21 Az 10/2023– 58

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Václavem Kočkou–Amortem ve věci žalobce: X., narozený dne X. bytem X. zastoupený advokátkou Mgr. Adélou Bučkovou sídlem Olgy Havlové 2917/38, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2023, č. j.: OAM–806/ZA–ZA12–VL13–2022 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce Mgr. Adéle Bučkové, advokátce, se přiznává odměna ve výši 10 200 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Městského soudu v Praze do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou včas u Městského soudu v Praze domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2023, č. j.: OAM–806/ZA–ZA12–VL13–2022, jímž mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě namítal, že napadeným rozhodnutím byla zkrácena jeho práva coby žadatele o udělení mezinárodní ochrany. V zemi původu mu nadále hrozí nebezpečí ze strany neznámých mužů, kteří ho napadli. X. spolu s dalšími muži ho měli přepadnout. Žalobce pak nevycházel z domu, nakonec X. utekl do České republiky. V České republice má žalobce kamarády a může si tu vydělat více peněz. Žalobce odkázal na pohovor k žádosti o mezinárodní ochranu, v němž mají být popsány všechny skutečnosti, pro které mu nezbývá než trvat na své žádosti. Podle žalobce nevedl žalovaný dokazování dostatečně pečlivě a nechránil jeho práva, když si neopatřil všechny potřebné informace pro rozhodnutí o žádosti a nezohlednil situaci v zemi původu.

3. Na základě výše uvedeného žalobce navrhl napadené rozhodnutí zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení.

4. V doplnění žaloby žalobce uvedl, že žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci bez důvodných pochybností, čímž porušil ust. § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s.ř.“). Žalovaný také nepřihlédl pečlivě ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a tím porušil povinnost v ust. § 50 odst. 4 s.ř. Napadení žalobce neznámými lidmi X. by nebylo ze strany uzbeckých orgánů řádně prošetřeno, neboť X. Žalobce má strach o život, poněvadž Uzbekistán opustil kvůli X. Vycestování žalobce by taktéž bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, neboť nelze vyloučit, že by žalobcův případ s ohledem na stav uzbecké justice nebyl projednán v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Rovněž jsou dány důvodu humanitárního azylu, protože žalobce již nemá žádné ekonomické, sociální ani rodinné vazby k zemi původu a X.

III. Vyjádření žalovaného

5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil, když po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení a žalobních námitek vyslovil s žalobou nesouhlas. Žalovaný neporušil žádná ustanovení správního řádu ani zákona o azylu, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady a objektivní informace pro své rozhodnutí. Obsahem podané žaloby jsou podle žalovaného pouze námitky obecného charakteru, jež nikterak nekonkretizují, jakých porušení se měl dopustit, což je zároveň v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“) ze dne 20. 12. 2005, č. j.: 2 Azs 92/2005–58. Žalobu navrhl žalovaný zamítnout.

6. K doplnění žaloby žalovaný sdělil, že při posuzování žaloby vycházel z výpovědí žalobce a z informací k politické a bezpečnostní situaci a dodržování lidských práv a svobod v zemi původu, přičemž tak zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady k vydání rozhodnutí. Žalobce v azylovém řízení nezmínil žádné problémy s uzbeckými státními orgány, nenaznačil obavy z řádného prošetření svých potíží ani obavu z nedostatečné ochrany ze strany státních orgánů. Také měl dostatečnou možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a uvést skutečnosti, které by měl žalovaný vzít v potaz. Důvody neudělení doplňkové ochrany byly vysvětleny na s. 7–10 napadeného rozhodnutí a na humanitární azyl nevzniká právní nárok, neboť se uděluje jen za zcela výjimečných okolností.

IV. Obsah správního spisu

7. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce v poskytnutí údajů k žádosti dne 6. 9. 2022 uvedl, že je uzbecké národnosti, není členem žádné politické strany ani skupiny, vyznává islám, je ženatý, X., má dceru, která je nyní s matkou v zemi původu. Z vlasti vycestoval dne X., načež se přes Maďarsko dne X. dostal do České republiky. Cítil se zdráv, žádné léky nebral. V Uzbekistánu měl X.

8. Během pohovoru vedeného dne 6. 9. 2022 žalobce dále uvedl, že má X. a ve vlasti se živil X.; měl finanční problémy, ale žádné peníze si nepůjčoval a nikomu nedlužil, musel X. a měl i potíže v rodině. Zemi opustil v X. kvůli nebezpečí, nějaký muž jej přepadl, X. Na policii se v souvislosti s incidentem neobrátil, věděl důvod, proč jej přepadli, X. Po incidentu se s X. už nesetkal, žádné potíže už neměl, moc nevycházel z domu. Na otázku, zda více než rok nevycházel z domu, odpověděl, že se spletl, incident se přihodil asi v X., pak až do X. přes den normálně chodil ven, ale v noci ne. V rodině měli finanční problémy, musel X., rodičům se též podnikání nedařilo. Po vycestování žil X., zpět do vlasti neodcestoval, protože po dobu pobytu X. se toho v zemi původu hodně změnilo, rodiče zemřeli a sestra X., nemá se kam vrátit, chtěl by X., ve vlasti nikoho nemá a nikdo tam na něj nečeká, příbuzné tam nemá, kde je sestra, neví. V zemi původu neměl jiné než již uvedené problémy, má obavy, že mu tam stále hrozí nebezpečí, nevidí smysl se tam vracet, potíže s vycestováním z vlasti a vyřízením cestovních dokladů neměl, v zemi původu nebyl nikdy trestně stíhán, neměl tam žádné problémy se státními orgány ani bezpečnostními složkami. V případě návratu si myslí, že by se jej státní orgány vyptávaly, proč se dlouho nevracel do vlasti, proč zemi opustil, mohl by mít problémy s X. Měl mnoho možností k návratu do vlasti, ale vůbec tam nechce, X., v zemi původu neměl potíže kvůli příslušnosti k určité skupině osob; všechny důvody opuštění vlasti a žádosti o mezinárodní ochranu sdělil, nic doložit nechce.

9. Ve správním spisu jsou obsaženy zprávy o zemi původu, konkrétně Informace norského Centra informací o zemích původu ze dne 20. 12. 2019, Informace OAMP, Uzbekistán, Bezpečnostní a politická situace v zemi ze dne 8. 3. 2022 a Informace MZV ČR ze dne 3. 8. 2022, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí.

10. Dne 22. 12. 2022 se žalobce mohl seznámit s podklady rozhodnutí. S podklady se seznámil, nic k nim nesdělil a neuvedl ani žádné další skutečnosti či informace.

11. Následně vydal žalovaný žalobou napadené rozhodnutí ze dne 3. 1. 2023.

V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze

12. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu ke dni vydání tohoto rozsudku, a to vzhledem k účinnosti článku 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

13. Při jednání dne 22. 1. 2024 zástupkyně žalobce uvedla, že nelze souhlasit s tvrzením žalovaného o účelovém doplnění azylového příběhu, již v azylovém řízení žalobce poukázal na obavy z řádného prošetření jeho potíží uzbeckými bezpečnostními složkami; nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, opatřené důkazy nebyly řádně vyhodnoceny, žalobce by ohledně X. nemohl využít vnitrostátní ochrany, X., v Uzbekistánu rovněž panuje autoritářský režim, nelze tak zaručit dodržování žalobcových práv v případě návratu, existují důvody pro udělení humanitárního azylu, protože žalobce X.

14. Zástupce žalovaného sdělil, že s žalobou nesouhlasí, napadené rozhodnutí je zákonné, nebyly uvedeny žádné azylově relevantní důvody, žalobce se obával toliko soukromých osob, avšak neobrátil se s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány své vlasti, nelze tvrdit, že by mu bezpečnostní složky odmítly pomoc.

15. V průběhu jednání zástupkyně žalobce navrhla jako doplnění důkazů žalobcův účastnický výslech, na což soud nepřistoupil. Žalobce se měl příležitost dostatečně vyjádřit v průběhu celého azylového řízení, dále též v žalobě a jejím doplnění. Účastnický výslech taktéž nemá sloužit k doplnění tvrzení, má toliko konkrétní tvrzení prokazovat (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 2. 2014, č. j.: 6 As 147/2013 – 29), nebylo ale blíže specifikováno, jaká tvrzení měla (a reálně mohla) být účastnickým výslechem (v zásadě subsidiárním důkazním prostředkem) prokázána, zároveň v žádosti o mezinárodní ochranu je důkazní břemeno specificky rozděleno mezi žadatele a správní orgán, žadateli v zásadě postačí věrohodná výpověď; jak vysloveno výše, možností vyjádřit se měl žalobce dostatečně. Z uvedených důvodů shledal soud účastnický výslech žalobce nadbytečným, s tím, že za konkrétních okolností nemohl přispět k lepšímu objasnění věci. Žalobce následně za asistence tlumočnice sám sdělil, že vše, co by uvedl, se nijak neliší od toho, co již říkal.

16. V závěrečných návrzích zástupkyně žalobce navrhla napadené rozhodnutí zrušit, zástupce žalovaného naopak navrhl zamítnutí žaloby.

17. Podle ust. § 2 odst. 4 zákona o azylu pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

18. Podle ust. § 2 odst. 5 zákona o azylu ochranou před pronásledováním nebo vážnou újmou se rozumí zejména přiměřené kroky příslušných státních orgánů, strany nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území, směřující k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy zejména zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo vážnou újmu, za předpokladu, že je taková ochrana účinná, není pouze přechodná a cizinec k ní má přístup.

19. Podle ust. § 2 odst. 6 věty druhé zákona o azylu původcem pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.

20. Podle ust. § 12 písm. b) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude–li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

21. Podle ust. § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.

22. Soud předně uvádí, že napadené rozhodnutí neshledal nepřezkoumatelným ani nedostatečně odůvodněným. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, která souvisí s nedodržením požadavků kladených procesním právním předpisem na výrok a odůvodnění rozhodnutí. Ty jsou upraveny především v ust. § 68 odst. 2, 3 a § 90 s.ř. S nepřezkoumatelností je spojena i otázka, zda se správní orgán zabýval veškerými skutečnostmi rozhodnými pro posouzení věci. Rozhodnutí je tedy nepřezkoumatelné tehdy, není–li zřejmé, z jakých skutkových závěrů žalovaný vycházel, z jakých podkladů rozhodnutí tyto skutkové závěry učinil a jakými úvahami se řídil při hodnocení podkladů (vizte např. rozsudek NSS, č. j.: 6 Ads 87/2006–36). Z tohoto hlediska působí nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pakliže správní orgán v rozhodnutí neuvede podklady rozhodnutí, z nichž dovodil skutkové závěry (vizte např. rozsudek NSS, č. j.: 4 Azs 55/2003–51), či jestliže nevypořádal rozpory mezi shromážděnými podklady, tzn. nevysvětlil, proč upřednostnil podklady svědčící o určitém skutkovém závěru na úkor podkladů svědčících o odlišném skutkovém závěru (vizte např. rozsudek NSS, č. j.: 5 A 48/2001–47). Nepřezkoumatelnost zakládají též nedostatky spočívající v tom, že není zřejmé, jakou právní normu (popř. jaký právní předpis a v jakém časovém znění) správní orgán na věc aplikoval, jak tuto právní normu vyložil a z jakých důvodů má za to, že s ohledem na skutkové okolnosti daného případu na něj lze tuto normu aplikovat. Žádné pochybení ve vyjmenovaných aspektech nepřezkoumatelnosti přitom napadené rozhodnutí nezatěžuje.

23. Dále soud uvádí, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí řádně zabýval všemi důvody pro udělení mezinárodní ochrany upravenými v ust. § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu a dostatečně odůvodnil jejich nenaplnění. Rozhodnutí je řádně odůvodněno, skutkový stav byl zjištěn v uspokojivé míře, a to na základě shromážděných podkladů, které byly vyhodnoceny ve vztahu k žalobcově individuální situaci. Výroková část napadeného rozhodnutí je přesná a určitá, je z ní zřejmé, kdy, jak a kým bylo rozhodováno, uvedené údaje o žalobci jsou dostatečné k tomu, aby nebyly zaměnitelné s jinou osobou, samotný výrok jednoznačně konstatuje neudělení mezinárodní ochrany v žádné z jejích forem.

24. Žalobce založil svou žalobu především na obavách ze soukromých osob, přičemž podle žalobce žalovaný pochybil, jelikož nevzal v úvahu všechny okolnosti X. S tím se soud neztotožnil. Je to právě žalobce, kdo má v azylovém řízení břemeno tvrzení, žalovaný za něj není povinen domýšlet, jaké důvody jej k podání azylové žádosti vedly, žadatelé o mezinárodní ochranu musí vědět, proč o ni žádají a čeho se obávají. Takový závěr ohledně břemena tvrzení vyplývá rovněž z ustálené judikatury NSS, kdy již v právní větě k rozsudku ze dne 18. 12. 2003, č. j.: 5 Azs 22/2003–41, NSS seznal: „Povinností správního orgánu je zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení § 32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ 25. Obavy ze soukromých osob mohou být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze, pokud se žadatel nemůže obrátit s žádostí o pomoc na vnitrostátní orgány. Nepokusil–li se žadatel řešit své potíže se státními orgány své vlasti, nebude mu zpravidla moci být mezinárodní ochrana udělena (s výjimkou případů, kdy by pokus o vnitrostátní ochranu byl předem zjevně marný). Žalobce v poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ani při pohovoru dne 6. 9. 2022 nesdělil, že by se obrátil na policejní či jiné bezpečnostní složky s žádostí o ochranu, a ani nenaznačil, že by s orgány veřejné moci měl v minulosti jakékoli potíže. V rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j.: 3 Azs 48/2008–57, NSS dovodil, že „pronásledování i vážná újma mohou hrozit jak ze strany státu, tak ze strany nestátních původců – soukromých osob. Obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí (…) bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, kdy se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, [však] nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení azylu.“ (srov. také rozsudek NSS ze dne 6. 1. 2022, č. j. 5 Azs 61/2020–30). Nedůvěra stěžovatele ve státní orgány země původu neodůvodňuje absolutní rezignaci na využití prostředků ochrany, které poskytují. Lze odkázat na rozsudky ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003–49, ze dne 31. 3. 2004, č. j. 6 Azs 41/2004–67, a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004–49, č. 401/2004 Sb. NSS, nebo na aktuálnější usnesení NSS ze dne 17. 5. 2023, č. j. 1 Azs 57/2023–30, či ze dne 9. 5. 2023, č. j. 9 Azs 71/2023–26.“ 26. Ze shromážděných zpráv o zemi původu nevyplývá, že by obrácení se žalobce na bezpečnostní složky s žádostí o pomoc bylo zjevně bezúčelné; obavy z marnosti vnitrostátní ochrany přitom poprvé formuloval až v doplnění žaloby, s čímž spojil nové důvody – pomoc by mu byla odepřena kvůli X. Během pohovoru však žalobce nekontaktování policie odůvodnil toliko X. (s. 1 protokolu k pohovoru). Jeho tvrzení poprvé předestřená až v doplnění žaloby nelze shledat věrohodnými (navíc mu nic nebránilo je uvést již dříve, tj. v průběhu azylového řízení). Nelze též přehlédnout, že žalobce z vlasti vycestoval až více než X. po ojedinělém incidentu (došlo–li k němu X.), po uvedenou dobu pouze nevycházel ven v noci, ve dne ano; přesto k ničemu dalšímu nedošlo.

27. Dále se jeví zarážející rozpory ve vyjádřeních žalobce učiněných v rámci pohovoru dne 6. 9. 2022, neboť si žalobce nebyl jistý časovým zařazením svého napadení. Hovořil o přepadení v roce X., aby vzápětí uvedl X. Nejprve zmínil, že ho přepadl X.

28. Co se týče tvrzení o X., žalobce jej nepřednesl při poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu, do protokolu o pohovoru k žádosti ani kdykoli později v průběhu azylového řízení. Správní orgány nemohou a ani nesmí domýšlet, co chtějí účastníci řízení svými podáními sdělit. Také je třeba připomenout dispoziční zásadu, která se promítá i do řízení o žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Při uplatnění této zásady se řízení zahajuje z podnětu účastníka řízení, který má na daném řízení subjektivní zájem. Účastník ve svém návrhu určuje předmět řízení, kterým je správní orgán vázán. Tvrzení o X. je natolik významnou skutečností, že ovlivňuje vymezení předmětu řízení, kterým by se žalovaný zabýval. Žalovaný podle názoru soudu nepochybil, když se nevěnoval otázce X. Žalobce uvedenou obavu nesdělil ani v žalobě, pouze povšechně ji vyjádřil až v jejím doplnění, zprávy shromážděné o zemi původu obsažené ve správním spisu však žádné podobné obavy neodůvodňují, žalobce pak svá tvrzení ničím relevantním nedokládal, což po něm vzhledem k pozdní fázi, kdy o uvedené obavě začal hovořit, bylo namístě požadovat. Zároveň během pohovoru dne 6. 9. 2022 byl žalobce různě a opakovaně dotazován způsobem asociujícím případné obavy z X., nelze říci, že by k tomu otázky nesměřovaly, nikdy však jiné obavy než ze soukromých osob neuvedl.

29. Ohledně tvrzení žalobce o snaze setrvat v České republice z ekonomických důvodů soud podotýká, že fakt výrazně nižších výdělků v zemi původu nepředstavuje relevantní důvod pro udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Žalobcova sociální a ekonomická situace, jakož i jeho zdravotní stav mu umožňují, aby se navrátil do země původu a uspokojoval tam své životní potřeby výkonem závislé činnosti nebo samostatnou výdělečnou činností. Jak je zřejmé z Informace MZV ČR ze dne 3. 8. 2022, v Uzbekistánu dochází k postupnému uvolňování represivních opatření státu ve vztahu k občanům, kteří se museli z různých důvodů vrátit ze zahraničí do vlasti. Žalobce nebyl trestně stíhán, nebyl odpůrcem režimu ani kritikem státu z řad ochránců lidských práv, pročež mu ze strany státních orgánů nehrozí diskriminace, resp. nejsou u něj dány důvodné obavy z pronásledování ani skutečné nebezpečí vážné újmy pro jeho pobyt v zahraničí potažmo podání žádosti o mezinárodní ochranu.

30. U žalobce nebyly shledány důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by mu bylo možné udělit tzv. humanitární azyl, v Uzbekistánu žádná humanitární katastrofa nehrozí a žalobce je zdravý, práceschopný, svéprávný a v produktivním věku; X., může se vrátit do vlasti. Z ničeho nelze shledat ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky v případě žalobcova vycestování (ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, ve znění účinném do 30. 6. 2023); žalobce (poprvé až v doplnění žaloby) namítal porušení čl. 6 Úmluvy, aniž by tvrdil vedení jakéhokoliv řízení, v němž by mohl být čl. 6 Úmluvy porušen. Potenciální řízení, které by mělo být prostředkem vnitrostátní ochrany před soukromými osobami, pak bylo zhodnoceno výše souhrnně ve vztahu k § 12 a ostatním písmenům § 14a zákona o azylu; vzhledem k nyní projednávané věci jej proto nelze řadit pod subsidiární ust. § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu; v azylovém řízení pak žalobce obavy z porušení práva na spravedlivý proces nezmiňoval.

31. Lze taktéž souhlasit s označením Uzbekistánu za autoritářský režim, avšak to samo o sobě automaticky nepostačuje k udělení mezinárodní ochrany, rozhodování o mezinárodní ochraně je založeno na individuálním posouzení konkrétních případů. K nutnosti posuzovat azylový příběh případ od případu a nepřistupovat k paušálnímu hodnocení občanů příslušného, byť autoritářského, státu se vyslovil NSS již v právní větě k rozsudku ze dne 21. 7. 2005, č. j.: 3 Azs 303/2004 – 79: „Pokud žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné názory.“ Status Uzbekistánu coby autoritářské země tudíž k udělení mezinárodní ochrany žalobci nepostačoval.

32. Ze všech výše uvedených důvodů soud žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl.

33. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému náklady nevznikly.

34. Soud přiznal zástupkyni, která byla v této věci žalobci ustanovena soudem, odměnu za tři úkony právní služby podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. b), d) a g) (převzetí věci, doplnění žaloby a účast na jednání) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) po 3 100 Kč, tedy celkem 9 300 Kč. Dále jí byla přiznána náhrada hotových výdajů za dva úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu po 300 Kč; paušální náhrada tedy činí 900 Kč. Odměna zástupkyně nebyla zvýšena o částku odpovídající DPH, neboť nebylo prokázáno, že by byla v současnosti plátkyní DPH. Celková výše odměny zástupkyně tudíž činí částku 10 200 Kč. Částka bude zástupkyni vyplacena na účet, jehož číslo soudu sdělí (nejlépe obratem).

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalovaného IV. Obsah správního spisu V. Hodnocení věci Městským soudem v Praze