21 Co 14/2022- 61

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupené advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno]. sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] – [část obce] o zaplacení částky 80 625,23 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 22 C 366/2021-35 ze dne 1. října 2021 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni další částku 1 495 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývajícím rozsahu výroku II. se potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku III mění pouze ve výši nákladů řízení, která činí 2 810 Kč, ve zbývajícím rozsahu výroku III se potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Okresní soud Praha-východ (dále jen soud I. stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 1.10.2021 č. j. 22 C 366/2021-35 tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku 43 893 Kč, smluvní úrok z prodlení 25,55 % ročně z částky 6 833 Kč od [datum] do [datum], smluvní úrok z prodlení 25,55 % ročně z částky 43 167 Kč od [datum] do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I). V té části, v níž se žalobkyně domáhala uložení žalovanému povinnosti k úhradě částky 36 732,23 Kč, smluvního úroku z prodlení 25,55 % ročně z částky 31 996 Kč od [datum] do zaplacení, žalobní návrh zamítl (výrok II). Dále rozhodl, že na náhradě nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit žalobkyni částku 1 461 Kč, a to do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).

2. Soud prvního stupně na základě předložených důkazů dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný dne [datum] uzavřeli smlouvu o podnikatelském úvěru [číslo] na částku 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu 50 000 Kč vrátit ve 12 splátkách spolu s poplatkem 32 000 Kč, celkem tedy částku ve výši 82 000 Kč. Uvedenou částku se zavázal vrátit v 12 měsíčních splátkách po 6 833 Kč, účelem úvěru byla oprava automobilu. Úvěrovaný se zavázal zaplatit žalobkyni úrok 9 % ročně za období od termínu splatnosti úvěru do doby skutečného zaplacení úvěru. V případě prodlení žalovaného s vrácením jistiny či poplatku činil úrok z prodlení 0,07 % z dlužné částky za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni, kdy se žalovaný ocitl v prodlení, do úplného zaplacení dlužné částky. Dle [číslo listu] [číslo] smlouvy paušální náklady na vyhotovení a odeslání každé výzvy k plnění - upomínky – činily 363 Kč, dle [číslo listu] [číslo] další náklady spojené s vymáháním pohledávky činily 1 210 Kč. Dle [číslo listu] [číslo] smlouvy náklady na vymáhání pohledávky prostřednictvím osobní návštěvy zástupce úvěrujícího u úvěrovaného činily 6,05 % z částky dlužné ke dni, k němuž se stane splatný celý dluh dle čl. 5 smlouvy včetně poplatku, příslušenství, nákladů, vzniknou-li. Dle [číslo listu] [číslo] smlouvy je úvěrující oprávněn jednostranně požadovat splacení dluhu, pokud úvěrovaný poruší smluvní povinnosti uvedené ve smlouvě. Dle výpisu [příjmení] [příjmení] ze dne [datum] byla odeslána částka 50 000 Kč na účet, který číslem souhlasí s účtem uvedeným ve smlouvě o podnikatelském úvěru [číslo] jako účet žalovaného.

3. Žalovaný na žalobou uplatněný dluh uhradil částku 6 833 Kč. Žalobkyně však na dlužnou částku započetla 4 Kč. V případě porušení smlouvy měla žalobkyně právo dluh žalovaného tzv. zesplatnit. Žalobkyně vyzvala žalovaného dopisem z [datum] k úhradě dlužné částky s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru. Dopisem ze dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě zesplatněného úvěru a předžalobní upomínkou ze dne [datum] vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu.

4. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení celé jistiny ve výši 49 996 Kč (kromě 4 Kč, které na její zaplacení započítala), zůstatku poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 25 167 Kč, poplatků za dvě upomínky po 363 Kč, náklady za vymáhání pohledávky prostřednictvím osobní návštěvy ve výši 4 736,23 Kč a náklady spojené s vymáháním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Dále se domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 25,55 % z částky 75 16,3 Kč od [datum] do zaplacení.

5. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku, žalovaný se dostal s plněním do prodlení ve smyslu § 1968 občanského zákoníku. Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 32 000 Kč soud prvního stupně právně posoudil jako„ hotovostní úrok ve výši 32 000 Kč při poskytnutí částky 50 000 Kč“; dále byl dle soudu prvního stupně sjednán běžící smluvený úrok ve výši 9% ročně. Kapitalizovaný úrok 32 000 Kč za poskytnutí jistiny 50 000 Kč na 1 rok, vedle sjednaného úroku 9% ročně, posoudil jako nepřiměřený, svou výší zjevně odporující dobrým mravům dle § 588 občanského zákoníku. Proto tato ujednání o úrocích shledal neplatným. Rovněž tak shledal neplatným dle § 588 občanského zákoníku ujednání o náhradě nákladů na vymáhání prostřednictvím osobní návštěvy zástupce žalobkyně u žalovaného ve výši 4 736,23 Kč. Výše tohoto poplatku v daném případě nebyla v poměru s poskytnutou službou (6,05% z částky dlužné ke dni, k němuž se stane splatný celý dluh). Obě uvedená ujednání považoval soud I. stupně za oddělitelná od ostatního obsahu smlouvy dle § 576 občanského zákoníku. Z uvedených důvodů proto žalobu zamítl co do požadavku žalobkyně na úhradu zbylé části poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 25 167 Kč a co do poplatku – úhrady nákladů za osobní vymáhání ve výši 4 736,23 Kč a částky 6 829 Kč, kterou žalovaný zaplatil a dále smluveného úroku z prodlení ve výši 25,55% ročně z částky 31 996 Kč od [datum] do zaplacení; ve zbylém rozsahu žalobě vyhověl (výpočet dlužné jistiny činí 49 996 Kč – 6 829 Kč = 43 167 Kč, 2 x 363 Kč za upomínky a 1200 Kč náklady spojené s vymáháním pohledávky).

6. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho výrokům II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítala, že předmětná úvěrová smlouva nebyla uzavřena coby smlouva spotřebitelská; jde o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli. Smlouva o úvěru je sjednána tak, že při řádném splácení by dlužník, tedy žalovaný, uhradil kromě jistiny pouze poplatek za úvěr dopředu předem vyčíslený. Úrok ve výši 9% ročně byl sjednán pouze tak, že by byl hrazen až od splatnosti celého úvěru, tzn. při řádném splácení úvěru by vůbec nezačal běžet. Dlužník by tak splácel pouze jistinu s poplatkem za úvěr. Zdůraznila dále, že v nebankovním sektoru dochází k poskytování úvěru za jiných podmínek, než je tomu u bank, mnohdy jsou tyto peníze poskytovány osobám, které by úvěr u banky nezískaly pro jisté riziko spojené s osobou dlužníka. Proto je logické, že kvůli tomuto podnikatelskému vyššímu riziku bývají poplatky či úroky u nebankovních poskytovatelů úvěrů vyšší, nežli v bankovním sektoru. Proto nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Dále namítala, že smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. Úroky ze smlouvy o úvěru představují odměnu (úplatu) za peněžní prostředky poskytnuté dlužníku. V předmětné smlouvě o podnikatelském úvěru tak byl platně sjednán poplatek za úvěr ve výši 32 000 Kč. Není možné nepřiznat žalobkyni žádný úrok či poplatek za poskytnutí úvěru, protože by tím nebyly naplněny zákonné znaky úvěru. Jestliže by se žalovaný nedostal do prodlení, nevznikla by mu ani povinnost hradit úrok z prodlení ve výši 25,55% ročně a ani běžící smluvený úrok 9% ročně, který navíc není žalobkyní v předmětné žalobě ani uplatněn, stejně jako další náklady na vymáhání (poplatek za upomínku, paušální náklady 1 200 Kč, náklady na vymáhání prostřednictvím osobní návštěvy zástupce žalobkyně u dlužníka). Protože žalovaný poskytnutý úvěr řádně nesplácel, vyslala žalobkyně za ním před zahájením soudního řízení svého komisaře. Částka nákladů 4 736,23 Kč zde byla žalobkyní vynaložena na vymáhání dlužné částky v souladu se smluvními ujednáními. Úvěrový vztah mezi podnikateli lze podrobit korektivu dobrých mravů, avšak pouze až v krajním případě (zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 ze dne 16. 3. 2021). Žalobkyně proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v napadeném výroku II. změněn tak, že i v tomto rozsahu bude její žalobě vyhověno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů v plném rozsahu.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu, tedy v jeho výrocích II. a III., jakož i v řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně zčásti opodstatněným.

8. Ve svém výroku I. nebyl rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním dotčen, nabyl v tomto rozsahu samostatně právní moci a nebyl tak předmětem přezkoumání odvolacím soudem.

9. Odvolací soud (po zopakování důkazů) dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně coby úvěrující a žalovaný coby úvěrovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu o podnikatelském úvěru [číslo] na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč, poukázaný mu dne [datum], splatný do 12 měsíců od poskytnutí, ve 12 pravidelných měsíčních splátkách po 6 833 Kč, počínaje dalším měsícem od poskytnutí, za účelem„ oprava automobilu“, s tím, že první splátka je splatná za měsíc od poskytnutí úvěru, každá další splátka je splatná za měsíc od předchozí splátky. Za poskytnutí úvěru byl sjednán poplatek 32 000 Kč. Dále byl sjednán úrok 9% ročně za období od splatnosti úvěru do doby skutečného splacení. Pro případ prodlení žalovaného s vrácením poskytovaných peněžních prostředků či placením poplatků či jejich části byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,07% z dlužné částky za každý den prodlení, počínaje dnem následujícím po dni, kdy se úvěrovaný ocitl v prodlení, do úplného zaplacení dlužné částky. Žalovaný souhlasil, že žalobkyně může dlužnou částku vymáhat prostřednictvím osobní návštěvy svého zástupce u něj. Bylo sjednáno, že žalobkyně má právo na náhradu nákladů spojených s uplatněním pohledávky s tím, že za tyto náklady se považují mj. i paušální náklady za vyhotovení a odeslání každé výzvy k plnění – upomínky po 363 Kč, vedle toho náklady na vymáhání pohledávky prostřednictvím osobní návštěvy zástupce úvěrujícího u úvěrovaného ve výši 6,05% z částky dlužné ke dni, k němuž se stane splatný celý dluh podle [číslo listu] smlouvy (včetně poplatků, veškerého příslušenství a nákladů, pokud vzniknou) a další náklady spojené s uplatněním pohledávky v paušální výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 1 200 Kč. V [číslo listu] smlouvy bylo sjednáno, že úvěrovaný - žalovaný je povinen hradit splátky řádně a včas dle smlouvy. Pro případ jeho prodlení se splácením částky odpovídající alespoň jedné splátce po dobu delší než jeden měsíc se bez dalšího stává splatný celý dluh, tj. nesplacená jistina, nesplacený poplatek včetně příslušenství. Žalobkyně byla dále oprávněna jednostranně požadovat okamžité splacení celého dluhu (zesplatnit úvěr) rovněž v případě porušení smluvní povinnosti úvěrovaného – žalovaného uvedené ve smlouvě nebo pro porušení smluvních povinností žalovaného. V případě zesplatnění úvěru je úvěrovaný povinen vrátit poskytované peněžní prostředky a zaplatit poplatek v celé výši. Správně soud I. stupně rovněž zjistil, že dne [datum] žalobkyně poukázala na základě uvedené smlouvy o úvěru na účet žalovaného částku 50 000 Kč. Žalovaný uhradil pouze částku 6 833 Kč. Žalobkyně vyzvala žalovaného dvěma upomínkami k úhradě dluhu z úvěru, což učinila rovněž předžalobní upomínkou.

10. Odvolací soud doplnil dokazování dle § 213 odst. 1, 4, 5 o.s.ř. a zjistil ze systému časových řad databáze [příjmení] [jméno], že v prosinci 2020 činila obvyklá úroková sazba poskytovaná bankami – v kategorii nefinanční podniky, úvěry s objemem do 7,5 milionu Kč, při fixaci sazby do 1 roku včetně, hodnotu 2. 99 %.

11. Ve vztahu k právnímu posouzení věci soud prvního stupně věc správně posuzoval podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále též jen„ občanský zákoník“), když k uzavření smlouvy o úvěru a poskytnutí peněžních prostředků dle ní došlo v období po [datum]. Správně uzavřel, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku, k vyplacení úvěru ve výši 50 000 Kč došlo dne [datum] Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že poplatek 32 000 Kč za poskytnutí tohoto úvěru je obsahově úrokem, neboť pojmovým znakem úvěrové smlouvy je její úplatnost (zaplacení úroků za poskytnutý úvěr), která je vyjádřena právě institutem úroku. V souladu se smluvními ujednáními se tak při řádném splacení úvěru žalobkyni mělo dostat, coby přiměřeného zisku za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 50 000 Kč, toliko částky 32 000 Kč označené jako„ poplatek za sjednání a poskytnutí úvěru“ a ničeho jiného; tato částka tak ekonomicky představuje (přiměřený) zisk žalobkyně za poskytnutí úvěru. Proto obsahově představuje sjednaný úrok.

12. Protože žalovaný uhradil na pohledávku žalobkyně z předmětného úvěru pouze jednu (první) splátku a pak již nezaplatil ničeho, stal se tento úvěr, v souladu se smluvním ujednáním dle [číslo listu] smlouvy, v celém rozsahu splatným.

13. Odvolatelce lze přisvědčit, že předmětný úvěrový vztah byl sjednán mezi podnikateli, i zde však platí (byť jako krajní) korektiv dobrých mravů, jenž pro právní jednání obecně vyplývá z § 1 odst. 2 občanského zákoníku a § 547 občanského zákoníku, a že právní jednání, které se příčí dobrým mravům, je třeba posoudit jako neplatné, a to absolutně (srov. § 580 odst. 1 a § 588 občanského zákoníku) Dobré mravy plní funkci krajního korektivu platnosti právních jednání v případech, kdy právní jednání nemůže obstát pro rozpor s hodnotami, které dobré mravy chrání, popřípadě pro zjevně nepřiměřené či nespravedlivé následky, které takové právní jednání zakládá. Odpovídajícím právním následkem porušení dobrých mravů je proto ve všech případech absolutní neplatnost právního jednání.

14. Dále podle § 433 odst. 1 občanského zákoníku platí, že kdo jako podnikatel vystupuje vůči dalším osobám v hospodářském styku, nesmí svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení zneužít k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran.

15. Podnikatel tak nesmí svých kvalit odborníka, resp. svého hospodářského postavení zneužívat ani v tom směru, že by hospodářské závislosti slabší strany na jeho službách, produktech, případně jiných vstupech zneužíval, ať už ke svému prospěchu, prospěchu třetí osoby, případně pouze k újmě slabší strany. S tím souvisí i zákaz zneužívat těchto kvalit k vytváření značné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech. Pokud by došlo k vytvoření smluvního vztahu, v jehož rámci by došlo k porušení § 433 občanského zákoníku, má poškozená strana nepochybně právo dovolat se relativní neplatnosti takového právního jednání podle § 580 občanského zákoníku ve spojení s § 586 občanského zákoníku. Uvedené ustanovení proto chrání slabší stranu podobně jako právní úprava adhezních smluv podle § 1798 a násl. občanského zákoníku, která na § 433 občanského zákoníku přímo navazuje.

16. Ani v poměrech nové právní úpravy není důvod zbavovat podnikatele v jejich vztazích ochrany proti excesivním ujednáním (a to jak o úrocích smluvních, tak úrocích z prodlení), která se příčí obecným morálním zásadám demokratické společnosti, jen z důvodu, že jsou profesionály v příslušné oblasti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 ze dne 22. 9. 2020, zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 ze dne 16. 3. 2021).

17. Nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité zápůjčce (úvěru) jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15.12.2004).

18. Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 26 Cdo 1587/2015 ze dne 8.12.2015 uzavřel, že v rámci zjišťování skutkového stavu nezbytného pro posouzení přiměřenosti úrokové sazby smluveného úroku je potřeba vycházet z obvyklé úrokové sazby uplatňované bankami při poskytování úvěrů a půjček v době uzavření konkrétních smluv, a to s přihlédnutím k okolnostem daného případu. Pokud smluvený úrok víc než desetinásobně převyšuje průměrnou výši úroků, uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů a půjček v době jejich sjednání, jedná se o ujednání neplatné pro rozpor s dobrými mravy (soudní praxe při posuzování spotřebitelských úvěrů vychází dokonce z limitu ve výši trojnásobku).

19. V dané věci žalobkyně byla podnikatelem, který v rámci své podnikatelské činnosti žalovanému, rovněž podnikateli, poskytl úvěr 50 000 Kč (ve skutečnosti toliko žalobou uplatněných 49 996 Kč, když žalobkyně poukázala žalovanému částku 50 000 Kč, 4 Kč rozdílu je však zřejmý bankovní poplatek za bezhotovostní převod), při sjednaném„ poplatku“ (úroku) 32 000 Kč při řádném splacení úvěru (zcela) do 1 roku, a to již při počátku jeho splácení za měsíc po poskytnutí úvěru, v pravidelných 12 měsíčních splátkách. Takový„ poplatek“ představuje úrok za poskytnuté peněžní prostředky 50 000 Kč ve výši 64%, za situace, kdy jsou spláceny v měsíčních splátkách počínaje již za měsíc po poskytnutí a doplaceny mají být do 1 roku.

20. Žalobkyni je nutno přisvědčit, že další úrok 9 % ročně nebyl sjednán pro období, na které byl úvěr poskytnut, ale vždy až pro období od splatnosti takto poskytnutého úvěru až do jeho skutečného zaplacení.

21. Jestliže v daném období činily obvyklé úrokové sazby obdobných korunových úvěrů poskytovaných podnikatelům bankami 2,99 % ročně, je zřejmé, že úrok byl sjednán ve zcela nepřiměřené výši, která mnohonásobně překračuje průměrnou výši úroků uplatňovaných bankami. Takový postup nelze ospravedlnit poukazem na„ řadu faktorů,“ mezi které patří např. požadavek na rychlost poskytnutí zápůjčky, krátkodobost či naopak dlouhodobost zápůjčky, a riziko transakce, jak to činí v odvolání žalobkyně.

22. Taková výše úroku je proto dle odvolacího soudu, shodně se soudem prvního stupně, i ve vztazích mezi podnikateli úrokem nepřiměřeným, příčícím se zjevně dobrým mravům ve smyslu § 588 věty prvé občanského zákoníku. S přihlédnutím k jeho excesivní povaze je tak třeba poskytnout i žalovanému, přestože jde o podnikatele, právní ochranu proti smluvnímu ujednání, které je výsledkem smluvní volnosti účastníků. V tomto směru je třeba připomenout, že excesivní výše úroku byla nesčetněkrát posuzována i v exekučních řízeních, v nichž byl konstantně vyslovován závěr, že excesivně sjednaný úrok představuje plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení dlužníka, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov. usnesení NS sp. zn. 20 Cdo 2464/2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, sp. zn. 20 Cdo 644/2021 a jiné).

23. Odvolací soud tak sice vzal v úvahu, že mezi účastníky šlo o vztah mezi podnikateli, v němž je princip smluvní autonomie zásadní, na druhou stranu nešlo přehlédnout, že šlo o kontraktaci adhezní mezi žalobkyní jakožto podnikatelkou uzavírající smlouvu v rámci své podnikatelské činnosti a žalovaným jednající mimo předmět své činnosti, v rámci níž byla na dobu 12 měsíců sjednána excesivně vysoká úroková sazba a za těchto okolností má odvolací soud za to, že jde o případ natolik výjimečný, že vyžaduje, aby žalovanému byla poskytnuta ochrana za pomoci korektivu dobrých mravů a ujednání o výši sjednaného poplatku posoudil jako absolutně neplatné podle ustanovení § 588 o. z., když právní ochrana obsažená v ustanovení § 433 o. z. (rozsudek NS sp. zn. 23 ICdo 56/2019) by byla nedostačující a vedla by k přiznání plnění, které by bylo v rozporu se zásadami právního státu. Proto jde o ujednání absolutně neplatné, jak správně soud prvního stupně uzavřel.

24. Odvolací soud se však neztotožňuje se soudem prvního stupně, pokud v důsledku závěru o absolutní neplatnosti ujednání o úroku, nepřiznal žalobkyni úrok žádný. Odvolací soud má za to, že v takovém případě je třeba na věc aplikovat ustanovení § 1802 o. z., které (byť se netýká jen smlouvy o úvěru) svým obsahem odpovídá dřívějšímu ustanovení § 502 odst. 1 věty druhé obchodního zákoníku, a judikatura přijatá právě k tomuto ustanovení je tak použitelná i ve vztahu k ustanovení § 1802 občanského zákoníku. Podle ní (viz např. rozhodnutí NS sp. zn. 29 Cdo 4498/2007, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, sp. zn. 33 Cdo 2029/2018) neplatnost ujednání o výši úroku nevede k neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku, protože toto ujednání lze oddělit od ostatního obsahu smlouvy. Na místo úroku neplatně sjednaného je tak povinností dlužníka zaplatit obvyklé úroky požadované za úvěry bankami v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni je namístě přiznat podle § 1802 občanského zákoníku úroky obvyklé požadované za (obdobné) úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídle dlužníka v době uzavření smlouvy (§ 1802 věta druhá občanského zákoníku) Tyto úroky pak (jak se podává z databáze [příjmení] [jméno]) v době uzavření úvěrové smlouvy představovaly úrokovou sazbu 2,99% ročně. Protože neplatně sjednaný úrok („ poplatek“) 32 000 Kč připadal na jeden a jediný rok trvání úvěrového vztahu při poskytnutém úvěru 49 996 Kč, představuje obvyklý úrok pro tento rok (z poskytnutého úvěru 49 996 Kč při úrokové sazbě 2,99% na tento rok) částku 1 495 Kč. Tento úrok je proto namístě žalobkyni, přiznat, kromě již soudem přiznané částky, avšak již bez k němu požadovanému úroku z prodlení, neboť ve smyslu § 1806 věta prvé občanského zákoníku lze úroky z úroků požadovat jen, bylo-li to ujednáno; takového ujednání přitom v daném případě nebylo.

25. Úrok z prodlení z takto přiznaného úroku 1 495 Kč proto ve smyslu § 1806 občanského zákoníku žalobkyni nepřísluší.

26. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nenáleží ani nárok na náhradu nákladů na osobní vymáhání ve výši 4 736,23 Kč. Tato náhrada byla sjednána v rozsahu 6,05 % z částky dlužné ke dni, k němuž se stane splatný celý dluh podle čl. 5 smlouvy (včetně poplatku, veškerého příslušenství a nákladů, pokud vzniknou), a to vedle paušálních náhrady nákladů na uplatnění a vymáhání ve výši 1 200 Kč dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (ta již byla žalobkyni včetně nákladů za 2 upomínky 2x 363 Kč soudem prvního stupně přiznána ve výroku I. napadeného rozsudku).

27. Odvolací soud zde zohlednil, že takový způsob vymáhání pohledávky, prostřednictvím osobní návštěvy, kdy žalovaný je podnikatelem, je neúčelným. Rovněž výše sjednané náhrady nákladů na takové vymáhání prostřednictvím osobní návštěvy zástupce žalobkyně ve výši 6,05 % z částky dluhu ke dni, k němuž se stane splatný celý dluh, neodpovídá fakticky vynakládaným nákladům (je„ v relaci“ toliko k výši dluhu) a je nepřiměřeně vysoká; navíc jde nad rámec vedle toho sjednané paušální náhrady nákladů na uplatnění (vymáhání) pohledávky ve výši 1 200 Kč ve smyslu § 3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. Při možnosti písemné komunikace s dlužníkem, marnosti předchozí písemné výzvy k plnění a dané výši náhrady nákladů (víc jak 10% z jistiny, bez zohlednění případného dobrovolného splácení po zesplatnění úvěru), za situace dalších nároků na náhradu nákladů spojených s uplatněním a vymáháním pohledávky (sjednaných smlouvou v čl. 3 a 4), je takový postup zjevně neúčelným, jeho zpoplatnění je účelovým navyšováním dluhu. Proto i toto ujednání odvolací soud ve smyslu ustanovení § 588 věta prvá občanského zákoníku hodnotí jako zjevně se příčící dobrým mravům; proto jde o ujednání absolutně neplatné.

29. Na základě shora uvedených závěrů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni další částku 1 495 Kč Lhůta k plnění byla stanovena na tři dny od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o.s.ř. Jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu výroku II. jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

30. Odvolací soud přezkoumal rovněž nákladový výrok III rozhodnutí soudu I. stupně podle § 224 odst. 2 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 2 o.s.ř.. Žalobkyně požadovala částku 81 825 Kč, celkem jí byla přiznána částka 46 588 Kč. To představuje její úspěch v rozsahu 57 % ku 43 % neúspěchu. Žalobkyně tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení před soudem prvního stupně vůči žalovaným v rozsahu 14%. Účelně vynaložené náklady řízení před soudem prvního stupně žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 3 226 Kč, odměny za právní zastoupení ve výši 3 x 4 340 Kč a z náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní upomínky, podání žalobního návrhu) dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. K takto určeným nákladům nadále přistupuje dle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty 21 % ve výši 2 923,20 Kč. Celkové náklady řízení před soudem I. stupně tak činily 20 069,20 Kč. Z toho 14% představuje částku 2 810 Kč. Proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku III změnil pouze ve výši nákladů řízení, která činí 2 810 Kč, ve zbývajícím rozsahu tohoto výroku (tedy ohledně lhůty splatnosti a platebního místa) rozsudek soudu I. stupně potvrdil.

31. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 2 o.s.ř. V odvolacím řízení – s ohledem na jeho předmět a výsledky – byl převážně procesně úspěšný žalovaný; měl by tak právo na náhradu účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyni v příslušném poměru. Dle obsahu spisu však žalovanému žádné účelně vynaložené náklady odvolacího řízení nevznikly; proto odvolacího soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Poučení