21 Co 142/2024 - 418

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Jiřího Petržálka a soudců JUDr. Igora Pařízka a Mgr. Evy Drahorádové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [datum] bytem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] o náhradu nemajetkové újmy k odvolání žalobce proti rozsudku okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 20. 4. 2023 č. j. 8 C 80/2022-289 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 10 936 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Okresní soud výrokem I rozsudku označeného v záhlaví zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 400 000 Kč a o uložení povinnosti žalovanému zaslat žalobci na adresu jeho bydliště omluvu ve znění „Uznávám, že pan [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce], bytem [adresa], se nedopustil svým jednáním žádného trestného činu, přečinu ani přestupku pomluvy vůči mé osobě, jak jsem se mylně domníval. Pochybil jsem, když jsem podal na něj trestní oznámení na PČR a souhlasil s předloženým návrhem na jeho potrestání OSZ v [adresa] Okresnímu soudu. Jsem si vědom svého pochybení ve věci a pomluvy, jenž zasáhla hrubým způsobem do Vašeho života, za což se písemně omlouvám. Své jednání ospravedlňuji jen a pouze skutkovými událostmi a pohnutkami zaviněnými mojí osobou. Přijměte moji omluvu s příslušnou finanční kompenzací za mnou způsobenou značnou újmu nemajetkové povahy na identitě Vaší osoby, v rodině a na veřejnosti. S částkou na odškodnění souhlasím v plné výši.“ a výrokem II. žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení k rukám advokátky [jméno] ve výši 28 798 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění uvedl, že žalobce domáhal po žalovaném náhrady nemajetkové újmy, kterou mu měl způsobit tím, že svým neopodstatněným trestním oznámením hrubým způsobem na veřejnosti ohrozil jeho občanskou čest, narušil jeho rodinné vztahy, které vyústily v rozvod jeho manželství a vážně ohrozil jeho zdravotní stav. Současně došlo k výraznému zásahu do činnosti žalobce ve veřejném životě. Trestní stíhání žalobce nakonec skončilo rozsudkem od Krajského soudu v [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka], jímž byl obžaloby zproštěn. Okresní soud vzal za prokázané, že podle protokolu o trestním oznámení, který byl vyhotoven obvodním oddělením policie [adresa] dne [datum] žalovaný podal na žalobce trestní oznámení pro podezření z pomluvy a uvedl, že od května 2016 proti němu vedl žalobce jako jeho bývalý tchán bezdůvodné spory a oznámení na různé instituce, žalovaný byl několikrát prošetřován policií, přestupkovou komisí, generální inspekci bezpečnostních sborů a žalobce na něj neustále podává nějaká trestní oznámení. To již nemíní žalovaný dále přehlížet. Oznámení žalobce osobu žalovaného znevěrohodňují v zaměstnání a u spoluobčanů. Sepisu tohoto protokolu o trestním oznámení předcházelo trestní oznámení žalovaného ze dne [datum], ve kterém žalovaný podrobně popsal jednání žalobce, který se žalobce vůči němu dopouští a která žalobce považuje za pomluvu. Žalobce byl poté rozsudkem krajského soudu v [adresa] – pobočka v [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka] mimo jiné podle § 226 b) zák. č. 141/1991 Sb. trestní řád (dále jen „trestní řád“) zproštěn návrhu na potrestání okresního státního zastupitelství v [adresa] pro skutek spočívající v tom, že opakovaně v období od května 2016 do 1. 4. 2018 podával na [Jméno žalovaného] nar. [Datum narození žalovaného] různá oznámení adresovaná různým adresátům, rodičům [Jméno žalovaného], státním orgánům a zaměstnavatelům [Jméno žalovaného], s úmyslem značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů zejména poškodit jej v zaměstnání narušit jeho rodinné vztahy a způsobit mu jinou vážnou újmu, konkrétně v dopise ze dne [datum] zaslaném rodičům [Jméno žalovaného] sdělil nepravdivé skutečnosti a to že se jejich syn v květnu 2016 pokusil znásilnit [jméno FO] narozenou [datum] a v dalším dopise adresovaném rodičům [Jméno žalovaného] uvedl, že se jejich syn [Jméno žalovaného] projevuje velice agresivně a sadisticky vůči své ženě [jméno FO] a jejich společné dceři [jméno FO] narozené [datum] a že psycholog [jméno] ve vypracovaném znaleckém posudku konstatuje poruchu osobnosti jejich syn [Jméno žalovaného] čímž oba rodiče značně rozrušil a dočasně narušil vztah k jejich synovi dále sdělil původnímu i dalšímu zaměstnavateli a to ZŠ [adresa] a ZŠ [adresa] a české školní inspekci a generální inspekci bezpečnostních sborů, že [Jméno žalovaného] je nekvalifikovaný, zdůrazňoval že dříve pracoval jako policista, že má u sebe zbraně, že se násilnicky choval vůči bývalé ženě a dceři a ve svých jednáních nezanechal, v němž byl návrhem na potrestání shledáván přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 zák. č. 40/2009 Sb. trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Okresní soud věc po právní stránce posoudil podle § 81 zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z. “) a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Poukázal na to, že předpokladem pro vznik odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka je 1) existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v její morální integritě, 2) neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu a 3) existence příčinné souvislosti mezi zásahem a porušením osobnostní sféry (viz Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 593/2013). Jak dále uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3322/2021, neoprávněným je takový zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. právním řádem. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu (nález sp. zn. III. ÚS 1017/15) podle kterého nelze bez dalšího přesvědčit „imunizaci“ obsahu trestního oznámení, neboť nelze vyloučit že nejen subjektivní právo nýbrž i dokonce zákonem uložená oznamovací povinnost může být zneužita k nelegitimnímu účelu a vykonávána v občanskoprávních vztazích v rozkolu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem. Takto mu ale v projednávané věci dle názoru okresní soudu nebylo. Podání trestního oznámení ze strany žalovaného je třeba vidět v kontextu tehdejších vztahů mezi účastníky. Bylo prokázáno, že žalobce ohledně žalovaného od roku 2016 opakovaně činil ve vztahům k různým orgánům zaměstnavatelům i osobám žalovanému blízkým oznámení v nichž napadal žalovaného. Tato oznámení nepochybně život žalovaného komplikovala. Odvolací soud projednávající trestní věc žalobce v odůvodnění konstatoval, že dopisy zasílané žalobcem byly do jisté míry značně obtěžující a působily žalovanému řadu problémů. Za tohoto stavu nelze mít trestní oznámení podané žalovaným na žalobce za neoprávněný zásah způsobený vyvolat nemajetkovou újmu. Pokud nebyl dán tento předpoklad pro vznik odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka nebylo třeba se zabývat splněním předpokladů dalších. Okresní soud proto žalobu zamítl a ve věci úspěšnému žalovanému přiznal právo náhradu na nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání. Po stránce skutkové v něm podrobně rozebral okolnosti vzájemných vztahů se žalovaným i vztahu žalovaného k jeho dceři a vnučce. Zdůraznil, že jeho oznámení byla založena na pravdivých zjištěních a vycházela ze skutečnosti. Navrhl, proto aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil nebo aby jej změnil a žalobě vyhověl.

3. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se i s jeho odůvodněním. Tvrzení žalobce nejsou pravdivá. Poukázal na to, že žalobce i dle názoru soudu volí naprosto nevhodné prostředky řešení problému, hraničící do jisté míry s kverulací pro opakovaně podávané podněty.

4. Žalobce ve svém písemném vyjádření k vyjádření žalovaného pak v zásadě zopakoval své odvolací důvody.

5. Žalobce na jednání před odvolacím soudem zopakoval a rozvedl své odvolací důvody a zdůraznil, že jeho jednání, pro které byl stíhán, se opíralo o pravdivá tvrzení a pomluvy se proto nedopustil. Z tohoto důvodu byl i zproštěn návrhu na potrestání.

6. Zástupce žalovaného na jednání před odvolacím soudem odkázal na písemné vyjádření k odvolání žalobce a navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud dospěl po projednání věci k závěru, že odvolání není opodstatněné.

8. Okresní soud zjistil správně a úplně skutkový stav věci a věc správně posoudil po stránce právní. Odvolací soud odkazuje na jeho správné a výstižné odůvodnění, které by mohl pouze opakovat, a proto jen na doplnění dodává následující.

9. Poté, co ve věci rozhodl soud prvního stupně, Krajský soud v [adresa] usnesením ze dne [datum] č. j. [spisová značka] rozhodl, že soudkyně Okresního soudu v [adresa], která věc projednala a rozhodla – [tituly před jménem] [jméno FO] není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u okresního soudu v [adresa] pod sp. zn [spisová značka]. Žalobce ve svém odvolání netvrdil žádné nové skutečnosti, které by byli pro rozhodnutí o vyloučení soudkyně soudu prvního stupně podle § 14 o. s. ř. relevantní. Nelze proto přijmout závěr, že by rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (viz § 205 odst. 2 písm. a/, § 212 a odst. 5 § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Nebyl, proto dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 219 a odst. 1 písm. a) o. s ř. již z toho důvodu, že ve věci rozhodovala vyloučená soudkyně 10. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

11. Podle § 81 dost. 2 o. z. ochrany požívají zejména života důstojnost člověka jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí jeho vážnost čest soukromí a jeho projevy osobní povahy.

12. Podle § 82 odst. 1 o z. člověk jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Tradiční je právní teorií i praxí dovozováno, že pro vznik zvláštních soukromoprávních odpovědnostních nároků z ochrany osobnosti musí být dány tyto obecné hmotně právní předpoklady: existence zásahu který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen v ohrožení osobnosti člověka, neoprávněnost, respektive protiprávnost tohoto zásahu, existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností (viz odborná literatura, např. Velké komentáře - Lavický a kolektiv Občanský zákoník I Obecná část (§ 1-654) nakladatelství C. H. Beck první vydání 2014 str. 469). Tato právní doktrína je přijímána i judikaturou nejvyššího soudu, podle které je třeba zvážit, zda v konkrétním případě nejsou dány okolnosti vylučující neoprávněnost zásadu do osobnosti člověka, tj. okolnosti které porušení, respektive ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. Takto o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde např. tam kde k němu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, respektive kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněná zvláštním veřejným zájmem na nerušené a plynulé avizaci subjektivních práv (viz např. rozsudek nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 593/13, 30 Cdo 580/2008, 30 Cdo 2342/2006 a Stanovisko nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 13/2007 uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jak bylo naposledy připomenuto např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn 25 Cdo 3322/21). Na některá tato precedenční rozhodnutí poukázal ve svém odůvodnění již okresní soud.

13. Podle skutkových líčením obsažených v žalobě měl žalovaný žalobci způsobit nemajetkovou újmu zásahem do jeho osobnosti (§ 82 o. z.) tím, že na něho podal nedůvodně trestní oznámení pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku, podle kterého kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měnou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na 1 rok. Trestní stíhání žalobce ovšem skončilo rozsudkem, kterým byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu návrhu na potrestání pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákoníku zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestním činem.

14. Každý má právo obrátit se s trestním oznámení na organy činné v trestním řízení. Právo podat a nechat prošetřit trestní oznámení je na straně přímé oběti trestné činnosti dokonce nenahraditelnou složkou jejího ústavního práva na účinné vyšetřování (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2886/13, nálezy sp. zn. I. ÚS 1556/14, sp. zn. III. ÚS 1716/16). Jde o důležité zákonné právo, které je odrazen veřejného zájmu na prošetření společensky škodlivého jednání.

15. Z uvedeného pro projednávanou věc plyne zcela zásadní východisko, že pokud měl žalovaný zasáhnout do osobnosti žalobce tím, že na něho podal trestní oznámení, jenž se stalo prvotním podkladem pro vedení trestního řízení proti žalobci včetně řízení před soudem, pak není – uvažováno obecně – splněn předpoklad odpovědnostního vztahu žalovaného vůči žalobci podle § 82 o. z., spočívající v neoprávněnosti, respektive protiprávnosti zásahu. Jinými slovy řečeno (s výjimkou dále vyloženou), pokud žalovaný podal na žalobce trestní oznámení, jenž vyvolalo jeho trestní stíhání, počínal si v souladu s právem, respektive vykonával tak své subjektivní právo dané zákonem.

16. Uvedené neplatí vždy a absolutně. Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 1017/15 mimo jiné dovodil, že „imunizaci“ obsahu trestního oznámení nelze bez dalšího přesvědčit, neboť nelze vyloučit že nejen subjektivně právo, nýbrž i dokonce zákonem uložená oznamovací povinnost může být zneužita k nelegitimnímu účelu a vykonávána v občanskoprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem, tedy porušením uložené právní povinnosti. Věcí se z pohledu toho nálezu zabýval dostatečně již okresní soud, odvolací soud jeho závěry sdílí a doplňuje je pouze následujícími úvahami.

17. Obecně platí (a musí platit), že vydání zprošťujícího rozsudku v trestním řízení podle § 226 trestního řádu nezakládá bez dalšího (absolutně) občanskoprávní odpovědnost oznamovatele (jenž nadto v trestním řízení vystupuje po poškozený, tj. jako oběť trestného činu) vůči obžalovanému podle § 82 o. z., tedy neodůvodňuje závěr že oznamovatel tím, že se obrátil na orgány činné v trestním řízení s oznámením na údajný trestný čin (přečin) zasáhl protiprávně do osobnosti obviněného (obžalovaného). Odvolací soud na tomto místě pouze připomíná, že mezi základní zásady trestního řízení patří, že orgány činné v trestním řízení postupují s úřední povinností (§ 2 odst. 4 věta první trestního řádu). Tím ovšem není nijak dotčena případná odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Jak ale vyplývá ze shora citované judikatury Ústavního soudu, nemůže tato zásada platit bezvýjimečně pro všechny případy bez ohledu na specifické okolnosti dané věci. Nelze totiž vyloučit, že právo obrátit se se svým oznámení na orgány činné v trestním řízení může být zneužito v nelegitimnímu účelu a vykonáno občanskoprávních vztazích v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem tedy porušením uložené právní povinnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15).

18. Projednávané věci ovšem skutečnosti tvrzené žalobcem a ani žádná jiná okolnost plynoucí ze spisu nenasvědčovali tomu, že by žalovaný své subjektivní právo v daném případě zneužil k nelegitimnímu účelu nebo v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem. Obrátil se na orgány činné v trestním řízení s oznámením, že – stručně řečeno – žalobce proti němu vede bezdůvodné spory a oznámení na různé instituce a rodinné příslušníky a tato oznámení žalovaného znevěrohodňují v zaměstnání, u spoluobčanů i osob blízkých a obtěžují jej.

19. Za řízení nevyšlo najevo že by tvrzení žalovaného uvedená v oznámení neměla vůbec žádný skutkový podklad v jednání žalobce a byla zcela smyšlená a uměle vytvořená, spíše naopak. Žádná ze skutečností, které vyšly najevo nemohou odůvodnit závěr, že by žalovaný mohl sledovat svým trestním oznámení nikoli legitimní cíl, tedy ochranu svých práv, ale jen a pouze poškození žalobce a zásah do jeho důstojnosti, zdraví, vážnosti a cti, případně soukromí (§ 81 odst. 1 o. z.). Postup žalovaného spočívající v podání trestního oznámení pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 trestního zákona nelze považovat s ohledem na okolnosti případu za zjevně nepřiměřený.

20. Význam má i právní posouzení věci soudem v trestním řízení a jeho závěry a poznatky plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí. Žalobce nebyl obžaloby zproštěn z důvodu uvedeného v § 226 písm. a) trestního řádu, tedy proto, že by nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán, ale podle § 226 písm. b) trestního řádu, tedy proto, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Po oznamovateli trestné činnosti nelze v době podání trestního oznámení spravedlivě požadovat, aby předvídal, jak věc po stránce právní orgány činné v trestním řízení (včetně soudu) posoudí. Jinými slovy řečeno, zda v souladu s oznamovatelem dospějí k závěru, že oznamovatelem označený skutek je trestným činem podle platné právní úpravy. Nad rámec odůvodnění odvolací soud považuje za vhodné dodat, že i kdyby byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu, neznamenal by ani tento výsledek trestního řízení bez dalšího to, že žalovaný jako oznamovatel svým oznámením postupoval v rozporu s legitimním účelem toho práva nebo jej vykonal v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem. Soudy v trestním řízení postupují při aplikaci § 226 písm. a) trestního řádu jednoznačně podle zásady presumpce nevinny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 trestního řádu, podle kterých je neprokázaná vina postavena na rovinu prokázané nevině. Souhrnně a velice stručně řečeno důvody pro zproštění obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu nelze ztotožňovat se závěrem, že bylo prokázáno, že by oznamovatel oznámil skutečnosti nepravdivé, potažmo tyto nepravdivé skutečnosti oznámil sledujíc nelegitimní a nemravné cíle vůči údajnému pachateli nebo své právo vykonával šikanózním způsobem.

21. Uvedené závěry jsou v projednávané věci podporované i bodem 24 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v [adresa] – pobočka v [adresa] ze dne [datum] č. j. [spisová značka] podle kterých je sice pravda, že dopisy, které obžalovaný (žalobce) psal, měli styl stížnosti na osobu poškozeného [Jméno žalovaného] ( žalovaného), byly do jisté míry značně obtěžující a způsobily řadu problémů nejen poškozenému, ale i jeho zaměstnavatelům v podobě opakovaných inspekcí, kdy řada podnětů byla vyhodnocena jako nepodložená a neprokázaná (míněno ve vztahu ke školní inspekci), nicméně nejde o skutečnosti které by mohly způsobit ve svém souhrnu naplnění zákonných znaků přečinu pomluvy a jde jistě o informace obtěžující, kdy obžalovaný (žalobce) volí naprosto nevhodné prostředky k řešení problémů, hraničící do jisté míry s kverulací pro opakovaně podávané podněty, přičemž jde o problémy, které se jeho osobně netýkají, ale souvisejí s řešením problémů jeho dcery z rozpadajícího se manželství. Jde však čistě o morální odpovědnost, nikoli odpovědnost trestní. Obžalovaný by měl do budoucna velmi dobře zvážit své případné další kroky, neboť takový postup jistě nevede k uspokojivému řešení vzniklých problémů. Odvolací soud v trestním řízení tak ve svém odůvodnění velice výstižně popsal okolnosti, za jakých žalovaný trestní oznámení podával a z nichž je zcela zřejmé že toto své právo nezneužíval k nelegitimnímu účelu a nevykonával jej v rozporu s dobrými mravy nebo šikanózním způsobem.

22. Závěr okresního soudu o tom že není naplněn předpoklad odpovědnostního vztahu, spočívajícím v neoprávněnosti či protiprávnosti zásahu do osobnosti žalobce ve smyslu § 82 o. z. je proto správný. Předpoklady odpovědnostního vztahu (viz shora) musí být přitom naplněny kumulativně a okresní soud se správně již dalšími podmínkami nezabýval a nemusel se zabývat ani rozsahem a formou zadostiučinění (viz § 2951 odst. 2 o. z.). Správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).

23. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v obou jeho výrocích jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

24. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, neboť k jeho návrhu byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Má proto proti žalobci právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení podle § 142 odst. 1 § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný vynaložil v odvolacím řízení náklady spočívající v odměně za zastoupení advokátem v rozsahu dvou úkonů právní služby (písemné vyjádření k odvolání a účast advokáta na jednání před odvolacím soudem) v sazbě 3 100 Kč za každý (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky 177/1996 Sb. advokátní tarif, dále jen „a. t.“), celkem odměna advokáta 6 200 Kč. Ke každému úkonu právní služby náleží advokátovi paušální částka náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), celkem 600 Kč. Advokát má právo na náhradu cestovních výdajů za cestu z místa svého sídla k odvolacímu soudu a zpět ve výši 1 638 Kč (§ 13 odst. 1 a. t.). Vyúčtování cestovních výdajů advokáta je založeno ve spise č. l.

413. Advokát má právo i na náhradu za promeškaný čas strávený na cestě z místa svého sídla k odvolacímu soudu a zpět za šest i jen započatých půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a/ odst. 3 a.t.), celkem 600 Kč. Celkem 9 038 Kč. K nákladům řízení patří náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) vy výši 1 898 Kč. Celkem žalovaný v odvolacím řízení vynaložil náklady ve výši 10 936 Kč a žalobce je povinen mu je nahradit do tří dnů od právní moci toho rozsudku k rukám jeho zástupce (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1, § 211, § 224 odst. 1 o. s. ř.).