21 C 142/2023 - 163

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalovaným: 1) [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] 2) [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] obou zastoupených advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vyklizení bytu takto:

Výrok

I. Žalovaní jsou povinni vyklidit byt č. [hodnota] nacházející se v budově č. p. [Anonymizováno], jež je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] zapsaného u Katastrálního úřadu [Anonymizováno] [Anonymizováno], Katastrálního pracoviště [právnická osoba], v katastru nemovitostí obce [právnická osoba] a v katastrálním území [právnická osoba] [Anonymizováno], na listu vlastnictví č. [hodnota], a odevzdat jej žalobci, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení v částce 6 800 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 400 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení, a to pod ztrátou výhody splátek.

III. Ustanovené opatrovnici žalovaného 1) a zástupkyni žalované 2) se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 22 869 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se po žalovaných domáhal vyklizení bytu č. [hodnota] v budově č. p. [Anonymizováno] v [adresa] v [právnická osoba].

2. Účastníci uzavřeli [datum] nájemní smlouvu. Nájem byl sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum]. Následně byl prodloužen do 28. 2. 2023. K dalšímu prodloužení již nedošlo. Výzvou z 27. 2. 2023 žalobce žalovaným sdělil, že trvá na ukončení nájmu k 28. 2. 2023, a vyzval je k vyklizení a předání bytu. Nájem tak skončil uplynutím doby. Žalovaní byt stále užívají.

3. Žalovaní potvrdili, že 24. 3. 2022 uzavřeli nájemní smlouvu. Nájem byl sjednán na dobu určitou od [datum] do [datum] včetně možnosti jeho prodloužení (k němu poprvé došlo od 1. 9. 2022 do 28. 2. 2023). Proti nároku žalobce uplatnili následující okruhy námitek.

4. Za prvé žalovaným není známo, že by jim byla výzva z 27. 2. 2023 doručena. Žalobce to nedoložil.

5. Nájemní smlouva i § 2285 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, předpokládají, že výzva bude učiněna až poté, co nájem skončí. Výzva z 27. 2. 2023 byla učiněna před tvrzeným skončením nájmu (28. 2. 2023), tedy předčasně. Nájem byl proto prodloužen (do 31. 8. 2023).

6. Za druhé žalovaní brojí proti ujednání o prodloužení nájmu (bodu 3.2. nájemní smlouvy). Jde o zakázané, zneužívající ujednání [odkazují na § 2239, § 1814 odst. 2 písm. a) a § 1813 občanského zákoníku]. Proto k němu nelze přihlížet (nájem tak byl sjednán na dobu neurčitou). Ujednání popírá smysl nájmu spočívající v dlouhodobém uspokojování bytových potřeb. Žalovaní jsou slabší smluvní stranou, každých šest měsíců se ocitají v nejistotě ohledně prodloužení nájmu. K neprodloužení může dojít i bez uvedení důvodu (aniž by žalovaní porušili jakoukoliv povinnost), dobu trvání nájmu tak nejsou schopni ovlivnit. Taková situace je pro ně neúnosná. Jde o obcházení zákona (odkázali na § 2288 občanského zákoníku). V této souvislosti odkázali též na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích („krajský soud“) z 15. 1. 2020, č. j. 7 Co 1652/2019-120, a § 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

7. Za třetí uvedli, že se žalobce domáhal vyklizení bytu – který užívali na základě předchozí nájemní smlouvy z [datum] – již v roce [Anonymizováno]. Tehdy bylo řízení (vedené Okresním soudem v [právnická osoba] pod sp. zn. [spisová značka]) zastaveno, neboť žalovaní podepsali dohodu o uznání dluhu za užívání jedné další místnosti po dobu tří let zpětně. Tu však nemohli užívat (neměli k ní přístup). Zpřístupněna jim byla až přibližně šest měsíců před podáním žaloby, nadále ji však neužívali (a doposud neužívají), neboť je neobyvatelná. V této souvislosti poukázali též na nepřesné vymezení předmětu nájmu. Dohodu podepsali pod nátlakem a v tísni. Její text jim není znám. Její jediné vyhotovení nemají k dispozici. Dne 20. 3. 2023 byli nuceni podepsat listinu označenou jako Žádost, jíž dluh znovu uznali a požádali o jeho prominutí (popř. plnění ve splátkách). [Anonymizovaný odstavec]

9. Žijí v neustálém strachu, že nedojde k prodloužení nájmu. Od srpna 2022 nemohli pobírat příspěvek na bydlení, neboť jim společnost [právnická osoba] („společnost [právnická osoba]“) odmítla z důvodu dluhu na nájemném vydat potvrzení (Doklad o výši nákladů). Proto hradili nájemné se zpožděním. S písemnými podáními jim vždy někdo pomáhal (neumí ani obsluhovat počítač).

10. Nemají možnost zajistit si pro sebe a svá dvě vnoučata odpovídající bydlení. Bez náhradního bydlení a finančních prostředků se ocitnou „na ulici“. Výkon vlastnického práva žalobcem spočívající v ukončení nájmu uplynutím doby, resp. neprodloužením nájmu [nikoli z důvodu (hrubého) porušení povinností žalovanými], by tak byl realizován v rozporu s dobrými mravy s ohledem na [podezřelý výraz] situaci žalovaných.

11. Žalobce reagoval na výhrady žalovaných.

12. Za prvé uvedl, že výzva byla žalovaným odeslána 1. 3. 2023. Žalované 2) byla doručena 4. 3. 2023, žalovanému 1) později (fikcí).

13. Za druhé vyjasnil svou obecnou praxi. Nájmy sjednává na dobu určitou 6 měsíců (výjimečně 1 roku). Nájemní smlouvy obsahují ujednání, které je obdobou bodu 3.2. nájemní smlouvy (v podstatě jde o opis § 2285 občanského zákoníku). Není třeba uvádět důvody, pro něž nájem není prodloužen, ale v zásadě jej neprodlouží pouze tehdy, neplní-li nájemce své podstatné povinnosti (existuje-li z jeho strany podstatný dluh).

14. Žalovaní měli s žalobcem sjednán nájem již od roku 2011. Opakovaně uzavírali nájemní smlouvy (i pro různé byty). Všechny nájemní smlouvy obsahovaly ujednání, které je obdobou bodu 3.2. nájemní smlouvy.

15. Bod 3.2. nájemní smlouvy je v souladu s § 2285 občanského zákoníku, přičemž podmínkou jeho použití je neexistence dluhu na nájemném (odkázal na bod 3.4. nájemní smlouvy). Tento závěr je v souladu s rozsudkem krajského soudu č. j. [spisová značka]. Nemůže se proto jednat o zakázané, zneužívající ujednání. Povinnost obce poskytovat bydlení neplyne ze zákona, nýbrž jen z pravidel, které sama přijala (včetně úhrady nájemného, které je podstatně nižší než tržní nájemné).

16. V projednávané věci se domáhá vyklizení bytu, neboť jej žalovaní užívají bez právního důvodu. Upřesnil, že nájem neprodloužil zejména proto, že žalovaní řádně neplnili uznaný dluh a měli dluh na nájemném (odkázal též na bod 3.4. nájemní smlouvy). Posléze potvrdil, že (faktickým) důvodem byla existence dluhu na nájemném. Jen nehrazením nájemného žalovaní porušili povinnost zvlášť závažným způsobem (odkázal na § 2991 občanského zákoníku).

17. Dluh žalovaných specifikovaný ve výzvě z 27. 2. 2023 sestával z nesplacené části uznaného dluhu (ve výši [částka]) a dlužného nájemného za měsíce listopad 2022 až leden 2023. K 28. 2. 2023 žalovaní dlužili nájemné za čtyři měsíce (listopad 2022 až únor 2023) ve výši [částka]. V této souvislosti dodal, že náležitosti výzvy k opuštění bytu nejsou nijak specifikovány, podstatné je jen to, aby byla včas doručena (§ 2285 občanského zákoníku). Dále specifikoval, jaké částky žalovaní (ne)uhradili po 28. 2. 2023. V této souvislosti upozornil na to, že žalovaní v některých případech při úhradě neuvedli variabilní symbol nebo jej uvedli nesprávně (žalobcem pak byla částka zaúčtována poté, co se nesrovnalost vyjasnila), a dále na to, že část nájemného za měsíce červenec a září 2023 (a část dlužného úroku z prodlení) byla uhrazena z přeplatku za zálohy za služby (jednalo se totiž o nejméně zajištěný dluh, neboť ve vztahu k němu nebyla podána žaloba).

18. Pokud nájemce neurčí jinak, započítává plnění zpravidla na nejstarší dluh. Posléze však zmínil, že v takovém případě sám určí, na jaký nájem bude platba započtena.

19. K 30. 1. 2024 (ke dni vyhlášení rozsudku) činil (za předpokladu neuhrazení nájemného za měsíc leden 2024, které je splatné 31. 1. 2024) dluh žalovaných částku [částka] (bez úroku z prodlení). Sestává z dlužného nájemného (stále trvá i ve vztahu k nájemnému za měsíce listopad 2022 a únor 2023) a nesplacené části uznaného dluhu.

20. Za třetí potvrdil, že se domáhal vyklizení bytu již v roce 2021. Tehdy nebyl nájem prodloužen, neboť žalovaní neoprávněně užívali jednu další místnost. Ta jim nebyla po dohodě pronajímána již od roku 2014 (poté co se na základě vlastní žádosti přestěhovali z [adresa]) a nebyla předmětem nájmu. Poté, co jim byla svěřena do péče vnoučata, ji bez dohody začali užívat. Řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo zastaveno pro zpětvzetí žaloby, neboť žalovaní uznali svůj dluh. Současně došlo k uzavření nové nájemní smlouvy (z 24. 3. 2022), a to za podmínky řádného plnění uznaného dluhu a placení nájemného. Tvrzení o nátlaku odmítl.

21. Za čtvrté uvedl, že o výkonu práva v rozporu s dobrými mravy nemůže být řeč. Jen nehrazením nájemného žalovaní porušili povinnost zvlášť závažným způsobem. Dluh (na nájemném) stále narůstá. Užívání bytu po skončení nájmu je [podezřelý výraz]. Má též za to, že příjmy žalovaných (resp. jejich domácnosti) jsou vyšší, než deklarují.

22. Žalovaní reagovali na odpověď žalobce (a to k bodům Za druhé a Za čtvrté).

23. Žalovaní uhradili nájemné za prosinec 2022 již 10. 1. 2023 a za leden 2023 již 10. 2. 2023 (ve výši [částka]) a 6. 3. 2023 (ve výši [částka]). Posléze dodali, že dne 9. 1. 2023 uhradili ještě jedno nájemné ve výši [částka]. S odkazem na § 1933 odst. 1 občanského zákoníku mají za to, že nájemné za měsíce listopad 2022 až leden 2023 (s výjimkou částky [částka]) uhradili ještě před 27. 2. 2023. Ke dni podání žaloby (20. 3. 2023) žádný dluh na nájemném neexistoval. Při vkladu peněz je na dokladu vyznačeno jméno žalované 2), nebyla si vědoma, že se „nepropíše“ do výpisu z účtu žalobce.

24. Dále upozornili, že podmínky neprodloužení nájmu nejsou předvídatelné. I k 31. 8. 2022 měli dluh na nájemném a nájem byl prodloužen. Dodali, že podmínky bodů 3.2. a 3.4. nájemní smlouvy nebyly splněny. Nájemné bylo uhrazeno (viz bod 23 výše) a prodloužení nájmu nebylo nijak podmíněno plněním uznaného dluhu. I pokud by nedošlo k uhrazení nájemného dne 9. 1. 2023, není podmínka pro neprodloužení nájmu splněna (dlužili by jen jedno nájemné specifikované ve výzvě z 27. 2. 2023). Doplnili, že Rada žalobce žádným způsobem neprodloužení nezdůvodnila.

25. K pořadí úhrad odkázali na § 1933 odst. 1 a § 1932 odst. 2 občanského zákoníku. Žalobce nezapočítával plnění na nejstarší dluh (nejstarší dlužné nájemné), byť zajištění všech dluhů bylo stejné (totiž žádné).

26. Žalovaní ani neobdrželi potvrzení o započtení přeplatku. Nemohou tak mít přehled o tom, co již bylo uhrazeno a co nikoliv. Upozornili i na to, že v souvisejícím řízení vedeném Okresním soudem v [právnická osoba] pod sp. zn. [spisová značka] žalobce požaduje dlužné nájemné jen za měsíce listopad 2022 a únor 2023. V projednávané věci však trvá na tom, že k 28. 2. 2023 žalovaní dlužili i nájemné za měsíce prosinec 2022 a leden 2023. Ani žalobce tak nemá přehled o dluhu žalovaných.

27. Žalobce reagoval na odpověď žalovaných (a to k bodu Za druhé).

28. Dne 9. 1. 2023 žalovaní neuhradili nájemné. Listina, kterou předložili, není příjmovým dokladem. Jde pouze o předpis (podklad) o vyčíslení dluhu, na jehož základě je dluh poté uhrazen. II. Posouzení věci soudem II. A. Úvodní skutková zjištění 29. Žalobce je vlastníkem budovy (bytového domu) č. p. [Anonymizováno] (v [adresa] v [právnická osoba]), jež je součástí pozemku parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v katastrálním území [právnická osoba] [Anonymizováno] (viz informativní výpis z katastru nemovitostí). Účastníci sjednali nájem bytu č. [hodnota], který se v budově nachází [viz smlouva o nájmu bytu z [datum] („nájemní smlouva“)].

30. Nájem sjednali na dobu určitou (6 měsíců) od [datum] do [datum] (bod 3.1. nájemní smlouvy). Smlouva zároveň obsahuje ujednání o obnovení nájmu: Nájemní poměr je možné prodloužit ve smyslu § 2285 o dobu sjednanou v nájemní smlouvě nejdéle však o dobu šesti měsíců, a to za předpokladu splnění podmínek vyplývajících z této smlouvy, a pokud pronajímatele ve lhůtě tří měsíců ode dne skončení nesdělí písemně nájemci, aby byt opustil a předal pronajímateli. V tomto případě skončí nájemní poměr uplynutím sjednané doby. (bod 3.2. nájemní smlouvy; důraz v originále – pozn. soudu). V případě existence jakéhokoliv dluhu z titulu nájmu či záloh za služby spojené s užíváním bytu na straně nájemce je vyloučena možnost automatického prodloužení nájemního poměru dle čl. 3.2. této smlouvy v souladu a ve smyslu ustanovení § 2285 NOZ. (bod 3.4. nájemní smlouvy; důraz v originále – pozn. soudu). Bude-li rozhodnutí o nezájmu prodloužit nájemní vztah oznámeno v souladu s článkem III. odst. 3.2. této smlouvy druhé smluvní straně, skončí nájemní vztah uplynutím sjednané doby. (bod 6.2. nájemní smlouvy; důraz v originále – pozn. soudu).

31. Nájem byl obnoven v období od [datum] do [datum] (viz shodná vyjádření účastníků: vyjádření žalobce ze 7. 12. 2023, bod I., a vyjádření žalovaných z 15. 1. 2024, bod I.).

32. Žalovaní byli 27. 2. 2023 vyzváni k vyklizení bytu. Žalobce ve výzvě odmítl další obnovení nájmu. Žalovaným sdělil, že nájem skončil 28. 2. 2023 (uplynutím sjednané doby). A současně je upozornil, že dluží nájemné (včetně záloh za služby) za měsíce listopad 2022 až leden 2023 ve výši [částka], úrok z prodlení a dále část nesplaceného uznaného dluhu ve výši [částka] [viz výzva k vyklizení bytu po skončení nájmu z 27. 2. 2023 („výzva z 27. 2. 2023“)].

33. Žalované 2) byla výzva doručena dne 4. 3. 2023, žalovanému 1) dne 13. 3. 2023 [viz podací arch, dokumenty o sledování zásilek a závada adresovaná žalovanému 1); viz též bod 3.5. nájemní smlouvy]. II. B. K přípustnosti smluvního ujednání o době a obnovení nájmu 34. Soud se nejprve zabýval námitkou, zda sjednání nájmu na dobu určitou (včetně ujednání o obnovení nájmu) je zdánlivé, a proto by se k němu nemělo přihlížet. V jejím jádru stojí přesvědčení žalovaných o zneužívajícím charakteru (nezákonnosti) sjednání nájmu na krátkou (šestiměsíční) dobu určitou.

35. Soud úvodem připomíná, že právo bydlet (právo na přiměřené bydlení) je významným ústavním právem. Ústavní soud jej dovozuje především z čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Listina“) (viz nález Ústavního soudu z 25. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 2533/20, body 14 a 15).

36. Jelikož jde o sociální právo, nejde se jej dovolávat bezprostředně, ale pouze v mezích zákonů, které stanoví konkrétní podmínky jeho realizace; zákonné provedení jej však nesmí fakticky popřít (čl. 41 odst. 1 Listiny; viz též nález sp. zn. II. ÚS 2533/20, body 16 a 17, včetně zde citované judikatury). Na horizontální vztah mezi obcí (v samostatné působnosti) a nájemcem tak není přímo aplikovatelné (viz nález sp. zn. II. ÚS 2533/20, body 19 až 21).

37. Pokud jde o konkrétní zákonné provedení, žalovaní odkázali na § 35 odst. 2 obecního zřízení. Podle tohoto ustanovení je sice povinností obce zajistit uspokojení potřeb svých občanů (též) v otázce bydlení, míra uspokojení a konkrétní řešení je však ponecháno na jejím uvážení (viz nález sp. zn. II. ÚS 2533/20, bod 24). Obecná bytová politika je tak de facto ponechána na aktivitě obce (v samostatné působnosti; § 7 odst. 1 obecního zřízení). Je na jejím uvážení, jak s bytovým fondem (má-li nějaký) hospodaří a s jakou koncepcí k němu přistupuje (viz nález sp. zn. II. ÚS 2533/20, body 25 a 26).

38. V kontextu projednávané věci bližší zákonné provedení plyne (jen) z občanského zákoníku.

39. Klíčový je § 2235 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož: Zavazuje-li nájemní smlouva pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení tohoto pododdílu. Pododdílem se rozumí § 2235 až 2301 občanského zákoníku (hlava II, díl 2, oddíl 3, pododdíl 2).

40. Obecně platí, že lze nájem sjednat na dobu určitou i na dobu neurčitou (§ 2204 občanského zákoníku). Občanský zákoník dobu sjednání nájmu v § 2235 až 2301 nijak neomezuje. Naopak v § 2285 občanského zákoníku (jde o zvláštní úpravu k § 2230 občanského zákoníku) sjednání nájmu na dobu určitou předpokládá. Podle tohoto ustanovení platí: Pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.

41. Z uvedeného plyne, že je-li nájem bytu sjednán na dobu určitou, lze jej obnovit i konkludentně: tedy tak, že nájemce pokračuje v užívání bytu a pronajímatel proti tomu nic nenamítá. Pro projednávanou věc není podstatné, bylo-li by možné z citovaného ustanovení dovodit, že nájem na dobu určitou musí přesahovat tři měsíce (neboť jinak by doba uvedená ve větě první nedávala smysl; srov. i dobu jednoho měsíce v § 2230 odst. 1 větě první občanského zákoníku). Nájem byl totiž sjednán na dobu šesti měsíců.

42. Předvídá-li samotný zákon úpravu právního poměru, na níž se strany (pronajímatel a nájemci) dohodly, stěží mohou být tímto ujednáním zkrácena práva nájemců (žalovaných). Bylo-li by vůbec možné dovodit, že je takovýmto ujednáním ukládána nájemcům povinnost (viz § 2239 občanského zákoníku, jehož se žalovaní dovolávají), stěží může být – ze stejných důvodů – zjevně nepřiměřená. Jelikož § 2235 odst. 1 občanského zákoníku zakotvuje zvláštní ochranu nájemce, platí shora učiněný závěr i o obecných ustanoveních o ochraně spotřebitele (byla-li by vůbec použitelná), jichž se žalovaní dovolávají [§ 1813 a § 1814 odst. 2 písm. a) občanského zákoníku]. II. C. K výkladu smluvního ujednání o obnovení nájmu 43. Smluvní ujednání o obnovení nájmu (viz bod 30 výše), připouští dva možné výklady.

44. Podle prvního výkladu, na němž (přinejmenším zpočátku) stavěl svůj postup a svou argumentaci žalobce, má pronajímatel možnost nájem ne-obnovit (ne-prodloužit) z jakéhokoliv důvodu (popř. bez uvedení důvodu).

45. Podle druhého výkladu lze nájem ne-obnovit (ne-prodloužit) jen při nesplnění podmínek vyplývajících z této smlouvy (bod 3.2. nájemní smlouvy), resp. v případě existence jakéhokoliv dluhu z titulu nájmu či záloh za služby (bod 3.4. nájemní smlouvy).

46. Soud se přiklonil k druhému výkladu.

47. Při výkladu smluvního ujednání soud vyšel z úmyslu jednajícího (žalobce), který musel být druhé straně (žalovaným) znám (§ 556 odst. 1 věta první občanského zákoníku; viz též komentář k § 556 in MELZER, F., TÉGL, P. a kolektiv. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, především marg. 94 až 121).

48. Žalobce potvrdil, že jeho obvyklá praxe (od níž se v projednávané věci neodchýlil) spočívá v tom, že nájem uzavírá na dobu určitou a ne-obnovuje jej pouze v případě (zásadního) porušení povinností ze strany nájemců, především mají-li podstatný dluh (viz protokol z 18. 8. 2023, str. 2 a 3). Jeho úmysl plyne i z čl. II bodu 3. věty druhé uznání dluhu (viz dokument označený Uznání dluhu s dohodou o splátkách z 24. 3. 2022), jehož sjednání bezprostředně předcházelo uzavření nájemní smlouvy. Podle tohoto ujednání, žalovaní vzali na vědomí, že v případě nehrazení nájemného (na základě nájemní smlouvy z 24. 3. 2022) nedojde k obnovení nájmu. Nakonec žalobce svůj úmysl naplnil i tím, že nájem žalovaným neprodloužil, neboť nehradili nájemné (viz vyjádření z 25. 4. 2023, str. 2, protokol z 18. 8. 2023, str. 2, a vyjádření ze 7. 12. 2023, bod 1.3.).

49. Současně soud nepochybuje o tom, že úmysl žalobce byl žalovaným znám (popř. o něm alespoň museli vědět). Strany opakovaně uzavíraly nájemní smlouvy již od roku 2011 (viz vyjádření žalobce při jednání, protokol z 18. 8. 2023, str. 2; a vyjádření žalovaných z 15. 1. 2024, bod I.). Žalovaní věděli, že jsou smlouvy uzavírány na dobu určitou a že jsou povinni platit nájemné, jinak nájem bude ukončen. Ostatně právě proti tomu stavějí podstatnou část své obrany v projednávané věci (viz body 6 a 23 až 25 výše). A z téhož vědomí pramení i jejich vyjádření, že žijí v neustálém strachu, že nedojde k prodloužení nájmu (viz vyjádření z 21. 4. 2023, bod III.). Soud nepřehlédl, že žalovaní upozornili, že mají velké obtíže se čtením (a tím i porozuměním psanému textu). I pokud by tomu tak bylo, tak o zájmu žalobce na placení nájemného, jímž podmiňoval trvání nájmu, alespoň v těchto hrubých obrysech věděli.

50. Nadto shodný závěr potvrzuje i jazykový výklad smluvního ujednání. Návětí (dispozici) v bodu 3.2. nájemní smlouvy (nájemní poměr je možné prodloužit ve smyslu § 2285) je nutné vyložit v přímé návaznosti na § 2285 občanského zákoníku (shodně i vyjádření žalobce ze 7. 12. 2023, bod 1.4.). Jednak se jej přímo dovolává, jednak jej jako doplnění zákonného ustanovení i zjevně chápe, neboť v bodě 3.4. nájemní smlouvy se vysvětluje, že se jedná o možnost automatického prodloužení nájemního poměru dle čl. 3.2. této smlouvy v souladu a ve smyslu ustanovení § 2285 NOZ. Jelikož automatické prodloužení nájemního poměru je v § 2285 konstruováno jako nevyvratitelná právní domněnka (formulace platí, že), totéž platí i podle smluvního ujednání. Smluvní ujednání tak pouze doplňuje předpoklady jejího naplnění (předpoklady za nichž bude platit, že nájem je obnoven): nájemce pokračuje v nájmu (§ 2285 občanského zákoníku), pronajímatel jej nevyzve k jeho ukončení (§ 2285 občanského zákoníku, bod 3.2. nájemní smlouvy) a jsou splněny podmínky vyplývající z této smlouvy, resp. neexistuje jakýkoliv dluh z titulu nájmu či záloh za služby spojených s užíváním bytu na straně nájemce (body 3.2. a 3.4. nájemní smlouvy).

51. Z uvedeného tedy plyne, že smyslem ujednání je omezení (uvážení) pronajímatele (žalobce). O tom ostatně svědčí i samotná „existence“ ujednání. Při prvním výkladu by bylo nadbytečné, neboť pro (neomezené) uvážení pronajímatele (žalobce) by postačoval § 2285 občanského zákoníku. Strany se však od zákona odchýlily. I proto první výklad neobstojí. Mělo-li by totiž ujednání postrádat jakýkoliv normativní význam a být pouze informativním textem (bez právní relevance), šlo by o výklad, který by smluvní pravidlo popíral. Jinak řečeno: existuje-li více výkladů smlouvy, neobstojí ten, který by vedl k jeho vyprázdnění.

52. Pro úplnost soud poznamenává, že závěr soudu (nepřímo) potvrzuje i judikatura krajského soudu, který v obdobném případě (zjednodušeně řečeno) aproboval ujednání o obnovení nájmu, které je vázáno na řádné placení nájemného, avšak reproboval ujednání o ne-obnovení nájmu bez uvedení důvodu (viz rozsudek č. j. 7 Co 1652/2019-120, body 12 až 16). Uváděl-li v této souvislosti žalobce, že od doby rozhodnutí krajského soudu byl § 2235 občanského zákoníku novelizován, není jeho námitka důvodná: od 1. 1. 2014 (tj. od nabytí účinnosti občanského zákoníku) nebyl nijak změněn. Oba případy se týkaly téhož pronajímatele (žalobce) a obsahově obdobných ujednání o skončení nájmu bytu (viz rozsudek č. j. 7 Co 1652/2019-120, bod 13). Pro závěr krajského soudu současně nebylo jakkoli relevantní, že byl nájem sjednán právě na dobu tří měsíců (nikoli šesti měsíců jako v projednávané věci).

53. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že k ne-obnovení nájmu dojde, přestože žalovaní pokračují v nájmu, jestliže i) žalobce žalované vyzve, aby byt opustili, a ii) žalovaní nesplňují podmínky vyplývající z nájemní smlouvy, resp. nehradí nájemné a zálohy za služby (tj. porušují povinnost stanovenou nájemní smlouvou). Obě podmínky musejí být splněny současně (kumulativně). II. D. Aplikace obecných východisek na projednávaný případ 54. V projednávané věci nebylo nijak zpochybněno, že žalovaní pokračují v nájmu. Současně soud dospěl k závěru, že žalobce žalované vyzval k opuštění bytu (viz část II. D. 1. níže) a žalovaní neuhradili nájemné (viz část II. D. 2. níže). Nedošlo tak k obnovení nájmu.

55. Žaloba je proto důvodná. II. D.

1. K první podmínce 56. Žalobce žalované dne 1. 3. 2023 vyzval k opuštění bytu výzvou z 27. 2. 2023. Žalované 2) byla výzva doručena dne 4. 3. 2023, žalovanému 1) dne 13. 3. 2023 (viz body 32 a 33 výše).

57. Žalovaní namítali, že výzva byla sepsána (vyhotovena) jeden den před (tvrzeným) skončením nájmu (28. 2. 2023), tedy předčasně.

58. První podmínka není splněna, nevyzve-li žalobce (pronajímatel) žalované (nájemce) k opuštění bytu v období tří měsíců po dni, kdy měl nájem skončit (viz bod 3.2. nájemní smlouvy i § 2285 občanského zákoníku). Tedy, pokud je žalobce (pronajímatel) v tomto období pasivní.

59. Tak tomu v projednávané věci nebylo. Žalobce usiloval o skončení nájmu k 28. 2. 2023. Výzva byla žalovaným odeslána 1. 3. 2023 (viz poštovní arch z 1. 3. 2023) a byla jim doručena 4. a 13. 3. 2023 (viz body 33 a 56 výše). V období tří měsíců po dni, kdy měl nájem skončit, tak výzva od žalobce odešla a – především – žalovaným došla (viz § 570 odst. 1 občanského zákoníku). Den sepsání (vyhotovení) výzvy je proto zcela nerozhodný. První podmínka byla splněna.

60. Pro úplnost soud uvádí, že i doručení stejnopisu žaloby na vyklizení bytu se považuje za výzvu k opuštění bytu podle § 2285 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 19. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1082/2017). V projednávané věci byl stejnopis žaloby žalovaným doručen 17. 4. 2023 (viz doručenky přiložené k čl. 34 a 35 spisu). Žalovaní tak byli vyzváni k opuštění bytu v období tří měsíců po dni, kdy měl nájem skončit, opakovaně. II. D.

2. K druhé podmínce 61. Nájemné (včetně záloh za služby; dále jen „nájemné“) činí [částka] (viz body 5.1. a 5.2. nájemní smlouvy a evidenční list z 30. 3. 2022). Jeho výši žalovaní nijak nezpochybnili. Je splatné k poslednímu dni kalendářního měsíce, za nějž je placeno (bod 5.3. nájemní smlouvy).

62. Žalobce tvrdil, že k 28. 2. 2023 žalovaní dlužili nájemné za měsíce listopad 2022 až únor 2023. Žalovaní namítali, že bylo uhrazeno.

63. Soud dospěl k závěru, že k 28. 2. 2023 žalovaní neuhradili nájemné (přinejmenším) za měsíce listopad 2022, část ledna 2023 (ve výši [částka]) a únor 2023 (viz přehled uhrazených a dlužných částek k 29. 1. 2024). Proto i druhá podmínka byla splněna.

64. Obranu žalovaných soud neshledal důvodnou. V této souvislosti předesílá, že nemusí vyslovit podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument. Podstatné je, aby se vypořádal se všemi základními námitkami, což může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související [viz např. nález Ústavního soudu z 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (N 26/52 SbNU 247), bod 68]. K nájemnému za měsíce prosinec 2022 a leden 2023 65. Žalovaní zaplatili nájemné za prosinec 2022 v částce [částka] dne 10. 1. 2023 (viz pokladní doklad z 10. 1. 2023 a výpis z účtu z 10. 1. 2023). Za leden 2023 zaplatili nájemné v částce [částka] dne 10. 2. 2023 (viz pokladní doklad z 10. 2. 2023 a výpis z účtu z 10. 2. 2023) a v částce [částka] dne 6. 3. 2023 (viz pokladní doklad z 6. 3. 2023, výpis z účtu z 6. 3. 2023 a potvrzení o platbě z 6. 3. 2023).

66. Žalobce měl za to, že nájemné za prosinec 2022 bylo uhrazeno dne 6. 3. 2023 a nájemné za leden ve dnech 6. 3. 2023 (v částce [částka]) a 15. 3. 2023 (v částce [částka]) (viz přehled uhrazených a dlužných částek k 18. 8., 18. 10., 7. a 8. 12. 2023 a 29. 1. 2024). Byť si byl (zpětně vědom), že žalovaní nájemné uhradili dříve (viz přehled přijatých plateb za období od 5. 11. 2021 do 9. 10. 2023 a od 10. 1. 2022 do 29. 11. 2023).

67. Důvodem později učiněného „zaúčtování“ bylo to, že žalovaní při platbě nájemného vkladem na účet (v rozporu s bodem 5.6. nájemní smlouvy) neuvedli variabilní symbol (nebo jej neuvedli správně). Domnívali se patrně, že postačí, je-li na pokladním dokladu uvedeno jméno žalované 2); nebyli si vědomi, že se „nepropíše“ do výpisu z účtu žalobce.

68. O výše uvedené závěry (viz body 65 až 67) není mezi účastníky sporu. Spor panuje ohledně toho, kdo nese negativní důsledky neuvedení variabilního symbolu při platbě nájemného.

69. Tímto sporem se soud v projednávané věci nezabýval. I pokud by totiž dal žalovaným v tomto ohledu za pravdu, nemohli by být v řízení úspěšní (viz body 71 až 93 níže). Úkolem soudu je poskytovat ochranu právům, nikoli řešit (akademické) otázky, které nemají žádný vliv na řešení (výsledek) sporu.

70. Na okraj soud poznamenává, že výše uvedené závěry (viz body 65 až 67) též vysvětlují, proč žalobce v souvisejícím řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] požaduje zaplatit nájemné (jen) za měsíce listopad 2022 a únor 2023, ale v projednávané věci trvá na tom, že k 28. 2. 2023 žalovaní dlužili nájemné i za měsíce prosinec 2022 a leden 2023. K úhradě nájemného dne 9. 1. 2023 71. Žalovaní tvrdili, že nad rámec úhrad, které uváděl žalobce, zaplatili (v hotovosti) nájemné v částce [částka] i 9. 1. 2023. To mělo být určeno k úhradě nájemného za leden 2023. S odkazem na výše zmíněné platby 10. 1., 10. 2. a 6. 3. 2023 (viz bod 65 výše) měli za to, že v souladu s § 1933 odst. 1 občanského zákoníku uhradili nájemné za měsíce listopad 2022 až leden 2023 (s výjimkou částky [částka]) před 27. 2. 2023.

72. Na podporu svého tvrzení žalovaní předložili listinu z 9. 1. 2023. Na této listině je uvedeno jméno žalovaného 1), variabilní symbol [var. symbol], částka [částka], období 1/23 a je podepsána k 9. 1. 2023.

73. Soud dospěl k závěru, že z této listiny (jejího obsahu) nijak neplyne, že by žalovaní částku [částka] dne 9. 1. 2023 uhradili. Současně tato listina není příjmovým dokladem, který by byl (ve stejném období) žalobcem (resp. společností [právnická osoba]) standardně vystavován při úhradě nájemného v hotovosti (viz např. příjmový doklad z 15. 3, 22.

3. či 17. 5. 2023). Toho by si ostatně měli být žalovaní vědomi, neboť obdobný příjmový doklad z 18. 8. 2021 soudu sami předložili. Soud se proto z těchto důvodů ztotožnil s vysvětlením žalobce, který potvrdil, že listinu podepsala zaměstnankyně společnosti [právnická osoba], avšak slouží pouze k předpisu dluhu, a je tak podkladem jeho následné hotovostní úhrady (viz protokol z 8. 12. 2023, str. 2 a 3).

74. Pokud žalovaní i v této souvislosti upozornili, že mají velké obtíže se čtením (a tím i porozuměním psanému textu), nemůže jim být (jen proto) ku prospěchu, předkládají-li na svou podporu listinu, z níž neplyne tvrzení, které se snaží prokázat. K nájemnému za měsíce listopad 2022, část ledna 2023 (ve výši [částka]) a únor 2023 75. Jinou námitku – pokud jde o úhradu (zaplacení) nájemného – žalovaní nevznesli.

76. Soud tedy dospěl k závěru, že k 28. 2. 2023 žalovaní neuhradili nájemné (přinejmenším – viz body 65 až 70 výše) za měsíce listopad 2022, část ledna 2023 (ve výši [částka]) a únor 2023 (viz přehled uhrazených a dlužných částek k 29. 1. 2024). Nesplnili tak svou základní povinnost (§ 2201 občanského zákoníku), na níž (nadto) smluvní ujednání výslovně pamatovalo (viz bod 3.4. nájemní smlouvy).

77. Žalovaní dále namítali, že nájemné za měsíc únor 2023 nebylo zmíněno ve výzvě z 27. 2. 2023.

78. Jelikož nájemní smlouva neklade na výzvu k opuštění bytu žádné obsahové nároky, nemusí nezbytně nutně obsahovat ani konkrétní důvody, pro něž nedošlo k obnovení nájmu. Tím spíše jej nemusejí obsahovat výstupy z jednání (zápisy, usnesení) orgánu žalobce (např. rady). Odporovalo by však základním zásadám soukromého práva (§ 3 a 12 občanského zákoníku), pokud by žalobce (pronajímatel) žalované (nájemce) s těmito důvody neseznámil. Žalovaným (nájemcům) tedy musí být zaručena reálná možnost bránit svá práva, a to případně i před soudem.

79. V projednávané věci žalobce ve výzvě z 27. 2. 2023 ne-obnovení nájmu (fakticky) odůvodnil dlužným nájemným za měsíce listopad 2022 až leden 2023. O důvodu, který spočíval v dlužném nájemném za měsíc únor 2023, byli žalovaní konkrétně informováni při jednání dne 18. 8. 2023 (viz protokol z 18. 8. 2023 a přehled uhrazených a dlužných částek k 18. 8. 2023, který byl při jednání proveden k důkazu). Následně žalovaní měli možnost vnést na svou podporu argumenty až do vyhlášení rozsudku (30. 1. 2024), a to nejen písemně, ale též ústně v průběhu třech dalších jednání. Prostor pro reálnou obranu žalovaných tak byl v tomto kontextu zcela dostatečný.

80. Nad rámec soud podotýká, že i pokud by dospěl k závěru, že relevantní důvody musejí být sděleny již ve výzvě k opuštění bytu, žalovaní by k 28. 2. 2023 stále dlužili nájemné za měsíce listopad 2022 a část ledna 2023 (ve výši [částka]). I tím by nakonec žalovaní porušili základní povinnost stanovenou nájemní smlouvou – hradit nájemné.

81. Nad rámec projednávané věci soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se nezabýval tím, zda nesplnění jakýchkoliv (i na první pohled nepodstatných) podmínek nájemní smlouvy skutečně může odůvodnit ne-obnovení nájmu. Tato otázka nebyla pro posuzovaný případ relevantní, neboť žalovaní nesplnili základní povinnost, na níž smlouva výslovně pamatovala (viz bod 3.4. nájemní smlouvy).

82. Žalovaní poukazovali též na to, že postup žalobce není předvídatelný, neboť k 31. 8. 2022 dlužili nájemné za srpen 2022, a i přesto byl nájem prodloužen. Toto nájemné však bylo uhrazeno již 14. 9. 2022 (tedy 14 dní po splatnosti; viz přehled uhrazených a dlužných částek k 29. 1. 2024). S rozhodnutím žalobce ne-obnovit nájem po 28. 2. 2023 proto, že podle jeho přesvědčení žalovaní neuhradili čtyři nájemné, tak není tento postup v rozporu. Ostatně k obnovení nájmu dojde, je-li nájemce aktivní a pronajímatel pasivní. Záleží tedy (mimo jiné) na pronajímateli (žalobci), zda se rozhodne v mezích smluvního ujednání (viz část II. C. výše) vyzvat nájemce (žalované) k opuštění nájmu. Je proto na jeho uvážení, zda nájem obnoví i přesto, že žalovaní dlužili nájemné (může zohlednit např. to, že jej dodatečně uhradili). Porušení povinnosti ze strany nájemců (žalovaných) však v žádném případě nemůže založit jejich legitimní očekávání (§ 6 odst. 2 občanského zákoníku). II. D.

3. Ke zbývajícím otázkám 83. Žalobce spatřoval porušení povinnosti žalovanými i v tom, že nehradili dluh za užívání jedné další místnosti. Tento dluh, který předcházel uzavření nájemní smlouvy, žalovaní uznali (viz dokument označený Uznání dluhu s dohodou o splátkách z 24. 3. 2022). Uznání dluhu však v řadě ohledů rozporují.

84. Soud se touto otázkou nezabýval, neboť její řešení nemá žádný vliv na výsledek sporu (shodně viz bod 69 výše). Neuhrazení nájemného za měsíce listopad 2022, část ledna 2023 (ve výši [částka]) a únor 2023 je totiž dostatečným důvodem k ne-obnovení nájmu (ke splnění druhé podmínky).

85. Pro úplnost soud uvádí, že z ujednání nájemní smlouvy (viz bod 30 výše) plyne, že důvodem pro ne-obnovení nájmu může být pouze porušení povinností plynoucích z nájemní smlouvy (z 24. 3. 2022). Žalobcem tvrzené porušení jiné povinnosti – neuhrazení pohledávky za neoprávněné užívání jedné místnosti, které mělo předcházet sjednání nájmu, – proto nemůže být důvodem pro ne-obnovení nájmu. Ostatně i z čl. II. bodu 3. věty druhé uznání dluhu z 24. 3. 2022 (jehož se žalobce v této souvislosti dovolával) plyne, že k obnovení nájmu nedojde pouze v případě nehrazení nájemného. Na okraj k tomu soud poznamenává, že tvrzení žalobce, že obnovení nájmu v uznání dluhu z 24. 3. 2022 podmínil i úhradou uznaného dluhu [viz vyjádření z 18. 10. 2023, bod 2. a), a vyjádření ze 7. 12. 2023, bod. 1. 5.), nemá v textu uznání žádnou oporu. [Anonymizovaný odstavec]

87. Aniž by soud jakkoliv snižoval nelehkou životní situaci žalovaných, příčinou výkonu práva žalobce na vyklizení bytu je neplacení nájemného ze strany žalovaných. Obnovení nájmu tak bylo (v tomto kontextu) v jejich rukách. Sama svízelná životní situace nemůže být důvodem pro nevyhovění žalobě. Žalovaní si byli vědomi toho, že nájem musejí hradit (sami tuto povinnosti nijak nezpochybnili a nájemné ostatně po mnoho měsíců hradili; viz např. přehled přijatých plateb za období od 10. 1. 2022 do 29. 11. 2023). Přestože upozorňovali na to, že mají obtíže se čtením a psaním (a nedokončili ani základní vzdělání), byli si zjevně schopni obstarat pomoc (o tom svědčí jejich vyjádření z 21. 4. 2023 i to, že kontaktovali v této věci spolek [právnická osoba]., viz vyjádření z 6. 12. 2023). Pokud měli obtíže s pobíráním sociálních dávek, bylo s ohledem na výše uvedené v jejich silách usilovat o zjednání nápravy (tvrdili-li, že příspěvek na bydlení nemohou pobírat, neboť jim společnost [právnická osoba] odmítla vydat potvrzení z důvodu dluhu na nájemném za srpen 2022, nevysvětlili, proč o potvrzení nežádali po 14. 9. 2022, kdy nájem uhradili, viz bod 82 výše; nehledě na to, že toto tvrzení poprvé uplatnili až 6. 12. 2023, tedy po koncentraci řízení, viz protokol z 18. 8. 2023). Totéž platí i o jejich povědomí o tom, jaké nájemné a v jaké výši uhradili (viz ostatně dokument označený Doložená platební morálka Horvátových, který sami předložili).

88. Jinak řečeno, životní situace žalovaných nemůže (sama o sobě) „ospravedlnit“ to, že nehradili nájemné, a nemůže ani zabránit výkonu práva ze strany žalobce. Žalovaní měli a mohli (byli schopni) řešit svou situaci dříve. Jedná-li se o zcela základní povinnosti (jako hrazení nájemného), lze to od nich požadovat (viz též § 4 odst. 1 občanského zákoníku).

89. Současně soud nepřehlédl, že žalovaní po 23. 11. 2022, kdy zaplatili nájemné za měsíc říjen 2022, uhradili žalobci částku ve výši [částka] (viz přehled přijatých plateb za období od 10. 1. 2022 do 29. 11. 2023; v částce [částka] se jednalo o zápočet přeplatku). Nicméně ke dni vyhlášení rozsudku (30. 1. 2023) byli žalovaní povinni zaplatit nájemné v celkové výši [částka]; jde o nájemné za období od listopadu 2022 do prosince 2023; viz též přehled uhrazených a dlužných částek k 29. 1. 2024).

90. I pokud by soud uvažoval o zohlednění dodatečného uhrazení nájemného (po 28. 2. 2023), mohl by tak učinit právě pouze při úvaze o tom, je-li výkon práva ze strany žalobce zneužitím práva, popř. je-li v rozporu s dobrými mravy [přiměřeně srov. komentář k § 2291 in HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, marg. 7]. Jelikož však dluh žalovaných i nadále narůstal, nedali soudu sami žalovaní pro tuto úvahu žádný prostor.

91. Tento závěr platí obdobně i v kontextu toho, že se žalobci nepodařilo vysvětlit, proč plnění, která obdržel po 23. 11. 2022 ve výši [částka], nebyla (přinejmenším zčásti – tedy neurčili-li žalovaní jinak) započtena v souladu s § 1933 odst. 1 a 1932 odst. 2 občanského zákoníku na nejstarší dlužné nájemné (jistinu) (to se týká v první řadě přeplatku ve výši [částka], o němž žalobce žalované patrně ani neinformoval).

92. Nad rámec projednávané věci soud v této souvislosti uvádí, že i pokud by žalované shora uvedené argumenty nepřesvědčily, a měli za to, že došlo k obnovení nájmu o dalších šest měsíců do 31. 8. 2023, činil by dluh žalovaných k tomuto dni [částka] [žalobce k tomuto dni obdržel plnění ve výši [částka] (viz přehled přijatých plateb za období od 10. 1. 2022 do 29. 11. 2023), ale žalovaní byli povinni zaplatit nájemné v celkové výši [částka]; nájemné za období od listopadu 2022 do srpna 2023)]. K tomuto dni by tedy žalovaní porušovali svou povinnost zvlášť závažným způsobem, což by bylo důvodem pro výpověď nájmu bez výpovědní doby (viz § 2291 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Jelikož i dříve zahájené řízení o vyklizení bytu, které pokračuje ke dni, kdy měl nájem uplynutím doby skončit, nahrazuje písemnou výzvu k opuštění bytu podle § 2285 občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), nebylo by o splnění druhé podmínky pochyb i tehdy, kladli-li by na ni žalovaní stejné nároky jako na případ podle § 2291 občanskému zákoníku. Za této situace by sice nájem skončil k 31. 8. 2023, žaloba by však byla i přesto důvodná.

93. Byť tak budou žalovaní od nynějška patrně odkázáni na pomoc rodiny, popř. charity, dobrovolníků nebo neziskových organizací, není v možnostech soudu tento důsledek v tomto řízení zvrátit. To však neznamená, že by stát (popř. obec) měl na osud žalovaných (resp. osob v obdobném postavení) rezignovat. Naopak by měl situacím, které vyústily v tento spor, aktivně předcházet (viz body 95 až 97 níže).

III. Závěr a náklady řízení K věci samé

94. S ohledem na shora uvedené soud dospěl k závěru, že je žaloba důvodná. Proto jí vyhověl.

95. Nad rámec projednávané věci soud konstatuje, že nedostatečná dostupnost (sociálního) bydlení je vážný systémový problém. K jeho (systémovému) řešení je nezbytně nutné přijmout zákon o sociálním bydlení, který by obcím stanovil konkrétní podmínky k zajištění bydlení potřebným a zranitelným osobám (viz důrazný apel Ústavního soudu v nálezu sp. zn. II. ÚS 2533/20, body 27 až 30, včetně komparativní analýzy v bodech 32 až 37, a body 38 a 39). Jde o závazek, který stát v současnosti porušuje (viz nález sp. zn. II. ÚS 2533/20, bod 30).

96. V této souvislosti a v kontextu projednávané věci soud apeluje na stát, aby při naplnění svého závazku dbal též na zajištění stability sociálního bydlení. S tímto požadavkem je neslučitelná možnost sjednání nájmu na krátkou opakující se dobu určitou, která je bohužel v současnosti po právu. Sociální bydlení musí zajistit jistější postavení, než které (nyní) nabízí soukromý sektor, v němž se: „[s]e smlouvou na rok … žije tak, že se zabydlíte, půl roku se na to snažíte nemyslet a druhý půlrok už se vám svírá žaludek, čas se rychle překulí a vy nevíte, jestli zase nebudete balit.“ [SVOBODOVÁ, I. Mé bydlení a komunismus. Respekt, ročník XXXV, č. 2 (8.–14. 1. 2024), str. 11]. I žalovaní zdůraznili, že žijí v neustálém strachu, že jim žalobce neprodlouží nájem (viz podání z 21. 4. 2023, bod III.). Tím nemá být řečeno, že by mělo být trpěno neplacení (adekvátně stanoveného) nájemného. Občanský zákoník však již nyní stanoví pro takový případ pravidla, která podstatně šetrněji a vyváženěji chrání legitimní protichůdné zájmy pronajímatele i nájemce (§ 2286 až 2291 občanského zákoníku).

97. V současné době jsou potřebné a zranitelné osoby ponechány v péči charity, dobrovolníků, neziskových organizací a obcí (viz nález sp. zn. II. ÚS 2533/20, bod 30, 39 a 41). I v tomto výčtu nicméně obce vybočují (již proto, že jsou veřejnoprávními korporacemi). Lze proto na žalobce apelovat, aby – i bez zákona o sociálním bydlení a přes nepopiratelnou snahu – přistupoval i v současných podmínkách k řešení tohoto úkolu ještě promyšleněji a citlivěji. Ke lhůtě k plnění 98. Pokud jde o lhůtu k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku I. (žalobní nárok) ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku.

99. Soud dospěl k závěru, že je v projednávané věci namístě stanovit delší lhůtu k plnění (v obdobné věci shodně viz též rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 1. 2022, č. j. 13 Co 367/2021-56, body 10 a 11). Vyšel především ze [podezřelý výraz] Nic z toho žalobce nezpochybnil.

100. Během tří měsíců od právní moci rozsudku budou mít žalovaní dostatek času, aby vyhledali pomoc s bydlením u rodiny, popř. charity, dobrovolníků nebo neziskových organizací. Na žalobci lze současně spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva o tuto dobu odložila. To platí tím spíše, že v řízení nevyšlo najevo, že by žalobce byt bezodkladně potřeboval. O tom svědčí i to, že jej po dlouhou dobu žalovaným pronajímal jen zčásti (jedna místnost zůstávala zcela nevyužitá). Ke zbývajícím procesním otázkám 101. Pro úplnost soud uvádí, že provedl i důkazy – výpisem ze zápisu schůze Rady žalobce z 27. 2. 2023, smlouvou o nájmu bytu z [datum] (viz protokol z 18. 8. 2023, str. 3 a 4); evidenčním listem z 10. 8. 2020, žádostí z 20. 3. 2023, fotografiemi jedné místnosti bytu (viz protokol z 27. 10. 2023, str. 3); příjmovými doklady z 18. 8. 2021, 23. 9. 2021, 11. 10. 2021, 5. 11. 2021, 18. 11. 2021, 23. 11. 2022, 26. 7. 2023, 28. 8. 2023 a 9. 10. 2023, výpisem z účtu z 28. 6. 2023 (viz protokol z 8. 12. 2023, str. 1 a 2) – neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

102. Dále soud dodává, že neprovedl důkazy přílohami č. 3, 4 a 6 nájemní smlouvy, domovním řádem a průkazem energetické náročnosti budovy a zvýšením nájemného u městských bytů z 18. 3. 2019 (viz protokol z 18. 8. 2023, str. 3 a 4). Tyto důkazy byly nadbytečné, neboť se míjely s podstatou projednávané věci.

103. Nakonec soud uvádí, že od provedení důkazů účastnickými výslechy a spisem sp. zn. [spisová značka] žalobce upustil (viz protokol z 18. 8. 2023, str. 3 a 4). K nákladům řízení 104. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, který měl ve věci plný úspěch, přiznal náhradu nákladů v plné výši. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč (viz čl. 29 spisu) a z paušální náhrady ve výši 1 800 Kč.

105. Žalobce učinil v řízení devět úkonů právní služby, kterými jsou: i. výzva k plnění z 27. 2. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu („vyhláška o paušální náhradě“)], ii. žaloba z 20. 3. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky o paušální náhradě], iii. replika z 25. 4. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky o paušální náhradě], iv. účast na jednání před soudem 18. 8. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky o paušální náhradě], v. písemné podání z 18. 10. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky o paušální náhradě], vi. účast na jednání před soudem 27. 10. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky o paušální náhradě], vii. písemné podání ze 7. 12. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky o paušální náhradě], viii. účast na jednání před soudem 8. 12. 2023 [§ 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky o paušální náhradě] a ix. účast na jednání před soudem 30. 1. 2024 [§ 1 odst. 3 písm. c) vyhlášky o paušální náhradě]. Za každý z těchto úkonů náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky o paušální náhradě). Žalobce požádal o náhradu nákladů jen za šest úkonů (viz protokol z 30. 1. 2024, str. 1), ve zbytku se tedy práva na náhradu vzdal. Náleží mu proto částka 1 800 Kč.

106. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 6 800 Kč (5 000 + 1 800). Tuto částku jsou žalovaní povinni žalobci zaplatit společně a nerozdílně. [Anonymizovaný odstavec]

108. Výši jedné splátky soud stanovil v částce 400 Kč. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na tvrzenou výši příjmů žalovaných) mělo být v jejich silách ji splácet. To platí i přesto, že plnění ve splátkách může být jen s ohledem na existující dluh na nájemném pro žalované obtížné. Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaných stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jejich dluh, který jsou povinni splnit.

109. Soud dodává, že při stanovení plnění ve splátkách jde o výjimku z pravidla, podle něhož se má dluh plnit do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Splátky tuto lhůtu prodlužují. Soud proto musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, včetně tam citované judikatury, nebo komentář k § 160 in JIRSA, J. a kol. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. § 79–180 občanského soudního řádu. 3. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019). Soud v této souvislosti přihlédl k relativně nízké částce dlužné částky. Stanovení splátek oddálí uspokojení žalobce po dobu, která je přiměřená (17 měsíců) a kterou lze po něm spravedlivě požadovat. Jinak řečeno, stanovením splátek nedojde k neúměrnému zvýhodnění žalovaných na úkor žalobce.

110. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (důchod je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná v měsíci následujícím po právní moci tohoto rozsudku. Nesplnění jakékoliv jedné splátky je spojeno se ztrátou výhody splátek, v takovém případě tedy žalobce může požadovat celou rozsudkem přiznanou částku. K odměně ustanovené opatrovnice a zástupkyně žalovaných 111. Žalovaným byla ustanovena advokátka jako opatrovnice a zástupkyně pro řízení (dále jen „zástupkyně“; viz usnesení č. j. 21 C 142/2023-57). Její hotové výdaje a odměnu za zastupování platí stát (§ 140 odst. 2 věta první o. s. ř.).

112. Zástupkyně učinila v řízení deset úkonů právní služby, kterými jsou: i. první porada s klienty včetně převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif); zástupkyně nedoložila soudu konání první porady, soud dospěl k závěru, že jí odměna za tento úkon náleží s přihlédnutím k tomu, že nahlížela do spisu (viz záznam na čl. 59 spisu; srov. též např. rozsudek Nejvyššího správního soudu z 3. 3. 2022, č. j. 8 Ads 220/2020-50, bod 19)], ii. vyjádření k žalobě z 12. 7. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], iii. účast na jednání před soudem 14. 7. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], iv. účast na jednání před soudem 18. 8. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], v. účast na jednání před soudem 27. 10. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], vi. doplnění tvrzení a důkazů z 15. 11. 2023 a 6. 12. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], vii. další porada s klienty z 28. 11. 2023 [viz záznam na čl. 154 spisu; § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], viii. účast na jednání před soudem 8. 12. 2023 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], ix. písemný závěrečný návrh z 15. 1. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] a x. účast na jednání před soudem 30. 1. 2024 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], Za každý úkon právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 2 400 Kč [§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a § 12 odst. 4 advokátního tarifu, tj. 1 500 x 0,8 x 2], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupkyně žádala odměnu (a hotové výdaje) jen za sedm úkonů právní služby (viz protokol z 30. 1. 2024, str. 1), ve zbytku se tedy svého práva vzdala. Náleží jí proto částka 18 900 Kč. Zástupkyně osvědčila, že je plátkyní DPH (viz čl. 158 spisu), k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 3 969 Kč [(2 400 + 300) x 7 x 0,21].

113. Zástupkyni žalovaných se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 22 869 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam).

114. O náhradě nákladů řízení, které platí Česká republika (stát) z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích, rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 148 odst. 1 o. s. ř. Žalovaní nebyli v řízení úspěšní. Jelikož však splňují předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz též usnesení č. j. 21 C 142/2023-57), nemá stát proti nim právo na náhradu nákladů řízení (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení