20Co 185/2020

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Dlouhé a soudkyň JUDr. Pavly Havlíkové a JUDr. Ivany Muchové ve věci oprávněné: [osobní údaje oprávněné] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti povinným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] zastoupený advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] o zastavení exekuce, o odvolání 1. povinného proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 13. 3. 2020 č. j. 207 EXE 6823/2019-39, ve znění usnesení ze dne 27. 7. 2020 č. j. 207 EXE 6823/2019-70 takto:

Výrok

Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se návrh 1. povinného na zastavení exekuce prodejem zástavy vedené k vymožení smluvních pokut 900 000 Kč a 400 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení zamítá; ve výroku II. se potvrzuje.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora citovaným usnesením rozhodl, že se exekuce prováděná prodejem nemovitých věcí v SJM povinných zastavuje v rozsahu vymožení smluvní pokuty 900 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně jdoucím od 1. 9. 2015 do zaplacení a smluvní pokuty 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně jdoucím od 1. 9. 2016 do zaplacení (výrok I.) a ve zbytku návrh povinného na zastavení exekuce zamítl (výrok II.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o návrhu 1. povinného na úplné zastavení exekuce prováděné prodejem zástavy - nemovitých věcí v SJM povinných (zástavních dlužníků) k uspokojení pohledávek oprávněné (zástavní věřitelky) ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 4. 2014 (jistiny ve výši 4 500 000 Kč, smluvních úroků ve výši 1 764 486 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 000 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 4 000 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 500 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 900 000 Kč od 1. 9. 2015 do zaplacení) a ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 7. 2015 (jistiny 2 000 000 Kč, smluvních úroků ve výši 555 753 Kč, smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 7 000 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 25. 7. 2016 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 400 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení). První povinný se domáhal úplného zastavení exekuce z důvodu nepřiměřené výše smluvních pokut a smluvních úroků a současně namítal neplatnost ujednání o smluvních pokutách a smluvních úrocích a poplatcích. Smlouvy o úvěru byly sice uzavřeny mezi podnikatelskými subjekty, ale zástavní dlužníci (povinní) zástavní smlouvy uzavřeli v postavení spotřebitelů, což musí být zohledněno při posuzování zajištění smluvních úroků a smluvních pokut. Rozsah zajištění - zjevný nepoměr mezi hodnotou zástavy a výší zajištěných pohledávek, vnímal povinný jako zneužití pozice silnějšího subjektu v postavení věřitele, což je v rozporu s principem ochrany spotřebitele. Dále namítal, že sjednané smluvní pokuty jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle ust. § 580 odst. 1 o. z., a nebylo je tedy možno zajistit zástavním právem. Krom toho namítal, že zástavními smlouvami nejsou platně zajištěny nároky na smluvní pokuty a poplatky s poukazem na formulaci v čl. I. odst. 2 zástavních smluv.

3. Namítanou neplatnost ujednání o úrocích a smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy soud prvního stupně neshledal. Úvěrující neměl jinou možnost, než si úvěr zajistit na počátku smluvního vztahu, jelikož úvěr musel vyplatit jednorázově, nikoli ve splátkách, kdy by jinak mohl přihlížet k tomu, jestli jsou mu již vyplacené prostředky průběžně spláceny. Úvěr měl pro úvěrujícího povahu jednorázového závazku vyplatit úvěr a musel mít maximální zajištění, které svou funkcí zajišťovací a uhrazovací ochrání majetkový zájem na splacení úvěru. Soud může nemravnost dovodit jen ze zvláštních okolností věci, a ty k okamžiku učinění právního jednání neshledal.

4. Soud prvního stupně návrh na zastavení exekuce shledal částečně důvodným, a to v části vymáhání smluvních pokut s úroky z prodlení. Postupoval při aplikaci ust. § 1813 občanského zákoníku (o. z.), dle kterého jsou zakázaná ujednání zakládající v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Smluvní pokuty posoudil jako nepřiměřené v neprospěch povinných jako spotřebitelů, kdy vycházel z toho, že ke dni vydání rozhodnutí činil celkový součet pohledávky většího úvěru 203,87 % původní jistiny a celkový součet pohledávky menšího úvěru 182,78% původní jistiny. Přiměřenost a rovnováha podle § 1813 o.z. by měla mít nejen statické hledisko, posuzované k okamžiku učinění právního jednání, nýbrž i hledisko dynamické, související se skutečným výkonem práva, s výší pohledávky, a s tím, co a jakým způsobem se exekučně postihuje; s tím souvisí i princip přiměřeného vymáhání. Kapitalizované příslušenství a k němu smluvní pokuty s kapitalizovaným příslušenstvím, buď přesahují, nebo téměř vyrovnávají dlužné jistiny a celková druhotná zátěž již není přiměřená, protože věřitel má zajištěnou újmu z hlediska ceny úvěrovaných peněz v úroku 15% ročně a pokud jde o následky prodlení, je úrok z prodlení z jistiny již citelně vysoký. Smluvní pokuta tedy představuje opakované postižení z téhož důvodu prodlení, a jakkoli je sama o sobě přiměřená, když představuje pětinu zajištěného závazku, v celkovém součtu navyšuje celkový a stále narůstající dluh o dalších 1,3 mil. Kč; nadto oprávněný požaduje ještě zákonný úrok z prodlení z pokuty, tedy dalších 442 508 Kč. Soud proto exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. částečně zastavil pro nepřípustnost z důvodu nepřiměřeně vysokých smluvních pokut s úrokem z prodlení a v dalším návrh na zastavení exekuce zamítl.

5. Proti tomuto usnesení podali včasné odvolání oprávněná do vyhovujícího výroku I. o částečném zastavení exekuce ve vztahu k vymáhání smluvních pokut s příslušenstvím a 1. povinný do zamítavého výroku II.

6. Oprávněná v odvolání proti vyhovujícímu výroku I. namítala, že soud prvního stupně při zastavení exekuce v části vymáhání smluvních pokut nesprávně postupoval při aplikaci ust. § 1813 o.z. upravujícího ochranu spotřebitelem, přestože zástavní smlouva není smlouvou spotřebitelskou. Povinný 1. uzavřel úvěrové smlouvy jako jediný společník a jednatel spol. [anonymizováno] a je výlučně odpovědný za nesplácení poskytnutých úvěrů, zajištěných zástavními smlouvami. Přiměřenost výše plnění vymáhaného ze zpeněžení zástavy nelze posuzovat jinak v případě, kdy zástavním dlužníkem bude spotřebitel a jinak v případě, kdy zástavním dlužníkem bude podnikatel. Zástavní dlužníci zajistili dluhy z úvěrových smluv uzavřených s podnikatelem a zástavou zajistili splnění veškerých platně vzniklých dluhů, nikoli jen těch, které - s ohledem na skutečnost, že zástavci nejsou podnikatelé - budou posouzeny jako přiměřené. To znamená, že skutečnost, že zástavní dlužníci nejsou podnikatelé, nemůže být v dané věci relevantní. Oprávněná dále poukazovala na to, že dlužník byl povinen uhradit oprávněné původně jen jistinu a smluvní úrok sjednaný v přiměřené výši, a pouze v důsledku jeho prodlení se splacením úvěru mu vznikla povinnost uhradit zákonné úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 20% z nesplacených jistin. Smluvní pokuta, včetně její výše, byla sjednána platně a na její zaplacení má oprávněná nárok. K nárůstu dluhů dlužníka došlo jen v důsledku jeho prodlení, které trvá již řadu let, kdy v případě prvního úvěru dlužník na svůj dluh nic neuhradil po dobu 6 let a u druhého úvěru po dobu 5 let. Pokud by za tohoto stavu měl být nárok oprávněné na zaplacení smluvní pokuty posouzen jako nepřiměřený, bylo by to podle judikatury Nejvyššího soudu ČR nepřijatelné, neboť by tím byl dlužník zvýhodněn (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty). Oprávněná navrhovala změnu napadeného výroku I. tak, že i návrh povinného na zastavení exekuce v rozsahu vymožení smluvních pokut a jejich příslušenství, bude zamítnut.

7. Povinný 1. v odvolání proti zamítavému výroku namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil a nepřihlédl k jeho argumentaci ve vztahu k smluvním úrokům, které jsou rovněž nepřiměřené a sjednané v rozporu s ochranou povinných jako spotřebitelů podle ust. § 1813 o. z. Zdůrazňoval, že při hodnocení struktury vymáhaných pohledávek je zřejmé, že kapitalizované příslušenství a k nim smluvní pokuty s kapitalizovaným příslušenstvím buď přesahují, nebo téměř vyrovnávají dlužné jistiny, a celková druhotná zátěž již není přiměřená. Soudu prvního stupně vytýkal, že se nevypořádal s jeho námitkou týkající se nepřiměřenosti a neplatnosti sjednání smluvních úroků, které u většího úvěru činí 1 764 486 Kč, tj. 39,21 % poskytnuté jistiny a u menšího úvěru 555 753 Kč, tj. 27,90 % poskytnuté jistiny. Na nepřiměřenost a neplatnost sjednání smluvních úroků je třeba nahlížet v souladu s přiměřeností a rovnováhou podle ust. § 1813 o.z. a je nutno aplikovat nejen statické hledisko, ale i hledisko dynamické a s tím související princip přiměřeného vymáhání, kdy celková druhotná zátěž způsobená smluvními úroky (u většího úvěru 39,21 % a u menšího úvěru 27,90 % z poskytnuté jistiny) není přiměřená. Povinný navrhoval, buď zrušení usnesení v napadené zamítavé části, nebo jeho změnu tak, že jeho návrhu na zastavení exekuce i v uvedeném rozsahu bude vyhověno.

8. K odvolání oprávněné 1. povinný (v rámci odvolacího jednání) uvedl, že ohledně nepřiměřenosti smluvních pokut byla argumentace soudu prvního stupně zcela přiléhavá a správně aplikoval hledisko statické, dynamické a princip přiměřenosti. I pokud by smluvní pokuty nebyly nepřiměřené z pohledu ochrany spotřebitele, byl by důvod pro jejich moderaci.

9. Povinná 2. se k odvolání oprávněné, ani k odvolání 1. povinného nevyjádřila.

10. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu /dále o.s.ř.) v rámci nařízeného odvolacího jednání přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. napadené usnesení, jakož i postup soudu prvního stupně, který jeho vydání předcházel, a dospěl k závěru, že odvolání oprávněné do vyhovujícího výroku je důvodné, zatímco odvolání 1. povinného důvodným neshledal. Odvolací soud ve věci (opakovaně) jednal v nepřítomnosti 2. povinné, která byla k odvolacím jednáním řádné předvolána a bez uvedení důvodu se nedostavila (§ 101 odst. 3 o.s.ř., § 211 o.s.ř.).

11. Povinný je občanem Ruské federace a soud prvního stupně správně posoudil otázku pravomoci k rozhodování v dané věci a užití právních předpisů; odvolací soud v tomto směru odkazuje na odůvodněnínapadeného usnesení (bod 5).

12. V rámci odvolacího jednání, odvolací soud při respektování zásady předvídatelnosti rozhodování, upozornil na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (SDEU) ve věcech C -74/15 a C -534/15, podle kterých se ochrana spotřebitele uplatní i v případě zajištění závazků, včetně zajištění zástavními smlouvami, jestliže fyzické osoby jednaly za účelem, který nespadá do rámce jejich profesní činnosti, a nemají funkční vazbu s touto společností. Pokud tedy zástavní dlužník (povinný) uzavřel zástavní smlouvu k zajištění pohledávek obchodní společnosti z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti, nelze na něho pohlížet jako na spotřebitele. Povinný byl dále poučen dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ust. § 213 odst. 1 o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení, případně navržení důkazů s tím, že pokud tak neučiní, vystavuje se nebezpečí nepříznivého rozhodnutí. K námitce neplatnosti z důvodu rozporu s dobrými mravy v části ujednání o smluvních pokutách, smluvních úrocích a poplatcích (pokud je rovněž z hlediska platnosti zpochybňuje) byl vyzván k doplnění tvrzení o tom, v jakých konkrétních skutečnostech naplnění důvodu neplatnosti spatřuje, zejména tedy k okolnostem jejich sjednání s tím, že v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu je rozpor s dobrými mravy nutno posuzovat nejen s ohledem na výši, ale v prvé řadě s ohledem na celkové okolnosti úkonu. Jelikož se povinný domáhal zastavení exekuce zcela, tedy i ve vztahu k jistinám úvěrů s úroky z prodlení, k nimž žádné skutečnosti netvrdí, měl doplnit tvrzení, případně navrhnout důkazy i v tomto směru tak, aby bylo možno posoudit důvod pro zastavení exekuce i ve vztahu k těmto nárokům.

13. V doplnění tvrzení se 1. povinný vyjádřil k posuzování věci z pohledu spotřebitelské ochrany tak, že v době uzavření smluv byl pouze on jednatelem a společníkem spol. [právnická osoba] (úvěrového dlužníka), zatímco 2. povinná (jeho manželka) v tomto postavení nebyla. S ohledem na rozhodnutí SDEU C -534/15 by proto jim oběma jako zástavcům měla být poskytnuta ochrana spotřebitele, neboť neposkytnutí této ochrany by bylo možné, pouze pokud by oba zástavci (povinný č. 1 a povinná č. 2) měli funkční vztahy se [právnická osoba] [anonymizováno]. Za tohoto stavu i na sjednání smluvních úroků je třeba nahlížet při aplikaci ust. § 1813 o. z., tj. v souladu s přiměřeností a rovnováhou, kdy je nutno aplikovat nejen statické hledisko, ale i hledisko dynamické a související princip přiměřeného vymáhání a celkovou druhotnou zátěž způsobenou smluvními úroky (u většího úvěru 39,21 % poskytnuté jistiny a u menšího úvěru 27,90 % poskytnuté jistiny) již nelze považovat za přiměřenou (z hlediska ochrany spotřebitele). Povinný ujednání o smluvních úrocích současně považoval za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 588 o.z. z důvodu, že smluvní úroky sjednané v úvěrových smlouvách ve výši 15% p. a. jsou nepřiměřeně vysoké. Dovolával se judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozh. sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 21 Cdo 2898/2005), dle které je nepřiměřená zpravidla taková výše úroků z půjčky sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 občanského zákoníku, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Při zjišťování úrokové míry z úvěrů poskytovaných bankami v roce 2015, by se mělo vycházet z úrokových sazeb poskytovaných při uzavírání hypotéčních úvěrů a nikoli z úrokových sazeb u běžných úvěrů ničím nezajištěných. Při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti sjednaných úroků, považoval povinný za významnou i skutečnost, že úvěry byly zajištěny zástavním právem k nemovitosti. Pro případ, že by odvolací soud neshledal předpoklady pro aplikaci ust. § 1813 o.z. ve vztahu k ujednání o smluvních pokutách, povinný navrhoval jejich moderaci ve smyslu ust. § 2051 o.z. s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2860/17. Požadoval, aby smluvní pokuty, které oprávněná uplatnila v celkové výši 1 300 000 Kč, byly moderovány tak, že oprávněná na ně nemá nárok vzhledem k tomu, že jí žádná škoda porušením smluvních povinností nevznikla. Povinný poukazoval na celkovou strukturu uplatněných nároků, kdy je zřejmé, že kapitalizované příslušenství a smluvní pokuty s příslušenstvím, převyšují dlužné jistiny.

14. K okolnostem uzavření smluv - přes výzvou odvolacího soudu - povinný žádné skutečnosti neuvedl a žádné skutečnosti nedoplnil ani ke svému požadavku na zastavení exekuce ve vztahu k jistinám a zákonným úrokům z nich, k nimž v návrhu na zastavení exekuce nic netvrdil.

15. Oprávněná ve vyjádření k doplňujícímu podání 1. povinného poukázala na to, že ochrany spotřebitele se domáhá pouze 1. povinný, jemuž tato obrana nepřísluší, neboť byl jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti, jejíž dluh zajišťoval. Nesouhlasila s argumentací povinného, že pro nepřiznání spotřebitelské ochrany by oba zástavci, kteří jsou manželé, museli být přímo účastni na [právnická osoba] [anonymizováno]. Poukazovala na to, že ke zřízení zástavního práva k nemovitostem v SJM povinných by postačilo jen uzavření zástavní smlouvy povinným se souhlasem jeho manželky, popř. dokonce i bez jejího souhlasu, pokud by se včas neohradila. Jestliže by tedy při uzavření smlouvy samotným povinným neměli povinní ochranu spotřebitele, pak nemohou být posuzování jako spotřebitelé na základě skutečnosti, že smlouvu neuzavřel pouze povinný, ale uzavřeli jí společně. I když se na obchodní společnosti se podílí jen jeden z manželů, podnikání je zdrojem příjmů a životní úrovně i pro druhého manžela, který se tak na podnikání společnosti nepřímo podílí, tím spíše, když manželé mají majetek ve společném jmění manželů. Pak nejenže veškeré příjmy z takového podnikání manželů jsou příjmy společného jmění obou manželů, ale i obchodní podíl v obchodní společnosti je součástí jejich společného jmění. Obchodní společnost [právnická osoba] byla založena povinným jako jediným společníkem a povinný je po celou dobu jejím jediným společníkem a jediným jednatelem. Nelze připustit, aby povinná jako manželka povinného z podnikání svého manžela jen těžila a v případě zajištění úhrady závazků společnosti byla posuzována jako osoba bez jakéhokoli vztahu ke společnosti. Lze navíc předpokládat, že nemovitosti v SJM povinných, jež jsou předmětem exekuce, nabyli povinní právě díky příjmům povinného z jeho podnikání a jeho účasti na společnostech. Ujednání o smluvních úrocích oprávněná považovala za platné s tím, že úroky byly sjednány v přiměřené výši a to, do jaké výše narostly, jde pouze k tíži dlužníka [právnická osoba] a tím i 1. povinného, který dlužníka ovládá. U nebankovního podnikatelského úvěru není úroková sazba ve výši 15 % p. a. nijak nepřiměřená a nebyla ani k okamžiku uzavření úvěrových smluv. Argumentace neplatností ujednání o smluvních úrocích pro jejich tvrzenou nepřiměřenost s poukazem na povinným citovaná soudní rozhodnutími je zcela nepřípadná mimo jiné i proto, že citovaná rozhodnutí řešila spor účastníků, kteří nebyli podnikateli, a věc byla posuzována podle„ starého“ obč. zákoníku, nehledě k tomu, že výše smluvních úroků sjednaných v uvedených věcech byla násobně vyšší než ve smlouvách uzavřených oprávněnou. Nepřiměřenost úroků nelze dovozovat s ohledem na úrokové sazby bank při poskytování hypotečních úvěrů (tj. úvěrů nepodnikatelům na financování bydlení s dobou splatností zpravidla v délce desítek let), když úvěry poskytnuté [právnická osoba] [anonymizováno]. byly úvěry podnikatelské, pro účely podnikání této společnosti. K zajištění zástavním právem oprávněná uvedla, že bylo zřízeno až třetí v pořadí za zástavními právy dřívějších věřitelů, která stále trvají, což významně ovlivňuje možnost uspokojení pohledávek oprávněné. Smluvní pokuty byly sjednány platně a jejich výše odpovídá závažnosti porušení povinností ze strany dlužníka, který nesplnil základní povinnost ze smluv o úvěru - vrátit poskytnuté prostředky včas. S navrhovanou moderaci smluvních pokut oprávněná nesouhlasila. Smluvní pokuty, jejichž zaplacení se oprávněný domáhá, byly sjednány až pro případ jeho prodlení se zaplacením úvěrů po dobu delší než 30 dnů a nebyly sjednány jako absolutní částka (bez ohledu na výši nesplaceného úvěru), ale v poměru k výši nesplaceného úvěru (ve výši 20 % z nesplacené aktuální výše úvěru). Dlužník tak nejenže mohl ovlivnit to, zda oprávněnému právo na zaplacení smluvní pokuty vznikne, ale mohl ovlivnit i výši smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty, která plní mimo jiné sankční funkci, je v dané věci odpovídající sankcí za protiprávní jednání dlužníka. Není správné ani tvrzení povinného, že na straně oprávněné nevznikla škoda. Hlavním předmětem podnikání oprávněné je poskytování podnikatelských úvěrů a její zisk plyne z úroků, které jí úvěrovaní za poskytnutí úvěrů platí. Pokud by dlužník své dluhy vůči oprávněné uhradil včas, oprávněná by vrácené prostředky poskytla dalším zájemcům o úvěr a inkasovala by od nich úroky. Po celou dobu, kdy dluh není dlužníkem splácen, vzniká oprávněné újma spočívající v nemožnosti realizovat zisk ze svého podnikání. Oprávněná má sice nadále právo vůči dlužníkovi požadovat úroky, avšak částky, které budou na pohledávky oprávněné v budoucnu uhrazeny, budou mít vzhledem k inflaci menší hodnotu, než kdyby byly zaplaceny v termínu splatnosti. Vzhledem k nevymahatelnosti dluhu vůči dlužníku [právnická osoba], je jediná reálná možnost uspokojení pohledávek ze zástavy povinných, na které přitom váznou dřívější zástavní práva, což snižuje pravděpodobnost uspokojení přirůstajících úroků.

16. Při svém rozhodování odvolací soud vycházel zejména ze skutkových zjištění ze spisů Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 7 C 207/2017 (o nařízení soudního prodeje zástavy) a sp. zn. 207 EXE 6823/2019 (exekučního spisu).

17. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 10. 2018 č. j. 7 C 207/2017-888, ve znění opravných usnesení a potvrzujícího usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019 č. j. 20 Co 138/2019-139 (pravomocnými dne 15. 8. 2019) byl nařízen soudní prodej zástavy - nemovitostí v SJM zástavních dlužníků (povinných) - pozemku st. [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova [adresa] (rodinný dům) a pozemku p. [číslo] orná půda, zapsaných na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], [územní celek], okres [okres], u Katastrálního úřadu [katastrální úřad], [stát. instituce], k uspokojení pohledávek zástavní věřitelky 1/ ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 4. 2014 na jistině ve výši 4 500 000 Kč, smluvních úrocích ve výši 1 764 486 Kč, smluvní pokuty ve výši 900 000 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 4 000 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 4 500 000 Kč od 2. 7. 2015 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 900 000 Kč od 1. 9. 2015 do zaplacení a 2/ ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 7. 2015 na jistině ve výši 2 000 000 Kč, smluvních úrocích ve výši 555 753 Kč, smluvní pokuty ve výši 400 000 Kč, poplatku za zpracování úvěru ve výši 7 000 Kč, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 000 000 Kč od 25. 7. 2016 do zaplacení, zákonných úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 400 000 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení. Kapitalizované smluvní úroky ve výši 1 764 486 Kč, z titulu smlouvy o úvěru [číslo] ve znění jejích dodatků, specifikovala zástavní věřitelka (oprávněná) v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy tak, že je požaduje v sazbě 15 % z vyčerpaných úvěrových prostředků za období od 1. 10. 2014 do 1. 12. 2014 z částky 3 500 000 Kč, za období od 2. 12. 2014 do 17. 1. 2015 z částky 4 000 000 Kč a za období od 18. 1. 2015 do 31. 5. 2017 z částky 4 500 000 Kč. Kapitalizované smluvní úroky ve výši 555 753 Kč ze smlouvy o úvěru [číslo] pak požadovala v sazbě 15% z vyčerpané jistiny úvěru 2 000 000 Kč za období od 24. 7. 2015 do 31. 5. 2017. Nárok na smluvní pokutu na podkladě smlouvy o úvěru [číslo], ve znění jejích dodatků č. I.- IV ve výši 900 000 Kč specifikovala tak, že se jedná o pokutu dle čl. IV. písm. b) úvěrové smlouvy ve výši 20% z vyčerpaných úvěrových prostředků ve výši 4 500 000 Kč, na kterou jí vznikl nárok z důvodu prodlení se splacením úvěru dnem 1. 8. 2015, pokuta byla splatná dnem 31. 8. 2015 a od 1. 9. 2015 k ní přísluší zákonný úrok z prodlení. Nárok na smluvní pokutu ve výši 400 000 Kč na podkladě smlouvy o úvěru [číslo] uplatňovala na základě čl. IV. písm. b) úvěrové smlouvy ve výši 20% z vyčerpaných úvěrových prostředků, tj. částky 2 000 000 Kč z důvodu prodlení dlužníka se splacením jistiny s tím, že nárok vznikl ke dni 24. 8. 2016 a byl splatný dnem 31. 8. 2015 a od 1. 9. 2016 požadovala zákonný úrok z prodlení.

18. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 28. 4. 2014 ve znění dodatků k této smlouvě č. I.-IV (ze dne 1. 7. 2014, 19. 9. 2014, 1. 12. 2014 a 26. 1. 2015) vyplývá, že oprávněná se zavázala dlužníku - [právnická osoba] [anonymizováno] (jednající prostřednictvím jednatele, jímž byl 1. povinný) poskytnout podnikatelský úvěr v celkové výši 4 500 000 Kč tak, že finanční prostředky se mu zavázala vyplatit postupně (podle ujednání ve smlouvě a jejích dodatcích) na určený účet. Konečný termín splatnosti úvěru byl sjednán dnem 1. 7. 2015, úrok za poskytnutí úvěru činil 15% s tím, že úroky ve výši 6 250 Kč jsou splatné vždy k 28. dni v měsíci. Poplatek za poskytnutí a zpracování úvěru, zahrnující náhradu nákladů věřitele v souvislosti s poskytnutím úvěru, byl sjednán ve výši 5 000 Kč Smluvní pokuta byla sjednána mimo jiné pro případ, že dlužník bude v prodlení se splacením úvěru o více jak 30 dnů a to ve výši 20% z aktuálně vyčerpaných nesplacených úvěrových prostředků s tím, že bude splatná k poslednímu dni kalendářního měsíce, v němž na ni věřiteli vznikne nárok, tj. nastane skutečnost zákládající nárok na smluvní pokutu (bod IV. písm. b/). Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 24. 7. 2015 vyplývá, že oprávněná se zavázala dlužníku - [právnická osoba] [anonymizováno] (jednající prostřednictvím jednatele, jímž byl 1. povinný) poskytnout úvěr v celkové výši 2 000 000 Kč s tím, že částka 1 200 000 Kč měla být poskytnuta k odkupu pohledávky dlužníka [právnická osoba] věřitelem, který úvěr poskytl, a měla být vyplacena na účet věřitele do tří dnů a částka 800 000 Kč měla vyplacen na účet dlužníka do tří dnů od podpisu smlouvy. Úvěr byl splatný dnem 24. 7. 2016. Úroky za poskytnutí úvěru byly sjednány v sazbě 15 % s tím, že budou splatné měsíčně vždy do 24. dne v měsíci a poplatek za poskytnutí a zpracování úvěru, zahrnující náhradu nákladů věřitele v souvislosti s poskytnutím úvěru, byl sjednán ve výši 7 000 Kč. Stejně jako v případě předchozí smlouvy byla sjednána smluvní pokuta mimo jiné pro případ prodlení dlužníka se splacením úvěru o více jak 30 dnů ve výši 20% z aktuálně vyčerpaných nesplacených úvěrových prostředků s tím, že bude splatná vždy k poslednímu dni kalendářního měsíce, v němž na ni vznikne věřiteli nárok, tj. nastane skutečnost zakládající nárok na smluvní pokutu (bod IV. písm. b/). Výpisy z účtů bylo doloženo, že úvěrové prostředky byly oprávněnou poukázány na účty uvedené v úvěrových smlouvách (úvěr 4 500 000 Kč byl vyplacen částkami po 500 000 Kč složenými na účet ve dnech 28. 4. 2014, 14. 5. 2014, 16. 5. 2014, 27. 5. 2014, 2. 7. 2014, 21. 7. 2014, 19. 9. 2014, 2. 12. 2014 a 17. 1. 2015 a úvěr 2 000 0000 Kč byl složen na účty dne 24. 7. 2015). Ze zástavní smlouvy [číslo] ze dne 26. 1. 2015 uzavřené mezi zástavní věřitelkou a zástavními dlužníky jako zástavci bylo zjištěno, že v čl. I. (prvém odstavci) bylo - s odkazem na smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 28. 4. 2014 ve znění dodatků k této smlouvě, na jejímž podkladě byl dlužníku poskytnut úvěr 4 500 000 Kč - ujednáno, že závazky úvěrovaného (dlužníka) vzniklé na základě uvedené smlouvy, případně závazky z případného odstoupení od smlouvy o úvěru, nebo i případné závazky z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, budou zajištěny zřízením zástavního práva k nemovitostem; v druhém odstavci bylo uvedeno, že smluvní pokuta sjednaná pro případ porušení podmínek smlouvy o úvěru je jakožto podmíněná budoucí pohledávka (za předpokladu, že vznikne v období od podpisu smlouvy o úvěru do 1. 7. 2018) až do výše 2 000 000 Kč rovněž předmětem zástavního práva dle této zástavní smlouvy, a v čl. II byla označena zástava tak, že k zajištění„výše uvedených závazků“ zastavují zástavci nemovitosti ve svém společném jmění manželů, které byly specifikovány v souladu s jejich zápisem na listu vlastnictví [číslo] pro obec a kat. území [obec]. Ze zástavní smlouvy [číslo] ze dne 24. 7. 2015 uzavřené mezi zástavní věřitelkou a zástavními dlužníky jako zástavci, bylo zjištěno, že v čl. I. (prvém odstavci) bylo s odkazem na smlouvu o úvěru [číslo] ze dne 24. 7. 2015 o poskytnutí úvěru 2 000 000 Kč ujednáno, že závazky úvěrovaného (dlužníka) vzniklé na základě uvedené smlouvy, případně závazky z případného odstoupení od smlouvy o úvěru, nebo i případné závazky z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, budou zajištěny zřízením zástavního práva k nemovitostem; v druhém odstavci čl. I se pak uvádí, že smluvní pokuta sjednaná pro případ porušení podmínek smlouvy o úvěru, je, jakožto podmíněná budoucí pohledávka (za předpokladu, že vznikne v období od podpisu smlouvy o úvěru do 24. 7. 2019) až do výše 1 000 000 Kč, rovněž předmětem zástavního práva dle této zástavní smlouvy; v čl. II se pak uvádí, že k zajištění„ výše uvedených závazků“ zastavují zástavci nemovitosti ve svém společném jmění manželů, které jsou specifikovány v souladu s jejich zápisem na listu vlastnictví [číslo] pro obec a kat. území [obec].

19. Z výpisu z katastru nemovitostí [list vlastnictví] pro obec a kat. území [obec] bylo zjištěno, že povinní jsou společnými vlastníky (SJM) nemovitých věcí - pozemku st. [parcelní číslo], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je budova [adresa] a pozemku p. [číslo] orná půda. Nemovité věci nabyli do SJM kupní smlouvou ze dne 17. 5. 2004, ve spojení s prohlášením o nabytí právním úkonem jednoho z manželů do SJM ze dne 25. 4. 2006 a stavba byla ohlášena vlastníky dne 12. 5. 2008. Zástavní práva smluvní k zajištění pohledávek oprávněné jsou v katastru nemovitostí zapsána s právními účinky zápisu ke dni 29. 1. 2015, s pořadím k tomuto dni (smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 27. 1. 2015) a s právními účinky ke dni 31. 7. 2015, s pořadím k tomuto dni (smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 30. 7. 2015). Pořadí uvedených zástavních práv předchází zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 11 200 000 Kč s příslušenstvím, ve prospěch [právnická osoba] s účinky vkladu práva ke dni 3. 5. 2006 a zástavní právo smluvní k zajištění pohledávky ve výši 6 000 000 Kč s příslušenstvím a budoucí pohledávky do výše 6 000 000 Kč vzniklé do 12. 3. 2023 ve prospěch [právnická osoba], s právními účinky vkladu práva ke dni 14. 9. 2012. Z výpisu z obchodního rejstříku bylo zjištěno, že [právnická osoba] byla zapsána dne 23. 12. 2009 a jediným společníkem od počátku byl a stále je 1. povinný, který je po celou dobu i jediným statutárním orgánem - jednatelem.

20. Pověřením Okresního soudu Praha-západ ze dne 24. 9. 2019 č. j. 207 EXE 6823/2019-19 byl vedením exekuce prodejem zástavy - předmětných nemovitých věcí v SJM povinných (zástavních dlužníků), pověřen soudní exekutor [titul] [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Praha [anonymizováno], který exekučním příkazem ze dne 27. 9. 2019 č. j. [číselný identifikátor exekutora] Ex 822/19-11 nařídil exekuci prodejem uvedených nemovitých věcí v SJM povinných.

21. Soudní prodej zástavy jako právní prostředek zpeněžení zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi, upravené v ustanoveních § 353a až § 358 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (z.ř.s.), jde o řízení o soudním prodeji zástavy, které je zahájeno podáním návrhu, jímž se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy, a které končí usnesením soudu, jímž bylo o tomto návrhu rozhodnuto. Nařídí-li soud vykonatelným usnesením prodej zástavy, přechází soudní prodej zástavy do druhé fáze (prodeje zástavy soudem), která začíná podáním návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem zástavy podle ustanovení § 251 a násl. o.s.ř., popřípadě podáním návrhu na nařízení exekuce (exekučního návrhu) podle ustanovení § 37 a násl. zákona č. 120/2001 Sb. (exekuční řád), která smí být provedena jen prodejem zástavy; je-li prodávanou zástavou nemovitá věc, užijí se na prodej zástavy soudem ustanovení o výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí, nestanoví-li zákon jinak (§ 338a odst. 1 o.s.ř., § 52 exekučního řádu). Výkon rozhodnutí (exekuce) prodejem zástavy je tedy druhou fází soudního prodeje zástavy, přičemž až v této fázi - v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) - mohou zástavní dlužníci (povinní) v rámci své„ obrany“ účinně zpochybnit osvědčení zákonných skutečností, které byly podkladem pro rozhodnutí o nařízení soudního prodeje zástavy nebo zde mohou uplatnit i jiné (další) skutečnosti než uvedené v § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (z.ř.s.).

22. Podle ust. § 52 odst. 1 ex.ř., nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Důvody, pro které může soud výkon rozhodnutí (exekuci) zastavit, jsou uvedeny v ust. § 268 odst. 1 pod písm. a) až h) o.s.ř.

23. Podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř., výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod (než uvedený v § 268 odst. 1 písm. a) - g) o.s.ř.), pro který rozhodnutí nelze vykonat.

24. Návrh na zastavení exekuce podal pouze 1. povinný, jelikož je exekuce vedena prodejem nemovitých věcí patřících do SJM povinných a návrh se dotýká i 2. povinné, je druhá povinná - bez ohledu na to, že ona sama návrh na zastavení nepodala, ani s ním nevyjádřila souhlas - rovněž účastnicí řízení o zastavení exekuce. Povinný se domáhal úplného zastavení exekuce ve vztahu ke všem vymáhaným nárokům, avšak skutečnosti, v nichž spatřoval naplnění důvodu pro zastavení exekuce pro nepřípustnost (§ 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř.) tvrdil jen ve vztahu k smluvním pokutám s příslušenstvím a smluvním úrokům a ve vztahu k dalším nárokům přes výzvu odvolacího soudu (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ve spojení s ust. § 213 odst. 1 o. s. ř.) žádná tvrzení nedoplnil.

25. Ve vztahu k oběma výše uvedeným vymáhaným nárokům se 1. povinný dovolával v prvé řadě ochrany spotřebitele podle ust. § 1813 o.z. a při aplikaci uvedeného zákonného ustanovení také soud prvního stupně vyhověl návrhu povinného na zastavení exekuce v části vymáhání smluvních pokut (900 000 Kč a 400 000 Kč s úroky z prodlení). Odvolací soud, který tento vyhovující výrok přezkoumával na podkladě odvolání oprávněné - oproti soudu prvního stupně - předpoklady pro uvedený postup neshledal, neboť dospěl k závěru, že na povinné nelze v dané věci pohlížet jako na spotřebitele.

26. Podle § 1810 o.z. ustanovení o ochraně spotřebitele se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel a na závazky z nich vzniklé. Podle § 1813 o.z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Podle § 1815 o.z. k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

27. Podle § 419 o.z. spotřebitelem je každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 2 o.z. pro účely ochrany spotřebitele se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele.

28. Zástavní smlouva je smluvním vztahem mezi zástavními věřiteli (věřiteli) a vlastníky zástavy (zástavci), kteří svým majetkem (zástavou) zajišťují své dluhy nebo dluhy třetích osob (dlužníků) vůči zástavnímu věřiteli. Ze samotných těchto smluv není zcela zřejmý jejich„ spotřebitelský“ charakter, neboť jde o smlouvy zajišťovací ve vztahu ke smlouvám„ hlavním“, na jejichž podkladě vznikly zajišťované závazky. Podle judikatury Evropské unie, konkrétně rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ve věcech sp. zn. C -74/15 a C -534/15 se však ochrana spotřebitele uplatní i v případě zajištění závazků, včetně zajištění zástavními smlouvami (viz rozh. C -534/15), a to tak, že se vztahuje i na tyto smlouvy, resp. účastníky těchto smluv, pokud byly uzavřeny mezi fyzickými osobami a úvěrující institucí za účelem zajištění závazků obchodní společnosti vůči této instituci v rámci úvěrové smlouvy, jestliže tyto fyzické osoby jednaly za účelem, který nespadá do rámce jejich profesní činnosti, a nemají funkční vazbu s touto společností. Jinak řečeno, jestliže zástavní dlužník (fyzická osoba) uzavřel zástavní smlouvu k zajištění pohledávek obchodní společnosti z úvěrové smlouvy, kterou on sám uzavřel v postavení jednatele a společníka obchodní společnosti, nelze na něho pohlížet jako na spotřebitele a nemůže se účinně dovolávat ochrany spotřebitele ve vztahu k ujednáním v úvěrové smlouvě, kterou jménem obchodní společnosti uzavřel.

29. V dané věci 1. povinný uzavřel s oprávněnou úvěrové smlouvy jakožto jednatel (statutární zástupce) spol. [právnická osoba], jíž byl jediným společníkem a k zajištění závazků z úvěrových smluv uzavřel - společně s manželkou (2. povinnou) - zástavní smlouvy, na jejich podkladě byly zatíženy nemovité věci patřící do jejich SJM. Povinný 1. se tedy nemůže dovolávat ochrany spotřebitele, neboť jako statutární zástupce uzavřel za právnickou osobou, v níž byl jediným společníkem (zcela ji ovládal), úvěrové smlouvy, na jejichž podkladě byly poskytnuty úvěrové prostředky, s nimiž povinný nakládal a jejichž úhradu s příslušenstvím a případnými budoucími sankčními nároky (smluvními pokutami) zajistil zástavou na nemovitostech patřících do SJM. I když 2. povinná úvěrové smlouvy za spol. [právnická osoba] neuzavřela, s ohledem na režim SJM sdílí„ osud“ 1. povinného - svého manžela a její postavení nelze posuzovat jinak než v jeho případě. Závazky obchodní společnosti, k nimž se za trvání manželství 1. povinný, jako jednatel a jediný společník, za obchodní společnost zavázal, jsou zajištěny nemovitostmi patřícími do SJM, k nimiž mají oba povinní práva a povinnosti vlastníků bez omezení spoluvlastnickými podíly a jen prodejem nemovitostí jako„ celku“ je možno prodej zástavy realizovat.

2. Povinná - podle obsahu zástavních smluv - akceptovala jejich uzavření k zajištění závazků z úvěrových smluv obchodní společnosti, uzavřených 1. povinným jako jediným statutárním zástupce a společníkem a vyjádřila tím souhlas s postupem povinného při uzavření úvěrových smluv. Zisk z podnikání obchodní společnosti, stejně jako obchodní podíl na obchodní společnosti jsou součástí SJM (§ 709 odst. 1-3 o. z.), a pokud byly úvěrové smlouvy uzavřeny s obchodní společností, jejímž prostřednictvím 1. povinný realizuje podnikatelskou činnosti, i v případně 2. povinné (jako jeho manželky) lze zprostředkovaně dovodit její vazbu s obchodní společností, jíž byly poskytnuty úvěrové prostředky v souvislosti s jejím podnikáním.

30. Jelikož tedy na povinné nelze pohlížet jako na spotřebitele, nelze aplikovat ust. § 1813 o.z. a § 1815 o. z. v souladu s požadavkem 1. povinného, který soud prvního stupně shledal důvodným v části vymáhání smluvních pokut s jejich příslušenstvím. Za této situace se z pohledu ust. § 1813 o.z. odvolací soud věcí vůbec nezabýval, to znamená, neposuzoval, zda ujednání o smluvních pokutách a smluvních úrocích nezakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch povinných jako spotřebitelů.

31. Odvolací soud neshledal důvodným ani požadavek 1. povinného na zastavení exekuce v části vymáhání smluvních pokut a smluvních úroků z důvodu neplatnosti ujednání o nich pro rozpor s dobrými mravy a v případě sjednaných smluvních pokut neshledal ani důvody pro jejich navrhovanou moderaci.

32. Odvolací soud v prvé řadě posuzoval důvody neplatnosti týkající se ujednání o smluvních pokutách, ve vztahu k nimž následně zvažoval i možnost jejich moderace, kterou v průběhu odvolacího řízení 1. povinný rovněž navrhl.

33. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek a to i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle ust. 586 odst. 1 je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (odst. 1). Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné (odst. 2).

34. Absolutní neplatností dle ust. § 588 o.z. je stiženo jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, tedy musí jít o případ, kdy právní jednání porušuje princip dobrých mravů podstatným, čili zásadním způsobem, a to až do té míry, že každá osoba průměrně rozumná (§ 4 o.z.) rozpor právního jednání s dobrými mravy bez pochybností a snadno rozpozná. Pokud se právní jednání dostane do rozporu s dobrými mravy, aniž je to na první pohled zřejmé a evidentní, je sankčním následkem rovněž neplatnost, jíž se však ten, kdo je dotyčným právním ustanovením chráněn, musí dovolat, tj. jde o tzv. relativní neplatnost podle ust. § 586 o.z. Námitka relativní neplatnosti právního úkonu představuje jednostranný adresovaný hmotně právní úkon, který - je-li učiněn po právu - vyvolá s účinky ex tunc neplatnost dotčeného právního úkonu.

35. Podle ustanovení § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

36. V dané věci odvolací soud ujednání o smluvních pokutách neshledal absolutně neplatným podle ust. § 588 o. z., potažmo ani relativně neplatným při aplikaci ust. § 547 o.z. ve spojení s ust. § 586 o. z. (z pohledu relativní neplatnosti věc rovněž posuzoval, neboť rozpor s dobrými mravy povinný výslovně namítal a zjevně se tak dovolával i případné relativní neplatnosti z tohoto důvodu).

37. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3947/2017 deklaroval, že účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazku. Zároveň má sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Sjednání pokuty a její výše jsou zásadně věcí vzájemné dohody stran, což však neznamená, že by v každém jednotlivém případě mohla být sjednána v neomezené výši. Ujednání o smluvní pokutě ve výši 1% denně (tj. 365 % ročně) je zpravidla považováno za neplatný právní úkon, který se příčí dobrým mravům. Uvedené však neplatí bezvýjimečně (bez dalšího), nýbrž„ zpravidla“, tj. neexistují-li okolností odůvodňující mimořádnou výši pokuty.

38. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 4156/2017 (které lze aplikovat i na stávající právní úpravu) Nejvyšší soud uvedl, že ujednání o smluvní pokutě v obchodněprávních vztazích je možné posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a to i případně ve spojení se skutečností, že byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Ujednání o smluvní pokutě není však možno v obchodněprávních vztazích považovat za neplatné podle § 39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty. Tzv.„ smluvní volnost“ vyjádřená v určitém právním úkonu podléhá posouzení podle ustanovení § 39 obč. zák. a nelze dospět k závěru, podle něhož obsah právního úkonu nemůže být např. v rozporu s dobrými mravy jen proto, že byl výsledkem konsensu smluvních stran.

39. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 5377/2017 pak Nejvyšší soud ČR deklaroval, že nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže (jen) z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudu. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné právní jednání podle § 588 o. z.; v takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace. V případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem úsudek, že svého moderačního práva využije, neboť byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, nastupuje poslední etapa jeho rozhodování; v ní posoudí, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této fázi rozhodování je soud povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená; věřitel má vždy právo na smluvní pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.

40. V dané věci byla v úvěrových smlouvách uzavřených mezi podnikatelskými subjekty sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení dlužníka delší 30 dnů ve výši 20% z vyčerpaných a nezaplacených úvěrových prostředků. V případě první úvěrové smlouvy byly poskytnuty úvěrové prostředky v celkové výši 4 500 000 Kč a úvěr byl splatný dnem 1. 7. 2015 a v případě druhé úvěrové smlouvy byly poskytnuty prostředky ve výši 2 000 000 Kč a úvěr byl splatný dne 24. 7. 2016. Výše smluvní pokuty (bez příslušenství) byla v případě prvního úvěru limitována částkou 900 000 Kč (20% ze 4 500 000 Kč) a v druhém případě částkou 400 000 Kč (20% z částky 2 000 000 Kč) s tím, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení povinností dlužníka vrátit poskytnuté úvěrové prostředky v termínu splatnosti, prodlouženém o 30 dnů. Zajištění (budoucí) pohledávky z titulu (všech) smluvních pokut zástavním právem je pak v prvním případě limitováno celkovou částkou 2 000 000 Kč a v druhém případě částkou 1 000 000 Kč.

41. S ohledem na výše uvedené nelze dle názoru odvolacího soud ujednání o smluvních pokutách, včetně ujednání o jejich zajištění, považovat za odporující dobrým mravům a nebyly shledány ani důvody pro moderaci smluvních pokut s ohledem na jejich výši. Žádné konkrétní okolnosti ohledně sjednání smluvních pokut (a jejich zajištění) povinný přes výzvu odvolacího soudu neuvedl (nedoplnil) a z obsahu spisů nevyplývá nic, v čem by bylo možno spatřovat jednání (oprávněné) odporující dobrým mravům. Jednalo se o podnikatelský úvěr poskytnutý obchodní společnosti a výše smluvních pokut byla sjednána procentní částkou z poskytnutých a - v prodlouženém termínu splatnosti (o 30 dnů) - nevrácených úvěrových prostředků. Výše smluvní pokuty byla limitována maximální částkou 20% z poskytnutých úvěrových prostředků a závisela chování dlužníka, konkrétně na tom, jakou částku z vyčerpaných úvěrových prostředků v termínu splatnosti úvěru neuhradí. Uvedená výše smluvní pokuty se v závislosti na pokračující době prodlení již nenavyšovala (tj. nebyla sjednána procentní částku až do zaplacení smluvní pokuty) a do úvahy přicházela jen navýšení z titulu„ sankce“ v podobě zákonných úroků z prodlení, závisejících na délce prodlení se zaplacením smluvních pokut.

42. Pokud šlo o navrhovanou moderaci smluvních pokut, odvolací soud neshledal výši smluvních pokut nepřiměřeně vysokou a nemohl proto uvažovat o jejich moderaci při aplikaci ust. § 2051 o. z. (viz výše citované rozh. NSČR sp. zn. 33 Cdo 5377/2017). Jak bylo shora uvedeno, výše smluvních pokut byla v dané věci limitována maximální částkou 20% z poskytnutých úvěrových prostředků a závisela na porušení povinnosti dlužníkem, tedy na výši nevrácených prostředků v termínu jejich splatnosti prodlouženém o 30 dní. Za situace, kdy smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky (182,5 % ročně) byla v minulosti shledána judikaturou Nejvyššího soudu jako odpovídající (srov. jeho rozsudky ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, a ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007), ani v kontextu s judikaturou Nejvyššího soudu nelze smluvní pokuty v dané věci považovat za nikterak nepřiměřeně vysoké.

43. Při aplikaci výše citovaných zákonných ustavení (viz body 32,33) posuzoval odvolací soud i namítanou neplatnost ujednání o smluvní úrocích.

44. Exekuce je v dané věci vedena pro kapitalizované úroky, které činí v případě prvního úvěru 1 764 486 Kč a jde o úroky v sazbě 15 % p. a. z vyčerpaných úvěrových prostředků za období od 1. 10. 2014 do 1. 12. 2014 z částky 3 500 000 Kč, za období od 2. 12. 2014 do 17. 1. 2015 z částky 4 000 000 Kč a za období od 18. 1. 2015 do 31. 5. 2017 z částky 4 500 000 Kč; v případě druhého úvěru pak kapitalizované smluvní úroky činí 555 753 Kč a jsou požadovány v sazbě 15% p.a. z vyčerpané jistiny úvěru 2 000 000 Kč za období od 24. 7. 2015 do 31. 5. 2017.

45. Podle § 1802 o.z. mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

46. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 3777/2016 (které lze vztáhnout i ke stávající právní úpravě) uvedl, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny s tím, že úroky lze dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úroky počítají (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.

47. Sjednané úroky z úvěru představují odměnu (úplatu) za poskytnutí úvěru a platná zákonná úprava preferuje jejich sjednání účastníky úvěrového vztahu. V dané věci byla v případě obou úvěru dohodnuta úroková sazba úvěru 15% p. a., z čehož lze logicky dovodit, že jde o sjednanou roční procentní sazbu za užívání poskytnutých úvěrových prostředků po dobu jejich užívání (tj. do doby než budou vráceny). Sjednaná úroková sazba 15 % p. a. jako odměna za užívání poskytnutých úvěrových prostředků není v případě podnikatelského úvěru nikterak nepřiměřeně vysoká a v žádném případě jí nelze posoudit jako odporující dobrým mravům. Výše kapitalizovaných úroků je dána tím, že dlužník úvěrové prostředky dosud ani zčásti neuhradil, což lze přičítat jen k tíži dlužníka. Jelikož dlužník poskytnuté úvěrové prostředky nevrátil, nelze oprávněné jako věřitelce upřít právo na sjednanou odměnu po celou dobu jejich užívání a výši sjednaných úroků (odměny) nelze poměřovat mnohonásobně překročenou dobou užívání uvedených prostředků dlužníkem, ale pouze sjednanou úrokovou sazbou, která v případě podnikatelského úvěru rozhodně není nepřiměřená. Z těchto důvodů odvolací soud neshledal neplatným ani ujednání o smluvních úrocích.

48. Pokud jde o jistinu s příslušenstvím, 1. povinný žádné skutečnosti, jimiž by odůvodňoval zastavení exekuce, přes výzvu odvolacího soudu, netvrdil a odvolací soud sám žádný důvod k zastavení exekuce neshledal 49. Z uvedených důvodů odvolací soud napadené vyhovující rozhodnutí ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že návrh povinného v části vymáhání smluvních pokut s příslušenstvím, zamítl a v zamítavém výroku II. ve vztahu k ostatním nárokům a jejich příslušenství, rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil.

Poučení