208 C 20/2024 - 117

Rubrum

Okresní soud v Šumperku rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Janků ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO: [Anonymizováno] se sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená [Jméno Zástupce], advokátkou se sídlem [Anonymizováno] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] o 88.224 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 10.904,46 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně za dobu od 8. 5. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení a) částky ve výši 67.818,54 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně za dobu od 8. 5. 2024 do zaplacení, b) částky ve výši 9.501 Kč, c) úroků ve výši 95,95 % ročně z částky 19.760,30 Kč za dobu od 8. 5. 2024 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 94.464 Kč, zamítá.

III. Žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení výše uvedené částky s tím, že mezi ní jako věřitelem a žalovanou jako klientem, byla uzavřena smlouva o úvěru číslo [hodnota]. Žalovaná tuto smlouvu podepsala 18. 3. 2020. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut úvěr ve výši 20.000 Kč na účet uvedený ve smlouvě. K vyplacení úvěru žalované došlo 18. 3. 2020. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši nominální úrokové sazby 95,95 % ročně, splácet v 48 měsíčních splátkách po 1.640 Kč, splatných vždy k 16. dni každého kalendářního měsíce, počínaje dubnem 2020, to vše dle splátkového kalendáře, který tvořil přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Oznámení o schválení úvěru bylo následně žalované zasláno na dodejku. Schopnost žalované řádně hradit úvěr byla ze strany žalobkyně prověřena na základě dokladů o příjmech, výpisů z bankovního účtu a prohlášení dlužníka. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Dále byla ověřena úvěrová historie žadatele v databázích SOLUS a NRKI (nebankovní registr klientských informací). Na základě výše uvedených údajů, včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru, bylo dále prověřeno, že žalovaná nebyla v době žádosti evidována v Insolvenčním rejstříku, neměla u žalobkyně předchozí smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, doklad totožnosti žalované nebyl evidován jako neplatný, zaměstnavatel žalované nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovanou, doporučil úvěr ke schválení. Žalovaná neplnila řádně podmínky smlouvy a ocitla se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Do data zesplatnění celého úvěru byly žalobkyni uhrazeny pouze následující částky: částka 237,80 Kč ze dne 8. 10. 2021, částka 356,76 Kč ze dne 20. 10. 2021, částka 356,76 Kč ze dne 19. 11. 2021, částka 356,76 Kč ze dne 20. 12. 2021, částka 356,76 Kč ze dne 24. 1. 2022, částka 438,17 Kč ze dne 10. 6. 2022, částka 557,51 Kč ze dne 10. 6. 2022, částka 356,76 Kč ze dne 3. 8. 2022, částka 356,76 Kč ze dne 7. 9. 2022, částka 356,76 Kč ze dne 7. 9. 2022, částka 988,85 Kč ze dne 19. 9. 2022, částka 81,41 Kč ze dne 14. 11. 2022, částka 713,51 Kč ze dne 16. 1. 2023, částka 356,76 Kč ze dne 15. 2. 2023, částka 81,41 Kč ze dne 20. 4. 2023, částka 356,76 Kč ze dne 15. 5. 2023, částka 356,76 Kč ze dne 19. 6. 2023, částka 550,43 Kč ze dne 20. 7. 2023 a částka 1.878,85 Kč ze dne 17. 8. 2023. Před zesplatněním celého úvěru v důsledku prodlení žalované vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6. 1. smlouvy v celkové výši 499 Kč. Podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 499 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 30 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této smluvní pokuty u splátek číslo 2 a 3, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 30 dnů, tedy smluvní pokuty v celkové výši 1 x 499 Kč. Tato smluvní pokuta je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení žalované dále vzniklo žalobkyni právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 8.600 Kč. Podle uzavřené smlouvy platí, že žalobkyni vzniká právo na zaplacení této náhrady nákladů ve výši 200 Kč za každou splátku, u které se žalovaný ocitne v prodlení o délce 15 dnů. Žalobkyni takto vzniklo právo na zaplacení této náhrady nákladů u splátek č. 6 až 48, u kterých se žalovaná ocitla v prodlení o délce 15 dnů, tedy náhradu nákladů v celkové výši 43 x 200 Kč. Tato náhrada nákladů je dle uzavřené smlouvy v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva žalobkyně na její zaplacení. V důsledku tohoto prodlení následně došlo automaticky k zesplatnění celého úvěru, a to v souladu s bodem 6. 3. smlouvy, podle kterého platí, že pokud se žalovaná ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 65 dnů, dochází tímto dnem bez dalšího k zesplatnění celého úvěru. Žalovaná se takto dostala do prodlení s úhradou splátky či její části o délce 65 dnů u splátky č. 1 splatné 16. 4. 2020. K datu 6. 5. 2024 tak došlo k zesplatnění celého úvěru. Podle bodu 6. 4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši 69.624,46 Kč byla žalovaná povinna uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dále bylo sjednáno, že žalobkyně je oprávněna požadovat, aby jí žalovaná v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platila úroky z prodlení v zákonné výši z celé této nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Před zesplatněním úvěru byla žalovaná vyzvána k úhradě dané dlužné splátky a byla jí poskytnuta k tomu lhůta alespoň 30 dnů. V bodě 6. 5. smlouvy bylo dále sjednáno, že jestliže žalovaná po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě ode dne 8. 5. 2024 až do jejího úplného zaplacení. V bodě 2. 2. smlouvy bylo sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru s tím, že tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Na základě předmětné smlouvy tak žalovaná dluží žalobkyni ke dni sepisu žaloby částku odpovídající aktuální dlužné nové jistině úvěru v celkové výši 69.624,46 Kč (odpovídá zbývající dlužné původní jistině ve výši 19.760,30 Kč a dlužnému úroku za poskytnutí úvěru přirostlého ke dni zesplatnění úvěru ve výši 49.864,16 Kč) s příslušenstvím. Dále smluvní pokuty dle bodu 6. 1. smlouvy v celkové výši 499 Kč s příslušenstvím. Dále náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalované dle bodu 6. 2. smlouvy v celkové výši 8.600 Kč s příslušenstvím. Dále smluvní pokutu dle bodu 6. 5. smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 69.624,46 Kč za každý den prodlení žalované s její úhradou, a to počínaje dnem 8. 5. 2024 do zaplacení. Žalobkyně touto žalobou požaduje tuto smluvní pokutu pouze k datu vyhotovení žaloby, tedy ve výši 9.501 Kč. Dále úrok za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 19.760,30 Kč, ode dne 8. 5. 2024 do zaplacení. Žalobkyně tento úrok požaduje v nominální roční úrokové sazbě 95,95 %.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Návrhem na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvou o úvěru číslo [hodnota] datovanou 18. 3. 2020, oznámením o schválení úvěru a předsmluvním formulářem (formulářem pro standardní informace o spotřebitelském úvěru), má soud za prokázané, že mezi žalobkyní jako poskytovatelem a úvěrujícím a žalovanou jako klientem a úvěrovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč, který se žalovaná zavázala splatit v 48 měsíčních splátkách po 1.640 Kč, splatných nejpozději 16. dne každého kalendářního měsíce. Zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 95,95 % ročně. V článku 2.

2. úvěrové smlouvy bylo mezi účastníky sjednáno, že sjednané úroky za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny úvěru. Tento úrok běží i po zesplatnění úvěru, když poté i nadále přirůstá pouze k původní nesplacené jistině úvěru zahrnuté do nové jistiny úvěru, a to až do doby její úplné úhrady. Smluvní strany se dohodly, že poskytovatel je oprávněn na úrocích za poskytnutí úvěru, které přirostou po zesplatnění úvěru, požadovat částku v maximální souhrnné výši 94.464 Kč, tedy 120 % celkové částky, kterou má klient zaplatit, uvedené v části A) smlouvy. V článku 6.

1. úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 499 Kč, a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další smluvní pokutu dle tohoto bodu nevzniká. Souhrn veškerých smluvních pokut, které je poskytovatel oprávněn takto požadovat, činí maximálně 2.999 Kč za každý kalendářní rok. Smluvní pokuty dle tohoto bodu jsou v každém jednotlivém případě splatné ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku povinnosti k zaplacení dané smluvní pokuty. V článku 6.

2. úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením. Výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku 200 Kč. Právo na zaplacení této náhrady nákladů vzniká u každé jednotlivé splátky patnáctým dnem trvání prodlení s její úhradou. I při vynaložení vyšších nákladů, je poskytovatel oprávněn požadovat pouze takto sjednanou částku. Po zesplatnění úvěru způsobem sjednaným v této smlouvě již právo na žádnou další náhradu těchto nákladů nevzniká. Náhrada nákladů je v každém jednotlivém případě splatná ve lhůtě 10 dnů ode dne vzniku práva na její zaplacení. V článku 6. 3. pod písmenem b) úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že bylo sjednáno, že jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části o délce 65 dnů, dojde automaticky k zesplatnění úvěru, tzn., že se k tomuto dni stávají okamžitě splatnými celá jistina úvěru, veškeré úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru, veškeré smluvní pokuty a veškeré náhrady nákladů dle bodu 6.

2. části B) smlouvy. Zesplatnění úvěru se netýká budoucích nákladů úvěru. Poskytovatel je povinen klienta před zesplatněním úvěru vyzvat k uhrazení dlužné splátky a poskytnout mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů. V článku 6.

4. úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že ke dni zesplatnění úvěru se celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru stávají součástí nové jistiny úvěru. Novou jistinu úvěru je klient povinen zaplatit poskytovateli nejpozději v den zesplatnění úvěru. Poskytovatel je oprávněn požadovat, aby mu klient v případě prodlení s hrazením nové jistiny úvěru platil úroky z prodlení v zákonné výši dle bodu 6.

7. části B) smlouvy z celé této nové jistiny úvěru až do jejího úplného zaplacení. V článku 6.

5. úvěrové smlouvy bylo sjednáno, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení.

4. Hodnocením klienta, výpisem z nebankovního registru klientských informací a výpisem záznamů z registru SOLUS, má soud za prokázané, že žalobkyně před poskytnutím úvěru žalované prověřovala její schopnost úvěr v budoucnu splácet, a to na základě informací poskytnutých samotnou žalovanou při žádosti o předmětný úvěr, kdy žalovaná uvedla, že je na rodičovské dovolené, její čistý měsíční příjem je 10.000 Kč. Jako výdaje jsou pak v hodnocení klienta uvedeny životní minimum ve výši 3.410 Kč, 1.400 Kč na bydlení, celkové výdaje jsou uvedeny ve výši 6.810 Kč a 1.000 Kč je uvedeno jako rezerva. Na základě těchto údajů pak žalobkyně dospěla k volné částce 2.190 Kč měsíčně, ze které žalovaná mohla úvěr splácet. Dle výpisu z nebankovního registru klientských informací dosáhla žalovaná CBS skóre 16, kdy je smlouva hodnocena jako špatná.

5. Oznámením o změně výše dávky státní sociální podpory datovaným 4. 3. 2020, má soud za prokázané, žalované byl od 1. 2. 2020 přiznán rodičovský příspěvek ve výši 10.000 Kč měsíčně.

6. Dokladem o vyplacení úvěru, splátkovým kalendářem ke smlouvě o úvěru a kartou klienta, má soud za prokázané, že žalovaná předmětný úvěr čerpala, avšak řádně nesplácela a dostala se do prodlení o délce 15 dnů u splátek č. 6 až 48 a do prodlení o délce 65 dnů s úhradou splátky č. 1 splatné 16. 4. 2020.

7. Výzvou k zaplacení a upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru, oznámením o zesplatnění a dokladem o odeslání, má soud za prokázané, že žalovaná byla před zesplatněním úvěru vyzvána k úhradě dlužných splátek a upozorněna na možnost zesplatnění. K zesplatnění úvěru následně došlo ke dni 6. 5. 2024.

8. Předžalobní výzvou datovanou má soud za prokázané, že žalobkyně před podáním žaloby písemně vyzývala žalovanou k úhradě žalované částky do 15 dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy.

9. Zprávou [Anonymizováno]., datovanou 6. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka v březnu 2020 poskytovala neúčelové úvěry do 49.000 Kč s úrokovou sazbu 12,9 % až 16,9 % ročně.

10. Zprávou [právnická osoba]., datovanou 7. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka v březnu 2020 poskytovala spotřebitelům úvěry na částku 20.000 Kč se splatností 48 měsíců s úrokovou sazbou 17,2 % ročně.

11. Zprávou [Anonymizováno]., datovanou 13. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka v březnu 2020 poskytovala spotřebitelské úvěry ve výši 20.000 Kč při splatnosti 48 měsíců s úrokovou sazbou 14,52 % ročně a [Anonymizováno] ve výši 13,57 % ročně.

12. Zprávou [právnická osoba]., datovanou 9. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka v březnu 2020 poskytovala spotřebitelské úvěry ve výši 20.000 Kč při splatnosti 48 měsíců s úrokovou sazbou ve výši 14,9 % ročně.

13. Zprávou [právnická osoba]., datovanou 9. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka v březnu 2020 poskytovala fyzickým osobám jakožto spotřebitelům, spotřebitelské úvěry bez zajištění a bez sledování účelu, na částku 20.000 Kč, při splatnosti 48 měsíců s obvyklou roční úrokovou sazbou 6,9 % až 16,9 % dle rizikovosti klienta a při včasném splacení 5,9 % až 15,9 % dle rizikovosti klienta.

14. Zprávou [právnická osoba], datovanou 19. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka poskytla v únoru 2020 spotřebitelský úvěr ve výši 100.000 Kč s úrokovou sazbou 6 % ročně.

15. Zprávou [právnická osoba]., datovanou 20. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka poskytovala v březnu 2020 spotřebitelský úvěr ve výši 20.000 Kč na 48 měsíců, bez účelu, s úrokovou sazbou ve výši 3,9 % až 13,3 % ročně.

16. Zprávou [Anonymizováno], datovanou 21. 5. 2025, má soud za prokázané, že tato banka v březnu 2020 poskytovala fyzickým osobám jakožto spotřebitelům, spotřebitelské úvěry bez zajištění a bez sledování účelu, na částku 20.000 Kč, při splatnosti 48 měsíců s obvyklou roční úrokovou sazbou 6,4 % až 11,9 %, kdy bankéř mohl tuto sazbu ještě snížit o jedno procento.

17. S ohledem na datum uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru soud věc posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), účinném od 1. 12. 2016, s ohledem na datum uzavření předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru.

18. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

19. Podle § 2396 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu peněžní prostředky v měně, ve které mu byly poskytnuty. V téže měně platí i úroky.

20. Podle § 2397 občanského zákoníku úvěrovaný může uplatnit právo na poskytnutí peněz ve lhůtě určené ve smlouvě. Není-li lhůta ujednána, může právo uplatnit, dokud závazek ze smlouvy trvá.

21. Podle § 2398 odst. 1, 2 občanského zákoníku úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu. Váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem.

22. Podle § 2399 odst. 1, 2 občanského zákoníku úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

23. Podle § 1802 občanského zákoníku mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

24. Podle § 1803 občanského zákoníku má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.

25. Podle § 1804 občanského zákoníku úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).

26. Podle § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

27. Podle § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

28. Podle § 2048 občanského zákoníku ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.

29. Podle § 2049 občanského zákoníku zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.

30. Podle § 2050 občanského zákoníku je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje.

31. Podle § 2051 občanského zákoníku nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

32. Podle § 2052 občanského zákoníku ustanovení o smluvní pokutě se použijí i na pokutu stanovenou pro porušení smluvní povinnosti právním předpisem (penále).

33. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

34. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

35. Podle § 122 odst. 1 až 3 zákona o spotřebitelském úvěru může věřitel pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze: a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo c) smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3.000 Kč a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200.000 Kč.

36. Podle § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

37. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobkyně jakožto věřitel nedostála svým povinnostem vyplývajícím z výše uvedeného § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, když dostatečně neposoudila schopnost žalované splácet předmětný úvěr. Okresní soud vycházel z rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. [spisová značka], v obdobné věci stejné žalobkyně, ve kterém krajský soud uvedl mimo jiné následující: „Dle aktuální judikatury Ústavního soudu by měly obecné soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dostupný z www.nalus.usoud.cz). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení uzavřené smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Navíc k závěru, že vnitrostátní soud je zásadně povinen zkoumat z úřední povinnosti dodržování povinností věřitele vyplývajících z vnitrostátních právních předpisů provádějících článek 8 a čl. 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice o spotřebitelském úvěru“), když článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice o spotřebitelském úvěru brání vnitrostátní právní úpravě sankce za porušení povinnosti posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, která požaduje, aby se spotřebitel aktivně dovolával příslušného porušení povinnosti (spotřebitel je povinen neplatnost úvěrové smlouvy namítnout, a to ve tříleté promlčecí době), dospěl i Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 (rozsudek dostupný na www.curia.europa.eu). Jak uzavřel Nejvyšší soud, věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (zde je sice míněn zákon č. 145/2010 Sb., tyto závěry však jsou aplikovatelné i na zákon č. 257/2016 Sb.), tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, dostupný z www.nsoud.cz). Ke stejným závěrům pak dospěl i soudní dvůr Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (rozhodnutí dostupné z www.curia.europa.eu), který uzavřel, že článek 8 odst. 1 směrnice o spotřebitelském úvěru musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, avšak za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a dále tak, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. S ohledem na výše uvedené závěry judikatury tedy je pro řádné prověření úvěruschopnosti nezbytné, aby prohlášení dlužníka bylo podepřeno i doklady, není však nezbytné kompletní podložení jednotlivých položek, když lze akceptovat pro běžné životní výdaje uvedení částky životního minima (byť by bylo jistě více realitě se přibližující, pokud by věřitel vycházel z údajů o průměrných výdajích zpracovávaných Českým statistickým úřadem), příp. krajský soud v případě bydlení u příbuzných či ve vlastním domě či bytě akceptoval nedoložení jednotlivých nákladů (placení jednotlivých médií či příspěvků na společnou domácnost), pokud klientem uvedená částka zjevně nebyla nereálná. Z uvedeného se podává, že poskytovatel úvěru se nemůže své povinnosti řádně prozkoumat úvěruschopnost spotřebitele zbavit tím, že bude odkazovat na nepravdivost údajů sdělených mu spotřebitelem. Je totiž třeba zásadně odlišovat povinnosti poskytovatele úvěru při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele a případnou odpovědnost spotřebitele za nepravdivé údaje. Je to právě povinnost poskytovatele úvěru vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Ostatně uvedená povinnost vyplývá jednoznačně též z § 75, § 84 odst. 1 a § 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Je tedy povinností poskytovatele úvěru si od spotřebitele obstarat doklady o jeho tvrzených poměrech a v případě, že tak spotřebitel neučiní, nemůže mu být úvěr poskytnut (§ 84 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru). Povinností poskytovatele úvěru však není zkoumat věrohodnost předložených dokladů a jejich pravdivost, vyplynou-li však zjevné či důvodné pochybnosti o pravdivosti či správnosti předložených dokladů, má povinnost vyzvat spotřebitele k vysvětlení či doplnění informací (§ 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Tak poskytovatel úvěru není povinen zkoumat např. to, zda mu předložená pracovní smlouva byla skutečně uzavřena mezi spotřebitelem a jeho zaměstnavatele a zda jsou v ní údaje pravdivé apod., pokud nevyvstanou v procesu posuzování úvěruschopnosti důvodné pochybnosti o spotřebitelem uvedené informace doložené doklady (např. porovnáním výpisu z účtu s pracovní smlouvou apod.). Neobstojí námitka věřitelů, že nejsou schopni takové doklady zajistit, když na jejich předložení musí trvat (§ 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) a pokud jim je spotřebitel nepředloží, pak nemohou úvěr poskytnout, neboť jim spotřebitel neposkytl informace pro řádné posouzení jeho úvěruschopnosti (§ 84 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru). Zcela běžně je schopen spotřebitel jistě předložit doklady o svých příjmech (pracovní smlouva, rozhodnutí o dávkách apod., výpis z účtu), doklady o svých pravidelných výdajích (vyúčtování telekomunikačních služeb, SIPO, výpis z účtu, ze kterého jsou strhávány ceny za služby, nájemní smlouva, prohlášení rodičů či třetích osob, bydlí-li spotřebitel u nich apod.). Současně však poskytovatel úvěru musí být schopen tyto údaje řádně vyhodnotit, když posouzení úvěruschopnosti není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu tyto údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí (např. pokud zjistí, že spotřebitel má místo práce sjednané mimo své bydliště či korespondenční adresu dle smlouvy o úvěru, je povinností poskytovatele úvěru vyzvat spotřebitele k doplnění informací o jeho výdajích spojených s dojížděním do práce, nebo v případě tvrzeného vlastního bydlení spotřebitele by měl poskytovatel úvěru trvat na doložení toho bydlení a podle jeho formy /rodinný dům, byt/ posoudit, zda údaje poskytnuté spotřebitelem o výši výdajů spojených s bydlením odpovídají typu tohoto bydlení, popř. pokud spotřebitel uvádí příjmy jen z dávek vyplácených státem a rozdíl mezi příjmy a výdaji je roven či se blíží uvažované splátce úvěru, měl by poskytovatel úvěru důsledně trvat na řádném doložení výdajů spotřebitele a ne uplatnit obecný údaj o životním minimu, neboť je zde velká pravděpodobnost, že spotřebitel úvěr potřebuje ke krytí svých běžných výdajů, což značí jeho budoucí problémy se splácením úvěru apod.). Uvedené povinnosti pak nepředstavují neúměrnou zátěž poskytovatele úvěru, neboť ten má povinnost předem sdělit spotřebiteli dle § 84 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jaké informace a doklady pro jejich ověření musí spotřebitel poskytovateli poskytnout za účelem posouzení jeho úvěruschopnosti. Uvedené povinnosti se pak týkají nejen poskytovatele úvěru, ale i zprostředkovatele úvěru. Jen splnění výše uvedených povinností pak zaručuje, že při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo postupováno s odbornou péčí (§ 75 zákona o spotřebitelském úvěru). Krajský soud si je samozřejmě vědom toho, že existují výdaje, které nemůže poskytovatel úvěru bez pravdivé informace ze strany spotřebitele ověřit, jako např. v případě, kdy spotřebitel tvrdí, že nemá žádné výdaje s jinými úvěry či půjčkami u subjektů odlišných od poskytovatele úvěru a nemá ani záznamy v rejstřících SOLUS či NRKI, avšak v takovém případě nelze po poskytovateli požadovat, aby podrobně pátral (ostatně to není ani jeho povinnost) o takových závazcích spotřebitele a případné nepravdivé poskytnutí takové informace spotřebitelem nemůže jít k tíži poskytovatele úvěru. Je však věcí konkrétního posouzení, zda se o takovou informaci jedná či nikoliv. Výše uvedené závěry pak představují obecné předpoklady pro řádné posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru, nicméně závěr, zda poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele posoudil či nikoliv je třeba vždy učinit podle konkrétních okolností projednávané věci. Ne vždy totiž absence doložení některé ze spotřebitelem tvrzené informace musí nutně vést k závěru, že poskytovatel úvěru řádně úvěruschopnost spotřebitele neposoudil.“ 38. Z podkladů, které si žalobkyně v rámci posouzení úvěruschopnosti žalované zajistila, vyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované předmětný úvěr splácet. Příjem žalované ve výši 10.000 Kč měsíčně sice byl řádně doložen, avšak její výdaje žalobkyně vůbec nezjišťovala a vycházela z částky 6.810 Kč představující životní minimum ve výši 3.410 Kč, výdaje na děti v domácnosti 2.000 Kč, částku 1.400 Kč jako výdaj na bydlení s rezervou 1.000 Kč. Žalobkyně zjistila volné zdroje žalované ve výši 2.190 Kč, což je však dle názoru soudu zcela nedostatečné pro poskytnuté předmětného úvěru s měsíční splátkou 1.640 Kč. Z těchto důvodů žalobkyně řádně a správně neposoudila možnosti žalované úvěr splácet a soud proto dospěl k závěru, že předmětná úvěrová smlouva je neplatná dle § 87 odst. 1, věty první, zákona o spotřebitelském úvěru.

39. Zjevně rozporné s dobrými mravy je i samotné ujednání o výši úroků, což rovněž způsobuje jeho absolutní neplatnost dle ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku, neboť ujednaná výše úroku 95,95 % ročně se natolik zjevně příčí dobrým mravům, že tento rozpor je třeba posoudit jako důvod absolutní neplatnosti tohoto ujednání. Dle judikatury Nejvyššího soudu, která se váže ke staré právní úpravě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ale lze ji aplikovat i na úvěrové vztahy dle občanského zákoníku, je v rozporu s dobrými mravy zpravidla taková výše úroků z půjčky (dané závěry jsou však použitelné i na smlouvu o úvěru), která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1587/2015. S ohledem na závěry Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, vyjádřené ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. [spisová značka] vycházel soud ze zpráv od výše uvedených bankovních ústavů a zjistil, že horní hranice úrokových sazeb v místě uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila u obdobných úvěrů 17,2 % ročně. Ačkoliv je pravdou, že žalobkyně je nebankovním subjektem, u kterého jsou s ohledem na vyšší rizikovost úrokové sazby vyšší, tato skutečnost se projevuje v tom, že soudy v rámci posuzování rozporu sjednané sazby s dobrými mravy obě sazby poměřují, když menší překročení obvyklé sazby účtované bankami by rozpor s dobrými mravy samo o sobě založit nemohlo. V daném případě však sjednaná sazba úroku představuje více jak pětinásobek zjištěné nejvyšší sazby úroků u bankovních úvěrů. Z těchto důvodů, kdy dle smlouvy o úvěru měla žalovaná při řádném splácení úvěru po dobu 4 let žalobkyni díky sjednané sazbě úroků vrátit téměř čtyřnásobek poskytnuté částky, je třeba sjednanou výši úroku považovat za rozpornou s dobrými mravy a tento rozpor je tak zjevný, že se jedná o neplatnost absolutní, ke které je soud povinen přihlédnout dle ustanovení § 588 občanského zákoníku i bez návrhu, když se u žalobkyně jedná o běžnou praxi, jak je soudu z úřední činnosti známo. Toto zcela běžné jednání žalobkyně (sjednávání takto vysokých úroků u spotřebitelských úvěrů), pak nelze aprobovat a je třeba je posoudit jako zjevně rozporné s dobrými mravy. V této souvislosti je pak třeba uvést, že ve smlouvě o úvěru byla jako „pevná úroková sazba“ sjednána sazba 95,95 % ročně, která je uvedena i v oznámení o schválení úvěru a předsmluvním formuláři. Tuto sazbu je tedy třeba posoudit jako úrokovou sazbu, která byla mezi účastníky sjednána, byť v bodě 2.1 smlouvy je uvedeno, že se jedná o úrokovou míru „efektivní“, neboť rozdíl mezi efektivní a nominální úrokovou mírou není obecně známý, žalovaná tedy při uzavírání smlouvy nemohla předpokládat, že ve smlouvě uvedenou sazbu hodlá žalobkyně ještě nějak přepočítávat. Navíc dle argumentace samotné žalobkyně se u nominální a efektivní úrokové míry jedná o ekonomické kategorie, kde nominální, nikoliv efektivní, úroková míra je úroková míra sjednaná mezi účastníky a efektivní sazba pak pouze vyjadřuje reálnou výši úročení při složitém úročení, kdy jsou úroky v rámci jednoho období připisovány k jistině více než jednou. Za této situace, kdy jedinou úrokovou sazbou uvedenou ve smlouvě je sazba 95,95 % ročně, je třeba tuto sazbu považovat mezi účastníky za sjednanou. Pro posouzení rozporu ujednání o výši úroků s dobrými mravy je podstatná sjednaná výše úroků, nikoliv výše, kterou žalobkyně v řízení požaduje a soud při posuzování rozporu výše sazby s dobrými mravy nevycházel jen s její výše, ale i z celkové částky, kterou se žalovaná zavázala za dobu trvání úvěru při řádném splácení uhradit, tedy o kolik by žalovaná při řádném splácení poskytnutou částku přeplatila.

40. Zcela v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, vyjádřeném v rozsudku sp. zn. [spisová značka], okresní soud uzavírá, že pokud jde o účinky absolutní neplatnosti ujednání o výši úroků na platnost celé smlouvy tak dle ustanovení § 576 občanského zákoníku, týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Ačkoliv ujednání o výši úroků je od ostatních částí smlouvy o úvěru oddělitelné (a to zejména i s ohledem na ustanovení § 1802 občanského zákoníku, které řeší výši úroků pro případ, že by tyto nebyly sjednány, ačkoliv je smlouva o úvěru dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou úplatnou), na rozdíl od ustanovení § 41 obč. zák., podle kterého platilo, že vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu, je ustanovení § 576 občanského zákoníku postaveno na zcela odlišném konceptu. Úprava obč. zák. totiž preferovala částečnou neplatnost právního úkonu před neplatností plnou, když v případě, že ustanovení smlouvy bylo, nevyplynul-li z povahy či obsahu právního úkonu nebo okolností jeho učinění opak, oddělitelné, nastoupila částečná neplatnost jen tohoto ujednání. Přístup občanského zákoníku v ustanovení § 576 je však zcela opačný, když za situace, že ujednání je od smlouvy oddělitelné, nastupuje přednostně neplatnou právního jednání jako celku a jen lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas, nastoupí neplatnost částečná (srov. Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1-654/. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2060-2064). Vzhledem k tomu, že se důvod neplatnosti vztahuje na ujednání o výši úroků, které jsou v daném případě jedinou úplatou žalobkyně za poskytnutý úvěr, a sjednaná výše úroků několikanásobně převyšuje úroky bank, od kterých by se výše úroků odvíjela dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, navíc za situace, kdy žalobkyně platnost takto sjednané výše úroků odůvodňuje a trvá na ní i v rámci tohoto řízení, nelze předpokládat, že by žalobkyně byla ochotna smlouvu o úvěru bez nepatného ujednání o výši úroků uzavřít. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu i z důvodu neplatnosti ujednání o výši úroků. Žalobkyně tedy na úhradu úroku z neplatně sjednaného úvěru, a to ať ve sjednané výši či výši dle ustanovení § 1802 občanského zákoníku, nárok nemá (a tento nárok by neměla ani, pokud by řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného).

41. Nároky z předmětné neplatné smlouvy je tak třeba s ohledem na výše uvedené závěry vypořádat dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila; plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. Vzhledem k tomu, že původní jistina, která byla poskytnuta žalované, představuje částku 20.000 Kč, z čehož žalovaná již uhradila částku v celkové výši 9.095,54 Kč, zbývá tak na jistině vrátit částku ve výši 10.904,46 Kč. Soud proto uložil žalované tuto částku žalobkyni zaplatit, a to včetně úroků z prodlení určených dle § 1970 občanského zákoníku a ve zbývající části žalobu zamítl jako nedůvodnou.

42. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, když ve sporu byla v převážné míře úspěšná žalovaná, která však náhradu nákladů řízení nepožadovala.