím v oblasti britského právního systému.

10. V případě druhé dovolací otázky, která v podstatě směřuje k problematice uznání takového rozsudku, v němž britský soud odůvodnil výši přiznané náhrady škody „odkazem na souhlasné stanovisko znalců“, není ovšem doposud popřen závěr britského soudu, že právní základ žalobního nároku je opodstatněn. Skutečnost, že se pak výše tamním britským civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborný názor znalce, případně posudek, není výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, a tudíž veřejný pořádek narušit nemůže. Kromě uvedeného odvolací soud nehodnotil jím provedené důkazy směřující k objasnění, jakým způsobem může být výše škody stanovena a nevypořádal se s námitkou žalovaných, že výše škody byla stranami sporu odsouhlasena.

11. Ve vztahu k sankční náhradě škody, tedy ke třetímu okruhu problému, má právo Evropské unie k tzv. punitive damages dosti ambivalentní postoj. Pro neshody nad mírou diskrece členských států a jejich postoji k tzv. punitive damages se nakonec explicitní zmínka nekompenzační náhrady škody objevuje pouze v bodu 32 preambule Nařízení ES č. 864/2007. Podle tohoto článku zvláště může být jako porušení veřejného pořádku místa soudu, který se sporem zabývá, posuzován případ, kdy by bylo v důsledku uplatnění práva určeného podle tohoto Nařízení uloženo nekompenzační odškodnění exemplární nebo represivní povahy v mimořádné výši, a to v závislosti na okolnostech případu a právním řádu členského státu soudu, který se sporem zabývá. Posuzovaná věc není pro použití výhrady veřejného pořádku stran nekompenzační náhrady škody okolnostmi případu nijak výjimečná. Z obsahu spisu nelze nalézt oporu pro zjištění, že by britský soud svým rozsudkem a příkazem hodlal povinnou osobu přisouzeným plněním exemplárně trestat. Na rozdíl od okresního soudu, který konstatoval, že sankční složku nelze zjistit či rozpoznat, odvolací soud zaujal zcela opačný postoj. Odvolací soud se při něm nevypořádal s námitkami žalovaných a vycházel z odlišného skutkového posouzení případu před britským soudem, jakož i též z vlastního přesvědčení o sankčním rozsahu plnění.

12. Námitce týkající se čtvrté dovolací otázky, totiž údajně existentní kompenzační námitce, se odvolací soud věnoval podle názoru nadřízeného soudu povrchně, a to v rozporu s tvrzením, že samo neprojednání kompenzační námitky či protinávrhu je relevantní okolností. Odvolací soud totiž pouze konstatoval, že britský soud bez bližšího odůvodnění návrh společnosti [právnická osoba] zamítl, stejně tak jako její veškeré kompenzační námitky. Uvedenou otázku řešil odvolací soud nedostatečně. Totiž ani v českém právním řádu nemusí být vzájemný návrh v rámci jednoho meritorního řízení projednáván, což navrhujícímu účastníku nebrání v tom, aby svůj kompenzační nárok uplatnil v samostatném řízení; v důsledku toho pak nemá apriori zamezen přístup k soudu.

13. Odvolacímu soudu bylo (ve svém souhrnu) rovněž vytknuto, že se s důkazními návrhy účastníků nevypořádal, čímž se dostal do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nelze se totiž spokojit s pouhým tvrzením, že odvolací soud další důkazní návrhy pro jejich nadbytečnost zamítl. Navržené a neprovedené důkazy by totiž měly objasnit procedurální postupy britských soudů.

14. Po rozhodnutí dovolacího soudu bylo odvolacímu soudu předloženo další obsáhlé vyjádření žalobce v návaznosti na vrácení věci odvolacímu soudu. Podle jeho názoru dokazování v dalším průběhu řízení se má týkat zejména v rozsudku Nejvyššího soudu uvedeného hodnocení britské právní úpravy. Dále objasnění, jakým způsobem tam může být stanovena výše škody a objasnění procedurálních postupů britského soudu, a to i v souvislosti s posouzením, zda byla či nebyla rozhodnutím žalobci uložena povinnost obdobná tzv. punitive damages. Jak uvedl Nejvyšší soud, bude třeba v dalším řízení doplnit dokazování, pokud jde o námitku žalobce týkající se toho, že se britský soud odmítl zabývat jeho podáním.

15. Sám Ústavní soud navíc zdůraznil, že důvody rozporu určitého rozhodnutí s veřejným pořádkem nelze posoudit při úplném abstrahování od jeho obsahu nebo aspektu předcházejícího řízení. Bez posouzení obsahu rozhodnutí není seznatelná řada dalších důvodů rozporu rozhodnutí se základními ústavně zaručenými právy účastníka – odepření práva na projednání věci, práva na zákonného soudce, libovůle v rozhodování soudu, uložení punitive damages apod. Takové posouzení nemůže být logicky přímo v rozporu se zákazem přezkumu rozhodnutí ve věci samé, neboť bez něho by nebylo možné relevantní závěr vůbec učinit. Tentýž názor vyslovil i Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 4. 2006, sp.zn. I. ÚS 709/05. Šetří-li totiž obecné soudy podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí cizozemského orgánu veřejné moci, jejich povinností je zabývat se důsledně všemi okolnostmi rozhodujícími pro takové posouzení, včetně materielního ověření.

16. Tak především v rovině procesní, která představuje určitý, nikoliv však nepodstatný, úvod do dané problematiky, je třeba respektovat závěry soudu dovolacího, jehož rozhodnutím jsou povinny obecné soudy se napříště řídit a z něj vycházet. Dovolací soud totiž uložil provádět ve věci další dokazování vyhověním všech dosavadních důkazních návrhů účastníků, a to i těch, které doposud odvolací soud vzhledem k charakteru řízení a povaze rozhodnutí považoval za důkazní návrhy nadbytečné. Dovolací soud tedy ukládá provést veškeré důkazy, které byly účastníky navrženy, čtením listin, případně sdělením jejich podstatného obsahu, jakož i výslechem svědků, a zůstává proto zcela mimo rámec logiky věci tvrzení strany žalované, že má být odvolací soud snad ve věci veden zásadou neúplné apelace, případně že má vést účastníky ke koncentraci řízení a provést jakési zastropování jejich dosavadních skutkových tvrzení a přednesů. Tak tomu není ani být nemůže a odvolací soud je povinen ve smyslu shora uvedených premis poskytnout účastníkům plnou a komplexní možnost ochrany svých práv, a to i uvedením nových, doposud nepřednesených skutečností.

17. Dále se dovolací soud jednoznačně vyjádřil k některým hmotněprávním otázkám. Tato skutečnost vede ke korektivu doposud vyslovených právních názorů odvolacím soudem. Dovolací soud tím vyslovil určitou nepodkročitelnou zásadu, že tyto závěry dovolacího soudu je třeba respektovat a v případě oponentury ze strany odvolacího soudu je třeba přednést tuto oponenturu z pozic argumentačně mimořádně silných.

18. Tak zejména (v pořadí jednotlivě kladených otázek dovolacímu přezkumu) zásada dvojinstančnosti řízení není ústavní zásadou v rovině občanského soudního řízení či řízení před obchodním soudem. Nejvyšší soud zde vysvětlil, že zásada dvojinstančnosti není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno rovněž tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti. Tak se již stalo před britským soudem.

19. Další otázky pak měly být řešeny v pokračujícím řízení před obecnými soudy.

20. Odvolací soud usnesením ze dne 14. 2. 2023, č.j. 20 Co 231/2020-1587 původní rozsudek soudu I.stupně ze dne 16. 4. 2020, č.j. 7 C 74/2020-621 zrušil a věc vrátil soudu I.stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí. V dalším řízení provedl soud I.stupně, zde Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou, po ústním jednání v plní šíři dokazování, které vyústilo ve vydání rozsudku dnes napadeného odvoláním, tedy rozsudku ze dne 4. 10. 2023, č.j. 7 C 74/2020-1996. Rozsáhlé dokazování, které bylo provedeno (stránka 1901 a násl. spisu), podle názoru odvolacího soudu nalezlo svůj výraz v detailním odůvodnění rozhodnutí soudu I.stupně, který – ve zbývajících – třech bodech neshledal návrh žalobce opodstatněným. Soud vzal za prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovanou 1) byla uzavřena smlouva o výstavbě elektrárny na biomasu. Soud I.stupně (ve stručnosti reprodukováno) uzavřel, že tzv. punitive damages nebyly přisouzeny, resp. nelze z obsahu spisu ani z dalších provedených důkazů dovodit, že by snad tvořily podklad uznávaného rozhodnutí. Skutečnost, že se výše civilním soudem přiznaného plnění opírá o odborných názor znalce (znalců), není ničím výjimečná ani v poměrech právního řádu České republiky, tudíž nemůže narušit veřejný pořádek. V tomto směru byl též rozsudek britského soudu podle názoru soudu I.stupně řádně a přesvědčivě odůvodněn. Konečně soud I.stupně nemůže dospět k závěru, že britský soud (posuzováno meritem tohoto řízení) neprojednal kompenzační námitku žalobkyně, protože soudkyně britského soudu co do základu věci rozhodla, že vina za ukončení smlouvy je na straně žalobkyně, a tak se její kompenzační námitkou již podrobněji nezabývala. Takovýto postup soudkyně nezakládá rozpor s veřejným pořádkem. Další námitky žalobkyně směřují do věci samé a nemohou být předmětem přezkumné činnosti soudu I.stupně.

21. Tento právní názor relativizoval žalobce v obsáhlém odvolání. Připomenul, že závěry Nejvyššího soudu ještě nemohly být navázány na nižšími soudy zjištěný skutkový stav, resp. na komplexní právní posouzení nalézacích soudů. Cizozemské rozhodnutí je zásahem do státní suverenity projevem státní moci cizího státního suveréna a korektiv uznání a výkonu tohoto zásahu je výhradou veřejného pořádku. Vymezení obsahu tohoto termínu je přitom vždy otázkou vnitrostátního práva. V případech, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla závažným způsobem porušena základní ústavně zaručená práva účastníka řízení, nemůže být soudem takové cizí rozhodnutí aprobováno. Soud I.stupně se otázkou interpretace článku 52 Nařízení Brusel I. bis, včetně a zejména jeho ústavně-konformního výkladu nijak nezabýval a zřejmě jej aplikoval způsobem, že mu brání učinit si jakýkoliv úsudek, jak o podstatě nároku žalovaného přisouzeného rozsudkem a příkazem, tak o jeho výši a o procesním postupu britského soudu. Tato namítaná vada řízení před britským soudem není důsledkem hodnocení důkazů, ale naprostým procesním excesem, v jehož důsledku část předmětu řízení nebyla soudem vůbec posouzena. Absentuje nutnost ústavně-konformního výkladu, který soud I.stupně vůbec neprovedl. Poukazuje též na judikaturu týkající se aplikace omezení věcného přezkumu podkladových rozhodnutí při rozhodování o jejich uznání a výkonu, s níž je napadený rozsudek v rozporu. Logicky je třeba nutnosti právně kvalifikovat obsah cizozemského rozhodnutí, a učinit mimo jiné závěr ohledně výše skutečné škody. To je zásadou či důsledkem ústavně-právním. Je zcela absurdní interpretací, že účinkem rozsudku a příkazu je pouze zaplacení přisouzené pohledávky. Účinkem uznání a výkonu rozsudku by bylo poskytnutí soudní ochrany té straně, jejíž nárok nebyl v řízení před britským soudem vůbec podložen důkazy, přisouzená částka je ve zjevném nepoměru se skutečnou škodou. Ze strany soudkyně britského soudu mimo jiné v řízení docházelo k porušování principu rovnosti stran. Existuje zde absence posouzení oprávněnosti výše nároku žalovaného 1) přisouzeného rozsudkem a příkazem zakládající porušení práva na spravedlivý proces, včetně zákazu soudní libovůle a práva na zákonného soudce. Kriticky je hodnoceno i stanovisko Rebeccy Wiliams a Sira Roberta Alkheada. Poukazuje též na zásadní změnu výpovědi svědka Prieta a komplex pochybení, kterými se britský soud nevypořádal s jednotlivě namítanými skutečnostmi, takže jeho jednání vykazuje znaky libovůle a případně opomenutí.

22. Zástupce žalovaných se v průběhu jednání kriticky vyjádřil k postupu odvolacího soudu, pokud tento měl v úmyslu provádět další dokazování, případně šetření, které má povahu dokazování. Poukázal na věcně správné závěry soudu I.stupně, které jsou plně v kontextu se stanoviskem Nejvyššího soudu České republiky jako soudu dovolacího. Připomněl, že podle jeho názoru mělo být postupováno v souladu se zásadou neúplné apelace a žádné další důkazy (včetně dotazů ze stany odvolacího soudu a komplexního zjišťování merita věci) jsou vybočením z limitů přezkumné činnosti, která je odvolacímu soudu svěřena.

23. Odvolací soud ve věci nařídil celkem 3 ústní odvolací jednání, přičemž v průběhu těchto jednání fakticky reagoval na doplňující procesní návrhy přednesené ze strany zástupce žalobce a jeho argumenty relativizující či mající za cíl relativizovat závěry soudu I.stupně. Dospěl přitom k následujícím závěrům:

24. Vzhledem k půdorysu celého řízení je zřejmé, že soud I.stupně rozhodoval právě přezkoumávaným rozhodnutím, veden určitým právním názorem. Tento právní názor byl – podle dosavadních výsledků řízení - v rámci odvolacího řízení nakonec podepřen provedeným dokazováním (podle názoru odvolacího soudu v rozsahu potřebném vzhledem k typologii dané kauzy, která je nakonec jen a jen jistou fází exekučního řízení sui generis, jakkoliv věc připomíná spíše rozsáhlý obchodní spor) a stvrzen. Odvolací soud připomíná, že jak soud I.stupně, tak soud odvolací, jsou ve své názorové konstrukci více méně kompaktní. Právě s ohledem na procesní poučení poskytnuté dovolacím soudem totiž odvolací soud sice opětovně rozhodoval o posuzovaném návrhu, nicméně jeho rozhodnutí vycházelo z argumentace vystavěné soudem I.stupně a tuto argumentaci detailně dotvořilo.

25. V současné době tedy tvoří výchozí bod veškerého posouzení této mimořádně spletité kauzy dosti jednoznačné a nepodkročitelné stanovisko soudu dovolacího. Jeho rozhodnutím jsou povinny obecné soudy se napříště řídit a z něj vycházet. Tak především dovolací soud uložil provádět ve věci (další) dokazování vyhověním všech dosavadních důkazních návrhů účastníků, a to i těch, které odvolací soud, vzhledem k charakteru řízení a povaze rozhodnutí, považoval za „důkazní návrhy nadbytečné“, alespoň tak to ve stručnosti odůvodnil, které nemohly být pro jeho (původní) právní názor určující a nemohly proto pro prvotní posouzení věci, podle dřívějšího názoru odvolacího soudu, přinést rozhodující skutečnosti.

26. Pod tímto zorným úhlem je třeba shrnout, že pro právní režim, jež je pro právní posouzení věci určující a to článek 45 odst. 1 písm. a) Nařízení Brusel I. bis, článek 46 a 52 téhož Nařízení, je především, tedy prioritně, založena důvěra v oběh soudního rozhodnutí vydané k tomu kterému datu v členských státech EU (posuzováno ke dni vydání vykonávaného rozhodnutí). Rozpor s veřejným pořádkem je do jisté míry kategorií ústavněprávní, neboť uznání cizího rozhodnutí by v tomto případě muselo odporovat základním principům ústavního a právního řádu společenského zřízení a veřejného pořádku vůbec, přičemž by se jednalo o argumentačně mimořádně silné pozice zasahující do materiálního ohniska Ústavy. Tak tomu ovšem v projednávaném případě není a posuzováno v kontextu závazného právního názoru předneseného dovolacím soudem být nemůže.

27. Jak soud I.stupně, tak soud odvolací provedl ve věci úplné a vyčerpávající dokazování, kterým vytyčil půdorys projednávané věci a mohl se tak blíže zabývat jednotlivými námitkami, které žalobce ve své žalobě snáší. Tvrzené porušení zásady dvojinstančnosti procesu před britským soudem nemůže – již v úvahách přednesených dostatečně obšírně shora – založit rozpor s veřejným pořádkem. Rozpor s veřejným pořádkem nemůže založit ani tvrzení, že rozsudek ve věci civilní, resp. obchodní, byl vydán za použití tzv. punitive damages, tedy přisouzenou částku údajně tvoří represivní složka. Jakkoliv odvolací soud byl v prvotní fázi tohoto řízení tímto názorem veden a ještě v řízení před odvolacím soudem vyzýval účastníky k dolíčení rozhodujících skutečností, aby mohl – ad eventum – tento závěr (i v korektivech závazného právního názoru dovolacího soudu) vyjádřit, musí však shrnout, že nejenže se takové skutečnosti, tedy že byl aplikován institut punitive damages z obsahu spisu a podkladového rozhodnutí nepodávají, ale nejsou zde ani žádné důkazy přímé, případně důkazy nepřímé tvořící ucelený řetězec, z nichž by mohl odvolací soud srozumitelně, přesvědčivě a jednoznačně dovodit, že součást plnění je tato vcelku nežádoucí složka mající za cíl varovat některou ze stran sporu (zde procesního žalobce), aby se napříště obdobného jednání či opomenutí zdržel a v konečném důsledku takto nekonal. To je v poměrech projednávané věci dovoditelné pouze jako hypotéza, nicméně z hlediska odvolacího přezkumu zde znaky tzv. punitive damages absentují. Výsledek soudního sporu závisel totiž na dobrozdání znalců (viz další úvahy odvolacího soudu), nikoliv na rozhodnutí soudce o jakési represivní složce plnění, jakkoliv toto plnění představuje v tuzemských poměrech skutečně překvapivě vysokou částku.

28. Pokud běží o průběh sporu před britským soudem a následné stanovení výše škody tzv. znaleckým konsensem, pak je odvolací soud toho názoru, že ani tento procesní postup nemůže představovat porušení veřejného pořádku do té míry, aby byl výkon takového rozhodnutí odepřen či odepřeno jeho uznání. Jistěže v širším teoretickém kontextu se můžeme zabývat otázkou, zda je či není přípustná tzv. znalecká justice a zda znalec může odpovědět na otázky položené soudem s přímým důsledkem na výrok podkladového rozhodnutí. Odvolací soud je toho názoru, že každé rozhodnutí či stanovisko znalce, resp. znalců, je zapotřebí ze strany soudu zhodnotit jako jakýkoliv jiný důkaz. Zde ovšem odvolací soud naráží na limity a odlišnost právního systému Velké Británie, která v mnoha situacích nepřistupuje k odůvodnění rozhodnutí natolik precizně a detailně, jak je tomu v podmínkách tuzemských. Ani to není tamním procesem striktně vyžadováno, což je odvolacímu soudu známo z jeho úřední činnosti (studijní stáž předsedy senátu u Court of Appeal na Strandu v Londýně). Vycházeje z podkladového rozhodnutí, britská soudkyně převzala závěry znalců, resp. znaleckého zkoumání a tyto závěry již dále nerozvíjela, ani je nijak významněji neodůvodňovala ve svém rozhodnutí. Tvořily prostě součást podkladového rozhodnutí. A odvolací soud je nyní konfrontován s požadavkem žalobce, že v důsledku této skutečnosti je třeba odepřít výkon rozhodnutí. Tak tomu podle názoru odvolacího soudu také být nemůže. Žalobce totiž pomíjí, že v řízení před britským soudem byly meritorně projednávány vysoce odborné otázky, které se do jisté míry vymykají rozsahem (a také k nim není odvolací soud povolán) exequatornímu řízení. Jakkoliv odvolací soud považoval za svoji povinnost projednat věc v nejširším možném kontextu, není samozřejmě možné, aby žalobci byla poskytována jakási další instance k obhajobě jeho právních názorů, k předkládaní nových skutkových tvrzení týkajících se merita věci, k enumeraci dalších křivd, které se měly žalobci v řízení před britským soudem dostat, a nakonec ani k tvorbě nových, právní názor žalobce podporujících závěrů. Odvolací soud veden závazným pokynem soudu dovolacího a veden snahou poskytnout účastníkům maximální možnou ochranu jejich práv v tomto řízení ovšem provedl, resp. nechal provést veškeré důkazy a šetření, které by v konečném důsledku mohly být pro právní posouzení věci významné. Kdyby je totiž soud neprovedl, mohlo by se tak dostát, zejména žalobci, odepření spravedlnosti. Jednou větou ale musí odvolací soud doplnit, že pouze porušení takových procesních zásad, na nichž je třeba bezpodmínečně trvat a které představují svojí intenzitou zásah do materiálního ohniska Ústavy, mohou být v tomto exequatorním řízení zohledněny a mohou představovat kolizi se zásadou veřejného pořádku.

29. Žalobce byl v řízení před britským soudem zastoupen a v situaci, kdy byl jeho případ projednán nezávislým soudem, přičemž konstruovat nyní tvrzenou podjatost soudkyně je spíše hypotézou, než něčím co bylo v reálných možnostech tuzemského soudu řešícího exequatorní řízení deklarovat, věc byla projednána v jednací síni před britským soudem za účasti znalce (znalců), jakož i zástupců obou stran, statutářů, svědků, atp., je v rozporu se zásadou volného oběhu rozhodnutí v jednotném justičním prostoru Evropské unie konstruovat žalobcem vytýkané procesní vady řízení, které měly vyústit v jeho procesní neúspěch.

30. Stejně tak jako Nejvyšší soud správně poučil odvolací soud v tom, že otázka projednání či neprojednání protinávrhu nepředstavuje vadu řízení, která by mohla mít průnik s institutem veřejného pořádku, neboť jednak britský soud shledal žalobce odpovědného za ukončení smlouvy a obchodní spolupráce, takže k jeho námitkám, tedy kompenzačním námitkám nepřihlédl a jednak kompenzační nárok jako každý jiný je možné projednat v samostatném řízení, aniž by bylo nutné kumulovat tyto nároky do společného řízení. To vše v intencích poučení, které se odvolacímu soudu dostalo ze strany soudu dovolacího.

31. Odvolací soud tedy v konečném důsledku nemá prostor k tomu, aby sám (opětovně) hodnotil průběh řízení před britským soudem, když skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci, které by měly za důsledek odmítnutí či odepření uznání cizozemského rozhodnutí se z obsahu spisu nepodávají nebo dokonce sám z vlastní iniciativy, přistupoval k jakési vyšší spravedlnosti či dokonce – což je naprosto zapovězeno – ke korekci částek, které byly žalovaným britským soudem přisouzeny. Stejně tak nemůže přihlížet k relativně obecným závěrům a stanoviskům právních expertů, které byly předloženy žalobcem v tomto řízení, když pro věc samu jsou sice odborně jistě kvalitně zpracovány, ale nemohou představovat kromě jisté konciliantní roviny precedent, z něhož má odvolací soud vycházet. Daná stanoviska samozřejmě žádný precedens ani neobsahují.

32. Tak jako tak tedy musel odvolací soud v konečném důsledku přistoupit k potvrzení rozhodnutí soudu I.stupně ve výrocích ve věci samé I. a II. s tím, že odchylný závěr učinil toliko ve výroku nákladovém (§ 219 o.s.ř.).

33. Poněvadž běží o dosti komplikovaný dlouhotrvající spor, ve kterém soudy tří stupňů vynesly v průběhu řízení vícero právních názorů, podle názoru odvolacího soudu není v souladu se zásadou vyšší spravedlnosti, a tu mohl odvolací soud v nákladových otázkách aplikovat bez výhrady, aby bylo žalovaným v tomto řízení přiznáno právo na náhradu jejich nákladů (§ 220 odst. 1, 2 o.s.ř., § 150 o.s.ř.) a vytvářen tak další, z výchozích procesních pozic účastníků možná dosti nespravedlivý exekuční titul vůči již tak dosti těžce zkoušenému žalobci. V tomto směru tedy byl nákladový výrok rozsudku soudu I.stupně změněn tak, že žalovaným se náhrada nákladů řízení před soudem I.stupně nepřiznává.

34. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z identických premis a je veden snahou spor dále neeskalovat a umožnit, aby došlo k řádnému, včasnému a úplnému uhrazení judikované pohledávky.

Poučení