21 C 41/2024 - 26

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl samosoudkyní Mgr. Karolínou Šorbanovou ve věci žalobkyně: [Anonymizováno]., IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] se sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalovanému: [Anonymizováno], narozený [Datum narození zainteresované osoby 0/0] bytem [Adresa zainteresované osoby 0/0] o zaplacení částky 15 972,62 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku vy výši 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 15 000 Kč od 9. 3. 2024 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba na zaplacení částky 14 678,02 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 22. 8. 2023 do 8. 3. 2024 se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 1 982 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 15 000 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že společnost [Anonymizováno]., IČO: [IČO] (dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“) uzavřela dne 12. 4. 2022 s žalovaným smlouvu o úvěru č. [hodnota], na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč poukázáním na bankovní účet, přičemž žalovaný se zavázal vrátit jistinu spolu s příslušenstvím do 12. 5. 2022. Nedílnou součástí byly obchodní podmínky smlouvy o úvěru (dále jen „VOP“). Spolu s nimi obdržel žalovaný předsmluvní informace, a to na formuláři pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Závazek poskytnutí peněz, obdržení předsmluvních informací a platnost smlouvy žalovaný stvrdil podpisy formou jedinečného elektronického kódu. Žalovaný však sjednanou částku, kterou se zavázal vrátit, neuhradil řádně a včas. Tím mu vznikla povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky, a to za každý den prodlení. Zároveň mu vznikla povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním, především za odeslání písemných upomínek žalovanému. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 7. 2022 a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 8. 2023 postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno právní předchůdkyní žalobkyně. Celková hodnota pohledávky činila ke dni postoupení 33 244,62 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 15 000 Kč, nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 589 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 755,62 Kč, z postoupeného smluvního úroku za poskytnutí finančních prostředků ve výši 4 400 Kč a z neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 6 500 Kč. Po revizním přepočtu žalobkyně požaduje nesplacenou jistinu ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaný úrok tvořený součtem nesplaceného úroku, postoupených poplatků za poskytnutí úroku a postoupených poplatků za upomínání v celkové výši 11 489 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 2 216,40 Kč za období od 13. 5. 2022 do 15. 8. 2023. Dále žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po účinnosti postoupení pohledávky, tedy od 22. 8. 2023. Závěrem žalobkyně žádá zaplacení částky 217 Kč jako náhrady účelně vynaložených nákladů mimosoudního vymáhání pohledávky, kdy žalobkyně uplatňuje náhradu cesty pověřeného pracovníka věřitele na kontaktní adresu žalovaného z důvodu osobní návštěvy. Žalobkyně se pokusila upomínkou ze dne 14. 9. 2023 a dopisem ze dne 3. 1. 2024 věc vyřešit mimosoudně, ale žalovaný dosud ničeho nezaplatil.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě nezpochybnil a rovněž nezpochybnil listiny předložené žalobkyní.

3. Ve věci bylo nařízeno jednání, kdy byla věc projednána a bylo rozhodnuto v nepřítomnosti žalobkyně a žalovaného ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř., kdy žalovanému bylo řádně doručeno dle § 49 odst. 4 o. s. ř., jak je doloženo doručenkou ze dne 23. 4. 2024, kdy desátý den od doručení spadal na pátek 3. 5. 2024, a lhůta tedy byla zachována. Žalobce sebe i svého právního zástupce z jednání omluvil a souhlasil s rozhodnutím soudu v jejich nepřítomnosti.

4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutečnosti: Ze smlouvy o úvěru č. [hodnota] soud zjistil, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru dne 12. 4. 2022, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutou jistinu vrátit do 30 dnů ode dne poskytnutí úvěru, současně se žalovaný zavázal uhradit právní předchůdkyni žalobkyně v případě prodlení se zaplacením úvěru smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení. Smlouvou bylo dále ujednáno, že zaplacením smluvní pokuty není dotčeno právo věřitele na náhradu újmy v plné výši, sjednané úroky a úroky z prodlení. Smlouvou byla rovněž sjednána roční procentní sazba nákladů při řádném splacení 596,65 %, při překročení doby splatnosti pak 8 295,61 %. Žalovaný rovněž souhlasil s VOP. Bezhotovostní převod peněžitých prostředků na bankovní účet žalovaného byl doložen potvrzením o provedení transakce z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně.

5. Právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalobkyně s tím, že uzavřela, že žalovaný měl příjem 35 119 Kč, výdaje celkem 13 950 Kč, a to za splátku nebankovního úvěru ve výši 2 000 Kč, náklady na bydlení ve výši 2 950 Kč a ostatní výdaje 9 000 Kč s tím, že celkem měl 3 čerpané půjčky, přičemž s jednou je v prodlení (prokázáno Žádostí o spotřebitelský úvět a Závěrem o úvěruschopnosti k půjčce č. [hodnota]). Žalobkyně soudu přes výzvu nedoložila konkrétní přehled příjmů (výplatní pásky či jiný doklad o příjmu) a výdajů žalovaného spojených s bydlením a náklady na živobytí. Tím, že se žalobkyně nedostavila k jednání, znemožnila soudu, aby mohla být poučena ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. k doplnění tvrzení a návrhů důkazů k prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.

6. Z celkem čtyř upomínek ze dnů 17. 5. 2022, 22. 5. 2022, 1. 6. 2022 a 11. 6. 2022 soud zjistil, že žalovaný neuhradil úvěr do sjednaného data, pročež byla sepsána výzva k úhradě dluhu postupně ve výši 22 270,92 Kč, 23 061,99 Kč, 23 816,67 Kč a 24 680,51 Kč, a to do 3 dnů od doručení předmětných výzev.

7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 7. 2022 a z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 8. 2023 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni, a z přípisu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 28. 8. 2023 vyplývá, že žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno.

8. Z výzvy žalobkyně ze dne 14. 9. 2023 soud zjistil, že byla připravena výzva adresovaná žalovanému k zaplacení dlužné částky ve výši 33 355,68 Kč, a to do 2. 10. 2023. Jelikož však předložený podacího arch [právnická osoba] ze dne 31. 8. 2023 časově nekoresponduje s datem uvedeným na předmětné výzvě, nemá soud za prokázané, byla-li tato výzva doučena žalovanému.

9. Z předžalobní výzvy ze dne 3. 1. 2024 a z podacího archu [právnická osoba] ze dne 5. 1. 2024 vzal soud za prokázané, že žalovaný byl ze strany žalobkyně na úhradu dluhu upomínán před podáním žaloby a byl vyzván k zaplacení částky 33 891,65 Kč, a to nejpozději do 12. 1. 2024, nemá však za prokázané, že by výzva byla doručena žalovanému.

10. Z internetových stránek právní předchůdkyně žalobkyně ([Anonymizováno]) soud zjistil, že se jedná o společnost specializující se na poskytování mikropůjček klientům a je rovněž členem [právnická osoba].

11. Soud vzal za prokázaný následující skutkový stav: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným Smlouvu, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému sjednanou částku ve výši 15 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal vrátit částku 15 000 Kč s příslušenstvím (celkem 17 594,64 Kč) do 12. 5. 2022. Zmíněná částka byla žalovanému poskytnuta dne 12. 4. 2022. Žalovaný se ve Smlouvě zavázal kromě poskytnuté jistiny ve výši 15 000 Kč zaplatit také poplatek ve výši 6 145,16 Kč po překročení doby zaplacení po splatnosti a úhradu poplatku, který byl ve smlouvě o úvěru sjednán až do výše RPSN 8 295,61 %, úroky z prodlení a smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny za každý den prodlení. V řízení nebylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, příjmovou a výdajovou složku jeho financí. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalovaný dlužnou částku uhradil, když ani on sám se k žalobě nevyjádřil a tuto žalobkyní tvrzenou skutečnost nesporoval.

12. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platí, že věřitel může celou pohledávku nebo i její část i bez souhlasu dlužníka postoupit smlouvou jiné osobě. S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená včetně zajištění (§ 1880 odst. 1 o. z.).

13. Soud v prvé řadě konstatuje, že má za to, že došlo k platnému postoupení pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně za žalovanou, pročež uzavřel, že žalobkyně je v dané věci aktivně legitimována.

14. Soud Smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 o. z., dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Zároveň se jedná o spotřebitelský úvěr.

15. Soud, vědom si své povinnosti zkoumat přiměřenost sjednaných úroků z úřední povinnosti, se nejprve zabýval platností účastníky sjednané Smlouvy, a to jak jejích jednotlivých ustanovení, tak Smlouvy jako celku.

16. Dle § 2 odst. 3 o. z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Dle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

20. Dle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

21. Dle § 2993 věta první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.

22. Soud hodnotil, zda žalobkyně respektive její právní předchůdkyně před uzavřením úvěrové smlouvy postupovala v souladu s § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Soud při tom vycházel z judikatury vyšších soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), která je ustálena v názoru, že věřitel této své povinnosti nedostojí, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, neboť dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.

23. Ústavní soud v bodu 31 Nálezu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 702/20, uvedl, že povinností poskytovatelů spotřebitelských úvěrů před uzavřením smlouvy je ověřit úvěruschopnost spotřebitele pod možnou sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy (srov. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obecné soudy mají povinnost zkoumat z úřední povinnosti, zda došlo k porušení této povinnosti poskytovatelem úvěru. Tento závěr se opírá o rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 OPR-Finance, v němž Soudní dvůr vyložil články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES ve vztahu k národní úpravě. Pro souzenou věc je tak podstatný závěr Soudního dvora EU, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno sice pouze na základě informací uvedených spotřebitelem, pokud budou tyto informace dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady.

24. Dle soudu pak právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila dostatečně úvěruschopnost žalovaného, neboť si vůbec neověřila, jaké jsou jeho skutečné příjmy na jedné straně doložením například výplatních pásek, potvrzením zaměstnavatele a na druhé straně jaké jsou faktické náklady na bydlení, dopravu do zaměstnání, případně jaké další nezbytné náklady vynakládá. Žalobkyně se spokojila s nedoloženými informace od žalovaného a případnými výpisy z externích databázích dlužníků, registru insolvencí a insolvenčním rejstříku.

25. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouvou neplatnou.

26. Zároveň soud shledal úvěrovou smlouvu absolutně neplatnou i dle § 588 o. z., neboť se zjevně příčí dobrým mravům tím, že sjednané podmínky jako celek představují významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. Z konstantní judikatury SDEU vyplývá, že ustanovení směrnice 93/13/EHS musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy k této směrnici požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě, a že vnitrostátní soudy případně musí na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a vyloučit všechny klauzule uznané za zneužívající, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné (srov. rozhodnutí SD EU ze dne 21. 4. 2016 ve věci [Anonymizováno] proti [právnická osoba].). V bodu 100 tohoto rozsudku Soudní dvůr uvedl, že vnitrostátní soud, který konstatuje, že několik klauzulí ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem má zneužívající povahu ve smyslu směrnice 93/13/EHS, musí vyloučit všechny zneužívající klauzule, a nikoli jen některé z nich. V citovaném rozsudku Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní soudy mají pouze povinnost vyloučit použití zneužívající klauzule, aby vůči spotřebiteli nevyvolávala závazné účinky, avšak nemají pravomoc měnit její obsah. Vyjma vyloučení zneužívajících klauzulí totiž musí tato smlouva v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná.

27. Soud se zabýval zejména posouzením míry a zjevnosti rozporu požadovaného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (s ohledem na výši smluvní pokuty). V souzené věci účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně (její právní předchůdce) poskytla žalovanému shora uvedené částky, RPSN u smlouvy byla sjednána ve výši přes 596 %. Ve smlouvách o úvěru byla současně sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,1% z jistiny za každý den prodlení, úhrady za upomínky ve výši 500 Kč za každou písemnou upomínku, poplatek za prodloužení splatnosti úvěru ve výši jednotek tisíc Kč za několik dní. V tomto konkrétním případě žalobkyní požadované plnění bylo natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení žalovaného. Z těchto důvodů shledává soud tato ujednání ve svém souhrnu za nepřiměřená. Na rozpornost ujednání s dobrými mravy, jsou-li úrok a RPSN sjednány ve výši přesahující 110 %, která několikanásobně překračuje úrok a RPSN u spotřebitelských půjček poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení žalobkyně, lze usuzovat i z judikatury Nejvyššího soudu, byť ve věcech exekučních týkajících zastavení exekuce, v nichž je exekučním titulem rozhodčí nález (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, 20 Cdo 2884/2019, 20 Cdo 3844/2018, 20 Cdo 1857/2019).

28. S přihlédnutím ke shora uvedeným zákonným ustanovením a na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že Smlouva je koncipována nevyváženě, a to v neprospěch žalovaného coby spotřebitele, v neprospěch slabší smluvní strany.

29. Soud tak dospěl k závěru, že předmětná Smlouva je absolutně neplatná jako celek dle ustanovení § 588 o. z. ve spojení s §§ 576 a 577 o. z., a contrario, a to pro rozpor jejích ujednání s dobrými mravy. Smlouva je přitom neplatná od počátku a soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.

30. Soud se dále zabýval tím, že v řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla (byť na základě absolutně neplatné Smlouvy) žalovanému částku 15 000 Kč, kterou jí však žalovaný nevrátil ani z části, přestože k tomu byl vyzván.

31. Dle § 2 991 o. z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

32. Dle § 2993 o. z. pak má strana, která plnila, aniž tu byl platný závazek, právo na vrácení toho, co plnila.

33. Z uvedeného plyne, že na straně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 15 000 Kč ve smyslu § 2991 o. z., a žalobkyně má tudíž dle § 2993 o. z. nárok na vrácení toho, co plnila, aniž tu byl platný závazek. Z uvedeného důvodu soud žalobě vyhověl do částky 15 000 Kč a žalovanému uložil povinnost vrátit žalobkyni částku, kterou mu žalobkyně poskytla (srov. výrok I.).

34. S ohledem na absolutní neplatnost Smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného (tj. 30 dní od poskytnutí peněžních prostředků). Soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Dle § 1968 o. z. je dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, v prodlení. Dle § 1970 o. z. může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

35. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud zamýšlel vycházet z okamžiku, kdy žalované byla doručena první výzva, v níž jí žalobkyně vyzvala v intencích § 1958 odst. 2 o. z. k plnění do 3 dnů od doručení. Při předložení podacího archu nebylo možné vycházet ani z domněnky doby dojití dle § 573 o. z. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Podmínkou pro aplikaci této domněnky je totiž bezpečné prokázání dojití zásilky adresátu, přičemž nepostačuje prokázání doby odeslání (srov. Petrov, Výtisk, Beran a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 2017, C.H.Beck, s. 614).

36. Není pak rozhodné, že žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnutého úvěru, namísto bezdůvodného obohacení. Dle soudu je podstatné pouze to, že žalovaný byl vyzván k plnění, přičemž není rozhodná právní kvalifikace, kterou žalobkyně zvolila.

37. Z uvedeného důvodu tedy soud vycházel z data, kdy byla žaloba fikcí doručena žalovanému (tj. ode dne 7. 3. 2024 v souladu s ust. § 49 odst. 4 o. s. ř., kdy následující den, tj. dne 8. 3. 2024 měl žalovaný možnost plnit žalobkyni v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z. a od následujícího dne (tj. 9. 3. 2024) přiznal žalobkyni zákonné úroky z prodlení z dosud nevydaného bezdůvodného obohacení ve výši 15 000 Kč v souladu s § 1970 o. z. (srov. výrok I.), neboť žalovaný je s vydáním bezdůvodného obohacení v prodlení.

38. Z důvodu absolutní neplatnosti Smlouvy jako celku nemá žalobkyně právo na zaplacení smluvní pokuty (755,62 Kč) a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč. Ve zbylém rozsahu nárok na úroky z prodlení – kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč za období od 13. 5. 2022 do 15. 8. 2023 v částce 2 216,40 Kč, zákonného úroku z prodlení z částky 15 000 Kč od 22. 8. 2023 do 8. 3. 2024, kapitalizovaného úroku ve výši 11 489 Kč soud coby nedůvodný zamítl (srov. výrok II.).

39. O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, pokud měl účastník částečný úspěch ve věci, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Při posuzování míry úspěchu ve věci soud vycházel z hodnoty předmětu sporu, kterou bylo peněžité plnění ve výši 15 972,62 Kč. Soudem však byla přiznána pouze částka ve výši 15 000 Kč. Z výše uvedeného pak plyne, že žalobkyně byla ve věci úspěšná ve výši 94 % a neúspěšná 6 %, rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem ve věci činí 88 % a žalobkyně má tedy právo na náhradu nákladů v dané části. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), když žaloba vykazuje znaky formulářové žaloby a soudu je z jeho úřední činnosti známo, že žalobkyně se profesně zabývá vymáháním dlužných částek, z tarifní hodnoty ve výši 15 972,62 Kč sestávající z částky 300 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 300 Kč za předžalobní výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 300 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (podání žaloby) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t., a dále 3 paušální náhrady výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t., spolu s 21 % DPH, tj. v částce 2 252 Kč. Poměrná část 88 % z celkové výše nákladů řízení odpovídá částce 1 982 Kč. Soud nepřiznal náhradu nákladů za úkon – doplnění žaloby ze dne 18. 4. 2024 na výzvu soudu, když se nejedná o účelně provedený úkon ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., jelikož je zřejmé, že předmětné informace z doplnění měly být již v samotné žalobě s ohledem na předmět sporu, kterým je spotřebitelský úvěr.

40. Lhůta k plnění byla ve výrocích rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal důvod.

Poučení