21 CO 165/2022 - 263

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců JUDr. Blaženy Škopkové a Mgr. Vladimíra Soukupa ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] bytem [adresa] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva k části pozemku o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 15. prosince 2021, č.j. 11 C 224/2020-216 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu I. stupně dne [datum] domáhala určení vlastnického práva k části pozemku parc. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí vedeného [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], nyní vedený jako pozemek parc. [číslo] s tím, že tuto část pozemku vydržela. Uvedla, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [číslo] - zastavěná plocha a nádvoří jehož součástí je stavba č. ev. 381 stavba pro rodinnou rekreaci, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha a pozemku parc. [číslo] orná půda zapsaný v katastru nemovitostí [stát. instituce] Katastrální, pracoviště [obec] na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] Tyto nemovitosti nabyla na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a užívá je ve stejném rozsahu jako její právní předchůdci. Nemovité věci nabyla od svého bývalého manžela [jméno] [příjmení]. Žalobkyně a její právní předchůdci tyto nemovité věci užívali jako celek v dobré víře, že se jedná o jejich vlastnictví a že hranice pozemku je dána původním a následně současným oplocením. Vlastnické právo žalobkyně nebylo zpochybněno, a to až do vypracování geometrického zaměření ze dne [datum], které zpracoval [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kdy žalovaná začala tvrdit, že žalobkyně oplotila a užívá pozemek parc. [číslo] v jejím vlastnictví. Žalovaná následně iniciovala stavební řízení o odstranění oplocení, které ovšem nevedlo k odstranění oplocení. Vzhledem ke skutečnosti, že se žalobkyně s žalovanou nedohodly o smírném vyřešení věci, podala žalobkyně tuto žalobu.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Namítala, že k vydržení nemohlo dojít, neboť žalobkyně nebyla v dobré víře. Uváděla, že žalobkyně nikdy neuhradila daň z nemovitosti za větší výměru pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], resp. nikdy neuhradila daň z nemovitosti za výměru odpovídající i části pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], o které tvrdí, že jí užívá jako vlastník. Zdůrazňovala, že v okamžiku, kdy žalobkyně nabyla pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec], byl tento pozemek oplocen živým plotem, resp. drátěným plotem, který byl prorostlý křovinami tak, že působil jako živý plot. Dne [datum] [stát. instituce] povolil výměnu drátěného oplocení za oplocení z dřevěných latí s tím, že musí zůstat zachovány vytyčené hranice pozemků. [obec] pozemků však zachovány nezůstaly, protože žalobkyně umístila nové (současné) oplocení, až za původní drátěné oplocení, resp. za živý plot, tj. na pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec]. Žalobkyně si musela být z dobové mapy katastru nemovitostí vědoma, že hranice pozemků není v jedné rovině s kolnou, jak postavila své nové (současné) oplocení, ale je dost podstatně zakřivena. Žalobkyně si tedy stavbou nového (současného) oplocení zarovnala hranici svého pozemku tak, aby tvořil jednu linii se stavbou kolny.

3. Okresní soud v Rakovníku (dále jen soud I. stupně) rozhodl rozsudkem ze dne 15.12.2022, č.j. 11 C 224/2020-216 tak, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. [číslo] ostatní plocha o výměře [výměra], jenž se nachází v obci a [katastrální uzemí], který vznikl oddělením z pozemku parc. [číslo] zapsaného v katastru nemovitostí vedeného [stát. instituce], [stát. instituce], na [list vlastnictví] pro [katastrální uzemí], a to podle vyznačení v geometrickém plánu [číslo] ze dne [datum], který je přílohou a nedílnou součástí tohoto výroku (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 37 542 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně (výrok II).

4. Z odůvodnění rozsudku se podává, že soud I. stupně z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně je zapsaná jako vlastník pozemku parc. č. st. [číslo], [číslo] a [číslo] v k.ú. [anonymizováno], [list vlastnictví]. Žalovaná je zapsána jako vlastník pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí]. Žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti do svého výlučného vlastnictví darem od svého bývalého manžela [jméno] [příjmení], a to darovací smlouvou ze dne [datum]. Žalobkyně oznámila přípisem ze dne [datum] [stát. instituce], že v nejbližší době bude svépomocí měnit stávající drátěné oplocení za oplocení z dřevěných latí. [stát. instituce] přípisem ze dne [datum] oznámil žalobkyni, že zastupitelstvo [územní celek] projednalo její oznámení o výměně oplocení, přičemž s tímto souhlasí s tím, že zůstanou zachovány vytyčené hranice. Svědek [příjmení] [příjmení] při svém výslechu vypověděl, že je bývalým manželem žalobkyně, že on osobně svépomocí měnil bývalé oplocení, které bylo z živého plotu a drátěnky, na laťkové oplocení. Dělal to tím způsobem, že odstranil původní oplocení, vybagroval místo pod živým plotem, kde zbudoval betonové základy. Dále uvedl, že vybagrování bylo směrem ke konci živého plotu, myšleno směrem k cestě. Uvedl též, že se snažil plot postavit tak, aby se co nejvíce zvýšil prostor pozemku. Dále soud I. stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení byla vyslechnuta celá řada dalších svědků, avšak nikdo ze svědků nebyl schopen poskytnout informace, které by mohly ovlivnit rozhodnutí soudu, neboť všichni svědci žijí v okolí sporných nemovitostí a jsou zainteresováni či seznámení se sporem žalobkyně a žalované z předchozího správního řízení, jejich výpovědi byly zjevně zkresleny mnohonásobným opakováním a připomínáním si toho jak oplocení bylo či nebylo přestavěno. Svědky bylo možno rozdělit na dva tábory; první tvrdíc, že oplocení bylo zachováno na shodném místě, a druhý, který tvrdil, že k posunutí došlo v řádech půl metru až metru. Dne [datum] proběhlo ohledání na místě, ze kterého vyplynulo, že v současné době se na místě nachází oplocení z dřevěných latí, které je postaveno na kamenné zídce. Při ohledání byl na místě přítomen svědek [příjmení] [příjmení], který nové oplocení budoval a tento soudu a přítomným ukázal, kde podle jeho názoru byl původní živý plot. Svědek uvedl, že se tehdy domníval, že se posunul za hranice svého pozemku, protože jak sám uvedl:„ přece by si nebagroval svůj pozemek“. Dále uváděl, že nestavěl podle žádného plánku. Soud I. stupně dále provedl srovnání fotografií, na kterých je vidět živé oplocení, s fotografiemi z doby výstavby nového oplocení, přičemž z laického pohledu bylo oplocení budováno v linii živého plotu, byť na vnější linii živého oplocení. Z geometrického plánu [číslo] ze dne [datum] soud I. stupně zjistil, že z pozemku par. [číslo] byl oddělen pozemek parc. [číslo] který přiléhá k pozemku žalobkyně.

5. Po právní stránce soud I. stupně posoudil věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník) s ohledem na ustanovení § 3028 nového občanského zákoníku. Dospěl k závěru, že pro posouzení věci, je rozhodné posouzení, zda byla žalobkyně v dobré víře, že ji pozemek v současném rozsahu patří, resp. zda byla či nebyla oprávněnou držitelkou. Jako důvodnou neshledal námitku žalované, že žalobkyně nehradila daň z nemovitosti. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1261/2007. Uvedl, že nadužívání části pozemku samo o sobě nesvědčí o okolnostech narušujících dobrou víru. V dané věci, se jedná o nadužívání pozemku o rozměru [výměra], přičemž přilehlý pozemek žalobkyně má výměru [výměra]. Důvodnou neshledal soud I. stupně ani druhou námitku žalované, a to, že dobrá víra žalobkyně byla nabourána výstavbou nového oplocení. Existují dva možné závěry, pokud by si žalobkyně byla vědoma posunutí oplocení, a to objektivně vzato, pak je nepochybné, že žalobkyně nemohla být v dobré víře ve vlastnictví takto rozšířeného pozemku. Pokud si žalobkyně nebyla objektivně vzato vědoma posunutí oplocení, pak její dobrá víra byla zachována, a to od nabytí vlastnického práva k pozemkům parc. č. st. [číslo], [číslo] a [číslo], tedy od uzavření darovací smlouvy dne [datum] Dobrá víra žalobkyně tedy mohla být narušena v roce [rok], kdy docházelo k budování nového oplocení. Soud I. stupně zde kromě jiného vycházel z porovnání fotografii před zbudováním nového oplocení s fotografiemi z doby budování nového oplocení, neboť svědecké výpovědi selhaly, kdy svědci byli zjevně ovlivněni dlouhodobosti sporu o oplocení a jejích vzpomínky byly značně deformovány. Jedině svědek [příjmení], který nové oplocení budoval, byl schopen vypovídat relevantně a ukázal soudu, kde se původní oplocení živým plotem nacházelo, přičemž bylo zjevné, že došlo k posunu od vnitřní hranice živého plotu v řádech jednotek decimetrů. Soud I. stupně dospěl k závěru, že pohledem člověka, který není znalý přesného zaměření hranic živého oplocení starého a oplocení laťkového nového, není možno rozeznat posunutí plotu natolik významných způsobem, že by tato skutečnost byla schopna narušit dobrou víru žalobkyně. Je nutno zmínit, že živý plot má svou masu, která nadto kolísá růstem či zastřižením, oproti tomu plot laťkový je stálý a výrazně užší. Ani tato skutečnost podle názoru soudu I. stupně, tedy nebyla schopna narušit dobrou víru žalobkyně. Soud I. stupně neshledal důvodnou ani třetí námitku žalované, že si žalobkyně musela být z dobové mapy katastru nemovitostí vědoma, že hranice pozemků není v jedné rovině s kolnou, jak postavila své nové (současné) oplocení, ale je dost podstatně zakřivena. Dobová mapa, na kterou je žalovanou odkazováno, je natolik schematická a nepřehledná, že lze jen stěží tuto hodnotit jako relevantní pro poznání žalobkyně o nesprávném umístění oplocení.

6. Soud I. stupně uzavřel, že počátek doby vydržení u žalobkyně (bez zohlednění právních předchůdců) nastal dnem uzavření darovací smlouvy, tj. [datum], neboť od tohoto okamžiku žalobkyně mohla s věci zacházet jakou se svou (za podmínky následného zápisu do katastru nemovitostí), pročež desetiletá vydržecí doba podle ust. § 134 odst. 1 občanského zákoníku nastala dne [datum]. Žalobkyně byla po celou tuto dobu oprávněnou držitelkou, když její dobrá víra v oprávněnost její držby nebyla narušena. Co do rozsahu pozemku určeného do vlastnictví žalobkyně pak, soud odkazuje na geometrický plán [číslo] ze dne [datum], který je součástí rozsudku jako jeho příloha, zaměření geodeta nebylo ze strany žalované relevantně zpochybněno. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal ve věci zcela úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. V něm namítala, že když žalobkyně uzavřela darovací smlouvu dne [datum], nemohla držet v dobré víře část pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec], neboť tato parcela v té době nebyla ještě evidována v příslušném katastru nemovitostí, byla zaevidována až dne [datum]. Kromě toho původní plot žalobkyně do pozemku žalované nezasahoval. Ode dne [datum] tak nemohla započít držba žalobkyně, natož držba oprávněná. K posunutí plotu došlo až vybudováním nového oplocení, při jehož budování nezůstaly zachovány původní hranice, jak bylo uloženo Obecním úřadem Sýkořice. Žalobkyně tvrdila, že současné oplocení se nachází na místě oplocení původního. Žalobkyně podle názoru žalované neunesla důkazní břemeno o tom, že by pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] užívala shodně tak, jak jej užívali její předchůdci a že současné oplocení se nachází na místě původního oplocení. Žalobkyně o posunutí oplocení věděla, jak vyplynulo z výpovědi svědka [jméno] [příjmení]. Posunutí plotu navíc zaznamenali i další svědci. Musela je tak zaznamenat i žalobkyně. Sám soud I. stupně potvrdil závěr o posunutí plotu směrem na pozemek žalované. Soud I. stupně podle jejího názoru nehodnotil každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a nepřihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo a řízení zatížil projevem libovůle, když řádně neodůvodnil, proč svědecké výpovědi neučinil předmětem svých úvah. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání uváděla, že podle jejího názoru se soud I. stupně dostatečně a pečlivě vypořádal s otázkou oprávněné držby a jejího nabytí. Ani ze žádné výpovědi svědků nevyplynulo, že by žalovaná užívala předmětný pozemek v rozporu s dobrou vírou, že užívaná část pozemku není v jejím vlastnictví. Žalovaná pomíjí, že není důležité číselné označení toho kterého pozemku, ale podstatné je, že uřčitou část pozemkové parcely bez ohledu na její číselné označení měla žalobkyně v držbě v dobré víře, že je jejím vlastníkem. Žalobkyně předmětnou část pozemku užívala nepřetržitě od roku [rok], případně od změny oplocení, neboť byla přesvědčena, že bývalý manžel [příjmení] [příjmení] nové oplocení staví na stejném místě. Celou stavbu oplocení organizoval [obec] [anonymizováno], včetně zajištění bagru, který odstranil drátěné pletivo prorostlé živým plotem. Žalobkyně jezdila v té době na chatu pouze o víkendech, neboť pracovala v [anonymizováno]. Nebyla přítomna odstranění starého oplocení. Sdělení [jméno] [příjmení], že úmyslně rozšířil pozemek, bylo pro žalobkyni překvapující, neboť jím byla ubezpečována, že oplocení postavil v roce [rok] na stejném místě jako původní plot, a to ještě poté, co jej seznámila s novým vyměřením pozemků. Jako jediný důvod této změny žalobkyně spatřuje v tom, že se [obec] [anonymizováno] nevyrovnal s rozvodem jejich manželství. Žalobkyně již před soudem I. stupně upozorňovala na nesrovnalosti ve výpovědi tohoto svědka. [obec] [anonymizováno] nepotvrdil, že by žalobkyně věděla o tom, že oplocení nebylo postaveno na původním místě, pouze uváděl, že teoreticky to bylo možné. Žalobkyně užívala předmětný pozemek v dobré víře, že je jeho vlastníkem, až do roku [rok]. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že odvolatelkou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., jakož i řízení, které předcházelo jeho vyhlášení a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je soud I. stupně ve svém rozhodnutí správně a podrobně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně. Základní skutková zjištění soudu I. stupně jsou stručně shrnuta shora.

11. Pokud jde o právní stránku věci, otázku vydržení posoudil správně soud I. stupně za použití ustanovení § 3028 odst. 2, věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1.1.2014 (dále jen„ o.z.“), s ohledem na skutečnost, že vznik práv a povinnosti z právních poměrů (případné vydržení) mělo nastat před [datum], podle předcházející právní úpravy, tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník.

12. Podle ustanovení § 134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

13. Podle odst. 4 citovaného ustanovení pro počátek a trvání doby podle odstavce 1 se použijí přiměřeně ustanovení o běhu promlčecí doby.

14. Podle ustanovení § 101 občanského zákoníku pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

15. Podle ustanovení § 130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Podle ustanovení § 80 o.s.ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

17. K tomu, aby se žalobce mohl domáhat určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, vyžaduje zákon existenci naléhavého právního zájmu. Judikatura tradičně chápe uvedený požadavek jako předpoklad důvodnosti žaloby. Existenci naléhavého právního zájmu zkoumá soud z úřední povinnosti, tj. bez toho, že by žalovaný tento nedostatek namítal. K existenci naléhavého právního zájmu žalobce je většinou vyžadováno vedle "aktuálního stavu objektivní právní nejistoty" rovněž splnění podmínky, že takový stav nelze jiným právním prostředkem odstranit.

18. Protože se soud I. stupně otázkou naléhavého právního zájmu v odůvodnění svého rozhodnutí nezabýval, zabývá se touto otázkou odvolací soud. Z podané žaloby, z vyjádření žalované a z aktuálního výpisu z katastru nemovitostí je zřejmé, že naléhavý právní zájem žalobykně na požadovaném určení je dán, když tvrdí, že je vlastníkem sporného pozemku a stejné tvrdí i žalovaná, ta je také zapsána jako vlastník pozemku, jehož je sporný pozemek součástí. Postavení účastníků je tak nejistým a stav nejistoty nelze jiným právním prostředkem odstranit, s ohledem na nutnost zápisu v katastru nemovitostí. Proto odvolací soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně na podané žalobě je dán. Ostatně lze uzavřít, že soud I. stupně rovněž shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na podaném určení, když se zabýval podanou žalobou a věcí samou.

19. Žalobkyně tvrdila, že vlastnictví ke spornému nově vytyčenému pozemku nabyla vydržením.

20. Vydržení vlastnického práva je jeho nabytí v důsledku kvali kované držby věci vykonávané po zákonem stanovenou dobu. Vydržení tak hojí zejména vady nebo nedostatek nabývacího titulu; v případě že smlouva je neplatná pro vadu, o které nabyvatel nemohl při zachování obvyklé opatrnosti vědět, anebo tu výjimečně titul vůbec není a nabyvatel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu titul je, stane se nabyvatel věci jejím oprávněným držitelem a při splnění dalších podmínek ji vydrží. Úprava řádného vydržení vychází z tzv. oprávněné držby, kdy dobrá víra držitele se může týkat také titulu držby. Podmínkou vydržení je oprávněná držba. Oprávněná držba předpokládá, že držitel je v dobré víře, že mu věc nebo právo patří a že je v této dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem; uvedené podmínky musí být splněny současně. Držitel není oprávněným v případě, že sice nabyl„ poctivě“ (např. pro omyl), ale jeho dobrá víra tu není„ se zřetelem ke všem okolnostem“. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2000, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98).

21. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9.3.2000, sp. zn. 22 Cdo 1848/98). Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden soudním znalcem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8.3.2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004). Význam hraje i společné oplocení pozemků, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže si ani vlastník sousedního (drženého) pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 75/2016).

22. V projednávané věci z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnictví sporného pozemku z titulu jeho vydržení. Uváděla, že předmětný pozemek nabyla na základě darovací smlouvy ze dne [datum] a užívá jej ve stejném rozsahu jako její právní předchůdci, tedy její bývalý manžel [příjmení] [příjmení] a předtím jeho rodiče. Rovněž uváděla, že pozemek je oplocený ve stejném rozsahu více než 30 let. O tom, že by měla být situace jiná, se dověděla až po vytýčení hranic pozemku [anonymizována dvě slova] [datum]. V průběhu řízení poté, co byl jako svědek vyslechnut její bývalý manžel pan [příjmení] [příjmení], který uvedl, že budoval oplocení v roce 2003 a toto zbudoval v jiném místě, než bylo původní oplocení (posunul hranici směrem do pozemku žalované), žalobkyně zaslala soudu I. stupně vyjádření, že až do svědecké výpovědi bývalého manžela pana [příjmení] byla přesvědčena, že nově vybudovaný plot stojí na stejném místě jako ten původní. Ostatně o tom ji i pan [příjmení] ujišťoval, a to i ještě v roce [rok], kdy se poprvé objevil problém při zaměření pozemků. Uvedla, že plot budoval její bývalý manžel, prováděl veškeré práce. Ona v té době jezdila na chalupu jen o víkendech. Netušila, že došlo k posunutí plotu a až do roku [rok] pozemek užívala v dobré víře, že je jeho vlastnicí.

23. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně užívala předmětný nově vytýčený pozemek parc. [číslo] po dobu více než 10 let v dobré víře, že je jeho vlastníkem. Pouze počátek běhu vydržecí doby neshledává odvolací soud od uzavření darovací smlouvy, tedy od [datum], ale od vybudování nového plotu v roce [rok]. V době, kdy žalobkyně nabyla nemovitosti na základě darovací smlouvy, byl plot vybudován na hranicích pozemků žalobkyně a žalované. Teprve v roce [rok] bývalý manžel žalobkyně vybudoval plot nový (na základě povolení [stát. instituce]), avšak tento posunul směrem do pozemku žalované. Není tedy sporu o tom, že hranice pozemku byla posunuta. Odvolací soud však souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že žalobkyně i poté užívala pozemek v dobré víře, že jej užívá v rozsahu, v jakém jej nabyla. Byla přesvědčena o tom, že její bývalý manžel vybudoval nový plot přesně na místě plotu původního. Z místního šetření uskutečněného soudem I. stupně vyplvynulo, že k posunu plotu došlo v rozsahu několika decimetrů, svědci vypovídali o vzdálenosti 50 cm. Žalobkyně do nemovitosti jezdila pouze na víkendy, nijak se neúčastnila výstavby plotu a posunutí plotu bylo o takovou vzdálenost, že ji ani při vynaložení náležíté pečlivosti nemusela zaznamenat. Navíc je třeba zdůraznit, že původní plot byl sice drátěný, ale byl prorostlý živým plotem, takže se přesná hranice dala pouhým pohledem těžko určit. Objektivně omluvitelný omyl není na překážku poctivé držbě podle občanského zákoníku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2211/2001). Pokud se nabyvatel nemovitostí na základě právní skutečnosti způsobilé k nabytí vlastnického práva chopí držby pozemku, na který se tato právní skutečnost nevztahuje, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i tohoto pozemku. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy nabytého a skutečně drženého pozemku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1398/2000). Právě o takovýto omluvitelný omylu v projednávané věci jde, a to právě s ohledem na poměrně malou výměru sporného pozemku (posunutí plotu) ale i s ohledem na podobu půsodního plotu tvořeného kromě jiného vegetací s těžkou seznatelnou přesnou hranicí oplocení.

24. K odvolací námitce žalované, že sporný pozemek, ale ani pozemek parc. [číslo] neexistoval v době uzavření darovací smlouvy (a ostatně ani v době vybudování nového plotu) odvolací soud uvádí, že vymezení parcely je jen evidenční záležitostí a nemůže nic měnit na vlastnickém právu k pozemku. V projednávaném případě se žalobkyně domáhali určení, že je vlastníkem geometrickým plánem oddělené části pozemku a soud I. stupně správně uzavřel, že je jeho vlastníkem, neboť vlastnictví k němu nabyla vydržením.

25. K další odvolací námitce žalované o tom, že se soud I. stupně dostatečně nevypořádal s důkazy výpověďmi svědků, odvolací soud uvádí, že se soud I. stupně touto otázkou zabýval v odůvodnění svého rozsudku v bodě č. 9, ale i částečně v bodě č. 22 Odvolací soud po pečlivém seznámením se s obsahem výpovědí svědků rovněž dospěl k závěru, že část svědků vypovídala ve prospěch žalované a část svědků ve prospěch žalobkyně. Je však třeba zdůraznit, že ani jeden z vyslechnutých svědků, kteří vypovídali ve prospěch žalované, neuvedl skutečnosti, které by svědčily o tom, že by žalobkyně neužívala sporný pozemek v dobré víře. Potvrzovali převážně, že nový plot byl posunut směrem do pozemku žalované. Již při prvním jednání soudu I. stupně bylo upřesněno, že část sporného pozemku se nachází na komunikaci a část zabírá oplocení. Většina svědků, kteří potvrdili posunutí plotu, běžně užívají uvedenou komunikaci a zaznamenali tak posunutí plotu, Žalobkyně však posuzovala umístění plotu zejméně„ zevnitř zahrady“. I s ohledem na to není překvapivé, že rozdíl v umístění plotu nepoznala. Nelze jí vyčítat ani to, že jako laik neseznala posunutí plotu náhledem do dobové mapy. Ani to, že nehradila daď z nemovitosti z větší výměry neprokazuje narušení její dobré víry. Naopak, hradila stále stejnou daň, protože byla přesvědčena, že užívá pozemek ve stále stejném rozsahu.

26. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil, když pochybení neshledal ani v jeho nákladovém výroku II.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v něm úspěšné žalobkyni právo na jejich náhradu v celkové výši 6 776 Kč Tyto náklady se skládají z odměny za právní zastoupení dle vyhl. č. 177/1996 Sb., a to za 2 úkony po 2 500 Kč, dva režijní paušály po 300 Kč (§ 13 advokátního tarifu) a 21% ve výši 1 176 Kč.

Poučení