21 C 220/2024 - 36

Rubrum

Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Janem Kočerem ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované společnosti 0/0], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 41 179,04 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 408 Kč v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 600 Kč splatných vždy do každého dvacátého dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do jejich úplného zaplacení.

II. V části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 21 771,04 Kč, úroku ve výši 29,79 % ročně z částky 27 321,48 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 854,18 Kč od 29. 9. 2023 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení žalované částky s příslušenstvím.

1. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost [právnická osoba].) s žalovanou smlouvu o úvěru č. [hodnota] („smlouva o úvěru“), na jejímž základě jí poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, sjednané splátky však nehradila řádně a včas (uhradila celkem částku 10 592 Kč). Pohledávka byla postoupena žalobkyni. Žalobkyně požaduje dlužnou jistinu, poplatek, smluvní pokutu, úrok a úrok z prodlení.

2. Žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně předem posoudila úvěruschopnost žalované a dospěla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o její schopnosti úvěr splácet.

3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

4. Soud úvodem zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou žalobkyni (viz prohlášení o postoupení pohledávek z 3. 4. 2024, včetně přílohy smlouvy o postoupení pohledávek – seznamu postoupených pohledávek). Žalované bylo postoupení pohledávek oznámeno (viz oznámení o postoupení pohledávky z 16. 4. 2024, včetně podacího lístku).

5. Jelikož již z žalobních tvrzení plyne, že se projednávaný spor týká plnění ze spotřebitelského úvěru, zabýval se soud předně otázkou posouzení úvěruschopnosti žalované.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016. Sb., o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Zákon o spotřebitelském úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru předem posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Tím mají být posíleny principy zodpovědného úvěrování a ochrany spotřebitele. Pokud by výsledek posouzení úvěruschopnosti byl negativní, není žádoucí spotřebitele zadlužovat. Prvotním účelem je ochrana spotřebitele před přijetím neuvážených a nezodpovědných rozhodnutí. Tedy před vlastním neúměrným zadlužováním. Druhotně jsou chráněni poskytovatel úvěru před vznikem případných v budoucnu nedobytných pohledávek i další věřitelé, jejichž pohledávky by mohly být negativně ovlivněny dalším zadlužováním spotřebitele. Nakonec je chráněna i společnost jako celek před druhotnými negativními jevy, které jsou s neschopností splácet dluhy pravidelně spojeny [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86; rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který se sice týkal výkladu § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů („starý zákon o spotřebitelském úvěru“), jeho závěry jsou však plně uplatnitelné i na projednávanou věc, neboť úprava § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je co do základu v podstatě shodná s úpravou předchozí; nebo nález Ústavního soudu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (N 32/92 SbNU 33), bod 20].

9. Citovaný § 86 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS („směrnice o spotřebitelském úvěru“). Soud je tedy povinen vykládat českou právní úpravu eurokonformně.

10. Podle čl. 8 odst. 1 věty první směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.

11. Soudní dvůr Evropské unie („Soudní dvůr“) dospěl k závěru, že „článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“ A konkretizoval, že „poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady“ (viz rozsudek Soudního dvora z 18. 12. 2014, CA Consumer Finance SA, C-449/13, body 39 a 37).

12. Z výše uvedeného plyne, že posouzení úvěruschopnosti může být provedeno pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud poskytovatel úvěru i) zváží, že jde o informace relevantní a dostatečné (a to s ohledem na konkrétní okolnosti případu), a ii) jsou-li tyto informace podepřeny doklady. To především znamená, že ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr nejsou postačující. Je nutné trvat na předložení listin, která taková tvrzení osvědčují.

13. Ke shodnému závěru dospívá i judikatura českých vrcholných soudů.

14. Poskytovatel úvěru je povinen postupovat v souladu s odbornou péčí (§ 75 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru; viz též § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). Z toho plyne, že „musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení“ a měl by „úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu z 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, č. 3225/2015 Sb. NSS, bod 27; i zde platí, že se tento rozsudek sice týkal výkladu starého zákona o spotřebitelském úvěru, ale jeho závěry jsou plně uplatnitelné i na projednávanou věc, viz též bod 9 výše).

15. Poskytovatel úvěru svou povinnost nesplní, „vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech“. Údaje od spotřebitele nejsou dostatečné, poskytovatel úvěru je povinen je „ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka“. Veřejně dostupné informace je povinen „porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Poskytovatel úvěru nese důkazní břemeno ohledně posouzení úvěruschopnosti spotřebitele (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 19). Není podstatné, zda si dlužník zvýšenou ochranu „zaslouží“ (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 20; shodně též rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 30/2015-39, bod 21).

16. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli zůstane v jeho osobním (popř. domácím) rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl (bez omezení) zaplatit splátku v dohodnuté výši. Poskytovatel úvěru je povinen informace od spotřebitele prověřit a vyhodnotit. Jinak řečeno, je povinen pečlivě zkoumat, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, bod 21). K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat příjmy a výdaje spotřebitele, zohlednit jeho rodinné postavení (zda vyživuje další osoby nebo se naopak jiné osoby podílí na financování domácnosti). Důraz je třeba klást na posouzení toho, zda spotřebiteli zůstane po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Současně poskytovatel úvěru zásadně neposkytne úvěr na „hraně“, ale počítá ve prospěch spotřebitele s určitou rezervou (viz důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 86).

17. V projednávané věci uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalované odkázala žalobkyně na dokument označený Hodnocení klienta (z [datum]), potvrzení o platbách za období od října 2022 do ledna 2023 a výpis z registru SOLUS a NRKI a z insolvenčního rejstříku.

18. Z dokumentu Hodnocení klienta soud zjistil, že žalobkyně vyšla z měsíčního příjmu žalované ve výši 25 000 Kč a z měsíčních výdajů žalované ve výši 15 360 Kč (tato částka zahrnuje životní minimum ve výši 4 860 Kč, výdaje na bydlení ve výši 5 500 Kč a ostatní výdaje ve výši 5 000 Kč).

19. Z potvrzení o platbách za období od října 2022 do ledna 2023 soud zjistil, že v těchto měsících činil příjem žalované postupně 32 211 Kč, 22 809 Kč, 41 828 Kč a 26 182 Kč.

20. Z výpisu z registrů SOLUS a NRKI soud zjistil, že o žalované nebyl evidován žádný záznam.

21. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

22. K okamžiku posouzení úvěruschopnosti žalované činil její průměrný měsíční příjem přinejmenším 25 000 Kč [z této částky žalobkyně vycházela (viz bod 19 výše); průměr částek na základě potvrzení o platbách za období od října 2022 do ledna 2023 (viz bod 20 výše) činil dokonce 30 757,50 Kč].

23. I přesto, že (právní předchůdkyně) žalobkyně vycházela ze správného posouzení příjmové stránky finanční situace žalované, není to pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné. To totiž přirozeně předpokládá i posouzení její výdajové stránky (viz ostatně i § 86 odst. 2 věta první zákona o spotřebitelském úvěru). Z výše uvedeného plyne, že i v tomto směru žalobkyni tíží povinnost tvrdit a prokázat (a nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní).

24. Soud dospěl k závěru, že skutková tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně nejsou v tomto směru dostatečná. Proto ji vyzval (a to opakovaně, viz čl. 16 spisu), aby je doplnila. Současně ji poučil, že neučiní-li tak, nemůže být ve věci (zcela) úspěšná (viz protokol o jednání z 27. 9. 2024).

25. Žalobkyně (jejíž zástupce byl na jednání přítomen) nic dalšího na svou podporu neuvedla a žádné další důkazy neoznačila. Odkázala na dosavadní argumentaci, přičemž má za to, že je postačující. (Právní předchůdkyně) žalobkyně vycházela z informací o výdajích, které jí poskytla žalovaná, přičemž tyto údaje se nevymykaly obvyklé lidské zkušenosti (chodu věcí).

26. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně nevylíčila, jak dospěla k tvrzené výši měsíčních výdajů žalované. Tím spíše svá tvrzení ani nedoložila.

27. Žalobkyně sice vyčíslila náklady na bydlení žalované v částce 5 500 Kč. Tuto výši však nijak blíže nevysvětlila ani nedoložila (ostatně není ani jasné, jaký způsob bydlení žalovaná užívala, neboť v dokumentu Hodnocení klienta je označeno bydlení „jiné“; pokud proto žalobkyně uvádí, že částka 5 500 Kč odpovídá místnímu nájmu, jednak si sama protiřečí, jednak ani toto tvrzení nedokládá). Současně žalobkyně nevylíčila (a tím pádem ani nedoložila), jak dospěla k závěru, že ostatní (měsíční) výdaje žalované činily 5 000 Kč.

28. V této souvislosti soud předně (stručně) opakuje, že ničím nepodložené tvrzení spotřebitele není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečné, toto tvrzení je třeba doložit a v tomto smyslu poskytovatele úvěru tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Povinnost poskytovatele úvěru není samoúčelná: má totiž ve výsledku dbát o to, aby spotřebitel nebyl neúměrně zadlužován, přičemž je nerozhodné, zda si takovou ochranu „zaslouží“ (viz body 9 a 16 výše; obdobně jako v projednávané věci též např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci z 6. 11. 2021, č. j. 44 ICm 1093/2021-87). Současně soud zdůrazňuje, že není dostatečné, vychází-li poskytovatel úvěru z ekonomických modelů nebo ze statistických či normativních dat (jako tomu bylo patrně zčásti i v projednávané věci, neboť žalobkyně zahrnula mezi výdaje žalované životní minimum). Platí totiž, že bez ověření údajů o skutečných výdajích si lze jen „těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, především body 24 a 25).

29. Z výše uvedeného tedy plyne, že žalobkyně neprokázala, že by při uzavření smlouvy o úvěru byly řádně ověřeny výdaje žalované, a tedy posouzena (prověřena) její úvěruschopnost. V tomto směru (ohledu) tak nemohla být s žalobou úspěšná.

30. Soud nepřehlédl, že žalobkyně odkázala též na informace z registrů a rejstříků (SOLUS, NRKI a insolvenčním rejstříku). Skutečnost, že žalovaná nebyla v těchto registrech evidována, však není pro posouzení její úvěruschopnosti dostatečná. Nijak totiž nepřispívá k ověření příjmů a výdajů žalované, jejichž hodnocení (prověření) je pro posouzení úvěruschopnosti klíčové.

31. Pro úplnost soud dodává, že i veškeré právní argumenty žalobkyně jsou liché. Soud v tomto ohledu odkazuje na výše uvedené podrobné právní hodnocení (včetně judikatury vrcholných českých soudů a Soudního dvora) a jen pro úplnost (stručně) uvádí, že splnění smlouvy o úvěru (třebas i v plném rozsahu) nevylučuje, že je smlouva neplatná z důvodu porušení povinnosti posoudit (prověřit) úvěruschopnost ze strany poskytovatele úvěru (viz rozsudek Soudního dvora z 11. 1. 2024, Nárokuj, C-755/22; závěr rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na nějž žalobkyně odkazovala, musí ustoupit závazné „nadřízené“ judikatuře Soudního dvora).

32. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

33. I citovaný § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je transpozicí směrnice o spotřebitelském úvěru.

34. Podle čl. 23 směrnice o spotřebitelském úvěru: Členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

35. Soudní dvůr dospěl k závěru, že národní soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Současně směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení této povinnosti, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne (v tříleté promlčecí době). Existuje totiž „nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně“ (viz rozsudek Soudního dvora z 5. 3. 2020, OPR-Finance s.r.o., C-679/18, body 22 až 24; k druhé větě tohoto bodu viz též podrobně body 29 až 44).

36. Z výše uvedeného plyne, že je soud povinen přihlédnout k neplatnosti smlouvy o úvěru (pro nesplnění zde uvedené povinnosti) z úřední povinnosti. V takovém případě je spotřebitel povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem.

37. Ohledně zmíněného následku spojeného s neplatností smlouvy o úvěru dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jde o úpravu „speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů ‚lichvářských‘ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 17). Spotřebitel je tedy povinen vrátit poskytnutou jistinu v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16; na nějž navazují např. rozsudky Krajského soudu v Praze z 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Co 40/2022, Městského soudu v Praze z 10. 1. 2023, sp. zn. 35 Co 345/2022, nebo Krajského soudu v Ostravě z 11. 1. 2023, sp. zn. 15 Co 246/2022).

38. Ze smlouvy o úvěru soud zjistil, že se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalované poskytnout peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Podle (nerozporovaného) tvrzení žalobkyně žalovaná peněžní prostředky čerpala (viz též potvrzení z 6. 2. 2023) a na dluh uhradila celkem částku ve výši 10 592 Kč (viz též přehled transakcí).

39. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru.

40. Na základě smlouvy o úvěru byly žalované poskytnuty peněžní prostředky (§ 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), resp. jistina (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši 30 000 Kč. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaná na dluh uhradila více než 10 592 Kč. Žalovaná tedy dluží částku 19 408 Kč (30 000 - 10 952).

41. Pokud jde o stanovení doby k vrácení poskytnuté jistiny ve výši 19 408 Kč (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru), uložil soud splnění povinnosti ve splátkách (bez stanovení ztráty výhody splátek). Výši jedné splátky stanovil v částce 600 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel z toho, že jde o natolik nízkou částku, že by (s ohledem na obvyklou lidskou zkušenost) mělo být v silách žalované (ať je její ekonomické postavení jakékoliv) ji splácet. Naopak nemohl přihlédnout k žalobkyní tvrzeným výdajům žalované, neboť je žalobkyně neprokázala (viz též body 25 až 24 výše); ani v této souvislosti není prokázání příjmů žalované (nadto neaktuálních) relevantní. Současně má soud za to, že je v zájmu žalované stanovit alespoň nízkou částku splátek, neboť jde koneckonců o její dluh, který je povinna splnit. Jelikož žalovaná na svou podporu nic neuvedla ani nedoložila, nemohl soud rozhodnout pro ni příznivěji. Měsíční splátky jsou splatné vždy do dvacátého dne kalendářního měsíce (příjem je totiž vyplácen zpravidla do poloviny měsíce), přičemž první splátka je splatná po nabytí právní moci tohoto rozsudku.

42. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že zájem žalobkyně není relevantní [např. oproti úpravě § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“)]. Ve vztahu k poskytovateli úvěru jde totiž o soukromoprávní sankci (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16) a jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Současně platí, že povinností soudu je i při pasivitě spotřebitele rozhodnout o vrácení jistiny v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru). Zákon totiž žádnou podpůrnou dobu nestanoví. Je-li spotřebitel zcela pasivní – stejně jako žalovaná v projednávané věci – vychází proto soud z obvyklé lidské zkušenosti, která je obecně známá (jako ze skutkové domněnky) (viz bod 42 výše).

43. Současně má soud za to, že (i v tomto směru) tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní poskytovatele úvěru. Je totiž na něm, aby skutečnost, z níž vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, prokázal (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97; srov. např. i rozsudek z 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, č. 48/2023 Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, body 29 až 32). Takovou skutečností je i splatnost pohledávky, jejíž úhrady se pořadem práva domáhá. Žalobkyně ani přes opakovanou výzvu (viz čl. 16 spisu) a poučení, na svou podporu nic neuvedla a žádné důkazy neoznačila (viz protokol o jednání z 27. 9. 2024). Žádala-li proto, aby jí byla poskytnutá jistina vrácena přinejmenším v řádu nízkých tisíců korun českých (viz protokol o jednání z 27. 9. 2024), nemohla být ani v tomto kontextu se svou argumentací úspěšná.

44. Zároveň soud doplňuje, že spravedlivé uspořádání práv a povinností smluvních stran nehraje při určení doby k vrácení poskytnuté jistiny podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru žádnou roli. Pro poskytovatele úvěru jde i v tomto směru o postih (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, bod 16), a jeho zájem proto není relevantní. K tomu soud podotýká, že i pokud by na projednávaný případ dopadal § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, je i podle tohoto ustanovení třeba v první řádě usilovat o ochranu spotřebitele. I soud musí přirozeně dbát o to, aby důsledkem jeho rozhodnutí nebylo jen další zadlužení spotřebitele; opačný postup by popíral smysl zákonného pravidla (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, zvláštní část, k § 87).

45. Z výše uvedených důvodů (viz body 43 až 45) soud nerozhodl ani o stanovení ztráty výhody splátek (shodně viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích z 20. 8. 2024, č. j. 8 Co 192/2024-96).

46. Jelikož soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že je smlouva o úvěru neplatná, žalobkyni přiznal pouze nárok v části odpovídající poskytnuté (a nesplacené) jistině. Ve zbylém rozsahu (pokud jde o částku poplatku, smluvní pokuty, úroku a úroku z prodlení) žalobu zamítl.

47. Pro úplnost soud dodává, že provedl i další žalobkyní označené důkazy (viz protokol o jednání z 27. 9. 2024), neučinil z nich však žádná skutková zjištění. Návrh na provedení důkazu výpisem z účtu žalované za měsíc únor 2023 soud zamítl, neboť tvrzení, na jehož podporu byl důkaz navrhován (poskytnutí úvěru ve výši 30 000 Kč), byl prokázán.

48. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 a § 142 odst.

2. Soud připomíná, že pokud jde o procesní úspěch účastníka při rozhodování o náhradě nákladů řízení, zohledňuje se též příslušenství (viz usnesení Nejvyššího soudu z 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015). Žalobkyně tedy uspěla pouze v menším rozsahu. Žalované, která uspěla ve větší míře, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.