20Co 137/2023

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Dlouhé a soudkyň JUDr. Ivany Muchové a JUDr. Pavly Havlíkové ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti povinným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizována dvě slova]. sídlem [adresa] o prodej zástavy pro pohledávku 3 381 389 Kč, smluvní pokutu a příslušenství, o návrhu povinných na zastavení a odklad exekuce ze dne 9. 3. 2022, o odvolání povinných proti usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. 4. 2023 č. j. 30 EXE 1360/2021-143, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se exekuce prodejem zástavy vedená pod sp. zn. 30 EXE 1360/2021 částečně zastavuje co do částky 5 636 689,90 Kč; v dalším se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dosud vzniklých nákladů řízení, a to za nařízení prodeje zástavy (první fáze řízení), za nařízení exekuce prodejem zástavy (druhá fáze řízení), a za řízení o zastavení exekuce.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi (soud prvního stupně, exekuční soud) usnesením ze dne 11. 4. 2023 č. j. 30 EXE 1360/2021-143 zamítl návrh povinných na odklad a na zastavení exekuce.

2. V odůvodněníusnesení soud I. stupně uvedl k námitce povinných, že vůči nim nebylo nikdy učiněno právní jednání mající za následek zesplatnění vymáhané pohledávky ani jim nebylo doposud doručeno oznámení o započetí výkonu zástavního práva, tudíž se oprávněný nemůže ze zástavy uspokojit, že provedenými důkazy bylo prokázáno, že právní předchůdkyně oprávněné učinila právní jednání ke zesplatnění úvěru, a to listinou datovanou ke dni 9. 11. 2017 a označenou jako zesplatnění úvěru č. 3 2017 ze dne 03. 08. 2017. Výzva k úhradě zesplatněného úvěru byla každému z povinných oznámena zasláním předmětné listiny na jeho adresu [adresa] (č. l. 128 a 129 spisu). Obě zásilky pro povinné byly uloženy na poště dne 10. 11. 2017 a povinní se s jejím obsahem mohli seznámit. Zásilku je nutné považovat za doručenou, i když se adresát s jejím obsahem neseznámil. Provedeným dokazováním byla vyvrácena i námitka povinných, že nebyli informováni o započetí výkonu zástavního práva. Z obsahu listin datovaných dnem 5. 2. 2018 a označených jako oznámení o postoupení pohledávky exekuční soud zjistil, že zástavní věřitel oznámil oběma povinným jako zástavním dlužníkům nejen započetí výkonu zástavního práva, ale i to jak se ze zástavy uspokojí. Tyto listiny byly zaslány povinným na adresu [adresa] (č. l. 132 a 134 spisu). Rovněž tyto zásilky je nutné považovat podle § 573 o. z. za doručené třetí pracovní den po jejich odeslání. Navíc započetí výkonu zástavního práva bylo na základě listiny označené jako vyrozumění zástavního věřitele o započetí výkonu zástavního práva č. [anonymizováno] [číslo] ze dne 20. 3. 2018 zapsáno do katastru nemovitostí, a to po proběhnuvším řízení [anonymizováno] [číslo].

3. Soud I. stupně se dále zabýval i tím, zda byla jistina úvěru 3 381 389 Kč vyplacena dlužnici v plné výši, když povinní tvrdili, že byla vyplacena pouze částka 2 931 389 Kč, kdy částka 2 531 389 Kč byla užita na mimořádnou splátku hypotečního úvěru dlužnice u společnosti [právnická osoba] a částka 400 000 Kč byla poukázána bankovním převodem na účet dlužnice. S ohledem na tuto skutečnost povinní rozporovali vyplacení částky 450 000 Kč představující rozdíl mezi jistinou úvěru a vyplacenou částkou. Ani tuto námitku povinných neshledal exekuční soud důvodnou. Z obou listin označených jako výdajový pokladní daňový doklad bylo prokázáno, že dlužnici [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], byla vyplacena v hotovosti dne 3. 8. 2017 částka 200 000 Kč a dne 4. 9. 2017 částka 100 000 Kč. Zbývající částka ve výši 150 000 Kč byla převedena na bankovní účet č. [bankovní účet], který dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], sdělila za účelem čerpání úvěru ve smlouvě o úvěru č. 3 2017, přičemž současně uvedla, že se jedná o bankovní účet úvěrované.

4. K námitce povinných, že dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení] sice uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikající fyzická osoba, ačkoliv účelem jejího uzavření bylo uhradit spotřebitelský úvěr na bydlení (hypotéku), a zbylé peněžní prostředky využít jak pro její osobní potřebu, tak i k zaplacení jiných jejích spotřebitelských dluhů z mimobankovních zápůjček, tedy nikoliv k podnikatelským účelům, soud I. stupně uvedl, že při hodnocení této otázky vyšel z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 9. 2019, č. j. 16 C 332/2018-140 a se závěry tohoto rozhodnutí se ztotožnil. Smlouva o úvěru byla uzavřena mezi právní předchůdkyní oprávněné, [právnická osoba] s.r.o., [IČO], sídlem [adresa], jako úvěrující a fyzickou podnikající osobou - [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], sídlem [adresa], jako úvěrovanou. Tato skutečnost vyplývá nejen z označení osoby úvěrované jejím identifikačním číslem osoby, ale i z článku II. odst. 2. 6., kde smluvní strany prohlašují, že smlouvu o úvěru uzavírají jako podnikatelé a že se týká jejich podnikatelské činnosti, a kde úvěrovaný prohlašuje, že úvěr je mu poskytnut pro podnikatelské účely. Takže dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], výslovně prohlásila, že je jí úvěr poskytnut pro podnikatelské účely, a dokonce, jak vyplývá z nalézacího řízení ve věci 16 C 332/2018, v žádosti úvěrované o posouzení možnosti uzavření úvěrové smlouvy ze dne 15. 7. 2017 je budoucí úvěrovaná označena jako podnikatelka, přičemž uvádí, že účel úvěru je podnikatelský. Z dokazování v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 332/2018 vyplynulo, že„ nebylo prokázáno, že by žalovaná (pozn. [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO]) měla vůli uzavřít úvěrovou smlouvu jako nepodnikatelka. Pokud měla vnitřní výhradu uzavřít smlouvu jako podnikatelka, nedala ji zjevně najevo a nelze z toho nyní dovozovat neplatnost jasně formulované smlouvy uzavřené na základě jasně formulované žádosti žalované jako podnikatelky, z které úvěrující při posouzení poskytnutí úvěru vycházela. Pokud jde o skutečný účel úvěru, nelze po úvěrují požadovat, aby pátrala, na jaký skutečně je, když žalovaná jednoznačně prohlásila, že jde o podnikatelský.“ Obsah doložené e-mailové komunikace na tomto závěru nalézacího soudu nic nezměnil. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO] uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikatelka.

5. K námitce povinných, že právní předchůdkyně oprávněné jako podnikatelka specializující se na poskytování nebankovních úvěrů zneužila svojí odbornost v daném odvětví z důvodu nastavení zjevných a nedůvodných nerovnovážných podmínek úvěru ve vztahu k osobě [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], pokud jde o vzájemná práva a povinnosti smluvních stran, soud I. stupně uvedl, že povinní konkrétně neuvedli, v čem spatřují právní předchůdkyní oprávněné takto nastavenou nerovnováhu, aby ji exekuční soud mohl posoudit. K předmětné otázce se už vyjádřil Krajský soud v Praze v odůvodněnírozsudku ze dne 22. 11. 2021, [insolvenční spisová značka], kdy uvedl, že„ i kdyby (pozn. Krajský soud v Praze) dospěl k závěru, že žalovaná byla při uzavírání slabší stranou z důvodu uzavírání úvěrové smlouvy se společností uzavíráním úvěrových smluv se zabývající, smlouva má standartní konstrukci, je z ní patrna výše úvěru ve výši 3 381 389 Kč a stejně tak jednotlivé splátky………úrok za poskytnutí úvěru, smluvní pokuty za prodlení a jednotlivé poplatky nejsou excesivní, a proto není možné v uvedených ujednáních shledat jakékoli zneužití postavení právní předchůdkyně žalobkyně k vytváření nebo využití závislosti žalované a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou.“ S těmito závěry Krajského soudu v Praze se exekuční soud ztotožnil. K tomu ještě obecně exekuční soud dodává, že v závazkových vztazích platí autonomie vůle, kdy každá osoba má svobodu vůle v tom, zda smlouvu o určitém obsahu s protistranou uzavře či nikoliv. Je-li už však určitá smlouva uzavřena, má být i splněna.

6. K námitce povinných, že na dlužnici [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], by mělo být přinejmenším nahlíženo jako na slabší stranu smluvního vztahu ve smyslu § 433 o. z., a to s ohledem na okolnosti uzavření smlouvy o úvěru a účely, pro nějž byl úvěr sjednán, exekuční soud poukázal na ustanovení § 574 o. z., podle něhož na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Sjednaný úrok z úvěru nepokládá exekuční soud za rozporný s dobrými mravy. Ba dokonce ani odpovídající roční sazba 30 % by exekučním soudem v daném případě nebyla považována za lichevní. Z článku IV. odst. 4. 3. jasně vyplývá, kolik činí měsíční úrok vyjádřený v korunách českých (tj. 84 535 Kč) a kolik bude muset úvěrovaná celkem na jistině a úrocích uhradit za dobu 6 měsíců (3 888 599 Kč). Rovněž smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý byť jen započatý den prodlení s úhradou zesplatněného úvěru je dle názoru exekučního soudu přiměřená porušení povinnosti, kterou sankcionuje. Navíc jak vyplývá z řízení vedeného pod sp. zn. 16 C 332/2018 u Okresního soudu v Mladé Boleslavi oprávněná požadovala smluvní pokutu jen z jistiny, nikoliv z celého zesplatněného úvěru, takže jednala ve prospěch osoby [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO]. Ke shora uvedeným skutečnostem exekuční soud dodává, co již v odůvodněnírozsudku ze dne 4. 4. 2022, č. j. [insolvenční spisová značka], vyjádřil Vrchní soud v Praze, kdy uvedl, že„ odvolací soud nepřehlédl, že se jedná o krátkodobý (6 měsíců) překlenovací úvěr, jenž měl být refinancován dlouhodobým úvěrem. Za takto zjištěných skutkových okolností (tj. poskytnutí úvěru k těmto účelům) nebankovní společností, podmínky sjednání úvěru, úrok úvěru ani sankce za jeho řádné nesplácení nevybočují ze zákonných ani morálních mezí, když na krátkodobý úvěr jsou (i mezi bankovními společnostmi) kladena jiná, přísnější, a pro dlužníky méně příznivá a méně výhodná kritéria. Sazby smluvních sankcí nelze poměřovat se sazbami ČNB, jež jsou ovšem závazné toliko pro bankovní instituce.“ 7. Proti tomuto usnesení podali povinní odvolání, kteří uvedli, že není sporu o tom, že dlužnice byla v úvěrové smlouvě označena jako podnikatelka, a že úvěr byl označen jako podnikatelský. Dlužnici však bylo přislíbeno, že se jedná o meziúvěr a že bude refinancován. Pokud by nebyl refinancován, měla být splatnost prodloužena, což vyplývá z komunikace mezi dlužnicí a právním předchůdcem oprávněného. Dále namítali, že částka 2 531 389 Kč byla vyplacena na mimořádnou splátku u [právnická osoba], [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo], a částka 400 000 Kč byla vyplacena na osobní účet dlužnice, nikoliv na její podnikatelský účet. Z toho jednoznačně vyplývá, že dlužnice uzavřela smlouvu o úvěru jako spotřebitelka na úhradu spotřebitelských dluhů. Částka 150 000 Kč byla vyplacena zřejmě na účet zprostředkovatele, nikoliv dlužnici, což vyplývá z komunikace mezi dlužnicí a právním předchůdcem oprávněného. Povinní poukázali na judikaturu Ústavního soudu, ke které uvedli, že právní předchůdce oprávněného, coby podnikatel specializující se na poskytování tzv. nebankovních úvěrů, mohl zneužít své odbornosti v daném odvětví a neznalosti dlužníka, když nastavil podmínky úvěru uzavřeného s dlužníkem tak, aby dosáhl zjevné a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech smluvních stran. Právní předchůdce totiž mohl zneužít svého postavení a tíže dlužníka, když smlouvu o úvěru uzavřel s dlužníkem označeným jako fyzická osoby podnikající, a to i přesto, že účelem čerpání úvěru byla primárně úhrada spotřebitelského úvěru dlužníka na bydlení (hypotéky) a část finančních prostředků byla dlužníkem použita pro jeho osobní potřebu a na úhradu osobních (spotřebitelských) dluhů. Smlouva o úvěru uzavřená s dlužníkem v pozici fyzické osoby podnikající pak právnímu předchůdci oprávněného umožnila sjednat výhodnější podmínky úvěru, včetně sankcí a vyšší úrokové sazby než v případě uzavření smlouvy o úvěru s fyzickou osobou nepodnikající, tedy se spotřebitelem. Dále povinní poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 07. 2017, sp. zn.: 23 Cdo 705/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn.: 33 Cdo 1685/2015), která„ vymezuje spotřebitele jako osobu, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně a za úplatu. Pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem (§ 52 odst. 2 obč. zák.) je v postavení spotřebitele (§ 52 odst. 3 obč. zák.), je rozhodující především účel jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu“. Povinní jsou přesvědčeni, že soud I. stupně nedostatečně a chybně posoudil veškeré okolnosti dané věci, nezjišťoval pravou vůli stran při uzavírání smlouvy o úvěru a dospěl tedy k nesprávným skutkovým zjištěním a chybnému právnímu závěru. Na dlužnici by tudíž mělo být dle názoru povinných, a to s ohledem na okolnosti uzavření smlouvy o úvěru a účely, pro který byl úvěr sjednán, nahlíženo v daném případě jako na spotřebitele. Dlužnici je třeba poskytnout ochranu jako slabší straně podle § 433 o. z. (zákon č. 89/2012 Sb.), toto ustanovení dopadá i na podnikatele, pokud jedna ze stran zneužije svého postavení odborníka či závislosti slabší strany k dosažení nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 03. 2021, sp. zn.: 23 ICdo 56/2019).

8. Nesprávně byly posouzeny i smluvní úroky. Ve smlouvě o úvěru byl sjednán smluvní úrok z úvěru ve výši 2,5 % měsíčně z částky 3.381.389 Kč ode dne 04. 08. 2017 do dne 03. 02. 2018. Úroková sazba ve výši 2,5 % měsíčně, tedy 30 % p. a., několikanásobně převyšuje běžnou výši úrokové sazby poskytovanou v případě úvěru pro fyzické osoby a podnikatele. Povinní mají za to, že takto sjednaná úroková sazba je s ohledem na charakter daného smluvního vztahu, účel úvěru a okolnosti uzavření předmětné smlouvy o úvěru zcela zjevně nepřiměřená a v rozporu se zásadou ochrany slabší strany dle ust. § 433 občanského zákoníku. Stejně tak je dle názoru povinných v rozporu se zásadou ochrany slabší strany ve smyslu ust. § 433 občanského zákoníku též smluvní pokuta ve výši 0,1 % za každý byť jen započatý den prodlení s úhradou zesplatněného úvěru (čl. V. odst. 5. 4. smlouvy o úvěru), neboť takto nastavená výše smluvní pokuty představuje zjevný úmysl právního předchůdce oprávněného obohatit se na úkor dlužníka. Za pouhý jeden kalendářní měsíc (30 dnů) činí smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky 3.381.389 Kč částku 101.441,67 Kč, kterou je nutno shledat jako zjevně nepřiměřenou. Povinní mají za to, že sjednané podmínky smlouvy o úvěru představovaly zjevný nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran a byly sjednány v rozporu se zásadou ochrany slabší strany dle ust. § 433 občanského zákoníku, přičemž následek porušení takového zákonného zákazu je neplatnost právního jednání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 03. 2021, sp. zn.: 23 ICdo 56/2019).

9. Soud I. stupně dále dle povinných nesprávně posoudil otázku rozporu smluvního ujednání s dobrými mravy. Poukázali na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 523/07, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019-175, rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 468/2003, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, nebo R 104/2012. Povinní mají za to, že korektiv dobrých mravů je namístě uplatnit i ve shora specifikované věci. S ohledem na okolnosti uzavření smlouvy o úvěru a účel úvěru, který sloužil k financování spotřebitelského úvěru na bydlení (hypotéky) a poskytnutí finančních prostředků pro osobní potřebu dlužníka, bylo ujednání o výši úroků a smluvní pokuty zjevným zneužitím smluvní volnosti v neprospěch dlužníka a sjednané výše úroků a smluvní pokuty nelze považovat za přiměřené a v souladu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. Toto odvolání směřují povinní i proti zamítnutí odkladu provedení exekuce, neboť mají za to, že neprodlený výkon rozhodnutí prodejem nemovitých věcí by mohl mít pro povinné a pro jejich rodinné příslušníky zvláště nepříznivé následky, neboť předmětný dům obývají kromě povinných též dlužník s vnučkou povinných, takže by přišli o svůj domov.

10. Ze všech těchto důvodů navrhli, aby odvolací soud návrhu povinných vyhověl, nebo usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

11. Oprávněný ve vyjádření k odvolání uvedl, že povinní v rámci podaného odvolání opětovně uvádějí již použitou argumentaci spočívající zejména v rozporování postavení podnikatele, ve kterém dlužnice ([jméno] [příjmení] [příjmení]) uzavřela smlouvu o úvěru - dle názoru povinných je potřeba na dlužnici pohlížet v tomto vztahu jako na spotřebitele; (ii) rozporování, že úvěr byl načerpán v plné výši; (iii) úvaze, že na dlužnici je nutné pohlížet jako na slabší smluvní stranu a poskytnout jí náležitou ochranu; (iv) úvaze, že úvěrující zneužil svého postavení ve vztahu k dlužnici při poskytnutí úvěru; a konečně (v ) úvaze, že smlouva o úvěru byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, zejména s ohledem na nepřiměřené úroky a smluvní pokuty. Oprávněný je toho názoru, že soud se v rámci rozhodnutí zabýval veškerými námitkami povinných a že je řádně zkoumal a rovněž své závěry v rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně uvedení postupů, které ho k jeho závěrům vedly. S ohledem na skutečnost, že povinní neuvádějí žádné nové skutečnosti a že jimi uváděné námitky již byly zkoumány, je oprávněný toho názoru, že je nadbytečné se v této věci znovu vyjadřovat, přičemž oprávněný nadále setrvává na svém stanovisku, tj. že neexistuje relevantní důvodu pro zastavení (a to ani částečné) exekuce a ani její odklad. V podrobnostech oprávněný odkazuje na svá dřívější vyjádření se k dané věci. Nad rámec uvedeného oprávněný poukazuje na skutečnost, že oprávněnost pohledávky již byla zkoumána v rámci nalézacího řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 16 C 332/2018 (dále jen„ Nalézací řízení“), které bylo vedeno proti dlužnici a v rámci kterého proběhlo rozsáhlé dokazování a závěrem bylo zmíněným soudem oprávněnému vyhověno (oprávněný v případě potřeby tímto v podrobnostech odkazuje na spis Nalézacího řízení, vč. vyhovujícího rozsudku s č. j. 16 C 332/2018-140). Dále pak s ohledem na skutečnost, že dlužnice podala insolvenční návrh s návrhem na oddlužení ke Krajskému soudu v Praze (insolvenční řízení je vedeno pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]) a následně pak popřela pohledávku oprávněného, byl zahájen v této věci incidenční spor (dále jen Incidenční spor“). Prvně bylo Krajským soudem v Praze shledáno, že pohledávka oprávněného je po právu (viz rozsudek Krajského soudu v Praze s č. j. [spisová značka]) a následně rovněž Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací potvrdil, že pohledávka oprávněného je po právu. Oprávněný v případě potřeby tímto v podrobnostech odkazuje na spis Incidenčního sporu, včetně zmiňovaných vyhovujících rozhodnutí. Konečně pak i v předmětném řízení bylo shledáno, že pohledávka oprávněného je existentní a námitky povinných byly shledány jako liché. Oprávněný namítl, že z chování povinných a dlužnice zcela jednoznačně vyplývá, že tito v rámci všech zmíněných řízení jednají obstrukčně s cílem oddálit výkon rozhodnutí a postižení předmětné nemovité věci.

12. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu /dále o.s.ř.) přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. napadené usnesení, jakož i postup soudu, který jeho vydání předcházel, a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné.

13. Obecné důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí, resp. exekuce (vzhledem k ust. § 52 odst. 1 ex. ř.) jsou uvedeny v ust. § 268 odst. 1 písm. a) - h) o.s.ř., dle kterého výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§ 267); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Podle § 268 odst. 3, 4 o.s.ř. výkon rozhodnutí prodejem zástavy bude zastaven také tehdy, jestliže zaniklo zástavní právo. Týká-li se nařízeného výkonu rozhodnutí některý z důvodů zastavení jen zčásti nebo byl-li výkon rozhodnutí nařízen v rozsahu širším, než jaký stačí k uspokojení oprávněného, bude výkon rozhodnutí zastaven částečně.

14. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR soudní prodej zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích, kdy v první fázi jde o nařízení soudního prodeje zástavy (které končí usnesením soudu, jímž je v této věci rozhodnuto) a druhou fází je výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy na podkladě uvedeného usnesení. Až v rámci této druhé fáze soudního prodeje zástavy - v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) - mohou zástavní dlužníci v rámci své„ obrany“ zpochybnit osvědčení zákonných skutečností, které byly podkladem pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy nebo zde mohou uplatnit i jiné (další) skutečnosti než uvedené v § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních /z.ř.s./ (dříve v ust. § 200z odst. 1 o.s.ř.), jimiž se lze proti prodeji zástavy bránit. Pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy nemusí být rozhodné skutečnosti (zajištěná pohledávka, zástavní právo k zástavě, jejíž prodej je navrhován, a kdo je zástavním dlužníkem) prokázány (postaveny najisto), ale postačuje, budou-li takové skutečnosti listinami nebo jinými důkazy osvědčeny, neboť cílem této první fáze soudního prodeje zástavy není zjišťování skutečného stavu věci, ale toliko zjištění, zda rozhodné skutečnosti jsou osvědčeny (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 640/2013, sp. zn. 21 Cdo 1333/2014). V řízení o soudním prodeji zástavy mohou být tedy jiné (další) skutečnosti, než které jsou uvedeny v ustanovení § 358 odst. 1 z.ř.s., důvodně uplatněny nebo jejich osvědčení může být zpochybněno až ve druhé fázi tohoto řízení, tj. v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekuci) prodejem zástavy (bude-li takový návrh podán), a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 odst. 1 o.s.ř. (srov. např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1844/2008, sp. zn. 21 Cdo 4377/2009).

15. Pokud tedy soudy při rozhodování o nařízení soudního prodeje zástavy (v první fázi řízení) vycházejí jen z osvědčení nikoli prokázání zákonných předpokladů, včetně osvědčení existence zajištěné pohledávky postupují v souladu se zákonem (§ 358 odst. 1 z.ř.s.) a judikaturou Nejvyššího soudu ČR, při vědomí toho, že svoji případnou obranu bude moci zástavní dlužník uplatnit relevantním způsobem v druhé fázi řízení o soudním prodeji zástavy, například návrhem na zastavení exekuce. Soud I. stupně proto postupoval zcela v souladu se zákonem, pokud zjišťoval, zda jsou dány důvody pro zastavení exekuce prodejem zástavy z důvodů, které uplatnili povinní. Na provedené důkazy soudem I. stupně a na zjištění z nich odvolací soud odkazuje.

16. Vzhledem k tomu, že soud v první fázi řízení neprovádí žádné dokazování, provádí dokazování exekuční soud v plném rozsahu v rámci návrhu povinných na zastavení řízení, přičemž je povinen zkoumat namítanou neplatnost smluv. Vzhledem k tomu, že povinní nebyly účastníkem řízení, ve kterém bylo rozhodováno o zajištěné pohledávce, nejsou pro toto řízení závazná předchozí rozhodnutí soudu, která byla vydána ve vztahu mezi oprávněným a obligační dlužnicí, a exekuční soud musí posoudit všechny vznesené námitky v exekučním řízení sám.

17. Podle § 2395 občanského zákoníku zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.

18. Podle § 419 o. z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 1 o. z. kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Podle § 421 odst. 2 o. z. se má za to, že podnikatelem je osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

19. Podle § 433 odst. 1 o. z. kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Podle odstavce 2 se má za to, že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.

20. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Podle § 1798 odst. 1 o.z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

22. Podle § 1796 o. z. neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

23. Podle § 2048 věta prvá o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

24. Podle § 3 písm. a) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona spotřebitelem rozumí fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.

25. Podle § 579 odst. 1 o.z. způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu.

26. Podle § 2051 o.z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

27. Podle § 1874 o.z. je-li k plnění zavázáno společně několik podnikatelů, má se za to, že jsou zavázáni společně a nerozdílně.

28. Podle § 6 odst. 1, 2 o.z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

29. Podle § 8 o.z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

30. Při hodnocení návrhu povinných na zastavení exekuce vycházel odvolací soud z této judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu: V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2869/2015 Nejvyšší soud uvedl: Při posouzení otázky, zda v závazkovém vztahu vystupuje účastník jako podnikatel či nikoli, je třeba přihlížet ke všem okolnostem vzniku závazkového vztahu, tedy například i k označení účastníků ve smlouvě údaji identifikujícími je jako podnikatele - identifikačním číslem či daňovým identifikačním číslem, jakož i k ujednání ve smlouvě, jakým právním režimem se jejich vztahy řídí.

31. Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 119/01 uvedl: Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího.

32. K otázce, zda dlužnice byla při uzavírání smluv slabší stranou, vycházel odvolací soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [insolvenční spisová značka], ve kterém Nejvyšší soud uvedl: Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

33. V rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 1387/2016 Nejvyšší soud uvedl, že pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomocí kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu k smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. Nelze považovat smlouvu za neplatnou pouze z důvodu nepřiměřenosti některé ze sjednaných smluvních pokut, ale soud musí zjistit rozpor smlouvy jako celku s dobrými mravy vzhledem ke všem okolnostem, za nichž byla sjednána.

34. Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3308/16 uvedl: Ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího. Pokud jde o lichvu, představující určité právní jednání, které je v rozporu s dobrými mravy, jejím podstatným objektivním znakem je hrubý nepoměr vzájemných plnění, neboť takový nepoměr je v rozporu s ústavní zásadou přiměřenosti, tj. s jedním ze stěžejních principů ústavního soud. Tento nepoměr může být relevantně posouzen pouze na základě rozdílu objektivních hodnot plnění poškozeného a protiplnění lichváře, což je v každém konkrétním případě nezbytné stanovit na základě rozsáhlého zhodnocení dané věci. Subjektivním znakem lichvy je též tíseň. Při rozhodování, zda byla určitá smlouva uzavřena v tísni, dle Ústavního soudu není úkolem soudů hodnotit to, jak se dlužník dostal do špatné finanční situace a jaká byla jeho platební morálka, nýbrž zkoumat, jak dlužník sjednání předmětné smlouvy vnímal a zda věřitel nezneužil jeho obtíží k prosazení podmínek příčících se zásadám férovosti. Při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany.

35. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) ustanovení občanského zákoníku upravující dobré mravy patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Má-li soud dospět k závěru, že smlouva uzavřená účastníky řízení je v rozporu s dobrými mravy, musí vždy zvážit všechny rozhodné okolnosti případu. Má-li být smlouva jako celek posouzena tak, že je v rozporu s dobrými mravy a že se jedná o smlouvu lichevní, musí být zjištěn hrubý nepoměr vzájemných plnění, a tento nepoměr musí být zřejmý.

36. Rozhodnutí ÚS sp. zn. IV. ÚS 702/20: Uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto jsou obecné soudy povinny zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila schopnost stěžovatelů splnit v budoucnu jejich závazek, byť takovou povinnost ze zákona v době uzavření smlouvy neměla, zvláště když věřitelka prověření úvěruschopnosti stěžovatelů provedla nedostatečně a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu i se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Nezabývaly-li se dále obecné soudy při posuzování podmínek uplatnění korektivu dobrých mravů, zda výkon práva věřitelky, který je jinak po právu, nevede pro majetkové a sociální poměry stěžovatelů a pro možnost uspokojení tohoto nároku jiným způsobem k nepřijatelným důsledkům v postavení stěžovatelů, byť mohou mít původ v poměrech mezi spoludlužníky navzájem, nepřiměřeně zúžily výklad korektivu dobrých mravů, dopustily se interpretační libovůle a rovněž nedostály povinnostem plynoucím z poskytování právní ochrany a vedení řádného řízení, jak jim to ukládají ústavní kautely hlavy páté Listiny. Tím obecné soudy porušily právo stěžovatelů na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy jsou totiž povinny přezkoumat obsah smluvního závazkového vztahu, zatěžuje-li neobvykle jednu ze smluvních stran, resp. některé z více spoludlužníků, a je výsledkem strukturální nerovnosti ve vyjednávací síle.

37. Rozhodnutí NS sp. zn. 20 Cdo 3180/2018: Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. V posuzované věcí oprávněná s povinnou uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru (zápůjčce), přičemž oprávněná před uzavřením této smlouvy při posuzování schopnosti povinné splácet tento úvěr vycházela toliko z osobního prohlášení povinné ze dne 1. září 2014.

38. Rozhodnutí ÚS sp. zn. I. ÚS 3512/11: I tam, kde se zákonodárce nevydal cestou vědomého zvýhodnění„ slabšího“, aby pro konkrétní životní situaci dal přednost rovnosti faktické před formální, ponechává orgánu, který pozitivní právo aplikuje, prostor pro řešení napětí mezi neúplností psaného práva a povahou konkrétního případu cestou aplikace ústavních principů v materiálním pojetí právního státu (srov. nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3512/11). Pokud obecný soud nezohlednil ústavní aspekt materiální rovnosti mezi spotřebitelem a podnikatelem (projevující se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele), principy důvěry a poctivosti ve smluvních vztazích, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit podnikateli protiprávní plnění, porušil základní právo stěžovatele plynoucí z čl. 11 odst. 1 LPS, tedy právo na ochranu vlastnictví.

39. Rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 2877/10: Autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav.

40. Rozhodnutí ÚS sp. zn. II. ÚS 3/06: Ústavní soud rozvinul princip důvěry v závazkových vztazích. Osoba, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, musí být chráněna. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil. Uplatňování principu důvěry v úkony dalších osob při veškerém sociálním styku s nimi je základním předpokladem pro fungování komplexní společnosti. Důvěru je třeba pokládat za elementární kategorii sociálního života. Jednak vyjadřuje vnitřní postoj odrážející eticky odůvodněné představy a očekávání jednotlivých členů společnosti a z druhé strany je výrazem principu právní jistoty, který představuje jednu z fazet materiálně, tj. hodnotově chápaného právního státu, jehož ústavně normativní výraz je obsažen v čl. 1 odst. 1 Úst. Naznačená konkretizace principu právního státu je oním principem, který působí na straně stěžovatele a proti principu autonomie vůle, kterého se dovolávají obecné soudy. Je pak primárně úkolem obecných soudů najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti.

41. Odvolací soud se v odůvodněnísvého rozhodnutí připojil k odůvodněnínapadeného usnesení a ke správným závěrům soudu I. stupně s tím, že tyto závěry sám podrobně nezdůvodnil. K přípustnosti připojení se ke správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudu prvního stupně odvolacím soudem bez dalšího v odůvodněnírozhodnutí (v části, v níž odvolací soud zcela souhlasí se závěry soudu I. stupně) se vyjádřil Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, ve kterém zaujal názor, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodněnítakového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí "na zelené louce" a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně. Naopak, typickým rysem rozhodovací činnosti odvolacího soudu je, že se v mezích odvolacího přezkumu vyslovuje ke správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v intencích § 219 o. s. ř. je potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Odvolací soud v části napadeného výroku, ve které rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil, odkazuje na správné skutkové i právní závěry soudu I. stupně.

42. Pokud soud I. stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že námitka povinných, že vůči nim nebylo nikdy učiněno právní jednání mající za následek zesplatnění vymáhané pohledávky ani jim nebylo doposud doručeno oznámení o započetí výkonu zástavního práva, tudíž se oprávněný nemůže ze zástavy uspokojit, byla provedenými důkazy vyvrácena, neboť bylo prokázáno, že oprávněný (jeho právní předchůdce) všechny tyto úkony učinil, a závěr soudu I. stupně je správný a odpovídá provedeným důkazům. Odvolací soud v tomto rozsahu zcela odkazuje na provedené důkazy soudem I. stupně i na jeho skutkové a právní závěry.

43. Rovněž pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že jistina ve výši 3 381 389 Kč byla podle provedených důkazů vyplacena dlužnici v plné výši. Skutečnost, že částka 150 000 Kč byla na základě uzavřené smlouvy vyplacena na účet zprostředkovatele úvěrové smlouvy, jak vyplývá z e-mailové komunikace mezi dlužnicí a právním předchůdcem oprávněného, neznamená, že dlužnice není povinna tuto částku zaplatit. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že pod bodem 2.3.3 smlouvy bylo dohodnuto, že bude tato částka vyplacena na účet [bankovní účet], nesprávně označený jako účet úvěrovaného. Z e-mailové komunikace, na kterou povinní odkazují, však bylo zjištěno, že mezi dlužnicí a právním předchůdcem oprávněného bylo dohodnuto, že provize bude přímo zaslána právním předchůdcem oprávněného zprostředkovateli úvěru a dlužnici po vyplacení bude zaslána částka 400 000 Kč. Na zbývající částku předložila oprávněná doklady o vyplacení. Pokud jde o vyplacenou částku 3 381 389 Kč, odkazuje odvolací soud zcela na provedené důkazy před soudem I. stupně a na jeho závěry.

44. Dále odvolací soud řešil námitku povinných, zda dlužnice vystupovala při uzavření úvěrové smlouvy jako podnikatelka nebo jako spotřebitelka, a to zejména s přihlédnutím k tomu, že z poskytnutého úvěru právní předchůdkyní oprávněného byl hrazen hypoteční úvěr, o kterém povinní tvrdí, že šlo o úvěr poskytnutý dlužnici jako spotřebiteli. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro kvalifikaci závazkového vztahu jako podnikatelského, musí být dvě podmínky, a to, že jde o vztah mezi podnikateli a že při jeho vzniku - s přihlédnutím ke všem okolnostem - je zřejmé, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Soud I. stupně při hodnocení této skutečnosti zjistil, že smlouva o úvěru byla uzavřena mezi právní předchůdkyní oprávněné, [právnická osoba] s.r.o., jako úvěrující, a fyzickou osobou podnikající [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], sídlem [adresa], jako úvěrovanou. Tato skutečnost vyplývá nejen z označení osoby úvěrované jejím identifikačním číslem, ale i z článku II. odst. 2.6., ve kterém smluvní strany prohlašují, že smlouvu o úvěru uzavírají jako podnikatelé a že se týká jejich podnikatelské činnosti, a kde úvěrovaná prohlašuje, že úvěr jí je poskytnut pro podnikatelské účely, tedy že se týká její podnikatelské činnosti. Soud I. stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení] měla vůli uzavřít úvěrovou smlouvu jako nepodnikatelka. Pokud měla vnitřní výhradu uzavřít smlouvu jako podnikatelka, nedala ji zjevně najevo a nelze z toho nyní dovozovat neplatnost jasně formulované smlouvy uzavřené na základě žádosti žalované jako podnikatelky, z které úvěrující při posouzení poskytnutí úvěru vycházela. Pokud jde o skutečný účel úvěru, nelze po úvěrují požadovat, aby pátrala, na jaký účel je skutečně poskytnut, když žalovaná jednoznačně prohlásila, že jde o podnikatelský. Obsah doložené e-mailové komunikace na tomto závěru nalézacího soudu nic nezměnil. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení], [IČO], uzavřela úvěrovou smlouvu jako podnikatelka.

45. Závěr soudu I. stupně odpovídá i citované judikatuře Nejvyššího soudu, neboť dlužnice byla v úvěrové smlouvě nejenom označena jako podnikatelka, ale výslovně prohlásila, že jde o podnikatelský úvěr. Z žádného ustanovení úvěrové smlouvy nevyplývá, že by mohla úvěrující společnost mít pochyby o tom, že nejde ve skutečnosti o podnikatelský úvěr. K námitce povinných, že podstatná část úvěru byla placena na dluh z hypotečního úvěru, a již z toho mělo být právní předchůdkyni zřejmé, že jde o spotřebitelský úvěr, je třeba uvést, že hypoteční úvěr mohl být použit k podnikatelskému i osobnímu účelu. Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 C 332/2018 z protokolu o jednání ze dne 6. 3. 2019 bylo zjištěno odvolacím soudem, že dlužnice při jednání soudu uvedla, že se úvěrující ptala pouze na to, na jaké účty mají být peníze zaslány, zda hypotéka souvisí s podnikáním, se neinformovala a dlužnice to sama úvěrující nesdělila. V nalézacím řízení vedeném proti dlužnici i v insolvenčním řízení bylo prokázáno, že úvěrující společnost nevěděla, že se může jednat o úhradu spotřebitelského úvěru, a dlužnice tuto skutečnost úvěrující nesdělila, naopak uzavřela smlouvu o úvěru, ve které byla označena jako podnikatelka a ve smlouvě je uvedeno, že jde o úvěr poskytnutý k podnikání. Odvolací soud proto dospěl k závěru, stejně jako soud I. stupně, na jehož závěry zcela odkazuje, že dlužnice [jméno] [příjmení] [příjmení] uzavřela podnikatelský úvěr.

46. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že ve vztahu mezi dlužnicí [jméno] [příjmení] [příjmení], jako fyzickou osobou - podnikatelkou, a právní předchůdkyní oprávněné, společností, která se podle výpisu z obchodního rejstříku zabývala poskytováním úvěrů, mohla být žalobkyně slabší stranou, a ve vztahu k ní tak může být použit korektiv dobrých mravů, ale pouze výjimečně, při splnění dalších zákonných předpokladů pro určení absolutní neplatnosti právního úkonu (viz bod 32). Odvolací soud se proto zabýval tím, zda smlouva o úvěru jako celek, i její jednotlivá ustanovení s ohledem na okolnosti uzavření úvěrové smlouvy nejsou v rozporu s dobrými mravy, zda nejde o hrubý nepoměr plnění mezi věřitelem a dlužnicí, a zda není úvěrová smlouva v rozporu s dobrými mravy.

47. Ze spisu Okresního soudu v Mladé Boleslavi sp. zn. 16 C 332/2018 z protokolu ze dne 6. 3. 2019 bylo zjištěno, že dlužnice nesouhlasila s tím, že smlouvu uzavřela jako podnikatelka, namítala, že jí nebyla vyplacena celá částka, doklady o vyplacení hotovosti podepsala u notářky [anonymizováno] [jméno] [příjmení] s tím, že jí zástupce právní předchůdkyně oprávněné tvrdil, že jde o částku, která jí byla vyplacena na účet. Všechny tyto námitky byly v nalézacím řízení vyvráceny důkazy, které v tomto řízení předložila oprávněná.

48. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi dlužnicí [jméno] [příjmení] [příjmení] a [právnická osoba], s.r.o. bylo zjištěno, že se jedná o adhezní smlouvu, dlužnici byl poskytnut úvěr ve výši 3 381 389 Kč na dobu 6 měsíců, tedy do 3. 2. 2018. Mezi účastníky byl smluven úrok z jistiny 2,5% měsíčně do 3. 2. 2018. Úrok byl sjednán na dobu šesti měsíců, celkem měla dlužnice uhradit částku 3 888 599 Kč, z toho smluvený úrok 507 210 Kč. Dlužnice dosud dobrovolně uhradila pouze částku 20 000 Kč.

49. Dále se účastníci smlouvy dohodli na smluvních pokutách, a to smluvní pokutě z dlužné splátky 5% denně nejméně 500 Kč denně, 300 Kč za první upomínku při prodlení dlužníka, 3 000 Kč za druhou upomínku při prodlení dlužníka, 10 000 Kč při zesplatnění úvěru, a pokud dlužník neuhradí celou jistinu, úroky, smluvní pokuty do 15 dnů po zesplatnění, vznikne úvěrujícímu právo na smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky úvěru a na zákonný úrok z prodlení ve výši podle nařízení vlády. Úvěrující měl nárok na smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky i v případě, že by nedošlo ke zesplatnění úvěru. Dále měl úvěrující právo na smluvní pokutu 20% z dlužné částky v případě jakéhokoliv porušení smluvní povinnosti a na náhradu vzniklé škody. Účastníci smlouvy se dohodli, že ze splátek bude nejprve hrazena smluvní pokuta, poté náklady spojené s uplatněním pohledávky, úroky z prodlení, úroky a nakonec jistina. Pohledávka byla zajištěna směnkou na řad bez protestu a zástavním právem na nemovité věci, které jsou předmětem tohoto řízení.

50. Odvolací soud, stejně jako soud I. stupně, dospěl k závěru, že množství smluvních pokut a výše smluvního úroku nečiní uzavřenou smlouvu o úvěru jako celek neplatnou. Soud by mohl podle § 2051 o.z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta, v dané věci však nepřichází moderace smluvní pokuty v úvahu, neboť oprávněný požaduje pouze smluvní pokutu počítanou od splatnosti pohledávky do 3. 8. 2022 ve výši 0,1% denně, tedy ve výši 5 792 319,35 Kč. Pokud jde o smluvní úrok, který byl podle uzavřené úvěrové smlouvy vypočten pouze na dobu 6 měsíců z dlužné částky ve výši 2,5%, a to pevnou částkou 507 210 Kč, činí fakticky 15% z dlužné jistiny. Na dlužný smluvní úrok si oprávněná započetla uhrazenou částku 20 000 Kč, kterou uhradila dlužnice před nařízením exekuce.

51. Ze zprávy České národní banky (internetové stránky ČNB) bylo zjištěno, že u nebankovního sektoru byly úroky v roce 2017 mezi 18 až 20 %, u krátkodobých úvěrů nebankovního sektoru 16,9 %, u platebních karet bankovního sektoru (kontokorent) 22,47%.

52. Smluvní úrok z jistiny ve faktické výši 15% z dlužné částky je přiměřeným smluvním úrokem z úvěru, který byl uzavřen na dobu šesti měsíců. Odvolací soud z těchto důvodů dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě 0,1% z dlužné částky denně a úrok 2,5% měsíčně za dobu 6 měsíců není v rozporu s dobrými mravy a smlouva o úvěru je v těchto ujednáních platná.

53. V tomto rozsahu dospěl odvolací soud ke shodným skutkovým i právním závěrům jako soud I. stupně a na odůvodněnínapadeného usnesení v tomto rozsahu zcela odkazuje.

54. S ohledem na námitky povinných, že smlouvy uzavřené mezi účastníky byly smlouvami spotřebitelskými, se odvolací soud zabýval i tím, zda zástavní smlouva, kterou uzavřeli povinní jako zástavci s právní předchůdkyní oprávněné, je smlouvou spotřebitelskou. V případě zástavní smlouvy dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba na ni pohlížet podle judikatury Evropského soudního dvora jako smlouvu, kterou uzavřeli zástavní dlužníci jako spotřebitelé. Povinní uzavírali zástavní smlouvu jako osoby nepodnikající a bez právních znalostí, přičemž je nerozhodné, že sama smlouva o úvěru je smlouvou uzavřenou mezi podnikateli. I když zástavní smlouva má povahu akcesorickou ke smlouvě úvěrové, přesto může být smlouva zástavní smlouvou spotřebitelskou. K tomu odvolací soud vychází z odst. 29 - 31 odůvodněníusnesení Soudního dvora Evropská unie ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. C -534/15 (ve věci P. a M. Dumitras v. BRD Groupe Societe Generale), v němž je uvedeno:„ Toto kritérium odpovídá myšlence, ze které vychází systém ochrany zavedený směrnicí, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (usnesení ze dne 19. listopadu 2015, Tarcău, C- 74/15, EU:C: 2015, bod 24 a citovaná judikatura). Tato ochrana je zvláště důležitá v případě smlouvy o zřízení zástavního práva nebo o ručení uzavřené mezi bankovní institucí a spotřebitelem. Taková smlouva je totiž založena na osobním závazku ručitele nebo osoby, která poskytuje zajištění, splatit dluh třetí osoby. Takový závazek zakládá tomu, kdo ho přijme, závažné povinnosti, které mají za následek zatížení jeho vlastního majetku finančním rizikem, které se často obtížně měří (usnesení ze dne 19. listopadu 2015, Tarcău, C- 74/15, EU:C: 2015, bod 25). Pokud jde o to, zda fyzická osoba, která poskytne zajištění za závazky, které na sebe vzala obchodní společnost vůči bankovní instituci v rámci úvěrové smlouvy, může být považována za„ spotřebitele“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13, je třeba uvést, že taková smlouva o ručení nebo o zřízení zástavního práva, byť může být kvalifikována ve vztahu ke svému předmětu jako smlouva akcesorická ve vztahu k hlavní smlouvě, z které vzniká zajišťovaný dluh (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. března 1998, Dietzinger, C- 45/96, EU:C: 1998, bod 18), se jeví z hlediska smluvních stran jako smlouva lišící se od smlouvy hlavní, neboť byla uzavřena mezi jinými smluvními stranami. Jsou to tedy strany smlouvy o ručení nebo o zřízení zástavního práva, u kterých má být posuzováno, v jakém postavení jednaly (usnesení ze dne 19. listopadu 2015, Tarcău, C- 74/15, EU:C: 2015, bod 26).“ Z rozhodnutí vyplývá, že soud musí při určení, zda je možné posoudit zástavní smlouvu jako spotřebitelskou, určit, zda osoba, která se ve smlouvě zavázala k zajištění pohledávky, jednala v rámci své profesní činnosti, nebo v rámci svého vztahu ke společnosti (např. jednatel), nebo zda uzavřela smlouvu jako spotřebitel.

55. Odvolací soud s ohledem na citované rozhodnutí Soudního dvora dospěl k závěru, že bez ohledu na to, že hlavní smlouva (smlouva o úvěru) byla uzavřena mezi podnikajícími subjekty, lze v daném případě uzavřít, že povinní v zástavní smlouvě požívají ochrany jako spotřebitelé. Povinní nemají žádný profesní vztah k dlužnici, nejsou ani profesně spojeni s podnikáním dlužnice, úvěr dlužnice zajistili zástavou na své nemovité věci v rámci rodinných vztahů. Na povinné, jako na spotřebitele, se tak vztahují ustanovení o spotřebiteli v občanském zákoníku a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.

56. Podle § 1810 o.z. ustanovení o ochraně spotřebitele se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel a na závazky z nich vzniklé. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele.

57. Podle § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.

58. Podle § 122 odst. 1-4 zákona č. 257/2016 Sb. věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu, úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení, nebo smluvní pokutu. Uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy. Omezení podle věty první se neuplatní na souhrn smluvních pokut uplatněných do okamžiku, kdy se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, pokud je tento souhrn pokut v kalendářním roce, v němž nebo v jehož části byl spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy, nižší než 3 000 Kč, a pokud výše smluvních pokut zahrnutých v tomto souhrnu uplatněných ve vztahu k prodlení s každou jednotlivou splátkou spotřebitelského úvěru činí nejvýše 500 Kč. Souhrn výše všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč. U dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší.

59. Pokud jde o úrok z prodlení, byla soudní exekuce nařízena pro zákonný úrok z prodlení 8,05% ročně z částky 3 381 389 Kč od 25. 11. 2017 do 3. 8. 2022. Takto stanovený úrok z prodlení odpovídá ustanovení § 122 zákona o spotřebitelském úvěru.

60. Soudní exekuce byla nařízena pro smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z částky 3 381 389 Kč od 25. 11. 2017 do 3. 8. 2022. Tato smluvní pokuta činí za sjednané období částku 5 792 319,35 Kč.

61. Vzhledem k tomu, že oprávněná požaduje smluvní pokutu ve výši 5 792 319,35 Kč, přičemž zákon o spotřebitelském úvěru v ust. § 122 odst. 3 stanoví maximální výši smluvních pokut 200 000 Kč, změnil odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že se exekuce prodejem zástavy zastavuje co do částky 5 592 319,35 Kč, která stanovenou výši smluvních pokut přesahuje.

62. Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno z přehledu insolvenčního správce ze dne 20. 4. 2022, že byla oprávněnému vyplacena částka 14 567,17 Kč, a z přehledu ze dne 2. 8. 2022 částka 29 803,38, celkem bylo oprávněné na vymáhanou pohledávku vyplaceno 44 370,55 Kč.

63. Vzhledem k tomu, že v insolvenčním řízení byla vymožena částka 44 370,55 Kč, odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se o tuto částku exekuce zastavuje. Celkem byla soudní exekuce zastavena o částku 5 636 689,9 Kč.

64. V dalším neshledal odvolací soud návrh povinných na zastavení a odklad exekuce důvodným, proto usnesení soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. ve zbývající části potvrdil.

65. Podle konstantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 114/06, sp. zn. III. ÚS 69/16, sp. zn. I. ÚS 2246/17, rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3126/2018, sp. zn. 21 Cdo 2046/2018, sp. zn. 21 Cdo 213/2019, sp. zn. 21 Cdo 2957/2019, sp. zn. 21 Cdo 1114/2020) řízení o soudním prodeji zástavy je řízením zvláštním (viz jeho zařazení do části třetí, hlavy páté občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, mezi zvláštní druhy řízení) a o nákladech první i druhé fáze řízení soud (soudní exekutor) rozhoduje až ve vykonávacím řízení, a to v závislosti na tom, zda po provedeném dokazování v exekučním řízení nedojde k zastavení exekuce prodejem zástavy. Teprve po tomto řízení je zřejmý úspěch či neúspěch účastníků v řízení o prodej zástavy. Z předloženého spisu soudního exekutora 206 EX 6386/21 (CD) bylo zjištěno, že soudní exekutor dosud o nákladech řízení nerozhodl.

66. O nákladech řízení za první fázi řízení - nařízení prodeje zástavy v nalézacím řízení, za druhou fázi řízení - nařízení exekučního prodeje zástavy a za řízení o zastavení exekuce bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2, § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 89 ex.ř. Vzhledem k tomu, že při vyhlášení usnesení došlo ve výroku usnesení ke zřejmé nesprávnosti, když nebylo uvedeno slovo„ exekuce“, odvolací soud podle § 164 o.s.ř. za použití § 167 odst. 2 o.s.ř. slovo„ exekuce“ do výroku opravným usnesením, které je součástí tohoto usnesení, doplnil. Oprávněný se domáhá exekučního prodeje zástavy pro pohledávku: jistinu 3 381 389 Kč, smluvní úrok 487 210 Kč, zákonný úrok z prodlení 1 277 484,13 Kč a smluvní pokutu 5 792 319,35 Kč, celkem pro částku 10 938 402,48 Kč Odvolací soud vyhověl návrhu povinných na zastavení exekuce ohledně částky 5 636 689,90 Kč, účastníci tak měli v řízení úspěch poměrný, přibližně v jedné polovině, když pouze v nepatrné části byli povinní úspěšnější, odvolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to za nařízení prodeje zástavy (první fáze řízení), za nařízení exekuce prodejem zástavy (druhá fáze řízení), a za řízení o zastavení exekuce.

Poučení