21 C 62/2021-152

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Klárou Babičkovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] pro zaplacení 89 250 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna uhradit žalobci částku 54 542 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 31. 10. 2021 do zaplacení a dále částku 18 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 6 233 Kč od 14. 3. 2022 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem ve výši 15 % ročně z částky 12 467 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky 43 008 Kč a do zbylého požadovaného příslušenství zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 20 694,50 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 89 250 Kč s příslušenstvím od 30. 4. 2021 do zaplacení a částku 2 550 Kč měsíčně s úrokem z prodlení od 30. 4. 2021 za každý měsíc až do vynesení rozsudku jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení ve stadiu prověřování trestního oznámení na podezření ze spáchání trestného činu [anonymizováno]. Žalobce je poškozeným, jedním z desítek oznamovatelů trestné činnosti tzv. kauzy„ [anonymizováno]“, kdy při [anonymizována tři slova] byl žalobce přímo dotčen na svých základních právech, a byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu [anonymizováno]. Žalobce proto podal dne 31. 1. 2011 na Policii ČR trestní oznámení, které bylo vedeno u Obvodního ředitelství policie Praha 1 pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo]. Nejprve byla kauza prověřována jako celek, následně byla rozdělena na 4 části a postoupena 4 různým policejním útvarům, ačkoliv bylo upozorňováno na nutnost posouzení celého jednání podezřelých komplexně. V průběhu prověřování Policií ČR nebyly skutečnosti tvrzené žalobcem řádně prověřovány, orgány společně nekooperovaly a nepředávaly si zjištěné informace. Následně byla věc usnesením Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, Služba kriminální policie a vyšetřování, 1. Oddělení hospodářské kriminality, z 10. 6. 2014 pod č. j.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] odložena, což bylo potvrzeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 dne 2. 9. 2014, č. j. [číslo jednací]. Proti rozhodnutí o odložení věci podal žalobce spolu s dalšími poškozenými ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud konstatoval, že bylo porušeno základní právo na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv dle č. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy orgány činné trestním řízení porušily zásady trestního řízení, vyšetřování vykazovalo známky libovůle, usnesení působí povrchně, nekonzistentně, postup státního zastupitelství byl nedostatečný, formální a zaujatý a neodpovídal povaze, rozsahu a závažnosti projednávaných podezření, když věc byla roztříštěna mezi několik orgánů a tímto způsobem bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti a prověřování v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů trpělo značnými průtahy, kterým neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Po vydání nálezu se však na přístupu Policie ČR nic nezměnilo, po dalších dvou letech věc byla stále ve fázi prověřování po dalších a dne 31. 10. 2017 byla věc Policií ČR opět odložena. Usnesení o odložení věci bylo obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4 sp. zn. [spisová značka] z 24. 1. 2018 zrušeno. Následovalo usnesení policejního orgánu Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha IV, ze 4. 6. 2019, č. j.: [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], který věc opětovně odložil. Toto rozhodnutí bylo znovu zrušeno Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 4, pod sp. zn. [spisová značka], dne 31. 7. 2019, kdy v obou zrušujících rozhodnutích bylo uvedeno, že se policie neřídila nálezem Ústavního soudu ČR a pokyny dozorující státní zástupkyně. Poškození si stěžovali na průtahy řízení, když dne 13. 6. 2019 podali stížnost proti usnesení o odložení věci ze dne 4. 6. 2019, na níž nebylo půl roku reagováno, proto dne 20. 12. 2019 podali stížnost na průtahy v řízení spolu s podnětem k výkonu dohledu nad postupem nižšího státního zastupitelství. Obvodní státní zastupitelství reagovalo přípisem z 31. 12. 2019, kterým potvrdilo prodlení ve věci. Dne 3. 2. 2020 postoupila dozorující státní zástupkyně OSZ pro Prahu 4 materiál [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] ([anonymizována dvě slova]) na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor obecné kriminality, pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo] ([anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]), za účelem vedení společného řízení pro podezření, že by se mohlo jednat o trestný čin [anonymizováno]. Věc byla sloučena až v březnu roku 2021, po dobu jednoho roku se ve věci neděly žádné úkony. Žalobce podal trestní oznámení před deseti lety, snažil se být ve věci aktivní, přesto dosud nedošlo ani k zahájení trestního stíhání podezřelých osob ani ke kompenzaci žalobce v adhezním řízení. Činnost orgánů činných v trestním řízení byla totiž zaměřena především na snahu předat věc jinému útvaru, přičemž v důsledku tohoto přístupu se podezřelí a jejich obchodní společnosti během uplynulých deseti let zbavili veškerého majetku, získali prostor k odstranění důkazů a ovlivnění možných svědků. Ve věci bylo porušeno ústavou garantované právo žalobce na efektivní vyšetření trestné činnosti. Žalobce dále uvedl, že jako poškozený má status oběti zvlášť zranitelné, neboť se stal obětí zvlášť závažného trestného činu, kdy byl pracovně vykořisťován a nebyla mu uhrazena mzda ve vztahu, o kterém se domníval, že je vztahem pracovněprávním. Vyšetřování nebylo ukončeno ani po pěti letech od nálezu Ústavního soudu, žalobce tak ztrácí naději, že věc bude dořešena a pachatelé budou potrestáni, a že bude nastolena spravedlnost. Žalobce z důvodu zásahu do základních lidských práv nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení požaduje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou prodlením s efektivním vyšetřováním ve výši 17 000 Kč za každý rok nesprávného postupu (1416 Kč/měsíc), vzhledem k tomu, že o věci žalobce již bylo jednou Obvodním soudem pro Prahu 2 rozhodováno, když žaloba byla zamítnuta v řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 36/2017 za období od podání trestního oznámení do vyhlášení rozsudku 3. 12. 2018, tj. 2 roky a 11 měsíců do podání žaloby částku 49 583 Kč, navýšenou o 20 % pro chování žalobce spočívající v aktivním upozorňování na vady postupu v řízení a podávání stížností, dále navýšenou o 10 % z hlediska významu věci pro žalobce, neboť byl osobou poškozenou pracovním vykořisťováním a má status osoby zvlášť zranitelné. Další důvod pro navýšení o 50 % spatřuje žalobce v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy se orgány činné v trestním řízení na délce řízení podílejí ne pro složitost věci, ale v důsledku pochybení v jejich samotném postupu. Po zohlednění citovaných kritérií se žalobce domáhá odškodnění ve výši 89 250 Kč a vzhledem k tomu, že trestní řízení stále probíhá, požaduje odškodnění za průtahy až do okamžiku vynesení rozsudku. Žalobce závěrem uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dne 30. 4 2021.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 14. 3. 2022 uvedla, že žalobu neuznává v celém rozsahu. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní dne 30. 4. 2021 uplatnil nárok na přiměření zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) mu vzniklou nepřiměřenou délkou prověřování trestního oznámení na podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které bylo vedeno Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy pod [číslo jednací]. Žalovaná nesporovala tvrzení žalobce, že celkovou délku prověřování trestního oznámení lze hodnotit jako nepřiměřenou, avšak namítala existenci dalších prvků odpovědnostního vztahu, kterými jsou vznik nemajetkové újmy u žalobce a příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a nepřiměřenou dobou prověřování trestního oznámení. Žalovaná spatřuje zásadní okolnost ve skutečnosti, že trestní řízení v dané věci nebylo nikdy zahájeno, žalobce tak nikdy nebyl účastníkem trestního řízení. Vznik nemajetkové újmy má přinejmenším za pochybný, a to i vzhledem k odůvodnění posledně vydaného usnesení o odložení věci z 24. 9. 2021, z něhož vyplývá, že skutečnosti uváděné právními zástupci poškozených v trestním oznámení nejsou pravdivé. V usnesení je uvedeno, že ve věci byli vyslechnuti jednotliví stěžovatelé a v jejich výpovědích nejsou žádné skutečnosti, kterými argumentovali ve své ústavní stížnosti, jako např. [anonymizováno 20 slov] Tyto skutečnosti nepotvrdili ani jiné z vyslýchaných osob. Žalobce sám uvedl, že mu nebylo nijak vyhrožováno, práci mohl sám ukončit, uvedl, že mu bylo zaplaceno 2 500 Kč a dlužná mzda činí 41 000 Kč, ale kdo ji měl přislíbit, neuvedl. Žalovaná jediným relevantním zásahem do sféry žalobce shledala zájem majetkového charakteru na vyplacení mzdy za práci, kterou vykonal, avšak v tomto ohledu je pochybná samotná škoda, když žalobce nedoložil pracovní smlouvu a místa výkonu práce či osob zprostředkujících práci. Žalovaná dále uvedla, že nikdy nebylo zahájeno adhézní řízení, žalobce tvrzenou škodu nikde neuplatnil ani nepodal občanskoprávní žalobu, proto je jeho nárok zřejmě promlčen a žalobce si počínal v rozporu se zásadou„ Vigilantibus iura skripta sunt“. Tvrzená nejistota ohledně projednání vzniklé škody je s ohledem na nejasnost výše škody a její průkaznost pochybná. Závěrem žalovaná navrhla, aby soud z výše uvedených důvodů žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 30. 4. 2021. [Anonymizovaný odstavec.]

6. Z přihlášky do insolvenčního řízení společnosti [právnická osoba] soud zjistil, že žalobce uplatnil dne 7. 3. 2012 v insolvenčním řízení pohledávku ve výši 44 380 Kč jako nevyplacená mzda za období od 23. 3. 2009 do 30. 6. 2009.

7. Hlavním důkazem byl spis napadeného řízení, z kterého soud čerpal svá jednotlivá skutková zjištění, která vzal za prokázané. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 30. 4. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

15. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

16. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

17. Předmětné řízení trvá ve vztahu k žalobci od 30. 1. 2011, kdy žalobce podal trestní oznámení a ve vztahu k žalobci trvá doposavad, avšak o části období bylo rozhodnuto již rozsudkem zdejšího soudu ze dne 3. 12. 2018, č. j. 22 C 36/2017. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení je zejména skutkově a procesně složité, žalobce se na délce řízení nepodílel, naopak opakovaně upozorňoval na nečinnost orgánů činných v trestním řízení a snažil se věc urychlit, v postupu orgánů moci byly shledány mnohočetná období nečinnosti, značně nekoordinovaný postup, nadto celkově postup orgánů moci trpěl vadami, pro které byla jeho rozhodnutí rušena, a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. S ohledem na uvedený postup orgánů veřejné moci a s přihlédnutím k celkové délce řízení, jež činí téměř 12 let a trestní řízení se stále nachází toliko v prvotní prověřovací fázi, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jedná o řízení složité. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že při posouzení daného řízení a skutečnosti, že celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, uplatní se silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení nelze přistoupit u takto extrémní délky řízení, tuto formu zadostiučinění soud proto neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

18. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

19. Soud posoudil předmětnou věc podle § 7 odst. 1, § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk., když se žalobce proti žalované domáhal zaplacení zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout nesprávným úředním postupem, a to porušením povinnosti vydat rozhodnutí v řízení u Policie ČR – Obvodní ředitelství Policie Praha I, SKPV III. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], současně vedeného pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok] [číslo], v přiměřené lhůtě.

20. Z konstantní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak přitom plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, je z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce nebo v jeho prospěch. Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).

21. Soud dále zkoumal, zda žalobci svědčí právo domáhat se odškodnění za posuzované řízení, ačkoliv ještě neskončilo. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu nepřiměřené délky, lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, jež je mu daná k dispozici, neboť by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení řízení, v němž vznikají průtahy. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení, v němž vznikají průtahy, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování. Z průběhu posuzovaného řízení soud zjistil, že žalobci vznikla závažná újma na jeho právech letitým čekáním na jeho výsledek. Délka řízení překračující již v tuto chvíli 11 let lze označit za extrémní, a proto nelze považovat žalobu za předčasnou a žalobci se má dostat zadostiučinění již nyní.

22. V řízení bylo prokázáno, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci započalo od 30. 1. 2011, kdy žalobce podal oznámení o skutečnostech nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin. Teprve tímto okamžikem, mohla žalobci vznikat nemajetková újma v důsledku jeho nejistoty odvíjené od délky řízení. Jelikož uvedené trestní řízení nadále trvá, posuzoval jej soud k okamžiku vyhlášení rozsudku v této věci dne 15. 11. 2022. Řízení trvá celkem téměř 12 let a od posledního rozhodnutí ve věci trvá 47 měsíců, což je doba s ohledem na veškeré dále uvedené okolnosti případu nepřiměřená. K uvedenému závěru vede soud právě vyhodnocení kritérií § 31 odst. 3 odškodňovacího zákona, přičemž v posuzovaném případě tyto soud vyhodnotil souhrnně. Soud tak dospěl k závěru, že došlo v posuzovaném soudním řízení k nesprávnému úřednímu postupu ve formě nepřiměřené délky řízení a odpovědnostní titul je dán. Argumentace žalované o absenci odpovědnostního titulu v trestním řízení, které je ve fázi prověřování, již odmítl v obdobné věci Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3002/2020 či ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019. Sama žalovaná ostatně i ve svém prvním vyjádření uvedla, že celkovou délku lze hodnotit jako nepřiměřenou.

23. V případech nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení se má za to (jde o vyvratitelnou domněnku), že v důsledku tohoto postupu vzniká účastníku řízení nemajetková újma (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Apicella vs. Itálie ze dne 29. 3. 2006, § 93). Presumovaný vznik újmy žalovaná v řízení nevyvrátila, když její námitky směřovaly zejména do kritéria významu řízení pro žalobce a když soud má z provedeného dokazování i průběhu tohoto řízení za to, že žalobce o vedení trestního řízení věděl a byl v souladu se svým právem zastoupen právním zástupcem. V citovaném ust. § 31a odst. 2 OdpŠk je vymezena jak forma, tak rozsah náhrady. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva. V posuzovaném případě nesprávný úřední postup dosahuje již takové intenzity, že je na místě přiznat finanční zadostiučinění, když zároveň je dána i existence příčinné souvislosti mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a újmou žalobce a jako dostačujícím prostředkem nápravy se nejeví konstatování porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení.

24. Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009 dovodil, že náhrada imateriální újmy podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl Evropský soud pro lidská práva ve smyslu čl. 41 Úmluvy. Zdůraznil rovněž s poukazem na § 31a odst. 3 OdpŠk, že výše odškodnění nemajetkové újmy, jež vznikla nesprávným úředním postupem, spočívajícím v tzv. průtazích řízení, není stanovena pevnými částkami. Je přenecháno soudu (popř. v předběžném projednání nároku příslušnému ministerstvu či ústřednímu správnímu úřadu uvedenému v § 6 OdpŠk), aby v každém jednotlivém případě uvážil, jaký rozsah zadostiučinění je přiměřený všem okolnostem za použití zákonem demonstrativně vyjmenovaných kritérií. Z rozsudku senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 je patrno, že ESLP při stanovení výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vychází z částky 1 000 až 1 500 EUR za jeden rok trvání řízení jako základu pro stanovení celkového zadostiučinění. Tuto částku však snižuje o 30 % v případě, kdy již bylo národními orgány shledáno porušení práva stěžovatele a dále ji upravuje především v závislosti na významu předmětu řízení pro stěžovatele, složitosti věci projevující se zejména v počtu stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc projednávána a jednání stěžovatele, jímž přispěl k celkové délce řízení. S takovým způsobem výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění, byť v obecné rovině, se ztotožnil i velký senát ESLP v rozsudku v téže věci ze dne 29. 3. 2006, odst.

66. Z rozsudku velkého senátu ESLP v dané věci lze dále vyčíst, že ESLP považuje za přiměřené, pokud je vnitrostátním orgánem přiznáno poškozenému asi 45 % částky, kterou by přiznal sám. Konstantní judikatura přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Přiznání částky v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, ve kterém představuje částka 15 000 Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakým je zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení. Vyšší než spodní hranice této základní částky se dle zavedené praxe užije u soudních řízení, která překročí délku trvání 10 let. Nejvyšší soud při závěru, že každé řízení vždy nějakou dobu trvá, vychází z doby dvou let. Při úvaze, že výše uvedené rozmezí má být rovnoměrně rozloženo a horní hranice tohoto rozmezí se použije až u mimořádně dlouhých řízení, považuje soud za odpovídající, aby byla základní částka ročního odškodnění navýšena na 17 000 Kč za rok. Soud proto uzavírá, že celková nemodifikovaná částka finančního zadostiučinění činí 49 583 Kč.

25. Takto stanovenou základní částku odškodnění je nutné přizpůsobit okolnostem konkrétního případu s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, představujících neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit.

26. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově složité. Soud skutkovou složitost spatřuje ve skutečnosti, že v řízení probíhají podání vysvětlení vyššího počtu poškozených. Řízení je složité i po procesní stránce, neboť poškozených je vyšší počet, jedná se o věc s mezinárodním prvkem s potřebou tlumočení a provádění dožádání. Do procesní složitosti je nutné započítat i počet stupňů zapojených do rozhodování, kdy do rozhodování byl zapojen i Ústavní soud. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud již nezohledňoval opakovanost projednání na více stupních, neboť byla často způsobena vadným rozhodováním nižšího stupně. Věc nebyla jednoduchá ani právní stránce, kdy docházelo k překvalifikování prověřované trestné činnosti, což komplikovalo i posuzování věcné příslušnosti. Za počet stupňů zapojených do rozhodování, složitost procesní, skutkovou i právní s mezinárodním prvkem soud snížil zadostiučinění o minus 30 % (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk).

27. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel, naopak zdejší soud shledal, že žalobce se svým aktivním přístupem snažil zjednat nápravu, neboť žalobce byl stejně jako ostatní poškození právně zastoupen a činil společné úkony s dalšími poškozenými, byl v posuzovaném řízení aktivní, dotazoval se na stav formálními i neformálními prostředky, když podával i stížnosti na průtahy v prověřování a žádosti, aby ve věci bylo jednáno. Podněty poukazovaly na nesprávný, nekoncentrovaný a roztříštěný postup vyšetřujících orgánů, který pokračoval i po poté, co věc byla řešena Ústavním soudem. S ohledem na citované, soud za chování žalobce zvýšil zadostiučinění o 5 % (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk).

28. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení a zcela zásadně výrazně přispěl k celkové délce řízení. Postup orgánů činných v trestním řízení byl v již výše citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] podroben kritice. Policejní orgány se dopustily průtahů v řízení způsobené jejich nečinností. Ve věci došlo k nekoncepčnímu rozdělení věci při jejím prověřování a jednak i tím, že ve věci vydaná rozhodnutí byla pro nezákonnost opakovaně zrušena. Předně nelze odhlédnout, že ani po kritice Ústavním soudem nebyla ze strany OČTŘ zjednána náprava a k přehodnocení postupu ve věci, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, opětovně došlo k vydání rozhodnutí s nedostatečným odůvodněním (viz usnesení státní zástupkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 z 24. 7. 2017, [číslo jednací]) a přestože posléze došlo k určitému posunu a věc byla řešena komplexně, avšak usnesením Policie ČR z 24. 9. 2021 byla věc znovu odložena a toto usnesení bylo dne 25. 1. 2022 znovu zrušeno s tím, že Vrchní státní zastupitelství v Praze ve věci konstatovalo„ ledabylý přístup OČTŘ“ a„ absenci účinného vyšetřování“. Podíl orgánů veřejné moci na délce řízení je již na tolik zásadní, což je nutné promítnout do zadostiučinění. Soud proto zadostiučinění za postup orgánů veřejné moci zvýšil o 40 % (31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), čímž zohlednil, že postup orgánů veřejné moci přispěl k celkové délce řízení vyšší měrou než složitost věci.

29. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako lehce snížený. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, č. 14940/89, § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Pro žalobce jakožto poškozeného jde o řízení o náhradu škody, v němž se domáhá zaplacení finanční částky 41 000 Kč. Žalobce je v trestním řízení pouze jako poškozený pro výše uvedenou částku, současně tuto částku uplatnil v insolvenčním řízení. Žalobce zároveň nemůže svůj zájem na trestním řízení odvozovat od zájmu na trestním stíhání či potrestání pachatele, jeho zájem na trestním stíhání je vždy pouze zájmem majetkovým. Přitom žádným kvalifikovaným způsobem nebylo prokázáno, že by žalobce byl zvlášť zranitelnou obětí, jejíž zájem na trestním řízení by byl nepochybně zvýšený, a proto soud dle kritérium významu pro žalobce částku snížil o 5 %.

30. Žalobce se sice přihlásil do trestního řízení„ pouze“ s nárokem ve výši 41 000 Kč, avšak pro překročení této částky hovoří nejen kritérium extrémní celkové délky řízení a množství pochybení postupu orgánů veřejné moci během řízení. V posuzovaném řízení je proto nutno připustit, aby výše zadostiučinění přesáhla částku uplatněnou v trestním řízení právě s ohledem na tyto dvě kritéria. Dostane-li se žalobci zadostiučinění zhruba dvojnásobné, má soud za to, že se stále nejedná o zadostiučinění nepřiměřené, a to ani s ohledem na to, co pro žalobce bylo v sázce. Nadto ke zvýšení částky dojde právě díky modifikaci ve smyslu shora citovaného ust. § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020).

31. Soud také nikterak nemodifikoval základní částku co do hlediska naznačené sdílené újmy. Lze pouze uvést, že poškození neměli žádný bližší vztah, kdyby se v řízení podporovali, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení by tak společně sdíleli. Též ani argumentace společného právního zástupce nemohla obstát. Při úvaze o snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu pociťovanou každým z nich (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020).

32. Lze tak shrnout s přihlédnutím ke konstantní judikatuře, že nevyplývá-li ze skutkových zjištění, že by se odčinění každého z poškozených mělo projevit ve sféře ostatních poškozených, je v souladu na základě tohoto kritéria základní částku nesnižovat. Soud však zohlednil žalovanou namítanou skutečnost, že žalobce byl zastoupen stejným zástupcem s ostatními poškozenými při posouzení aktivity žalobce, kdy dle uvedeného kritéria přistoupil pouze k 5 % zvýšení.

33. Soud tedy základní částku snížil 45 % po posouzení procesní, právní a skutkové složitosti věci, zvýšil o 50 % pro nekonzistentní přístup státních orgánů a jejich pochybení, zvýšil o 5 % za chování a postup žalobce a nezvýšil z hlediska objektivního významu pro žalobce, ale snížil z hlediska subjektivního významu pro žalobce o 5 %, celkově tedy modifikoval částku o 10 %.

34. Žalované období od 4. 12. 2018 do podání žaloby 4. 11. 2021 trvalo 35 měsíců. Dále se žalobce domáhal částky 2 250 Kč za každý měsíc do vynesení rozsudku, tedy za 12 měsíců. Žalobce tedy požadoval částku 89 250 Kč a 27 000 Kč (12x2250) celkem 116 250 Kč. Soud se rozhodl žalobci přiznat základní částku ve výši 17 000 Kč (17000/12 1416) za rok, za 35 měsíců je to částka 49 583 Kč, navýšenou o 10 %, tedy 54 542 Kč (35x 1416). Za 12 měsíců do vyhlášení rozsudku od podání žaloby to činí částka 18 700 Kč (12x 1416).

35. Soud proto žalobu zamítl co do částky 34 708 Kč (89250-54542) a 8 300 Kč (27000-18700), jak je ve výroku II. uvedeno.

36. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 30. 4. 2021. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 31. 10. 2021. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 30. 4. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když doba šesti měsíců skončila dnem 30. 10. 2021, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 31. 10. 2021 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Vzhledem k tomu, že se jedná o dobu, není rozhodné, zda den prodlení dopadá na víkend či svátek. Žalobce se domáhal příslušenství již od uplatnění pohledávky, v tomto rozsahu soud žalobu zamítnul a přiznal příslušenství až po uplynutí doby 6 měsíců od uplatnění nároku. Příslušenství k nároku za období od podání žaloby do rozhodnutí soudu soud zamítl s ohledem, že se žalovaná ohledně tohoto nároku nemohla dostat do prodlení 30. 4. 2021.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 20 694,50 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 1 550 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. (účast na vyhlášení rozsudku) včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 15 450 Kč ve výši 3 244,50 Kč. Soud nepřiznal žalobci náhradu nákladů řízení za neúčelné vyjádření ze dne 14. 12. 2021, kterým doplňoval plnou moc a předběžné uplatnění nároku, když původně podal soudu toto k [anonymizováno] žalobci v jiné věci.