21 C 85/2022-67

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní PaedDr. Mgr. Ivanou Jarešovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 892 980 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba s tím, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 892 980 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. od 20. 8. 2019 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 51 848,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou 28. 1. 2022 se žalobkyně domáhá zaplacení uvedené částky představující bezdůvodné obohacení, které se dostalo žalované tím, že žalobkyně uhradila fakturu [číslo] dne 1. 2. 2019, kterou žalovaná vystavila na základě neúčinné rámcové smlouvy o skladování za období druhého až čtvrtého čtvrtletí roku 2018. Rámcová smlouva o skladování sice mezi účastníky byla uzavřena 22. 12. 2016, avšak účinnost této smlouvy byla až od 1. 1. 2019, a to v souvislosti s uzavřením dodatku č. 1 a dodatku č.

2. Navíc ve smlouvě bylo sjednáno skladné, zatímco žalovaná účtovala nájemné. Skladné bylo sjednáno paušální částkou ve výši 246 000 Kč za každý ukončený kvartál, avšak žalovaná účtovala částku 297 660 Kč, tedy navýšení o 21 % DPH, což podle žalobkyně s odkazem na na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 3573/2007 (podle něhož v případě, že smlouva neobsahuje povinnost zaplatit k ceně i DPH, resp. kdy smlouva stanoví konečnou cenu, nelze přenášet svou odpovědnost za odvedení DPH státu na druhou stranu, a to i v případě, že by k zaplacení DPH druhá strana byla povinna), není možné. Žalobkyně tedy plnila bez právního důvodu, případně z právního důvodu, který odpadl uzavřením dodatku č. 1 a 2, proto žalobkyně vyzvala žalovanou dne 8. 8. 2019 k vydání bezdůvodného obohacení do sedmi dnů od doručení výzvy, avšak žalovaná bezdůvodné obohacení nevydala.

2. Žalovaná potvrdila uzavření rámcové smlouvy o skladování mezi účastníky 22. 12. 2016 a i uzavření obou dodatků, avšak výklad žalobkyně, že účinnost uvedené smlouvy byla posunuta dodatkem č. 1 a dodatkem č. 2, považuje za účelový, neboť smlouvou bylo sjednáno, že tato nabývá platnosti podpisem oběma smluvními stranami a účinnosti dnem 1. 1. 2017, když žalobkyně následně od počátku r. 2017 pravidelně hradila žalované paušální částku skladného ve výši dle rámcové smlouvy, a to vždy za každé ukončené kalendářní čtvrtletí na základě vystavených faktur. Pokud jde o dodatky č. 1 a č. 2, pak vůlí účastníků bylo prodloužit skladovací smluvní vztah o další kalendářní rok, nikoliv zrušit rámcovou smlouvu o skladování s účinky ex tunc ode dne 1. 1. 2017, tudíž z dodatku č. 2 nelze dovodit, že by odpadl právní důvod pro úhradu skladného za druhé až čtvrté kalendářní čtvrtletí roku 2018 Tyto dodatky pouze upravily další dobu trvání smluvního vztahu a vůlí účastníků rozhodně nebylo zpětné vytvoření smluvního vakua v době od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 a ani vůlí nebylo založit vzájemné bezdůvodné obohacení za plnění poskytnutí v tomto období. Že smlouva byla platná a účinná v roce 2018 vyplývá i z jednání žalobkyně, která hradila v roce 2018 skladné na základě vystavených faktur, a to zcela dobrovolně, když fakturu za druhé, třetí a čtvrté čtvrtletí roku 2018 uhradila až 1. 2. 2019, tedy až po uzavření dodatku č. 2 ze dne 20. 12. 2018. Žalobkyně hradila vystavené faktury žalovanou na úhradu skladného podle smlouvy včetně daně z přidané hodnoty a nic proti takto stanovené ceně nenamítala po celou dobu trvání smluvního vztahu. Žalovaná odkázala na řízení probíhající u Okresního soudu v Prostějově, kde se žalobkyně rovněž domáhá vydání bezdůvodného obohacení za kalendářní čtvrtletí druhé roku 2017, čtvrté roku 2017 a první roku 2018, když v těchto řízeních (9 C 100/2020, 14 C 49/2021 a 13 C 141/2021) bylo rozhodnuto rozsudky tak, že žaloba byla zamítnuta, přičemž proti rozsudkům podala žalobkyně odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Žalovaná namítala nehospodárný postup žalobkyně, která podává jednotlivé žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, byť mohla podat jednu souhrnnou.

3. Po provedeném dokazování soud zjistil následující:

4. Žalovaná je [právnická osoba] [anonymizováno], které byla povolena reorganizace usnesením ze dne 11. 9. 2017 (zjištěno z výpisu z OR na žalovanou, detailu insolvenčního řízení [insolvenční spisová značka], usnesení ze dne 11. 9. 2017 Krajského soudu v Brně).

5. Žalovaná jako skladovatel na jedné straně a žalobkyně jako ukladatel na straně druhé uzavřely dne 22. 12. 2016 rámcovou smlouvu o skladování. Předmětem smlouvy (čl. 1I) byl závazek skladovatele přebírat od ukladatele zboží specifikované v příloze č. 1 smlouvy, množství a čase podle potřeb ukladatele a věc uložit a opatrovat, a závazek ukladatele zaplatit skladovateli za uložení opatrování věcí skladné, jak je definováno v článku 2 smlouvy. Zboží bude předáváno a přebíráno na základě předávacího protokolu, podepsaného vždy zástupci obou smluvních stran, ve kterém ukladatel zejména uvede bližší specifikaci a množství věcí (zboží) a skladovatel potvrdí„ její“ převzetí ke skladování. Ukladatel se zavázal platit skladovateli za uložení a opatrování věcí skladné určené paušální částkou ve výši 246 000 Kč za každý ukončený kvartál (3 měsíce) skladování („ skladné“), které je splatné na základě faktury vystavené skladovatelem. Fakturu je skladovatel oprávněn vystavit vždy ke konci každého čtvrtletí příslušného roku se lhůtou splatnosti alespoň 14 dnů ode dne doručení faktury ukladateli. V čl. 6 se účastníci dohodli, že smlouva je sjednána na dobu určitou 12 měsíců (6.2) a nabývá platnosti podpisem oběma smluvními stranami a účinnosti dnem 1. 1. 2017 (6.1.) Bylo ujednáno, že nesdělí-li některá ze smluvních stran písemně druhé smluvní straně ve lhůtě alespoň 60 dnů před skončením smlouvy, že na jejím prodloužení nemá zájem prodlužuje se doba trvání smlouvy vždy o dalších 12 měsíců (čl. 6) (zjištěno z rámcové smlouvy o skladování ze dne 22. 12. 2016).

6. Dne 21. 12. 2017 účastníci uzavřeli Dodatek č. 1 k rámcové smlouvě o skladování, ve kterém se dohodli na změně bodu 6.1. smlouvy tak, že nově zní„ tato smlouva nabývá platnosti podpisem smluvními stranami a„ účinností“ dnem 1.1.2018“. Ostatní ujednání rámcové smlouvy o skladování zůstala nezměněna. (zjištěno z dodatku č. 1 ze dne 21.12.2017)

7. Dne 20. 12. 2018 účastníci uzavřeli Dodatek č. 2 k rámcové smlouvě o skladování, ve kterém se dohodli na změně bodu 6.1. smlouvy tak, že nově zní„ tato smlouva nabývá platnosti podpisem smluvními stranami a„ účinností“ dnem 1.1.2019“. Ostatní ujednání rámcové smlouvy o skladování zůstala nezměněna. (zjištěno z dodatku č. 2 ze dne 20.12.2018)

8. Dne 31. 12. 2018 vystavila žalovaná fakturu č. 318004500 na částku 892 980 Kč, kterou bylo účtováno za„ nájemné dle rámcové smlouvy o skladování za druhé až druhé až čtvrté čtvrtletí 2018“, přičemž bylo účtováno 3x 246 000 Kč jako sjednaná paušální částka skladného za čtvrtletí + 21% DPH v celkové výši 154 980 Kč. Splatnost faktury byla 14. 1. 2019 (zjištěno z faktury [číslo]).

9. Žalobkyně tuto fakturu uhradila dne 1. 2. 2019, na účet žalované byla platba připsána 4. 2. 2019 (zjištěno z výkazu obratu ze dne 1. 2. 2019 a výpisu z účtu žalované ze dne za období 1.2.2019 7.2.2019)

10. Výzvou ze dne 8. 8. 2019 žalobkyně vyzvala žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 678 940 Kč, neboť žalobkyní poskytnutá plnění na základě ve výzvě označených faktur vystavených za období 1/ 2017 až 3/ 2019, byla uskutečněna bez právního důvodu, neboť jednak účinnost smlouvy o skladování byla až od 1. 1. 2019 a jednak nebylo doloženo, že žalovaná podle Rámcové smlouvy v rozhodném období plnila – tedy skladovala a opatrovala věci žalobkyně. Současně žalobkyně odmítla fakturu [číslo] ze dne 28. 6. 2019, kterou žalovaná účtovala„ nájemné“ za 2. čtvrtletí 2019 (246 000 Kč plus DPH), když právě označení důvodu platby„ nájemné“ žalobkyně shledala důvodem pro odmítnutí přijetí faktury, neboť podle smlouvy bylo sjednáno„ skladné“. (zjištěno z výzvy ze dne 8. 8. 2019)

11. Žalovaná dopisem ze dne 12. 8. 2019 sdělila žalobkyni svoje stanovisko ohledně účinnosti Rámcové smlouvy o skladování, která byla platná a účinná od 1. 1. 2017, přičemž ze zavedené praxe mezi účastníky smlouvy je zřejmé, z jakého důvodu a v jaké výši bylo účtováno – tedy že jde o skladné, když žalobkyně svůj závazek skladné od počátku dobrovolně plnila a k bezdůvodnému obohacení žalované tak nedošlo. (zjištěno z odpovědi žalované ze dne 12. 8. 2019)

12. V období od 1. čtvrtletí roku 2017 do 3. čtvrtletí roku 2019 žalovaná fakturovala žalobkyni za skladné vždy ve výši 246 000 Kč + 21 % DPH, celkem 297 660 Kč, za každé ukončené čtvrtletí a žalobkyně na faktury vystavené žalovanou hradila ve fakturované výši a o tom ani nebylo mezi účastníky sporu. Fa [číslo] splatnou dne 26.4.2017 uhradila dne 25.4.2017, fa [číslo] splatnou dne 14.7.2017 uhradila dne 8.8.2017, fa [číslo] splatnou dne 14.1.2018 uhradila dne 29.1.2018, fa [číslo] splatnou dne 14.4.2018 uhradila dne 10.4.2018, fa [číslo] splatnou dne 12.4.2019 uhradila dne 30.4.2019, fa [číslo] splatnou dne 14.1.2019 uhradila dne 4.2.2019 (zjištěno z faktur [číslo] dokladů o platbě – výpisů z účtu žalované za období 1. kvartál 2017 – 1. kvartál 2019 k úhradě 25.4.2017, 8.8.2017, 29.1.2018, 10.4.2018, 30.4.2019)

13. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po žalované dalšími žalobami, které podala u Okresního soudu v Prostějově (řízení sp. zn. 9 C 100/2020 zahájeno 3. 4. 2020, řízení 14 C 49/2021 zahájeno 26. 1. 2021 a řízení 13 C 141/2021 zahájeno 9. 4. 2021), přičemž předmětem žalob byl požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, které se žalované dostalo vždy ve výši 297 660 Kč tím, že žalobkyně zaplatila skladné na základě vydaných faktur za 2. čtvrtletí 2017, 4. čtvrtletí 2017 a 1. čtvrtletí 2018, avšak plnila bez právního důvodu, resp. právního důvodu, který odpadl. V těchto řízeních bylo rozhodnuto rozsudky ze dne 23. 6. 2021 (spojená řízení sp.zn. 9 C 100/2020 a 14 C 49/2021) a dne 28. 12. 2021 (13 C 141/2021), když ve všech řízeních byla žaloba zamítnuta a žalobkyně podala proti rozsudkům odvolání, o kterých dosud odvolací soud nerozhodl. (zjištěno z návrhu na vydání platebních rozkazů podaných k OS Prostějov, rozsudků č.j. 13 C 141/2021-194 + č.j. 9 C 100/2020-225, 14 C 49/2021)

14. Do skladu žalované bylo dne 20. 8. 2017 naskladněno toto zboží: 1 800 UR3 DIN potrubí DN 250/6 SN 16 PP včetně těsnění, 6000 UR3 DIN potrubí DN 250/6 PP SN10 vč. těsnění v hodnotě 2 767 245,30 Kč. V objednávce bylo výslovně uvedeno, že objednané zboží bude uskladněno ve skladu žalované v [anonymizováno] a postupně odebíráno. (zjištěno z objednávky ze dne 22.8.2017 k faktuře [číslo])

15. Do skladu žalované bylo dne 20. 11. 2017 naskladněno toto zboží: 2 592 UR3 DIN potrubí DN/6m SN 16 PP vč. těsnění, 10 800 UR3 DIN potrubí DN 250/6 SN 10 PP vč. těsnění, 100 kusů UR3 DIN/KG odbočka DN 250/150 – 45 st. UR3/KG odbočka DN 250, 50 kusů UR3 přesuvná objímka DN 250 UR3 DIN v celkové hodnotě 5 066 907,49 Kč (zjištěno z příjemky ze dne 20.11.2017 k faktuře [číslo])

16. Žalobkyně dále dne 31. 5. 2019 podala k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 proti žalované žalobu o vydání skladových zásob, neboť žalovaná dne 23. 4. 2019 oznámila žalobkyni výkon zadržovacího práva. Soud rozhodl rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, jímž byla žalované uložena povinnost vydat žalobkyni skladové zásoby – movité věci označené ve výroku I. rozsudku, když soud dospěl k závěru, že podle Rámcové smlouvy o skladování uzavřené mezi účastníky dne 22. 12. 2016 ve znění dodatku [číslo] ze dne 21. 12. 2017 a dodatku [číslo] ze dne 20. 12. 2018 si účastníci smlouvy sjednali v čl. 3 zákaz zadržení věcí, resp. nemožnost výkonu zadržovacího práva dle § 1398 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), žalovaná však toto ujednání porušila tím, že zadržela skladované movité věci ve vlastnictví žalobkyně a přes opakované výzvy žalobkyně k plnění povinnosti skladovatele je nevydala. V bodu 12 odůvodnění rozsudku se uvádí, že zboží bylo u žalované naskladněno na základě objednávek a faktur a bylo stvrzeno příjemkami od odběratele (mimo jiné též z příjemky [číslo] ze dne 12. 2. 2018. V tomto řízení byly prováděny důkazy ohledně naskladnění zboží a to objednávkami a příjemkami zboží konkrétně objednávkou ze dne 7. 2. 2018, příjemkami č. dokladu [číslo] ze dne 12. 2. 2018, [číslo] ze dne 10. 12. 2018, [číslo] ze dne 20. 11. 2017, [číslo] ze dne 28. 2. 2019. Žalovaná pak v období 8. 3. 2021 – 30. 3. 2021 (tedy po rozhodnutí soudu I. stupně) většinu skladových zásob žalobkyni vydala. Rozsudek nabyl ve spojení s rozsudkem soudu odvolacího právní moci dne 26. 7. 2021, když odvolací soud konstatoval platné uzavření smlouvy o skladování včetně realizačních dodatků. Bylo podáno dovolání, proto se spis u OS Praha 4 nenachází. (zjištěno z rozsudku OS Praha 4 č.j. 11 C 167/2019 – 146, rozsudku MS Praha č.j. 55 Co 177/2021-213 a stavu řízení 11 C 167/219 v ISAS)

17. Provedené důkazy soud hodnotil ve smyslu ust. § 132 o.s.ř. a po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen o.z.) následovně:

18. K platnosti a účinnosti smlouvy a skladování, k významu dodatku č. 1 a č. 2: Podle ust. § 555 odst. 1 o.z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu. Podle ust. 556 o.z. (1) Co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. (2) Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Podle ust. § 558 (1) V právním styku s podnikatelem se výrazu připouštějícímu různý výklad přisoudí význam, jaký má v takovém styku pravidelně. Není-li však druhá strana podnikatelem, musí ten, kdo se toho dovolává, prokázat, že druhé straně musel být takový význam znám. (2) V právním styku podnikatelů se přihlíží k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaže to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jež nemá donucující účinky, jinak se může podnikatel zvyklosti dovolat, prokáže-li, že druhá strana určitou zvyklost musela znát a s postupem podle ní byla srozuměna.

19. Bylo prokázáno, že účastníci dne 22. 12. 2016 uzavřeli rámcovou smlouvu o skladování s účinností od 1. 1. 2017 na dobu určitou jednoho roku s možností prodloužení. Bylo rovněž prokázáno, že účastníci uzavřeli 2 dodatky k této smlouvě. I přes totožnou chybu, objevující se shodně v obou dodatcích (nabývá„ účinností“, kdy nesprávné použití gramatického tvaru může vyvolat pochybnosti o smyslu dodatku), logickým výkladem soud dospěl k závěru, že shodnou vůlí účastníků bylo potvrdit prodloužení účinnosti rámcové smlouvy o skladování vždy o další rok: dodatkem č. 1 ze dne 21. 12. 2017 na rok 2018 a dodatkem č. 2 ze dne 20. 12. 2018 na rok 2019. Soud jen poznamenává, že i smlouva samotná obsahuje další jazykové nepřesnosti (viz„ skladovatel potvrdí„ její“ převzetí“, když s nepochybně nejedná o převzetí„ specifikace“, ale zboží, tedy„ jeho“ převzetí (i zde musel soud použít logický výklad, neboť jazykové vyjádření nedávalo smysl). Tyto dodatky nejsou v rozporu s č. 6 rámcové smlouvy, když výklad žalobkyně, že měly odkládat účinnost smlouvy je nelogický za situace, kdy podle této smlouvy bylo po celou dobu od r. 2017 (tedy i v letech 2018 a 2019) řádně plněno jak ze strany žalované – skladovala věci žalobkyně, tak ze strany žalobkyně – hradila skladné. Tento výklad právního jednání účastníků smlouvy tedy odpovídá i shora popsané zavedené praxi stran, která předcházela a rovněž která následovala tomuto jednání (viz např. I ÚS 331/98, III. ÚS 14/06, IV. ÚS 128/06) – tedy že žalovaná od r. 2017 do r. 2019 pro žalobkyni skladovala zboží, vystavovala za každé čtvrtletí fakturu na sjednanou částku skladného a tyto faktury (včetně navýšení ceny o DPH) žalobkyně řádně hradila. Tvrzení žalobkyně, že dodatky byla odložena účinnost je naopak ve shora uvedeném kontextu zjevně nelogické. To, že žalovaná označovala důvod platby ve fakturách jako„ nájemné“, nečiní vyúčtování nejasným a nesrozumitelným, pokud žalovaná ve fakturách vždy odkázala na rámcovou smlouvu o skladování a čtvrtletí, za které je faktura vystavena. Navíc žalobkyně tuto námitku nejasnosti vyúčtování uplatnila až v srpnu 2019, a podle soudu tak učinila zjevně účelově.

20. K okolnostem plnění práv a povinností ze smlouvy o skladování:

21. Podle ust. § 2415 o.z. 1) Smlouvou o skladování se skladovatel zavazuje převzít věc tak, aby ji uložil a opatroval, a ukladatel se zavazuje zaplatit mu za to skladné. (2) Je-li opatrování věci předmětem podnikání skladovatele, má se za to, že strany uzavřely smlouvu o skladování.

22. Podle ust. § 2425 o.z. i když je skladování ujednáno na dobu určitou, může ukladatel věc vyzvednout ještě před uplynutím ujednané doby, musí však předtím zaplatit skladné připadající na celou ujednanou dobu. Před uplynutím ujednané doby může ukladatel požádat znovu o převzetí věci k uskladnění do konce této doby, nahradí-li skladovateli náklady s tím spojené.

23. Z rámcové smlouvy o skladování vyplývá dohoda účastníků o výši skladného (246 000 Kč za každé uplynulé čtvrtletí), o způsobu vyúčtování skladného a splatnosti (fakturou vystavenou žalovanou po skončení čtvrtletí), o tom, že žalovaná se zavazuje přebírat od žalobkyně jako ukladatele zboží v množství a čase podle potřeb ukladatele (čl. I/1/i), o tom, že jde o částku paušální (tedy bez ohledu na množství a frekvenci ukládání zboží). Povinnost k převzetí věci nezahrnuje jen povinnost skladovatele věc převzít do své detence, ale i povinnost vytvořit podmínky k tomu, aby věc byla řádně uskladněna a aby byly zabezpečeny předpoklady pro její řádné opatrování dohodnutým způsobem nebo způsobem, který je pro věc obvyklý. Bylo prokázáno, že žalobkyně ukládala od počátku roku 2017 u žalované zboží v různých časových intervalech, toto uložené zboží po celou dobu nikdy nepožadovala vydat, a vydat ho požadovala teprve poté, co žalovaná dne 23. 4. 2019 neoprávněně uplatnila zadržovací právo, načež se žalobkyně domáhala vydání zboží žalobou ze dne 31. 5. 2019. Právě v tomto řízení o vydání skladových zásob (OS Praha 4 sp.zn. 11 C 167/2019) byly prováděny důkazy k tomu, zda a kdy bylo zboží žalobkyně do skladu žalované naskladněno, přičemž námitky žalobkyně, že šlo o zboží, které tam bylo ke dni podání žaloby na vydání, ale nebylo tam v 2.-4. čtvrtletí roku 2018, nemůže obstát, a to právě proto, že žalobkyně ukládala zboží u žalované od r. 2017, což vyplývá z objednávky ze dne 22. 8. 2017 a příjemky ze dne 20. 11. 2017 a to plně odpovídá ujednání smluvních stran o skladování zboží, že objednané zboží bude uskladněno ve skladu žalované v [anonymizováno] a postupně odebíráno. Vzhledem k tomu, že zboží naskladněné dne 22. 8. 2017 a dne 20. 11. 2017 (specifikace shora) bylo předmětem požadavku žalobkyně na vydání v žalobě sp. zn. 11 C 167/2019 a o povinnosti žalované vydat toto zboží bylo rozhodnuto rozsudkem OS Praha 4 ze dne 28. 1. 2021 (viz 2. odstavec výroku I.), je prokázáno, že uvedené zboží žalobkyně se stále (od r. 2017) nacházelo ve skladu žalované. Z rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 55 Co 177/2021 ze dne 30. 6. 2021 pak vyplývá, že žalovaná v období od 8. 3. 2021 do 30. 3. 2021 po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně v řízení sp.zn. 11 C 167/2019 vydala žalobkyni většinu zboží, které tam bylo od r. 2017 postupně naskladňováno, což koresponduje s tvrzením žalované, že do skladu žalobkyně naskladňovala, ale nikdy o jeho vydání nežádala. Tudíž všechno naskladňované zboží žalovaná stále skladovala, a skladovala jej právě i ve 2.-4. čtvrtletí roku 2018. Nemůže tedy obstát tvrzení žalobkyně, že smlouva o skladování nebyla naplňována, že žádné zboží ve skladu žalobkyně neměla, a že jí tudíž nevznikla povinnost platit sjednané paušální skladné.

24. K platbě DPH: Ve smlouvě je uvedena částka skladného 246 000 Kč jako paušální částka za čtvrtletí, aniž by bylo uvedeno, zda jde o cenu s DPH nebo bez DPH. Soud odkazuje na rozhodnutí NS ze dne 3. 4. 2003, sp.zn. 32 Odo 835/2002, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že:„ nevyplývá-li z dohody stran něco jiného, je součástí ceny mj. i příslušná daň a clo“. Soud má za to, že mezi účastníky smlouvy došlo k dohodě o navýšení sjednané ceny o DPH, a to tak, že žalovaná vystavovala faktury s cenou navýšenou o DPH a žalobkyně bez námitek tyto faktury hradila v plné výši, tedy k dohodě došlo konkludentním jednáním účastníků, a proto argumentaci žalobkyně i její odkazy na judikaturu nelze přijmout. Pokud žalobkyně tvrdila, že faktury, vystavované žalovanou, odmítala právě z důvodu připočtení DPH, pak toto bylo pouze její tvrzení, které ničím neprokázala – a to ani v řízeních u OS Prostějov, kde námitky rovněž činila, avšak nikdy nedoložila žádné vrácení jakékoli faktury z důvodu navýšení ceny o DPH, když žalobkyně pouze doložila vrácení a odmítnutí faktury [číslo] avšak nikoli z důvodu připočtení DPH k ceně, ale z důvodu chybného označení důvodu platby, když bylo fakturováno„ nájemné“ místo„ skladného“. (viz dopis žalobkyně ze dne 8. 8. 2019). Soud proto zamítl návrh žalobkyně na doplnění důkazů k tomu, že vracela faktury z důvodu navýšení o DPH, když toto považuje soud za účelové tvrzení žalobkyně s cílem oddálit konečné rozhodnutí (což by však podle soudu vedlo jen k prodlužování sporu a k dalšímu navyšování nákladů řízení), když žalobkyně za celou dobu trvání všech sporů mezi účastníky nikdy takové důkazy nepředložila. Naopak totiž bylo prokázáno, že žalobkyně vystavené faktury VŽDY uhradila v té výši, na jakou byly vystaveny (tedy včetně připočteného DPH), aniž by cenu sporovala, a uhradila je vždy ve lhůtě splatnosti nebo jen krátce po lhůtě splatnosti jednotlivých faktur. Podle soudu tedy došlo jednáním (ve smyslu ust. § 556 a § 558 o.z.) účastníků smlouvy k dohodě o navýšení ceny skladného o DPH tím, že žalobkyně cenu skladného navýšenou o DPH po dobu 2 let na základě žalovanou vystavených faktur, kde byla cena skladného navýšena o DPH, platila a nic nenamítala. Z rozhodnutí NS sp.zn. 23 Cdo 3573/2007, na které odkazuje žalobkyně, proto nelze vyjít, a to právě s ohledem na soudem shora citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, když provedených dokazováním bylo prokázána obvyklá praxe účastníků při vystavování a úhradě faktur, a tedy to, že konkludentně došlo mezi účastníky k dohodě o tom, že sjednaná částka skladného ve smlouvě se navyšuje o DPH.

25. Proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl, neboť nebylo prokázáno, že by se žalovaná na úkor žalobkyně jakkoli obohatila, když bylo plněno podle platné a účinné smlouvy.

26. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy přiznal plně úspěšné žalované náhradu nákladů ve výši 51 848,50 Kč, sestávající se z odměny advokáta za zastupování ve výši 41 650 Kč za 3,5 úkonu právní služby uvedené v § 11 odst. 1,2 a.t. (převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě ze dne 21. 3. 2022, účast u jednání dne 30. 11. 2022, úkon za účast na jednání dne 8. 12. 2022, kde byl vyhlášen rozsudek) po 11 900 Kč podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif v platném znění, (dále jen a.t.) z tarifní hodnoty ve výši 892 980 Kč, dále z částky 1 200 Kč za čtyři paušální náhrady výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 a.t., částky 8 998,50 Kč představující 21 % DPH podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a §§ 37 a 47 zák. č. 235/2004 Sb. o DPH, z částky 42 850 Kč.

27. O povinnosti žalobkyně k úhradě nákladů řízení k rukám advokáta žalované rozhodl soud v souladu s § 149 odst. 1 o.s.ř. Lhůtu ke splnění peněžité povinnosti pak soud stanovil dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení