21 C 200/2024 - 32

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 13 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] v pravidelných měsíčních splátkách ve výši [částka] splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku ve výši [částka] a 24,12 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a úroku z prodlení ve výši [částka] a 11,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalobkyni se vrací přeplatek soudního poplatku ve výši [částka], který jí bude vyplacen z účtu Okresního soudu v Českých Budějovicích ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jejího zástupce.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

1. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [Anonymizováno]) s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [tel. číslo] („smlouva o úvěru“), na jejímž základě mu poskytla peněžní prostředky ve výši [částka]. Žalovaný peněžní prostředky čerpal, sjednané splátky však neuhradil (uhradil celkem částku [částka]). Pohledávka byla postoupeny žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatky, úrok a úrok z prodlení.

2. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

4. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávky za žalovaným žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek z [datum], včetně přílohy). Žalovanému bylo postoupení pohledávek oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávek z [datum]).

5. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

9. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

10. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

11. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

12. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

13. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

14. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

15. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

16. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

17. V projednávané věci uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného odkázala žalobkyně na žádost o úvěr (z [datum]). Z ní dovozuje, že měsíční příjem žalovaného (ze starobního důchodu) činil [částka] a měsíční výdaje žalovaného činily [částka].

18. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného nejsou dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz přípis z [datum] na čl. 14 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz podání z [datum] na čl. 29 spisu). Pro úplnost soud dodává, že pokud žalobkyně žádala, aby pro takový případ bylo jednání odročeno, k takovému úkonu soud nepřihlíží (§ 41a odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a žádné další důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z [datum]).

19. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

20. Při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházela (právní předchůdkyně) žalobkyně z tvrzení žalovaného (viz žádost o úvěr). Z výše uvedeného však plyne, že tyto údaje je potřeba podepřít doklady, přičemž v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní). Je nabíledni, že soud může posoudit splnění povinnosti (právní předchůdkyně) žalobkyně pouze tehdy, pokud na podporu svých tvrzení tyto doklady (popř. jiné důkazy) označí (předloží).

21. Žalobkyně sice odkázala na žádost o úvěr, z níž plyne, že (právní předchůdkyně) žalobkyně ověřila příjmy a výdaje žalovaného z výměru důchodu (rozhodnutí o přiznání dávky) a poštovních poukázek Jelikož však přes výzvu soudu nesplnila povinnost na podporu tvrzení ohledně příjmů žalovaného tyto (či jiné) důkazy označit, jde to k její tíži. V tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

22. Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak (její právní předchůdkyně) dospěla k závěru, že výdaje žalovaného činily [částka]. Nadto pokud žalobkyně uvádí, že žalovaný žil v nájmu a současně vychází ze zmíněné částky měsíčních výdajů, sama své závěry zpochybňuje. Ani v tomto směru (s touto) argumentací tak nemohla být ve věci úspěšná.

23. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny příjmy a výdaje žalovaného, a tedy posouzena (prověřena) jeho úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

24. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na informace z insolvenčního rejstříku. I pokud by pominul, že výpis z něj neoznačila jako důkaz, není skutečnost, že žalovaný nebyl v tomto rejstříku evidován, pro posouzení jeho úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalovaného, jejichž hodnocení je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

25. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní [v tomto ohledu proto nelze vycházet z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, na nějž žalobkyně odkazovala, neboť jeho blíže neodůvodněný závěr (viz bod 17) neodpovídá závazné judikatuře českých vrcholných soudů a Soudního dvora]. Současně soud opakuje, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je povinností poskytovatele úvěru a není podstatné, zda si spotřebitel zvýšenou ochranu „zaslouží“.

26. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

27. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

28. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

29. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

30. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

31. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

32. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky ve výši [částka]. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaný peněžní prostředky čerpal. Z přehledu přijatých plateb z [datum] soud zjistil, že žalovaný na svůj dluh uhradil celkem částku [částka].

33. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

34. Na základě smlouvy o úvěru byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši [částka]. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný na dluh uhradil více než [částka]. Žalovaný tedy dluží částku [částka].

35. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši [částka] (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce [částka]. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalovaného. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost a s přihlédnutím k věku žalovaného) mělo být v silách žalovaného (ať je jeho ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Naopak nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným finančním poměrům žalovaného, neboť žalobkyně je neosvětlila, natož aby je prokázala. Současně má soud za to, že je v zájmu žalovaného stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o jeho dluh, který je povinen splnit. Jelikož žalovaný na svou podporu nic neuvedl ani nedoložil, nemohl soud rozhodnout pro něj příznivěji.

36. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

37. Pro úplnost soud uvádí, že nepřehlédl závěry judikatury Krajského soudu v Českých Budějovicích („krajský soud“) (viz např. usnesení z 22. 1. 2024, č. j. 34 Co 87/2024-108; usnesení z 30. 1. 2024, č. j. 19 Co 88/2024-57; nebo rozsudek z 28. 2. 2024, č. j. 34 Co 128/2024-68). Krajský soud na jednu stranu vycházel z potřeby zvýšené ochrany spotřebitele, na druhou stranu zohlednil, že spotřebitel nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a přihlédl k zájmu obou smluvních stran na spravedlivém uspořádání práv a povinností. Na tomto základě uložil spotřebiteli vrátit částku 108 147 Kč do 30 dnů (viz usnesení č. j. 34 Co 87/2024-108), částku 26 150 Kč do 6 měsíců (viz usnesení č. j. 19 Co 88/2024-57; zde se zohledněním toho, že spotřebitel byl po vydání rozsudku nalézacího soudu umístěn do vazební věznice) a částku 24 492 Kč do 60 dnů (viz rozsudek č. j. 34 Co 128/2024-68).

38. Povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. V tomto ohledu judikatura krajského soudu žádné (jasné) východisko nenabízí. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaný v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 36 výše).

39. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá. Žalobkyně ani přes výzvu a poučení, na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z [datum]).

40. Zároveň soud doplňuje, že „spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran“ nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že i pokud by na projednávaný případ dopadal § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je i podle tohoto ustanovení třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. I soud musí přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

41. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu [pokud jde o částku úroku (včetně „poplatků“ ve výši [částka], které nejsou podle své povahy ničím jiným než úrokem; viz § 2395 občanského zákoníku) a úroku z prodlení] žalobu zamítl.

42. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z [datum]), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

43. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek ve výši [částka] (viz čl. 11 spisu). Správně mělo být zaplaceno [částka]. Základ poplatku (§ 6 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) v projednávané věci totiž netvoří (ani) úrok ve výši [částka] (viz též bod 42 výše), neboť jde o příslušenství, které není samostatným předmětem řízení. Přeplatek tedy činí [částka]. Tato částka bude žalobkyni vrácena ve lhůtě 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozsudku (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích) k rukám jejího zástupce.

44. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Soud připomíná, že pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně tedy uspěla pouze v menším rozsahu. Žalovanému, který uspěl ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení