21 C 205/2024 - 68

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/1] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 88 458,66 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 64 849 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 500 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 23 609,66 Kč s úrokem ve výši 9 954,81 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 98 413,47 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a s náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 4 739,68 Kč do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

1. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota] („smlouva o úvěru“), na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky ve výši 92 000 Kč. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, sjednané splátky však nehradila řádně a včas (na dluh nic neuhradila), proto žalobkyně úvěr zesplatnila. Žalobkyně tedy požaduje: jistinu ve výši 88 458,66 Kč, úrok ve výši 9 954,81 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 98 413,47 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení.

2. Žalobkyně uvedla, že předem posoudila úvěruschopnost žalované a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

7. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

8. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

9. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

10. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

11. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

12. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

13. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

14. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

15. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

16. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela žalobkyně z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, výplatních lístků žalované za období od října do prosince 2022, potvrzení o příjmu z 13. 2. 2023, výpisů z účtu žalované za období od listopadu do ledna 2022, výsledků kontroly žalované v registrech a dokladů žalované.

17. Z dokumentu Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele soud zjistil, že žalobkyně vyšla z průměrného měsíčního příjmu žalované (za poslední tři měsíce) ve výši [částka]. Zohlednila měsíční výdaje na bydlení ve výši [částka]. Po odečtení této částky a splátek úvěru (ve výši [částka]) dospěla k závěru, že žalované zbývá částka ve výši [částka], kterou považuje za dostatečnou. Zaměstnavatelem žalované je společnost [právnická osoba] (její existenci soud zjistil výpisem z obchodního rejstříku). Soud zjistil i další podrobnosti ohledně postupu žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti žalované.

18. Z výplatních lístků za říjen až listopad 2022 soud zjistil, že v těchto měsících činila čistá mzda žalované postupně [částka], [částka] a [částka]. Z potvrzení o příjmu z 13. 2. 2023 soud zjistil, že průměrný čistý měsíční příjem žalované (za poslední tři měsíce) činil [částka].

19. Z výpisu z účtu žalované za listopad 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil (mínus) [částka], na účet přišlo [částka], z účtu odešlo [částka] a konečný zůstatek činil (mínus) [částka].

20. Z výpisu z účtu žalované za prosinec 2022 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil (mínus) [částka], na účet přišlo [částka], z účtu odešlo [částka] a konečný zůstatek činil (mínus) [částka].

21. Z výpisu z účtu žalované za období leden 2023 soud zjistil, že počáteční zůstatek činil (mínus) [částka], na účet přišlo [částka], z účtu odešlo [částka] a konečný zůstatek činil (mínus) [částka].

22. Z výpisu z registru platebních informací (REPI), registru SOLUS a insolvenčního rejstříku soud zjistil, že o žalované nebyl evidován žádný záznam.

23. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

24. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalované činil její (aktuální) průměrný měsíční příjem [částka]. Žalobkyně tak nesprávně vycházela z částky [částka].

25. I pokud by soud připustil, že žalobkyně vycházela z přibližně správného posouzení příjmové stránky finanční situace žalované, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení její výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Z výše uvedeného plyne, že i v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní).

26. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně nejsou v tomto směru dostatečná. Pokud by se účastnila jednání, vyzval by ji (a to opakovaně, viz výzva z 27. 6. 2024 na čl. 17 spisu), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná [§ 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, viz podání z 18. 7. 2024 na čl. 19 až 22 spisu). Žalobkyně tedy na svou podporu nic dalšího neuvedla a (především) žádné další důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z 6. 9. 2024).

27. Žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jaká je výše měsíčních výdajů žalované.

28. Žalobkyně sice vyčíslila náklady na bydlení žalované v částce [částka]. Tuto výši však nijak blíže nevysvětlila ani nedoložila (ostatně není ani jasné, jaký způsob bydlení žalovaná užívala). A to i přesto, že podle vlastních pravidel vycházela „ze skutečných obratů na výpise“ a ověřovala i výši „skutečných odchozích plateb na nájem z bankovního účtu“ (viz dokument Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, str. 2 a 4).

29. Současně ze všech třech výpisů z účtu jednoznačně plyne, že žalovaná ve skutečnosti neměla žádné (rezervní) disponibilní prostředky. Každý měsíc veškerou částku příjmů spotřebovala. Konečný zůstatek na účtu se vždy pohyboval mírně v mínusu (viz body 20 až 22 výše). I na základě toho musela žalobkyně nutně zbystřit a o to pečlivěji vážit finanční situaci žalované. Jednalo se totiž o zjevný varovný signál ohledně skutečné majetkové situace žalované nasvědčující tomu, že si dodatečný měsíční výdaj mohla dovolit vynakládat pouze stěží.

30. V této souvislosti soud pro úplnost (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz body 8 a 15 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 6. 11. 2021, č. j. 44 ICm 1093/2021-87). Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů či statistických dat (jako tomu bylo patrně i v projednávané věci; viz dokument Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, str. 2 a 4), neboť bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

31. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalované, a tedy posouzena (prověřena) její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

32. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na informace z registrů a rejstříků (REPI, SOLUS a insolvenčního rejstříku). Skutečnost, že žalovaná nebyla v těchto registrech evidována, však není pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení (prověření) je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

33. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

34. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

35. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

36. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

37. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

38. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

39. Ze smlouvy o úvěru (z 14. 2. 2023, č. [hodnota]) soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 92 000 Kč. Částka 24 849 Kč byla určena (vyplacena) žalované. Částka 50 851 Kč byly určena žalobkyni k úhradě dluhu žalované, který jí vznikl ze smlouvy o úvěru z 14. 9. 2022, č. [hodnota] („původní smlouva o úvěru“). Částka 16 300 Kč byla určena k úhradě nákladů žalobkyně na poskytnutí úvěru (viz body 4.2. a 4.3. smlouvy o úvěru).

40. Z potvrzení z 15. 2. 2023, č. [hodnota], soud zjistil, že částka 24 849 Kč byla vyplacena žalované.

41. Z potvrzení z 15. 2. 2023, č. [hodnota], soud zjistil, že částka 50 851 Kč byla vyplacena žalobkyni (k úhradě dluhu žalované).

42. Z původní smlouvy o úvěru soud zjistil, že se žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 50 000 Kč. Částka 40 000 Kč byla určena (vyplacena) žalované. Částka 10 000 Kč byla určena k úhradě nákladů žalobkyně na poskytnutí úvěru (viz body 4. 2. a 4.3. původní smlouvy o úvěru).

43. Z potvrzení z 9. 9. 2022, č. [hodnota], soud zjistil, že částka 40 000 Kč byla vyplacena žalované.

44. Z potvrzení z 15. 2. 2023 soud zjistil, že došlo k zániku závazku mezi účastníky, který vznikl na základě původní smlouvy o úvěru.

45. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

46. Na základě smlouvy o úvěru (z 14. 2. 2023, která je předmětem projednávané věci; dále též „nová smlouva o úvěru“) byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 64 849 Kč (24 849 Kč + 40 000 Kč). V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná na dluh něčeho uhradila. Žalovaná tedy dluží částku 64 849 Kč.

47. Na základě nové smlouvy o úvěru byla žalované vyplacena částka 24 849 Kč.

48. Částku 16 300 Kč žalobkyně žalované neposkytla. Jednalo se o náklady na poskytnutí úvěru (viz body 4.3. a 4.8. nové smlouvy o úvěru), které jsou protiplněním za poskytnuté peněžní prostředky (popř. související služby). Protiplnění (ať je úrokem, poplatkem či jiným protiplněním) zjevně nepředstavuje poskytnuté peněžní prostředky (§ 2395 občanského zákoníku), resp. poskytnutou jistinu (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).

49. Pokud jde o částku 50 851 Kč soud předně uvádí, že si je vědom toho, že předmětem projednávané věci je dluh žalované z nové smlouvy o úvěru. Současně připouští, že nelze vyloučit dohodu smluvních stran ohledně poskytnutí peněžních prostředků, resp. poskytnutí jistiny, jinak než formou (přímého) vyplacení finančních prostředků, tedy např. i formou konsolidace či refinancování úvěru.

50. Pokud je dána blízká časová a věcná souvislost dvou formálně samostatných smluv o úvěru, přičemž obsahem druhé (navazující) smlouvy o úvěru je i vypořádání práv a povinností z první smlouvy o úvěru, a jde o situaci, která z pohledu spotřebitele fakticky znamená jen zahrnutí protiplnění za poskytnuté peněžní prostředky do jistiny úvěru a z pohledu poskytovatele úvěru nesleduje žádný legitimní cíl, musí se soud při rozhodování podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru zabývat i závazkem vzniklým na základě první smlouvy o úvěru a poskytovateli úvěru přiznat jen (na základě něho) poskytnutou (a nesplacenou) jistinu. I za této situace totiž soud musí důsledně dbát o to, aby byl spotřebitel povinen vrátit jen poskytnutou jistinu.

51. Jinak řečeno, soud k takto popsané situaci přistupuje jako ke změně závazku ze smlouvy o úvěru spočívající ve (významném) navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Platností první smlouvy o úvěru se proto nezabývá.

52. Opačný výklad by odporoval účelu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Tím je totiž – mimo ochrany spotřebitele – i „postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; srov. též rozsudek Soudního dvora ve věci OPR-Finance s.r.o., body 25 a 31, včetně tam citované judikatury). Jistina poskytnutá na základě druhé smlouvy o úvěru tak nemůže představovat úroky, poplatky a jiná protiplnění na základě první smlouvy o úvěru. Jiný výklad by popíral účel zákona a byl by (jednoduchým) návodem k jeho obcházení.

53. V projednávané věci účastníce uzavřely dne 14. 9. 2022 původní smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalované vyplatila peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Dne 14. 2. 2023 uzavřely novou smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí vyplatila peněžní prostředky ve výši 24 849 Kč. K uzavření smluv došlo s relativně krátkým časovým odstupem (v řádu několika měsíců), přičemž v mezidobí žalovaná žalobkyni (v rozporu se smluvním ujednáním) nic neuhradila. Žalobkyně tedy nemohla mít žádný legitimní zájem na konsolidaci či refinancování původního úvěru. Obě smlouvy jsou z hlediska obsahu (včetně poplatků a dokumentů týkajících se úvěruschopnosti žalované) v podstatě shodné. Liší se v zásadě jen ve výši poskytnutých peněžních prostředků. Novou smlouvou o úvěru tak došlo jen k navýšení poskytnutého úvěru ze 40 000 Kč o 24 849 Kč na 64 849 Kč.

54. Na základě původní smlouvy o úvěru byla žalované vyplacena částka 40 000 Kč. Částku 10 000 Kč žalobkyně žalované neposkytla. Jednalo se o náklady na poskytnutí úvěru (viz body 4.3. a 4.8. původní smlouvy o úvěru), které jsou protiplněním (viz bod 43 a 49 výše).

55. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 64 849 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce 500 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalované (ať je její nynější ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Naopak nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným finančním poměrům žalované, neboť žalobkyně je (pokud jde o výdajovou stránku) neosvětlila, natož aby je prokázala (viz body 18 až 32 výše). Současně má soud za to, že je v zájmu žalované stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o její dluh, který je povinna splnit. Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji.

56. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

57. Pro úplnost soud uvádí, že nepřehlédl závěry judikatury Krajského soudu v Českých Budějovicích („krajský soud“) (viz např. usnesení z 22. 1. 2024, č. j. 34 Co 87/2024-108; usnesení z 30. 1. 2024, č. j. 19 Co 88/2024-57; nebo rozsudek z 28. 2. 2024, č. j. 34 Co 128/2024-68). Krajský soud na jednu stranu vycházel z potřeby zvýšené ochrany spotřebitele, na druhou stranu zohlednil, že spotřebitel nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní, a přihlédl k zájmu obou smluvních stran na spravedlivém uspořádání práv a povinností. Na tomto základě uložil spotřebiteli vrátit částku 108 147 Kč do 30 dnů (viz usnesení č. j. 34 Co 87/2024-108), částku 26 150 Kč do 6 měsíců (viz usnesení č. j. 19 Co 88/2024-57; zde se zohledněním toho, že spotřebitel byl po vydání rozsudku nalézacího soudu umístěn do vazební věznice) a částku 24 492 Kč do 60 dnů (viz rozsudek č. j. 34 Co 128/2024-68).

58. Povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. V tomto ohledu judikatura krajského soudu žádné (jasné) východisko nenabízí. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaná v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 56 výše).

59. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá. Žalobkyně na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (viz protokol z jednání z 6. 9. 2024). Pokud by se účastnila jednání, soud by ji vyzval (a to opakovaně, viz výzva z 27. 6. 2024 na čl. 17), aby je doplnila a současně by ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Žalobkyně se však jednání neúčastnila (z jednání se omluvila, viz podání z 18. 7. 2024 na čl. 19 až 22 spisu).

60. Zároveň soud doplňuje, že „spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran“ nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že i pokud by na projednávaný případ dopadal § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je i podle tohoto ustanovení třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. I soud musí přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

61. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku 23 609,66 Kč, úrok ve výši 9 954,81 Kč, úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 98 413,47 Kč od 19. 3. 2024 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč) žalobu zamítl.

62. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol z jednání z 6. 9. 2024), neučinil z nich však žádná skutková zjištění.

63. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně požadovala částku 88 458,66 Kč s úrokem, úrokem z prodlení a náklady spojenými s uplatněním pohledávky. Náhrada nákladů jí náleží v rozsahu částky 64 849 Kč a nenáleží v rozsahu částky 41 386,19 Kč. Pro úplnost soud dodává, že žalobu zamítl v částce 23 609,66 Kč a[Anonymizováno]17 776,53 Kč (tj. úroku, úroku z prodlení do dne vyhlášení rozsudku a nákladů spojených s uplatněním pohledávky); pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství pohledávky (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).

64. Soud tedy přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení v míře jejího úspěchu, tj. z 22 % (61 % - 39 %).

65. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 539 Kč a z nákladů zastoupení advokátem ve výši 18 005 Kč. Zástupce žalobkyně učinil v řízení tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], výzva k plnění a písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za každý z těchto úkonů právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 660 Kč [§ 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem DPH, k nákladům řízení se tedy přičítá DPH v sazbě 21 %, tj. 3 125 Kč (viz též § 146 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu).

66. Celková částka náhrady nákladů řízení tedy činí 4 739,68 Kč (22 % z částky 21 544 Kč). Tuto částku je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit k rukám jejího zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

67. Soud pro úplnost uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů zastoupení advokátem za doplnění žaloby z 18. 7. 2024, kterým žalobkyně reagovala na výzvu soudu. Žalobu totiž doplnila o tvrzení a důkazy (posouzení úvěruschopnosti žalované), které mohla a měla uplatnit již v žalobě.

68. Pokud jde o lhůta k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud splnění povinnosti podle výroku III. (náhrada nákladů řízení) ve lhůtě dvou měsíců. Povinnost je třeba splnit zpravidla do tří dnů od právní moci rozsudku, delší lhůta je výjimkou. Soud musí vzít v potaz konkrétní okolnosti případu i zájem žalobkyně. Soud vyšel z toho, že splnění dluhu ve lhůtě dvou měsíce je (s výrazně vyšší mírou pravděpodobnosti) v silách žalované, přihlédl k (relativně) nízké částce dlužné částky a má za to, že se nejedná o významné oddálení uspokojení žalobkyně. Stanovené prodloužení lhůty k plnění tak neúměrně nezvýhodňuje žalovanou na úkor žalobkyně.

Poučení