20Co 170/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Dlouhé a soudkyň JUDr. Pavly Havlíkové a JUDr. Ivany Muchové ve věci oprávněného: [osobní údaje oprávněného] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti povinným: 1/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 3/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] všichni zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zastavení exekuce, o odvolání oprávněného proti usnesení Okresního soudu v Berouně ze dne 4.6.2021 č.j. 5 EXE 14/2018-223, takto:

Výrok

I. Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinným náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora citovaným usnesením rozhodl, že se exekuce vedená soudním exekutorem [anonymizováno] [jméno] [jméno], Exekutorský úřad [anonymizováno], na základě pověření Okresního soudu v Berouně ze dne 16. července 2018 č. j. 5 EXE 14/2018-18, zcela zastavuje (výrok I.), oprávněný je povinen nahradit povinným společně a nerozdílně náklady exekučního řízení ve výši 51 561,18 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce (výrok II.), oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi [anonymizováno] [jméno] [jméno], Exekutorský úřad [anonymizováno] náklady exekuce ve výši 8 773 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení (výrok III.). Dále rozhodl, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 č. j. 20 Co 249/2017-307, 20 Co 390/2017 ve výroku I., pokud jím bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení zrušuje (výrok IV.).

2. Takto soud rozhodl o návrhu povinných na zastavení exekuce z důvodu namítaného promlčení zástavního práva oprávněného k zastaveným nemovitým věcem povinných jako zástavních dlužníků. Povinní tento návrh odůvodnili tím, že banka ([právnická osoba] - právní předchůdce oprávněného) přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na obligačního dlužníka [právnická osoba] u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [insolvenční spisová značka] své pohledávky z úvěrových smluv v celkové výši 18, 698.865,90 Kč, zahrnující jistiny úvěrů, poplatky a příslušenství - smluvní úroky a úroky z prodlení vyčíslené vždy ke dni rozhodnutí o úpadku obligačního dlužníka. Konečná splatnost závazků nastala v důsledku jejich zesplatnění bankou k datu 17. 2. 2012, a nejpozději dne 18. 2. 2012 se dlužník dostal do prodlení s jejich splněním. V souladu s ustanovením § 170 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona nemohly být do insolvenčního řízení přihlášeny úroky a úroky z prodlení z dlužných částek přirostlé po rozhodnutí o úpadku, tedy po datu 5. 3. 2012, které se v insolvenčním řízení neuspokojují. Vzhledem k tomu, že předmětem vymáhání v tomto exekučním řízení jsou pouze úroky a úroky z prodlení (u těch pak povinnost je platit nevznikla samostatně za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den vzniku prodlení), které nebyly předmětem přihlášky do insolvenčního řízení dlužníka, neboť přirostly po dni rozhodnutí o úpadku až do zaplacení dlužné pohledávky, a nebyly tudíž vůči dlužníkovi nikdy uplatněny, nepřestala ohledně těchto nároků běžet promlčecí doba, a nejpozději dnem 18. 2. 2016 (tedy uplynutím čtyř let) se promlčely nejen tyto nároky, ale taktéž i zástavní právo oprávněného k zastaveným nemovitým věcem ve vlastnictví povinných. Právní předchůdce oprávněného [příjmení] [anonymizována tři slova] pak jako tehdejší zástavní věřitel uplatnil své právo na uspokojení zajištěné pohledávky (tedy neuhrazeného příslušenství) ze zástavy až podáním návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy u Okresního soudu v Berouně dne 3. 6. 2016, tedy až po uplynutí promlčecí doby.

3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že ke splatnosti pohledávek ze všech úvěrových smluv došlo oznámením banky ke dni 17. 2. 2012, úpadek dlužníka [právnická osoba] byl zveřejněn v insolvenčním rejstříku s účinky rozhodnutí o úpadku ke dni 5. 3. 2012 (ke zrušení konkurzu a k výmazu dlužníka z obchodního rejstříku pak došlo dne 26. 6. 2019), banka své pohledávky včetně příslušenství přihlásila do konkurzu k témuž dni, přihlášená pohledávka banky byla v plné výši uspokojena dne 20. 8. 2013 (čímž její účast v insolvenčním řízení zanikla), ovšem s výjimkou úroků z prodlení přirostlých k jednotlivým úvěrům za dobu od prohlášení úpadku do zaplacení jistiny, tj. za dobu od 6. 3. 2013 do 20. 8. 2013 ve výši 6 191 840 Kč (přičemž tento nárok se vzhledem k ust. § 170 písm. a) insolvenčního zákona v insolvenčním řízení neuspokojuje), právní předchůdce oprávněného svůj nárok na uspokojení této pohledávky z prodeje zástavy uplatnil u soudu žalobou až dne 3. 6. 2016. V odůvodněnísvého rozhodnutí soud uvedl, že oprávněný nevzal v úvahu, že v daném případě nebyly pohledávky zástavního věřitele zajištěny pouze majetkem samotného dlužníka, ale též nemovitými věcmi povinných jako třetích osob a že tedy zástavnímu věřiteli ve smyslu ustanovení § 183 odst. 2 insolvenčního zákona nic nebránilo v tom, aby se uspokojení zbývající části svého nároku, kterou nemohl uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení (tj. příslušenství i za dobu od rozhodnutí o úpadku), včas domáhal právě z tohoto zajištění poskytnutého třetími osobami. Právní předchůdce oprávněného tak učinil až dne 3. 6. 2016, ovšem učinil tak stále ještě v době, kdy byl veden konkurz na majetek dlužníka a kdy tedy trvaly účinky rozhodnutí o úpadku. Právní předchůdce oprávněného si tak musel být vědom možnosti domáhat se uspokojení svého nároku ze zajištění. Ustanovení § 140c insolvenčního zákona, upravující zákaz nových soudních řízení, pak vstoupilo v účinnost až dnem 1. 1. 2014, kdy navíc již účast právního předchůdce oprávněného v insolvenčním řízení netrvala, zanikla totiž uspokojením jeho pohledávky nejpozději k datu 20. 8. 2013 (v tu dobu si již právní předchůdce oprávněného musel být jednoznačně vědom, že v rámci konkurzu se po dlužníkovi zbývající části příslušenství domoci nemůže). Platí totiž, že pokud je pohledávka vyloučena z uspokojení, není věřitel ohledně takové pohledávky přihlášeným věřitelem. Pokud tedy příslušenství pohledávek narůstá i po dni rozhodnutí o úpadku (a v insolvenčním řízení se již neuspokojuje), pak jejich uspokojování mimo insolvenční řízení není omezeno a má-li jiná osoba od dlužníka odlišná plnit jeho závazky (strpět realizaci jejich zajištění), musí tak učinit včetně těch částí pohledávek, které jsou v samotném insolvenčním řízení z uspokojení vyloučeny. Pokud jde o stavení promlčecí doby u pohledávek, které nelze po dobu trvání účinků zahájení insolvenčního řízení uplatnit u soudu, k tomu soud uvedl, že insolvenční zákon (ani jiné předpisy) takovou možnost výslovně neupravuje (ust. § 173 odst. 4 insolvenčního zákona se zde neuplatní, neboť neuspokojované přihlášky se nepřihlašují) a nelze k ní dospět ani výkladem, neboť samotné stavení promlčecí doby předpokládá aktivní jednání subjektu, jemuž takový nárok svědčí. Toto aktivní jednání spočívá v uplatnění tohoto nároku (podáním žaloby), nikoliv nečinnost oprávněné osoby, a následné řádné pokračování v zahájeném řízení. Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou. Důsledky stavení promlčení ve smyslu § 402 obch. zák. pak stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení. V dané věci se však nejednalo o uplatnění nároku na příslušenství v podobě úroků a úroků z prodlení jako takového (tedy do zaplacení dlužné jistiny), nýbrž o samostatný nárok již konkretizovaný výslovným časovým omezením do rozhodnutí o úpadku (pokud by tomu tak nebylo, pak by insolvenční zákon nestanovoval toto omezení a výslovně by možnost uspokojení tohoto příslušenství, přirostlého i za dobu po rozhodnutí o úpadku, připustil - a to i mimo režim svého ustanovení § 171). Šlo tedy o dva samostatné nároky, z nichž jeden zcela zanikl uspokojením a druhý, ohraničený dobou splnění jistiny, nebyl v rámci běhu promlčecí doby uplatněn (a v rámci samotného insolvenčního řízení ani uplatnitelný nebyl). Jednalo se zde tak o skutkovou situaci pohledávky coby dospělého příslušenství, jež ztratilo svou povahu akcesority (s ohledem na odlišný režim způsobu uspokojení i vzhledem ke splnění jistiny dluhu) a které mělo být uspokojeno ze zástavy. Jestliže se dluh včetně příslušenství stal splatným dnem 17. 2. 2012, počala tímto dnem ve smyslu § 393 obch. zák. běžet čtyřletá promlčecí doba, která uplynula dnem 17. 2. 2016. Právní předchůdce oprávněného však uplatnil svůj nárok na zbývající část úroků až dnem 3. 6. 2016. K promlčení pohledávek a rovněž zástavního práva, zajišťujícího tyto pohledávky, tedy došlo současně dnem 17. 2. 2016. Zástavní právo totiž, na rozdíl od vlastnického práva, promlčení podléhá, a protože se povinní v řízení aktivně bránili řádným uplatněním námitky promlčení, musel soud k této námitce přihlédnout a exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. zcela zastavit.

4. O nákladech exekuce a nákladech účastníků pak soud rozhodl podle ustanovení § 89 věta prvá exekučního řádu, kdy procesní zavinění na zastavení exekuce prodejem zástavy ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. má v plném rozsahu oprávněný, neboť povinní se s úspěchem dovolali promlčení zástavního práva.

5. Povinným tak přiznal právo na náhradu nákladů exekučního řízení v souvislosti s jejich zastoupením advokátem v celkové částce 51 561,18 Kč, sestávajících jak z nákladů řízení o nařízení soudního prodeje zástavy pod sp. zn. 13 C 124/2016 včetně nákladů odvolacího řízení, tak i z nákladů, které povinným vznikly v řízení exekučním. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z odvolání ve výši 5 000 Kč a dále z odměny za zastupování advokátem ve výši 18 000 Kč za celkem 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, vyjádření k návrhu, účast na jednání, sepis odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem) dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), s tím, že za každého zastupovaného povinného náleží advokátovi mimosmluvní odměna, snížená podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 % z částky 1 500 Kč na výsledných 1 200 Kč za jeden úkon právní služby za každého povinného. Dále byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů advokáta v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu k 5 úkonům právní služby u každého povinného celkem ve výši 4500 Kč Náklady exekučního řízení pak sestávají z odměny za zastupování advokátem ve výši 9 000 Kč za 5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, návrh na zastavení exekuce, replika a 2x účast na jednání) dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 2 písm. e) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy za každého zastupovaného povinného náleží advokátovi mimosmluvní odměna, snížená podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu na polovinu a podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o dalších 20 % z částky 1500 Kč na 750 Kč a dále na výsledných 600 Kč za jeden úkon právní služby za každého povinného. K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za 5 úkonů u každého povinného, celkem tedy 4 500 Kč, dále náhrada za promeškaný čas ve smyslu § 14 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., jejíž celková výše za obě fáze řízení o prodej zástavy činí 900 Kč (tj. za 9 započatých půlhodin po 100 Kč), jakož i náhrada cestovních výdajů dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, a to v celkové výši 1 580,31 Kč, a to jednak za cestu k jednání soudu dne 29. 3. 2017 dle vyhlášky č. 440/2016 Sb. při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 3,90 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. c) této vyhlášky ve výši 28,60 Kč, a jednak za celkem dvě cesty k jednání soudu ve dnech 1. 11. 2019 a 13. 12. 2019 dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. při sazbě základní náhrady za používání silničních motorových vozidel za 1 km jízdy dle § 1 písm. b) této vyhlášky ve výši 4,10 Kč a při průměrné ceně pohonných hmot za 1 litr motorové nafty dle § 4 písm. a) této vyhlášky ve výši 33,60 Kč, a to vždy za použití [značka automobilu], [registrační značka], s průměrnou spotřebou pohonné hmoty 5,3 l /100 km (tj.

3. údaj o spotřebě v technickém průkazu vozidla dle metodiky ES 1999 /100) a o celkové ujeté vzdálenosti 276 km (3x 92 km) na trase [obec] - [obec] a zpět; vše (vyjma soudního poplatku) zvýšené o náhradu za 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o.s.ř., představovanou částkou 8 080,88 Kč, neboť zástupce povinných jakožto advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty.

6. Soudnímu exekutorovi soud přiznal náhradu nákladů exekuce v celkové výši 8 773 Kč, představované jednak odměnou za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky ve výši 2000 Kč dle ustanovení § 11 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, a jednak náhradou hotových výdajů v paušální částce 5 250 Kč dle ustanovení § 13 odst. 1 a 9 této vyhlášky, to vše spolu s náhradou za DPH ve výši 21 %, odpovídající částce 1 523 Kč. Ve smyslu ustanovení § 89 věta prvá exekučního řádu a s ohledem na důvody uvedené shora je pak k zaplacení nákladů exekutora rovněž povinován oprávněný.

7. Ve smyslu ust. § 271 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. exekučního řádu pak soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2018 č. j. 20 Co 249/2017-307, 20 Co 390/2017 v jeho výroku I., pokud jím bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně o nařízení soudního prodeje zástavy, jakož i ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, neboť s ohledem na zastavení exekuce zcela odpadly podmínky pro vymožení nákladů řízení přiznaných původně zástavnímu věřiteli, jež lze uspokojit pouze z prodeje zástavy (ten pak nebude s ohledem na rozhodnutí o zastavení exekuce realizován).

8. Proti tomuto usnesení podal oprávněný včasné odvolání. Uváděl, že nesouhlasí s právním posouzením věci soudem prvního stupně v tom, že v případě neuspokojeného příslušenství pohledávek, které přirostlo za dobu ode dne následujícího po rozhodnutí o úpadku do úplného zaplacení jistiny těchto pohledávek (tj. za dobu od 6. 3. 2012 do 20. 8. 2013), se jednalo o samostatný nárok oprávněného a že ohledně tohoto příslušenství nenastaly účinky spojené s uplatněním nároku u soudu, stejně tak jako nastaly u přihlášené pohledávky, tedy že nedošlo ke stavení promlčecí lhůty ohledně tohoto příslušenství. V souladu s ustanovením § 109 insolvenčního zákona totiž dne 17. 1. 2012 nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, čímž došlo - podle názoru odvolatele - jak ke stavení promlčecí lhůty u samotné jistiny, tak i u úroků z prodlení z této jistiny, které navíc oprávněný ani nemohl v probíhajícím řízení vzhledem k ust. § 170 insolvenčního zákona v insolvenčním řízení společně s přihláškou pohledávky uplatnit. Uplatnění jistiny včetně části příslušenství nutno podle odvolatele analogicky považovat i za uplatnění toho příslušenství úvěrových pohledávek, které přirostlo následně ode dne 6. 3. 2012 do dne 20. 8. 2013. Ust. § 173 odst. 4 insolvenčního zákona o tom, že přihláška pohledávky má pro běh lhůty k promlčení stejné účinky jako žaloba, ve spojení s ust. § 402 (a ust. § 405) obch. zák. znamená, že promlčecí lhůta zajištěných pohledávek včetně příslušenství přestala běžet okamžikem, kdy insolvenční soud obdržel přihlášky pohledávek oprávněného, tj. dne 13. 2. a 23. 2. 2012. S odkazem na rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 2735/2012 k tomu odvolatel uváděl, že u pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení se promlčecí lhůta staví k okamžiku jejich přihlášení a obnovuje dnem po právní moci usnesení, kterým byl konkurz zrušen. Dále uváděl, že soud zcela nelogicky odděluje právo na úroky od samotné jistiny. Podle jeho názoru je to v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž (viz sp. zn. 31 Cdo 4291/2009, 33 Cdo 3029/2011) povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním dluhu nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově jako celek v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku. Z toho pak vyplývá logický závěr, že uplatněním přihlášky pohledávky s příslušenstvím se ve smyslu § 173 odst. 4 insolvenčního zákona staví promlčecí lhůta rovněž u úroků z prodlení, které není možné podle ust. § 170 insolvenčního zákona v rámci insolvenčního řízení přihlásit. Podle názoru odvolatele úroky jako příslušenství pohledávky sdílí samotný osud jistiny, neboť se stále jedná o jednu a tu samou pohledávku. Potom jestliže nedošlo k promlčení pohledávky, nemohlo dojít ani k promlčení jejího příslušenství. Příslušenství úvěrových pohledávek, které přirostlo od 6. 3. 2012 do 20. 8. 2013, je tak vedlejším závazkem, který je závislý na závazku hlavním, tedy na jistině. Dále poukazoval na to, že soud pochybil, když odmítl na promlčení v předmětné věci aplikovat ustanovení § 402 a § 405 obch. zák. S odkazem na sp. zn. 29 Cdo 1774/2016 uváděl, že ust. § 405 odst. 2 obch. zák. se použije i na skončení promlčecí doby ohledně pohledávky z obchodního vztahu, u které došlo ke stavení běhu promlčecí doby podle § 109 odst. 3 insolvenčního zákona, aniž ji věřitel přihlásil do insolvenčního řízení. V návaznosti na to se odvolatel dovolával rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2828//2018, 21 Cdo 4194/2015 a 29 Odo 1453/2005 o tom, že po celou dobu řízení o konkurzu nemůže promlčecí doba doběhnout, přičemž ust. § 405 se uplatní i pro promlčení pohledávky, která byla přihlášena do konkurzu, avšak nebyla v něm uspokojena a věřitel ji uplatňuje po zrušení konkurzu v novém řízení a že v takových případech je třeba při úvaze o promlčení pohledávky z obchodního vztahu vycházet z ust. § 405 obch. zák. Z těchto důvodů navrhoval změnu napadeného usnesení tak, že se exekuce nezastavuje.

9. Povinní navrhovali potvrzení usnesení soudu prvního stupně jako věcně správného. Ve svém vyjádření poukazovali na správné závěry soudu prvního stupně spočívající zejména v tom, že tehdy platná úprava nebránila tomu, aby oprávněný (jeho právní předchůdce) vymohl pohledávku mimo rámec insolvenčního řízení. Nadto v daném případě nebyly pohledávky oprávněného zajištěny pouze majetkem samotného dlužníka, ale též nemovitými věcmi povinných jako třetích osob. Oprávněnému (jeho právnímu předchůdci) tak nic nebránilo v tom, aby se uspokojení pohledávek, které nemohl uplatnit přihláškou v insolvenčním řízení, včas domáhal právě z tohoto zajištění poskytnutého třetími osobami. To však až do 3. 6. 2016 neučinil. Od 18. 5. 2012, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs, bylo navíc zřejmé, že pohledávky oprávněného již nebude možné vůči dlužníkovi nikdy v budoucnu uplatnit, když se v daném případě jedná o likvidační formu řešení úpadku dlužníka, která v konečném důsledku vede k zániku dlužníka. V zájmu zamezení promlčení pohledávek se oprávněný měl bez zbytečného odkladu po prohlášení konkursu na majetek dlužníka, nejpozději však před uplynutím čtyřleté promlčecí lhůty, domáhat uspokojení předmětných pohledávek ze zajištění poskytnutého třetími osobami. Soud prvního stupně pak ve vztahu k argumentaci oprávněného ohledně stavení promlčecí doby správně poukázal na to, že insolvenční zákon ani jiné právní předpisy takovou možnost neupravují (ust. § 173 odst. 4 ins. zákona se zde neuplatní) a nelze k ní dospět ani výkladem, neboť samotné stavení promlčecí doby předpokládá aktivní jednání subjektu, jemuž nárok svědčí. Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) uplatnit současně s jistinou. Důsledky stavení promlčecí doby podle § 402 obchodního zákoníku nicméně stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení nebo které bylo uplatněno v již zahájeném soudním řízení (viz NS sp. zn. 23 Cdo 5214/2014). V dané věci byl přihláškou pohledávek do insolvenčního řízení dlužníka uplatněn nárok na úroky a úroky z prodlení, konkretizovaný časovým omezením do rozhodnutí o úpadku. Jedná se o dva samostatné nároky, z nichž jeden zcela zanikl uspokojením v rámci insolvenčního řízení a druhý, ohraničený dobou od zjištění úpadku do uspokojení jistiny úvěrové pohledávky, nebyl v rámci běhu promlčecí doby uplatněn. Pohledávka oprávněného sestávající z příslušenství přirostlého po úpadku dlužníka není pohledávkou, kterou bylo možné v insolvenčním řízení uplatnit pouze přihláškou, ale pohledávkou, kterou vůbec nelze v insolvenčním řízení uplatnit. Soud prvního stupně tak v dané věci správně uzavřel, že pokud se dluh včetně příslušenství stal splatným dne 17. 2. 2012, počala tímto dnem ve smyslu ust. § 392 obchodního zákoníku běžet čtyřletá promlčecí doba, a jestliže oprávněný (jeho právní předchůdce) podal soudu návrh na nařízení soudního prodeje zástavy, jímž měl být uspokojen jeho nárok na zaplacení pohledávky představující část úroků a úroků z prodlení, které nemohly být uplatněny přihláškou v insolvenčním řízení dlužníka, až dne 3. 6. 2016, učinil tak až po uplynutí promlčecí doby, k němuž došlo 17. 2. 2016. Tímto dnem pak došlo rovněž k promlčení zástavního práva zajišťujícího tyto pohledávky oprávněného, a to z důvodu, že k jeho promlčení nemohlo dojít dříve, než se promlčely pohledávky oprávněného jím zajištěné.

10. Odvolací soud podle ust. § 212, § 212a o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 ex.ř. přezkoumal v rámci nařízeného jednání napadené usnesení soudu prvního stupně včetně řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Podle ust. § 52 odst. 1 ex.ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Důvody, pro které může soud výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit, jsou uvedeny v ust. § 268 odst. 1 pod písm. a) až h) o.s.ř. O zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) rozhoduje soud na návrh nebo i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o.s.ř.).

12. Podle ust. § 268 odst. 1 o.s.ř., výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže a) byl nařízen, ačkoli se rozhodnutí dosud nestalo vykonatelným; b) rozhodnutí, které je podkladem výkonu, bylo po nařízení výkonu zrušeno nebo se stalo neúčinným; c) zastavení výkonu rozhodnutí navrhl ten, kdo navrhl jeho nařízení; d) výkon rozhodnutí postihuje věci, které jsou z něho podle § 321 a 322 vyloučeny; e) průběh výkonu rozhodnutí ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů; f) bylo pravomocně rozhodnuto, že výkon rozhodnutí postihuje majetek, k němuž má někdo právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí (§ 267); g) po vydání rozhodnutí zaniklo právo jím přiznané, ledaže byl tento výkon rozhodnutí již proveden; bylo-li právo přiznáno rozsudkem pro zmeškání, bude výkon rozhodnutí zastaven i tehdy, jestliže právo zaniklo před vydáním tohoto rozsudku; h) výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

13. Soud prvního stupně v řízení o návrhu povinných na zastavení exekuce provedl dokazování v potřebném rozsahu, na základě provedených důkazů pak dospěl ke správným skutkovým závěrům a věc správně právně posoudil. Odvolací soud, který ve svém rozhodnutí vycházel z týchž skutkových a právních závěrů (ztotožnil se s tím, jak soud prvního stupně hodnotil celou věc po skutkové a právní stránce), proto na vyčerpávající odůvodněnírozhodnutí soudu prvního stupně v podrobnostech zcela odkazuje. V odůvodněnísvého rozhodnutí tak uvedl pouze podstatné úvahy, které jej k potvrzení přezkoumávaného rozhodnutí vedly a reagoval na odvolací argumenty odvolatele (srov.: rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1842/12).

14. V odvolatelem citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4291/2009 a sp. zn. 33 Cdo 3029/2011 se uvádí, že„ povinnost dlužníka platit úroky z prodlení se splněním úvěru nebo jiného dluhu (závazku) nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním tohoto závazku; tímto dnem počíná u tohoto práva podle ustanovení § 393 odst. 1 obchodního zákoníku běžet promlčecí doba a jejím uplynutím se právo promlčí jako celek.“ Totéž se uvádí v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006 (a též v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 761/2007), kde se k tomu dále dodává, že„ povinnost dlužníka platit úroky z prodlení je jedním z právních následků prodlení dlužníka se splněním peněžitého dluhu (závazku) a spočívá v tom, že dlužník musí poskytnout věřiteli kromě vlastního plnění (jistiny) též stanovené procento z té části peněžitého dluhu (závazku), s nímž je v prodlení. V důsledku prodlení dlužníka nevzniká mezi účastníky nový (další) závazkový vztah; vznikne-li dlužníkovi tedy povinnost zaplatit věřiteli úroky z prodlení, dochází tím ke změně v obsahu práv věřitele a povinnosti dlužníka, tedy - řečeno jinak - ke změně v obsahu závazkového právního vztahu, spočívající v tom, že vedle povinnosti splnit závazek hlavní je dlužník povinen splnit též závazek vedlejší (akcesorický). Povinnost platit úroky a úroky z prodlení nemůže trvat déle, než trvá závazek hlavní. Splněním dluhu (závazku) nebo jeho zánikem z jiného důvodu zaniká (končí) také povinnost platit úroky a úroky z prodlení jako vedlejší (akcesorický) závazkový právní vztah; zůstává tu jen povinnost zaplatit dospělé úroky a úroky z prodlení. Dojde-li k promlčení hlavního závazkového právního vztahu, nemůže se takový právní následek uplynutí času nevztahovat k závazku vedlejšímu (akcesorickému). I když promlčení úroků běží (může běžet) samostatně, je - jak vyplývá z výše uvedeného - nepochybné, že se promlčí, dojde-li k promlčení závazku dlužníka vrátit z důvodu úvěru poskytnuté peněžní prostředky, ledaže by byla jen ohledně nich promlčecí doba stavena nebo přetržena“ (obdobně viz dále například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 747/2011). Judikatura tak dospěla k závěru, že úroky z prodlení se musí promlčet nejpozději s jistinou, tj. že i úrok z prodlení za určitý den (resp. za jednotlivé dni po dni) se promlčí nejpozději v den promlčení jistiny.

15. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5274/2016„ příslušenství má ve vztahu k pohledávce akcesorickou povahu, nicméně není s ní neoddělitelně spjato. Jednotlivé druhy příslušenství pohledávky (např. úroky či úroky z prodlení) představují samostatné nároky se základem v hmotném právu, které jsou samostatně uplatnitelné a disponovatelné (srov. též rozh. NS sp. zn. 32 Cdo 2421/2009). Je-li žalobou požadováno vedle jistiny také příslušenství pohledávky, tvoří bezpochyby i toto příslušenství předmět řízení.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 3873/2012„ právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou. Důsledky stavení promlčecí doby stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení nebo které bylo uplatněno v již zahájeném soudním řízení. Bylo-li proto v soudním řízení uplatněno pouze právo na zaplacení jistiny, o němž bylo také rozhodnuto, nepřestala dle § 402 obch. zák. běžet promlčecí doba u práva na úroky dle § 351 odst. 2 obch. zák., které postupem dle § 402 obch. zák. uplatněno nebylo. Tvrdí-li proto dovolatelka, že ohledně úroků dle § 351 odst. 2 obch. zák. ke stavení promlčecí doby dle § 402 obch. zák. podáním žaloby na zaplacení jistiny nedošlo, je tato její námitka důvodná“ (obdobně viz dále například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1792/2015).

16. V souladu s tím pak v procesněprávní teorii někteří autoři (např. Karel Svoboda v článku Žaloba v civilním řízení, ASPI LIT 38838CZ) rozlišují spory tzv. základní od sporů tzv. přidružených. Základním sporem se rozumí spor, který se týká samotného základu sporu mezi účastníky, který má soud projednávat, za přidružený spor se považuje řízení, v němž soud projednává vedlejší nároky v souvislosti se základním právním vztahem. Základním sporem je například řízení o zaplacení půjčky, přidruženým sporem je neshoda týkající se doby splatnosti půjčky a z ní vyplývající pochybnosti ohledně žalobcem vzneseného nároků na placení úroků z prodlení. Žalobce se může domáhat jak zaplacení půjčky, tak zaplacení úroků z této půjčky, v rámci jediné žaloby (tj. v rámci tzv. základního sporu) anebo žalobce může uplatnit požadavek na zaplacení úroků z prodlení jako samostatný nárok v tzv. přidruženém sporu.

17. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. 3 Ads 56/2013„ z judikatury Ústavního soudu (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1676/10, ve vztahu k subsidiárnímu užití občanského zákona také nález sp. zn. II. ÚS 2979/08) jakož i ze stabilizované judikatury Nejvyššího soudu je třeba dovodit závěr, že samostatné promlčení nároku na úroky z prodlení již v době před přiznáním nároku na náhradu škody vyloučené není.“ Podle sp. zn. II. ÚS 1676/10„ pravomocné přisouzení či písemné uznání samotné jistiny, pokud není doprovázeno přiznáním či uznáním úroků z prodlení, prodloužení promlčecí doby ve vztahu k úrokům za následek nemá (viz ust. § 110 odst. 3 obč. zák.). Promlčení úroků běží v tomto případě samostatně.“ 18. Podle § 183 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (stav k 31. 12. 2013) přihláškou pohledávky, kterou zajišťují věci, práva pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty třetích osob, není dotčeno právo věřitele domáhat se uspokojení z tohoto zajištění. Podle odstavce 2 přihláškou pohledávky není dotčeno ani právo věřitele domáhat se uspokojení pohledávky po kterékoli z osob odpovídajících mu společně a nerozdílně s dlužníkem; o právu věřitele požadovat plnění od dlužníkova ručitele, včetně bankovní záruky a zvláštních případů ručení, to platí obdobně. Podle odstavce 3 osoby, od kterých může věřitel požadovat plnění podle odstavců 1 a 2, mohou pohledávku, která by jim proti dlužníku vznikla uspokojením věřitele, přihlásit jako pohledávku podmíněnou, pokud ji nepřihlásí věřitel. Jestliže však věřitel takovou pohledávku přihlásí, mohou se jí tyto osoby v rozsahu, v němž pohledávku uspokojí, v insolvenčním řízení domáhat místo něj s tím, že pro jejich vstup do řízení platí přiměřeně § 18; návrh podle tohoto ustanovení mohou podat samy. V komentáři se k tomuto ustanovení uvádí, že„ k uplatnění nároku, který je zajištěn na majetku třetí osoby, slouží zvláštní formuláře přihlášek, které jsou označeny jako pohledávka nezajištěná majetkem dlužníka a pohledávka zajištěná nejen majetkem dlužníka. Jejich účelem je upozornit insolvenční soud a insolvenčního správce na zajištění majetku třetí osoby a na možné dispozice s uplatněným nárokem v průběhu insolvenčního řízení. Pokud však věřitel tento formulář nepoužije, resp. použije formulář pro běžnou zajištěnou nebo nezajištěnou pohledávku, nedopouští se porušení žádné ze svých povinností. Stejně tak nemůže být zajištěný věřitel nucen, aby v průběhu insolvenčního řízení realizoval své zajištění na majetku třetí osoby. Naopak v mnoha případech může být výhodnější počkat nejdříve na vydání výtěžku zpeněžení majetku, který slouží k zajištění a je součástí majetkové podstaty a teprve následně realizovat zajištění na majetku třetí osoby. O částku, kterou se věřiteli podaří uspokojit svou pohledávku zpeněžením majetku třetí osoby, který slouží k zajištění jeho pohledávky, musí následně snížit svou pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení. Nestane-li se tak, rozhodne insolvenční soud v souladu s § 186 o ukončení účasti věřitele v insolvenčním řízení v rozsahu, v jakém byla jeho pohledávka uspokojena mimo insolvenční řízení.“ 19. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3503/2019 se uvádí:„ dovolatelce nic nebránilo v tom, aby řádně uplatnila úroky z prodlení již žalobou v předcházejícím řízení, případně, nastane-li pochybnost o tom, zda úroky z prodlení předmětem předcházejícího řízení jsou, aby tak učinila samostatnou žalobou, podanou v průběhu promlčení doby.“ Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011„ právo na úroky z prodlení je sice odvozeno od práva na jistinu, promlčecí doba k jeho uplatnění však běží od marného uplatnění lhůty splatnosti jistiny bez ohledu na to, zda již byla dlužníkem uznána či přiznána věřiteli soudem.“ 20. Vzhledem ke shora uvedené judikatuře je nutno odmítnout názor odvolatele, podle něhož soud prvního stupně nelogicky odděluje právo na úroky od samotné jistiny, když odvolatel sám má za to, že úroky jako příslušenství pohledávky sdílí samotný osud jistiny i pokud jde o promlčení, a to včetně přetržení běhu promlčecí doby. Tento názor odvolatele je chybný. Podle judikatury totiž neplatí, že úroky z prodlení jako příslušenství pohledávky nutně sledují její osud, co se týče promlčení. Promlčení práva na zaplacení úroků je třeba posuzovat zcela samostatně a může také dojít k samostatnému stavení promlčecí doby v důsledku uplatnění pouze jistiny anebo pouze úroků u soudu. Uplatnění pohledávky s příslušenstvím v insolvenčním řízení nestaví lhůtu k promlčení těch úroků (z pohledávek přihlášených věřitelů vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí), které nelze ve smyslu § 170 písm. a) insolvenčního zákona uspokojit žádným ze způsobů řešení úpadku. Jelikož tyto úroky nelze v rámci insolvenčního řízení právně vymoci, nelze je v tomto řízení ani řádně uplatnit s důsledky na běh promlčecí lhůty. Promlčecí lhůta ohledně těchto úroků proto započala samostatně běžet dnem 17. 2. 2012, tj. dnem, kdy se stal splatným celý dluh z uvedených úvěrových smluv a uplynula dnem 17. 2. 2016, jak správně uvedl soud prvního stupně. Nedošlo tak k jejímu stavení, jak dovozuje odvolatel. Právní předchůdce oprávněného podal u soudu návrh na soudní prodej zástavy k uspokojení tohoto nároku až dne 3. 6. 2016, tj. již po uplynutí promlčecí doby, a protože povinní v tomto směru uplatnili námitku promlčení, musel soud k jejich námitce přihlédnout. Právo na jistinu a právo na úroky z této jistiny jsou v tomto směru samostatnými nároky, kterých se oprávněný může domáhat jak ve společném řízení v rámci jediné žaloby, tak i odděleně, zvlášť práva na jistinu a zvlášť práva na úroky, a to na základě samostatných žalob. Ustanovení § 402 a § 405 obch. zák. se na tento případ nepoužijí, neboť ke stavení promlčecí doby u úroků vůbec nedošlo, protože tato promlčecí doba marně uplynula bez řádného uplatnění tohoto práva ve smyslu těchto ustanovení zákona.

21. Rovněž není správný názor odvolatele, že ohledně těchto úroků nemohl zahájit soudní řízení. Ustanovení § 183 insolvenčního zákona (viz shora) výslovně umožňuje, aby v průběhu insolvenčního řízení věřitel uplatnil pohledávku ze zajištění vůči třetím osobám, jejichž zástava netvoří součást majetkové podstaty dlužníka v insolvenčním řízení. Právní předchůdce oprávněného tak mohl (a měl) podat návrh na soudní prodej zástavy vůči povinným jako třetím osobám, aby zabránil promlčení tohoto svého samostatného nároku. K žádnému protiprávnímu zásahu do vlastnictví oprávněného, jak sám uvádí, tak nemohlo dojít. Ustanovení § 140c insolvenčního zákona (jehož účinnost navíc nastala až od 1. 1. 2014) o zákazu zahájit soudní řízení o pohledávkách týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, postupu podle § 183 insolvenčního zákona nijak nebrání, neboť zástava (její majetková hodnota) třetích osob není součástí majetkové podstaty dlužníka.

22. Odvolací soud tak neshledal důvodnou argumentaci oprávněného a zcela se ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně včetně jeho rozhodování o nákladech exekuce při jejím zastavení, kdy soud prvního stupně správně aplikoval ust. § 89 exekučního řádu a k němu se vztahující ustálenou judikaturu a při svém rozhodnutí o nákladech exekuce (tj. nákladech účastníků a nákladech soudního exekutora) včetně stanovení jejich výše postupoval správně.

23. S poukazem na shora uvedené závěry odvolací soud usnesení soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že jejich plnou náhradu přiznal úspěšným povinným. Tyto náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání) dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7, § 11 odst. 2 písm. e) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, kdy za každého zastupovaného povinného náleží advokátovi mimosmluvní odměna, snížená podle § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu na polovinu a podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu o dalších 20 %, tj. na výsledných 600 Kč za jeden úkon právní služby za každého povinného, dále režijních paušálů ve výši 300 kč ke každému úkonu právní služby a 21 % DPH z těchto částek (§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 52 odst. 1 exekučního řádu).

Poučení