21 C 87/2016-485

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl samosoudkyní PaedDr. Mgr. Ivanou Jarešovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] pro zaplacení 185 325 527,34 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 185 325 527,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 124 150 762,75 Kč od 12. 3. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 61 174 764,59 Kč od 11. 4. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 778 029 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se návrhem podaným ke zdejšímu soudu dne 18. 3. 2016 domáhala po žalované zaplacení částky 124 150 762,75 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že jako povinně vykupující obchodník s elektřinou vykupovala v období od 1. 1. 2013 do 31. 3. 2014 elektřinu z výroben elektřiny vyrábějících elektřinu ze slunečního záření [příjmení] [jméno] – [právnická osoba] provozované [právnická osoba] - Sun s.r.o., se sídlem [adresa žalované] (dále jen„ [jméno] - [příjmení]“), [anonymizována dvě slova] - [právnická osoba], provozované [právnická osoba], [anonymizováno], se sídlem [adresa žalované] (dále jen„ VT - [příjmení]“) a [příjmení] [jméno] – [právnická osoba], provozované [právnická osoba] – [právnická osoba], se sídlem [adresa žalované] (dále jen„ [jméno] - [příjmení]“) (výrobny elektřiny dále společně též jako„ výrobny elektřiny“ a uvedené společnosti dále též jako„ výrobci elektřiny“). Tyto výrobny elektřiny byly připojené k regionální distribuční soustavě provozované žalovanou, která měla do 31. 12. 2012 dle tehdy účinného znění zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, (dále jen„ zákon o OZE“) povinnost vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů připojených k její regionální distribuční soustavě. Účinností zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie, (dále jen„ zákon o POZE“) dne 1. 1. 2013 se povinně vykupujícím stala namísto žalované žalobkyně. Žalobkyně obdržela od žalované údaje o výrobnách elektřiny a to včetně informace o datu jejich uvedení do provozu, ke kterému mělo dojít do konce roku 2010 Tyto údaje žalobkyně využila k uzavření smluv o výkupu elektřiny s uvedenými výrobci elektřiny. V dubnu 2014 žalobkyně zjistila od [právnická osoba], a.s., se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], (dále jen„ [právnická osoba]“), že ta považuje uvedené výrobny elektřiny za uvedené do provozu až v roce 2011, což následně potvrdila i rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále jen„ ERÚ“) a civilních soudů. Žalobkyni tak dle jejího tvrzení vznikla v důsledku poskytnutí nesprávných informací o datech uvedení výroben elektřiny do provozu škoda spočívající v rozdílu mezi výkupní cenou vyplacenou jednotlivým výrobcům a výkupní cenou, na kterou měli výrobci elektřiny nárok vzhledem ke skutečnému datu uvedení výroben do provozu. Ten žalobkyně vyčíslila na částku 124 150 762,75 Kč.

2. Návrhem na rozšíření žaloby podaným ke zdejšímu soudu dne 18. 5. 2017 žalobkyně navrhla rozšíření žaloby o náhradu škody vzniklou v důsledku totožného skutkového a právního stavu v bezprostředně navazujícím období od 1. 4. 2014 do 31. 7. 2014. Soud rozšíření žaloby připustil.

3. Žalovaná s uplatněným nárokem nesouhlasila a navrhla zamítnutí žaloby. Žalovaná uvedla, že neporušila žádnou právní povinnost, když neměla žádnou povinnost informace o výrobnách elektřiny žalobkyni poskytnout a pokud přesto informace žalobkyni poskytla, učinila tak dobrovolně. Žalovaná trvá na tom, že dle jí dostupných informací byly uvedené výrobny elektřiny uvedeny do provozu před koncem roku 2010 a uvedla, že nesprávnými informacemi o uvedení výroben elektřiny do provozu disponuje [právnická osoba] Dle žalované žalobkyni dále nevznikla žádná škoda, když ta se může domáhat doplacení částky po [právnická osoba], nebo vydání bezdůvodného obohacení od výrobců elektřiny. Dále žalovaná uplatnila námitku promlčení u části nároku. Žalovaná dále tvrdila, že žalobkyně měla vědět o možné chybě v předaných informacích již od roku 2013 a přesto nadále vyplácela výkupní cenu v plné výši namísto toho, aby minimalizovala škodu.

4. Po provedeném dokazování soud zjistil následující:

5. Výrobcům elektřiny byly dne 31. 12. 2010 Energetickým regulačním úřadem uděleny licence k výrobě elektřiny. Téhož dne nabyla rozhodnutí o udělení licencí právní moci. (zjištěno z rozhodnutí o udělení licence č. j. 13915-23/2010-ERU, č. j. 13916-26/2010-ERU a č. j. 13917-23/2010-ERU)

6. Žalobkyně jako povinně vykupující uzavřela s výrobci elektřiny dne 28. 12. 2012 smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů, které nabyly účinnosti dne 1. 1. 2013. Na základě jednotlivých smluv se žalobkyně zavázala odebírat elektřinu a platit za ni cenu stanovenou cenovým rozhodnutím ERÚ účinným v době realizace výkupu a to s ohledem na to, že zdrojem elektřiny je obnovitelný zdroj, jednotlivý výrobci se zavázali dodávat elektřinu požívající práva na podporu podle zákona o POZE. (zjištěno ze smlouvy o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů [číslo] ze dne 28. 12. 2012 ([právnická osoba]), [číslo] ze dne 28. 12. 2020 ([jméno] – [právnická osoba]) a [číslo] ze dne 28. 12. 2020 ([jméno] [právnická osoba]))

7. Žalovaná poskytla před uzavřením výše uvedených smluv žalobkyni údaje o jednotlivých výrobnách elektřiny v rozsahu dle přílohy č. 1 a 5 k vyhlášce č. 346/ 2012 Sb., o termínech a postupech výběru formy podpory, postupech registrace podpor u operátora trhu, termínech a postupech výběru a změn režimů zeleného bonusu na elektřinu a termínu nabídnutí elektřiny povinně vykupujícímu (registrační vyhláška), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ registrační vyhláška“). Ohledně všech tří výroben žalobkyně uvedla jako datum uvedení výrobního zdroje elektřiny do provozu„ do konce roku 2010“ a jako termín připojení výrobního zdroje elektřiny 22. 12. 2010. V průvodním dopise žalovaná uvedla, že data předává na základě zákona o POZE a výše uvedené prováděcí vyhlášky. (zjištěno z dopisu ze dne 10. 12. 2012 a údajů z přílohy č. 1 k vyhlášce č. 346/ 2012 Sb. k jednotlivým výrobnám elektřiny)

8. K datu 1. 1. 2013 byl zřízen centrální systém OTE sloužící pro administraci výplaty provozní podpory. Po tomto datu byla zpřístupňována data o jednotlivých výrobnách. (zjištěno ze sdělení [právnická osoba], [anonymizováno] poskytnutého na žádost soudu dne 13. 12. 2019)

9. Žalobkyně byla po uzavření výše uvedených smluv informována ze strany [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ], Slovensko, (dále jen„ [příjmení] banka“) o zřízení zástavního práva k pohledávkám vůči zástavnímu dlužníku [právnická osoba] a ze strany [anonymizována dvě slova], [příjmení] [příjmení], se sídlem [adresa], Lucembursko, (dále jen„ [anonymizována dvě slova]“ o zřízení zástavního práva k pohledávkám vůči zástavním dlužníkům [anonymizována dvě slova] - [právnická osoba] a [příjmení] [jméno] [právnická osoba], z čehož vyplývala povinnost žalobkyně platit veškeré platby ve prospěch těchto společností na účet jejich zástavních věřitelů. (zjištěno ze smlouvy o zřízení zástavního práva k pohledávkám č. 006/10/500080/ C/001 ze dne 9. 11. 2010 ([jméno] – [právnická osoba]), z oznámení o zřízení zástavního práva ze dne 4. 4. 2013 vůči spolčenosti [anonymizována dvě slova] - [právnická osoba] a z oznámení o zřízení zástavního práva ze dne 4. 4. 2013 vůči spolčenosti [právnická osoba])

10. Výkupní cena elektřiny vyrobené využitím slunečního záření pro výrobny elektřiny s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 činila v průběhu roku 2013 částku 12 903 Kč/MWh, v případě výroben s instalovaným výkonem nad 100 kW uvedených do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 částku 5 723 Kč/MWh (zjištěno z Energetického regulačního věstníku ERÚ částka 8/ 2012 vydaného dne 27. 11. 2012)

11. Výkupní cena elektřiny vyrobené využitím slunečního záření pro výrobny elektřiny s instalovaným výkonem nad 30 kW uvedené do provozu v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 činila v průběhu roku 2014 částku 13 161 Kč/MWh, v případě výroben s instalovaným výkonem nad 100 kW uvedených do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 částku 5 837 Kč/MWh (zjištěno z Energetického regulačního věstníku ERÚ částka 7/ 2013 vydaného dne 28. 11. 2012)

12. Výrobci elektřiny vystavovali žalobkyni na základě množství odebrané elektřiny faktury za jednotlivé kalendářní měsíce, které byly splatné vždy v následujícím měsíci. Žalobkyně na jejich základě za období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014 zaplatila bez DPH [právnická osoba] - [příjmení] 127 521 504,32 Kč, [právnická osoba] 61 034 493,92 Kč a [právnická osoba] – [příjmení] 144 467 314,10 Kč. Za všechny výrobní zdroje šlo tedy celkem o částku 333 023 312,34 Kč. Výrobci žalobkyni v roce 2013 dodali celkem 14 765 156 KWh a v lednu až červenci 2014 celkem 10 826 931 kWh. (zjištěno z faktur vystavených výrobci elektřiny v období od 1. 1. 2013 do 31. 7. 2014)

13. Žalobkyně zjistila možné nesrovnalosti ohledně skutečného uvedení výroben elektřiny do provozu v dubnu 2014 při přípravě regulačních výkazů pro ERÚ, když vyšlo najevo, že [právnická osoba], a.s. zřejmě považuje předmětné výrobny elektřiny za uvedené do provozu až v roce 2011 a tudíž žalobkyni proplácí zpětně nižší rozdíl mezi výkupní cenou uhrazenou žalobkyní výrobcům a hodinovou cenou ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o POZE. Na to žalobkyně reagovala dopisem zaslaným [právnická osoba], a.s., kterým žádala o sdělení skutečností, na jejichž základě jsou předmětné výrobny elektřiny touto společností považované za uvedené do provozu v roce 2011. Zároveň žalobkyně zaslala dopisy žalované a výrobcům elektřiny, ve kterých žádala o doložení skutečností nezbytných ke správnému určení data uvedení jednotlivých výroben do provozu. (zjištěno z dopisů žalobkyně žalované, [právnická osoba], a. s. a výrobcům elektřiny ze dne 29. 4. 2014) 14. [právnická osoba] v odpovědi na uvedený dopis sdělila žalobkyni, že informace ohledně uvedení výroben elektřiny do provozu dne 4. 1. 2011 eviduje na základě sdělení od žalované. [právnická osoba] zároveň sdělila žalobkyni, že tyto informace jsou v systému [právnická osoba], a.s. dostupné od 23. 1. 2013 i žalobkyni. (zjištěno z dopisů [právnická osoba], a.s. ze dne 7. 5. 2014 a ze dne 19. 5. 2014)

15. Žalovaná v odpovědi na uvedený dopis žalobkyni sdělila, že výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu dne 31. 12. 2010. Žalovaná zároveň sdělila, že její pracovníci vyplnili do tabulky připravené [právnická osoba], a.s. jako datum uvedení do provozu 4. 1. 2011. Žalovaná zároveň v reakci na zjištěné nesrovnalosti sama zaslala dopis [právnická osoba], a.s. se žádostí o opravu uvedené nesrovnalosti. (zjištěno z dopisu žalované žalobkyni ze dne 13. 5. 2014 a z dopisu žalované [právnická osoba], a.s. ze dne 13. 5. 2014) 16. [právnická osoba] v reakci sdělila dopisem žalované, že odmítá po více než roce od sdělení údajů opravovat uvedené skutečnosti. Toto následně žalovaná sdělila žalobkyni. (zjištěno z dopisu [právnická osoba], a.s. zaslaného žalované dne 21. 5. 2021 a z dopisu žalované žalobkyni ze dne 29. 5. 2014)

17. Výrobci elektřiny reagovali na uvedený dopis pouze zasláním podkladů, ze kterých mělo vyplývat uvedení jejich výroben elektřiny do provozu v roce 2010 (zjištěno z dopisů výrobců elektřiny ze dne 12. 5. 2014)

18. Dopisem ze dne 27. 5. 2014 s žalobkyně dále obrátila na ERÚ, který žádala o informace o předmětných výrobnách. ERÚ však v odpovědi ze dne 20. 6. 2014 žalobkyni sdělil, že žádnými informacemi nedisponuje. (zjištěno z dopisu žalobkyně [příjmení] ze dne 27. 5. 2014 a z odpovědi ERÚ ze dne 20. 6. 2014)

19. Dne 30. 7. 2014 podala žalobkyně k ERÚ návrh na zahájení sporného řízení, kterým se po [právnická osoba], a.s. domáhala zaplacení 124 150 762,75 Kč jako nedoplatku vzniklého v důsledku skutečnosti, že [právnická osoba], a.s. považovala za datum uvedení výroben elektřiny do provozu 4. 1. 2011 a vyplácela tak žalobkyni nižší náhradu než by tomu bylo v případě uvedení výroben do provozu v roce 2010. Žalovaná i provozovatelé výroben elektřiny se řízení účastnili jako vedlejší účastníci. (zjištěno z návrhu na zahájení řízení podaného k ERÚ dne 30. 7. 2014)

20. V řízení před ERÚ bylo nejprve dne 16. 7. 2015 rozhodnuto o povinnosti [právnická osoba], a.s. žalobkyni částku 124 150 762,75 Kč uhradit. Toto rozhodnutí však bylo následně zrušeno rozhodnutím o rozkladu předsedkyně ERÚ ze dne 14. 10. 2015. Řízení u ERÚ následně skončilo zamítnutím návrhu žalobkyně s odůvodněním, že výrobny elektřiny v roce 2010 do provozu uvedeny nebyly. Toto rozhodnutí potvrdila rozhodnutím o rozkladu ze dne 23. 9. 2016 také předsedkyně ERÚ. (zjištěno z rozhodnutí ERÚ ze dne 16. 7. 2015, č. j. 07196-94/2014-ERU, rozhodnutí o rozkladu předsedkyně ERÚ ze dne 14. 10. 2015, č. j. 07196-107/2014-ERU, rozhodnutí o rozkladu předsedkyně ERÚ ze dne 23. 9. 2016, č. j. 07196-146/2014-ERU)

21. Žalobkyně následně podala dne 23. 11. 2016 žalobu podle části páté o. s. ř. o nahrazení výše uvedených rozhodnutí ERÚ rozhodnutím soudu. Tato žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2016-540. Toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno také rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675 Městský soud v Praze zde v souladu s ERÚ i s Obvodním soudem pro Prahu 8 dospěl k závěru, že předmětné výrobny elektřiny byly uvedené do provozu v roce 2011 a nikoliv v roce 2010, když„ (…) ani na základě obsáhlého dokazování nebylo zjištěno, že by v předmětných výrobnách dne 31. 12. 2010 poté, kdy rozhodnutí o licenci nabylo právní moci, došlo k výrobě elektrické energie. Proto nemohlo dojít ani k dodávce elektřiny do elektrizační soustavy při realizaci připojení v souladu s udělenou licencí.“ S tímto závěrem se následně ztotožnil také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 2670/2019-739, kterým zamítl dovolání žalobkyně. (zjištěno z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2016-540, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 29 Co 71/2019-675 a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, č. j. 23 Cdo 2670/2019-739)

22. Předmětných výroben elektřiny a jejich uvedení do provozu se týkalo také trestní řízení vedené u Krajského soudu v Brně a následně u Vrchního soudu v Olomouci. V tomto řízení byli pravomocně shledáni vinnými mimo jiné zaměstnanci a člen statutárního orgánu (technik, obchodní ředitel a místopředseda představenstva) společnosti [právnická osoba] spadající do koncernu žalované, a to přípravou zvlášť závažného zločinu podvodu dle § 20 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měli dopustit tak, že (společně s dalšími odsouzenými) uvedli v omyl ERÚ s úmyslem, aby ERÚ vydal licenci na výrobu elektřiny společnostem [anonymizováno] [právnická osoba] a [jméno] — [právnická osoba] ještě v roce 2010 a poté aby na základě pravomocných licencí a provedeného tzv. prvního paralelního připojení k distribuční soustavě žalované ještě v roce 2010 vznikl těmto výrobcům akceptovaný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010. Již v roce 2012 přitom probíhalo trestní stíhání v přípravné fázi, přičemž dne 24. 10. 2012 k věci vypovídal obžalovaný místopředseda představenstva [právnická osoba] Žalovaná tedy již v té době jako osoba řídící vůči společnosti [právnická osoba] nepochybně měla povědomí o tom, že zaměstnanci této dceřiné společnosti, resp. i člen statutárního orgánu, jsou trestně stíháni v souvislosti se vznikem nároku [právnická osoba] s.r.o. a [jméno] — [právnická osoba] na podporu ke konci roku 2010. (zjištěno z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 46 T 7/2013, z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018, č. j. 5 To 56/2016-11 a ve vztahu k existenci koncernu ze strany 7 výroční zprávy žalované za rok 2015)

23. Žalobkyně se vedle náhrady škody, které se po žalované domáhá v tomto řízení, domáhala také vydání bezdůvodného obohacení po výrobcích elektřiny. Žalobkyni byl v řízeních u ERÚ pravomocně přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení v celkové výši 160 453 582,27 Kč s příslušenstvím. (zjištěno z rozhodnutí ERÚ ze dne 18. 5. 2021, č. j. 05537-26/2019-ERU, rozhodnutí ERÚ ze dne 8. 6. 2021, č. j. 05536-27/2019-ERU a z rozhodnutí ERÚ ze dne 3. 3. 2021, č. j. 05434-17/2020-ERU)

24. Žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě částky 124 150 762,75 Kč jako náhrady škody předžalobní výzvou ze dne 7. 3. 2016 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 7. 3. 2016 včetně dodejky)

25. Žalobkyně vyzvala žalovanou prostřednictvím svého právního zástupce k úhradě částky 61 174 764,59 Kč jako náhrady škody předžalobní výzvou ze dne 3. 4. 2017 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 3. 4. 2017 včetně dodejky)

26. Z výslechů svědků [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] soud nezjistil žádné skutečnosti významné pro rozhodnutí v této věci, když všichni tři popřeli, že by vyplňovali tabulku pro [právnická osoba], a.s., a zároveň nebyli schopni uvést, kdo tuto tabulku ve skutečnosti vyplnil a odeslal [právnická osoba], a.s.

27. Pokud soud provedl další důkazy, zejména návrhy na přiznání postavení vedlejšího účastníka v řízení před ERÚ [právnická osoba], s.r.o., [právnická osoba] i [příjmení] [jméno] – [právnická osoba], dovolání proti rozsudku Městského soudu ze dne 14. 6. 2019, předložení regulačních výkazů za rok 2013, e-mailová komunikace ERÚ a ČEZ od 21. 3. 2014 do 24. 3. 2014 ohledně regulačních výkazů, regulační výkazy – obchod s elektřinou za rok 2013, migrační soubor vyplněný žalovanou pro [právnická osoba] s vyznačením předmětných výroben, ty pro řízení v této věci nemají význam.

28. Soud provedené důkazy hodnotil podle § 132 o. s. ř. a po právní stránce věc posoudil následovně:

29. Mezi účastníky řízení je nesporné, že žalovaná byla do 31. 12. 2012 jako provozovatel regionální distribuční soustavy povinna na základě § 4 odst. 4 zákona o OZ vykupovat veškerou elektřinu z obnovitelných zdrojů připojených k její regionální distribuční soustavě, mezi ty patřily mimo jiné výrobny [jméno] - [příjmení], [anonymizováno] – [příjmení] a [jméno] - [příjmení]. Dnem účinností zákona o POZE, tedy 1. 1. 2013, přešla tato povinnost na žalobkyni jako na povinně vykupující ve smyslu § 10 odst. 1 a 2 zákona o POZE. Žalovaná předala v souladu s přílohami [číslo] registrační vyhlášky, žalobkyni mimo jiné informaci o uvedení výroben do provozu dne 31. 12. 2010. Žalovaná však zároveň [právnická osoba], a.s. sdělila, že výrobny elektřiny byly uvedeny do provozu až 4. 1. 2011.

30. Soud se nejprve zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou ohledně části nároku.

31. Podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen„ ObčZ“) (1) právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. (2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

32. Za okamžik vzniku škody je nutné považovat okamžik zaplacení dluhu a nikoliv samotný vznik dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 1021/2011). V tomto případě tedy začala škoda vznikat dne 19. 3. 2013, kdy byla výrobcům vyplacena první platba. Žaloba byla podána dne 18. 3. 2016, tedy před uplynutím tříleté lhůty. Pokud jde o rozšíření žaloby, tím se žalobkyně domáhala škody, která vznikala postupně od první platby provedené dne 23. 5. 2014. Rozšíření žaloby bylo zdejšímu soudu doručeno dne 17. 5. 2017, i v tomto případě tedy před uplynutím tříleté lhůty 33. Dále se soud musel zabývat otázkou splnění jednotlivých podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu.

34. K otázce porušení právní povinnosti žalovanou:

35. Podle § 420 odst. 1 ObčZ (1) každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. (2) Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena. (3) Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

36. Jak již bylo uvedeno, mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná v souvislosti s přechodem povinnosti povinného výkupu předala různé údaje o uvedení výroben do provozu (a potažmo o různém nároku na podporu formou výkupních cen) žalobkyni a operátorovi trhu [právnická osoba]

37. Žalovaná tvrdila, že správné údaje byly předány žalobkyni, zatímco [právnická osoba], a.s. byly v důsledku nesprávné interpretace a vyplnění excelové tabulky předány informace nesprávné. Zaměstnanec žalované si měl sloupec tabulky nazvaný„ datum uvedení do provozu“ vyložit jako datum uvedení měřícího zařízení do provozu, nikoliv jako datum uvedení výrobny do provozu. Výslechem svědků ani jinými důkazy označenými žalovanou však nebylo prokázáno, že chybné vyplnění tabulky pro [právnická osoba] vzniklo tím, že její zaměstnanec si nesprávně vyložil obsah excelové tabulky, neboť všichni vyslechnutí zaměstnanci žalované jako svědci vyplnění této tabulky popřeli a zároveň nebyli schopni uvést, kdo tuto tabulku ve skutečnosti vyplnil a odeslal [právnická osoba], a.s.

38. Námitky žalované, že předání rozdílných tabulek žalobkyni a [právnická osoba] nepředstavuje porušení žádné právní povinnosti, jelikož jí právní předpisy v tomto směru neukládaly žádnou povinnost, že samotný zákon o POZE ani registrační vyhláška žádnou povinnost žalované vůči žalobkyni v souvislosti s přechodem povinnosti povinného výkupu na žalobkyni neukládají, že prováděcí právní úprava k zákonu o POZE obsažená v § 13 odst. 3 a 5 registrační vyhlášky překračuje rámec zákonného zmocnění, a to v rozsahu, v němž jsou žalované v § 13 odst. 3 a odst. 5 registrační vyhlášky uloženy povinnosti týkající se předání údajů o výrobnách povinně vykupujícímu, resp. [právnická osoba], nemohou obstát.

39. Žalovaná údaje předala žalobkyni právě proto, že si byla vědoma, že plní povinnost uloženou jí právními předpisy, což bylo prokázáno průvodním dopisem k předávaným informacím ze dne 10. 12. 2012 adresovaném žalobkyni, ve kterém žalovaná výslovně uvedla:„ na základě zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a prováděcí vyhlášky č. 346/2012 Sb., Vám předáváme data o výrobcích a výrobnách s podporovanými zdroji elektrické energie, kteří v letošním roce uplatňují nárok na podporu výkupní cenou (u naší společnosti [právnická osoba]) a i pro příští rok 2013 zvolili režim podpory výkupní cenou.“ 40. Registrační vyhláška byla přijata ERÚ na základě zmocnění v § 53 odst. 2 zákona o POZE (toto ustanovení nabylo účinnosti již dne 30. 5. 2012) mimo jiné ke stanovení postupů a termínů v souvislosti s výběrem a registrací formy podpory elektřiny u operátora trhu ve smyslu písm. c) a d) tohoto ustanovení. Mezi tyto postupy lze zahrnout i postup spočívající v povinnosti podle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky předat povinně vykupujícímu údaje nezbytné pro uzavření smlouvy o dodávce elektřiny s tímto výrobcem, pokud jsou provozovateli přenosové nebo distribuční soustavy tyto údaje známé. Účelem tohoto ustanovení bylo zajistit včasné uzavření smluv o výkupu elektřiny z obnovitelných zdrojů před účinností zákona o POZE a zabránit tak tomu, aby od 1. 1. 2013 docházelo k neoprávněné dodávce do elektrizační soustavy bez právního důvodu ve smyslu § 52 odst. 1 písm. a) zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ energetický zákon“). Vzhledem k tomu, že provozovatelé přenosových nebo regionálních distribučních soustav byli v pozici povinně vykupujících do 31. 12. 2012 a disponovali tak všemi potřebnými údaji, je logické, že povinnost předat potřebné informace subjektům povinně vykupujícím od 1. 1. 2013 byla uložena právě jim.

41. Pravdivá nejsou ani tvrzení žalované, že nemohla disponovat správnými daty o uvedení výroben do provozu. Bylo prokázáno, že žalovaná si již v roce 2012 musela být vědoma probíhajícího trestního řízení vůči zaměstnancům, resp. členovi statutárního orgánu, své dceřiné společnosti [právnická osoba], v souvislosti se vznikem nároku [právnická osoba] s.r.o. a [jméno] - [právnická osoba] na podporu ke konci roku 2010 a tedy i pochybností o tom, kdy byly tyto výrobny skutečně uvedeny do provozu. Zároveň sama žalovaná přinejmenším pro účely předání informací [právnická osoba], a.s. sama pracovala s informací, že všechny tři předmětné výrobny byly uvedeny do provozu až v roce 2011. Pokud se žalovaná snaží bagatelizovat vyplňování údajů do tabulky [právnická osoba], a.s. a uvádí, že šlo o pouhý omyl, nelze se s tímto přístupem ztotožnit, když v řízení nebylo prokázáno, že by tyto informace uvedla do tabulky omylem, aniž by si byla vědoma, že jsou ve skutečnosti pravdivé.

42. Soud tedy považuje za prokázané, že žalovaná porušila právní povinnosti předat žalobkyni správné údaje o předmětných výrobnách dle § 13 odst. 3 registrační vyhlášky a namísto toho předala žalobkyni údaje nesprávné, aniž by jí alespoň sdělila, že o těchto datech uvedení do provozu existují pochybnosti.

43. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že i při případné neexistenci povinnosti předat informace dle zákona o POZE a registrační vyhlášky, by muselo být shledáno porušení prevenční povinnosti žalované dle § 415 ObčZ, dle kterého je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí. Pokud totiž žalovaná předala žalobkyni a operátorovi trhu [právnická osoba] různé údaje o uvedení předmětných výroben do provozu, musela si být vědoma, že tyto subjekty budou s informacemi dále nakládat jako s pravdivými. Žalované muselo být známo, že zejména žalobkyně je na sdělených údajích závislá a bude na jejich základě muset uzavřít smlouvy o výkupu elektřiny, aniž by informace mohla jakkoliv ověřit. Žalované také muselo být známo, že datum uvedení do provozu bude rozhodující pro výši vyplácené podpory a může tak vzniknout škoda, k čemuž také došlo.

44. K otázce vzniku škody na straně žalobkyně:

45. Žalobkyně uzavřela na základě údajů poskytnutých žalovanou smlouvy o výkupu elektřiny s výrobci elektřiny. Na základě smluv následně žalobkyně hradila těmto společnostem podporu ve výši stanovené cenovými rozhodnutími ERÚ platnými pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010.

46. Žalobkyně vystupuje při povinném výkupu jako prostředník mezi výrobci a operátorem trhu, [právnická osoba], a.s. Mezi povinnosti [právnická osoba] jako operátora trhu patří v souladu s § 20a odst. 4 písm. x) energetického zákona povinnost hradit povinně vykupujícímu rozdíl mezi výkupní cenou a hodinovou cenou a cenu za jeho činnost. Žalobkyně tedy spoléhala na to, že jí podpora vyplácená výrobcům bude následně proplácena ze strany operátora trhu s elektřinou.

47. Žalobkyně v dubnu 2014 na základě prověření částek obdržených od [právnická osoba] v roce 2013 zjistila, že jí [právnická osoba] proplácí pouze rozdíl mezi výkupní cenou platnou pro výrobny uvedené do provozu v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 a hodinovou cenou. [právnická osoba] tedy vycházela z jiného data uvedení výroben do provozu, než jaké vyplývalo z podkladů předaných žalobkyní, podle nichž mělo dojít k jejich uvedení do provozu před koncem roku 2010.

48. Žalobkyně se v řízení u ERÚ a následně i v řízení podle části páté o. s . ř. domáhala doplacení rozdílu od [právnická osoba], přičemž vycházela z předpokladu, že výrobny byly skutečně uvedeny do provozu v roce 2010. Pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 7. 2018, č. j. 25 C 141/2016-540 však bylo rozhodnuto, že předmětné výrobny elektřiny byly uvedené do provozu až v roce 2011 a nikoliv v roce 2010 a byl tak zamítnut nárok žalobkyně vůči [právnická osoba], a.s.

49. Pokud jde o možné vymáhání nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti samotným výrobcům, bylo prokázáno, že žalobkyně tento nárok také uplatnila a byl jí již pravomocně přiznán výše uvedenými rozhodnutími ERÚ v celkové výši 160 453 582,27 Kč s příslušenstvím. Lze nicméně očekávat, že vymahatelnost těchto pohledávek bude s ohledem na chybějící aktiva na straně všech tří výrobců prakticky nemožná. Žalobkyně přitom nemohla vyčkávat s podáním žaloby na náhradu škody proti žalované pouze z důvodu potencionální možnosti uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení proti výrobcům, když takový postup by jen významně oddálil okamžik, kdy se dočká náhrady finančních prostředků, které byla s ohledem na postavení povinně vykupující nucena vynaložit již v letech 2013 a 2014 s očekáváním jejich proplacení od [právnická osoba], a.s. Žalobkyně zároveň s ohledem na běh promlčecích lhůt podala žalobu vůči žalované v nejpozdějším možném termínu a později by tedy již své právo zřejmě s úspěchem u soudu uplatnit nemohla. Pro úplnost soud dodává, že v případě plnění výrobců elektřiny na jejich dluh z titulu bezdůvodného obohacení, zanikne v odpovídajícím rozsahu také dluh žalované z titulu náhrady škody. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013)

50. Vzniklý rozdíl mezi výkupními cenami stanovenými pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010 proplacenými výrobcům a výkupními cenami stanovenými pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011, dorovnanými ze strany [právnická osoba] tedy nepochybně představuje škodu na straně žalobkyně.

51. Od výrobců elektřiny bylo v roce 2013 dodáno žalobkyni celkem 14 765 156 KWh, což při ceně 5,723 Kč/KWh (cena pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011) znamená, že výrobci měli nárok na zaplacení částky 84 500 988 Kč. Od výrobců elektřiny bylo v roce 2014 dodáno žalobkyni celkem 10 826 931 kWh, což při ceně 5,837 Kč/kWh (cena pro zdroje uvedené do provozu v roce 2011) znamená, že výrobci měli nárok na zaplacení částky 63 196 797 Kč Celkem tedy výrobci měli nárok na zaplacení částky 147 697 785 Kč. Výrobcům však bylo žalobkyní vyplaceno celkem 333 023 312,34 Kč, jelikož žalobkyně z výše uvedených důvodů operovala s výkupní cenou elektřiny pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010. Rozdíl mezi částkou vyplacenou žalobkyní a částkami, na které měli výrobci nárok při aplikaci správných ceníků, je škodou vzniklou na straně žalobkyně. Tato částka činí 185 325 527,34 Kč.

52. K otázce příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody:

53. Je zjevné, že pokud by žalovaná předala žalobkyni a [právnická osoba], a. s. stejná data o uvedení výroben do provozu, proplacené výkupní ceny výrobcům by byly v plném rozsahu následně dorovnány ze strany [právnická osoba] (bez ohledu na to, zda by žalovaná vůči žalobkyni i [právnická osoba] shodně uvedla, že výrobny byly uvedeny do provozu v roce 2010 nebo 2011) a žádná škoda na straně žalobkyně by nemohla objektivně vzniknout.

54. Žalovaná si přitom musela být vědoma, že pokud žalobkyně na základě údajů od žalované uzavře smlouvy o povinném výkupu a bude dle nich hradit výrobcům výkupní ceny stanovené pro výrobny uvedené do provozu v roce 2010 a zároveň jí [právnická osoba], a.s. bude proplácet pouze rozdíl mezi hodinovou cenou a výkupními cenami stanovenými pro výrobny uvedené do provozu v roce 2011, dojde na straně žalobkyně ke vzniku závažné majetkové újmy. Vztah mezi porušením právní povinnosti žalované a vznikem škody na straně žalobkyně byl tedy bezprostřední a předvídatelný.

55. Soud se zabýval také otázkou, zda žalobkyně nemohla odhalit nesrovnalosti ohledně data uvedení výroben do provozu dříve a minimalizovat tak vzniklou škodu.

56. V řízení vyšlo najevo, že žalobkyně byla při uzavírání smluv o výkupu elektřiny odkázána na informace poskytnuté jí žalovanou. Před koncem roku 2012, kdy bylo nutné smlouvy uzavřít, ještě neexistoval ani centrální systém [anonymizováno], který byl zřízen až k 1. 1. 2013 s účinností zákona o POZE a teprve následně byla zpřístupňována data o jednotlivých výrobcích. Žalobkyni byl systém přístupný až od 23. 1. 2013, tedy po uzavření smluv s výrobci elektřiny. Žalobkyně přitom neměla důvod domnívat se, že by poskytnuté údaje o výrobnách nebyly pravdivé a neměla důvod je přezkoumávat, což ani nebylo fakticky možné. Žalobkyně v roce 2013 zajišťovala povinný výkup ve vztahu k celkem 3 725 výrobcům elektřiny ze slunečního záření, se kterými měla ve své podstatě formální vztah, a fakticky nemohla prověřovat převzaté údaje ohledně uvedení jednotlivých výroben do provozu u každé z nich.

57. Žalobkyně poprvé zjistila nesrovnalosti až v dubnu 2014 na základě prověření částek obdržených od [právnická osoba] za rok 2013 při zpracovávání regulačních výkazů, které měly být ERÚ předloženy do 30. 4. 2014. V reakci na tato zjištění žalobkyně dne 29. 4. 2014 napsala dopisy [právnická osoba], a.s., výrobcům i žalované a zjišťovala skutečný stav. Dostalo se jí však rozporných informací, když jí [právnická osoba], a.s. potvrdila, že trvá na informaci, že výrobny byly uvedené do provozu v roce 2011, zatímco výrobci i žalovaná trvali na roce 2010. Žalobkyně v reakci iniciovala sporné řízení proti [právnická osoba], a. s. u ERÚ a následně i u soudů podle části páté o. s. ř. Tato řízení přinesla pravomocné potvrzení, že výrobny byly uvedeny do provozu, což však bylo najisto postaveno až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019 č. j. 29 Co 71/2019-675.

58. Žalobkyně i po zjištění nesrovnalostí pokračovala ve vyplácení podpory až do srpna 2014, kdy byla proplacena faktura za červenec 2014. Další faktury již žalovaná proplácela pouze na základě sjednané bankovní záruky a tyto platby nejsou předmětem tohoto řízení.

59. Škoda na straně žalobkyně mohla být výrazně nižší, pokud by přestala s proplácením faktur výrobců elektřiny bezprostředně po zjištění možných nesrovnalostí a neproplatila tak faktury za duben až červenec 2014. Soud však při posuzování této skutečnosti musel vzít v potaz tehdejší situaci žalobkyně. Ta byla nejprve přesvědčena, že výrobny byly uvedeny do provozu v roce 2010 a předpokládala tedy, že chyba je na straně [právnická osoba], o čemž byla ujišťována i žalovanou (mimo jiné dopisem ze dne 13. 5. 2014. Z tohoto důvodu také žalobkyně nejprve (neúspěšně) uplatnila svůj nárok na doplacení rozdílu proti [právnická osoba] ve sporném řízení u ERÚ. Za takové situace pak žalobkyně neměla v květnu 2014 důvod omezovat platby ve prospěch výrobců. Tyto platby navíc žalobkyně zasílala na účty zástavních věřitelů výrobců [právnická osoba] a [anonymizována dvě slova], [příjmení] [příjmení] a snížením plateb by tak sama mohla porušit své povinnosti vyplývající jí ze zástavních práv a způsobit riziko vzniku další škody na své straně či na straně výrobců, kteří by se v krajním případě mohli dostat i do úpadku. Žalobkyně by se vystavovala také riziku vzniku deliktní odpovědnosti podle zákona o POZE. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobkyně své prevenční povinnosti ve smyslu § 415 ObčZ dostála a po zjištění nesrovnalostí ohledně data uvedení výroben do provozu učinila vše, co skutečně učinit mohla a to v přiměřené době a vzniklou škodu nakonec žalobkyně skutečně minimalizovala sjednáním bankovní záruky pro faktury proplácené v září 2014 a později.

60. Na základě výše uvedeného soud shledal, že žalobkyní uplatněný nárok je po právu a žalobě tedy v plném rozsahu vyhověl. Soud žalobkyni přiznal také úroky z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ohledně uhrazení částky 124 150 762,75 Kč se žalovaná dostala do prodlení dne 12. 3. 2016, když dluh neuhradila ve třídenní lhůtě stanovené v předžalobní výzvě ze dne 7. 3. 2016. Ohledně uhrazení částky 61 174 764,59 Kč se žalovaná dostala do prodlení dne 11. 4. 2017, když dluh neuhradila v sedmidenní lhůtě stanovené v předžalobní výzvě ze dne 3. 4. 2017.

61. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 778 029 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 3 453 256 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”). Tarifní hodnota od podání žaloby do rozšíření žaloby činila 124 150 762, v tomto období učinil advokát žalobkyně 4 úkony právní služby uvedené v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva ze dne 7. 3. 2016, žaloba ze dne 18. 3. 2016, vyjádření ze dne 20. 7. 2016), za každý z nich náleží advokátovi odměna ve výši 93 980 Kč. Po rozšíření žaloby činila tarifní hodnota 185 325 527,34 Kč, v tomto období učinil advokát žalobkyně 12 úkonů právní služby uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (návrh na rozšíření žaloby ze dne 18. 5. 2017, vyjádření ze dne 10. 7. 2017, návrh na přerušení řízení ze dne 23. 7. 2019, 2 x účast na jednání konaném dne 21. 8. 2019 (2:11 hod.), vyjádření ze dne 20. 9. 2019, 2 x účast na jednání konaném dne 27. 11. 2019 (2:10 hod.), vyjádření ze dne 20. 12. 2019, účast na jednání konaném dne 23. 10. 2020 (2:00 hod.), účast na jednání konaném dne 25. 1. 2021 (0:39 hod.), účast na jednání konaném dne 12. 11. 2021 (0:57 hod.)), za každý z nich mu náleží odměna ve výši 118 460 Kč a 2 úkony právní služby uvedené v § 11 odst. 2 a. t. (odvolání proti usnesení č. l. 388 ze dne 25. 5. 2021 a vyjádření k odvolání ze dne 14. 6. 2021), za každý z nich mu náleží odměna ve výši 59 230 Kč. Dále advokátovi žalobkyně náleží paušální náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 a. t. ve výši 300 Kč za každý z 18 výše uvedených úkonů. Jako plátci DPH náleží zástupci žalobkyně také náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 403 473 Kč (21 % z částky 1 921 300 Kč).

62. Platební místo pro náklady řízení bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

63. Lhůty k plnění byly určeny dle § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení