21 C 52/2020-116

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa žalobkyně] zastoupená [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR, jednající za Českou republiku jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jejího práva na ochranu soukromí zaručeného čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů a která tak byla protiprávně komukoliv přístupná.“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě peněžního odškodnění v částce 30 000 Kč splatné k rukám právního zástupce žalobkyně, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto nemajetkové újmy a dále omluvy v souvislosti s nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti, které zveřejňovalo oznámení, které žalobkyně podala podle zákona o střetu zájmů a to v období až do [anonymizováno] [rok]. Žalobkyně ve svých tvrzeních uvedla, že je starostkou v obci [obec] ve [územní celek], tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů. Žalobkyně dále v žalobě uváděla, že nesouhlasila se zveřejňováním oznámení, které podávala podle zákona o střetu zájmů, neboť tímto zveřejňováním docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího práva na soukromí. Žalobkyně dále poukazovala na to, že poslední průběžné oznámení za rok [rok] s termínem podání do [datum] sice vyplnila, aby splnila svou zákonnou povinnost, avšak že zároveň učinila vůči správci registru – Ministerstvu spravedlnosti ČR jednoznačnou výzvu, aby stát nakládal s podaným oznámením při zachování respektu k jeho soukromí, tedy učinil taková opatření, aby nedocházelo k porušování ústavního práva žalobkyně na ochranu soukromí. Jelikož však žalobkyní podaná oznámení byla i po [datum] zveřejněna bez jakéhokoliv omezení, adresovala žalobkyně Ministerstvu spravedlnosti výzvu k okamžité nápravě závadného stavu, avšak opětovně bezvýsledně s tím, že tedy citlivé informace z e soukromí žalobkyně byly zveřejňovány až do [anonymizováno] roku [rok]. Dále bylo v žalobě uvedeno, že od okamžiku, kdy byla přijata novela č. 14/ 2017 Sb. zákona o střetu zájmů Sdružení místních samospráv ČR namítalo její protiústavnost spočívající právě v plošném zveřejňování oznámení v centrálním registru oznámení, když do té doby byla podaná oznámení k dispozici (k nahlédnutí) na obecním úřadě a v žádném případě nebyla plošně zveřejňována způsobem umožňující dálkový přístup. V žalobě pak bylo dále poukazováno i na to, že ačkoliv následně Ústavní soud k návrhu skupiny senátorů, která napadala jak původní novelu č. 14/ 2017, tak další změnu zákona novelou č. 112/2018 Sb. u Ústavního soudu, následně přesně tuto zásadní vadu právní úpravy ve svém nálezu vytknul a zrušil klíčové ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c), zákona o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/ 2017, tak i ve znění zákona č. 112/2018 Sb. pro protiústavnost, přesto po zrušení příslušných ustanovení došlo ze strany státu k pokračujícímu poškozování práv žalobkyně, když stát přestal s plošným zveřejňováním údajů z registru oznámení až po zaslání výzvy žalobkyně a soustředěném tlaku organizací hájících zájmy samospráv. Žalobkyně pak v této souvislosti poukazovala na to, že jí tak vznikla újma na jejích právech garantovaných jí dokonce na ústavní úrovni, neboť plošné zveřejnění jejího oznámení podaného podle zákona o střetu zájmů, porušovalo její právo na ochranu soukromí. V této souvislosti pak bylo zdůrazňováno, že o protiústavnosti plošného zveřejňování podaných oznámení bylo tedy rozhodnuto Ústavním soudem, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány a osoby, a to bez ohledu na to, že se jedná o tzv. derogační nález s tím, že i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována a že tedy dopady nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 se musejí soudy zabývat navzdory tomu, že byla odložena jeho vykonatelnost, neboť na základě odložení vykonatelnosti není možno na věc nahlížet tak, jako by Nález ÚS ČR po dobu odložení své vykonatelnosti neexistoval. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalobkyni zveřejňování údajů o její osobě poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkci v [anonymizována dvě slova] již od roku [rok], přičemž na místo ocenění za tuto činnost a vyjádření respektu k jejím právům stát rozhodl, že u žalobkyně uskuteční majetkový striptýz a její majetkové a osobní poměry zveřejní všem k dispozici a že ke zveřejňování majetkových přiznání žalobkyně pak docházelo setrvale od [anonymizováno] [rok] do [anonymizováno] [rok]. V žalobě však nebylo tvrzeno, jakým konkrétním způsobem bylo zasaženo do konkrétních osobnostních práv žalobkyně a s jakými konkrétními dopady. Po právní stránce pak žalobkyně dovozovala, že nároky uplatněné v řízení je třeba podřadit pod ochranu osobnost, přičemž pro případ jiného právního hodnocení věci pak bylo doplněno, že nárok na náhradu požadované nemajetkové újmy pak byl z důvodu právní jistoty uplatněn i u Ministerstva spravedlnosti v rámci mimosoudního projednání věci pro případ posouzení nároku dle zák. č. 82/1998 Sb.

2. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak žalobkyně dále poukazovala i na to, že nezákonnost plošného zveřejňování oznámení v Centrálním registru vyplývá i z toho, že Ministerstvo spravedlnosti tento nezákonný postup ukončilo již dne [datum], a to s ohledem na v meziobdobí vydaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], ačkoliv v dřívější době žalovaná argumentovala tím, že se musí řídit účinným zákonem až do [datum].

3. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně u ní dne [datum] (a to žádostí datovanou dne [datum]) a následně žádostí dne [datum] (datovanou dne [datum]) uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy nemajetkovou újmu z důvodu popsaných v žalobním návrhu ve výši 58 228 Kč, resp. 55 000 Kč s tím, že k projednání žádosti žalobkyně došlo dne [datum] s tím, že v rámci mimosoudního projednání věci dospělo Ministerstvo spravedlnosti k závěru, že ve vztahu k žalobkyni nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná k věci samé uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti ČR je podle zásady legality státní moci, jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný a že ani Ústava, ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dále bylo ve vyjádření uvedeno, že dne 30. 11. 2017 podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se tato skupina domáhala zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona č. 159/2006 ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018, a to s odůvodněním, že tato ustanovení podle porušují základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod, přičemž Ústavním nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeném dne 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/ 2017 Sb. upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy s tím, že bylo konstatováno, že docházelo k porušování článku 10 Listiny. Žalovaná však poukazovala na to, že tato ustanovení byla zrušena až uplynutím 31. 12. 2020, přičemž s ohledem na to tedy nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci tedy nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni 11. 2. 2020, když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až právě do konce roku 2020. Nad to žalovaná doplnila, že případný vznik újmy požadované k náhradě by tedy eventuálně v daném případě bylo třeba dát primárně do souvislosti s přijetím protiústavní právní úpravy, a nikoliv s postupem žalované s tím, že v této souvislosti však bylo žalovanou poukazováno na to, že legislativní činnost však nepředstavuje nesprávný úřední postup, jak vyplývá například i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 215/2006.

4. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak žalovaná ještě uvedla, že je sice pravdou, že přístup do Centrálního registru oznámení omezila již dne [datum], avšak že tento postup neznamená, že by do té doby jednala nesprávně. K výše uvedenému přistoupila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle ZoSZ, když dle závěrů v meziobdobí vydaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 As 173/2020 nemohli být za toto své neplnění povinnosti sankcionováni, přičemž omezení přístupu do Centrálního registru oznámení tak bylo učiněno ještě před uplynutím lhůty stanovené Ústavním soudem právě pro to, aby byla tato oznámení řádně podávána.

5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně předběžně u žalované přípisem ze dne [datum] a žádostí ze dne [datum] uplatnila svůj nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 55 000 Kč z důvodů popsaných v žalobním nároku. Žalovaná po projednání však dospěla k závěru, že ve věci žalobkyně nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu skutkově vymezenému v uplatnění nároku, což bylo žalobkyni oznámeno stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne [datum]. Dále mezi účastníky řízení není sporné, že žalobkyně v rozhodném období byla [anonymizováno] starostkou [územní celek], že v minulosti podávala majetková přiznání, že majetkové přiznání podala minimálně z rok [rok], kdy již byl publikován Nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, vyhlášený dne [datum] a že žalovaná zveřejnila majetkové přiznání žalobkyně v centrálním registru oznámení, konkrétně údaje vyžadované podle zákona o střetu zájmů č. 159/2006 Sb. ve znění před vydáním shora uvedeného nálezu ÚS, který však odložil účinky zrušujícího nálezu až po [datum].

6. Pokud pak soud v rámci řízení četl k důkazu dopis ze dne [datum] adresovaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení], předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů ministryni spravedlnosti, soud ve vztahu k předmětu tohoto řízení nevzal touto listinou za prokázané žádné rozhodné skutečnosti, neboť tato doložená listina se bezprostředně netýkala postupu Ministerstva spravedlnosti ve skutkově vymezeném období, ale poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tedy postupu, který není předmětem žaloby.

7. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebyly sporné skutkové okolnosti sporu tak, jak byl vymezen žalobními tvrzeními, nýbrž sporná byla toliko otázka právního posouzení, zda se Ministerstvo spravedlnosti dopustilo nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11.2.2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1. písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] 2017, soud se tedy v rámci tohoto řízení zabýval toliko právním posouzením věci.

8. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Podle čl. 3 Ústavy Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

9. Podle čl. 4 odst. 1 LZPS povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 LZPS meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

10. Podle čl. 7 odst. 1 LZPS nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Podle čl. čl. 10 odst. 3 LZPS každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

11. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

12. Podle čl. 36 odst. 3 LZPS každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 LZPS podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

13. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy stanoví v souladu s čl. 36 odst. 4 LZPS zákon, jímž je v současnosti, jak bylo již výše uvedeno, zákon [číslo] 1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tedy OdpŠk.

14. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen zákon), stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

15. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. stát odpoví za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

16. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. Se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

17. Po právní stránce pak soud posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný žalobkyní podanou žalobou podle příslušných ustanoveních z. č. 82/ 1998 sb., která obsahuje speciální úpravu ve vztahu k občanskému zákoníku (viz nález Ústavního soudu z 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20), přičemž s ohledem na to, jak je OdpŠk koncipován, je tedy možné přiznat odškodnění jen za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí. Zároveň soud v daném případě vyhodnotil, že žalobní tvrzení nelze podřadit pod ochranu osobnosti, neboť k újmě žalobkyně mělo dojít při výkonu veřejné moci. Cestou ochrany osobnosti bylo možno postupovat pouze v minulosti, a to před novelou OdpŠk účinnou od 27. 4. 2006 (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb. (tedy OdpŠk), ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci).

18. Dle tvrzení žalobkyně k zásahu do jejích ústavně zaručených práv mělo dojít výše citovanými novelami ZoSZ, tedy zákony přijatými Parlamentem České republiky. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu není proces normotvorby nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009). Výjimkou je odpovědnost státu za újmu způsobenou porušením unijního práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012 sp. zn. 28 Cdo 2927/2010).

19. V přezkoumávaném případě tak nelze žalobkyni přiznat přímou ochranu jejím právům dle čl. 7 a čl. 10 LZPS. Žalobkyně ve své žalobě uvedla, že jako uvolněná starostka obce Hořesedly vnímala skutečnost, že její majetková přiznání byla veřejně přístupná anonymnímu okruhu osob sice úkorně (viz její vyjádření v žalobě, kde pouze obecně uvedla, že byly zpřístupněny citlivé informace o její osobě na jednom místě, tyto informace jsou všeobecně veřejně dostupné, není identifikace osob s nimi se případně seznamujícími a kontrola nad dalším užíváním informací, a to za situace, kdy žalobkyně žije v menší obci a s ohledem na výkon své funkce je dána její jednoznačná identifikovatelnost), ale ani v žalobě, ani v jejím doplnění nebyly uvedeny žádné skutečnosti, které by svědčily o závažném zásahu do jejích práv, např. někým, kdo tento přístup zneužil či jinak na úkor žalobkyně využil, a proto, jak již bylo uvedeno výše, přímou ochranu jejím právům jen dle čl. 7 a čl. 10 LZPS tak přiznat nelze. Je třeba mít stále na mysli, že i ve smyslu čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2 LZPS nebyl požadavek na odevzdávání Oznámení nelegální, nýbrž se jednalo o povinnost stanovenou ZoSZ a že na pomyslné misce vah stojí proti žalobkyní zdůrazňované ochraně soukromí veřejný zájem na transparentnosti příjmů veřejných činitelů jako nástroje boje proti korupci, k čemuž slouží i podávání Oznámení a možnost jejich veřejné kontroly. Tento zásah do práv žalobkyně pak obstál i před Ústavním soudem v testu proporcionality (viz. body 118 a násl. nálezu), když dle Ústavního soudu je třeba, aby k dosažení legitimního cíle zákona o střetu zájmů použil zákonodárce pouze jiný způsob zveřejňování takto shromažďovaných údajů.

20. V této souvislosti pak soud ještě k věci uvádí, že otázka možnosti domoci se ústavně zaručených práv a možnosti uplatnit své nároky z titulu náhrady škody či nemajetkové újmy proti státu, jsou však dvě různé záležitosti. Omezení možnosti domoci se náhrady škody podmínkami stanovenými zákonem 82/1998 Sb., tedy OdpŠk, jsou tedy zcela v souladu s Ústavou i LZPS, jak vyplývá z výše citovaných ustanovení těchto předpisů.

21. Za situace, kdy tedy soud vyhodnotil, že nárok uplatněný v řízení je tedy skutečně třeba po právní stránce posoudit dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. soud tedy s odkazem na nesporná tvrzní účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 4 o. s. ř. a s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil soud věc po právní stránce následovně:

22. Jak vyplývá z obsahu rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/ 2017 a zákona [číslo] upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávající funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, a to z toho důvodu, že tímto dochází k porušení článku 10 Listiny. Toto ustanovení bylo zrušeno uplynutím 31. prosince 2020 Ústavní soud ve svém nálezu uzavřel, že při posouzení napadené právní úpravy optikou míry zásahů do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů z pohledu ústavnosti neobstojí. Důvodem tohoto závěru pak byla skutečnost, že cíle napadené právní úpravy je možno dle závěrů Ústavního soudu dosáhnout srovnatelným způsobem, avšak při nižší intenzitě zásahů do práva na soukromí, tj. nahlížením do registru oznámení na základě žádosti (test potřebnosti v rámci druhého kroku proporcionality). Dále bylo konstatováno, že v důsledku zrušení ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) se tedy stane nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona, to vše za situace, kdy samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem, který je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14 odst. 1, písm. a), b) c). Dále bylo konstatováno, že je nicméně zřejmé, že po derogaci provedené tímto nálezem, musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Dále bylo konstatováno, že do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížet do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů a že Ústavní soud však nemůže derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezit požadavky pro její podání, neboť Ústavní soud právní úpravu netvoří, resp. nemění, ale pouze ruší. Ústavní soud dále uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, tedy pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán, a také neshledal, že specifikace obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích zakotvená v § 10 odst. 2, § 10 odst. 3 (ve znění zákona č. 14/2017 Sb. i ve znění zákona č. 112/2018 Sb.) i § 11 odst. 3 cit. zák. by nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu sleduje. Ústavní soud tak ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívajících v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, a tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny, a proto tedy Ústavní soud ze shora uvedených důvodů návrhu z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, a to s odůvodněním, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Jak se totiž podává ze shora uvedeného, protiústavnost shledal Ústavní soud výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech politiků, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů.

23. V této souvislosti soud uvádí, že pokud jde tedy o posouzení tvrzeného nesprávného úředního postupu žalované vůči žalobkyni, je žalobkyní vymezené období, od [anonymizováno] [rok] do listopadu 2020 (kdy byly informace o majetku žalobkyně zveřejňovány), třeba rozdělit na dvě období. Konkrétně se jedná o období od [anonymizováno] [rok] do data vydání Nálezu ÚS sp. zn. Pl ÚS I. 38/ 2017 dne 11. 2. 2020, respektive od jeho vyhlášení dne 11. 3 2020, kterým byla protiústavnost shora uvedených zákonných ustanovení o střetu zájmu deklarována, a dále do [anonymizováno] [rok], kdy bylo ze strany žalované ukončeno předmětné zveřejňování. Pokud jde o prvé období, je zjevné, že v daném případě nemohlo jít v žádném případě o nesprávný úřední postup, neboť v uvedeném období ještě nebyla protiústavnost § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů Ústavním soudem ani deklarována. Jestliže tedy v tomto prvním období žalovaná postupovala v souladu s § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů, tedy podle pravidel předepsaných právními normami, nelze tento postup v žádném případě považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu příslušných ustanovení zák,. č. 82/ 1998 Sb., který by mohl zakládat odpovědnost státu za škodu, respektive nemajetkovou újmu, která dle tvrzení žalobkyně žalobkyni měla vzniknout.

24. Pokud jde o následující období, tj. od 11. 2. 2020, respektive 11. 3. 2020, do [anonymizováno] [rok], soud ve vztahu k tomuto období uvádí, že podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu dojde-li po provedení řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem, nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Pokud Ústavní soud nalezne neústavnost či nezákonnost právního předpisu, zakládá zákon jeho pravomoc derogovat právní předpis v rozsahu, ve kterém byl návrhem napaden. Svým rozhodnutím tedy Ústavní soud nedeklaruje pouze rozpor s normou vyšší právní síly, nýbrž sám právní normu ruší. Derogační pravomoc Ústavního soudu však působí toliko pro futuro, neboť normu nelze zrušit zpětně, tedy před okamžikem publikace nálezu ve Sbírce zákonů. Účinky nálezu Ústavního soudu tedy působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, avšak i to pouze v případě, že Ústavní soud nerozhodne o posunutí vykonatelnosti svého Nálezu na dobu pozdější. Ústavní soud však může dospět k závěru, že derogační nález může být vykonatelný i před datem publikace ve Sbírce zákonů, pokud jde o zvýšený zájem na ochraně ústavnosti a může stanovit vykonatelnost nález na den jeho veřejného vyhlášení. Důvodem„ předsunutí“ vykonatelnosti nálezu před dnem jeho publikace je pak snaha eliminovat vznik protiústavních situací, pokud by nastaly právní skutečnosti založené na základě rušených právních předpisů. Ústavní soud zároveň může přistoupit naopak k odložení vykonatelnosti nálezu, přičemž k tomu pak přistupuje zpravidla z toho důvodu, aby vytvořil dostatečný časový prostor pro normotvůrce k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením vznikla. V takovém případě je veden úvahou, že odložení vykonatelnosti nálezu (tedy princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu) převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu. Derogace norem ze strany Ústavního soudu totiž nemá za následek„ obživnutí“ předchozí právní úpravy, kterou Ústavním soudem rušená právní úprava v minulosti nahradila; není ostatně vyloučeno, že i tato právní úprava by mohla být neústavní, pokud o ní předtím nebylo Ústavním soudem rozhodováno. Důsledkem derogačního nálezu je tedy situace, kdy v právním řádu vznikne mezera. Pokud normotvůrce i přes lhůtu stanovenou Ústavním soudem tuto mezeru nezaplní, je pak na obecných soudech a Ústavním soudu, aby ji překlenuly interpretačně. V této souvislosti soud uvádí, že v minulosti Ústavní soud přikročil k odložení vykonatelnosti svého rozhodnutí například v případě neústavní regulace nájemného (Pl. ÚS 3/2000) nebo zrušení celé úpravy správního soudnictví v o. s. ř. (Pl. ÚS 16/99), v obou případech šlo o období 18 měsíců. Takový postup však v praxi působí nemalé problémy, pokud jde o aplikaci předpisu, který je sice prohlášen za neústavní, avšak nadále je platnou součástí právního řádu. Pro orgány veřejné moci aplikující tento předpis tak vzniká otázka, zda mohou v tomto období předpis aplikovat, případně v jakém rozsahu. V okamžiku, kdy je neústavnost právního předpisu již Ústavním soudem konstatována, by mohla jeho aplikace v individuálních případech zatížit individuální právní akty neústavností (v podobě porušení základních práv účastníků řízení). Navíc, pokud by orgány veřejné moci předpis aplikovaly a na základě takové aplikace vydaly rozhodnutí, zmaří i jeho budoucí vykonatelnost (§ 71 odst. 2). Orgány veřejné moci v takových situacích musí přihlížet k odůvodnění publikovaného nálezu a právní předpis vykládat konformně se závěry Ústavního soudu, byť předpis je formálně platný. Také zde jde o vyřešení vztahu mezi právní jistotou a konkrétním ústavním principem (který má však v případě poskytnutí soudní ochrany v individuálním případě podobu subjektivního základního práva), jehož prosazení vedlo k derogaci. Důvod tedy, který vedl Ústavní soud k deklarování neústavnosti předpisu je významný (komentář k § 70 a § 71 zákona o Ústavním soudu).

25. Podle článku 89 odst. 1 Ústavy České republiky, je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. V kontextu úpravy zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§ 70 odst. 1) nelze za těchto okolností tedy dovodit nic jiného než to, že se právní předpis se ruší nikoliv od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je nález publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/2005 ze dne 22. 6. 2005 a sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13. 12. 2005 Ústavní soud dospěl k závěru, že derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů; tato jeho vůle však musí být - nejen z důvodu požadavku zákona, ale i z důvodu právní jistoty – výslovně projevena. Důsledkem této koncepce je detailní právní úprava ve vztahu k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány, resp. ve vztahu k právním vztahům, které na jeho základě vznikly a případně byly i konzumovány. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (kupř. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost – 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2005). Smyslem této právní úpravy je tedy zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadu aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi 2007, s. 291), (srov. odst. 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS- St 31/2010).

26. Soud proto při zhodnocení, zda se ve výše uvedeném druhém období jednalo o nesprávný úřední postup ze strany státu, přihlédl k odůvodnění předmětného ústavního nálezu, tedy důvodům, proč předmětné zákonné ustanovení, tj. § 14b odst. 1, odst. a), b), c) zákona o střetu zájmů, bylo zrušeno. V této souvislosti soud poukazuje na to, že Ústavní soud ve svém shora uvedeném nálezu dospěl k závěru, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná a nezpochybňoval tedy samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení. Zpřístupnění údajů formou nahlížení do registru oznámení ostatně existuje již od doby účinnosti zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů a transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů je i dle závěrů Ústavního soudu potřebná, avšak nemá být účelem sama o sobě, přičemž tato transparentnost je pouze prostředkem použitelným do té míry, dokud bude naplňovat cíl zákona spočívající v transparentnosti činnosti orgánů veřejné moci. V této souvislosti pak Ústavní soud dospěl k závěru, že by natolik široká transparentnost majetkových poměrů spočívající v režimu zveřejňování údajů z registru oznámení bez dalšího, byla pro transparentnost činností veřejné moci nezbytná a že cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. Zároveň Ústavní soud dospěl k závěru, že derogace části § 14b shora uvedeného zákona pak účel vyšší ochrany soukromí u funkcionářů za jiného přístupu do registru může splnit a z tohoto důvodu tedy Ústavní soud přistoupil ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona Ústavní soud si pak byl vědom skutečnosti, že primární ústavní problém spočívá v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, který umožňuje právě nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 zákona, avšak Ústavní soud musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno a petitem návrhu je Ústavní soud vázán. Ústavní soud dále uzavřel, že v důsledku zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona se však nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě stane v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona o střetu zájmů, když samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je vázáno na rozsah stanovený zákonem o střetu zájmů a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14b odst. 1 písm. a), b), c). Ústavní soud pak zároveň vyzdvihl, že po derogaci výše uvedeného zákonného ustanovení musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Dále Ústavní soud poukázal na to, že do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemohl derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezit požadavky pro jejich podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, ale pouze ruší. Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení osob podle článku 10 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrhu stěžovatelů z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Toto však učinil s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Ústavní soud pak protiústavnost shledal výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech„ politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Z odůvodnění ústavního nálezu je proto zřejmé, že Ústavní soud si byl vědom skutečnosti, že okamžikem zrušení předmětných ustanovení dojde k znemožnění nahlížení do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě, přičemž ústavní soud shledal„ toliko“ protiústavnost v rozsahu nahlížení, nikoliv v povinnosti a rozsahu zveřejňovaných informací, tedy zájem veřejnosti na získávání takovýchto údajů shledal jako zcela legitimní. S ohledem na legitimnost a právní jistotu veřejnosti, poměřeno zásahem do osobních práv funkcionářů, shledal Ústavní soud za potřebné, aby byla odložena vykonatelnost předmětného nálezu až do data 31. 12. 2020, aby měl zákonodárce dostatečný prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude v souladu. Soud proto dospěl k závěru, že vzhledem k odůvodnění nálezu Ústavním soudem a k tomu, že Ústavní soud odložil vykonatelnost nálezu, aby měl normotvůrce dostatečný prostor k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením předmětných ustanovení vznikla, se žalovaná nedopustila nesprávného úředního postupu, když v uvedeném období byla zveřejněna oznámení podle zákona o střetu zájmů.

27. Jinak řečeno Ústavní soud vymezil zákonodárci možnost do data 31. 12. 2020 přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, z čehož se podává, že do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění registru).

28. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou tedy splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu dle OdpŠk, konkrétně za nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk, když žalobkyně se domáhala zadostiučinění za dlouhodobé, systematické a plošné zveřejňování jejího Oznámení z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře, v důsledku čehož bylo tvrzeno narušení jejího soukromí, avšak žalovaná se nesprávného úředního postupu nedopustila, když postupovala podle v rozhodné době nadále platného a účinného právního předpisu, přičemž právní úprava zákona o střetu zájmů, jak vyplývá i ze shora uváděného nálezu Ústavního soudu, jinak sledovala legitimní cíl. Navíc nelze přehlédnout ani to, že žalovaná zamezila plošnému zveřejňování Oznámení v krátkém odstupu od předžalobní výzvy a žalobkyni se satisfakce dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu s účinností od 1. 1. 2021 zrušil. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud žalobu zamítl jako neopodstatněnou.

29. Navíc pak soud pro úplnost k věci dále uvádí i to, že i v případě jiného právního názoru, tedy i v případě, pokud by soud dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobkyni skutečně došlo v důsledku zveřejňování jejích Oznámení dle zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti k nesprávnému úřednímu postupu (k čemuž však soud nedospěl), soud by přesto v daném konkrétním případě žalobu žalobkyně zamítl jako nedůvodnou, a to za situace, kdy podmínkou pro přiznání nemajetkové újmy či omluvy za žalobkyní vymezený nesprávný úřední postup by bylo v takovém případě to, aby v řízení bylo dostatečně konkrétně tvrzeno a zejména pak i řádně prokázáno, jakým způsobem žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup zasáhl do osobnostní sféry žalobkyně, do jakých konkrétních práv a s jakými konkrétními důsledky, přičemž to v žalobě nebylo ani konkrétně tvrzeno a nebyly k tomu označeny ani žádné důkazy, přičemž s ohledem na to, že žalobkyně se nedostavila k prvnímu nařízenému jednání soudu, vzdala se tedy i možnosti využít případné poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a žaloba by tedy byla zamítnuta i v důsledku neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

30. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání).

Poučení