20 Co 98/2022- 93

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Saralievové a soudkyň JUDr. Renaty Hertlové a Mgr. Olgy Lenochové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení [částka] s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1) Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované vyslovení omluvy, specifikované ve výroku rozsudku, a zaplacení [částka] a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka]. Žalobkyně se uvedených nároků domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena způsobem zveřejňování informací o jejích majetkových poměrech jakožto místostarostky obce Výkleky, umožňujícím až do [datum] plošný anonymní přístup k těmto informacím, na podkladě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění jeho novel, provedených zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jejichž ustanovení byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v důsledku čehož se na internetu se stala„ terčem“ různých obtěžujících komerčních nabídek. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že ve věci není dán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon), neboť postupovala v souladu se zákonnými ustanoveními, zrušenými až vykonatelností uvedeného nálezu uplynutím dne [datum]. 2) Soud I. stupně vyšel z toho, že zákonem č. 14/2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon o střetu zájmů mimo jiné v ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, jenž poté zněl tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), §11odst. 2 písm. a) a § 12 odst.4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci. Zákonem [číslo] Sb. bylo toto ustanovení s účinností od [datum] novelizováno tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do registru oznámení u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností, oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst.4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst.1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci. 3) Nálezem ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil Ústavní soud ČR ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č.112/2018Sb., uplynutím dne [datum]. Uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní a představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mimo jiné právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli anonymně bez jakékoli žádosti prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento zásah do práva na informační sebeurčení již neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude ústavně souladná. 4) Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované uplatnila předmětný nárok dne [datum], že se na žalobkyni jako veřejnou funkcionářku vztahovala povinnost podání oznámení podle zákona o střetu zájmů a že podle tohoto zákona docházelo žalovanou, spravující registr oznámení, k plošnému zveřejňování podaného oznámení, podaných žalobkyní, až do [anonymizováno] [rok]. Soud I. stupně dále zjistil z tiskové zprávy žalované ze dne [datum], že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum] omezila od [datum] přístup k oznámením veřejných funkcionářů tak, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti. Rozsah zpřístupňovaných údajů se touto změnou nemění. Popsaný postup zajistí, že nadále nebude docházet k nepřiměřenému zásahu do práva na soukromí a práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů a současně odpadá překážka, pro kterou by tito funkcionáři nemohli řádně podávat oznámení podle zákona o střetu zájmů. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], závěr Ústavního soudu ČR o protiústavnosti úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení v nálezu z [datum] brání tomu, aby správní orgány sankcionovaly porušení povinnosti podat oznámení podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů, a to i v době před nabytím vykonatelnosti tohoto nálezu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu, kterou převzal i Nejvyšší správní soud, i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována, když soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní. 5) Soud I. stupně konstatoval, že žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku, předvídanou § 14 náhradového zákona, a dospěl k závěru, že nárok není důvodný. Zdůraznil, že nesprávným úředním postupem podle § 13 náhradového zákona je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti (zejména takové, které nevede k vydání rozhodnutí). Dovodil, že ohledně období, předcházejícího vyhlášení nálezu Ústavního soudu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, nelze žalované ničeho vytýkat, neboť orgán spravující Centrální registr oznámení nemůže o vlastní vůli hodnotit, zda je zákon nebo jeho části v souladu s ústavním pořádkem či nikoliv, což může podle čl. 83 a 87 Ústavy České republiky posuzovat jen Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti. Představa, že žalovaná měla povinnost protiústavnost rozpoznat sama a zákon neaplikovat, by vedla k popření uvedených ustanovení Ústavy České republiky a k narušení právní jistoty (k tomu soud I. stupně poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] k otázce protiústavnosti postupu soudního exekutora). Soud I. stupně uzavřel, že postup žalované, spočívající plošném zveřejnění oznámení v souladu se zákonem, jenž byl teprve následně shledán protiústavním, není nesprávným úředním postupem. K následujícímu období od [datum] do [datum], kdy žalovaná již měla informaci o tom, že části zákona o střetu zájmů nejsou v souladu s ústavním pořádkem, soud I. stupně poukázal na odložení vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu do dne [datum], kterým byla protiústavní část zákona zrušena. Z tohoto důvodu nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. l náhradového zákona ani v následujícím období neshledal, neboť podle § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zůstávají práva a povinnosti z právních vztahů, vzniklých před zrušením právního předpisu, nedotčena. Tento závěr podporuje i stanovisko pléna Ústavního soudu ze [datum], sp. zn. Pl ÚS- st [číslo], [číslo] Sb., podle něhož je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu (sp. zn. Pl. ÚS 3/09) tak, že se odvíjejí ex nunc ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud zde dále dovodil, že:„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (např. za účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými.“ Soud I. stupně uzavřel, že postup žalované, spočívající v plošném zveřejnění oznámení podle zákona o střetu zájmů po dobu odložení vykonatelnosti nálezu z [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, který zrušil tuto právní úpravu pro rozpor s ústavním pořádkem, není nesprávným úředním postupem, protože žalovaná byla povinna právní úpravu aplikovat a činila tak s ohledem na účel zákona, jímž je kontrola žalobkyně jako veřejného funkcionáře ze strany veřejnosti. 6) Soud I. stupně dále uvedl, že si je vědom judikatury, přiznávající účinky i vyhlášeným nálezům Ústavního soudu s odloženou vykonatelností, zdůrazňující rozpor s ústavním pořádkem i po dobu dosavadní účinnosti zákona (např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13) a imperativ, podle něhož soud nikdy nesmí vědomě rozhodnout způsobem, který by sám považoval za protiústavní (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. [číslo jednací]). Z těchto závěrů vyšel Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. [spisová značka], když dovodil, že deklarovaná protiústavnost úpravy zpřístupňování oznámení v centrálním registru oznámení Ústavním soudem brání uložení správní sankce, neboť takové jednání postrádá společenskou škodlivost. Je však zásadní rozdíl výkladem, podle něhož soud pro protiústavnost právní úpravy upustí od správní sankce pro absenci společenské škodlivosti, a výkladem, dovozujícím z postupu správního orgánu podle zrušené právní úpravy ode dne vyhlášení zrušujícího nálezu Ústavního soudu nesprávný úřední postup. Judikatura dovodila, že v případě existence vyhlášeného nálezu Ústavního soudu, rušícího právní úpravu v budoucnu, není zapotřebí, aby soud užíval postupu dle Čl. 95 odst. 2 Ústavy (předložení věci Ústavnímu soudu s názorem o protiústavnosti zákona) a může uplatnit závěry nálezu i před jeho vykonatelností. Správní orgán však oprávnění vyvolat řízení u Ústavního soudu podle Čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky nemá a je vázán zákonem. Ústavní soud zaujal k situaci, jak mají správní orgány v rámci intertemporálních účinků nálezů Ústavního soudu postupovat, jasné stanovisko dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st [číslo], a vyložil, že po dobu odkladu vykonatelnosti jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat. 7) Soud I. stupně uzavřel, že ve věci chybí odpovědnostní titul – nesprávný úřední postup žalované ve smyslu § 13 odst. 1 náhradového zákona. Domáhala-li se žalobkyně přímé aplikovatelnosti usnesení předsednictva [obec] národní rady č. 2/1993 Sb. Listiny základních práva a svobod (LZPS), soud I. stupně konstatoval, že míra intenzity tohoto zásahu je značně snižována mírou odpovědnosti každého veřejného funkcionáře k veřejné sféře za výkon své funkce, které odpovídá imanentní kontrola jeho majetkových poměrů veřejností. Každý veřejný funkcionář musí být vnitřně (je-li poctivým a čestným) s kontrolou veřejnosti z hlediska možného střetu zájmů, klientelismu a korupce ztotožněn a do jisté míry jí být v rovině výkonu veřejných funkcí nakloněn. V tomto aspektu lze od veřejného funkcionáře očekávat vyšší míru odolnosti při nikoliv zcela šetrném zásahu do jeho práv na soukromí plošným zveřejňováním citlivých údajů z jeho soukromí při naplnění účelu zákona o střetu zájmů, kterým je kontrola veřejnosti. Stále platí, že citlivé informace na základě zákona o střetu zájmů, se mají dostat každému, kdo o ně požádá. Způsob, jakým tak učiní – zda anonymně či adresně - je sice z hlediska odpovědnosti tazatele při zneužití informací odlišný, nic méně z hlediska výsledku – přijetí požadovaných informací je stejný. Je sice lidsky pochopitelné, že žalobkyni není zveřejňování údajů o jejím soukromí příjemné, avšak míra intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačující k závěru, že stát odpovídá pro porušení práva na soukromí a práva na informační sebeurčení za nemateriální újmu, která žalobkyni v souvislosti s postupem žalované aplikující účinnou právní normu vznikla. 8) Z popsaných důvodů soud I. stupně s odkazem na judikaturu Městského soudu v Praze stran právně shodných nároků (rozsudky č. j. [číslo jednací], [číslo jednací], [číslo jednací]) zamítl a podle § 142 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) přiznal procesně úspěšné žalované náhradu nákladů řízení. 9) Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. S poukazem na hromadný odpor komunálních politiků k novelizaci zákon o střetu zájmu, jejíž protiústavnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zjištěna, dovozovala, že ústavně zaručené právo na ochranu jejího soukromí bylo státem porušeno tím, že na webovém portálu žalované byly po dobu několika let v ohromujících rozsahu zveřejňovány její citlivé osobní údaje, za což stát musí nést odpovědnost. Zdůraznila, že uplatněného nároku se domáhala na podkladě žaloby na ochranu osobnosti, jíž se dovolává porušení jejích ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 7 a 10 LZPS, a soud I. stupně tuto žalobu nepřiléhavě posoudil podle náhradového zákona, neboť není možné, aby porušování ústavně zaručeného práva bylo svázáno s předpisem práva jednoduchého. Žalovaná mohla učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti dříve, než k datu [datum], kdy tak bez překážek učinila, a je neakceptovatelné dovolávat se odložené vykonatelnosti uvedeného nálezu, která byla stanovena pro Parlament ČR k nahrazení protiústavní úpravy a nikoliv po úřady. Žalobkyně poukázala na judikaturu Ústavního soudu ČR, podle níž má derogační nález bezprostřední aplikační dopad (P .ÚS 15/09, sp.zn. I.ÚS 3599/15) a dovozovala, že napadené rozhodnutí“ vypíná“ její uvedená ústavní práva a judikaturu interpretuje zavádějícím způsobem. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a její žalobě vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 10) Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitkám žalované zdůraznila s oporou judikatury, že občanskoprávní nároky, spadající pod náhradový zákon, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]) a že příslušná ustanovení LZPS nejsou přímo aplikovatelná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], nález Ústavního soudu ČR sp.zn. IV.ÚS 3076/20). Poukázala dále na to, že v daném případě vystupoval orgán výkonné moci, který nemá oprávnění ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem, a s odkazem na závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] dovozovala, že se zveřejňováním oznámení o majetku žalobkyně v centrální registru oznámení v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle platné a účinné právní úpravy. Skutečnost, že dne [datum] ještě v době odložené vykonatelnosti nálezu dálkový přístup do registru omezila, byla v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] motivována tím, aby oznámení o majetku byla veřejnými funkcionáři dále řádně podávána. 11) Podle obsahu odvolání uplatnila odvolatelka odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal v intencích § 212 a 212a o.s.ř. napadený rozsudek bez nařízení jednání za souhlasu účastnic v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. Odvolání však opodstatněným neshledal, neboť se plně ztotožnil s výše prezentovanými pregnantně odůvodněnými závěry soudu I. stupně. Obsah odvolání představuje pouze polemika s těmito závěry, jež jsou však správné a podložené odpovídající a správně interpretovanou judikaturou, proto na ně lze pro stručnost plně odkázat, neboť by nemělo logický smysl, aby je odvolací soud obsáhlým způsobem opakoval. 12) K jednotlivým odvolacím námitkám lze proto stručně shrnout, že soud I. stupně správně posoudil předmětný nárok podle náhradového zákona, který je speciální normou pro nároky, vzniklé z odpovědnosti státu za škodu (újmu), způsobenou při výkonu veřejné moci, na níž odkazuje čl. 36 odst. 4 LZPS. Právo na náhradu újmy, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánu veřejné zprávy, proto nelze dovozovat přímo na základě článku 36 odst. 3 LZPS (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Činnost Ministerstva spravedlnosti při vedení registru oznámení veřejných funkcionářů podle § 14 zákona o střetu zájmů, z níž žalobkyně svůj nárok dovozuje, je typickou činnosti, představující úřední postup při výkonu veřejné moci. Soud I. stupně se proto správně zabýval otázkou existence předpokladů pro vznik odpovědnosti státu podle § 13 náhradového zákona a správně také dovodil, že na straně ministerstva nelze zjistit porušení norem, stanovených pro výkon dané činnosti, jež by zakládalo nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto ustanovení. Jak již přiléhavě zdůraznil soud I. stupně, uvedené ministerstvo je povinno při své činnosti postupovat zákonem stanoveným způsobem. Způsob zveřejňování informací z oznámení veřejných funkcionářů stanovil zákon o střetu zájmu a k případné úvaze o nesouladu zákona s ústavním pořádkem s předložením věci Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR je oprávněn pouze soud v rámci řešení konkrétního případu, ministerstva jako orgány moci výkonné takové oprávnění nemají. Ministerstvo spravedlnosti proto bylo zavázáno postupovat podle ustanovení § § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel do té doby, než nastaly derogační účinky nálezu Ústavního soudu [rok] sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jehož vykonatelnost byla odložena dne [datum]. Na tuto situaci zcela dopadají závěry soudem I. stupně zmíněného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl st. [číslo], v němž tento soud zřetelně uvedl, že„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými". Na tom nic nemění poukaz žalobkyně na judikaturu, dovozující bezprostřední aplikační dopad derogačního nálezu na řešené případy (např. nálezy Pl.ÚS 15/09, I.ÚS 3599/15), neboť její závěry se týkají výlučně postupu (obecného) soudu a nikoliv výkonného orgánu státu. Postupem podle nálezem Ústavního soudu derogovaného ustanovení zákona o střetu zájmů až do dne vykonatelnosti nálezu tak nemohl být založen nesprávný úřední postup ministerstva spravedlnosti. Naopak za nesprávný úřední postup ministerstva ve smyslu zákona o střetu zájmu lze označit omezení přístupu k oznámením veřejným funkcionářům před účinnosti nálezu Ústavního soudu ke dni [datum] v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. [spisová značka]. Ve vztahu k závěrům tohoto rozsudku soud I. stupně velmi správně rozlišil zásadní rozdíl mezi závěrem o nemožnosti uložení správní sankce za nepodání oznámení (jímž soud v duchu výše uvedené judikatury vztáhl dopad derogačního nálezu na jím řešený případ) a žalobkyní dovozovaným nesprávným úředním postupem orgánu výkonné moci. Ve shodě se soudem I. stupně odvolací soud uzavírá, že pro vznik nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona chybí v daném případě základní předpoklad v podobě odpovědnostního titulu podle § 13 zákona. 13) Ve věci není na místě ani úvaha o vzniku nároku žalobkyně přímou aplikací čl. 7 odst. l (Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem) a čl. 10 odst.2 (Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života) a odst. 3 (Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.) LZPS. V tomto směru soud I. stupně taktéž správně dovodil, že poměr mezi zásahem do jmenovaných ústavních práv žalobkyně a účelem zákona o střetu zájmu, jímž je především kontrola veřejnosti nad řádným výkonem veřejné funkce, ve prospěch tohoto účelu míru zásahu do práv žalobkyně významně snižuje. Na místě je zdůraznit, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 38/17 neshledal důvody pro vynětí funkcionářů územních samosprávných celků z režimu zákona o střetu zájmů ani pro změnu rozsahu informací, jež jsou obsahem jejich oznámení o majetku, příjmech a závazcích, a neměl výhrady ani proti samotnému jejich zpřístupnění veřejnosti. Dospěl pouze k závěru, že dosavadní zákonem upravený způsob tohoto zpřístupňování, spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení bez žádosti konkrétní osoby, není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a jen v tomto rozsahu shledal porušení práva na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 LZPS dotčenou právní úpravou (srov. odstavce 157, 158 a 159 nálezu). Z obsahu žaloby přitom nevyplývá, že by žalobkyni z přímého zveřejnění informací z jejího majetkového přiznání vznikla konkrétní újma. Stěží lze za takovou újmu považovat skutečnost, že se stala adresátkou různých komerčních nabídek, neboť takové nabídky v různé míře zaznamenává každý, kdo využívá veřejnou datovou síť, aniž by to bylo možné obecně považovat za úkorné. 14) Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně spěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu paušální náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši, dané § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., za podané vyjádření k odvolání.

Poučení