21 Co 170/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Lojkáskové a soudců Mgr. Vladimíra Soukupa a JUDr. Blaženy Škopkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] o povolení nezbytné cesty o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č.j. 9 C 91/2016 – 774 ze dne 18. března 2021, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši [částka], a to k rukám jejího právního zástupce, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kutné Hoře č. j. 9 C 91/2016 – 774 ze dne 18. 3. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zřízení nezbytné cesty ve prospěch každého vlastníka nemovité věci – pozemku parc. [číslo] o výměře 777 m2, druh pozemku trvalý travní porost, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví], přes pozemek žalované parc. [číslo] o výměře 5 182 m2, druh pozemku lesní pozemek, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na LV [číslo] to v rozsahu stanoveném v geometrickém plánu [číslo] zpracovaném Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum] a schváleném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, [stát. instituce] dne [datum], jakožto služebnosti cesty. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám jejího zástupce. Výrokem III. mu byla uložena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu nákladů řízení ve výši [částka] a výrokem IV. mu bylo dále uloženo, aby zaplatil České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře soudní poplatek ve výši [částka], když pariční lhůta byla ve výrocích II. až IV. určena třemi dny od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobce se domáhal zažalovaného požadavku s tvrzením, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. 222, o výměře 86 m2, druh pozemku zastavěná plochá a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa] – rodinný dům, nacházejícím se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví], která spolu s pozemkem žalobce přímo sousedí s pozemkem žalované. Žalobce tvrdil, že jeho pozemky nejsou dostatečně spojeny s veřejnou cestou a nelze na nich řádně hospodařit či je jinak řádně užívat, přičemž jediná přístupová cesta k nim vede přes pozemek žalované. Na něm jsou patrné vyježděné koleje, jež vznikly jeho užíváním jako cesty, což předchozí vlastník pozemků žalované umožňoval jeho právním předchůdcům, jakož i ostatním sousedům. Ve své žalobě dále tvrdil, že žalovaná narušuje dosud bezproblémové využívání jejího pozemku, jakožto cesty a této neustále brání, např. konstrukcí závory. Vyslovil své přesvědčení, že přes pozemek žalované vede účelová komunikace ve smyslu zákona o pozemních komunikacích, nicméně s ohledem na vývoj správního řízení a naléhavou potřebu se domáhá žalobou zřízení nezbytné cesty pro sebe a své právní nástupce, a to ve formě služebnosti cesty, podle přiloženého geometrického plánu [číslo] vypracovaného Ing. [jméno] [příjmení] dne [datum] a schváleném dne [datum] Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, [stát. instituce]. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by její otec, jakožto předchozí vlastník jejího pozemku, umožňoval žalobci, jeho právním předchůdcům a ostatním sousedům užívání pozemku. Tvrdila, že její prarodiče byli bývalým režimem přinuceni k odprodání vnitřní části pozemku a uprostřed svažitého pozemku, na kterém se nacházel ovocný sad, tak vznikl ostrůvek, který byl následně rozdělen na parcely, a tyto byly dány do užívání osobám blízkým tehdejšímu režimu. Vzhledem k tomu, že k pozemkům nebyl zajištěn přístup, došlo ke kácení původního sadu, navážení zeminy a dalším terénním úpravám tak, aby vznikl úzký pruh rovnějšího terénu. Otec žalované s tímto od počátku nesouhlasil, avšak bezúspěšně, ohledně pozemku žalované byl nadále veden jako vlastník, avšak bez možnosti faktického výkonu svých práv, neboť na pozemku nuceně hospodařilo JZD. Žalovaná nesouhlasila s tím, že by se na jejím pozemku nacházela cesta a žalobce a jeho právní předchůdci ji poklidně a v dobré víře užívali, když zdůrazňovala, že ani nejsou splněny podmínky pro zřízení nezbytné cesty podle občanského zákoníku.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkazy ohledáními na místě samém, listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že pozemky žalobce jsou spolu s dalšími sousedními pozemky obklopeny pozemkem žalované jako„ ostrůvky“, přičemž jediný možný přístup a spojení s veřejnou komunikací vede přes pozemek žalované. Přestože žalobce uváděl, že přístup k jeho pozemku v minulosti zajištěn byl, a to se souhlasem předchozího vlastníka pozemku žalované, vyplynul z provedeného dokazování opak. V době předcházející tomuto řízení spolu účastníci, zejména z iniciativy žalované, jednali o možnosti zřízení přístupu k nemovitostem žalobce, avšak bezúspěšně. Žalovaná žalobci opakovaně navrhovala uzavření nájemní smlouvy, což však žalobce považoval za nedostatečné a sám navrhl řešení prostřednictvím zřízení věcného břemene nebo odkupu části pozemku, což naopak odmítla žalovaná. Bylo prokázáno, že ohledně užívání pozemku žalované jako přístupové cesty se vedou letité spory a žalobce své tvrzení ohledně udělení souhlasu vlastníka přístupového pozemku důkazně nedoložil. Prvostupňový soud konstatoval, že v této věci rozhodoval rovněž správní orgán, který posuzoval existenci účelové komunikace na pozemku žalované, tato věc však dosud nebyla pravomocně skončena. Ohledně charakteru pozemku žalované se vedlo rovněž správní řízení, kdy správní orgán na základě ohlášení změny údajů změnil druh pozemku žalované z trvalého travního porostu na pozemek určený k plnění funkcí lesa, toto rozhodnutí však bylo nadřízeným správním orgánem zrušeno a následně prvostupňový orgán řízení zastavil. Převážná část pozemku žalované je svažitá a nachází se na něm jehličnaté a listnaté dřeviny ve stáří desítek let a na malé části pozemku docházelo v minulosti k vyrovnání terénu a jsou zde patrné vyježděné koleje. Tuto část pozemku užívá žalobce a další sousedé jako přístupovou cestu ke svým nemovitým věcem.

4. Pokud jde o právní posouzení věci, zabýval se soud prvního stupně nejprve otázkou charakteru pozemku žalované a tím, zda se na něm nachází účelová komunikace. V odst. 52 odůvodnění napadeného rozsudku podrobně vyjmenoval jednotlivá rozhodnutí správních orgánů ohledně existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku žalované. Připomněl ust. § 135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) s tím, že si může sám posoudit jako otázku předběžnou, zda cesta, která je přes pozemek žalované tvrzena, je účelovou komunikací a jaký je charakter pozemku. Odkázal na ust. § 2 odst. 1, ust. § 7 odst. 1 a ust. § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), jakož i na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008, na rozsudky Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 1 As 32/2012 ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 1 As 76/2009 ze dne 22. 12. 2009 a sp. zn. 1 As 63/2013 ze dne 25. 9. 2013 a dále na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2505/2008 ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4003/2009 ze dne 20. 9. 2011 a sp. zn. 28 Cdo 1911/2014 ze dne 11. 11. 2014. Konstatoval, že posuzovaná cesta počíná běžet na rozmezí pozemků parc. [číslo] pozemku žalované a pokračuje až na pozemek parc. [číslo] kde slepě končí. Uvedl, že vzhledem k slepému zakončení cesty, vedoucí kolem soukromých pozemků (včetně pozemků žalobce) lze mít za to, že cesta neslouží k uspokojení komunikační potřeby veřejnosti, ale jen jako přístup konkrétnímu okruhu osob k nemovitostem, které se podél ní nacházejí. Poukázal na to, že pokud žalobce považoval za nutné zajistit si smluvně právo cesty přes počáteční část komunikace na pozemku parc. [číslo] lze si jen stěží představit, že pokračování této komunikace na pozemku žalované by bylo určeno k obecnému užívání, když právě přes pozemek parc. [číslo] vede jediný přístup. S ohledem na citovanou judikaturu konstatoval, že k existenci veřejné cesty musí platit, že ji veřejnost reálně užívat, neboť nestačí jen to, že vlastník svůj pozemek neoplotí a ponechá jej volně přístupný. Zdůraznil, že další nutnou podmínkou obecného užívání je souhlas vlastníka, výslovný i konkludentní, který ale v této věci nebyl ze strany právního předchůdce žalované udělen. Připomněl, že pro deklaraci veřejně přístupné účelové komunikace je třeba splnit kumulativně všechny definiční znaky a pokud byť jen jeden absentuje, nejedná se o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, a proto uzavřel, že cesta, nacházející se na pozemku žalované, není veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Stran otázky charakteru pozemku žalované vyšel ze správních rozhodnutí, vyjmenovaných v odst. 63 odůvodnění jeho rozsudku, a to s odkazem na ust. § 51 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ust. § 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a ust. § 3 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), tvrzení účastníků, znaleckého posudku a z místního šetření, s připomenutím rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 905/94 ze dne 10. 11. 1995. Uzavřel, že pozemek žalované není a nebude zemědělsky obhospodařován a ani během posledních desetiletí nebyl k tomuto účelu využíván, když toto nelze přičítat k tíži žalované, která výše uvedené skutečnosti nezavinila. Konstatoval, že současný zápis v katastru nemovitostí, byť učiněný na základě již zrušeného rozhodnutí, je v souladu se stavem skutečným, neboť pozemek žalované nesplňuje materiální znak pro zahrnutí do zemědělského půdního fondu a naopak splňuje materiální znak pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Uzavřel, že pozemek žalované je tedy pozemkem určeným k plnění funkcí lesa a jako takový požívá i příslušné právní ochrany podle zákona o lesích. V těchto souvislostech poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. 6. 2006. Cestu na pozemku žalované pak označil ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. a) lesního zákona za nezpevněnou lesní cestu. Stran specifika lesních komunikací a lesních cest odkázal na ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, ust. § 2 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 239/2017 Sb., o technických požadavcích pro stavby pro plnění funkcí lesa a ust. § 20 odst. 1 písm. g), odst. 4 lesního zákona a ust. § 19 odst. 1 lesního zákona. Připomněl, že v řízení však nebylo tvrzeno, prokazováno ani zjištěno, že by cesta na pozemku žalované sloužila k obhospodařování lesních pozemků, ale účastníci shodně uvedli, že je využívána jako přístup k nemovitostem žalobce. Soud prvního stupně zopakoval, že žalovaná (její předchůdce) neudělili s užíváním cesty potřebný souhlas, ani že by cesta byla veřejností využívána. Ohledně možnosti zřídit na pozemku žalované nezbytnou cestu poukázal na ust. § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „.o.z.“ a zdůraznil, že nezbytná cesta je institut svou povahou výjimečný, sloužící k omezení vlastnického práva jednoho vlastníka v soukromém zájmu jiného a její zřízení s sebou nese i příznaky veřejného zájmu tak, jak požaduje čl. 11 LZPS. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 4242/2015 ze dne 26. 1. 2016 a připomněl, že judikaturu, týkající se zřízení práva cesty podle občanského zákoníku, platného do [datum], lze přiměřeně použít i při zřizování nezbytné cesty podle nyní platného o.z., neboť podmínky pro povolení nezbytné cesty jsou v obou úpravách ve své podstatě vymezeny totožně. Poukázal i na usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 60 Co 171/2004 ze dne 31. 3. 2005 k možnosti uzavření nájemní smlouvy mezi vlastníkem stavby a vlastníkem přilehlého pozemku, která může představovat způsob zajištění přístupu vlastníka stavby přes přilehlé pozemky k jeho stavbě a vyloučit tak nárok na zřízení věcného břemene ve prospěch vlastníka stavby. Připomněl, že tímto způsobem mají řadu let zajištěn přístup ke své nemovitosti na pozemku parc. [číslo] manželé [příjmení], kteří nájemní smlouvu v tomto smyslu uzavřeli s právním předchůdcem žalované. Soud prvního stupně odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 ze dne 5. 11. 2016 a konstatoval, že si žalobce nedostatek přístupu ve smyslu ust. § 1032 o.z. způsobil úmyslně, neboť mohl a měl vědět, že nabývá vlastnické právo k nemovitostem, k nimž není a nebyl řešen žádný přístup, když jediný možný přístup na jeho pozemky vede přes pozemek žalované, přesto se o zajištění tohoto přístupu neinformoval a nesnažil se s žalovanou dohodnout. Prvostupňový soud označil toto jednání za hrubě nedbalé ve smyslu ust. § 1032 o.z. a připomněl, že mu žalovaná opakovaně nabízela zřízení práva cesty nájemní smlouvou, což tento odmítl. Jeho jedinou aktivitou v tomto směru byla výzva ke zřízení nezbytné cesty, a to ve formě služebnosti za jednorázovou náhradu ve výši [částka]. S odkazem na ust. § 20 odst. 1 písm. g), odst. 4 lesního zákona poukázal na to, že pozemek žalované je pozemkem určeným k plnění funkcí lesa a že podle občanského zákoníku lze takový pozemek zatížit pozemkovou služebností, avšak v kontextu rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 225/2006 ze dne 23. 3. 2006 a lesního zákona takovou služebností nemůže být právo cesty a proto nelze uvažovat o zřízení nezbytné cesty přes pozemek žalované. Na závěr pak zopakoval, že se na pozemku žalované nenachází veřejně přístupná účelová komunikace, jejíž existence by zřízení nezbytné cesty bránila. Jedná se ale o lesní pozemek, na kterém nelze podle platné právní úpravy zřídit služebnost cesty pro rozpor s veřejnoprávním předpisem a navíc nebyly splněny podmínky, vyžadované občanským zákoníkem pro zřízení nezbytné cesty, neboť žalobce jednal hrubě nedbale, když se konstruktivně nepokusil o zajištění přístupu ke svým pozemkům a odmítnutím nabídky žalované se možnosti zajištění přístupu vzdal, čímž si nedostatek přístupu způsobil úmyslně. Konstatoval, že žalobce má ke svým nemovitostem zajištěn pěší přístup v rámci obecného užívání lesa podle lesního zákona, při tom je povinen les nepoškozovat, nenarušovat lesní prostředí a dbát pokynů vlastníka. Přístup motorových vozidel je limitován udělením výjimky vlastníkem lesa, tedy žalovanou, přičemž na udělení výjimky ze strany vlastníka lesa není právní nárok a jde v podstatě o občanskoprávní dohodu mezi vlastníkem lesa a tím, kdo jej o výjimku požádá. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. §§ 7 a 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a namítal, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně, pokud uzavřel, že pozemek žalované je lesním pozemkem. Připomínal, že původní správní rozhodnutí bylo zrušeno a že soud nebyl oprávněn posoudit tuto odbornou otázku sám, neboť k jejímu posouzení nedisponuje odpovídajícími odbornými znalostmi. Vytýkal mu, že neprováděl dokazování k tomu, jak údajný les vznikl a poukazoval na to, že za použití svévolného postupu soudu v tomto směru by kdokoliv mohl úmyslně a protiprávně vysázet na svém pozemku lesní dřeviny s tím, že se jedná o les (aniž by k tomu disponoval jakýmkoliv rozhodnutím příslušného správního orgánu o změně charakteru pozemku) a zamezit tak veškerým zainteresovaným subjektům zřízení nezbytné cesty. Znalci [příjmení] [příjmení] vytýkal, že nemá žádné odborné znalosti k tomu, aby posoudil, zda je pozemek lesním pozemkem či nikoliv, neboť je znalcem v oboru geodezie a kartografie. Dovozoval, že předmětný pozemek je z hlediska jeho druhu trvalým travním porostem a zároveň požívá ochranu zemědělského půdního fondu, v němž je zahrnuta a že tedy není lesním pozemkem, který by požíval ochranu pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Tvrdil, že proto není možné, aby se vlastník svévolně rozhodl, že bude na svém pozemku hospodařit jinak a že na něm například zřídí les. Poukazoval na to, že po části předmětného pozemku vede (zpevněná) příjezdní komunikace k sousedním zastaveným pozemkům a že tato část nemůže být považována ani za zpevněnou lesní cestu, neboť tato cesta nevede údajným lesem (není jeho součástí), ale vede podél zahrad rodinných domů a jejím účelem je umožnění přístupu k těmto stavbám. Uzavřel, že tato cesta žádným způsobem neslouží lesnímu hospodářství ani v péči o údajný les a neplní tak funkci lesa. Odvolatel ve svém odvolání popíral, že by jednal hrubě nedbale, eventuálně dokonce úmyslně, když se konstruktivně nepokusil o zajištění přístupu ke svým pozemkům a odmítnutím nabídky žalované se možnosti zajištění přístupu vzdal. Prvostupňovému soudu dále vytýkal, že ho nepoučil ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., ačkoliv konstatoval, že udělení souhlasu neprokázal. Uvedl, že tím byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí soudu. V odvolání zopakoval svá tvrzení, že otec žalované souhlasil s užíváním předmětného pozemku jakožto cesty žalobcem, resp. jeho právními předchůdci a žalobce tedy nemohl v tomto směru jednat hrubě nedbale, natož pak úmyslně. Rovněž zopakoval, že toto pokojné užívání pozemku jakožto cesty trvalo až do smrti otce žalované, tedy minimálně 16 let. Protože byly vztahy mezi ním a žalobcem (a jeho rodiči) významně dobré, nepovažoval žalobce (ani jeho rodiče) za nutné dát předmětnému užívání pozemku jakožto cesty nějaký právní rámec. Poukazoval na to, že mezi účastníky řízení panuje výrazná vzájemná a dlouhodobá antipatie, kdy mu je ze strany žalované neustále vyčítána řada nepravdivých skutečností a žalovaná činí vůči němu různé naschvály. Konstatoval, že nelze očekávat, že se v budoucnosti tento vztah zlepší a případný závazkový právní vztah by byl enormně nejistý, v důsledku čehož ve spojení s nabízenými podmínkami nájmu pro žalobce neakceptovatelný. Tvrdil, že požadavky žalované byly nepřiměřené, proto nelze rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o hrubé nedbalosti použít k jeho tíži. Dále pak uváděl, že pokud soud prvního stupně zastával právní názor, že zákon nezná osobní služebnost v rozsahu, v jakém ji navrhl žalobce, měl jej odpovídajícím způsobem poučit či vyzvat k opravě vad žaloby. Dovozoval, že v tomto typu řízení není soud vázán návrhem žalobce, proto mohl zvolit jiný typ či rozsah služebnosti, např. zřídit k pozemku osobní služebnost ve prospěch žalobce a jeho dědiců. Navrhoval změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. V první řadě se ztotožnila s jeho závěrem, že pozemek parc. [číslo] v k.ú. [obec] je lesním pozemkem a že byly naplněny podmínky pro nepovolení nezbytné cesty podle ust. § 1032 odst. 1 o.z. Ohledně posouzení uvedeného pozemku prvostupňovým soudem připomněla ust. § 135 o.s.ř. a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 172/2020 – 26 ze dne 17. 12. 2020, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 905/94 a Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1001/2004. Zdůrazňovala, že předmětný pozemek byl vrácen do užívání jejímu otci v roce 1996 a že navazuje na souvislé lesní pozemky v okolí, když historicky docházelo k živelnému zalesňování stávajícího pozemku, a to právě již před vrácením pozemku její rodině. Připomínala, že lesem není pouze jednodruhový jehličnatý les, ale že historické a přirozené skladby lesů v České republice jsou lesy smíšené, přičemž začlenění ovocných stromů je z hlediska přirozeného lesního hospodářství žádoucí a v současné době podporované a obnovované. K tzv. cestě poukazovala na to, že se nejedná o komunikaci zpevněnou a odkazovala na závěry prvostupňového soudu. Ty označila za skutkově i právně správné s tím, že vychází z recentní judikatury vyšších soudů. Zdůrazňovala, že její otec, již zemřelý, nedal žalobci nikdy souhlas k užívání předmětného pozemku a že spory mezi nimi měly dlouhou historii a pramenily z chování žalobce, resp. jeho rodičů. Konstatovala, že žalobci nijak nebrání stran pěšího užívání pozemku, ale trvá na tom, aby nebylo k újmě pozemku a jeho součástí, tedy porostu. Poukazovala na to, že návrhy žalobce zcela vybočují z hlediska nezbytnosti, přiměřenosti a ohleduplnosti užívání. Připomínala, že předchozí jednání a nepřiměřenost požadavků žalobce zapříčinily krach jednání o smírném řešení a zajištění přístupové cesty. Dokazování navrhla doplnit rozhodnutím [stát. instituce] č. j. [spisová značka] ze dne 30. 8. 2021, kterým bylo pravomocně rozhodnuto, že její pozemek je lesním pozemkem a že toto koresponduje se závěry prvostupňového soudu.

7. Žalobce navrhl, aby odvolací soud řízení přerušil do pravomocného skončení správního řízení před Krajským úřadem pro Středočeský kraj s tím, že k němu podal podnět k přezkumnému řízení ohledně rozhodnutí [stát. instituce] č. j. [spisová značka] ze dne 30. 8. 2021.

8. Žalovaná se k tomuto návrhu vyjádřila tak, že nejsou dány důvody pro přerušení a odkazovala na ust. § 135 o.s.ř. Připomínala, že obdobné rozhodnutí bylo v minulosti zrušeno z důvodu, že v té době nebyla u příslušného pozemku odňata ochrana zemědělského půdního fondu, k čemuž již v mezidobí došlo a neexistuje tedy relevantní důvod, proč by mělo být uvedené rozhodnutí zrušeno.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a provedl důkaz rozhodnutím [stát. instituce] č.j. [spisová značka] ze dne 30. 8. 2021 a spisem Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C 35/2016, zejm. protokolem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021 ve věci sp. zn. 19 Co 174/2021 (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. S ohledem na návrh žalobce na přerušení řízení odvolací soud připomíná, že podle ust. § 109 odst. 2 písm. c) o.s.ř. může soud řízení přerušit, pokud neučiní jiná vhodná opatření, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

11. Při úvaze soudu o tom, zda řízení podle tohoto zákonného ustanovení přeruší či nikoli, by mělo být postupováno zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit hospodárnost řízení a proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu, a zda je pravomocný nebo vykonatelný (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cdon 1091/96 ze dne 17. 12. 1998).

12. Za situace, kdy [stát. instituce] svým rozhodnutím č. j. [spisová značka] ze dne 30. 8. 2021, které nabylo právní moci dne 17. 9. 2021, rozhodl, že pozemek žalované parc. [číslo] o výměře 5 182 m2, nacházející se v katastrálním území Řendějov, obec Řendějov, zapsaném na [list vlastnictví], je lesním pozemkem a kdy soud prvního stupně stejnou skutečnost zjistil, z jím provedeného dokazování, neshledal odvolací soud zákonné důvody pro přerušení řízení. Zdůrazňuje, že uvedené rozhodnutí je řádným pravomocným správním aktem, vydaným v mezích pravomoci uvedeného správního orgánu. Pokud žalobce podal podnět Krajskému úřadu pro Středočeský kraj k přezkumnému řízení uvedeného správního rozhodnutí, připomíná odvolací soud, že se zcela ztotožnil se závěry prvostupňového soudu, vzešlými z jeho dokazování a bez ohledu na výsledek budoucího konečného rozhodnutí uvedeného Krajského úřadu má za to, že předmětný pozemek žalované je lesním pozemkem.

13. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

14. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, pouze doplňuje:

15. Pokud žalobce prvostupňovému soudu vytýkal, že ho nepoučil ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o.s.ř., ačkoliv konstatoval, že udělení souhlasu neprokázal, čímž došlo k porušení zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, odvolací soud tento závěr nesdílí. Je pravdou, že soud prvního stupně v odst. 49 větě šesté odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že„ žalobce své tvrzení ohledně udělení souhlasu vlastníka přístupového pozemku důkazně nedoložil“, ale nelze již přehlédnout jeho kategorický závěr (uvedený v odst. 59 napadeného rozsudku), že má z provedených důkazů za prokázané, že ze strany právního předchůdce žalované (a později i ze strany žalované) byl projeven nesouhlas s užíváním cesty přes sporný pozemek. Soud prvního stupně již v odst. 49, větě druhé konstatoval, že„ přestože žalobce uváděl, že přístup k jeho pozemku v minulosti zajištěn byl, a to se souhlasem předchozího vlastníka pozemku žalované, vyplynul z provedeného dokazování opak“. Za situace, kdy byla prokázána skutková verze žalované, nebyl žádný procesní důvod k tomu, aby bylo žalobci poskytováno v tomto směru jakékoli poučení podle ust. § 118a o.s.ř. Řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo vadou řízení ve smyslu ust. § 205 odst. 1 písm. c) o.s.ř., spočívající v absenci řádného poučení žalobce o tom, jaké skutečnosti musí tvrdit a prokazovat, aby byl ve sporu úspěšný.

16. Odvolací soud přisvědčuje správnosti závěru soudu prvního stupně, že pozemek žalované parc. [číslo] o výměře 5 182 m2, nacházející se v [katastrální uzemí], [územní celek], zapsaném na [list vlastnictví], je lesním pozemkem. Jak již bylo uvedeno v odst. 12, tento jeho závěr, vyplývající z jím provedeného dokazování, je potvrzen i výše specifikovaným rozhodnutím [stát. instituce], ve kterém bylo o této skutečnosti pravomocně rozhodnuto. Vyslovuje rovněž souhlas se závěrem prvostupňového soudu, že si mohl v době svého rozhodování, posoudit sám jako otázku předběžnou, zda cesta, která je přes pozemek žalované tvrzena, je účelovou komunikací a jaký je charakter pozemku, když jeho odkaz na ust. § 135 o.s.ř. byl správný.

17. Podle ust. § 20 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., zákon o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon) je v lesích je (mimo jiné) zakázáno g) jezdit a stát s motorovými vozidly, h) vstupovat do míst oplocených nebo označených zákazem vstupu. Podle odst. 4 platí, že vlastník lesa může povolit výjimku ze zákazů uvedených v odstavci 1 písm. a) až k ). Pokud by touto výjimkou byla porušena práva jiných vlastníků lesů, rozhodne na návrh vlastníka lesa orgán státní správy lesů.

18. V souvislosti se zákazem vjezdu a stání motorových vozidel v lese je nutné se zabývat právním režimem lesních cest, na které se zákaz rovněž vztahuje, neboť se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Z definic jednotlivých kategorií pozemních komunikací uvedených v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen„ zákon o pozemních komunikacích“) vyplývá, že zpevněné i nezpevněné lesní cesty jsou účelovými komunikacemi ve smyslu ust. § 7 odst. 1 tohoto zákona, neboť se jedná o pozemní komunikace, které slouží k obhospodařování lesních pozemků. Pokud se na pozemcích určených k plnění funkcí lesa nachází pozemní komunikace (tedy i komunikace účelová), upravuje její užívání zákon o pozemních komunikacích. Nelze se však ztotožnit s názorem, že se z důvodu právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích nepoužije ust. § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona. Uvedené ustanovení je totiž speciálním ust. (lex specialis) vůči zákonu o pozemních komunikacích, protože zvláštním způsobem upravuje, resp. omezuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa. Zákaz jízdy a stání motorovými vozidly na lesních cestách vyplývající z lesního zákona tedy trvá a orgány státní správy lesů jsou povinny jeho porušení sankcionovat v souladu s ustanovením § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona. K věci je však třeba poznamenat, že zmíněné ustanovení § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a jeho velmi volná interpretace v praxi, jsou zneužitelné nejen proti ohraně lesa, ale i proti ochraně práv vlastníků všech pozemků, používaných svévolně coby účelové komunikace. Lesní zákon přitom nezakazuje veřejné užívání lesních cest, které se uskutečňuje v rámci užívání lesů veřejností (aniž by k tomu bylo potřeba zákona o pozemcích komunikacích), neboť zákaz se vztahuje toliko k uvedenému účelu jejich užívání.

19. Nejvyšší soud ČR ani Ústavní soud ČR se ve svém rozhodování nikdy nevyslovily přímo proti zákazu obecného použití lesů (lesních pozemků jako hlavnímu komponentu lesů) k jízdě a stání s motorovými vozidly, vyslovenému v lesním zákoně, a z tohoto zákazu nevyňaly pozemky lesních cest.

20. Na základě rozhodnutí ve sporech, které se před těmito soudy uskutečnily (např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 449/2005 ze dne 22. 2. 2006 a sp. zn. 22 Cdo 1868/2000 ze dne 21. 11. 2000 či nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. 1. 2008), došlo k novelizaci zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a to zákonem č. 152/2011 Sb. Uvedený zákon mimo jiné doplnil (s účinností od 1. 7. 2011) ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích o níže uvedený text:„ Úprava nebo omezení veřejného přístupu na účelové komunikace stanovené zvláštními právními předpisy tím není dotčena.“ Došlo tedy ke změně právní úpravy ohledně pozemních komunikací a k posílení zákazu vjezdu a stání v lese s motorovými vozidly. Uvedenou novelizací tak byla potvrzena přednost (specialita) lesního zákona, před obecnou úpravou obsaženou v zákoně o pozemních komunikacích.

21. Lesní zákon neobsahuje v žádném ze svých ustanovení definici tzv. lesní cesty. V každém případě je ale nutno ji vnímat jako pozemek, který je určen k plnění funkcí lesa a vztahuje se na něj pochopitelně rovněž zákaz vjezdu a stání motorových vozidel, jako v lese.

22. Zákaz jízdy mimo lesní cesty a vyznačené trasy není bezvýjimečný a jízdu může povolit, resp. udělit výjimku ze zákazu, vlastník lesa podle ust. § 20 odst. 4 lesního zákona.

23. Definice lesní cesty je uvedena ve vyhlášce č. 433/2001 Sb., která byla vydána k provedení zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon. Tento stavební zákon byl zrušen zákonem č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ale uvedená prováděcí vyhláška dosud zrušena nebyla.

24. Z definic jednotlivých kategorií pozemních komunikací, uvedených v zákoně č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen„ zákon o pozemních komunikacích“), vyplývá, že zpevněné i nezpevněné lesní cesty jsou účelovými komunikacemi ve smyslu ust. § 7 odst. 1 tohoto zákona, neboť se jedná o pozemní komunikace, které slouží k obhospodařování lesních pozemků. Pokud se na pozemcích určených k plnění funkcí lesa nachází pozemní komunikace (tedy i komunikace účelová), upravuje její užívání zákon o pozemních komunikacích. Nelze se však ztotožnit s názorem, že se z důvodu právní úpravy obsažené v zákoně o pozemních komunikacích nepoužije ust. § 20 odst. 1 písm. g) lesního zákona (zákaz vjezdu a stání motorovými vozidly v lese). Toto zákonné ustanovení je totiž speciálním ustanovením (lex specialis) vůči zákonu o pozemních komunikacích, neboť zvláštním způsobem upravuje, resp. omezuje veřejný přístup na účelovou komunikaci, která se nachází na pozemcích určených k plnění funkcí lesa.

25. Porušení zákazu jízdy a stání motorovými vozidly na lesních cestách, které vyplývají z lesního zákona, jsou povinny orgány státní správy lesů sankcionovat podle ust. § 54 odst. 2 písm. c) lesního zákona. Ust. § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích a jeho velmi volná interpretace v praxi jsou zneužitelné nejen proti ochraně lesa, ale i proti ochraně práv vlastníků všech pozemků, používaných svévolně coby účelové komunikace. Lesní zákon nezakazuje veřejné užívání lesních cest (chůzi, jízdu na kole, na koni, saních či lyžích), které se uskutečňuje v rámci užívání lesů veřejností (aniž by k tomu bylo potřeba zákona o pozemních komunikacích), neboť zákaz se vztahuje toliko k vjezdu a stání motorovými vozidly.

26. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. As 27/2018-19 ze dne 8. 3. 2018, který řešil otázku jediné možné příjezdové cesty k nemovitosti, v níž měl tamní žalobce trvalý pobyt. m.j. konstatoval, že je namístě, aby si žalobce pro účely přístupu ke své nemovitosti zajistil potřebné povolení k vjezdu od vlastníka pozemku. Zdůraznil, že tento postup je využíván běžně a vyvažuje tak oba protichůdné právní zájmy, které zde existují-právo vlastnit a užívat majetek i právo chránit životní prostředí a přírodní bohatství.

27. S ohledem na vše výše uvedené, odvolací soud uzavírá, že pokud kdokoliv bez souhlasu vlastníka lesa vjede nebo stojí motorovým vozidlem v lese, tedy i na lesní cestě, poruší tím lesní zákon. Skutečnost, zda tak učinil jako vlastník nemovitosti za účelem přístupu k ní, není rozhodující. Pokud je totiž lesní cesta jedinou přístupovou (příjezdní) komunikací k vlastní nemovitosti, např. k rodinnému domu, je třeba k vjezdu a stání motorovým vozidlem získat souhlas vlastníka lesa, aby bylo vyloučeno nebezpečí postihu ze strany státní správy lesů.

28. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně a shora uvedených závěrů odvolacího soudu nemohou odvolací námitky žalobce nikterak obstát.

29. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

30. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny třemi hlavními úkony po [částka] (ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - sepis vyjádření k odvolání a sepis podání ze dne 1. 11. 2021, písm. g) - účast u jednání před odvolacím soudem dne 12. 1. 2022), když výše je dána ust. § 7 bod 5. ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT) a třikrát náhrada hotových výdajů po [částka] (ust. § 13 odst. 3 AT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši [částka] (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované činí za tuto část řízení [částka] a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

Poučení