21 C 53/2021-84

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudkyní Mgr. Blankou Vernerovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená Mgr. [jméno] [příjmení] [příjmení], advokátkou, sídlem [anonymizováno] [číslo], [PSČ] [obec a číslo] [anonymizováno] [obec] proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 - Nové Město jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o omluvu a zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobkyní zadostiučinění ve formě omluvy doručené žalobkyni ve znění:„ Ministerstvo spravedlnosti ČR jednající za Českou republiku, jakožto orgán spravující Centrální registr oznámení, se tímto omlouvá [celé jméno žalobkyně] za porušení jejího práva na ochranu soukromí, jímž došlo tím, že byla plošně zveřejněna oznámení, která [celé jméno žalobkyně] podala podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění pozdějších předpisů“, jež podepíše osoba oprávněná jednat za žalovanou, se zamítá.

II. Žaloba, aby žalovaná byla povinna do 3 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku poskytnout žalobkyni zadostiučinění ve formě peněžního odškodnění v částce 30 000 Kč splatné k rukám právního zástupce žalobkyně, se zamítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky jakožto nemajetkové újmy a dále omluvy v souvislosti s nesprávným úředním postupem Ministerstva spravedlnosti, které zveřejňovalo oznámení, které žalobkyně podala podle zákona o střetu zájmů, a to v období až do [anonymizováno] [rok]. Žalobkyně ve svých tvrzeních uvedla, že je starostkou v obci [obec], tedy veřejným funkcionářem ve smyslu zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů a že dlouhodobě a setrvale nesouhlasila se zveřejňováním oznámení, které podávala podle zákona o střetu zájmů, neboť tímto zveřejňováním docházelo k nepřiměřenému zásahu do jejího ústavně zaručeného práva na respekt jejího soukromí v podobě informačního sebeurčení s riziky dalšího nakládání s velmi citlivými informacemi o jejím soukromí, ale i privátních informacích o třetích osobách s tím, že tyto informace tak mohou následně„ volně plout internetem“ či být na hranici legality či již za ní (zne) užívány dalšími osobami. V žalobě pak bylo dále poukazováno na to, že ačkoliv Ústavní soud svým rozhodnutím vydaným dne [datum] konstatoval protiústavnost celoplošného zveřejňování oznámení podle zákona o střetu zájmů a část zákona tedy zrušil pro protiústavnost, přesto ze strany státu docházelo k pokračujícímu poškozování práv žalobkyně, a to právě až do [datum], kdy stát přestal s plošným zveřejňováním údajů z registru oznámení, ačkoliv tak měl dle přesvědčení žalobkyně učinit již v [anonymizováno] [rok]. Žalobkyně pak v této souvislosti poukazovala na to, že jí tak vznikla újma na jejích právech garantovaných jí dokonce na ústavní úrovni, neboť plošné zveřejnění jejího oznámení podaného podle zákona o střetu zájmů, porušovalo její práva dle čl. 7 a čl. 10 odst. 3 LZPS. V této souvislosti pak bylo žalobkyní zdůrazňováno, že o protiústavnosti plošného zveřejňování podaných oznámení bylo tedy rozhodnuto Ústavním soudem, jehož vykonatelný nález je závazný pro všechny orgány a osoby, a to bez ohledu na to, že se jedná o tzv. derogační nález s tím, že i v případě odložené vykonatelnosti má derogační nález bezprostřední aplikační dopad na jiné řešené případy, v nichž by měla být dotčená právní úprava aplikována a že ačkoliv byla odložena jeho vykonatelnost, nemělo již po jeho vydání docházet k plošnému zveřejňování výše uvedených oznámeních, neboť na základě odložení vykonatelnosti není možno na věc nahlížet tak, jako by Nález ÚS ČR po dobu odložení své vykonatelnosti neexistoval. Dále bylo v žalobě uvedeno, že žalobkyni zveřejňování údajů o její osobě poškodilo, neboť vykonává veřejnou funkci v menší obci, její známost v dané obci je tedy dána již výkonem její funkce v samosprávě obce, a tudíž je dána jednoznačná možnost identifikace její osoby, a dále bylo uváděno i to, že žalobkyně pociťovala negativní dopad zveřejňovaných informací z jejího soukromí o to více, že k zásahu docházelo ze strany veřejné moci a jednalo se o plošné zveřejňování, což zvyšovalo intenzitu porušení práva žalobkyně na respekt k jejímu soukromí v podobě informačního sebeurčení, s riziky dalšího nakládání s citlivými informacemi. Dále žalobkyně v žalobě tvrdila, že kvůli zveřejnění svých citlivých majetkových informací na internetu se stala terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek. Ve vztahu k právnímu posouzení věci pak žalobkyně uvedla, že svůj nárok dozuje z titulu nesprávného úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, které po vydání shora uvedeného nálezu Ústavního soudu nadále, a to až do [datum] plošně zveřejňovalo oznámení v minulosti podaná žalobkyní dle zákona o střetu zájmů s tím, že v důsledku toho žalobkyni vznikala nemajetková újma.

2. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak žalobkyně dále poukazovala i na to, že nezákonnost plošného zveřejňování oznámení v Centrálním registru vyplývá i z toho, že Ministerstvo spravedlnosti tento nezákonný postup ukončilo již dne [datum], a to s ohledem na v meziobdobí vydaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], a to ačkoliv v dřívější době žalovaná argumentovala tím, že se musí řídit zákonem o střetu zájmů v platném a účinném znění až do [datum].

3. V rámci závěrečného návrhu pak žalobkyně setrvala na svém přesvědčení o opodstatněnosti podané žaloby a poukazovala na dle žalobkyně nedůvodnou argumentaci strany žalované, a to i s odkazem na následující postup žalované v období, které však není předmětem žaloby. V rámci závěrečného návrhu pak žalobkyně ještě poukázala na nález ÚS II ÚS 1022/21, na základě jehož závěrů dovozovala, že by žalobě mělo být vyhověn.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobkyně u ní dne [datum] (ve stanovisku mylně uvedeno dne [datum]) uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu z. č. 82/1998 Sb., a to ve výši 30 000 Kč s tím, že projednání žádosti žalobkyně došlo dne [datum] s tím, že v rámci mimosoudního projednání věci dospělo Ministerstvo spravedlnosti k závěru, že ve vztahu k žalobkyni nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalovaná k věci samé uvedla, že Ministerstvo spravedlnosti ČR je podle zásady legality státní moci, jakožto orgán moci výkonné, vázáno zákonem, dokud je tento platný a účinný a že ani Ústava, ani žádný jiný právní předpis nižší právní síly nesvěřuje správním úřadům kompetenci posoudit soulad aplikovaného zákona s Ústavou a pro případ jeho protiústavnosti zákon neaplikovat. Dále bylo ve vyjádření uvedeno, že dne [datum] podala skupina 42, resp. 60 senátorů Senátu Parlamentu ČR k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se tato skupina domáhala zrušení ustanovení § 2 odst. 1 písm. q), § 10 odst. 2 a 3, § 11 odst. 3 a § 14b zákona č. 159/2006 ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018, a to s odůvodněním, že tato ustanovení podle porušují základní lidská práva zaručená Listinou základních práv a svobod, přičemž Ústavním nálezem ze dne 11. 2. 2020, vyhlášeným dne 11. 3. 2020 pod sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona [číslo] Sb. upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávajících funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, když bylo konstatováno, že těmito ustanoveními docházelo k porušování článku 10 Listiny. Žalovaná však poukazovala na to, že tato ustanovení byla zrušena až uplynutím [datum], přičemž s ohledem na to tedy nelze než konstatovat, že při výkonu veřejné moci tedy nemohlo dojít k protiprávnímu jednání v podobě publikace oznámení veřejných funkcionářů v registru oznámení po dni [datum], když vykonatelnost předmětného nálezu byla z důvodu dostatečného časového prostoru pro přijetí nové právní úpravy odložena až právě do konce roku [rok] a že tedy je zřejmé, že žalovaná postupovala zcela v souladu s platnými právními předpisy a rozhodně se tedy nedopustila nesprávného úředního postupu. Nad to žalovaná doplnila, že na tomto závěru nic nemění ani to, že k omezení přístupu do Centrálního registru oznámení došlo ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu, a to v důsledku rozhodnutí NSS sp. zn. 9As 173/2020, když je zcela zřejmé že v době od [datum] do [datum] postupovala žalovaná skutečně zcela v souladu s platnými právními předpisy, od nichž se nebyla oprávněna jakkoli odchýlit dle svého volného uvážení. V rámci doplňujících skutkových tvrzení pak žalovaná ještě uvedla, že je sice pravdou, že přístup do Centrálního registru oznámení tedy omezila již dne [datum], avšak že k výše uvedenému postupu přistoupila z toho důvodu, že veřejní funkcionáři nepodávali oznámení dle ZoSZ, když dle závěrů v meziobdobí vydaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 9 As 173/2020 nemohli být za toto své neplnění povinnosti sankcionováni, přičemž omezení přístupu do Centrálního registru oznámení tak bylo učiněno právě ještě před uplynutím lhůty stanovené Ústavním soudem právě pro to, aby byla tato oznámení řádně podávána.

5. Mezi účastníky řízení nebyla sporná skutečnost, že žalobkyně v rozhodném období byla starostkou [územní celek] a minimálně za rok [rok] podala jako veřejná funkcionářka příslušné oznámení dle zákona o střetu zájmů, přičemž žalovaná zveřejňovala tato oznámení v Centrálním registru oznámení, konkrétně údaje vyžadované podle zákona o střetu zájmů č. 159/2006 Sb., i v době, kdy již byl publikován Nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, vyhlášený dne [datum], který však odložil účinky zrušujícího nálezu až po [datum].

6. Uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti datovaným dne 6. 5. 2020 ve spojení s dokladem o doručení tohoto podání Ministerstvu spravedlnosti dne 6. 5. 2020 a Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2020 vzal soud za prokázané, že přípisem ze dne 6. 5. 2020 Ministerstvu spravedlnosti doručeným téhož dne uplatnila žalobkyně u Ministerstva spravedlnost svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu dle z. č. 82/1998 Sb. a žádala odškodnění ve výši 30 000 Kč, a to z důvodů popsaných v žalobním nároku. Žalovaná po projednání žádosti však dospěla k závěru, že ve věci žalobkyně nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu skutkově vymezenému v uplatnění nároku, což bylo žalobkyni oznámeno Stanoviskem Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2021.

7. Pokud soud v rámci řízení četl k důkazu dopis ze dne [datum] adresovaný Mgr. [jméno] [příjmení], předsedou Úřadu pro ochranu osobních údajů ministryni spravedlnosti, soud ve vztahu k předmětu tohoto řízení nevzal touto listinou za prokázané žádné rozhodné skutečnosti, neboť tato doložená listina se bezprostředně netýkala postupu Ministerstva spravedlnosti ve skutkově vymezeném období, ale poskytování informací dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tedy postupu, který není předmětem žaloby.

8. Obsahem rozhodnutí Ústavního soudu ČR, Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 2. 2020, vzal soud za prokázané, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. ve znění zákona č. 14/2017 a zákona č. 112/2018 upravující rozsah nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů zastávající funkci starostů, primátorů a jejich zástupců, jakož i členů Rady kraje nebo hlavního města Prahy, a to z toho důvodu, že dochází k porušení článku 10 Listiny. Toto ustanovení bylo Ústavním soudem rušeno uplynutím dne 31. prosince 2020 Ústavní soud ve svém nálezu uzavřel, že při posouzení napadené právní úpravy optikou míry zásahů do práva na informační sebeurčení veřejných funkcionářů § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů z pohledu ústavnosti neobstojí. Důvodem tohoto závěru pak byla skutečnost, že cíle napadené právní úpravy je možno dle závěrů Ústavního soudu dosáhnout srovnatelným způsobem, avšak při nižší intenzitě zásahů do práva na soukromí, tj. nahlížením do registru oznámení na základě žádosti (test potřebnosti v rámci druhého kroku proporcionality). Dále bylo konstatováno, že v důsledku zrušení ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) se tedy stane nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona, to vše za situace, kdy samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je vázáno na rozsah stanovený tímto zákonem, který je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14 odst. 1, písm. a), b) c). Dále bylo konstatováno, že je nicméně zřejmé, že po derogaci provedené tímto nálezem, musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Dále bylo konstatováno, že do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížet do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů a že Ústavní soud však nemůže derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezit požadavky pro její podání, neboť Ústavní soud právní úpravu netvoří, resp. nemění, ale pouze ruší. Ústavní soud dále uzavřel, že neshledal důvod pro zrušení § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů, tedy pro vynětí neuvolněných funkcionářů územních samosprávných celků zcela z režimu zákona o střetu zájmů, neboť zájem na předcházení střetu zájmů je i u těchto veřejných funkcionářů dán, a také neshledal, že specifikace obsahu oznámení o majetku, příjmech a závazcích zakotvená v § 10 odst. 2, § 10 odst. 3 (ve znění zákona č. 14/2017 Sb. i ve znění zákona č. 112/2018 Sb.) i § 11 odst. 3 cit. zák. by nebyly proporcionální k legitimnímu cíli, který zákon o střetu zájmů sleduje. Ústavní soud tak ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívajících v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, a tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení dotčených osob podle článku 10 odst. 3 Listiny, a proto tedy Ústavní soud ze shora uvedených důvodů návrhu z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Učinil tak ovšem s odkladem vykonatelnosti svého rozhodnutí až uplynutím dne 31. 12. 2020, a to s odůvodněním, že se tím, vytváří zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Ústavní soud shledal protiústavnost výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech politiků, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Ústavní soud totiž dospěl k závěru, že z hlediska práva na informační sebeurčení není dán žádný přesvědčivý důvod pro rozlišení mezi jednotlivými skupinami veřejných funkcionářů vymezenými v ustanovení § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů.

9. Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení nebyly sporné skutkové okolnosti sporu tak, jak byly vymezeny žalobními tvrzeními, nýbrž sporná byla toliko otázka právního posouzení věci, tedy, zda se Ministerstvo spravedlnosti dopustilo nesprávného úředního postupu v souvislosti s vydaným nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, kterým bylo zrušeno ustanovení § 14b odst. 1. písm. a), b), c) zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů ve znění zákona č. 14/2017, soud se tedy v rámci tohoto řízení zabýval toliko právním posouzením věci.

10. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Podle čl. 2 odst. 4 Ústavy každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

11. Podle čl. 3 Ústavy Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“). Podle čl. 4 Ústavy základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

12. Podle čl. 4 odst. 1 LZPS povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Podle čl. 4 odst. 2 LZPS meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou základních práv a svobod upraveny pouze zákonem.

13. Podle čl. 7 odst. 1 LZPS nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

14. Podle čl. čl. 10 odst. 3 LZPS každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

15. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“) každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

16. Podle čl. 36 odst. 3 LZPS každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Podle čl. 36 odst. 4 LZPS podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

17. Podrobnosti uplatnění nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy stanoví v souladu s čl. 36 odst. 4 LZPS zákon, jímž je v současnosti, jak bylo již výše uvedeno, zákon [číslo] Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), tedy OdpŠk.

18. Podle ust. § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle ust. § 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. Se zadostiučinění poskytuje v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

21. Po právní stránce pak soud posoudil nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatněný žalobkyní podanou žalobou podle příslušných ustanoveních z. č. 82/1998 Sb., která obsahuje speciální úpravu ve vztahu k občanskému zákoníku (viz nález Ústavního soudu z 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20), to vše za situace, kdy úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb., je zároveň i speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci. S ohledem na to, jak je z. č. 82/1998 Sb. koncipován, je tedy možné přiznat případné odškodnění jen za nesprávný úřední postup nebo za vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno.

22. Za situace, kdy tedy soud vyhodnotil, že nárok uplatněný v řízení je třeba po právní stránce posoudit dle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. soud tedy s odkazem na nesporná tvrzní účastníků, která soud vzal za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 4 o. s. ř. a s ohledem na shora citovaná zákonná ustanovení, posoudil věc po právní stránce následovně:

23. Pokud jde o posouzení toho, zda v souvislosti s vydáním shora uvedeného Nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017 došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti v období od [datum], respektive [datum], do [datum] k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že i v tomto období byly nadále plošně zveřejňovány v Centrálním registru oznámení informace o žalobkyni, které na základě znění zákona o střetu zájmů v minulosti jako veřejná funkcionářka poskytla, soud v této souvislosti uvádí, že při vyhodnocení této otázky musel vycházet jednak z příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu a dále právě i ze závěrů Nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017.

24. Podle § 70 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu platí, že dojde-li po provedení řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem, nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, rozhodne nálezem, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí. Pokud tedy Ústavní soud nalezne neústavnost či nezákonnost právního předpisu, má tedy pravomoc derogovat právní předpis v rozsahu, ve kterém byl návrhem napaden, přičemž svým rozhodnutím tedy Ústavní soud pouze nedeklaruje rozpor s normou vyšší právní síly, nýbrž sám právní normu ruší. Derogační pravomoc Ústavního soudu však působí toliko pro futuro, neboť normu nelze zrušit zpětně, tedy před okamžikem publikace nálezu ve Sbírce zákonů a účinky nálezu Ústavního soudu tedy působí od okamžiku jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů, avšak i to pouze v případě, že Ústavní soud nerozhodne o posunutí vykonatelnosti svého Nálezu na dobu pozdější. Ústavní soud však také může dospět k závěru, že derogační nález může být vykonatelný i před datem publikace ve Sbírce zákonů, pokud jde o zvýšený zájem na ochraně ústavnosti a může tedy stanovit vykonatelnost nálezu i na den jeho veřejného vyhlášení. Důvodem takovéhoto„ předsunutí“ vykonatelnosti nálezu před den jeho publikace je pak snaha eliminovat vznik protiústavních situací, pokud by nastaly právní skutečnosti založené na základě rušených právních předpisů. Ústavní soud však zároveň může přistoupit naopak i k odložení vykonatelnosti nálezu, přičemž k tomu postupu pak přistupuje zpravidla z toho důvodu, aby vytvořil dostatečný časový prostor pro normotvůrce k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením právního předpisu či jeho části vznikla. V takovém případě je pak veden úvahou, že odložení vykonatelnosti Nálezu (tedy princip právní jistoty a bezrozpornosti právního řádu) převažuje nad principem okamžitého odstranění neústavního předpisu. Derogace norem ze strany Ústavního soudu totiž nemá za následek„ obživnutí“ předchozí právní úpravy, kterou Ústavním soudem rušená právní úprava v minulosti nahradila, a navíc není ani vyloučeno, že i tato právní úprava by mohla být neústavní, pokud o ní předtím nebylo Ústavním soudem rozhodováno. Důsledkem derogačního nálezu je tedy situace, kdy v právním řádu vzniká mezera, přičemž pokud normotvůrce i přes lhůtu stanovenou Ústavním soudem tuto mezeru nezaplní, je pak na obecných soudech a Ústavním soudu, aby ji překlenuly interpretačně. Podle článku 89 odst. 1 Ústavy České republiky, je rozhodnutí Ústavního soudu vykonatelné, jakmile bylo vyhlášeno způsobem stanoveným zákonem, pokud Ústavní soud o jeho vykonatelnosti nerozhodl jinak. V kontextu úpravy zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (§ 70 odst. 1) nelze za těchto okolností tedy dovodit nic jiného než to, že se právní předpis ruší nikoliv od počátku (ex tunc), nýbrž vždy až ode dne, který Ústavní soud v nálezu určí a neučiní-li tak, pak dnem, kdy je nález publikován ve Sbírce zákonů (tedy ex nunc). V nálezech sp. zn. Pl. ÚS 13/2005 ze dne 22. 6. 2005 a sp. zn. Pl. ÚS 6/2005 ze dne 13. 12. 2005 pak Ústavní soud dospěl k závěru, že derogační nález, pokud zde existuje zvýšený zájem na ochraně ústavnosti, může být vykonatelný ještě před datem vyhlášení ve Sbírce zákonů. Tato jeho vůle však musí být nejen z důvodu požadavku zákona, ale i z důvodu právní jistoty vždy výslovně projevena. Důsledkem této koncepce je detailní právní úprava ve vztahu k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány, resp. ve vztahu k právním vztahům, které na jeho základě vznikly a případně byly i konzumovány. Zrušení právního předpisu pro futuro se jako princip projevuje i v tom, že při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna (např. za tím účelem, aby měl normotvůrce dostatečný časový prostor protiústavní úpravu nahradit normou ústavně konformní) se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy„ státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě předtím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými“ (Vojtěch Šimíček: Ústavní stížnost – 3. aktualizované a doplněné vydání, Praha, Linde, 2005). Smyslem této právní úpravy je tedy zvýraznit fakt, že zrušení protiústavní právní úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na aplikaci neústavního předpisu. Možnost a intenzita korekce dopadu aplikace neústavní normy je„ odstupňována podle toho, jak citelné zásahy do právní sféry jednotlivce zákon vyvolal“ (Wagnerová, Dostál, Langášek, Pospíšil: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, Praha, Aspi 2007, s. 291), (srov. odst. 18 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl ÚS- St 31/2010).

25. Zároveň soud při vyhodnocení toho, zda došlo či nedošlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k nesprávnému úřednímu postupu, zohlednil i závěry Ústavního soudu vyplývající z Nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/2017, tedy zohlednil důvody, pro které bylo zákonné ustanovení § 14b odst. 1, odst. a), b), c) zákona o střetu zájmů zrušeno. V této souvislosti soud poukazuje na to, že Ústavní soud ve svém shora uvedeném nálezu dospěl k závěru, že veřejná kontrola ve vztahu k možnému střetu zájmů je nezbytná a nezpochybňoval tedy samotnou možnost přístupu veřejnosti k některým údajům z registru oznámení, to vše z situace, kdy zpřístupnění údajů formou nahlížení do registru oznámení ostatně existuje již od doby účinnosti zákona č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů a transparentnost majetkových poměrů veřejných funkcionářů je i dle závěrů Ústavního soudu potřebná, avšak nemá být účelem sama o sobě, přičemž tato transparentnost je pouze prostředkem použitelným do té míry, dokud bude naplňovat cíl zákona spočívající v transparentnosti činnosti orgánů veřejné moci. V této souvislosti pak Ústavní soud nedospěl k závěru, že by natolik široká transparentnost majetkových poměrů spočívající v režimu zveřejňování údajů z registru oznámení bez dalšího, byla pro transparentnost činností veřejné moci nezbytná, neboť cíle napadené právní úpravy je možno dosáhnout srovnatelným způsobem při nižší intenzitě zásahu do práva na soukromí, tedy nahlížením do registru oznámení na základě žádosti. Zároveň Ústavní soud uzavřel, že derogace části § 14b shora uvedeného zákona pak účel vyšší ochrany soukromí u funkcionářů za jiného přístupu do registru může splnit a z tohoto důvodu tedy Ústavní soud přistoupil ke zrušení § 14b odst. 1 písm. a), b), c) zákona Ústavní soud si pak byl vědom skutečnosti, že primární ústavní problém spočívá v ustanovení § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, který umožňuje právě nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 zákona, avšak Ústavní soud musel vycházet z okolnosti, že toto ustanovení nebylo napadeno, přičemž petitem návrhu byl Ústavní soud vázán. Ústavní soud dále uzavřel, že v důsledku zrušení ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona se však nahlížení prostřednictvím veřejné datové sítě stane v praxi neproveditelným a budou tak odstraněny protiústavní důsledky zákona o střetu zájmů, když samotné právo nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě do registru oznámení je vázáno na rozsah stanovený zákonem o střetu zájmů a ten je vymezen právě prostřednictvím zrušeného § 14b odst. 1 písm. a), b), c). Ústavní soud pak zároveň vyzdvihl, že po derogaci výše uvedeného zákonného ustanovení musí zákonodárce nosné důvody tohoto nálezu zohlednit nejen ve vztahu ke zrušené části zákona, nýbrž i ve vztahu k matérii upravené v § 13 odst. 3 zákona. Dále Ústavní soud poukázal na to, že do doby přijetí nové právní úpravy umožňující nahlížení do registru oznámení pouze na základě žádosti bude proto důsledkem derogace úplné znepřístupnění údajů z registru oznámení podle zákona o střetu zájmů u veřejných funkcionářů vymezených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů. Ústavní soud však nemohl derogačním výrokem zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim zpřístupnění údajů na žádost a vymezit požadavky pro jejich podání, neboť právní úpravu Ústavní soud netvoří, resp. nemění, ale pouze ruší. Ústavní soud dospěl k závěru, že způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný, tudíž porušuje právo na soukromí, konkrétně právo na informační sebeurčení osob podle článku 10 odst. 3 Listiny. Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrhu stěžovatelů z části vyhověl a podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil ustanovení § 14 odst. 1 písm. a), b), c) zákona o střetu zájmů. Toto však učinil s odkladem vykonatelnosti až uplynutím dne 31. 12. 2020, aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude již ústavně souladná. Ústavní soud pak protiústavnost shledal výhradně v neanonymním a zcela nediferencovaném elektronickém zpřístupnění majetkových oznámení u všech„ politiků“, nikoliv v rozsahu poskytovaných informací. Z odůvodnění ústavního nálezu je proto zřejmé, že Ústavní soud si byl vědom skutečnosti, že okamžikem zrušení předmětných ustanovení dojde k znemožnění nahlížení do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě, přičemž ústavní soud shledal„ toliko“ protiústavnost v rozsahu nahlížení, nikoliv v povinnosti a rozsahu zveřejňovaných informací, tedy zájem veřejnosti na získávání takovýchto údajů shledal jako zcela legitimní. S ohledem na legitimnost a právní jistotu veřejnosti, poměřeno zásahem do osobních práv funkcionářů, shledal Ústavní soud za potřebné, aby byla odložena vykonatelnost předmětného nálezu až do data 31. 12. 2020, aby měl zákonodárce dostatečný prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude v souladu. Jinak řečeno Ústavní soud vymezil zákonodárci možnost do data 31. 12. 2020 přijmout novou právní úpravu stran uvedeného zveřejňování informací, z čehož se podává, že do tohoto data bylo zachováno zveřejňování podle stávající právní úpravy (což vyplývá i z odůvodnění samotného ústavního nálezu, když se Ústavní soud vyjádřil tak, že„ po tomto datu nebude už zveřejňování podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) až c) zákona možné“ – tj. dojde k znepřístupnění registru).

26. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud dospěl k závěru, že vzhledem k odůvodnění shora uvedeného nálezu Ústavním soudem a k tomu, že Ústavní soud odložil vykonatelnost předmětného nálezu, aby měl normotvůrce dostatečný prostor k vyplnění mezery, která by okamžitým zrušením předmětných ustanovení vznikla, se tedy Ministerstvo spravedlnosti svým postupem nemohlo dopustit nesprávného úředního postupu, pokud v období od [datum] do [datum] nadále zveřejňovalo oznámení v Centrálním registru oznámení podle zákona o střetu zájmů. V daném případě tedy nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu dle z. č. 82/1998 Sb., konkrétně za nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 shora uvedeného zákona, který dle žalobkyně spočíval v systematickém a plošném zveřejňování jejího Oznámení ve výše uvedeném období, a to z důvodu jejího působení jako veřejného funkcionáře, v důsledku čehož bylo ze strany žalobkyně tvrzeno narušení jejího soukromí. Jak již je výše uvedeno, žalovaná (ministerstvo spravedlnosti) se v daném případě žádného nesprávného úředního postupu nedopustila, když postupovala podle v rozhodné době nadále platného a účinného právního předpisu, to vše za situace, kdy jinak právní úprava zákona o střetu zájmů, jak vyplývá i ze shora uváděného nálezu Ústavního soudu, sleduje legitimní cíl. Navíc nelze přehlédnout ani to, že žalobkyni se morální satisfakce fakticky dostalo i tím, že Ústavní soud protiústavní právní úpravu s účinností od 1. 1. 2021 zrušil.

27. Navíc pak soud pro úplnost k věci dále uvádí i to, že i v případě jiného právního názoru, tedy i v případě, pokud by soud dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobkyni skutečně došlo v důsledku zveřejňování jejích Oznámení dle zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti k nesprávnému úřednímu postupu (k čemuž však soud nedospěl), soud by přesto v daném konkrétním případě žalobu žalobkyně zamítl jako nedůvodnou, a to za situace, kdy podmínkou pro přiznání nemajetkové újmy či omluvy za žalobkyní vymezený nesprávný úřední postup by bylo v takovém případě to, aby v řízení bylo dostatečně konkrétně tvrzeno a zejména pak i řádně prokázáno, jakým způsobem žalobkyní tvrzený nesprávný úřední postup zasáhl do osobnostní sféry žalobkyně, do jakých konkrétních práv a s jakými konkrétními důsledky a že jí případně tvrzené zásahy skutečně vznikly v přímé příčinné souvislosti s jím tvrzeným nesprávným úředním postupem, přičemž tyto konkrétní skutečnosti pak nebyly v žalobě ani konkrétně tvrzeny (v žalobě byla uvedena pouze zcela obecná tvrzení žalobkyně o tom, že kvůli zveřejnění jejích citlivých majetkových informací na internetu se stala terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek) a nebyly k tomu označeny ani jakékoliv důkazy, přičemž s ohledem na to, že žalobkyně se nedostavila k prvnímu nařízenému jednání soudu, vzdala se tedy tím i možnosti využít možnosti poučení soudu dle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a žaloba by tedy byla zamítnuta i v důsledku neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního.

28. Pouze pro úplnost soud uvádí, že pokud žalobkyně argumentovala tím, že v důsledku zveřejňování oznámení žalobkyně v Centrálním registru oznámení dle zákona o střetu zájmů v období od [datum] do [datum] docházelo k porušování čl. 7 a čl. 10 LZPS, pak pokud soud v tomto řízení uzavřel, že ze strany Ministerstva spravedlnosti nedošlo ze shora uvedených důvodů k nesprávnému úřednímu postupu, nelze v daném případě žalobkyni v této právní věci přiznat přímou ochranu jejím právům ani dle shora uvedených článků LZPS. V této souvislosti soud uvádí, že žalobkyně ve své žalobě sice uvedla, že jako starostka [územní celek] vnímala úkorně skutečnost, že její oznámení dle zákona o střetu zájmů byla veřejně přístupná anonymnímu okruhu osob (viz její vyjádření v žalobě, kde pouze obecně uvedla, že byly zpřístupněny citlivé informace o její osobě na jednom místě, tyto informace jsou všeobecně veřejně dostupné, není identifikace osob s nimi se případně seznamujícími a kontrola nad dalším užíváním informací, a to za situace, kdy žalobkyně žije v menší obci a s ohledem na výkon své funkce je dána její jednoznačná identifikovatelnost), avšak v žalobě nebyly uvedeny žádné konkrétní skutečnosti (s výjimkou obecného ničím nedokládaného tvrzní, že kvůli zveřejnění jejích citlivých majetkových informací na internetu se stala terčem poskytování různých obtěžujících komerčních nabídek) a nebyly ani označeny jakékoliv důkazy, které by svědčily o skutečně závažném zásahu do jejích práv, např. někým, kdo tento přístup skutečně zneužil či jinak na úkor žalobkyně využil, a proto, jak již bylo uvedeno výše, přímou ochranu jejím právům jen dle čl. 7 a čl. 10 LZPS tak přiznat nelze. Navíc je třeba mít stále na mysli i to, že i ve smyslu čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 a 2 LZPS nebyl požadavek na odevzdávání Oznámení nelegální, nýbrž se jednalo o povinnost stanovenou ZoSZ a že na pomyslné misce vah stojí proti žalobkyní zdůrazňované ochraně soukromí veřejný zájem na transparentnosti příjmů veřejných činitelů jako nástroje boje proti korupci, k čemuž slouží právě i podávání Oznámení a možnost jejich veřejné kontroly. Tento zásah do práv žalobkyně pak obstál i před Ústavním soudem v testu proporcionality (viz body 118 a násl. nálezu), když dle Ústavního soudu je třeba, aby k dosažení legitimního cíle zákona o střetu zájmů použil zákonodárce pouze jiný způsob zveřejňování takto shromažďovaných údajů. Proto také soud v této souvislosti dospěl k závěru, že i z těchto důvodů není v daném případě důvodná argumentace žalobkyně závěry obsaženými v Nálezu ÚS sp. zn. II. ÚS 1022/21, a to právě v souvislosti se zcela odlišnými okolnostmi souvisejícími s postavením žalobkyně jako veřejného funkcionáře. Závěrem pak soud ještě k věci uvádí, že otázka možnosti domoci se ústavně zaručených práv a možnosti uplatnit své nároky z titulu náhrady škody či nemajetkové újmy proti státu, jsou dvě různé záležitosti, přičemž omezení možnosti domoci se náhrady škody podmínkami stanovenými zákonem č. 82/1998 Sb., je tedy zcela v souladu s Ústavou i LZPS, jak vyplývá již z výše citovaných ustanovení těchto předpisů.

29. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve sporu plně úspěšná, přiznal mu soud náklady tohoto řízení, které se skládají z náhrady hotových výdajů ve výši 900 Kč podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ust. § 1 odst. 1,3 písm. a), b), c) a ust. § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu (3 úkony právní služby po 300 Kč – vyjádření ve věci samé, příprava na jednání a účast na jednání).

Poučení